Odjištěná společnost

Jak jsme přeprogramovali lidskou mysl a zapomněli vrátit pojistku

Představte si, že jedete autem a blížíte se ke křižovatce, kde svítí červená nebo je umístěna značka „Stop“. V tu chvíli nepřemýšlíte. Vaše noha automaticky přejde na brzdový pedál. Tento proces je hluboko ve vaší mysli zapsán tak pevně, že se děje zcela mimo vaše vědomé rozhodování. Je to reflex, který jste si vytvořili neustálým opakováním. Přesně tento stejný mechanismus – automatická, nepřemýšlející reakce na vnější podnět – je klíčem k pochopení toho, jak se z obyčejných dospívajících kluků a holek stávají efektivní vojáci, a bohužel také klíčem k pochopení toho, proč v dnešní společnosti tak dramaticky roste agresivita.

Když se veteráni z války ve Vietnamu vraceli domů, často popisovali své první střety s nepřítelem. Během tvrdého vojenského výcviku jim instruktoři opakovali: „Když padnete do léčky, prostě se otočte za zdrojem palby a zaútočte.“ Většina branců si tehdy myslela, že je to naprosté šílenství. Pud sebezáchovy by přece velel krýt se, utéct, schovat se. Jenže když poprvé skutečně padli pod palbu, udělali přesně to, co se učili. Automaticky. Stejně bezmyšlenkovitě, jako když se podíváte na hodinky, abyste zjistili čas, se celé jednotky otočily a zaútočily na opevněné betonové bunkry s kulomety. A zvítězily. To, co se člověk učí, mu zpočátku může připadat nesmyslné, ale ve chvíli extrémního stresu se tělo spolehne na to, co má uloženo v zadní části mozku. Reaguje automaticky.

Od zvířat k lidem: Tři stupně učení

Abychom pochopili, jak je možné lidskou mysl takto přeprogramovat, musíme se podívat na samotné základy toho, jak se učíme. Psychologie rozeznává tři základní úrovně učení.

Tou první a nejprimitivnější je klasické podmiňování, které zkoumal Ivan Pavlov. Je to úroveň tak základní, že funguje i na žížaly. Znamená to pouhé spojení dvou podnětů – například když zvíře slintá při zvuku zvonku, protože ví, že bude následovat jídlo.

Druhou, mnohem pokročilejší úrovní, je operantní podmiňování. S tímto konceptem přišel psycholog B. F. Skinner a spojujeme si ho především s jeho slavnými experimenty na krysách a holubech. Představte si krysu zavřenou v malé krabičce (tzv. Skinnerově boxu). Krysa náhodně pobíhá, až najednou zmáčkne malou páčku. Okamžitě poté vypadne kousek jídla. Krysa to zkusí znovu a jídlo opět vypadne. Velmi rychle se naučí, že určité chování (zmáčknutí páčky) vede k okamžité odměně. Skinner věřil, že lidské dítě se rodí jako „tabula rasa“, tedy čistý, nepopsaný list papíru. Podle něj neexistují žádné složité vrozené osobnosti, ale naprosto každé naše chování je pouze výsledkem minulých odměn a trestů. Tvrdil, že pokud získáte dostatečnou kontrolu nad prostředím, ve kterém dítě vyrůstá, můžete z něj pomocí operantního podmiňování vychovat naprosto cokoliv.

Třetí úrovní, které jsou schopni v podstatě jen primáti a lidé, je sociální učení. K tomu, abyste se něco naučili, už nepotřebujete být sami přímo odměněni nebo potrestáni. Stačí, když pozorujete někoho jiného – svůj vzor – jak je za své chování odměňován. Toto je klíčový mechanismus, který dnes naplno využívá televize, filmy a videohry.

Továrna na efektivitu: Jak se mění neochota v automatismus

Na výcvikových základnách velkých armád po celém světě probíhá neustálý zápas. Cílem je vzít běžné dospívající chlapce a dívky a přeměnit je. Tento boj o mysl mladého člověka je značně nevyrovnaný. Armády měly tisíce let na to, aby svou metodu zdokonalily, zatímco osmnáctiletý nováček má za sebou necelé dvě dekády životních zkušeností. Přesto jde v dnešní profesionální armádě o oboustranně upřímný proces. Voják chápe, do čeho jde, a snaží se spolupracovat. Potlačuje svou vlastní individualitu a podřizuje se systému, zatímco armáda nasazuje veškeré zdroje a technologie k tomu, aby vojáka vybavila pro přežití na bitevním poli.

Tento proces prošel ohromnou revolucí. Dříve vojáci stříleli na klasické kruhové terče. Mířili na střed, na takzvané „býčí oko“. Výsledkem bylo, že během druhé světové války dokázalo na nepřítele ve skutečném boji vystřelit jen zhruba 15 až 20 procent vojáků. Většina lidí má totiž v sobě hluboce zakořeněnou brzdu, která jim brání zabít jiného člověka.

Pak ale armáda začala aplikovat Skinnerovo operantní podmiňování. Moderní voják už nestřílí na kruhy. Střílí na siluety, které mají tvar člověka. Tyto siluety nečekají na místě. Náhle vyskočí a voják má jen zlomek vteřiny na reakci. Pokud zareaguje správně a vystřelí, chování je okamžitě odměněno – terč s klapnutím spadne dolů. Když to voják udělá dostatečně mnohokrát, dostane odznak za střelbu a víkendový opušťák. Výsledek? Nastupuje přesně ten stav, kterému říkáme “automaticita”. Voják se podmínil k tomu, aby na správný stimul reagoval naprosto automaticky, bez přemýšlení. Tento zdánlivě jednoduchý a triviální proces zvedl míru střelby v boji z 15 procent za druhé světové války na neuvěřitelných 90 až 95 procent během války ve Vietnamu.

Herny a dětské pokoje: Trénink bez pravidel a sankcí

Nyní se přesuňme z vojenského cvičiště do běžné herny nebo dnešního dětského pokoje. Děti zde stojí před obrazovkami, tváře napjaté, a v rukou drží plastové zbraně. Střílí na elektronické terče ve tvaru lidí, které na ně náhle vyskakují z obrazovky. Zmáčknou spoušť, zbraň se jim v ruce otřese, ozve se výstřel. Když nepřítele zasáhnou, ten padá k zemi, často za doprovodu výkřiků bolesti a detailního grafického zobrazení krve a zranění. Vidíte tu podobnost? Je to naprosto totožný proces operantního podmiňování, jaký používá armáda.

Existuje tu ale jeden naprosto zásadní, děsivý rozdíl. Armáda tento proces pečlivě směřuje výhradně na nepřítele a klade obrovský důraz na to, aby voják jednal pouze na přímý rozkaz a pod dohledem autority. Pokud voják poruší pravidla, čelí nejpřísnějším vojenským trestům. Přesto si armáda uvědomuje rizika spojená s výchovou k násilí a vyvíjí obrovské úsilí k tomu, aby chování svých vojáků držela pod kontrolou a zabránila tragédiím (jakými byl například masakr v My Lai).

Videohry, na kterých dnes dobrovolně cvičíme naše děti, ale žádné takové pojistky nemají. Neexistuje v nich žádný reálný trest za to, že vystřelíte na špatný terč. Hry tento smrtící reflex pouze budují, ale už ho ničím neomezují.

Nejde zde o paušální útok na všechny videohry. Videohry jako takové jsou úžasné interaktivní médium. Hry typu Mario Brothers, byť se mohou dospělým odkojeným televizí zdát jako ztráta času, rozvíjejí u dětí schopnost řešit problémy. Děti si v nich osvojují metodu pokusu a omylu, učí se plánovat, orientovat se v prostoru, vytvářet si v hlavě mapy a především – učí se oddálit uspokojení. Musí dlouho a tvrdě pracovat na tom, aby hru nakonec pokořily a vyhrály. Během toho je neruší žádné reklamy na sladkosti ani přesvědčování, že pokud nebudou nosit správnou značku oblečení, budou společensky znemožněny.

Skutečným problémem jsou pouze ty hry, které specificky učí násilí – a to v naprosto stejném formátu, který zečtyřnásobil efektivitu zabíjení u moderních vojáků. Nemluvíme o hrách, kde skáčete kresleným příšerkám na hlavu, ani o strategických hrách, kde přesouváte lučištníky na bojišti. Na hraně jsou hry, kde pohybujete zaměřovačem pomocí joysticku. Skutečným nástrojem pro budování schopnosti zabíjet jsou ty hry, kde držíte zbraň (nebo její realistickou maketu) přímo v ruce a mačkáte spoušť proti lidským cílům. Čím je hra realističtější a čím detailněji zobrazuje zranění, tím efektivněji tento proces podmiňování probíhá.

Existuje například simulátor, kde stojíte před obrovskou obrazovkou a střílíte skutečnou pistolí na filmové záběry “psanců”, kteří se na vás náhle vyřítí. Tento systém byl v 70. letech vyvinut přímo pro FBI a policii. Jmenuje se program “střílet/nestřílet” (shoot-no shoot). Vznikl proto, že v ulicích umírali policisté, kteří v kritické chvíli zaváhali a nedokázali na zločince vystřelit. Tento trénink zachránil životy mnoha policistům i civilistům. Ale pozor: policista v tomto tréninku čelí drastickým sankcím, pokud vystřelí ve špatnou chvíli (na nevinného člověka). Trénink ho tedy učí nejen schopnosti vystřelit, ale pevně do něj kóduje i absolutní nutnost sebeovládání. Komerční ekvivalenty těchto programů pro děti pouze uvolňují zábrany, aniž by učily jakoukoliv zdrženlivost.

A to nás čeká ještě horší éra. Stejně jako se staly filmy realističtějšími, vyvíjejí se i hry. Vstupujeme do éry virtuální reality. Nasadíte si helmu s obrazovkou, a když pohnete hlavou, celý virtuální svět se otočí s vámi. V ruce držíte zbraň nebo meč a fyzicky útočíte na lidi kolem sebe. Vizionář Alvin Toffler (autor knihy Future Shock) před tímto vývojem varoval. Říká, že to nebude jen virtuální realita, ale „pseudo-realita“, která bude tak klamavá, že překročí únosnou mez toho, co může jakákoliv společnost vydržet. Umožní nám prožívat krveprolití z akčních filmů na vlastní kůži, s tím rozdílem, že hlavní hvězdou a masovým vrahem teď budete vy sami. B. F. Skinner měl bohužel pravdu. Z kohokoliv lze vychovat cokoliv. Armáda to dokázala. A moderní společnost se rozhodla použít stejnou metodu k tomu, aby z nás vytvořila mimořádně násilnou kulturu.

Hledání vzorů: Proč potřebujeme vůdce a jak si je vybíráme

Jak již bylo řečeno, třetím a nejsilnějším stupněm učení u lidí je sociální učení – učení se prostřednictvím vzorů. Abychom pochopili, proč je televizní a herní násilí tak toxické, musíme rozebrat, jak si člověk (a zvláště dospívající) svůj vzor vybírá. Ne každý se může stát vaším vzorem. Psychologie definuje čtyři základní vlastnosti, které k tomu vedou:

• Zprostředkované (zástupné) posílení: Vidíte, jak je váš vzor za své chování odměněn, a vy tuto odměnu prožíváte emočně s ním.
• Podobnost s žákem: Máte pocit, že vzor má s vámi nějakou klíčovou společnou vlastnost.
• Společenská moc: Vzor má schopnost a moc odměňovat ostatní.
• Závist statusu: Závidíte vzoru to, jak ho ostatní obdivují nebo jaká získává privilegia.

Přesně na těchto principech funguje nejzásadnější postava vojenského výcviku – vojenský instruktor (angl. drill sergeant). Neexistuje voják, který by zavřel oči a nedokázal si do nejmenšího detailu vybavit svého prvního instruktora. Armáda instruktory pečlivě vybírá a školí právě proto, aby se stali dokonalými vzory. Instruktor je vždy zkušený, vyznamenaný veterán. Nováčci mu nesmírně závidí jeho slávu a uznání (závist statusu). Má nad jejich životy absolutní kontrolu (společenská moc). A přitom vypadá jako oni – nosí stejnou uniformu, stejný sestřih, dodržuje stejný režim, ale dělá to všechno naprosto dokonale (podobnost).

Lekce, kterou instruktor předává, zní: fyzická agresivita je esencí mužství a násilí je nejlepší řešení problémů, kterým budete čelit na bojišti. Zároveň ale vštěpuje něco nesmírně důležitého – absolutní poslušnost. Instruktor netoleruje jediný úder ani jediný výstřel bez rozkazu. Pokud by voják zvedl pěst ve špatnou chvíli nebo namířil prázdnou zbraň na kolegu, následuje drtivý trest. Armáda totiž ví, že nedisciplinované násilí vede k záhubě. Agresivita vojáků je spoutána železnou disciplínou a autoritou zákona. Tento systém (i když ve Vietnamu dosáhl dříve nevídané intenzity oslavování zabíjení) je pro přežití na bitevním poli naprosto nezbytný.

Dvě tváře autority: Vojenský instruktor vs. Hollywood

Zatímco vojenský instruktor modeluje agresi podřízenou zákonu, vzory, které dnes produkuje Hollywood pro civilní mládež, žádnou takovou pojistku nemají. Zábavní průmysl dělá s myslemi dětí přesně to samé, co armáda s vojáky, ale zcela nekontrolovaně. A zatímco výcvik trvá pár týdnů, vliv médií působí na člověka po celý život.

V dobách zlatého věku kinematografie filmový průmysl intuitivně chápal svou obrovskou moc. Existoval dobrovolný etický kodex. V detektivkách nebo westernech hrdinové zabíjeli pouze v mezích zákona a pod jeho autoritou. Zloduch byl vždy potrestán, zločin se nevyplácel. Zpráva pro diváky byla jasná: spravedlnost existuje, nikdo nestojí nad zákonem a i oprávněná pomsta musí být řešena skrze systém. Divák se ztotožnil s hrdinou, cítil se dobře a utvrzoval se v tom, že žije ve spravedlivém světě.

Dnes je ale situace diametrálně odlišná. Zrodil se nový druh anti-hrdiny. Tito hrdinové operují mimo zákon. Pomsta je mnohem starší, temnější a primitivnější koncept než právní systém. Dnešní hrdinové neposlouchají zákon, naslouchají volání po krevní mstě. Zářným příkladem byl Clint Eastwood v roli Drsnýho Harryho (Dirty Harry) – stal se archetypem nového policisty, který nečeká na soudy, ale bere spravedlnost do vlastních rukou. Společnost byla za tuto vzpouru proti pravidlům na plátně zástupně odměňována. Když se pak divíme, že naše společnost degeneruje, že lidé nevěří policii a bojí se jí (jak ukázal případ Rodneyho Kinga), musíme se podívat do zrcadla, které nám nastavuje zábavní průmysl.

Úpadek našich vzorů připomíná děsivou sestupnou spirálu, která má čtyři fáze:

1. Nejprve jsme měli hrdiny, kteří zabíjeli přísně v rámci zákona.
2. Pak jsme začali akceptovat hrdiny, kteří museli zákon porušit, aby zabili padouchy, kteří si “smrt prostě zasloužili”.
3. Následně přišli hrdinové, kteří zabíjejí jako formu odplaty za běžné sociální křivdy, za pouhé urážky nebo to, že je někdo nebral vážně (tzv. “dissing”).
4. A na samém dně této spirály jsme my diváci začali přijímat vzory – často nadpřirozeně silné masové vrahy – kteří zabíjejí a mučí nevinné oběti naprosto bez jakéhokoliv důvodu. Jen pro samotný pocit moci a radost z utrpení.

V těchto moderních filmech už ani není snaha ukázat oběti jako zločince. Stačí, že jsou oběti vykresleny jako příslušníci nějaké neoblíbené společenské třídy, nebo jako snobové, kteří se k hlavnímu hrdinovi chovali povýšeně. Dospívající divák, plný přirozeného hněvu a pocitu křivdy (což dokonale splňuje podmínku podobnosti žáka a vzoru), cítí zadostiučinění, když na plátně vidí brutální likvidaci postav, které mu připomínají lidi, již se nad něj v reálném životě povyšují. Když se pak tento naučený vzorec přenese do reality, vidíme pouliční gangy a mládež, která odpovídá na křivé slovo nebo nedostatek respektu smrtícím násilím. Odsud pramení tragédie jako masakry na střední škole Columbine (Littleton), na univerzitě Virginia Tech, nebo bombový útok v Oklahoma City.

Situaci kriticky zhoršuje rozpad tradiční rodiny. Růst rozvodovosti a počet dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem vytvořil obrovské psychologické vakuum. Chlapci bez stabilní otcovské figury zoufale hledají mužský vzor. A když ho nemají doma, vezmou si ten, který je nejdostupnější, nejmocnější a má nejvyšší status: násilného antihrdinu z televizní obrazovky, jehož jedinou odpovědí na všechny životní problémy je stisknutí spouště. My jim tyto vzory servírujeme a pak jsme šokováni, proč jsou naše děti stále agresivnější.

Falešná iluze úlevy: Proč násilí na obrazovce nefunguje jako ventil

Zastánci volného šíření násilí v médiích často argumentují konceptem sublimace. Tento termín, který zavedl Sigmund Freud, popisuje psychologický proces, při kterém člověk vezme své temné, nepřijatelné pudy (z primitivní části osobnosti zvané id) a přesměruje je do nějaké společensky přijatelné a užitečné činnosti. Člověk, který má skrytou touhu řezat do lidských těl, se tak může stát vynikajícím chirurgem. Někdo s vysokou přirozenou agresivitou se stane profesionálním vojákem, policistou nebo tvrdým sportovcem.

Někteří lidé tvrdí, že sledování krvavých filmů a hraní násilných her funguje přesně takto – jako bezpečný ventil, kterým si společnost upouští páru. Ale to je fatální omyl. Pasivní sezení před obrazovkou nevyžaduje žádný výdej energie. A co hůř, učit se zabíjet nevinné oběti mimo rámec zákona rozhodně nelze nazvat “společensky užitečným” směrováním energie.

Pokud by násilí v televizi a videohrách fungovalo jako bezpečný ventil, musela by přece s nárůstem jejich dostupnosti klesat celková míra násilí ve společnosti. Místo toho se ale množství násilných činů na obyvatele během jediné generace, která na tomto “ventilu” vyrostla, zpětinásobilo. Není to žádná sublimace. Není to ani neškodná zábava. Je to tvrdé klasické podmiňování, operantní podmiňování a sociální učení, jehož cílem (ač možná neúmyslným) je odjištění zábran celé naší společnosti.

Když vidíme, jak hokejisté a další sportovci projevují na hřišti úroveň bezpráví a agresivity, jaká dříve neměla obdoby, měli bychom zpozornět. Když si matka středoškolské roztleskávačky najme nájemného vraha, aby zabil konkurentku její dcery, nebo když bodyguard olympijské krasobruslařky úmyslně zmrzačí její soupeřku, musíme pochopit, že celá naše kultura byla naprogramována vnímat násilí jako univerzální nástroj pro řešení problémů. A když pak dítě ve školce ve Flintu (Michigan) zastřelí spolužáka, nebo když dvanáctiletí chlapci v Jonesboro (Arkansas) popraví dvě učitelky a třináct holčiček, už nemůžeme zavírat oči. Vychovali jsme generaci bez zábran. My sami učíme naše děti zabíjet.

Rozdělená společnost v technologické pasti

Aby armáda vojáka naučila střílet, musí ho psychologicky oddělit od nepřítele. Učí ho dehumanizaci – odpůrce přestává být člověkem, stává se zvířetem, dostává odlidšťující přezdívky (např. označení “gook” ve Vietnamu). Voják je obklopen autoritou, tlakem skupiny a získává rozhřešení za své činy.

Děsivé je, že naše civilní společnost začala tuto vojenskou strukturu budovat sama od sebe. Stejně jako na bitevním poli, i u nás vzniká obrovská psychologická vzdálenost mezi lidmi. Společnost se dramaticky rozpadá a segmentuje podél linií rasy, pohlaví a ekonomické třídy. Žijeme v oddělených bublinách. Lidé z chudých ghett často nikdy neopustí svou čtvrť – zbytek vlastní země je pro ně cizí stát. A naopak lidé ze střední a vyšší třídy cestují bezpečně svými auty ze spolehlivých předměstí do drahých restaurací a chudým čtvrtím se s úzkostí vyhýbají. Tato psychologická izolace možná není tak vyhrocená jako vojenská nenávist k nepříteli, ale funguje na úplně stejném principu distancování. Pokud k někomu necítíte blízkost, je snazší mu ublížit.

A co je v této izolované společnosti tím jediným, co nás všechny spojuje? Média. Média by měla fungovat jako most, který nás sbližuje. Místo toho se stala nástrojem, který nás trhá od sebe, živí v nás ty nejtemnější instinkty, učí nás reagovat násilím a krmí nás stereotypy, které prohlubují náš vzájemný strach. Filozof Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan popsal přirozený stav člověka bez pravidel jako neustálý strach a nebezpečí násilné smrti, kde je život člověka “osamělý, chudý, ošklivý, zvířecí a krátký.” Přesně tam nyní směřujeme.

Věda promluvila: Konec výmluv zábavního průmyslu

Zábavní průmysl hraje se společností cynickou hru. Zástupci televizních společností na jedné straně tvrdí inzerentům (kteří jim platí miliardy dolarů), že stačí třicetivteřinová reklama na to, aby dokázali zcela změnit chování spotřebitele a donutit ho koupit si jejich produkt. Na druhé straně však při slyšeních před vládními výbory s vážnou tváří prohlašují, že tisíce hodin brutálního vraždění na obrazovce nemají na chování diváka absolutně žádný vliv.

Jenže vědecký důkazní materiál je zdrcující a naprosto jednoznačný. Do roku 1994 bylo publikováno více než dvě stě studií, které jasně prokázaly souvislost mezi sledováním televize a násilným chováním.

Lékařská a psychologická komunita nemá žádný skrytý postranní motiv. Jejím jediným cílem je ochrana veřejného zdraví. Naproti tomu televizní a herní průmysl hájí své gigantické zisky a nenese žádnou reálnou zodpovědnost. Proto je důležité chápat, že toto není debata „expertů proti expertům“. Toto je bitva mocného byznysu proti jednohlasnému vědeckému konsenzu celé lékařské komunity.

Zde jsou tři nejdůležitější důkazy z mnoha:

1. Na jaře 1993 vydal epidemiolog Dr. Brandon Centerwall zásadní zprávu. Zkoumal situaci, kdy byla televize poprvé zavedena do izolovaných venkovských komunit v Kanadě a do Jihoafrické republiky (kde ji vláda povolila až v roce 1975). V obou případech vedl samotný příchod televize ke skokovému a dramatickému nárůstu násilné kriminality mezi dětmi. Studie Dr. Brandona Centerwalla z roku 1993 pro The Public Interest. Centerwall popsal velmi důležitý fenomén, který vysvětluje vše. Agresivita se v populaci rozkládá podle Gaussovy křivky (tvar zvonu). Většina lidí je uprostřed, jsou průměrně klidní. Menšina je extrémně pasivní a další menšina extrémně agresivní. Centerwall zjistil, že televize posune celou tuto populaci k vyšší agresivitě o zhruba 8 procent. Pro běžného člověka uprostřed křivky to znamená, že je jen trochu podrážděnější. Ale u okraje křivky, kde se nacházejí lidé náchylní k násilí, znamená tento drobný 8% posun katastrofu. Důsledkem je, že počet lidí, kteří překročí hranici a spáchají vraždu, se zdvojnásobí. Kdyby televize nikdy nevznikla, měli bychom podle Centerwalla jen v USA ročně o 10 000 vražd, 70 000 znásilnění a 700 000 těžkých ublížení na zdraví méně. Násilná kriminalita by klesla na polovinu.

2. V roce 1993 vydala Americká psychologická asociace (APA) zprávu své speciální komise, kde doslova konstatuje: „Neexistuje absolutně žádná pochybnost o tom, že vyšší míra sledování násilí v televizi koreluje s větším přijímáním agresivních postojů a zvýšeným agresivním chováním.“ Závěry komise Americké psychologické asociace (APA) z roku 1993.

3. V březnu 1994 vydala profesorka Elizabeth Newsonová z Nottinghamské univerzity zprávu, kterou podepsalo 25 předních psychologů a pediatrů. Volali po omezení škodlivého materiálu pro děti a varovali, že jsme byli naivní ve své slepé obhajobě svobody slova a nedokázali předvídat děsivé následky. Zprávu přirovnali k nutnosti chránit děti před jinými formami zneužívání. Zpráva profesorky Elizabeth Newsonové z roku 1994 podepsaná 25 psychology a pediatry.

Když tvůrci americké Ústavy psali Druhý dodatek, který zaručuje právo vlastnit zbraně, znali jen křesadlové pušky a tomahawky. Neměli tušení o zbraních hromadného ničení nebo nervovém plynu. Dnes nikdo racionálně neobhajuje, že by si soukromá osoba mohla koupit kamion plný trhavin nebo jadernou hlavici. Stejně tak, když tvůrci definovali První dodatek chránící svobodu slova, měli na mysli tištěné noviny. Neměli nejmenší tušení o existenci operantního podmiňování a virtuální reality, která dokáže přeprogramovat lidský mozek. Technologie poskočila kupředu. Čím ničivější technologie je, tím přísnější kontrolu vyžaduje. Pokud kontrolujeme výbušniny a střelné zbraně, musíme začít uvažovat o kontrole toho, jaký přístup mají děti k technologiím masové desenzibilizace.

Krok zpět z propasti: Návrat k citlivosti

Jak to tedy zastavíme? Cestou není formální státní cenzura dospělých, i když kritici jako Michael Medved (nebo britský redaktor Simon Jenkins) připomínají, že umělci mají svá práva jen propůjčena společností a nejlepší díla kinematografie, jako Jih proti Severu nebo Casablanca, vznikla paradoxně v době, kdy Hollywood kodex dodržoval. Hlavní cestou ven je začít chránit děti. Stejně jako jim z pochopitelných důvodů nedovolujeme kupovat zbraně, drogy, alkohol, pyrotechniku, tabák nebo řídit auto, musíme omezit jejich přístup k vizuálnímu násilí. Násilí totiž plodí další násilí. Každý zavražděný člověk zanechá truchlící rodinu a přátele, u kterých prudce stoupá pravděpodobnost, že se sami dopustí násilí nebo válečného zločinu. Je to rakovina, která požírá zábrany dalších a dalších lidí. Tento bludný kruh se dá zastavit jedině nekompromisním odříznutím hned na začátku.

Už jsme to jako lidstvo v minulosti dokázali. Historie zná ohromující precedenty, kdy civilizace vědomě odmítla zničující technologii (jak upozorňuje Richard Heckler). Staří Řekové čtyři sta let odmítali používat luky a šípy, i když je proti nim drtivě použili Peršané. Číňané vymysleli střelný prach, ale rozhodli se ho nevyužít k válčení. A jak ve své knize Giving Up the Gun (Vzdání se zbraně) popisuje Noel Perrin, když Portugalci v 16. století přivezli do Japonska střelné zbraně, japonští vojevůdci velmi rychle pochopili, že tyto zbraně zničí celou jejich kulturu. Všechny pušky zničili a jejich výrobu trestali smrtí. Trvalo to tři staletí, než byli znovu donuceni je přijmout. Moderní svět udělal totéž – po hrůzách první světové války jsme zavrhli bojové plyny, dodržujeme zákaz testování jaderných zbraní v atmosféře a zbraní ve vesmíru, a od konce studené války snižujeme počty jaderných hlavic. Dokážeme omezit zbraně hromadného ničení. Dokážeme omezit i zbraně masové ztráty citlivosti. Odsouzení a zbavení popularity mediálního násilí bude dalším nevyhnutelným logickým krokem – stane se tak ve jménu pudu sebezáchovy, úplně stejným způsobem, jakým naše společnost přestala glorifikovat kouření tabáku.

Sigmund Freud definoval dvě základní síly v člověku: Eros (pud života) a Thanatos (pud smrti). Lidská historie je bojištěm těchto dvou sil. Objevili jsme dokonalé psychologické nástroje, jak aktivovat Thanatos. Zjistili jsme, jak snadné je přepnout lidskou mysl ze stavu „zajištěno“ do stavu „pal“. Máme-li přežít, nesmíme skončit jako rozpadlá Jugoslávie, zničený Libanon nebo nacistická Třetí říše. Musíme detailně pochopit, kde přesně v lidské psychice se nachází ta neviditelná bezpečnostní pojistka, jak funguje – a především, jak ji bezodkladně vrátit zpátky na své místo.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)