Temná síla krutosti

Proč je ve válce snazší zabíjet než zůstat člověkem

Ve chvílích, kdy lidé čelí extrémnímu vyčerpání, zimě a strachu o vlastní život, se ušlechtilé myšlenky o morálce a pravidlech boje velmi rychle hroutí. Abstraktní pojmy ztrácejí svůj význam tváří v tvář brutální realitě přežití. Abychom skutečně porozuměli tomu, co se děje v lidské mysli během ozbrojeného konfliktu, musíme se podívat na samotné dno lidské psychiky a prozkoumat zvrácenou, avšak vysoce funkční logiku páchání zvěrstev.

Selhání morálních kázání v blátě a mrazu

Představte si mrazivý, deštivý den na vojenském cvičišti. Vojáci, kteří mají za sebou vyčerpávající výcvik zacházení s válečnými zajatci, stojí v hloučku a debatují. V takovém prostředí, kde vládne zima a únava, nabývají debaty velmi temných a cynických odstínů. Jeden z vojáků zcela chladnokrevně navrhuje, že by nepřátelští zajatci měli být nahnáni do oblasti zasažené přetrvávajícím nervovým plynem. Další se přidává s tvrzením, že z hlediska nákladů a efektivity je nejlepším řešením likvidace zajatců pomocí směrových min, které rozesívají smrtící šrapnely. Třetí je ještě pragmatičtější: podle něj je pouhé zabíjení plýtváním lidským materiálem. Tvrdí, že zajatce lze nejlépe využít jako živé štíty a průzkumníky pro odminování nebo pro průzkum zamořených oblastí.

Do této konverzace vstupuje vojenský kaplan, který se snaží apelovat na morálku. Odkazuje se na Ženevské konvence, mluví o tom, že národ představuje sílu spravedlnosti, a argumentuje Boží podporou. Tento přístup však u vyčerpaných a čistě pragmaticky uvažujících vojáků tvrdě narazí. Morální argumenty jsou okamžitě smeteny ze stolu.

Vojenská logika si vždy najde cestu, jak pravidla obejít, pokud jí to přináší taktickou výhodu. Voják dělostřelectva například vysvětluje, že i když mezinárodní úmluvy zakazují pálit bílý fosfor (látku, která způsobuje strašlivé popáleniny) přímo na lidské cíle, instruktoři je učí jednoduchý trik: oficiálně se palba hlásí jako útok na nepřátelské vybavení. V mysli vojáka se zrodí jednoduchá úvaha: „Když my sami hledáme cesty, jak pravidla obcházet, co si asi tak myslíte, že udělá nepřítel?“. K tomu se přidává fatalismus – přesvědčení, že pokud by padli do zajetí oni sami, čeká je jistá smrt, takže nevidí důvod, proč neoplatit stejnou mincí ještě předtím, než k tomu dojde.

Na kaplanovy vznešené řeči o spravedlnosti odpovídají vojáci drsnou životní pravdou: spravedlnost vychází z hlavně pušky a historii vždy píšou pouze vítězové. Tento cynismus není omezen na jediné cvičiště. Lze ho vysledovat napříč různými výcvikovými kurzy pro důstojníky, a to i v těch nejelitnějších jednotkách. Zkušení instruktoři zcela nepokrytě a přímo sdělují své osobní přesvědčení, že během rychlých přepadů a léček se od hlídek zkrátka nemůže očekávat, že budou brát zajatce. Mladí a nadějní vojáci pak tento přístup přijímají za svůj. Z morálního hlediska je tento přístup selháním, ale na bojišti morálka prohrává s pragmatismem.

Skutečná cena krve a skrytá matematika války

Pokud v extrémním prostředí války nefunguje morálka, co může vojákům zabránit v páchání válečných zločinů? Odpovědí je chladná, taktická kalkulace. Popravování zajatců není špatné jen proto, že to zakazuje zákon nebo morálka, ale především proto, že je to hloupé a kontraproduktivní.

Představme si jednoduchou analogii: pokud zatlačíte zvíře do kouta a nedáte mu šanci na útěk, bude bojovat s maximální, zoufalou zuřivostí až do úplného konce. Přesně to se děje na bojišti. Pokud nepřítel zjistí, že dochází k masakrům zajatců, stane se něco nesmírně nebezpečného. Informace o tom, že vzdát se znamená jistou smrt, se rychle rozšíří. Tisíce nepřátelských vojáků složí přísahu, že se nikdy nevzdají. Z obyčejných, unavených a vystrašených mužů se rázem stane neústupný a extrémně tvrdý protivník, který nemá co ztratit.

Historie nám nabízí jasné důkazy. Během bitvy v Ardenách za druhé světové války došlo k takzvanému Malmédskému masakru. Jakmile se zpráva o tom, že nepřítel střílí zajatce, roznesla mezi americkými jednotkami, jejich odhodlání bojovat se obrovsky zvýšilo. Zabití několika málo zajatců je tedy v konečném důsledku záminkou a omluvou pro to, aby nepřítel začal vraždit vaše vlastní zajaté vojáky. Zabitím bezmocného zajatce tak voják vlastně přímo podepisuje rozsudek smrti vlastním spolubojovníkům, kteří by mohli v budoucnu padnout do zajetí, a vytváří z nepřítele mnohem smrtelnější sílu.

Na druhou stranu, zdrženlivost a lidskost fungují jako nesmírně efektivní zbraň. Pokud jednotka nemůže vzít zajatce s sebou, ale místo popravy ho pouze odzbrojí, sváže a nechá na bezpečné mýtině, vysílá tím mocný signál. Tato zpráva se šíří jako lavina: „Tito vojáci zacházejí se zajatci čestně, a to i v těch nejtěžších chvílích“. Výsledek? Zástupy vyděšených a vyčerpaných nepřátel se raději vzdají, než aby riskovaly smrt v boji.

Účinnost tohoto přístupu je ohromující. Za druhé světové války se celá jedna armádní jednotka (sbor) vzdala svému protivníkovi a přeběhla, přestože tento protivník s nimi předtím zacházel hůře než se psy. Můžeme si jen představovat, jak masivní by byla dezerce a kolik životů by bylo ušetřeno, kdyby tito vojáci věděli, že na druhé straně je čeká skutečně lidské zacházení.

Proto jedinou skutečně účinnou pákou na velitele a vojáky, kteří by chtěli popravovat zajatce, je ultimátní hrozba trestu přímo na místě. Pokud vůdce jasně deklaruje: „Jestli někoho z vás přistihnu zabít zajatce, na místě vás zastřelím, protože nám to prohrává válku,“ pochopí to i ten nejcyničtější voják. Zabití zajatce je to nejhorší, co může voják udělat pro dosažení celkového vítězství. A to ani nezmiňujeme fakt, že živý zajatec představuje nedozírný zdroj zpravodajských informací nebo potenciální sílu, kterou lze zorganizovat pro vlastní válečné úsilí.

Tímto opomenutím, kdy velitelé nedokážou svým podřízeným jasně vysvětlit dlouhodobé a smrtící dopady špatného zacházení se zajatci, přicházíme o jeden z největších multiplikátorů bojové síly: o přirozenou tendenci utlačovaného obyvatelstva odvrátit se od svého vlastního tyranského státu. Během druhé světové války mnozí němečtí vojáci otevřeně přiznávali, že se cíleně vzdávali Američanům, protože jim jejich příbuzní s letitými zkušenostmi z první světové války radili: „Buď statečný, jdi k pěchotě a vzdej se hned prvnímu Američanovi, kterého potkáš“. Slušné chování z jedné generace tak prokazatelně zachraňovalo životy v generaci následující.

Mechanismus posílení skrze smrt

Abychom pochopili, proč k páchání krutostí vůbec dochází a proč je pro některé režimy a skupiny tak přitažlivé, musíme pochopit mechanismus posílení. Jak poznamenal lord Moran ve svém rozboru odvahy: válka nemá sílu lidi přeměnit, pouze extrémně zveličuje a zesiluje dobro i zlo, které v nich už dávno dřímá.

Smrt samotná, i ta tragická, může mít obrovský posilující účinek. Když voják vidí svého druha z elitní jednotky padat k zemi se zamotaným padákem, prochází bouří emocí. Část jeho mysli je pohlcena absolutní hrůzou. Ale další část, jakkoliv se to může zdát paradoxní, naplňuje pocit zvláštní hrdosti. Zabitý voják se v očích svých druhů stává živoucí obětí duchu jejich jednotky. Smrt parťáka tváří v tvář nebezpečí neodčerpává sílu ostatních, ale naopak potvrzuje a posiluje jejich víru ve vlastní neohroženost, nadřazenost a ušlechtilost jejich poslání. Ztráta je kupodivu nezmenšuje, ale prapodivně je vnitřně zvětšuje a dodává jim sílu. Tento jev není omezen pouze na elitní vojenské oddíly; celé národy oslavují své nejdražší bitvy – a často ty prohrané, jako byly boje o Alamo, Dunkerque nebo Leningrad – právě pro obrovskou odvahu a ušlechtilost obětí, které v nich byly přineseny.

Tento hluboký psychologický proces, který funguje u hrdinské oběti, je bohužel přítomen i v mnohem zvrácenější, extrémně zvětšené formě u lidí, kteří páchají zvěrstva a hrůzné činy. Jakkoliv je nepříjemné srovnávat smrt odvážného výsadkáře s vyvražďováním během holocaustu, psychologický motor obou situací má podobný základ.

Holocaust a podobné genocidy nejsou totiž jen jakýmsi „nesmyslným“ zabíjením nevinných. Jsou sice skrz naskrz zlé a odporné, ale nikoliv nesmyslné. Takové vraždy mají svou vlastní, vysoce racionální, i když temnou a pokřivenou logiku. Jednotlivci i celé národy, které se rozhodnou využít tuto temnou sílu, uzavírají jakousi faustovskou smlouvu: vyměňují svou dlouhodobou budoucnost za obrovský a okamžitý zisk v přítomnosti. Abychom se dokázali této temnotě postavit, musíme jasně pojmenovat, jaké výhody těmto vrahům přináší.

Teror jako chladný nástroj moci

Prvním a zcela zjevným benefitem krutosti je prostý fakt, že k smrti děsí lidi. Neopracovaná hrůza a nelítostná divokost vrahů způsobuje, že jejich oběti často prchají, skrývají se nebo se brání jen velmi chabě. Mnoho obětí navíc tváří v tvář naprostému zlu upadá do stavu němé a ztuhlé pasivity. Vidíme to i v civilním životě: oběti sériových vrahů nebo masových střelců často nedokážou udělat absolutně nic pro obranu sebe či ostatních.

Tuto hlubokou paralýzu a pasivitu zkoumala Hannah Arendtová ve své práci, kde analyzovala neschopnost obětí postavit se mašinérii zla (Poznámka: Tento psychologický fenomén je podrobně popsán v jejím stěžejním díle Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, vydaném v roce 1963). Lidé jednoduše nejsou mentálně připraveni na setkání s absolutní lidskou divokostí. Experti z oblasti kriminologie upozorňují na to, že jakmile běžný, byť fyzicky zdatný a statečný člověk pohlédne přímo do tváře naprosté zvrácenosti a násilí, je ohromen a zmaten natolik, že svou neschopností a neprůbojností v podstatě asistuje při vlastní vraždě.

Pokud tento psychologický jev funguje u kriminálníků, o to děsivější dopad má ve chvíli, kdy jej zavedou jako oficiální politiku armády nebo celé vládní organizace. Teror se stává metodou. Dokonalým příkladem je taktika, kterou využívaly asijské odbojové síly v polovině 20. století (Severní Vietnam a jejich spojenci). Tato organizace povýšila zvěrstva na oficiální doktrínu a díky ní zvítězila. Začalo to nenápadně – během jednoho roku bylo zavražděno 250 představitelů veřejné správy nepřátelského státu. Zjistili totiž, že cílené atentáty jsou levné, snadné a fungují s naprostou přesností. Hned následující rok se počet zavražděných zvedl na 1400 osob a tento krvavý trend pokračoval dlouhých dvanáct let.

Zatímco jedna strana konfliktu spoléhala na neosobní vojenskou sílu, tedy mohutné bombardování ze zhruba šesti kilometrů nad zemí, druhá strana zabíjela tváří v tvář. Smrt padající z nebe se ukázala jako psychologicky neúčinná. Historické studie už po druhé světové válce ukázaly, že plošné bombardování (jako v Anglii nebo v Německu) morálku obyvatel neoslabí; naopak, utužuje odhodlání nepřítele. Bombardování je totiž anonymní a neosobní.

Naopak smrt doručená přímo do obývacího pokoje oběti má zničující vliv. Představte si četu, která dostane rozkaz k likvidaci rodiny vlivného komunitního lídra. Vojáci vtrhnou do domu, zastřelí jeho, jeho manželku, dospělého syna i jeho ženu. Poté zavraždí i služebnictvo a nakonec i malé dítě. Tím to ale nekončí. K hrůze je potřeba přidat symbolické ponížení života samotného: uškrtí rodinnou kočku, ubijí psa a zlaté rybky z akvária naberou a hodí na podlahu, aby tam pomalu zemřely. Když odejdou, nezůstane v domě absolutně nic živého. Tento koncentrovaný “vítr nenávisti”, doručený zblízka a osobně, drtí vůli nepřítele mnohem efektivněji než tisíce tun výbušnin shozených z oblaků.

I páchání teroru má však svá pravidla. Ti, kteří krutost využívají neobratně a plošně (jako sebevražední atentátníci odpalující bomby na rušných ulicích nebo útočící bez rozmyslu na domovská území supervelmocí), riskují obrovskou zpětnou vazbu. Teror je strašlivý sluha, který musí být držen na velmi krátkém vodítku. Pokud se vymkne kontrole a ztratí svou děsivou cílenost, otočí se proti svým vlastním pánům a připraví je i o ty krátkodobé výhody, které jim zpočátku nabízel. Přesto však dějiny – od nájezdů Mongolů, kteří dokázali dobýt celá města bez boje jen na základě pověsti o svém vraždění, až po současnost – ukazují, že teror prokazatelně funguje jako zkratka k obrovské moci.

Psychologie vraha a umělé rozdělení druhů

Co se děje v mysli člověka, který provádí masové popravy? Pokud je krev nevinných prolévána organizovaně, funguje to jako masový rituál. Je to jako by organizace uzavřela smlouvu s ďáblem, kde hostina z obětí dává národu strašlivou, ale reálnou sílu jako odměnu za krvavou oběť. Každá vražda v krvi potvrzuje a validuje pocit nadřazenosti vrahů nad oběťmi.

K tomu, aby průměrný lidský jedinec dokázal s chladnou hlavou zabít neozbrojeného člověka, musí jeho mozek vytvořit obranný mechanismus zvaný “pseudospeciace”. To znamená, že si oběť vnitřně zaškatulkuje do zcela jiného, podřadného živočišného druhu. Vytvoří si k ní morální, sociální i kulturní odstup. Nezabíjí pak “člověka”, ale “zvíře” nebo “škůdce”.

Při pohledu na dochované fotografie masových poprav zajatců (například při probodávání klečících a svázaných lidí v hlubokých příkopech) si můžeme všimnout jednoho fascinujícího a děsivého detailu: oběti hledí vstříc smrti v tupém odevzdání a němé hrůze, ale obličeje vojáků, kteří do nich vrážejí bajonety, jsou zkřiveny ve velmi podobné agonii jako tváře těch, kteří jsou zabíjeni. Voják v tu chvíli musí vynaložit obrovskou psychickou sílu, aby překonal svou přirozenou a naučenou lidskost a vrozený odpor k zabíjení.

Je k tomu donucen kombinací drtivých tlaků. Cítí fyzickou i psychologickou vzdálenost od oběti, je ujišťován zbytkem skupiny, že mu bude odpuštěno (skupinové rozhřešení), cítí tlak autority velitelů, kteří vyžadují poslušnost, a zároveň je fyzicky v bezprostřední blízkosti oběti. Voják má na výběr jen ze dvou možností: buď tomuto nesmírně silnému psychologickému tlaku odolá, což znamená, že se zřekne svého národa, zklame velitele i přátele a pravděpodobně bude zastřelen po boku svých obětí; nebo se tlaku podvolí, zabije, a odnese si z toho zvláštní pocit zmocnění a síly.

Voják, který zmáčkne spoušť nebo bodne, musí okamžitě potlačit tu část svého já, která mu říká, že je jen sprostý vrah bezbranných. Musí popřít vlastní vinu. Musí přesvědčit sám sebe, že svět nezšílel, že ti lidé pod ním nejsou lidé, ale odporná havěť, a že to, co mu velitelé nařídili, je ve své podstatě morální a správné. Hrůzný čin se v jeho mysli nesmí stát zločinem, ale musí fungovat jako hmatatelný důkaz, že je kulturně, sociálně i morálně výše než ten, koho právě zabil. Tímto definitivním aktem odepře oběti lidskost a zároveň potvrdí vlastní domnělou nadřazenost. Každou myšlenku na to, že udělal něco špatného, musí v sobě surově potlačit a agresivně zaútočit na kohokoliv, kdo by zpochybňoval jeho systém přesvědčení. Celé jeho duševní zdraví teď závisí na tom, že uvěří, že spáchal dobro. Krev obětí ho tak připoutává a motivuje k dalšímu a ještě horšímu zabíjení. Tento psychologický motor je naprosto stejný jako u rituálních kultovních vražd. Dává odpověď na to, proč lidské oběti po celá tisíciletí přitahovaly lidskou pozornost: představují prastarý zdroj extrémní sociální a psychologické síly.

Krvavé pouto, obětní beránci a nadvláda nad slabšími

Lídři a velitelé, kteří takové vraždění přikážou, moc dobře vědí, co dělají. Jakmile vojáci začnou páchat zvěrstva, vzniká mezi nimi a jejich vůdcem nezničitelné pouto ukované z krve a obrovské viny. Obě strany moc dobře vědí, že pouze absolutní vítězství a zničení nepřítele zajistí, že nikdy nebudou muset stanout před soudem a odpovídat za to, co provedli. Totalitní diktátoři se mohou stoprocentně spolehnout, že tajná policie nebo osobní gardy s krví na rukou budou za jejich věc bojovat až do posledního dechu. Neexistuje pro ně totiž cesty zpět. Nemohou se s nepřítelem usmířit. Jsou uvězněni v pasti vlastní zvrácené logiky a děsivé viny, a zbývají jim jen dvě extrémní možnosti: buď naprosté a drtivé vítězství, nebo pád v naprosté a totální zkáze, jakémsi ohnivém konci světa.

Pokud náhodou neexistuje jasný vnější nepřítel, musí ho lídři (ať už diktátoři na národní úrovni, nebo vůdci gangů) uměle vytvořit. Ukážou prstem na obětního beránka. Nejčastěji si vybírají velmi viditelné, ale slabé a bezbranné minority – například na základě rasy či vyznání. Krev těchto naprosto nevinných obětí pak slouží přesně k tomuto účelu: posiluje vrahy a definitivně je svazuje s jejich velitelem.

Historicky největší obětí tohoto zvráceného mechanismu budování skupinové loajality jsou ženy. Ponižování, znesvěcování a systematické zbavování žen jejich lidskosti sloužilo jako nástroj pro mocenský růst agresorů odnepaměti. Sexuální násilí není jen vedlejším efektem války, je to primární politický a taktický nástroj určený k absolutní dominanci a degradaci nepřítele. Skupinové napadení funguje přesně takto: společný zločin vytváří pouto viny a sdílené posílení skupiny na účet oběti. Ve válkách k tomu dochází na celonárodní úrovni. Z vojenských záznamů vyplývá, že během postupu k hlavnímu městu poraženého nepřítele byli vojáci přímo instruováni svými nadřízenými, že nebudou hnáni k žádné zodpovědnosti za civilní zločiny. Bylo jim explicitně řečeno, že majetek nepřátel a především tamní ženy jsou zkrátka jejich osobní kořistí a patří jim plným právem. Historické odhady mluví v tomto jediném střetu o milionech obětí a jen v hlavním městě se po ukončení bojů narodilo ze zločinů statisíce dětí. I v nedávných konfliktech na jihu Evropy či v případě fundamentalistických skupin, které trestají domnělá porušení náboženských pravidel, sloužilo hromadné znásilnění jako vypočítavý nástroj kontroly. Není to „nesmyslné“ násilí; jde o tvrdý, systematický akt stmelování skupiny, který slouží výhradně k upevňování moci, bohatství či pouhé pýchy vůdců – to vše zaplacené krví a utrpením nevinných.

Útěk před realitou a past naší vlastní slušnosti

Proč se tyto hrůzy opakují znovu a znovu a svět s tím nedokáže nic udělat? Odpověď leží v nás samotných, v běžné lidské slušnosti. Samotná velikost a intenzita páchaných krutostí je totiž pro normálního člověka natolik nepředstavitelná, že vyvolává hlubokou nedůvěru. Ať už čteme o sektech v naší vlastní společnosti, nebo o vyvražďování národů na druhém konci světa, naše první a přirozená reakce je naprosté popření. Čím blíže se nás navíc hrůza dotýká (ideologicky nebo geograficky), tím křečovitěji se snažíme předstírat, že se to neděje.

Svět sice dokázal přijmout skutečnost vyvražďování za druhé světové války, ale to jen proto, že vojáci těmito místy osobně prošli. Měli jsme očitá svědectví, filmové záznamy a památníky, které fyzicky dokazovaly existenci pece a plynové komory. Bylo tedy téměř nemožné tyto události popřít, ačkoliv se dodnes najde velmi hlasitá menšina, která se snaží tvrdit, že se nic takového nikdy nestalo. Temnota krutosti je totiž tak strašlivá, že lidská mysl raději odvrátí zrak a přeje si, aby to prostě neexistovala – jako například v případě masových poprav na rýžových polích v Asii, před kterými civilizovaný svět zavíral oči.

Nejzrádnější na tomto mechanismu popírání je, že do něj nejčastěji padají dobré, slušné a vysoce vzdělané osoby. Pokud někdo věří v určitou ideologii, ať už jde o jakýkoliv politický extrém slibující “lepší svět”, je pro něj naprosto nepřijatelné uvěřit, že by systém, kterému tleská, mohl posílat desítky milionů lidí do pracovních táborů nebo je v době míru hromadně likvidovat. Zatímco disidenti a kritici marně varují svět a křičí, že ideologie požírá vlastní lidi po desítkách milionů, zastánci tohoto hnutí na ně útočí. Označují je za lháře a reakcionáře. Nejsou to špatní lidé; právě jejich vlastní vrozená dobrota a vnitřní mravnost zapříčiňuje, že si zkrátka nedokážou ve své mysli představit, jak hluboce zlý může být někdo, s kým oni sami sympatizují.

Toto popírání hrůz a masových vražd je úzce spjato s naším biologickým odporem k zabíjení vůbec. Stejně jako pro vojáka je neuvěřitelně těžké pod tlakem poprvé vystřelit na člověka, pro civilistu je téměř nemožné uvěřit existenci krutosti, i když má před nosem tvrdá fakta.

Zavírat před tím oči je ale cesta do pekel. Pokud se jen trochu pečlivě rozhlédneme po světě, vždy někde uvidíme někoho, kdo právě v tuto chvíli zneužívá temnou moc teroru a krutosti. A co je nejhorší – možná to dělá pro politickou nebo náboženskou věc, v niž my sami věříme. Základním a tragickým rysem lidské přirozenosti je, že nechceme uvěřit, že by někdo “z našich” byl schopen ničit lidské bytosti. Právě tato naivní touha nevěřit a tendence odvracet zrak je tou vůbec největší silou, která udržuje teror, hrůzu a krutost v našem světě stále při životě.

Jardo, text je připraven ke kontrole a k dalšímu využití pro publikační účely na tvých platformách. Snažil jsem se vystihnout především tu hlubokou psychologickou linku, o které text pojednává, aniž bych narušil tvoje instruktážní zadání.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)