Prameny a jejich nástrahy

Záplava informací a hledání autority

Když česká komunita historického šermu koncem 90. let začínala, bylo k dispozici sedm až devět písemných pramenů k dlouhému meči. Dnes jich je přes třicet a stále přibývají, protože se k tématu obrátila pozornost i akademiků, kteří v archivech nacházejí další a další listiny a útržky rukopisů. Nesmírně se posunulo i vybavení. Zároveň se ale zhoršila úroveň scénických vystoupení na hradech a šermířská komunita se rozdělila na specializované skupiny: od těch, kterým jde o věrné oživení každodenního života minulosti a boj je pro ně vedlejší, až po moderní turnaje.

Víc pramenů ovšem paradoxně neznamená snazší cestu. Kvalitní poznatky se mísí s nesmysly a nováček nemá čím je od sebe odlišit. Interpretaci pramene napíše jednou akademik, jindy dlouholetý praktik a jindy amatérský nadšenec.

Akademik bez praktických zkušeností v boji vidí text zcela jinak než zápasník, který je však naopak bez znalosti staré němčiny. Proto je dobré se ptát: kdo tu interpretaci napsal, cvičí aktivně, kolik mu je let, kdo byl jeho učitel, jak vypadají jeho žáci?

Dříve alespoň zčásti vytvářelo standard Magisterium, sdružení, které v Česku zavedlo stupně od šermíře prvního a druhého stupně přes tovaryše až k mistrům a hodnotilo i scénický projev a charisma. Dnes je jeho vliv mnohem menší a srozumitelný měřitelný standard chybí.

Internet navíc umožňuje prezentovat názor, aniž by autor musel prokázat, že věc skutečně funguje nebo že on sám umí to, o čem mluví. U sportovců je to jednoduché: za jejich slovy stojí výsledky. Jinde může kdokoli tvrdit cokoli. Přitom staré knihy psali výjimeční lidé a jejich obsah naznačuje určitý standard tělesné připravenosti: pružnost, rozsah pohybu, hluboký výpad. Kolik dnešních šermířů udělá rozštěp, dotkne se v předklonu dlaněmi země nebo udělá most? Kdo má za sebou přes deset tisíc hodin cvičení, vnímá své tělo kvalitativně jinak než ten, kdo jich má pět set, a v knize proto uvidí jiné věci. Kytara, která deset let leží doma, z nikoho muzikanta neudělá.

Velkým nepřítelem je pohodlnost. Něco dobře zní, hodí se, a tak se to rozšíří jako virál. Typickým příkladem je výklad původu slova federa, cvičného meče, který komunita kdysi přijala (bohužel) zcela nekriticky. Podobně je obrovská online databáze šermířských pramenů skvělým počinem, ale neměla by být přijímána jako neomylná jen proto, že je velká a pohodlně dostupná. Tvrzení “líbí se mi”, “nelíbí se mi” je emoce, nikoliv argument.

Sociální sítě mohly být místem, kde se sdílejí objevy a všichni se posouvají dopředu. Místo toho se často stávají odpadkovým košem, kam lidé vysypou nahromaděnou negativitu. Odrazuje to právě ty, kdo by chtěli debatovat na úrovni. A ještě jedna věc: autorita, která po nás nic nechce, je příjemná, ale nikam nás neposune. Bez působící síly se těleso nepohne.

Kniha, která mlčí: deset nástrah rekonstrukce

Rozšířená představa je lákavá: koupím si knihu, přečtu si ji, podívám se na obrázky a uvidím, jak se to dělá. Jenže to tak opravdu není. Šermířský rukopis totiž připomíná spíše kuchařský zápisník zkušeného kuchaře než učebnici pro začátečníky. Autor si zapisoval to podstatné pro sebe a pro lidi, kteří už uměli vařit. Kdo neví, co znamená „přiměřeně“ nebo „do zlatova“, se z něj vařit nenaučí. Dovolte mi proto vyjmenovat následující nástrahy, které čekají na každého, kdo se pokusí oživit pohyb pouze z písma a nákresů.

1. Kniha počítá s připraveným tělem, které (velmi pravděpodobně) nemáte

Staří autoři psali pro lidi, kteří prošli průpravou, jakou dnešní čtenář většinou nezná. Ono, již dříve zmiňované, první patro výcviku, roky rozvoje síly, pružnosti, obratnosti a psychické odolnosti, v knihách téměř chybí, protože bylo samozřejmé. Kdo se pokusí provést popsanou akci bez tohoto základu, provede ji jinak. Nikoli proto, že by špatně četl, ale proto, že jeho tělo nedokáže udělat to, co autor považoval za běžné. Hluboký výpad, rychlý přískok nebo pevný postoj nelze nahradit porozuměním textu.

Na začátku každé rekonstrukce proto stojí poctivý pohled na sebe: co všechno vím, co jsem schopen fyzicky vykonat, kolik mám načteno a kolik odcvičeno. Zkušený badatel, pro kterého je to už několikátý projekt, ví, jaká kritéria si nastavit. Nováček vstupuje do neznámého terénu zcela bez mapy.

2. Základ bez nadstavby

Lichtenauerův text sám sebe nazývá „dobrým obecným poučením o dlouhém meči“. Obecné, tedy základní. Kde je pak tedy pokročilé učení? To se nedochovalo, nebo se nikdy nesepsalo. A paradoxně i v tomto „základu“ chybějí úplně základní seky, které pozdější autoři považují za výchozí. Jmenuje se jen pět takzvaných mistrovských seků. Kdo tedy text čte, drží v ruce něco jako slovníček, ve kterém však chybějí ta nejběžnější slova (protože se předpokládá, že je čtenář již zná), a zároveň nemá gramatiku pro složitější věty (možná proto, že se předpokládá již čistě osobní vedení).

Jediný, kdo se pokusil popsat postup od základní přes střední po pokročilou úroveň, byl Meyer. Radí necvičit akce izolovaně, ale v řadě, například čtyři seky za sebou, aby vznikal nepřetržitý tlak, a také nezůstávat stát v postojích. Jenže je v tom osamocený. Jeho metodu nemáme s čím srovnat, a nevíme proto, zda šlo o běžný standard, nebo o jeho osobní snahu vytvořit ho tam, kde jemu osobně chyběl.

3. Kniha šetřila každým písmenem

Knihy byly nesmírně drahé. Autor musel pečlivě zvažovat, co do nich vloží, protože věděl, že ho to zviditelní na dlouhou dobu. Výmluvným příkladem je zápasnická kniha Fabiana z Auerswaldu, ilustrovaná dílnou Lucase Cranacha mladšího. Obrázky jsou velké a podrobné, ale textu je velmi málo. Proč člověk, který toho prokazatelně musel vědět nesmírně mnoho, a na svou dobu se dožil vysokého věku, zvolil tak strohé popisy? Pravděpodobně proto, že chtěl tisk, který byl levnější než ruční opisy, ale i tak stále drahý. Platilo se za každé písmeno sazby. Ještě o dvě stě let později kdosi sepsal ručně doplňující výklad, kterým sobě i dalším studentům vysvětloval, co vlastně ony krátké popisy znamenají. Už tehdy tedy text sám nestačil.

Kdyby tam bylo textu o tři odstavce víc, prostor pro chybný výklad by se výrazně zúžil. Takto zůstává bohužel obrovský. A je tu další otázka: psal autor proto, aby obohatil budoucí generace, nebo aby potvrdil své postavení mistra a dvořana? Motivace pisatele totiž významně ovlivňuje, co do knihy dal…a co vynechal.

4. Obrázek je zastavený okamžik

Nákres zachycuje jediný okamžik pohybu, podobně jako fotografie tanečního páru neprozradí, jak se k té póze dostali a kam se pohnou dál. Hans Talhoffer zanechal krásné ilustrace, ale téměř bez textu. Kdo byl, v jaké pozici, co se dělo předtím a co potom, nám tak zůstává neznámé. Pro výklad techniky je to skutečné “minové pole”, kde dříve či později šlápnete tam, kam jste neměli. Talhofferovy obrázky navíc zachycují momenty, které byly typické pro jeho vlastní sdělení, zatímco obrazové rukopisy Lichtenauerovy linie znázorňují děj popsaný v glosách. Dva autoři mohou nakreslit stejnou zbraň, a přesto ukazovat úplně jinou logiku boje.

Vsuvka 7: Podobná situace panuje i v případě manuálů džúdžucu. Většinou v nich vidíte pouze začátek techniky (v tom lepším případě) a následně až její samotný závěr. Můžete se tak jen dohadovat, jak k němu vlastně došli, jak a kdy přesně tahali, tlačili a podobně.

Při dešifrování těchto textů pak obrovsky pomáhá nejen předchozí pokročilá praktická zkušenost, ale také znalost biomechaniky a samozřejmě i porozumění preferovaným principům té které konkrétní korjú.

5. Jazyk, který se posunul, a tichá pošta opisů

Význam slov v němčině 16. století se liší od dnešního a k tomu poté přistupuje i odborná terminologie. Slovo “Schragen” se jazykově jako „záraz“ přeložit nedá, ale zkušený zápasník v něm záraz okamžitě pozná. Překladatel bez praxe by ho převedl správně podle slovníku, a přesto chybně. Najít výraz, který čtenáře nenechá tápat a zároveň do textu nevnese nic, co v něm není, vyžaduje kompletní rekonstrukci situace a samozřejmě i znalost historického a jazykového kontextu.

I ten, kdo porovná překlady stejné knihy do dvou různých jazyků, zjistí, že je v mnohém obohatí, ale žádný překlad není bez chyb. Zaměňuje se pravá a levá. Vypadávají alternativy a varianty, které původní text obsahuje: drobná poznámka, že to jde i jinak a že se z téže situace dá udělat ještě tohle. Nakonec nezbývá než mravenčí práce s originálem, často psaných rukou v písmu, které je pro dnešního čtenáře bez znalosti staré němčiny zpočátku téměř nečitelné. S tištěnými texty je práce výrazně snazší, ale i ty je třeba ověřovat.

Samotný originál přitom často neexistuje. Lichtenauerův původní text se totiž nedochoval. Nikde není ani řečeno, že by něco napsal nebo nadiktoval přímo on sám. Máme jen opisy. Nejstarší je ve sborníku známém jako Hs. 3227a, spojovaném se jménem Hanko Döbringer, který obsahuje i Lichtenauerovu filozofii boje. Následují opisy Petra z Gdaňsku, Juda Lewa, Hanse ze Speyeru, Sigmunda Ringecka a obrazový rukopis zvaný Goliáš. Mezi nejstarším sborníkem a pozdějšími opisy je znát posun informace i v samotných glosách. Pozdější díla navíc úvodní filozofii vůbec neobsahují. Připomíná to hru na tichou poštu: každý článek řetězu předává zprávu v dobré víře, a přesto se cestou mění….

A je tu ještě jedna vrstva. Rukopisy mají jednotnou úpravu: červeným písmem nadpisy, pak verš a za ním glosa, tedy výklad. Srovnávací výzkum často naznačuje, že autor veršů a autor glos nejsou tatáž osoba. Důkazů zatím není mnoho, ale pokud se to potvrdí, znamená to, že i nejstarší výklad je už výkladem cizím. Dnešní čtenář pak čte překlad výkladu x-tého opisu textu, jehož originál ve skutečnosti nikdo neviděl.

Vsuvka 8: Přesně na tento problém poukazuje i Eric Shahan, známý překladatel starých japonských bojových manuálů. Sám upozorňuje na to, že novější vydání původních textů často obsahují drobně odlišné postavení figur, jinou pozici rukou a podobně. Proto se vždy snaží získat co nejstarší dostupné prameny, aby byl jeho výsledný překlad maximálně věrný originálu. A to hovoříme až o době, kdy v Japonsku již existoval knihtisk, který se tam dostal někdy v polovině 19.století, takže se ručně překreslovaly hlavně obrázky a slovní popis by měl být víceméně stejný…měl by.

Překladatel přitom může pomoci jen do určité míry. I když se drží původního znění slovo od slova, čtenář má stále zůstat kritický a v duchu se ptát, zda sdělení chápe tak, jak ho myslel původní autor, a ne překladatel. Dobrý test je ověřovat text jako matematickou rovnici: když dojdete zleva doprava k výsledku, musíte se z výsledku dopočítat zpět k zadání, a to bez ohledu na to, jak hezky překlad zní. Kdo zná původní jazyk jako mateřštinu, vidí navíc jiné důrazy a nuance. Je to podobné, jako když studentovi češtiny ukážete staroslověnštinu: v něčem vidí hlouběji, ale citové zabarvení jazyka mu uniká. Jižní německá nářečí, bavorské a švábské, si přitom uchovala svou starší výslovnost podobně jako třeba hanáčtina na Moravě.

6. Vidíme jen to, co umíme vidět

Nejzákeřnější nástraha nečíhá v knize, ale ve čtenáři. Každý do textu nevědomky promítá vlastní pohybové návyky, zkušenosti a přání. Tam, kde text mlčí, doplníme to, co umíme. Mladý student si postupně vytvoří vlastní pohybový vzorec podle svých současných schopností, a když se pak utká s někým, kdo je skutečně „vyzápasený“, zjistí, že jeho pochopení nefunguje. U zápasu se to stává velmi často.

Téma je vždy větší než to, co z něj vidíme. Bez dobré autority, která by nás na slepá místa upozornila, se nám těžko přijímá, že existují věci, které nevidíme, a že existuje cesta, jak se rozvinout, abychom je uviděli. Přání navíc nelze z výkladu úplně odstranit. Pro někoho je důležitá autentičnost, pro jiného účinnost, a obojí výsledek dle toho zabarví. Šaolinský příklad z úvodu ukazuje, kam to vede: i poctivé studium knih může skončit tvorbou místo rekonstrukce.

7. Pořadí v knize není učební plán

Kdo by čekal, že stačí postupovat stránku po stránce, bude zklamán. Zkušenost skupin, které dlouhodobě pracují například s Lecküchnerovou knihou o boji tesákem, je poučná. Nejprve zkoušely kusy v pořadí, v jakém jdou za sebou, v domnění, že autor měl pro své uspořádání nějaký důvod. Kniha ostatně končí tím, čím začíná. Pak se ukázalo, že je lepší dělit látku na didaktické celky. Pak zase, že je lepší začít úplně jinde, třeba jednoduchými cvičeními jiných mistrů, která pomohou pochopit princip seku, a teprve potom se pouštět do složitého kusu s několika výměnami. Metoda se měnila opakovaně. A čím déle se na tom pracuje, tím častěji se objevuje touha vrátit se k něčemu, co už se dělalo dřív, nebo to celé udělat jinak.

K tomu přistupuje obrovský rozsah. Lecküchner uvádí stovky kusů (tj. technik). Kdo je dnes všechny prošermoval? Lidská paměť si z toho, co slyší, udrží asi polovinu a skutečně umí provést zhruba desetinu. A kusy nejsou určeny k tomu, aby se jednotlivě a mechanicky zkoušely ve volném boji. Jsou to spíše principiální postupy, které vznikají v řetězci po sobě jdoucích okamžiků. Kdo je čte jako izolované „triky“, míjí jejich smysl.

8. Nikdo vám neřekne, na jakém patře stojíte

Sportovní šerm má osnovy. Je v nich definováno, co je vhodné pro začátečníky a co pro vrcholové závodníky. Historický šerm žádnou obecně přijatou metodiku nemá. Kdo otevře pramen, stojí před textem úplně sám a neví, zda pracuje se začátečnickou, nebo pokročilou látkou. Neví ani, zda je informace, kterou právě čte, platná, nebo zda ji za rok zahodí jako slepou uličku. Kniha mu to neřekne. Zjistí to až časem, a často draze zaplaceným omylem.

9. Chybí původní prostředí, pro které byla technika vytvořena

Knihy popisují pohyb člověka, který stojí proti ostré zbrani a bojí se o život. Tento strach, reflexy, které spouští, a opatrnost, kterou vnucuje, byly součástí techniky. V tělocvičně, v masce a s cvičnou zbraní to však chybí. Nedochází k ohrožení života a celá řada jevů, se kterými staří mistři počítali, vůbec nenastane. Proto nelze spolehlivě ověřit, zda jsme techniku pochopili správně, když ji zkoušíme v prostředí, které se od původního tak zásadně liší. I Meyer výslovně rozlišuje šerm své doby a starý šerm naostro.

Vsuvka 9: Když jsem začal (znovu) studovat střelbu ze střelných zbraní, s mrazivou jasností jsem si uvědomil, jak hluboce jsme jako společnost ztratili respekt ke zbrani – a to zdaleka nejen k té střelné. Běžně si podáváme nože špičkou a ostřím proti dlani druhého, s tréninkovým mečem (bokkenem) v tělocvičně zacházíme s lehkostí, jako by to byla jen o něco těžší dřevěná hůl, a s maketou pistole máváme jako s neškodnou plastovou hračkou, která nám přece nemůže nijak ublížit, protože je to „jenom kus gumy“.

Jenže pak se dostanete do střelecké komunity a hned na prahu vás čeká tvrdý náraz do reality. První, co se od vás automaticky očekává a bezvýhradně vyžaduje, je absolutně perfektní, vědomá bezpečná manipulace se zbraní. Každá vteřina, kdy zbraň držíte, je podřízena bezpečnému zacházení – tak, abyste neohrozili sebe ani nikoho v okruhu kilometru. Ta změna v nastavení mysli je obrovská. Člověk si najednou uvědomí, že zbraň není rekvizita ani sportovní náčiní. Tento absolutní respekt k destrukční síle nástroje je přesně tím, co v bezpečí moderních tělocvičen tak snadno zapomínáme, ačkoliv pro naše předky to byla otázka přežití každého všedního dne.

Pokusy s ostrými zbraněmi ukazují, jak velký rozdíl to je, když držíte v ruce gumovou/dřevěnou napodobeninu, anebo funkční ostrý meč. S ostrým mečem je totiž, kromě jiného, potřeba mnohem méně síly a mění se celá filozofie pohybu i taktiky. Kdo nemá ochranu, vstoupí do kontaktní vzdálenosti jen tehdy, když už přesně ví, co udělá. Cvičná zbraň má jinou váhu, pružnost i konstrukci, a tedy se chová jinak. Ostrý meč navíc není stavěný na šermování, ale na zabíjení. Vydrží pár vazeb, ne stovky křesů. A kdo se o tom chce přesvědčit, nechť si to sám vyzkouší, třeba jen s neostřenými čepelemi, jejichž konstrukce však odpovídá skutečnému meči. Počítejte ale s tím, že zbraně zničíte. Kniha tedy popisuje pohyb pro nástroj, který většina čtenářů následně nikdy v ruce držet nebude.

Vsuvka 10: Klasickým příkladem jsou takzvaná Xtreme Martial Arts (XMA). V těch se hojně využívají specifické tréninkové makety zbraní (z gumy, lehkého dřeva či tenkého plechu), jejichž parametry zcela mění způsob pohybu, kontrolu těžiště, načasování i celkovou dynamiku. Právě díky tomu s nimi mohou cvičenci metat salta a předvádět nejrůznější cirkusové kousky.

Bylo by však obrovským omylem považovat tyto lidi za skutečné mistry v zacházení s danou zbraní. S největší pravděpodobností totiž její reálnou, bojově vyváženou (a ostrou) předlohu nikdy ani nedrželi v ruce, natož aby s ní skutečně trénovali. Zcela stranou pak raději ponechávám fakt, že při svých exhibičních sestavách nezřídka poskakují a pokřikují jako opice na pervitinu…

10. Sami to neověříte

Jediný čtenář s jedinou knihou pak skutečně nemá, jak zjistit, zda text pochopil správně, nebo jen “po svém”. K ověření potřebuje další lidi, a ne jednoho, ale více dvojic různé postavy, věku a zkušenosti. Osvědčený postup je dát stejné zadání (bez vlastního komentáře) třem dvojicím a pozorovat, jak ho provedou. Pokud se výsledky shodnou s vaším pochopením, jste pravděpodobně na dobré stopě. Pokud se liší, pokud skončí v jiné poloze nebo s jiným výsledkem, musíte se vrátit k původnímu textu a ověřit, zda jste ho správně uchopili a zda jste ho uchopili sdělitelně i pro ostatní.

Přitom najít stálou skupinu je samo o sobě těžké. Kdo se o rekonstrukci snaží víceméně sám, podobá se Donu Quijotovi. Zaučí partnery, jenže lidé v oddílech přicházejí a odcházejí, a tak začíná pořád znovu. Úvod tak má dokonale zaběhnutý, avšak dál se neposouvá.

Druhým měřítkem je opakovatelnost. Co fungovalo jednou, musí fungovat podruhé, potřetí, podesáté. A nejen vám, ale všem, kdo s vaším výkladem pracují. Osm úspěšně provedených technik z deseti je dobrý výsledek. Pět z deseti je důvod k vážné otázce, kde je chyba. Staří mistři totiž do knih nezapisovali nápady, které je zrovna napadly, ale již pečlivě vybrané postupy, které uměli opakovat s vysokou úspěšností. Proč by někdo zapisoval nefunkční postup?

Co tedy kniha dát může

Z výčtu nástrah by se mohlo zdát, že knihy jsou k ničemu. Tak to ale není. Jsou často (bohužel) jediným autentickým hlasem, který máme, a co je důležité – obsahují skutečně funkční věci. Totožné principy z Auerswaldovy knihy najdeme dodnes i v sambu, džúdžucu i džúdu. Kdo je zasvěcen alespoň do základů zápasu a postupuje trpělivě, pochopí didaktiku, kterou kniha má, a dokáže ji s větším či menším úspěchem oživit. Kniha je ale pouze mapa, nikoli krajina. Ukazuje, kudy vede cesta, ale ujít ji musíte sami, s vlastním tělem, s partnery, s ostrým kritickým okem a s trpělivostí na roky, ne na týdny. Kdo to přijme, může z pramene vytěžit mnoho. Kdo čeká, že si přečte instrukce a bude umět bojovat, skončí u vlastní fantazie v historickém kostýmu…

ZDROJ: Webinář: Přednáška “Okcidentální evropské bojové umění”, Petr Turya, 03.04.2021