Hra, nebo sparring?

Proč méně tvrdosti může znamenat (mnohem) lepší učení

Kdo někdy vstoupil do tělocvičny bojových umění, pravděpodobně narazil na nevyslovené pravidlo: skutečný trénink začíná teprve tehdy, když si nasadíte rukavice a jdete proti někomu, kdo vám to nechce usnadnit. Všechno ostatní, tedy nacvičování technik, práce ve dvojicích nebo údery do lapy, je jen příprava. Pravda se ukáže až ve sparringu.

Na tom pravidle je hodně pravdy. Techniku, která nikdy nebyla vyzkoušena proti živému odporu, nikdo nezná doopravdy. Kdo by musel své dovednosti použít ve skutečné situaci a trénoval jen ve sterilních podmínkách, může zjistit, že se mu všechno naučené rozsype v okamžiku, kdy narazí na skutečný odpor. Na chaos boje se nelze připravit jinak než tak, že ho člověk nějakou formou zažije.

Přesto se mezi trenéry i vrcholovými bojovníky objevuje zajímavý jev. Řada z nich tvrdý sparring výrazně omezila nebo ho zcela opustila. Zápasník UFC Max Holloway otevřeně přiznal, že klasický sparring vynechal. Jeho zdůvodnění je prosté: umíme udeřit, umíme se úderu vyhnout, tak proč si zbytečně ubližovat? Jiný zápasník UFC, Stephen Thompson, popisuje kluby, kde si lidé nasadí chrániče a snaží se jeden druhého vyřadit, a zmiňuje, že s ním trénují i lékaři a právníci, kteří si nemohou dovolit přijít do práce s monoklem a zlomeným nosem.

U dětí a začátečníků je ten problém ještě ostřejší. Kluk, který dorazí do školy s modřinou pod okem, nevyvolá obdiv, ale otázky. Mnoho dívek se tvrdého sparringu ani nechce zúčastnit. A pokud se trenér rozhodne riziko snížit ochrannými pomůckami, tedy přilbami, chrániči zubů, hrudníku, holení a suspenzory, brzy zjistí, že jeho svěřenci vypadají jako panáčci z reklamy na pneumatiky Michelin. Riziko je nižší, ale něco podstatného se ztratilo.

Tento článek se proto ptá: proč může být dobře navržená bojová hra pro učení některých dovedností účinnější než plnokontaktní sparring? Nejde o to sparring zavrhnout. Jde o to pochopit, co se při učení vlastně děje, a podle toho zvolit správný nástroj ve správnou chvíli.

Dvě různé věci, které se často pletou

Než se pustíme dál, je potřeba vyjasnit pojmy. Slovo „hra“ totiž v souvislosti s bojovým tréninkem vyvolává mylné představy.

Sparring je simulace skutečného boje. Jeho cílem je praktické použití technik v situaci, která se boji co nejvíc blíží. Má pravidla daná konkrétním stylem (jiná v boxu, jiná v džúdu, jiná v karate), intenzita bývá střední až vysoká a kontrolovaný kontakt je obvykle povolen. Příkladem je boxerský sparring, džúdistické randori nebo karatistické kumite.

Hra v tom smyslu, o kterém mluvíme, neznamená bezcílné dovádění. Kdo by studentovi džúdžucu podal fotbalový míč s tím, že si má jít zahrát a nějak přitom přijde na to, jak být dobrý v džúdžucu, neučí. Jen maří čas. To, že děti hrají „na babu“ nebo jakoukoli jinou hru, ještě neznamená, že to má cokoli společného s dovednostmi, které se mají naučit.

Hra jako tréninková metoda musí mít pravidla, cíl a záměr. Trenér do ní vkládá konkrétní úkol. Může to být požadavek provést techniku na jeden nádech. Může to být omezení vnímání, kdy si hráč musí vystačit s jiným smyslem než obvykle. Může to být určitý pád, blok nebo kryt, který se hráči snaží do hry začlenit. Hra zároveň není totéž co „lehký sparring“. Je to samostatná metoda s vlastní logikou a je mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Dobře vedená hra má tři části. Nejdřív úvod, ve kterém trenér zadá úkol. Pak samotnou hru jako cvičení. A nakonec shrnutí, ve kterém se společně pojmenuje, co se vlastně procvičovalo, jak se to projevilo a co by šlo příště udělat jinak. Trenér se může ptát: „Všimli jste si, že jste v téhle situaci většinou reagovali takhle, ale ty jsi reagoval jinak? Co myslíte, že bychom s tím mohli udělat?“ Právě tahle závěrečná reflexe mění pohybovou aktivitu v učení.

Co nás učí zvířecí mláďata

Nejstarší tréninková metoda bojových dovedností je starší než lidstvo samo. Když štěně honí míček, bezděčně trénuje pronásledování kořisti. Když spolu zápasí medvíďata, simulují lov. Když lvíče skáče na sourozence, učí se zabíjet. Zvířatům to připadá jako hra, protože to hra skutečně je.

Zvířata neučí svá mláďata přežít tak, že je seřadí a vysvětlí jim teorii. Učí je hrou. A klíčové je, že v té hře chyba neznamená smrt. Tygří mládě, které udělá chybu, nezahyne. Dozví se, jaké má ta chyba důsledky, a hraje dál, podobně jako děti při honičce, kde se řekne „dostal jsi mě“ a pokračuje se. Objevování, objevování, objevování, až z mláděte vyroste dospělé zvíře.

Pěkně je to vidět na psí rodině. Rotvajlerka, která si hraje se svým štěnětem, by ho mohla kdykoli přemoci. Neudělá to. Udržuje jeho útoky na rozumné úrovni a štěně se tak učí útočit, odhadovat načasování a vzdálenost, aniž by mu kdokoli vykládal, že „v teorii konfliktu je potřeba zvládnout umění načasování, vzdálenosti a poznat slabá místa soupeře“.

Hra mláďat učí i něco jemnějšího než samotnou techniku. Když se dva dospělí tygři dostanou do sporu, existuje fáze před samotným střetem, kdy oba odhadují, jaké je riziko a jaká odměna. Slabší zvíře může dojít k závěru, že riskovat proti silnějšímu nemá smysl, sklonit hlavu a odejít. Tuhle schopnost číst situaci a vyhodnotit, zda se boj vyplatí, se mláďata učí právě ve hře, pod vedením matky a sourozenců, kteří jim dají pocítit důsledky, ale netrestají je zmrzačením nebo smrtí.

Stejný princip lze přenést k lidem. Instruktor Kevin Secours popisuje, jak si od útlého věku hrál a válel se se svým synem. Když bylo chlapci šest nebo osm let, mohl otce udeřit v podstatě tak silně, jak jen dokázal, aniž by si sám ublížil. Učil se tak důsledkům: co se stane, když udeří špatně nebo příliš tvrdě. Otec přitom zůstával v klidu a dbal na to, aby to pro syna stále byla hra, vždy zábavná a veselá. Chlapec se postupně a přirozeně naučil správně nastavit všechny části těla, zvládat zátěž, která klade nároky na srdce a dech, a pracovat s načasováním i vzdáleností. Protože se s těmito hrami nikdy nespojil negativní pocit, dokázal později zůstat pod tlakem mnohem klidnější a přizpůsobivější.

Když se nad tím zamyslíte, sami jste to zažili. Jako dítě vám nikdo nenařizoval lézt po stromech a vy jste při tom nepřemýšleli o tom, jak to rozvíjí vaše vnímání těla, sílu nebo koordinaci. Prostě jste si hráli. A přesto jste se učili.

Proč strach neučí

Proč by hra měla fungovat lépe než tvrdý souboj? Jedno z vysvětlení nabízí vztah mezi mírou zastresování a výkonem. Představte si graf: na vodorovné ose je míra vzrušení a stresu, tedy to, jak moc je tělo naladěné na „bojuj, nebo uteč“. Na svislé ose je výkon. Když je člověk příliš málo stimulovaný, jeho výkon je slabý, protože se nudí a nesoustředí. Když je ale pod příliš velkým tlakem, výkon jde dolů znovu. Nejlépe se daří někde mezi tím.

Z toho plyne závěr, který zní jednoduše, ale v tělocvičnách se na něj často zapomíná: strach a stres jsou špatní učitelé, protože potlačují schopnost přemýšlet a učit se. Kdo se ve sparringu bojí o zdraví, nesoustředí se na načasování ani na nový úhel útoku. Soustředí se na přežití. Proto nejlepší bojovníci nepřistupují ke sparringu jako k boji, ale jako k vážné hře.

S tímto vysvětlením je však potřeba zacházet poctivě. Vztah mezi vybuzením a výkonem se obvykle připisuje takzvanému zákonu Yerkese a Dodsona. Robert Yerkes a John Dodson publikovali v roce 1908 článek, ve kterém popsali pokusy s myškami: myši se učily rozlišovat bílou a černou komůrku a za chybnou volbu dostávaly elektrický šok. Autoři dospěli k závěru, že čím obtížnější je rozlišovací úkol, tím slabší podnět podporuje učení. Původní pokus tedy nezkoumal lidi, sport ani stres v dnešním slova smyslu. Psycholog Karl Halvor Teigen ukázal, že pozdější badatelé a autoři učebnic tento zákon přeformulovali na vliv motivace, vzrušení, úzkosti či stresu na učení a výkon, a že tyto posuny se jen zřídka otevřeně diskutují a často se chybně připisují samotným Yerkesovi a Dodsonovi. Obrácené „U“ je proto spíš užitečný model a zkušenost mnoha trenérů než přesně změřený zákon platný pro bojový trénink. (Yerkes & Dodson, 1908; Teigen, 1994)

Podobnou opatrnost si zaslouží i často opakované tvrzení, že hra snižuje hladinu kortizolu, hormonu spojovaného se stresem, a zároveň zvyšuje hladinu dopaminu, a že tahle kombinace otevírá mozek učení. Když se podíváme na odborné práce, které se v této souvislosti obvykle uvádějí, obraz je maličko odlišnější. Přehledová studie Roye Wise z roku 2004 v Nature Reviews Neuroscience se věnuje dopaminu a dochází k závěru, že dopamin je nezbytný pro „vtiskávání“ vazeb mezi podnětem a odměnou a mezi reakcí a odměnou. Hru ani trénink ale nezkoumá. (Wise, 2004) Druhá citovaná práce, článek v PLOS Computational Biology z roku 2021, je počítačový model, který zkoumá souhru dopaminového a serotoninového metabolismu při trvale zvýšeném kortizolu a jeho důsledky pro vznik deprese. Jde tedy o chronický stres a depresi, nikoli o hru nebo sportovní učení. (Dalvi-Garcia a kol., 2021) Obě práce existují a jsou seriózní, ale přímo nedokládají, že by hraní v tělocvičně snižovalo kortizol a zvyšovalo dopamin. To tvrzení je proto třeba brát jako rozumnou hypotézu, ne jako prokázaný fakt.

Na praktickém jádru to nic nemění. Kdo je vyděšený, učí se hůř. Kdo se cítí dost bezpečně na to, aby mohl zkoušet, učí se lépe. To potvrzuje i běžná trenérská zkušenost.

Očkování, ne otrava

Pro pochopení toho, jak moc tlaku je při učení správné množství, se hodí pojem, který do psychologie zavedl kanadský psycholog Donald Meichenbaum z Univerzity ve Waterloo: očkování proti stresu.

Meichenbaum vychází z analogie s očkováním v medicíně. Očkovací látka obsahuje oslabenou formu nemoci, díky níž si tělo vytvoří obranu dřív, než se setká s tou skutečnou. Podle jeho vlastních slov se odolnost člověka posiluje vystavením podnětu, který je dost silný na to, aby vyvolal obranné a zvládací mechanismy, ale ne tak silný, aby člověka zahltil. (Meichenbaum, Stress Inoculation Training: A Preventative and Treatment Approach, in: Lehrer, Woolfolk & Sime (eds.), Principles and Practice of Stress Management, 3. vyd., Guilford Press)

Pro bojový trénink je tohle vodítko velmi praktické. Tlak je potřeba, jinak se člověk na skutečnou situaci nepřipraví. Ale dávka musí odpovídat tomu, co je dotyčný schopen zpracovat. Plnokontaktní sparring pro dítě nebo začátečníka často není očkování, ale přímo „nemoc“ v plné síle. Hra umožňuje dávku jemně nastavit.

Meichenbaumova metoda má tři fáze, které se překrývají a opakují. V první fázi, vzdělávací, se vysvětlí, co a proč se bude dělat. Ve druhé fázi si člověk osvojuje a upevňuje dovednosti. Ve třetí fázi je aplikuje při postupně rostoucí zátěži, a to pozvolna, stupeň po stupni. Tahle stavba se dá přímo přenést do tělocvičny: nejdřív vysvětlení, pak nácvik v podmínkách postupně stoupajícího konfliktu, a nakonec zátěžová zkouška, ve které studenti pravděpodobně vyhrávají zhruba stejně často, jako prohrávají. Trenér situaci zastaví těsně předtím, než by začali prohrávat natolik, že to vzdají. Následuje rozbor toho, co fungovalo a co ne, a návrat k první fázi, tentokrát už s lepšími dovednostmi. A pak znovu. Celé to má běžet v nekončícím cyklu.

Podobný rytmus popisuje i novinář Daniel Coyle ve své knize Talent Code (česky vyšla jako Tajemství talentu): zatěžovat, chybovat, opravit, a znovu zatěžovat, chybovat, opravit. Podívat se, proč k chybě došlo, zaměřit se na tu konkrétní část, najít jiný postup, opravit ho a znovu ho otestovat. Coyle je novinář a jeho kniha je populární text, nikoli vědecká studie, ale jako popis tréninkové smyčky je výstižný.

Víc tréninku díky menší intenzitě

Druhý důvod, proč může být méně tvrdý trénink účinnější, je prostá aritmetika.

Kanadský trenér MMA Firas Zahabi porovnává dva přístupy. První sportovec trénuje třikrát týdně, třeba v pondělí, středu a pátek, a pokaždé jde na maximum. Druhý trénuje každý den, ale ve střední intenzitě. Za rok nasbírá ten druhý zhruba o sto tréninků víc, podle Zahabiho asi o dvě stě hodin. Krátké výbuchy maximálního úsilí se nedají dlouhodobě udržet, pravidelnost ano.

Zahabi to přirovnává k takzvané „farmářské síle“. Lidé, kteří fyzicky těžce pracují, se nedřou do úplného vyčerpání. Pracují stálým, přiměřeným tempem, které jim umožňuje vstát a pracovat další den, a další. Podobně by podle něj měl sportovec trénovat zhruba na sedmdesát procent svých možností, aby mohl trénovat častěji, nebyl rozbolavělý a přetížený. Zahabi přitom netvrdí, že vysoká intenzita nemá smysl. Má svůj čas a místo, ale měla by se používat střídmě. Tvrdý trénink bez rozmyslu vede k vyhoření a ke zraněním, která dlouhodobý pokrok spíš brzdí.

Jako příklad uvádí kubánské boxery, kteří pravidelně získávají zlaté medaile. Podle jeho slov v tréninkové místnosti působí hravě, nikdo se nezraní, padesát lidí v jednom sále sparuje na dotek, bez přileb. Podobně popisuje thajský box, kde sparující partneři nevedou zbytečně tvrdé údery. Kdo ve sparringu přitlačí příliš, je považován za amatéra. Thajský sparring často připomíná spíš tanec než boj, a přesto patří thajští boxeři k nejtvrdším bojovníkům na světě.

Tyto příklady je dobré brát jako ilustraci, ne jako důkaz. Úspěch kubánského boxu nebo thajských bojovníků má jistě víc příčin. Ukazují ale, že lehký, hravý sparring a vrcholová výkonnost si neodporují.

K aritmetice patří i jedna méně příjemná položka: zranění. Stačí se zeptat v kterémkoli klubu, kolik lidí přestalo trénovat po zranění nebo po špatném sparringu. Každý takový odchod znamená nulu hodin dalšího tréninku. U dětí a začátečníků, kteří teprve zjišťují, zda je bojové umění baví, rozhoduje o tom, jestli u něj vydrží, často právě prvních pár měsíců. Opakované údery do hlavy navíc představují riziko dlouhodobého poškození mozku, a to je cena, kterou se nevyplatí platit za trénink, který by šel vést jinak.

Proto mě osobně udivuje, že v oddílech BJJ jsou větší či menší zranění prakticky na denním pořádku – a nikomu to nepřijde divné. Všichni prostě žijí v přesvědčení, že zranění ke studiu BJJ neodmyslitelně patří. Osobně se domnívám, že jde především o vizitku nekvalitního mistra. O trenéra, který nechápe a svým studentům dostatečně nevysvětluje, že zranit vlastního parťáka je naprosté selhání. Zraněný člověk pak potřebuje celé týdny, nebo dokonce měsíce rehabilitace, než se vůbec může na tatami vrátit.

I proto jsem tréninky BJJ nakonec pověsil na hřebík. Odmítám kvůli nějakému bezohlednému trotlovi, co si potřebuje cokoliv dokazovat, přijít o možnost dál cvičit. A bohužel, na žíněnkách BJJ je tohle až příliš častá realita. Osobně znám mnoho lidí, kteří začali, nechali se zrakvit a ke cvičení už se nikdy nevrátili, protože si odnesli trvalé následky.

Někteří BJJ instruktoři se pak alibisticky ohánějí tím, že dotyčný měl zkrátka odplácat dřív. Jenže z vlastní zkušenosti vím, že kolikrát ani odplácat nestihnete. Mně tehdy ten idiot tehdy nejdřív trvale oddělal jeden loket a chvíli nato i druhý. Přestože k tomu došlo před nějakými deseti či dvanácti lety, potíže s oběma lokty mám dodnes….

A s tím vším souvisí i obyčejné slovo, které v debatách o tvrdosti tréninku zaznívá málokdy: zábava. Kdo se totiž při tréninku baví, spíš u něj vydrží. A kdo u něj vydrží, nasbírá tisíce hodin, bez kterých se mistrovství dosáhnout nedá.

Chyba jako materiál, ne trest

Třetí mechanismus se týká chyby. Aby se člověk něco naučil, musí zkoušet věci, které ještě neumí. A věci, které ještě neumí, se mu napoprvé nepovedou.

Tvrdý sparring, ve kterém jde o to vyhrát kolo, tlačí člověka opačným směrem. Zkušenější bojovník použije svou oblíbenou kombinaci, protože ví, že funguje. Proč by riskoval něco nového, když za neúspěch zaplatí ranou do obličeje? Jeden trenér to shrnul lakonicky: viděl spoustu lidí, kteří nechali svou kariéru v tělocvičně, protože každý sparring pro ně znamenal vyhrát kolo. Takhle se zlepšovat nedá.

Hra naopak umožňuje bezpečně selhat. Když zásah znamená lehký dotek a ne modřinu, může si člověk dovolit otevřít kryt, vyzkoušet nový úhel, nový pohyb, novou techniku. A pokud se to nepovede, nic se neděje. Platí jednoduchá rovnice: kdo nemůže riskovat, nemůže ani nic získat. Měli byste být schopni dostat zásah bez rizika zranění. Pokud to nejde, sparujete příliš tvrdě a nebudete schopni ani ochotni riskovat.

Proto je jedním z pravidel dobré hry vnímat prohru jako výhru. Soupeř může být lepší nebo můžete mít prostě špatný den. To ještě neznamená, že za nic nestojíte. Znamená to, že dostáváte lekci. Otázka po každém kole nezní „vyhrál jsem?“, ale „co mě tohle kolo naučilo, co jsem se potřeboval naučit?“. A stejně tak platí: nezůstávejte u svých oblíbených kombinací, i když bodují. Zkoušejte nové. Pravděpodobně vám nevyjdou. To je v pořádku, protože cílem hry není vyhrát, ale učit se.

Tento posun v myšlení dobře vystihuje rozlišení, se kterým přišel americký filozof James P. Carse v knize Finite and Infinite Games (Konečné a nekonečné hry). Kniha vyšla v roce 1986 a Carse v ní rozlišuje konečné hry, které mají pevné hranice, stálá pravidla a jasné vítěze a hrají se za účelem ukončení hry, od nekonečných her, jejichž smyslem je, aby hra pokračovala. (Carse, 1986, WorldCat) Kdo vnímá sparring jako konečnou hru, soustředí se na vítězství v tomto kole. Kdo ho vnímá jako hru nekonečnou, vidí celý trénink jako pokračující proces plný objevů. Dává si prostor experimentovat, zkoušet nové věci a tvořivě řešit problémy. Jinými slovy: vyhrávat znamená hrát dál a hrát dál znamená vyhrávat.

Meichenbaum ve své metodě pracuje s podobnou myšlenkou, když učí své klienty dívat se na případné nezdary jako na příležitost k učení, nikoli jako na důvod ke katastrofickým závěrům. V jiném prostředí a s jiným cílem, ale se stejnou logikou: chyba je materiál, se kterým se dá pracovat.

Ego: nejrychlejší cesta od hry ke rvačce

Hra má jednoho nebezpečného nepřítele a tím je ego. Někteří bojovníci potřebují dokázat, že jsou lepší než ostatní. Udeří tedy trochu tvrději. Partner na to odpoví úderem dvakrát tvrdším. A z přátelského sparringu je během pár výměn rvačka, ve které se nikdo nic nenaučí.

Proto by hra v této podobě neměla mít vítěze. Nejde o soutěžní, ale o spolupracující aktivitu. Jakmile se začne soutěžit, začne jít o ego. A kde je ego, dříve nebo později přijde hrubá síla a s ní strach ze zranění. Výsledkem je buď zranění a přerušení tréninku, nebo návrat k ochranným pomůckám, které mají zmírnit následky silového přístupu.

Na zemi se to projevuje stejně. Pokud jeden z partnerů nasazuje páky nebo škrcení tak rychle a tvrdě, že hrozí zranění, u druhého nenastoupí ego, ale strach. Přidá na síle a ze hry se stane závod o přežití. Nikdo se nic nenaučí, jedno ego vystřelí k nebesům a druhé skončí zadupané do země.

Dobře to ilustruje zkušenost s BJJ (brazilským jiu-jitsu). Skvělý brazilský instruktor Fernando Araujo, který v Česku vybudoval síť klubů, byl prý zpočátku překvapen, jak silově a vážně se zde tento sport bere. V Brazílii to podle něj často sloužilo hlavně jako přátelské setkání: pár kamarádů se sešlo, pováleli se na pláži a pak si dali pivo. V jednom českém oddíle, který vznikl právě s myšlenkou pravidelného „válení na pohodu“, začali po čase převládat členové, kterým nešlo o společné učení, ale o soutěžení, a ostatní jim sloužili jako tréninkový materiál. Následoval rychlý nárůst zranění, odchody členů a nakonec zánik celého oddílu. Nebyla to chyba techniky ani pravidel. Hra přestala být hrou.

Stojí za to zmínit i opačný konec spektra. Mike Tyson nebo Chabib Nurmagomedov, o kterém se vypráví, že vyrostl na zápasení s medvědem, se stali nejlepšími na světě s přístupem „zabij, nebo budeš zabit“. Ano, i tahle cesta může fungovat. Otázkou je cena. Tyson později prohlásil o svých titulech, že jsou bezcenné a že za ně krvácel pro nic. Pro většinu lidí, a pro děti a začátečníky zvlášť, taková cesta dlouhodobě udržitelná není.

Jak vypadá dobře navržená hra

Pokud hra nemá být volnou zábavou ani zmírněným sparringem, jak tedy vypadá? Z toho, co víme, lze poskládat několik principů.

Intenzita podle člověka, ne podle tabulky. Neexistuje pravidlo, které by říkalo, že hra musí běžet na třicet nebo sedmdesát procent. Intenzita má být taková, aby se hráči nenudili a jejich pozornost byla plně soustředěna na reakce partnera. A zároveň taková, aby se nezačali bát, protože partner je příliš rychlý nebo mnohem zkušenější. Optimální stav je ten, kdy oba zkoušejí nové techniky, útoky a kryty, testují načasování a náhlé změny vzdálenosti, a přitom vědí, že případný zásah neznamená modřinu ani vyražený zub.

Silnější se znevýhodní. Co dělat, když proti sobě stojí začátečník a zkušený cvičenec? Zkušenější se sám omezí: smí útočit jen jednou rukou, stojí ve slabším postoji, útočí jen nohama a podobně. Nemusí to být pro něj oddech, určitě se zapotí. Takto by měl dobrý hráč zvládnout kvalitní kola i s lidmi, kteří jsou méně zkušení, menší nebo slabší. Místo aby využil převahy, přizpůsobí se a pracuje na konkrétních dovednostech: změní postoj, změní výškovou úroveň útoků, pracuje na svých slabinách. Nikdo nedominuje a oba se rozvíjejí.

Kevin Secours popisuje, že sám při hře záměrně nepoužívá silnější ruku nebo oblíbenou techniku, aby zjistil, jaké to je být ve slabší pozici. Když se cítí unavený nebo zraněný, nesnaží se strach přebít agresí, ale záměrně jde do slabších pozic, aby si vyzkoušel, jak se z nich dostat. Přitom se učí o sobě i o partnerovi: jak partner reaguje, když vidí slabost, zda se stává dravým, a jaké pocity bezmoci nebo spouštěče agresivity se objevují v něm samém. Učí se také rozlišovat mezi objevováním a přeceňováním vlastních schopností. Zároveň nikdy nepřestává chránit sám sebe, protože nikdy nevíte, kdy partner udělá chybu nebo bude mít špatný den. Hra je v tomhle smyslu velmi složitá věc.

Útoky se nedotahují, ale vzdálenost zůstává skutečná. Lehký dotek do hlavy stačí. Je tu ale past: hra nesmí sklouznout k pouhému oťukávání, kdy si hráči mohou dovolit stát dál od sebe, protože stejně nikdo tvrdě neudeří. Kontakt je lehký, ale vzdálenost musí zůstat taková, aby bylo možné zasáhnout i naplno. Jinak se hráči učí špatný odhad vzdálenosti. Na zemi platí obdoba: páky a škrcení se nasazují, ale nedotahují do konce.

Hra patří na začátek tréninku. Není dobré nechávat ji až na konec, kdy jsou všichni unavení. Lepší je zařadit ji na začátek, kdy je mysl i tělo čerstvé.

Tlak nemusí být jen fyzický. Tlak v boji má několik podob. Existuje tlak fyzický, kdy se soupeř snaží druhého vyčerpat a přetížit. Existuje tlak emoční, kdy soupeř neustále postupuje vpřed, odřezává úhly a únikové cesty a vzbuzuje nejistotu. A existuje tlak mentální, kdy soupeř narušuje rytmus nečekanými kombinacemi a taktikou a nutí druhého pochybovat o vlastních pohybech. Hra může s těmito druhy tlaku pracovat odděleně. Například může cíleně vytvářet mentální tlak, tedy nutit hráče rozhodovat se rychle a pod nejistotou, aniž by bylo nutné zvyšovat fyzickou tvrdost.

Student hledá, trenér vede. Dobrá hra nepředává hotové řešení. Trenér představí problém, vytvoří kontext, ve kterém je třeba ho vyřešit, a teprve pak nabídne řešení, případně dvě nebo tři, aniž by prozradil, které považuje za nejlepší. Studenti je vyzkoušejí a vrátí se s vlastními závěry. Někdy si zvolí jiné řešení, než by zvolil trenér, a někdy se ukáže, že pro ně funguje dokonce lépe. Každý má vlastní tempo, vlastní překážky a vlastní chvíle, kdy mu něco „docvakne“. Kdo v něčem opakovaně selhává, potřebuje víc času. Učení se neodehrává jen během jedné lekce. Secours k tomu dodává provokativní postřeh: je lepší být sebevědomý se špatným návykem než nejistý s nejlepší technikou, protože bez sebedůvěry nebude fungovat ani ta nejlepší technika.

Takto pochopená hra se podobá tomu, co dělá armáda. I vojenský výcvik je plný her: simulátorů, cvičných bitev a nácviku misí. Jsou to vážné hry, jejichž smyslem je dostat vojáky do situace, kde se mohou co nejvíc naučit, aniž by nesli následky skutečného boje. Hraní tedy neznamená vyhýbat se tvrdé práci. Znamená to pracovat tam, kde se učení vyplácí nejvíc.

Kde má sparring své místo

Bylo by chybou udělat z toho všeho závěr, že sparring je zbytečný. Bez zátěžové zkoušky člověk nezjistí, zda jeho techniky skutečně fungují. Tahle věta na začátku článku platí i na jeho konci.

I hra má své slabiny. Může postrádat realismus tvrdého kontaktu a intenzitu skutečného boje. A může být obtížné zajistit, aby všechny techniky byly prováděny správně a účinně. Sparring naopak přináší realismus a přímý kontakt, díky kterým si člověk zvyká na fyzickou stránku konfliktu. Pomáhá zdokonalovat techniku v reálném čase a pod tlakem. A připravuje na zvládání stresu, který skutečný konflikt přináší. Jeho nevýhodou je vyšší riziko zranění a psychický stres, který může být pro některé lidi kontraproduktivní.

Zajímavé je, co k tomu říká výzkum spojený s očkováním proti stresu. Meichenbaum upozorňuje na klinické studie psycholožky Edny Foa a jejích kolegů, které srovnávaly různé formy léčby posttraumatické stresové poruchy. Ve studii z roku 1999 bylo 96 žen s chronickou posttraumatickou stresovou poruchou náhodně rozděleno do čtyř skupin: prodloužená expozice, trénink očkování proti stresu, kombinace obou a čekací kontrolní skupina. Všechny tři aktivní léčby zmírnily příznaky ve srovnání s kontrolní skupinou, přičemž skupina s expozicí dopadla v některých ukazatelích lépe. Meichenbaum k tomu poznamenává, že v těchto srovnáních byla z jeho metody vypuštěna právě třetí fáze, tedy skutečné vystavení zátěžové situaci, aby se nepřekrývala s expoziční skupinou. Vyvozuje z toho, že vzdělávání a nácvik dovedností jsou nutné, ale samy o sobě nestačí. (Foa a kol., 1999)

Je třeba zdůraznit, že jde o léčbu traumatu, nikoli o sportovní trénink, a že jde o Meichenbaumovu interpretaci, nikoli o přímý závěr studie. Přenos do tělocvičny je tedy analogie, ne důkaz. Ta analogie ale dává smysl a vyvažuje celý argument: samotná hra bez jakékoli zkoušky pod tlakem nestačí. Otázka nezní, zda testovat, ale kdy, jak často a s jakou dávkou.

Rozumné řešení proto není „hra místo sparringu“, ale jejich promyšlená kombinace. Hru lze používat k rozvoji základních dovedností, rychlých reakcí a přizpůsobivosti, a teprve na ni navazovat kontrolovaným sparringem, který tyto dovednosti ověří. Začátečníci mohou začínat hravými aktivitami a sparring se může přidávat postupně, jak roste jejich úroveň a odolnost. Mezi hrou a plnokontaktním sparringem existuje celé spektrum: sparring s omezeným kontaktem, který snižuje riziko a přitom zachovává část realismu, nebo modelové situace, které kombinují herní prvky se sparringem a učí používat dovednosti v konkrétních okolnostech.

Co z toho plyne pro děti a začátečníky

U dětí a začátečníků se všechny zmíněné mechanismy sčítají. Mají nejmenší zásobu dovedností, takže nejvíc potřebují prostor zkoušet a chybovat. Jsou nejcitlivější na strach, takže u nich nejsnáz přestřelí míru tlaku, při které se ještě dá učit. A jejich vztah k bojovému umění se teprve tvoří, takže jedno špatné zranění nebo jeden ponižující sparring může rozhodnout o tom, že už nepřijdou.

Když jeden oddíl džúdžucu, který sparring u mladších svěřenců dlouho odkládal právě kvůli riziku zranění, zkusil místo něj zařadit hry, odezva ho překvapila. Studenti se na sparring dlouho těšili, protože byl do té doby zakázaný. Herní přístup je ale nakonec bavil víc, protože se nemuseli tolik obávat zranění. Je to jedna zkušenost, ne výzkum, ale dobře zapadá do celého obrazu.

Zároveň je poctivé přiznat, že u dospívajících a dospělých je hravý přístup těžší. Když proti vám stojí někdo, kdo vám dokáže vážně ublížit a kdo možná po špatném dni nebo se špatnými úmysly ublížit chce, udržet hravou atmosféru vyžaduje zkušenost a pevné vedení. A navrhnout dobrou hru je těžší než nechat lidi prostě sparovat. Pravidla postupně zvyšované intenzity sparringu se dají zvládnout poměrně rychle. Dobře postavená hra je jiná liga.

Závěr

Tvrdší trénink automaticky neznamená lepší trénink. Plnokontaktní sparring dělá jednu věc velmi dobře: ukazuje, co člověk skutečně umí pod tlakem. Jako hlavní způsob, jak se to naučit, má ale své limity. Vysoký tlak zužuje pozornost a může omezovat schopnost učit se. Riziko zranění snižuje množství tréninku, které člověk za rok nasbírá, a vyhání lidi z tělocvičny. A snaha vyhrát kolo vede k tomu, že člověk opakuje, co už umí, místo aby zkoušel, co ještě neumí.

Dobře navržená hra tyto limity obchází. Má pravidla, cíl a konkrétní úkol. Nutí hráče rozhodovat se, přizpůsobovat se partnerovi a číst situaci. Dovoluje chybovat bez (tělesného) trestu. Nechává nastavit dávku tlaku tak, aby byl člověk dost vybuzený na to, aby se soustředil, ale ne tolik, aby se bál. A díky tomu, že je bezpečná a baví, umožňuje trénovat častěji a déle.

Nejde tedy o to, zda hra, nebo sparring. Jde o pořadí a o dávkování. Nejdřív porozumět, pak zkoušet v podmínkách, které učení dovolí, pak ověřit pod skutečným tlakem, rozebrat, co se stalo, a začít znovu. Mláďata zvířat se takhle učí odnepaměti. Chyba je pro ně poučením, ne tragédií. Možná je to nejstarší tréninková metoda, jakou máme, a možná stojí za to si ji připomenout.

Ověřené odborné zdroje

Yerkes, R. M., & Dodson, J. D. (1908). The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18(5), 459–482. https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/cne.920180503

Teigen, K. H. (1994). Yerkes-Dodson: A Law for all Seasons. Theory & Psychology. https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0959354394044004

Wise, R. A. (2004). Dopamine, learning and motivation. Nature Reviews Neuroscience, 5, 483–494. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/15152198/

Dalvi-Garcia, F., a kol. (2021). A model of dopamine and serotonin-kynurenine metabolism in cortisolemia: Implications for depression. PLOS Computational Biology, 17(5). https://journals.plos.org/ploscompbiol/article?id=10.1371%2Fjournal.pcbi.1008956

Meichenbaum, D. Stress Inoculation Training: A Preventative and Treatment Approach. In: Lehrer, P. M., Woolfolk, R. L., & Sime, W. E. (eds.), Principles and Practice of Stress Management, 3. vyd., Guilford Press. Kapitola je přetištěna i ve výboru Meichenbaumových prací: https://www.routledge.com/9781138812222

Foa, E. B., Dancu, C. V., Hembree, E. A., Jaycox, L. H., Meadows, E. A., & Street, G. P. (1999). A comparison of exposure therapy, stress inoculation training, and their combination for reducing posttraumatic stress disorder in female assault victims. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 67(2), 194–200. https://www.ojp.gov/ncjrs/virtual-library/abstracts/comparison-exposure-therapy-stress-inoculation-training-and-their

Carse, J. P. (1986). Finite and Infinite Games: A Vision of Life as Play and Possibility. New York: Free Press. https://search.worldcat.org/title/13762141