Temná past krutosti

Proč je páchání zvěrstev sebevražednou strategií

Krutost a páchání válečných zvěrstev mohou na první pohled působit jako nesmírně efektivní nástroj moci a kontroly. Historie i psychologie však ukazují, že jde o smlouvu s ďáblem. Jakmile se určitá skupina lidí spojí skrze nelidské činy, upadne do hluboké psychologické pasti, ze které není návratu. Z dlouhodobého hlediska se tato temná strategie téměř vždy obrátí proti svým strůjcům. Proč hrůzovláda nakonec posiluje nepřítele, jakou daň si vybírá na lidské psychice a proč je zachování lidskosti tou nejlepší taktickou výhodou?

Smlouva s ďáblem: Falešná moc krutosti

Využívání zvěrstev a extrémního násilí jako oficiální politiky se sice může v krátkodobém horizontu zdát výhodné, ale z podstaty věci jde o strategii, která sama sebe zničí. Tragédií však zůstává, že tento nevyhnutelný pád a sebedestrukce většinou nepřijdou dostatečně rychle na to, aby zachránily bezprostřední oběti.

Aby mohl proces, při kterém se lidé navzájem utužují a stmelují společným pácháním hrůzností, fungovat delší dobu, potřebuje pevný základ. Tímto základem je pocit legitimity. Historie nám nabízí celou řadu příkladů, jak tato falešná oprávněnost vzniká. Může pramenit z absolutní autority státu, jakou jsme mohli vidět ve stalinistickém Rusku, nacistickém Německu nebo v baasistickém Iráku. Zdrojem může být také státní náboženství, což se projevovalo uctíváním císaře v imperiálním Japonsku či islámským fundamentalismem Tálibánu v Afghánistánu. V jiných případech jde o hluboko zakořeněné kulturní dědictví barbarství, které snižuje hodnotu lidského života, jak tomu bylo u mongolských hord, v imperiální Číně a mnoha dalších starověkých civilizacích. A konečně to mohou být ekonomické tlaky spojené s dlouholetou zkušeností a skupinovým poutem, což je typické pro organizace jako Ku-Klux-Klan nebo pouliční gangy.

Všechny tyto faktory, ať už fungují samostatně, nebo se prolínají, zajišťují plynulé pokračování krutostí. Zároveň si však v sobě nesou semínka vlastní zkázy. Jakmile skupina projde procesem tohoto temného posílení, ocitne se v pasti. Její povaha totiž nevyhnutelně popudí každou další sílu ve světě, která si uvědomí, s kým má tu čest. Strůjci těchto činů si velmi dobře uvědomují, že zbytek světa bude jejich počínání vnímat jako zločin. Právě proto se na úrovni národních států tak zoufale snaží kontrolovat své obyvatelstvo a ovládat tisk.

Kontrola toku informací je však jen dočasná záplata. Představme si to jako snahu zadržet rukama praskající přehradu. S nástupem všudypřítomné elektronické komunikace je utajení prakticky nemožné. Navzdory snahám o cenzuru se existence nacistického holokaustu i sovětských gulagů dostala do médií. Okamžité celosvětové televizní přenosy z masakru na náměstí Nebeského klidu pak čínskému komunistickému režimu zcela sebraly možnost událost popřít.

Spálené mosty a slepota nenávisti

Víte, je poměrně snadné lidi donutit k jednorázovému spáchání krutosti, ale mnohem těžší je přimět je, aby tento akt přijali jako stmelující prvek. Jakmile však tento proces přijmou a uvěří, že jejich nepřítel je méně než člověk a zaslouží si svůj osud, uvíznou v hluboké psychologické pasti.

Tento jev dokonale vysvětluje paradox chování nacistů během druhé světové války při tažení do Ruska. Na jedné straně disponovali mimořádně schopnou vojenskou organizací. Na straně druhé ale naprosto selhali ve využití příležitosti „osvobodit“ Ukrajinu a obrátit zběhlé sovětské jednotky na svou stranu. Byli totiž chyceni v pasti přesně toho přesvědčení, které jim dodávalo sílu. Jejich rasistické odepření lidskosti nepříteli je sice činilo zuřivými v boji, ale zároveň jim bránilo jednat s kýmkoliv jiným než s „Árijcem“ jako s lidskou bytostí. Když Ukrajinci zpočátku vítali Němce jako osvoboditele a sovětští vojáci se hromadně vzdávali, velmi rychle zjistili krutou pravdu: přišlo něco ještě horšího než stalinistické Rusko.

Může se zdát, že někde tato politika slaví úspěch. Severní Vietnam vyhrál pomocí krutosti a zůstává u moci. V Číně se zdá, že tato politika zafungovala. Sověti se drželi u moci desítky let díky temné síle strachu. Nakonec však pro Sověty přišlo zúčtování a většina těch, kdo se pokusili učinit ze zvěrstev systematickou státní politiku, byla tímto dvousečným mečem nakonec sražena. Ten, kdo si vybere cestu násilí a hrůzy, za sebou pálí mosty. Cesta zpět neexistuje. 

Posílení nepřítele

Dalším nevyhnutelným důsledkem krutosti je obrovské posílení odhodlání nepřítele. Během bitvy v Ardenách za druhé světové války zmasakrovala německá jednotka SS skupinu amerických válečných zajatců u Malméd. Zpráva o tomto krveprolití se mezi americkými vojáky rozšířila jako lesní požár a tisíce z nich se zařekly, že se Němcům nikdy nevzdají.

Naopak mnozí němečtí vojáci, kteří byli připraveni bojovat proti Rusům do posledního dechu, se při první čestné příležitosti cíleně vzdávali Američanům.

Podobný princip můžeme sledovat v nedávné historii. Při bojích proti čečenským rebelům využívala ruská armáda videokazety, na kterých rebelové stínali hlavy ruským vojákům. Tento drastický materiál sloužil k tomu, aby velitelé přesvědčili své muže, že padnout do zajetí není varianta a nesmí se nikdy vzdát.

Ti, kdo páchají zvěrstva, vědí, že spálili všechny mosty a nemohou kapitulovat. Tím, že v sobě probudili tuto krutou sílu, ji ale zároveň probudili i ve svých nepřátelích.

Anatomie extrémní situace a lidská reakce

Všechny výše zmíněné nevýhody se však nevyrovnají tomu nejhoršímu důsledku páchání zvěrstev. Tím je fakt, že s hrůzami, které pachatelé vypustili do světa, musí nadále žít.

Tento psychologický mechanismus jasně ukazuje autentický případ z roku 1963, kdy byla jednotka mírových sil OSN vyslána do Konga. Kanadský voják, píšící pod pseudonymem Alan Stuart-Smyth, se tváří v tvář setkal s nejodpornější podobou lidské brutality. Při zásahu u venkovského kostela odhalil děsivou scénu: dva nazí rebelové zde brutálně mučili mladou ženu, kterou voják odhadoval na řeholnici nebo učitelku. Pálili ji cigaretami a způsobovali jí nezměrné utrpení.

Při samotném zásahu se projevil naprostý paradox celé situace. Přestože byli rebelové přistiženi při páchání těch nejhorších činů, voják Stuart-Smyth nechtěl okamžitě střílet. Zůstával vojákem svázaným předpisy a vyzval je k tomu, aby se vzdali. Rebelové však byli uvězněni v pasti vlastních činů. Věděli, za jaké situace byli přistiženi. Jeden z nich, ačkoliv se třásl strachy, se v panice vrhl po pušce ležící na zemi, což ho okamžitě stálo život, když byl zasažen dávkou ze samopalu. Druhý útočník, působící bizarním až komickým dojmem bezbrannosti, mával rukama jako pták bez peří. Přesto se i on pokusil získat zbraň. Stuart-Smyth jej opakovaně varoval, ale teprve až přímý a důrazný rozkaz od dalšího člena jednotky ho přiměl vystřelit a druhého rebela zabít.

Rozsah hrůz v onom kostele byl ale mnohem hlubší. Rebelové zde zavraždili a krutě zohavili starší řeholnici, kterou v parodii na ukřižování přibili k oltáři. Před kostelem pak vojáci nalezli umučeného muže.

Tato scéna odhaluje několik vrstev psychologie krutosti. Vidíme zde instinktivní útok a snahu znesvětit vše, co utlačovatelé považují za posvátné. Vidíme pachatele uvězněné ve svých činech – vědí, že nemohou složit zbraně, a musí bojovat i v bezvýchodné situaci. Zvláštní je i vojákova neochota zabíjet, navzdory strašlivé provokaci, kterou měl před očima, a nutnost přítomnosti autority, která vydá přímý rozkaz k palbě. Voják sám u sebe pozoruje vývoj vlastního přijetí situace. Nejprve konstatuje, že necítil vůbec nic, ale následně to popírá s tím, že necítil vinu ani stud, ale hrdost. Skutečnost, že zastřelení muži páchali taková zvěrstva, mu obrovsky usnadnila racionální ospravedlnění jeho činu.

Břemeno viny a skupinové rozhřešení

Žít s tím, co člověk udělal jinému člověku, představuje patrně nejtěžší daň ze všech. Ti, kdo páchají hrůzy, prodali své svědomí, svou budoucnost a svůj vnitřní klid za krátkodobou a sebedestruktivní výhodu. Je to doslova faustovská smlouva se zlem.

Zabiják může být svým činem dočasně posílen, ale nakonec – často až o mnoho let později – na něj dolehne emocionální břemeno viny, které se snažil pohřbít. Toto břemeno je prakticky nevyhnutelné v momentě, kdy jeho strana prohraje a musí se ze svých činů zodpovídat. Vzpomínky mohou být nesmírně tíživé. Jeden německý voják po letech popsal mrazivou vzpomínku z Ruska, kde s jednotkou zapálili rolnické chatrče i s lidmi uvnitř. Popsal, jak viděli ženy a děti v plamenech. V danou chvíli ho to nezasáhlo, ale po letech si s hrůzou plně uvědomil: „Já ty lidi zmasakroval. Já je zavraždil.“

Svědomí ale nemusí vždy čekat roky. Někdy se ten tichý hlásek lidskosti ozve téměř okamžitě. Zpravodajský důstojník z druhé světové války vyprávěl příběh německého zběha, který bojoval na straně francouzského odboje. K dezertování jej přiměla účast na represivní akci proti francouzské vesnici, kde dostali rozkaz vesnici vypálit a nikoho nenechat uniknout. Když popisoval, jak byly stříleny křičící ženy a děti utíkající z hořících domů, jeho tvář se zkřivila bolestí a téměř nemohl dýchat. Tento extrémní zážitek ho uvrhl do plného uvědomění vlastní viny. V danou chvíli sice nenašel odvahu masakru zabránit, ale jeho následná dezerce jasně dokazuje hlubokou morální proměnu.

Proč je tedy tak těžké odmítnout se krutostí účastnit? Všichni bychom rádi věřili, že bychom se zvěrstev nezúčastnili a že bychom se dokázali vzepřít velitelům. Působí zde však mocné psychologické procesy. Prvním je skupinové rozhřešení. Představme si to, jako když skupina lidí nese obrovský balvan. Nikdo necítí jeho plnou váhu. Velitel, který dává rozkaz, je chráněn před traumatem, protože špinavou práci dělají jiní. Samotný voják si zase namlouvá, že odpovědnost nese velitel, a jeho vlastní vina je rozmělněna mezi všechny kolegy, kteří mačkají spoušť s ním. Tento rozptyl odpovědnosti je základním mechanismem, díky kterému fungují popravčí čety.

Pokud jsou navíc vojáci spojeni silným poutem vzájemné loajality, tlak skupiny téměř znemožňuje, aby se jedinec oddělil a odmítl se podílet na tom, co dělá zbytek party. Druhým silným faktorem je hrůza a pud sebezáchovy. Zděšení z toho, když člověk vidí nevyprovokovanou násilnou smrt, vyvolává hluboký živočišný strach. Voják si uvědomuje, jak moc byl lidský život znehodnocen, a velmi dobře ví, že jedním z těch těl, která v bolestech umírají na zemi, by mohl být velmi snadno on sám. Obyvatelstvo je terorem donuceno k naučené bezmocnosti a úplně stejně to působí na vojáky, kteří tyto činy páchají.

Cena za lidskost

O to cennější jsou vzácné historické okamžiky, kdy lidé najdou mimořádnou morální sílu pohlédnout do tváře autoritě a odmítnout zabíjet. V Nizozemsku se vypráví příběh německého vojáka, který byl členem popravčí čety a měl střílet na nevinné rukojmí. Zničehonic vystoupil z řady a odmítl se popravy zúčastnit. Velící důstojník jej okamžitě obvinil z vlastizrady, postavil jej mezi rukojmí a jeho vlastní kamarádi ho na místě zastřelili. V jediném okamžiku tento voják opustil bezpečí skupiny, zaposlouchal se do hlasu svého svědomí a přijal absolutní zodpovědnost za svobodu vlastního rozhodnutí. Jeho čin nepochybně hluboce zasáhl jak oběti, tak i samotné popravčí.

Každý voják, který odmítne zabíjet nevinné – ať už tajně tím, že úmyslně mine cíl, nebo zcela otevřeně – představuje skrytý potenciál lidské ušlechtilosti. Ti, kdo si cení svobody, spravedlnosti a pravdy, si musí uvědomit, že ve světě existuje i jiná síla. Síly útlaku, nespravedlnosti a lži disponují zvrácenou logikou a mocí. Ti, kdo si tuto moc přivlastní, jsou však uvězněni ve spirále destrukce, která nakonec zničí je samotné i všechny oběti, jež s sebou strhnou do propasti.

Ti, kdo si váží lidského života, si musí uvědomovat, odkud čerpají svou sílu. Pokud jsou nuceni vést válku, musí tak činit s co největším ohledem na nevinné životy. Nesmí se nechat zlákat ani vyprovokovat k tomu, aby se sami vydali na zrádnou a kontraproduktivní cestu páchání krutostí. Jak poznamenal vojenský analytik, brutalita nepřítele udělala boj proti němu mnohem snazším, zatímco přijetí stejné taktiky by pouze oslabilo vůli a zmátlo úsudek těch, kteří bojují za správnou věc. Pokud skupina není připravena se zcela oddat zvrácené logice krutosti, nezíská z ní ani ty nejkratší výhody. Namísto toho bude okamžitě oslabena vlastním pokrytectvím a nekonzistencí. Když člověk prodává svou duši, neexistují žádná polovičatá řešení.

Zvěrstva – vraždy nevinných a bezbranných z bezprostřední blízkosti – jsou tím nejodpudivějším aspektem války. A to, co se skrývá v člověku a dovoluje mu takové činy páchat, je nejodpudivějším rysem lidstva. Nesmíme dovolit, aby nás to přitahovalo. Ale zároveň to z pouhého odporu nesmíme ignorovat. Musíme se na tento nejtemnější kout války podívat zblízka, abychom ho poznali, dokázali ho pojmenovat a postavili se mu. Stejně jako to popsal básník a veterán z první světové války, modleme se za to, abychom jako lidé probuzení z temného kouzla povstali silnější a ušlechtilejší než dřív, až zavládne mír.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)