Arogance nevycvičených: Bodnutí do oka, dva útočníci a otázka, kterou si klade jen málokdo

Raději ji navštívím ve vězení než na hřbitově

Žena ve vlastním domě. Dva rozzuření muži, kteří vtrhnou dovnitř a zatarasí jedinou únikovou cestu. V ruce nůž a jen zlomek vteřiny na rozhodnutí. Když tahle situace zazněla jako modelový scénář v televizní soutěži v sebeobraně, porota ji odměnila téměř plným počtem bodů. Část diváků však byla zděšená: příliš brutální, nepřiměřené, skončí ve vězení.

Kdo má pravdu?

A proč nejhlasitěji soudí právě ti, kdo násilí nikdy nezažili a nevědí, jak ho zastavit?

Následující text rozebírá, co se při útoku na oko skutečně děje s lidským tělem, proč policie nemusí přijet včas a co o právu na sebeobranu říkají zákony Velké Británie a několika evropských zemí.

Scénář, který rozdělil publikum

Televizní soutěž Ultimate Self-Defense Championship, v tomto případě její ženská verze, staví soutěžící do modelových situací, které mají co nejvíce připomínat skutečný život. Účastnice nedostane předem vyřešené zadání. Dostane kontext, příběh, a musí se v něm rychle zorientovat. Přesně tak to totiž funguje i mimo televizní studio: násilí nepřichází jako cvičení z učebnice, ale jako součást nějakého příběhu, který se vyhrotí.

Soutěžící Xenia Rooders, která trénuje sebeobranu v programu Street Tactics, nejprve musela zvolit zbraň. Vybrala si nůž. Její zdůvodnění bylo prosté a věcné: s nožem umí zacházet, protože se s ním v rámci svého výcviku učila pracovat. Nůž se snadno ovládá a způsobí maximální poškození. Když se jí porota zeptala, zda by volbu změnila podle toho, jestli bude čelit jednomu, nebo více útočníkům, odpověděla, že ne. Při boji s nožem se zraní každý, a pokud už k tomu má dojít, chce způsobit co největší škodu.

Tato odpověď může laikovi znít krvelačně. Ve skutečnosti však vystihuje základní pravidlo sebeobrany menšího a slabšího člověka proti většímu a silnějšímu: pokud nemůžeš vyhrát silou, musíš být rozhodný, rychlý a účinný. Polovičaté řešení je v takové situaci nejnebezpečnější volbou.

Následoval samotný scénář. Žena vyhrála soudní spor o dítě a získala dlouhodobou péči. Otec dítěte se s tím nesmířil. Přichází k ní domů i s kamarádem, je velmi agresivní a podle všeho „ruply mu nervy“. Jinak si nelze vysvětlit, proč by někdo násilně vnikal do jejího domova. Dva muži křičí, chovají se násilně a stojí tak, že ženě blokují jedinou cestu ven.

Co Xenia udělala, je z pohledu sebeobrany ukázkové. Za prvé použila klam: nůž co nejlépe ukryla, takže útočníci nevěděli, že je ozbrojená. Za druhé zaútočila na oko. První muž se zhroutil k zemi a ona okamžitě zamířila k únikové cestě. Nezůstala stát, nepokoušela se „vyhrát“ souboj, nesnažila se zneškodnit oba. Jejím cílem nebylo zvítězit, ale dostat se pryč. Na záznamu je vidět, že kulhá po zranění z předchozího cvičení. I to však odpovídá realitě: člověk v ohrožení nemusí být v ideální kondici a nemusí mít možnost utéct dřív, než dojde ke střetu. Když utéct nejde, nezbývá než bojovat.

Proč je ukrytí zbraně tak důležité? Kdo ví, že proti němu stojí ozbrojený člověk, chová se jinak. Je opatrnější, sleduje ruce, udržuje odstup, nebo naopak zaútočí dřív a tvrději. Útočník, který si myslí, že má před sebou bezbrannou ženu, nic z toho nedělá. Přijde blízko, sebevědomě a bez obrany. Klam tak slabší straně vytváří jedinou chvíli, kdy má navrch: okamžik překvapení. Kdo tento okamžik promarní, druhou šanci už dostat nemusí. Proto není klam v sebeobraně nic neférového. Sebeobrana není sportovní zápas s rozhodčím a pravidly rovnosti. Je to situace, kterou vyvolal někdo jiný a ve které má obránce právo využít každou výhodu, kterou má.

Pád útočníka, který se po zásahu zřítil k zemi, nebyl přehnaným divadlem. Odpovídá tomu, co se při takovém zásahu skutečně děje, a sám figurant to potvrdil. Rozhodující je však kontext, který mnozí přehlédli: dva muži proti jedné ženě. Už jeden muž proti trénované ženě představuje vážný problém. Dva muži, vztek, uzavřený prostor a zablokovaný východ vytvářejí situaci, ve které jde o život. Porota to pochopila a hodnotila výkon devíti body z deseti. Někteří diváci by ale nejraději dávali nulu.

Soudci z gauče

Právě reakce části publika je jádrem celého tématu. Lidé, kteří nevědí, co je násilí, a nemají tušení, jak ho zastavit, bývají první, kdo naskáčou do rozjetého vlaku a vynesou rozsudek. Tento jev zná každý, kdo pracoval v bezpečnostní službě, a dá se pojmenovat jednoduchou zkratkou: arogance nevycvičených.

Arogance zde neznamená hrubost nebo zlou vůli. Znamená sebejistotu, která nemá žádný základ ve zkušenosti. Je to podobné, jako kdyby člověk, který nikdy neseděl za volantem, s jistotou vysvětloval profesionálnímu řidiči, jak měl ve smyku zatáčet. Z pohodlí křesla, bez adrenalinu, bez strachu a s možností si záznam pustit pozpátku, se hodnotí velmi snadno.

Typický komentář zněl zhruba takto: scénář byl špatný, diváci nevěděli nic o tom, zda měl otec ke svým stížnostem oprávněné důvody, a zvýšený hlas ještě nezaručuje násilí. Muž by na takové zranění mohl zemřít a ona by skončila ve vězení. Jiný komentátor dodal, že bodnutí přímo do obličeje znamená téměř jisté obvinění z vraždy a trest odnětí svobody.

Na první pohled to zní rozumně. A je pravda, že takové riziko existuje. Jenže tyto komentáře nenápadně vymazávají z příběhu to nejpodstatnější. Opravdu jsme zapomněli, že dva muži vtrhli do jejího domu, křičeli, chovali se násilně a zablokovali jedinou cestu ven? Spor o to, zda měl otec ve svém hněvu „pravdu“, je pro okamžik, kdy stojí se svým kamarádem v cizí místnosti a nepustí ženu ven, zcela bezvýznamný. Žádná stížnost na soudní rozhodnutí neoprávňuje k násilnému vniknutí do cizího domova.

Kritici také často hledají úkryt za zákonem. Opakují, že tohle a tamto se dělat nesmí, že první úder je vždy chyba a že je třeba počkat na policii. Zákon je samozřejmě důležitý a o tom, co skutečně říká, bude řeč dále. Je však třeba si položit jinou, osobnější otázku. Koho chcete vidět, až se vaše dcera, sestra, matka nebo teta ocitne sama proti dvěma mužům? Ženu, která se rozhodla bojovat jako první, nebo ženu, která čekala, až bude pozdě?

Odpověď, kterou dává instruktor sebeobrany, je nekompromisní: je lepší ji navštěvovat ve vězení než na hřbitově. Tak jednoduché to je. Pokud by kvůli své obraně skončila za mřížemi, má stále život, budoucnost a možnost jí pomoci. Pokud by zaváhala, již nemusí mít nic. Jak vychováte a připravíte lidi ve svém životě, je samozřejmě na vás. Ale tato volba by měla být vědomá.

Neznamená to, že na právní stránce věci nezáleží. Přirozeně je třeba myslet na to, zda bylo jednání přiměřené a nezbytné. Problém nastává tehdy, když se člověk stará výhradně o zákon a spoléhá na to, že „policie to za něj vyřeší“. Právě tato důvěra může být smrtelná, jak ukazuje skutečný případ z Velké Británie. Než se k němu dostaneme, je potřeba porozumět tomu, co útok na oko vůbec dělá.

Co se děje při zásahu oka

Než začneme vynášet soudy, je potřeba nejprve správně pochopit samotný útok a jeho účinek. Bodnutí do oka není automaticky smrtelné a nemusí nutně vést k ochrnutí. Riziko obou těchto následků je velké, to nikdo nezpochybňuje. Neplatí však rovnice „bodnutí do oka rovná se mrtvý člověk“, kterou mnoho kritiků bere jako samozřejmost.

Lze dohledat například případ, kdy muž dostal bodnou ránu do oka a přežil. Čepel zřejmě nezasáhla mozek a zůstala zaklesnutá v kostech lebky. Zrak na zasaženém oku sice ztratil, ale žil dál. A tady je na místě říct věc nepříjemnou, ale spravedlivou: právě tohle je riziko, které na sebe bere každý, kdo se rozhodne na někoho zaútočit. Pokud někdo napadne jiného člověka a ten se brání tak, že útočník přijde o oko, je to nejdrsnější možná zpětná vazba na jeho rozhodnutí. Za následky svého útoku nese odpovědnost právě on.

Útoky na oči se v kvalitní sebeobraně pravidelně trénují. Důvod není sadismus, ale účinnost. Když je oko zasaženo, může dojít k jevu, který lze označit jako „optický knockout“, tedy vyřazení útočníka přes zrak. Nejde o přesný vědecký termín, spíše o praktické pojmenování toho, co lze opakovaně pozorovat. Nervový systém dostane takový nával podnětů, že se přetíží.

Pomůže jednoduché přirovnání. Představte si elektrický obvod, do kterého najednou přijde náraz proudu. Pojistka vypadne a všechno zhasne. Nejde o to, že by se něco zničilo napořád, ale systém se okamžitě vypne, aby přežil. Podobně reaguje tělo, když je oko vtlačeno do očního důlku: nastane přetížení smyslů a člověk přestane fungovat.

Na záznamech skutečných střetů je to dobře vidět. Jediný přímý zásah do očí, nervový systém dostane silný podnět, oko se zanoří do důlku a smysly jsou zahlceny. Muž doslova klesne na kolena, posadí se a je zcela ochromený. Je hotový, vyřazený z boje. Nepotřebuje k tomu žádný těžký úder do brady, žádnou sérii ran ani páku.

Proto se útok na oko, pokud zasáhne cíl, považuje za vypínač. Okamžitě zastaví to, co útočník právě dělal. Právě to je pro menšího a slabšího obránce klíčové. Žena proti dvěma mužům si nemůže dovolit dlouhý souboj, ve kterém by postupně opotřebovávala soupeře. Potřebuje jeden zásah, který okamžitě změní situaci, a pak potřebuje utéct. Přesně to Xenia udělala.

Zároveň je třeba být poctivý. Při takové dynamice a síle, jakou použila, nelze vyloučit, že by útočník zemřel. Nikdo netvrdí opak. Opět se ale musíme vrátit ke kontextu: dva muži proti jedné ženě, násilné vniknutí do jejího domu, zablokovaný východ. Právě tento kontext je to, o co v celé věci jde.

Dvacet dva minut – případ Joanny Michael

Věta „zavolej policii“ patří k nejčastějším radám, které lidé bez výcviku dávají. Je to rada správná, ale neúplná. Policie má ve společnosti monopol na použití násilí, a to je dobře. Musíme si ale přiznat dvě nepříjemné skutečnosti. Policie použije násilí jen tehdy, když je to bezpečné pro ni samotnou. A často přijede pozdě.

Jak to vypadá v praxi, ukazuje smutný příběh Joanny Michael z Velké Británie. Není to výjimka, ale jeden z mnoha a mnoha podobných případů. Její bývalý partner jí vyhrožoval, že se vrátí a zabije ji. Zavolala na tísnovou linku a o pomoc žádala opakovaně. Její hovor však kvůli špatné komunikaci mezi dvěma policejními složkami, kdy byl přepojen z jednoho operačního střediska do druhého, ztratil na naléhavosti. Klíčová informace o výhrůžce smrtí se nepředala dál a hovor byl přeřazen do nižší priority, jako by šlo o běžný případ bez bezprostředního nebezpečí.

Policie dorazila na místo až dvacet dva minut po jejím prvním volání. Tou dobou už byla Joanna ubodaná svým bývalým partnerem a svým zraněním podlehla. Dvacet dva minut. Zkuste si na hodinkách odměřit, jak dlouhá je to doba, a představte si ji strávenou v bytě s člověkem, který vás chce zabít.

Rodina se poté pokusila policii zažalovat za špatné zvládnutí situace. Spor došel až k Nejvyššímu soudu Spojeného království (Michael v Chief Constable of South Wales Police, 2015). Závěr, který z celé kauzy plyne, je pro běžného občana studená sprcha. Policie má povinnost chránit veřejnost, ale to neznamená záruku, že přijede včas. Policisté navíc nejsou právně povinni vám pomoci, pokud by tím vystavili nebezpečí sami sebe.

Z toho plyne prosté poučení. Vaše zákonné právo bránit se není formalita ani akademická otázka. Je to něco, na čem může záviset váš život, protože v kritických minutách budete s největší pravděpodobností sami. Policie přijede, ale velmi často až ve chvíli, kdy už je rozhodnuto. V případě Joanny Michael o dvacet dva minut pozdě.

Když tento příběh položíme vedle televizního scénáře, dostává kritika „musíš počkat a zavolat policii“ úplně jiný rozměr. Žena v soutěžní situaci neměla dvacet dva minut. Neměla ani dvě. Měla dva rozzuřené muže před sebou a zablokovaný východ za nimi.

„Nesmíš zaútočit první“ – co říká zákon doopravdy

Další častý komentář zněl takto: zákony v Evropě a ve Velké Británii ti zakazují zaútočit jako první. Vždy počkej, až začne ten druhý, jinak skončíš ve vězení. Zavolej policii. Jenže policie může dorazit i za dvacet dva minut. Je tedy pravda, že zákon po obránci chce, aby si nejprve nechal ublížit? Podívejme se na konkrétní právní opory.

Velká Británie: nemusíte čekat na první ránu

Prvním záchytným bodem je rozhodnutí ve věci Beckford v. The Queen z roku 1988. Policista na Jamajce zastřelil muže, protože byl přesvědčený, že ten se chystá vystřelit na něj. Soud rozhodl, že člověk se smí bránit, pokud upřímně věří, že je v nebezpečí, a to i v případě, že se ve svém odhadu mýlí. Jinými slovy: nemusíte čekat, až budete napadeni. Použitá síla však musí být přiměřená. Tento princip je uznáván v Anglii a Walesu a právníci se na něj často odvolávají právě v situacích, kdy obránce musel jednat jako první.

Pro sebeobranu má tento princip zcela praktický význam. Obránce nikdy nevidí do hlavy útočníka. Neví jistě, zda dva křičící muži, kteří mu zatarasili cestu ven, chtejí „jen“ vyhrožovat, nebo ublížit. Může vycházet pouze z toho, co vidí a slyší: násilné vniknutí, agresi, převahu počtu, zablokovaný únik. Pokud z toho upřímně usoudí, že je v nebezpečí, právo mu nezakazuje jednat jako prvnímu jen proto, že útočník ještě neudeřil. Čekat na první ránu by v případě ženy proti dvěma mužům mohlo znamenat, že už žádnou další příležitost bránit se mít nebude.

Druhým bodem je oficiální metodika policie. College of Policing, instituce, která stanovuje profesní standardy pro policii v Anglii a Walesu, ve své schválené profesní praxi (Authorised Professional Practice) o použití síly uvádí totéž: nemusíte čekat, až na vás někdo zaútočí.

Třetím bodem je podmínka přiměřenosti. Zákon posuzuje tři věci: čemu jste v dané chvíli věřili, zda bylo použití síly nezbytné a zda byla míra použité síly přiměřená. Tento princip zakotvuje § 76 zákona Criminal Justice and Immigration Act z roku 2008, který platí pro Anglii, Wales a Severní Irsko.

Pro čtenáře je důležité pochopit, že zákon nehodnotí situaci z pohledu člověka, který si ji v klidu prohlíží na obrazovce a ví, jak dopadla. Hodnotí ji z pohledu toho, co obránce upřímně věřil v okamžiku, kdy musel jednat. To je přesný opak „soudu z gauče“.

Evropa: různé zákony, stejné zásady

Jednotlivé evropské státy mají vlastní trestní zákony, ale principy nutné obrany si jsou velmi podobné. A žádný z nich obecně nevyžaduje, abyste čekali na první úder.

• Nizozemsko: trestní zákoník, článek 41 – nutná obrana proti bezprostřednímu a protiprávnímu útoku.
• Francie: trestní zákoník, článek 122-5 – obrana proti neoprávněnému útoku, pokud je okamžitá, nezbytná a není nepřiměřená.
• Belgie: trestní zákoník, článek 14 – obrana proti protiprávnímu, závažnému a bezprostřednímu útoku, pokud se mu nelze jinak vyhnout a reakce je přiměřená.
• Španělsko: trestní zákoník, článek 20 odst. 4 – obrana proti protiprávní agresi prostředky, které jsou rozumně nezbytné k odvrácení nebo odražení útoku.
• Česká republika: § 29 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) + konstantní judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ČR. Nutná obrana výslovně dopadá nejen na útok trvající, ale i na útok přímo hrozící, což znamená, že napadený člověk nemusí pasivně vyčkávat na první fyzický úder, pokud z okolností (agresivní chování, výhrůžky, vniknutí do obydlí) jednoznačně plyne bezprostřední nebezpečí. Český právní řád navíc nestanovuje povinnost ustupovat bezpráví či se pokoušet o útěk a obrana z povahy věci nemusí být úměrná, ale může být silnější a důraznější než útok – protiprávní je pouze tehdy, pokud je „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Pro modelovou situaci z článku – tedy násilné vniknutí dvou rozzuřených mužů do bytu a zatarasení únikové cesty – to znamená, že žena byla v postavení bezprostředně ohrožené osoby a měla plné právo zahájit obranu jako první. Vzhledem k drtivé fyzické a početní přesile je použití zbraně (i nože) k okamžitému vyřazení útočníka a následný útěk obhajitelný jako přiměřený odraz hrozícího závažného násilí, ačkoliv případné zasažení citlivých míst, jako je hlava či oko, vždy podléhá velmi důkladnému vyšetřování z hlediska subjektivního vnímání reálného ohrožení života.

Společný jmenovatel lze shrnout do jednoduchého vzorce: bezprostřední hrozba + nezbytnost + přiměřená reakce. Nikde v něm není podmínka „nejdřív se nechej udeřit“. Rozhoduje to, zda hrozba byla skutečná a bezprostřední, zda jste neměli jinou možnost a zda vaše reakce odpovídala nebezpečí, kterému jste čelili.

V praxi sebeobrany se to dá zjednodušit do jedné otázky, kterou by si měl položit každý, kdo trénuje: “Bylo to, co jsem udělal, přiměřené a nezbytné?” Tato otázka není brzdou sebeobrany, ale její součástí. A právě na ni je třeba odpovědět i v případě ženy, dvou mužů a nože.

Mimochodem, vzpomínám si na odpovědi, které jsme často dostávali na naše otázky v rámci plnění kurzu přípravy Stanovených záloh MV-201 (aktivní střelec): “To záleží…” a “Udělej to jak nejlépe umíš. Tak, aby jsi s tím rozhodnutí dokázal žít po zbytek života.” Na první pohled obecné, uhýbavé odpovědi, ale ve skutečnosti to jen svědčilo o tom, že ti instruktoří skutečně ví o čem hovoří….Neexistuje (bohužel) jasná odpověď typu: “Když útočník udělá tohle, musíš udělat (přesně) tohle.” V opačném případě by výuka sebeobrany byla mohem jednodušší…

Šedesát sedm bodnutí

Aby bylo jasné, s čím se v takové situaci skutečně počítá, stačí se podívat na jeden případ z Nizozemska. Nejde o vymyšlený scénář ani o modelovou situaci z televizního studia. Muž, bývalý partner, přišel k dívce domů a bodl ji šedesátsedmkrát.

Šedesát sedm bodnutí. To číslo stojí za to nechat chvíli doznit. Nejde o jeden nekontrolovaný výbuch vzteku, který skončí stejně rychle, jako začal. Jde o násilí, které pokračuje dávno poté, co oběť přestala klást odpor. Právě s tímto může člověk mít co do činění, když mu někdo s násilným úmyslem vtrhne do domu. A právě tak často začínají příběhy, ve kterých figuruje rozzlobený bývalý partner, který se nesmířil s tím, jak se věci vyvinuly.

V tomto světle je potřeba znovu se podívat na výtky kritiků. „Zvýšený hlas ještě nezaručuje násilí.“ To je pravda. Ale dva muži, kteří násilně vniknou do cizího domova, křičí a zatarasí východ, už nejsou jen zvýšený hlas. „Nevíme, zda měl otec ke svému hněvu důvod.“ Ani to nehraje roli. Žádný důvod nedělá z násilného vniknutí do domu legitimní jednání. „Mohl zemřít a ona by šla sedět.“ Možná. Ale alternativou nebyla situace, ve které všichni odejdou bez újmy. Alternativou mohlo být to, co se stalo v Nizozemsku nebo v bytě Joanny Michael.

Tady se ukazuje, proč je arogance nevycvičených tak nebezpečná. Není to jen otázka názoru na internetu. Lidé, kteří násilí nikdy nezakusili, mají sklon podceňovat jeho rychlost, brutalitu a neodvratnost. Vidí situaci jako sporný společenský konflikt, ve kterém je třeba zvážit argumenty obou stran. Člověk, který v ní stojí, ji však zažívá jako boj o život, na který má několik vteřin. A pokud lidem ve svém okolí, svým dcerám, sestrám, matkám, předáváme spíše strach z právních následků než schopnost a odhodlání se bránit, můžeme je tím v kritické chvíli ochromit.

Výkon Xenie proto není ukázkou bezohlednosti, ale ukázkou toho, jak vypadá dobře zvládnutá sebeobrana slabšího proti silnějším. Zbraň ukrytá, aby útočníci nevěděli, s čím mají počítat. Jeden rozhodný zásah na cíl, který okamžitě vyřadí. A hned poté útěk, ne pokračování v boji. Každý z těchto kroků má svůj smysl a dohromady tvoří postup, jehož cílem není trestat, ale přežít.

Na konci tedy zůstává otázka, kterou by si měl položit každý, kdo má chuť vynášet rozsudky z pohodlí domova. Dva muži vtrhnou do domu ženy, křičí, chovají se násilně a nepustí ji ven. Víte, že pomoc může přijít za dvacet dva minut. Víte, že podobné příběhy mohou skončit šedesáti sedmi bodnutími. Je bodnutí do oka v takové chvíli přiměřené a nezbytné, aby se tomu zabránilo? Rozhodněte sami.

ZDROJ: THE ARROGANCE OF THE UNTRAINED! (Michiel Mulder)