Umění, které se nedochovalo, a svět, který ho formoval
…Aneb proč se (nejen) šerm nedá naučit z knihy
Evropa měla rytířské bojové umění, na které Asie zcela jistě nemusí hledět svrchu. Nezachovala si ale bohužel jedinou živou školu, která by toto umění boje předávala z učitele na žáka. Zbyly rukopisy, verše a obrázky.
Mnoho lidí si dodnes myslí, že stačí knihu otevřít, přečíst instrukce a pohyb zopakovat. Kdo to však zkusí, zjistí, že kniha mlčí právě o tom nejdůležitějším.
Rekonstrukce boje z písemného pramene je práce pro zkušeného šermíře/zápasníka, detektiva, historika i filozofa zároveň.
Umění, které nepřežilo
Evropa má bojovou tradici sahající až k antice. Kdo by chtěl obsáhnout kompletní evropskou tradici, nezvládne nic, a proto je dobré si v prvním roku vymezit čas.
Vsuvka 1: Podobný vývoj lze sledovat i u džúdžucu. Pokud se podíváme na styl boje v dobách častých válečných konfliktů (zhruba do konce 17. století), šlo o systém upřednostňující rychlé a likvidační techniky, ne nepodobné těm, které dnes využívají speciální vojenské jednotky.
Problémem ovšem je, že se jich do dnešních dnů dochovalo jen minimum. Navíc byly primárně koncipovány proti těžce obrněnému protivníkovi, takže cílily na přesně určená, nechráněná místa lidského těla (krk, podpaží, Achillovy či podkolenní šlachy a podobně). Jelikož dnes už útočníka v plné zbroji nepotkáte, musel se logicky změnit i technický arzenál.
Od 18. století se tak džúdžucu začalo transformovat z přístupu „zabij“ do roviny „kontroluj“, a to především díky svému rostoucímu využití u tehdejších policejních složek. Od konce 19. století se navíc přidružil západní vliv, čímž se toto bojové umění začalo orientovat spíše na duchovní a intelektuální rozvoj jedince na úkor dřívější efektivity v reálném střetu.
Když tedy dnes někdo prohlásí, že se snaží zrestaurovat „původní“ džúdžucu, je nutné se vždy ptát: 1. z jakého historického období? a 2. o jakou konkrétní školu se jedná? Jednotlivé směry/školy se totiž od sebe mohly propastně lišit. Bez tohoto ujasnění z toho nevznikne funkční systém, ale dort od pejska a kočičky z Čapkovy pohádky.
Rytířské umění, o kterém tu bude následně řeč, pokrývá zhruba období od konce 14. do začátku 17. století. Z této doby se dochovaly desítky šermířských knih, a právě ony jsou dnes jediným mostem k tomu, co naši předkové uměli. Most je to ovšem vratký. Na rozdíl od Asie totiž Evropa nemá živou linii, žádného učitele, který by žákovi opravil ruku a řekl „takhle ne“. V Japonsku přežila celá řada škol ze 17. století, které si uchovaly své formy, oblečení i způsob chování v tělocvičně. Japonsko v tomto smyslu připomíná skanzen. I tam ale zůstává otázka, zda jsou tyto formy stále živé, nebo zda jde o prázdné schránky, které jen tu a tam někdo naplní dodnes funkčním obsahem. A pokud je naplní, dělá to stejně (dobře) jako Japonci před třemi nebo dokonce pěti sty lety?
Poučný je osud čínského Šaolinu. To, co dnes vidíme v podobě sestav a cvičení, vzniklo z velké části až po kulturní revoluci. Do současné doby nezbyl dostatek lidí, kteří by umění přenesli z doby císařství, a tak nový Šaolin stál na ramenou pouhých několika jedinců. Ti se podobně jako dnešní evropští badatelé dívali do knih a pátrali po postojích a technikách. Výsledkem ale nebyla rekonstrukce, nýbrž nová tvorba, která se pak (nesprávně) prezentovala jako tradice. Tento příklad stojí za zapamatování: i v zemi s nepřerušenou kulturou a vlastním jazykem vedlo studium knih bez živého nositele k něčemu jinému, než co bylo původně. Autentická zůstala především rozvojová cvičení, tedy průpravmé cviky. A zbytek lze fakticky přirovnat k “lidovým tancům v národopisných souborech”. Leccos se do nich během času vloží, ale celkový duch je (snad) stále původní.
Ostatně podobný osud potkal i jedno z nejstarších zdokumentovaných bojových umění indické kalarippajattu. Dříve to možná bylo velice efektivní bojové umění, ale dnes…je to bohužel již jen stín stínu.
Proč se v Evropě nic z těchto umění boje neudrželo? Evropa je totiž typická svou neutuchající vynalézavostí. Každá generace měnila zbraně, zbroj, módu i způsob boje. Staří mistři si sice samozřejmě přáli, aby jejich umění zůstalo neměnné, jenže tohle přání zůstalo nevyslyšeno. Například v belgickém Gentu sice existuje šermířská škola s nejméně třistaletou tradicí a v archivech se zachovaly portréty jejích mistrů v barokních šatech s dlouhým cvičným mečem. To, co se tam dnes cvičí, už však není živé v tom smyslu, v jakém by si to badatel přál.
A i kdyby se někde zázrakem zachovala skutečná linie, vyvstala by nepříjemná otázka: byli bychom ochotni tuto historickou linii přijmout? Díky filmům a internetu totiž očekáváme, že staré umění bude dokonalé a nadřazené všemu ostatnímu. Skutečné dědictví by nás možná zklamalo, protože podmínky, pro které vzniklo, se od těch dnešních propastně liší.
Kryt, nebo úder proti úderu?
V českém prostředí se dlouho střetávaly dvě představy o obraně mečem. První, dodnes běžná ve scénickém šermu, spočívá v tom, že obránce jen nastaví zbraň do dráhy útoku. Říká se tomu kryt. Druhá představa se objevila díky studiu původních pramenů: útok proti útoku, sek proti seku, nebo jiný aktivní pohyb, kterým se odvrací soupeřova čepel. Už to samo ukazuje, jak zásadně může pečlivé studium historických pramenů změnit představu o boji. A také jak snadno se lze mýlit, dokud prameny nečteme, neznáme dostatečně historický kontext, a hlavně nemáme vlastní pokročilou zkušenost.
Kdo se vydá za živými tradicemi do světa, zjistí, že odpověď není všude stejná. V Brazílii se například dodnes cvičí i capoeira se dvěma mačetami. Bojovníci dělají stejné pohyby jako beze zbraně a mačety se o sebe prostě křešou. Vůbec neřeší, že jde ostří proti ostří. Evropa i Orient se naproti tomu takovému kolmému střetu čepelí jednoznačně snaží vyhnout.
Výše zmiňované indické kalarippayattu, považovaný za nejstarší dochované bojové umění, začíná s dřevěnými zbraněmi a na úhlu, v jakém se zbraně potkají, fakticky nezáleží. Rozvíjí se hlavně cit pro čas, vzdálenost a samotný kontakt. Typické je následující průpravné cvičení na postřeh: jeden cvičenec nastavuje malý štítek do míst, která představují odkrytá místa na těle, a druhý se je v plné rychlosti snaží zasáhnout dřív, než štítek zmizí. S kovovými zbraněmi se kryje naplocho nebo na hranu, nikoli ostřím. V pokročilejších párových cvičeních vzniká časování, které je s evropským pojetím prakticky totožné. Jeden se pohne jako první, druhý jako ten následující, zbraně se střetnou a vznikne vazba, tedy okamžik, kdy čepele zůstanou ve vzájemném kontaktu. Z vazby se boj rozvíjí dál.
Jenže na otázky po jemnostech práce ve vazbě tamní učitelé odpovědět nedokázali. Jak reagovat, když soupeř tlačí příliš, nebo naopak málo? Kde je lepší bod než řez? Tato část umění je v Indii mrtvá snad už sto let, pravděpodobně od doby, kdy Britové zakázali místním cvičit se zbraněmi. To je důležitá lekce: i živá tradice, která přežila staletí, dokázala ztratit právě cit, tedy tu nejjemnější a nejhůře sdělitelnou vrstvu. O to těžší je získat zpět tuto informaci pouze z inkoustu na papíře.
Tři patra výcviku
Asijská bojová umění mají zpravidla promyšlenou stavbu výcviku o třech patrech. Prvním je průprava, která trvá rok až tři roky. Od žáka se v ní nečeká, že se naučí bojovat. Má připravit tělo i mysl. Cvičenec je konfrontován s bolestí, posiluje velké i malé svalové skupiny, trénuje izolované zdvihy a švihy, aby byl rychlý, silný a obratný, a učí se odolávat vlastním myšlenkám pod tlakem. Obraz plačících čínských dětí, které stojí v hlubokém postoji a drží v rukou misky, není žádná legenda. Právě o tohle v této fázi jde.
Druhým patrem je abeceda: údery, obrany, úchopy, kopy. Získat rychlost a tvrdost trvá další rok až dva, u zápasu ještě déle, protože člověk se musí naučit pracovat jak s vlastním, tak i protivníkovým těžištěm. Teprve pak přichází třetí patro, taktická fáze, kdy se žák učí naučené prvky úspěšně použít. Ne každá škola to dodržuje. Některé průpravu zbytečně natahují, jiné ji podceňují a pouštějí do světa lidi, kteří nejsou fyzicky ani psychicky připraveni.
A tady se dostáváme k jádru věci. Evropské šermířské knihy tuto stavbu výslovně nepopisují. Pokud v nich něco je, pak hlavně druhé a třetí patro, tedy techniky a jejich použití. Přízemí, na kterém celá budova stojí, v nich většinou chybí. Autor ho totiž pokládal za samozřejmé, protože jeho čtenáři jím prošli. Dnešní čtenář je však zcela jiný příběh….
Vsuvka 2: V tomto ohledu jsou zvláště manuály džúdžucu z konce 18. a 19. století mnohem bohatší. Často v nich naleznete průpravné cviky, nácvik pádů a podobně. Počítají totiž s tím, že čtenář se džúdžucu nikdy předtím nevěnoval, a proto je třeba začít zcela od začátku.
Ačkoliv někteří badatelé tvrdí, že tyto texty sloužily pouze jako mnemotechnická pomůcka, v historii Japonska se objevilo dost případů, kdy byly manuály koncipovány tak, aby čtenáře fakticky „korespondenčně“ vše naučily. Zcela jinou otázkou ovšem zůstává, nakolik se jim to reálně dařilo…
Útok jako podstata obrany
Hlavním rysem evropského rytířského umění je útočnost. Je v tom paradox: německé slovo pro šerm souvisí s ochranou a staré anglické texty mluví o „umění obrany“. Přesto je celý systém postaven na pohybu vpřed. Nemusí jít o agresi v hrubém smyslu, ale o zásadu, že dát soupeři prostor rozvinout vlastní akci je pro obránce smrtelně nebezpečné. Předkové se proto snažili soupeři žádný prostor neposkytnout, a naopak vytvářet takový tlak, aby se musel podřizovat jim. Pozdější španělská a francouzská škola už tak útočné nejsou, ale to je jiná doba.
Vsuvka 3: Zde se naplno ukazuje velmi důležitý rozdíl mezi původním, válečným stylem boje a tím moderním, kde se často hraje spíše na body než na drtivé vítězství. Mimochodem, i moderní systém sebeobrany Urban Combatives (v Evropě jej skvěle vyučuje Michiel Mulder) zdůrazňuje myšlenku tzv. blitzkriegu – tedy bleskového a drtivého protiútoku, který pokračuje tak dlouho, dokud hrozba ze strany útočníka zcela nepomine. To představuje obrovský a zásadní rozdíl v celkovém přístupu k boji: je zkrátka rozdíl, zda je vaším ultimátním cílem přežití, nebo snaha získat body a sportovně zvítězit.
Proč útok? Protože skutečná obrana vzniká jen tehdy, když přijde skutečný útok. Představte si, že na vás někdo nečekaně chrstne sklenici vody. Aniž byste přemýšleli, uhnete a ruka vyletí, aby zachytila to, co se blíží. Tahle samovolná reakce převezme kontrolu nad nervovým systémem a jedná za vás. Evropské umění s ní počítá, podobně jako asijské učení o vyprázdněné mysli. Šerm v tradičním smyslu, tedy činnost, která nás chrání v souladu s naší přirozeností, vzniká pouze tehdy, když se cítíme ohroženi. Pokud ohrožení necítíme, naše reakce nebude skutečná. I tohle je věc, kterou z knihy vyčíst nelze.
Kniha popisuje pohyb člověka, který se skutečně bojí o život. Čtenář ho zkouší v bezpečí čisté, perfektně osvětlené a klimatizované tělocvičny, takže jeho psychické a následně i fyzické nastavení těla je často zcela jiné.
Vsuvka 4: Moderní věda o sebeobraně hovoří v tomto kontextu o instinktivní (úlekové) reakci a rozeznává její dvě základní podoby:
- Ruce se zvednou k hlavě a instinktivně ji chrání. Tato reakce je vidět například ve stylu Keysi Fighting Method.
- Ruce se vytrčí směrem k nebezpečí ve snaze ho zastavit. Tato reakce je zpracována ve stylu S.P.E.A.R. (Tony Blauer)
To, která z těchto reakcí se nakonec projeví, závisí především na vzdálenosti a intenzitě hrozícího nebezpečí.
Svět, který šerm formoval
Středověká společnost se skládala ze tří společenských stavů, ke kterým později přibyl čtvrtý, měšťanstvo. Rytířstvo tvořilo válečnickou vrstvu. Číst a psát uměli hlavně duchovní a mimo ně jen několik procent lidí. V takovém prostředí bylo rytířské umění v podstatě vzdělávacím systémem pro negramotné. Mělo z jednotlivce udělat člověka schopného rozhodovat se rychle a dobře, fyzicky zdatného a zároveň takového, který do společnosti zapadne. Samo toto zjištění je pro čtenáře knih varováním: umění, které se předávalo převážně ústně a tělem, se do knih dostalo jen zčásti, a ještě jen pro úzký okruh těch, kdo uměli číst.
Způsob chování, kterému se tehdy říkalo manýr, určoval, jak lidé mluvili, jak se oblékali a také jak bojovali. Šerm se proměňoval spolu s módou, tancem a celou kulturou. Kniha Joachima Meyera z roku 1570 to dokládá velmi zřetelně. Meyer připomíná, že cvičený člověk byl odjakživa nadřazen necvičenému a že umění má sloužit ku prospěchu vlasti i k ochraně vlastního života. Už samotná potřeba to zdůrazňovat ukazuje, že ve druhé polovině 16. století bylo rytířské umění v úpadku. Podobné stesky se objevují i u dalších autorů té doby. Již za pouhé tři či čtyři generace (!!!) od vrcholu rytířstva přestaly být tyto dovednosti vnímány jako něco podstatného.
Meyer také radí začít s výcvikem od raného mládí. Dnes se k šermu většina lidí dostává v patnácti, dvaceti pěti nebo dokonce třiceti letech, a to je v rozvoji obratnosti a pružnosti již znatelné omezení.
Pro každého, kdo chce rekonstruovat jeho techniky boje, je nejdůležitější Meyerovo upozornění, že šerm jeho doby se od šermu starých mistrů výrazně liší a že o starém způsobu boje naostro pojedná zvlášť. Mezi koncem 14. a polovinou 16. století se Evropa otřásla v základech. Proběhly husitské války, vystoupili Jan Hus a Martin Luther, změnilo se vnímání Boha, církve i sebe sama, rostla města a vznikala nová společenská vrstva.
Pro člověka narozeného v polovině 15. století musela být první polovina 16. století úplně novým světem, podobně jako by naše babičky v mládí nevěřily, že jednou budou existovat chytré telefony. Kniha z roku 1570 tedy sama přiznává, že již nepopisuje, jak se bojovalo dřív. Kdo ji tedy čte jako klíč ke staršímu šermu, čte ji s chybným úvodním předpokladem.
Meyer se v předmluvě dotýká ještě jedné věci. Varuje mladé šermíře před nespořádaným životem, obžerstvím, pitím, rouháním, klením, hazardem a prostopášností, kterými mnozí toto vznešené umění pošpinili. Že to píše, znamená, že se to v jeho době dělo. A dokazuje to, že rozvoj osobnosti byl součástí umění, i když ho staří mistři neoddělovali do samostatné „duchovní“ kapitoly. Bojové umění, které by rozvíjelo jen tělo a dovednost, dříve či později narazí na vnitřní nerovnováhu.
Vsuvka 5: To věděli nejen japonští válečníci, a proto se začal zdůrazňovat přístup Bun Bu Rjó Dó. Tento koncept ve volném překladu znamená „Cesta pera a meče“. V zásadě tak jde o úplně stejný ideál harmonického rozvoje, o jaký se snažili i středověcí rytíři, a to i přesto, že obě tyto válečnické kultury od sebe dělila polovina světa a nějakých 200 až 300 let.
Ctnosti bez jednotného seznamu
Lichtenauerovy verše, základ nejvýznamnější německy psané šermířské tradice, začínají oslovením mladého rytíře, kterého vyzývají, aby miloval Boha a ctil ženy. Tím je vymezen základní morální rámec. Jak ho naplnit, už však text neříká. Rytířské ctnosti nikdy nebyly sjednoceny (podobně jako ty samurajské). Některé prameny uvádějí pět, jiné sedm, někdo klade důraz na štědrost a udatnost, jiný na dvornost.
Vsuvka 6: I v Japonsku samozřejmě existovaly pokusy o zformulování etických kodexů. Z nich je asi nejznámější Bušidó, zpopularizované knihou Bušidó: Duše Japonska, jejímž autorem je Inazó Nitobe. Problém však spočívá v tom, že tento konkrétní kodex je do značné míry uměle vytvořený. Nitobe jej postavil částečně i na základech antické filozofie a sepsal jej až v roce 1899, a to primárně pro západní publikum. Do japonštiny byl tento text paradoxně přeložen až v roce 1908.
Proč se od rytíře očekávalo, že bude umět hrát na hudební nástroj nebo recitovat? Jezdit na koni, střílet z luku a šermovat uměli všichni. Hudba ukazovala jemnou motoriku, rovnováhu a schopnost oddat se něčemu jinému než službě. Opancéřovaný bojovník, který nespí, nesvlékne zbroj ani na slavnosti a neumí se chovat mezi lidmi, je pro společnost chodící problém. Proto kultura vyžadovala i jemné dovednosti, které se časem povýšily nad ty hrubé. Z tohoto konceptu se nakonec zrodil pojem gentlemana.
Důležitou roli hrál zpěv a rituál. Při mši se zpívalo společně a opakovaly se formule. Indové mají modlitby, které odříkávají předtím, než se dotknou zbraně, dokonce i té cvičné. Tyto krátké modlitby nají přesně daný rytmus a důrazy a zbraň se jimi symbolicky „očišťuje“. Čína má také množství písní ke kung-fu. Píseň se nemění, nanejvýš se za dlouhá léta posune nějaké slovíčko. Totéž platí pro veršované poučky. Lichtenauerovy verše jsou psané ve dvojverších, a právě díky této formě zůstávaly neporušené. Obdobou dnešní doby může být modlitba nebo chvíle ztišení před tréninkem, jaká se dodržuje v kendó či aikidó. Slouží k tomu, aby člověk nechal starosti za dveřmi a věnoval se naplno cvičení i lidem, jejichž čas využívá.
Ideál se ovšem naplňoval zřídka. Dokonalých rytířů je historicky doloženo velmi málo a obvykle zemřeli za dramatických okolností. U mnoha ostatních platilo spíše to, že “hodní byli včera”.
Může tedy i dnes existovat rytíř? Jeho situace je zásadně jiná. Středověký rytíř dostal pasováním mandát chránit území a lid a v případě potřeby zabíjet. Dnešní člověk je civilista, za kterým žádná taková právní ochrana nestojí. Jeho kodex se proto musí přizpůsobit současné společnosti, aby byl prospěšný a nekolidoval s okolím. Některé vlastnosti jsou ale nadčasové: štědrost, udatnost, odvaha. Člověk s jasně definovanými hodnotami, které naplňuje dobrovolně, bude v neklidných časech pilířem svého okolí.
A není to výsada pouze urozených. Na konci 16. století byly na Slovensku případy, kdy šlechta vycvičila i prosté obyvatele horních měst k jejich obraně. Turci, kteří viděli, jak se tamní muži cvičí se zbraněmi, raději zamířili jinam. Švýcaři začali s pravidelným nedělním výcvikem a vyrostla z toho na dlouhou dobu jedna z nejlepších armád světa. Prostým lidem v tom nejhorším smyslu slova zůstává ten, kdo na sobě nechce pracovat. Hodnota rytířství tak neleží v úderech mečem, ale v mysli a srdci člověka.
Sport a tradice: co se vlastně hodnotí
Rozdíl mezi sportem a tradičním bojovým uměním netkví v tom, že by sportovci byli bez morálky. Každý, kdo překonává vlastní nedostatky, ať běhá, jezdí na kole nebo skáče padákem, se zdokonaluje i vnitřně. Otázka pak zní, zda se to děje záměrně a zda společenství, ve kterém člověk cvičí, na jeho vnitřní vývoj nějak odpovídá. Ve sportu se hodnotí výkon, a to tabulkami a body. Nikoho tam nezajímá, jaký jste člověk anebo co si myslíte o světě. Nemluvě o tom, že vnitřní rozvoj ostatně ani změřit nejde.
ZDROJ: Webinář: Přednáška “Okcidentální evropské bojové umění”, Petr Turya, 03.04.2021
