Rekonstrukce v praxi a proměny šermu

Jak rekonstruovat poctivě

Na nástrahy existují protiopatření. Neodstraní je, ale zmenší.

Vyberte si co nejužší období. Podívejte se, jak odlišný byl svět v roce 1921 a v roce 2021, a uvědomte si, že mezi lety 1421 a 1521 došlo k podobně hlubokým změnám. Pro dlouhý meč se jako ideální jeví první polovina 16. století: ještě silně zní materiály z konce 15. století a texty jsou už psány způsobem, který je nám srozumitelný. Dívat se zpět do starších pramenů lze, ale do budoucích již ne, protože pozdější věci totiž vznikly až teprve z toho, co vy studujete. Kontrola směrem k budoucnosti přichází až zpětně. Pracujte v kontextu doby autora: zda žil u dvora, zda byl urozený, komu psal. To všechno pomáhá pochopit jeho motivaci.

Vsuvka 11: Zcela stejný přístup je nutné uplatnit i při rekonstrukci technik ze starých manuálů džúdžucu. Při jejich analýze je třeba si položit celou řadu klíčových otázek:

• Kdo byl autorem a jakou měl fyzickou konstituci? Dochovaly se jeho portréty, nebo dokonce fotografie? Pokud byl spíše menší a zavalitější postavy, budou v jeho systému s největší pravděpodobností převládat zápasové techniky a hody. Pokud byl naopak vysoký a hubený, škola se zcela přirozeně zaměřovala buď na výcvik se zbraněmi, nebo na boj beze zbraně s akcentem na údery, páky a škrcení.
• Pro koho byl manuál určen? Šlo o text pro širokou veřejnost, nebo sloužil výhradně zasvěceným studentům dané školy?
• Jde o originál, nebo o již x-tý přepis? A pokud se jedná o kopii, je známo, zda ji pořizoval pokročilý student (který chápal kontext a mechaniku pohybu), nebo jen někdo z autorova blízkého okolí bez hlubší praxe?
• V jakém historickém kontextu text vznikl? Bylo to v době válečných konfliktů (takže techniky měly primárně vojenský, likvidační charakter)? Nebo manuál vznikl v období míru (kdy se technický arzenál upravil pro potřeby policie či běžné sebeobrany veřejnosti – primární je kontrola útočníka)?

Všechny tyto faktory je naprosto nezbytné zohlednit. V opačném případě totiž nevznikne kvalitní rekonstrukce původního systému, ale pouze vaše vlastní (romantická a amatérská) představa o tom, jak to tehdy „určitě“ vypadalo.

Rekonstrukci lze přirovnat k mozaice. První kamínek bude malý a obraz nedokonalý, ale pokud bude složený z ověřených a autentických zdrojů, můžete k němu přidávat další. Když ho z pohodlnosti poskládáte z věcí, které k sobě nepatří, ale líbí se vám, postavit celou stavbu na základu, který se jednoho dne ukáže jako planý.

Vyplatí se zajet do archivu. Mnoho městských a univerzitních knihoven vlastní šermířské knihy a stačí slušný e-mail. Kdo jednou v rukavicích listoval originálem, bude mít k digitální kopii i k cizím výkladům úplně jiný vztah. Díky tomu se na ně bude dívat s účinnější kritikou, a to ne kvůli tomu, co kdo udělal špatně, ale kvůli tomu, co by měl on sám dělat dobře. Stará němčina přitom není nepřekonatelná. Je to podobné jako s modlitbami v sanskrtu: po chvíli člověk pár slov a vazeb pochopí a získá přímý kontakt s pramenem. Tak vzniká zkušenost, a zkušenost se časem mění ve znalost. Opačně to vždy nefunguje.

Rekonstrukce potřebuje plán. Jaký je cíl, kolik je na něj času, kolik stránek denně zpracovat, kolik lidí je potřeba k ověření. Cesta se často stane cílem a původní záměr se promění, to je běžné. Ale kdo chce se svým výkladem vystoupit před ostatní, měl by mít kritéria stanovena předem.

Z jednotlivých kusů je třeba sestavit systém. Každé umění má omezenou abecedu. Lichtenauerovy verše obsahují sedmnáct hlavních kusů a několik doplňků. Z jednoduchých prvků se skládají složitější celky a z nich jazyk boje: z tohoto seku vznikne tento prostor, tlakem do něj logicky vzniknou tato dvě řešení. Z toho pak vyplývá, jakou průpravu potřebujete. Vyžaduje zbraň hluboké postoje, musíte je trénovat. Pracuje systém ve vysokých střezích, potřebuje jinou přípravu.

Tréninkový plán by měl obsahovat rozvojová cvičení alespoň ve třech úrovních: pro začátečníky, pro pokročilé a pro mistry či starší cvičence. Ve dvaceti nemáte cvičit to, co je vhodné v padesáti. Máte dosáhnout svého maxima, zvednout, skočit a protáhnout se, jak nejvíc dokážete, v rámci času, který vám práce a život dovolí. A nezapomínat na vyrovnávací cvičení. Šerm je jednostranná zátěž. Bez kompenzace se během pěti či šesti let dostaví přetížené rameno, koleno nebo zkrácené svaly kolem páteře, které mohou vést ke skolióze.

A nakonec: bez pracovní skupiny to nejde. Potřebujete lidi, se kterými budete zkoušet, testovat a pozorovat, jak text pochopí oni. Kde se takové skupiny podaří vytvořit, je to cenné i proto, že každý v textu uvidí něco jiného. Vznikne-li společný rámec zkoušek a znalostí, ale příprava zůstane na jednotlivých klubech, ukáže se, že různí lidé považují v téže knize za důležité různé věci. Tyto rozdíly nejsou problém. Jsou to kontrolní body, díky kterým se výklad zpřesňuje.

Hádanky Lichtenauerovy linie

Na Lichtenauerově tradici je dobře vidět, s jak nejistým materiálem se pracuje. Jedna z nejpodivnějších stop vede k dílu Paula Kala. Kal koncepčně téměř bez zábran kopíruje Talhofferův rukopis z roku 1467 a zanechává seznam mistrů, kteří podle něj tvoří Lichtenauerovu společnost. Pod seznamem vyzdvihuje mistra Stettnera jako mistra nad všemi mistry, jehož byl sám žákem, a přeje mu Boží milost. O Stettnerovi přitom nikdo jiný nic nenapsal. Možná byl největším z mistrů, o kterém však nevíme vůbec nic.

Ještě podivnější je, koho Kal nejmenuje: Sigmunda Ringecka, svého současníka, který působil u bavorského vévodského dvora stejně jako on. Je nepravděpodobné, že by o něm nevěděl. Proč tedy chybí? Odpověď nemáme. Ukazuje to ale na obecnou past: to, jak se na věc dívá komunita, je zažité, ale nemusí být správné. Může otevírat prostor pro mylný výklad nebo pro osobní invenci, která už s tématem nemá nic společného. A čím hlouběji do minulosti jdeme, tím méně informací máme.

Vsuvka 12: Klasickým příkladem tohoto vývoje jsou formální sestavy (kata), které v asijských bojových uměních dříve sloužily jako hlavní nástroj pro uchování a předávání funkčních bojových principů. Když zakladatel džúda Džigoró Kanó zavedl volný zápas (randori), nechtěl katy zavrhnout; usiloval pouze o prostor pro testování technik v živém, dynamickém střetu.

Zpočátku se zdálo, že volný zápas tradiční formy dokonale nahradí a adepty připraví na reálný boj mnohem lépe. Jenže volný trénink si nevyhnutelně vyžádal bezpečnostní pravidla. Zatímco kata umožňovala pracovat v plné rychlosti  i s potenciálně vysoce smrtícími technikami či dokonce proti ostrým zbraním, randori nabídlo maximální intenzitu jen výměnou za jejich vyškrtnutí. S nástupem sportovních soutěží a honby za olympijskými body pak sparring a touha po vítězství formální cvičení sestav téměř vytlačily.

Pohled na dnešní sportovní džúdó, ale i na moderní MMA jasně ukazuje limity této cesty. Pravidla, váhové kategorie, chrániče a absence zbraní či více útočníků vytvořily sice bezpečné, ale velmi úzké hřiště. Dnešní sportovci jsou mistry ve své disciplíně, ale na chaos a syrovost reálného střetu samotný sportovní zápas nestačí o nic víc než pouhé pasivní čtení manuálů o sebeobraně.

Abychom studentům nelhali o podstatě skutečné sebeobrany, je nezbytné se k původní metodice výuce formou kat vrátit. Nikoliv však jako k mechanickému tanci, ale jako k promyšlené metodice, která v sobě nese principy boje na život a na smrt – tedy přesně ty vrstvy, které sportovní pravidla musela z bezpečnostních důvodů vymazat.

I Talhofferův vztah k tradici je také nejasný. Ve Frankfurtu, kde prokazatelně pobýval, není zapsán mezi členy šermířského bratrstva, i když jeho erb nese znaky bratrstva svatého Marka. Lichtenauerovy verše prokazatelně znal, ale nepřevzal je a vytvořil vlastní pojetí. Jeho knihy oslavují tzv. boží soud (ordál), který díky jeho přípravě vyhrál jeho svěřenec, a zjevně šlo o zlom jeho kariéry. Kromě Paula Kala už jeho model nikdo nezopakoval, zatímco Lichtenauerovy verše se v pravidelných vlnách vracely.

Kal ovšem zanechal i vzácnou alegorii šermíře: postavu s hlavou dravce, která říká, že má oči jako sokol, srdce jako lev a nohy jako laň, aby mohla skákat sem a tam. Sokolí oči znamenají bdělost, schopnost vidět nejen soupeřův pohyb, ale i jeho záměr. Lví srdce je odvaha, ke které se váže verš, že kdo se bojí, nemá se učit šermu. A laní nohy odkazují k něčemu, co se při pomalém nácviku ztrácí. Dokud se jen rozebírají kusy, stačí kroky. Jakmile ale jde o skutečné tempo a soupeř se snaží uniknout z nevýhodné situace, krok se mění v přískok. Prameny proto rozlišují dva termíny: jeden pro krok a druhý pro skok, který ovšem neznamená výskok nahoru, ale prudký přesun. I tohle je lekce pro čtenáře knih: text popisuje pohyb v tempu, které v pomalém rozboru vůbec nenastane.

Mimořádně cenný je krátký text podepsaný jménem Martin Siber, zařazený do sborníku spojovaného s Hansem ze Speyeru. Siber výslovně píše, že umění, které popisuje, nepatří jen Němcům. Vyjmenovává Čechy, Moravu, Uhry, dokonce Švédsko a Francii. Tím potvrzuje i to, co se říká o Lichtenauerovi, totiž že hodně cestoval a učil se v mnoha zemích. Každý národ měl vlastní způsob přípravy válečníků. Kdo cestoval, viděl, co mají společné i čím se liší, a mohl vytvořit systém, jak běžné postupy překonávat. Lichtenauerovy verše tedy nejsou dokonalým uměním vycucaným z prstu, ale souborem pouček, jak prolomit to, co dělají běžní soupeři.

Pojem „německá škola“ je tak spíše výtvorem 20. století, vzniklým jen proto, že knihy jsou psány staroněmecky. Siber použil stejnou metodu veršů, ale vytvořil si vlastní, velmi účinné. Pracuje se šesti okruhy, v rámci kterých se učí vše potřebné pro práci s mečem, podobně jako skotská tradice mluví o kruzích. Některé termíny se objevují jen u Sibera a u Meyera. Siber by tak mohl být chybějícím článkem mezi Lichtenauerovou tradicí a pozdější renesanční podobou šermu. Jeho verše ale zůstávají těžko převoditelné do dnešního jazyka tak, aby si zachovaly smysl. I nejlepší prameny tedy čekají na výklad, nejen na přečtení.

Proč se meč přestal tasit

Rozdíl mezi Lichtenauerovou a Meyerovou dobou nebyl jen v technice. Po husitských válkách se ve městech, která se řídila římským nebo německým právem, výrazně zpřísnila pravidla pro civilisty. Soudní záznamy z Příbrami z konce 15. století ukazují, že už pouhé povytažení dýky na veřejnosti se trestalo pokutou kolem dvanácti grošů. Kdo neměl na zaplacení, přišel o zbraň a tou mu probodli ruku. Kolem roku 1490 nesměla v Praze meč nosit ani šlechta, a tak ho za ní nosil panoš.

V takovém světě se cíl šermu proměnil. U Meyera není cílem soupeře zabít, ale přemoci ho stejnou zbraní. Kdo cvičí bojová umění, ví, že přemoci člověka bez zranění je mnohem těžší než ho zabít a vyžaduje úplně jiné prostředky, hlavně daleko jemnější cit na zbrani.

Meyer navíc viděl, že nová technika střelných zbraní bere život hrdinovi i zbabělci stejně. Dělová koule nerozlišuje, jak dobrý jste šermíř.

Tehdejší právo přísně rozlišovalo sek a bod. Kdo seknul, mohl chtít jen ublížit. Kdo bodnul, chtěl zabít, a bod se považoval za pokus o vraždu. I žoldnéři měli zakázáno se mezi sebou bodat, pod přísnými tresty. Je možné, i když jde jen o domněnku, že kulaté hroty typických žoldnéřských krátkých mečů souvisejí právě s tímto řádem. Švýcaři, jejichž pravidla byla trochu jiná, si ostré hroty ponechali. Pro čtenáře knih je to další připomínka: tentýž pohyb mohl mít v různých společenských prostředích úplně jiný význam a jinou cenu.

Lichtenauerovy verše byly určeny mladým rytířům a pánům pro „vážné věci“, tedy pro válku a soudní souboje. Bod v nich hraje velkou roli, protože šlo o to zabít, a to co nejrychleji. Jenže válka ani boží soud nebyly každodenní záležitostí. Jak často se tedy uživatelé veršů dostali do skutečného střetu? Renesanční šermíř mohl šermovat každý den pro radost a nasbírat mnohem víc hodin a zkušeností. Kdo by vyhrál, pokročilý Talhofferův žák, nebo Meyerův? Talhofferův žák by možná bleskově zabil. Stejně dobře by ale Meyerův žák, zvyklý na bohatší a složitější šerm “do první krve”, mohl přemoci jeho.

Kde Lichtenauerovy poučky skutečně rozhodovaly o životě, ukazují Uhry ve 14. století. Kvůli padělaným královským pečetím vzniklo několik majitelů téže nemovitosti a spor se řešil soudními souboji. Bohatí vlastníci posílali do klání své zástupce. Kdo znal poučky, proti tomu, kdo je neznal, měl zásadní výhodu.

Verše obsahují také varování, že umění nemá být zobecněno. Až všichni znají tajemství, výhoda zmizí. Možná právě to se stalo na začátku 16. století. Pravděpodobnější je ale, že rozhodla změna společenského klimatu.

Účinná podoba každého šermu žije zhruba sto až sto padesát let. Pak ji společnost přestane potřebovat, nikoli proto, že by nefungovala. I pokus s ostrými zbraněmi nakonec naráží na strop. Sedmnáct hlavních kusů a pár doplňků se dá obsáhnout poměrně rychle, a kdo je zvládne v maximální rychlosti a síle, přestane se po několika letech rozvíjet. Bez prostředí, pro které byly určeny, zůstávají poučky kompletní, ale nedokončené.

Vsuvka 13: K pozoruhodně podobnému vývoji docházelo i v oblasti japonských bojových umění. Zatímco původní, ryze praktické systémy (rjúha) určené pro reálné přežití na bojišti obsahovaly jen několik desítek základních, přímočarých technik, s nástupem dlouhého míru v období Edo (17.–19. století) se situace radikálně proměnila. Mistři (senseiové), kteří již nepřipravovali bojovníky do válek, začali řešit docela prozaické starosti: jak si udržet (a finančně zajistit) žáky, kteří by po rychlém zvládnutí hrstky základních chvatů ze školy odešli.

Výsledkem byla obrovská, (někdy až umělá) expanze výukových osnov. Původně skromné systémy nabobtnaly do stovek, někdy až tisíců drobných variací, kombinací a „tajných“ technik. Tato složitost však měla i svůj skrytý, pedagogický smysl. Byla to cesta, jak žáka na dlouhá léta připoutat k tréninku, unavit jeho netrpělivou mysl a nechat ho postupně zrát. Ti nejvytrvalejší nakonec po desetiletích lopotné práce s tisíci technikami došli k fascinujícímu prozření: celé to obří bludiště pohybů stojí na pouhých třech či čtyřech základních biomechanických principech. Jakmile člověk mistrovsky ovládl původní, prostou sadu, zjistil, že všechno ostatní jsou jen přirozené varianty téhož. Učitelé tak před studenty rozprostřeli nekonečnou krajinu forem, aby je skrze ni unavili, a nakonec dovedli zpět k tomu nejjednoduššímu základu.

Turnaj: jiná hra se stejnou zbraní

Proč dnes na turnajích nevidíme akce a techniky z knih? Mnoho turnajových šermířů je rychlých, vycvičených a takticky zdatných, a přesto boj vypadá jinak: jiné vzdálenosti, jiné pohyby. Odpověď je prostá: změnil se cíl.

Historický šerm měšťanů, kde se nezabíjelo, nebyl postaven na sbírání bodů. Vítězil ten, kdo získal rozhodující výhodu. Horní cíl měl přednost před spodním. Pokud vás někdo sekl do ruky a vy jeho téměř současně do hlavy, vyhráli jste vy. Oboustranný zásah byl nepřípustný. Předkové se snažili uchovat co nejvíce psychologie skutečného souboje, včetně strachu. I proto používali ochranné pomůcky jen střídmě. Jakmile strach odstraníte, změní se vnímání, rozhodování i volba akcí u vás i u soupeře.

Moderní turnaj hodnotí body. Stačí změnit bodování, například dát dva body za zásah hlavy a hrudi, a souboje okamžitě vypadají jinak a jsou kratší. Repertoár nacvičovaných akcí se postupně zúžil na ty, které v daném prostředí fungují, a ostatní vypadly. Je to jako srovnávat vůz formule 1 a terénní auto: každé je výborné v jiném prostředí. Staré umění bylo univerzální, mělo fungovat za všech podmínek proti komukoli. Neměnná byla jen základní psychologie: oba se bojí, nikdo nechce zemřít, nikdo si nedovolí oboustranný zásah.

Svou roli hraje i výstroj. Pod vycpanou vestou a maskou se hůř drží ruce ve vysokých postojích, v rukavicích nelze jemně pracovat prsty, jak to ukazují Meyerovy obrázky, a maska omezuje periferní vidění. Turnajové zbraně mají kvůli bezpečnosti jiné vlastnosti než skutečné. Když se tesáky hmotností přiblíží historickým originálům, projdou běžnou ochranou a dochází k otevřeným zlomeninám klíční kosti. A pokud se výstroj zesílí až na plnou zbroj, proč vůbec používat techniky pro boj bez zbroje?

Bodové turnaje ostatně zkoušeli už na saském dvoře. Borci ve speciálních zbrojích se mydlili přes bariéru a pomocníci za nimi počítali zásahy. Brzy přestali šermovat a jen sbírali desítky a stovky zásahů. Netřeba asi dodávat, že tato disciplína rychle zanikla.

V čem tedy spočívá bezpečnost? Méně v ochranných pomůckách, více v sebekontrole a zkušenosti. Proto jsou nebezpeční i takzvaní naturalisté. Šermířští mistři napoleonské doby, kdy se důstojníci často utkávali v soubojích na šavle, před nimi výslovně varovali. Člověk bez školy je nevyzpytatelný. Školený šermíř očekává logickou reakci, a když nepřijde, může se dostat do vážné nevýhody.

Rozdíl je i v motivaci. Raný turnaj byl simulací bitvy, někdy snad horší než bitva sama. Rytíř šel do klání se vším, co měl: se jménem, erbem, koněm a zbrojí, a při porážce mohl přijít i o část erbu. Existovala disciplína, kde jezdci bez přileb najížděli na sebe tvrdými dřevci a na vyobrazeních jsou u ní rakve. Vítězství muselo mít velkou hodnotu, jinak nemělo smysl riskovat. Dnes zaplatíte startovné a o nic nepřijdete. Představte si soutěž, kde je hlavní cena levnější než cesta na ni.

Zajímavé je, co se děje s rychlostí. V otevřeném střetu, kde vítězí jen jeden, rychlost akcí paradoxně klesá, protože nebezpečí nutí k opatrnosti. Zkušenosti ze smíšených bojových umění to potvrzují. Profesionálové v tréninku téměř nepoužívají chrániče kromě chrániče zubů, ale sparring vedou zhruba na polovinu síly. Plné tempo si nechávají na poslední přípravu, protože jinak by se zranili. Vstup do boje volí pečlivě, protože špatný vstup vás dostane nad propast. Čím zkušenější bojovník, tím lépe kontroluje i nejvyšší rychlost. Pro práci s mečem bez ochrany to platí stejně, jen to vyžaduje léta specifického výcviku a psychiku připravenou na to, že chyba nepřipadá v úvahu.

Nebezpečné styly neexistují, existují jen nebezpeční lidé. A dokonalý styl také ne. Je to jako s kuchařem: na začátku vaří podle receptů, pak jako tovaryš ověřuje, co se naučil, a nakonec dosáhne mistrovské úrovně, kdy recepty nepotřebuje a sám je tvoří, třeba chutnější a s méně přísadami. Všimněte si, že i zde je kniha receptů jen začátkem cesty, ne jejím cílem.

Dva vrcholy z jednoho kruhu

Je tedy moderní turnajový šerm horší než historický? Taková otázka ve skutečnosti nedává smysl. Z jednoho kruhu lze vytvarovat dva hroty. Budou stát vedle sebe, ale nebudou stejné, a prostor mezi nimi je nevyhnutelná odlišnost. Specializace vždy zužuje pracovní plochu, podobně jako se box z antického všestranného boje zúžil na ring a několik povolených pohybů. A pro člověka, který se poprvé zvedl od počítače a začal cvičit, může být tahle proměna větším úspěchem než třicáté první vítězství pro šampiona.

Při poctivém pohledu je z toho, co dnes děláme, autentické jen málo. Spíme v teple, žijeme pohodlněji a náš pohled na svět už není prostoupen vírou tak samozřejmě jako u našich předků. Rekonstrukce tak vždy nese i naše přání a představy. Snadno si namícháme jednoduchou simulaci, řekneme si „takhle by to asi fungovalo“ a spokojíme se. V tu chvíli je výsledek spíše naší projekcí než výstupem skutečného zkoumání.

Právě proto je třeba se zbavit představy, že staré umění leží v knize připravené k použití. Kniha je hlas mistra, který mluví k žákovi, jenž už leccos umí, v jazyce, který se mezitím změnil, o světě, který zanikl, a často jen ústy opisovačů. Kdo chce tomu hlasu porozumět, musí dodat vše, co v něm chybí: vlastní tělo připravené léty průpravy, partnery ochotné zkoušet a pochybovat, znalost doby a jazyka, trpělivost, a především kritické myšlení, které nedovolí zaměnit vlastní přání za objev.

Nakonec se vše vrací k jediné otázce, kterou si musí položit každý šermíř: co chci z e studovaného (písemného) zdroje získat? Věrnost odkazu předků, úspěch v moderním soutěžním prostředí, nebo osobní rozvoj? Nic z toho není špatně. Špatně je jen nevědět, co vlastně dělám, a věřit, že pouhým přečtením instrukcí získám to, co jiní budovali celý život. Rytířské umění není mrtvé, dokud jsme schopni jeho hodnoty přizpůsobit dnešku. Jenže jako každé živé umění vyžaduje práci, pochybnosti a ochotu nechat se občas vyvést z omylu.

ZDROJ: Webinář: Přednáška “Okcidentální evropské bojové umění”, Petr Turya, 03.04.2021