Úder, který se rodí v těle: atemi a páka kote gaeši bez iluzí
Kačimi – vítězné tělo místo máchání rukou
Máchnutí rukou do obličeje uprostřed hodu vypadá na tatami efektně, ale každý trochu zkušený člověk ho jednoduše zablokuje. A páka na zápěstí proti dlouhému úderu pěstí? Ta vychází z představy útoku, jaký Japonci po staletí vůbec neznali. Starší japonské názvy i obraz ulice období Edo přitom napovídají něco jiného: úder se nerodí v ruce, ale v celém těle, a nejslavnější páky vznikly v těsné blízkosti, kde se nedá uhnout. Na dvou technikách: atemi a kote gaeši, ukazujeme, proč se vyplatí vrátit k původnímu smyslu slov i situací, z nichž bojová umění vyrostla.
Máchnutí, které nikoho nezastaví
Kdo někdy sledoval trénink aikida, zná ten obraz. Dva cvičení se pohybují v plynulém kruhu, jeden provádí hod a někde uprostřed pohybu zvedne volnou ruku a máchne jí směrem k obličeji partnera. Tomuto gestu se říká atemi (当身), tedy úder na tělo, a má ve všech technikách své pevné místo. Jenomže to, co se běžně v aikidu jako atemi předvádí, je často v reálném životě dost hrubé a neohrabané.
Problém je prostý. Pokud někdo máchne rukou takovým obloukem, druhý ji jednoduše zablokuje. Není k tomu potřeba žádné mistrovství. Ruka, která se k cíli blíží z boku a zřetelně, je pro obránce stejně čitelná jako míč hozený přes celé hřiště. Má dost času ji vidět, odhadnout a zastavit.
Někteří cvičenci na to odpovídají, že právě to je vlastně záměr. Máchnutí má soupeře přimět ke krytí, a jakmile zvedne ruku, lze ji chytit do páky. S tím se nedá úplně nesouhlasit. Teoreticky je to možné a v některých situacích to tak opravdu fungovat může. Jakmile však člověk uvažuje o tom, že chce soupeře skutečně udeřit a něco tím úderem změnit, musí si přiznat nepříjemnou věc: většina atemi, jak se v aikidu provádí, příliš účinná není.
Tato otázka má ještě sestru. Týká se jedné z nejznámějších technik vůbec, kote gaeši (小手返し), tedy páky, při níž se soupeři vytočí zápěstí ven a hodí se přes vlastní ruku. I ona se dnes často cvičí způsobem, který s původním smyslem techniky souvisí jen…řekněme…velmi volně. V obou případech platí totéž: chceme-li vědět, jak technika má vypadat, musíme se zeptat, na co původně odpovídala. A někdy nám odpověď napoví už samotné slovo, jindy obraz japonské ulice před několika staletími.
Roubování cizích větví
Nejběžnější způsob, jak se s nedostatečným úderem vypořádat, připomíná práci zahradníka. Na strom aikida se naroubují větve z jiných bojových umění, případně se techniky obou světů navzájem propletou. Strom pak nese plody, které by sám nikdy nevyprodukoval.
Příkladů je celá řada. Kuroiwa Jošio, jeden z výrazných učitelů aikida, pojal úder po svém: u něj bylo všechno hákem nebo zvedákem, tedy úderem pěstí vedenou zboku nebo zespodu, jak je známe z anglického boxu. Jiní cvičenci sahají po karate. Takzvaní „iwamští dinosauři“, jak lze s nadsázkou nazvat tradicionalisty z městečka Iwama, kde se aikido cvičí v mimořádně konzervativní podobě, trénují na makiwaře, dřevěném pružném sloupku pro tvrzení úderů, a zabodávají prsty do štěrku. A nelze v této souvislosti opomenout učitele Nišia, který byl v karate mimořádně zdatný.
Všechno to dává smysl a není důvod to zpochybňovat. Kdo se naučí dobře boxerský hák nebo kvalitní úder z karate, bude mít v ruce (další) účinný nástroj, ať už cvičí cokoli. Roubování je legitimní cesta a pro mnoho lidí nejrychlejší.
Zůstává ale jedna otázka. Co když někdo chce, z jakéhokoli důvodu, zachovat aikido čisté, bez vypůjčených větví? Kde je v takovém případě atemi? Je v aikidu vůbec nějaký úder, který není naroubovaný zvenčí, ale vyrůstá z jeho vlastních kořenů? Odpověď nehledejme v jiných systémech, nýbrž v jazyce, kterým tradiční japonská bojová umění popisují sama sebe.
Slova, která nesou návod
V bojových uměních se skutečně vyplatí být detailistou na používaná slova. Nikoliv kvůli akademické přesnosti, ale ze dvou praktických důvodů.
První důvod je důvěryhodnost. Kdo použije špatné slovo, riskuje, že ho znalí lidé, a zvláště ti japonské národnosti, přestanou brát vážně. Je to podobné, jako kdyby lékař zaměňoval názvy kostí. I kdyby jeho rada byla správná, posluchač zpozorní a začne pochybovat o všem ostatním.
Druhý důvod je důležitější. Slova často obsahují nápovědu, jak techniku provést. Nejsou to jen nálepky, ale zhuštěné popisy, které nám předchozí generace zanechaly jako vzkaz.
Vezměme si slovo atemi. Většina lidí v něm vidí dvě části: ate, což znamená zasáhnout či udeřit, a mi, tedy tělo. Z toho vyvodí jednoduchý význam: úder na tělo, zasažení těla soupeře. Takový výklad svádí k představě, že atemi je něco, co dělám (především) rukáma někomu jinému.
Většina škol džúdžucu ale používala starší výraz: kačimi (勝身). To slovo znamená vítězné tělo. Pozor, nikoli vítězství nad tělem soupeře. Znamená to, že ty sám máš tělo, které vítězí. Důraz se tak přesouvá od cíle k nástroji, od toho, koho zasáhnu, k tomu, čím a jak jsem uspořádán.
Tenhle posun dobře vystihuje myšlenka, s níž pracuje Akuzawa Minoru, který mluví o budování takzvaného bojového těla, těla uzpůsobeného pro bojové umění. Atemi v tomto pojetí není zasažení cizího těla, ale tělo, které umí udeřit.
Rozdíl je podobný jako mezi zpěvem a hlasem. Zpěv je jednotlivý čin, který trvá pár minut. Vycvičený hlas je ale vlastnost celého člověka: dechu, postoje, hrudníku. Kdo má vycvičený hlas, zpívá dobře, ať už zrovna zpívá cokoli. Stejně tak kdo má „vítězné tělo“, nepotřebuje k úderu zvláštní nápřah. Úder je pro něj přirozeným projevem toho, jak stojí a jak se pohybuje.
Každý hod je zároveň úder
V kruzích aikida kolová často citovaný výrok, podle něhož je aikido z osmdesáti, devadesáti procent atemi, přesné číslo se v různých verzích liší. Na první pohled to zní jako nesmysl. Jak může být umění, ve kterém většinu času házíme a páčíme, zároveň uměním úderů?
Odpověď dává smysl teprve s výkladem slova kačimi. Jestliže atemi znamená tělo schopné udeřit, pak každý hod, každá páka a vůbec každý pohyb může být zároveň úderem. Například ikkjó, základní technika, při níž se soupeřova paže tlačí dolů a ovládá se přes loket, se dá provést tak, že se sama promění v úder. Ruce se přitom nic nenapřahují a nestahují se ani zpět, aby nabraly sílu. Leží na soupeřově paži a celé tělo je použije k tomu, aby na soupeřovo tělo působilo prudce a ostře.
Blízkost místo vzdálenosti
Aby to fungovalo, musí být splněno několik podmínek. První z nich je vzdálenost, respektive její absence. Aikido je systém založený na chvatech a zachycení soupeře. I když střet začíná na délku paže, během techniky se oba ocitají velmi blízko a musí mít mezi sebou body kontaktu, místa, kde se jejich těla dotýkají.
Cvičení aikida na délku paže je proto prohraná věc. Každý dobrý zápasník ví, že k ovládnutí cizího těla jsou potřeba tři body kontaktu. A příliš mnoho aikida pracuje jen s body dvěma.
Nejlépe to vysvětlí obyčejná stolička. Na třech nohách stojí pevně, ať je podlaha jakkoli nerovná. Na dvou nohách ji udržíte jen tehdy, když ji držíte v rovnováze a nikdo do ní nestrčí. Se dvěma body kontaktu je to podobné. Máte-li vynikající načasování nebo jinou skutečnou výhodu, dvě místa dotyku stačí. Proti opravdu zkušenému soupeři je však třetí bod kontaktu rozhodující. A třetí bod kontaktu znamená jediné: být soupeři blízko.
Pohyb, který klouže po těle
Představme si, že držíme soupeřovu paži. Místo toho, abychom máchli volnou rukou do strany a pak ji vedli k jeho obličeji, by každý pohyb měl klouzat po jeho těle. Mezi námi a ním by neměla vzniknout žádná mezera, žádné oddělení.
Když se pak soupeř pokusí krýt, děje se totéž, co při zápasu na zemi: proklouzneme skrze jeho obranu a získáme výhodu. V podstatě zápasíme ve stoje. Klíčové je, že v kterémkoli okamžiku, kdy máme kontakt, bychom měli být schopni vyvolat na soupeři účinek úderu. Ne později, až se uvolníme a nápřahneme, ale právě teď, z dotyku.
Úder bez nápřahu: váha, která padá do nohou
Proč je tak důležité zapojit celé tělo? Protože na blízko chybí výhoda vzdálenosti.
Když má boxer prostor a vede přímý úder zadní rukou, takzvaný kros, má za pěstí všechno: rotaci boku, ramene, přenos váhy ze zadní nohy. Celé tělo je seskládané za jedním bodem. Při háku je to podobné, do úderu jde celá váha těla. Vzdálenost mu dává čas a dráhu, na níž se síla nasbírá.
Jak to ale vypadá, když jsem soupeři tak blízko, že se ho téměř dotýkám? Pokud v takové situaci udeřím jen rukou, používám právě a jen ruku. Trochu s ní pohnu, ale účinek je malý. Je to, jako kdybyste chtěli zatlouct hřebík kladivem, které držíte těsně pod hlavou a můžete s ním pohnout o pár centimetrů.
Vezměme irimi nage, techniku, při níž se vstupuje těsně k soupeři a hodí se přes jeho vlastní nerovnováhu. Pokud se k němu dostanu takhle blízko, musím použít tělo. A právě tento pohyb těla je sám o sobě úderem. Nechci, aby mezi námi vznikla mezera. Chci být přímo u něj.
Co přitom nedělám? Nestahuji rameno dozadu, abych se jím pak udeřil dopředu. To by byl jen další nápřah, tentokrát schovaný. Místo toho spustím svou váhu do chodidel. Tělo jakoby povolí a klesne, a tato váha se přes místo dotyku přenese do soupeře.
Nejlépe si to lze představit na beranidle, kterým se zatloukají piloty. Beranidlo se nenapražuje do strany a nemáchá. Jeho účinek pramení z tíhy, která padá přímo dolů. U člověka je to podobné, jen kontakt už trvá. I přes to, že jsem se soupeře už dotýkal, vyvolám na něm zřetelný účinek. Není potřeba ruku nejdřív odtáhnout a pak vrhnout zpět.
Technika jako série úderů
Z toho vyplývá nový pohled na celou techniku. První úder, druhý úder, třetí úder: všechny se stanou přirozenou součástí jediné techniky aikida. Nejsou přilepené zvenčí, nejsou vložené jako samostatné gesto mezi dva pohyby. Jsou to okamžiky, kdy tělo, které už je ve správné poloze, své váhy využije naplno.
Prakticky to znamená, že kdykoli cvičíme jakoukoli techniku aikida, měli bychom s ní zároveň cvičit správné držení těla, správný postoj a správné rozložení váhy pro atemi. Kdo takto trénuje, cvičí úder stále, i když zrovna nikoho neudeří. Jedinou podmínkou je bezpečnost: s partnerem na tréninku je třeba vše dělat tak, aby se mu nic nestalo. Možnost úderu je v pohybu přítomná, ale na tatami se neuplatňuje naplno.
Kote gaeši: od poslední záchrany k mírové ulici
Stejný přístup, tedy ptát se, odkud technika pochází, se vyplatí i u páky kote gaeši. Její příběh začíná dlouho před vznikem aikida.
Až do konce období válčících států, tedy do doby, kdy byla japonská území zmítaná neustálými boji mezi mládci, nebyly páky na klouby hlavní zbraní. Byly to zoufalé pokusy o záchranu ve chvíli, kdy vás někdo bodal. Tehdejší boj zblízka se nazýval kogusoku nebo koši no mawari. Těžištěm tréninku nebyly páky, ale techniky typu „chyť a bodni“: zmocnit se soupeře a použít na něj čepel. Páka byla tou poslední možností, když se všechno ostatní nepovedlo, podobně jako záchranná brzda ve vlaku, kterou nikdo nepoužívá k běžnému zastavování.
S nástupem období Edo se situace změnila. Japonsko se stalo velmi mírovou společností a z bojového dědictví válečné doby vyrostl základ toho, čemu dnes říkáme džúdžucu. V tomto prostředí měla kote gaeši, ať už se jí v různých školách říkalo jakkoli, dvě hlavní využití.
První využití bylo nejprostší: někdo vás chytil. Za zápěstí, za oděv, za límec. A vy jste mu vytočili zápěstí. Tento typ páky na zápěstí byl pravděpodobně ten vůbec nejčastěji trénovaný.
Druhé využití souvisí s nožem, a k němu se brzy vrátíme. Nejdřív je ale třeba odložit stranou jednu podobu kote gaeši, která je v aikidu velmi populární a která v historickém tréninku zřejmě významné místo neměla.
Meč, hůl a mlčení mistrů
V aikidu se často předvádí odzbrojení šermíře. Útočník seče mečem, obránce ukročí stranou, chytí mu zápěstí a pákou kotegaeši mu meč vyrve z rukou. Vypadá to velkolepě. Jako způsob skutečného tréninku ale tato podoba zřejmě příliš neexistovala, snad jen jako okázalá ukázka.
O tom, jak k těmto ukázkám přistupovali sami mistři, vypovídá příběh z poloviny šedesátých let. Kuroiwa Jošio tehdy na poradě šihanů, tedy nejvyšších učitelů aikida, za účasti všech od dóšua, hlavy celé školy, až po ostatní mistry, vznesl návrh. Navrhl, aby z veřejných ukázek zmizely všechny scény, ve kterých neozbrojený člověk bere protivníkovi meč nebo džó, dřevěnou hůl.
Svůj návrh zdůvodnil prostě. V publiku sedí profesionální šermíři a lidé, kteří se zbraněmi zabývají profesně. Předvádět před nimi techniku, která tak zřejmě nemůže fungovat, je pro ně v podstatě urážlivé. Představte si, že by někdo před sborem zkušených hasičů předváděl hašení hořícího domu sklenicí vody. Hasiči by se možná nesmáli, ale určitě by se cítili trochu zneváženi.
Co následovalo, bylo výmluvné. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho a řeč se stočila jinam. Po poradě však za Kuroiwou přišel Saitó Morihiro, plácl ho po zádech a řekl: „Joku itta, Kuroiwa.“ Volně přeloženo: „Řekls to dobře, Kuroiwo, řekls, co bylo třeba říct.“
Kuroiwa později s jistým udivem vzpomínal, že se ale nakonec nic nezměnilo. A to ani u Saitóa, který mu tak vehementně přitakal.
Pro účely tohoto zamyšlení tedy odzbrojování proti meči a holi necháme stranou. S jednou výjimkou, a tou je nůž.
Země, která neznála pěst
Jeden z nejrozšířenějších způsobů, jak se dnes kote gaeši cvičí, vypadá takto: útočník vyrazí dlouhým přímým úderem pěstí z velké vzdálenosti, obránce mu ruku chytí a uzamkne do páky. Je to obraz tak běžný, že málokoho napadne se nad ním pozastavit. A přesto je velmi zajímavé se nad ním zamyslet.
Zhruba do roku 1920 totiž Japonci v podstatě neznali pěstní boj, umění úderů pěstí tak, jak ho známe z boxu. Když kolem roku 1920 dorazilo do Japonska karate, působilo to jako revoluce. Všichni, včetně zápasníků sumó, chtěli trénovat u Funakošiho Gičina a dalších mistrů karate, právě proto, že nic takového sami neměli. Až do konce období Meidži se počítalo s tím, že vás někdo bodne nožem, nebo že se s ním dostanete do chvatu. Představa, že by vás někdo prostě praštil pěstí, v tomto myšlení nefigurovala.
Technika, při níž útočník vyrazí s dlouhým úderem pěstí a obránce ho chytí do páky, je tedy z historického hlediska nesmysl. Je to podobné, jako kdyby někdo při rekonstrukci středověké bitvy vybavil rytíře náramkovými hodinkami. Samotná technika může být v pořádku, ale situace, do které je zasazena, v době jejího vzniku neexistovala.
Podivný úder ze starých filmů
Na nejstarších filmových záznamech aikida je vidět něco jiného, jak upozorňoval Terry Dobson. Kote gaeši se tam neprovádí proti úderu pěstí. Útočník dělá zvláštní, nenápadný pohyb rukou zespodu, který na dnešního diváka působí nesmyslně.
Lidé se tomu často posmívají. Říkají: „To je ale hloupý úder, typické aikido, neúčinné, špatné ukemi, špatné pády.“ Ukemi je umění bezpečně padat a přijímat techniku, a kritici v těchto starých záznamech vidí jen důkaz, že nikdo nebojuje doopravdy.
Pravda je však jiná. Ten „hloupý úder“ není úder pěstí vůbec. Je to něco, s čím se v období Edo skutečně počítalo.
Nůž v rukávu kimona
Představte si člověka v kimonu. Široké rukávy kimona sloužily jako kapsy. Nosil se v nich měšec s mincemi a další drobnosti. A někteří muži v nich nosili čepel.
Takoví muži chodili po ulici s rukama zastrčenýma v rukávech. Považovalo se to za módní, podobně jako když dnes někdo chodí s rukama v kapsách bundy a tváří se netečně. Pokud chtěl někoho bodnout, nechal nůž sklouznout dolů k boku a prostě šel kolem. V jediném kroku, uprostřed chůze, vyjela čepel ven a miřila na oběť.
Podstatné je, že takový útok není vidět přicházet. Neexistuje žádný nápřah, žádná dlouhá dráha, kterou by bylo možné sledovat. Ruka je v rukávu, pak u boku, a v následujícím okamžiku je čepel venku. Přesně tento pohyb zespodu se na starých filmech podobá „hloupému úderu“.
Když nelze uhnout
Představte si, že jdete ulicí a na poslední chvíli zahlédnete čepel. Instinktivně ucuknete. Jenomže ucuknutí nestačí, útočník prostě bodne. V té chvíli dává smysl tenkan, otočení těla kolem vlastní osy, a to velmi těsný tenkan. Protože to je jediné, co máte.
Nemůžete ukročit stranou, nemůžete couvnout. Nůž je těsně u vás, doslova pár centimetrů. V takové blízkosti je všechno stlačené do minimálního prostoru. A právě odtud lze provést těsnou kote gaeši, protože ani nic jiného nezbývá. Technika se tak stává odpovědí na náhle zahlédnutý útok v poslední vteřině, a v tomto kontextu dává smysl.
Není to tvrzení, že jde o jediný správný způsob, jak kote gaeši cvičit. Nikdo v současnosti samozřejmě nemůže být arbitrem v těchto věcech. Historicky vzato je to ale výchozí bod, ze kterého technika vychází.
Pokud už pěst, tak poctivě
Kdo chce kote gaeši cvičit proti pěstnímu útoku, ať už proti boxerovi, který přichází se svými údery, nebo proti dlouhému výpadovému úderu z karate, musí se důkladně zamyslet. Především nad tím, jak měřit vzdálenost a jak celý útok učinit realistickým.
Mnoho cvičících totiž prostě vyrazí rukou dopředu a nechá ji viset ve vzduchu. To žádný skutečný bojovník s pěstí neudělá. Kdo udeří a ucití dotyk, okamžitě ruku stáhne zpět. Trénovat kote gaeši na paži, která zůstává trpělivě natažená, je jako učit se chytat ryby, které vám někdo podrží na háčku. Pohyb se naučíte, ale situaci, v níž by měl fungovat, ne.
Technika jako odpověď na skutečnou situaci
Atemi a kote gaeši se na první pohled zdají být dvě úplně odlišná témata. Jedno se týká úderu, druhé páky na zápěstí. Při bližším pohledu je ale spojuje stejná nit.
V obou případech dnešní běžná praxe zapomněla, na co technika původně odpovídala. U atemi se z „vítězného těla“ stalo pouhé máchnutí rukou, které soupeř snadno zablokuje. U kote gaeši se z odpovědi na čepel vyjetou na poslední chvíli z rukávu kimona stala páka proti úderu pěstí, který v době vzniku techniky v Japonsku prakticky neexistoval.
V obou případech také vede cesta k nápravě přes dva zdroje poznání. Prvním jsou slova. Starší výraz kačimi prozrazuje, že úder není čin proti cizímu tělu, ale vlastnost těla vlastního. Druhým je historie. Pohled na ulici období Edo vysvětluje, proč je kote gaeši tak těsná a proč ten zdánlivě hloupý pohyb na starých záznamech není hloupý.
A v obou případech se nakonec vracíme k jedné a téže situaci: k blízkosti. Atemi v aikidu se rodí z kontaktu, ze tří bodů dotyku a z váhy spuštěné do chodidel, ne z nápřahu na délku paže. Kote gaeši se rodí v prostoru pár centimetrů, kde nelze uhnout ani couvnout a kde těsný tenkan je to jediné, co člověku zbývá.
Nic z toho neznamená, že roubování boxu a karate je chyba, ani že existuje jen jeden správný způsob, jak kote gaeši cvičit. Znamená to jen, že kdo cvičí techniku, měl by vědět, proti čemu ji cvičí. Kdo chce zachovat čisté aikido, najde úder v každém hodu a každé páce, pokud bude důsledně cvičit správné seřazení těla, postoj a váhu. A kdo chce techniky stavět na pěstním útoku, musí se poctivě zabývat vzdáleností a realistickým chováním útočníka, který ruku po úderu vždy stáhne zpět.
Technika, která ví, na co odpovídá, pak přestává být představením. Stává se nástrojem.
ZDROJ: On atemi – 当身(Ellis Amdur), On kotegaeshi – 小手返し(Ellis Amdur)
