Stíny válečného pole

Skutečná tvář a psychologie braní lidského života

Společnost má přirozenou tendenci pohlížet na válečná zvěrstva a hrůzné činy spáchané během ozbrojených konfliktů jako na dílo psychopatů, sadistů a jedinců s hluboce narušenou myslí. Je to ochranný mechanismus. Pokud uvěříme, že strašlivé věci dělají pouze strašliví lidé, můžeme v noci klidně spát s pocitem, že my a naši blízcí jsme v bezpečí, protože do této kategorie nepatříme. Realita je však mnohem složitější a v určitém smyslu i děsivější. Ve společnosti je naštěstí velký nedostatek skutečných psychopatů a sadistických vrahů. Většinu hrůz ve válkách nepáchají monstra, ale obyčejní lidé, kteří se ocitli v neobyčejných a extrémních situacích.

Rozlišit mezi vraždou a zabitím v boji není jednoduché, a už vůbec ne černobílé. Nejde o dvě jasně oddělené krabičky, do kterých můžeme lidské činy jednoduše roztřídit. Abychom podstatě tohoto jevu porozuměli, musíme se na zabíjení a s ním spojená zvěrstva podívat jako na široké spektrum událostí. Toto spektrum funguje podobně jako posuvník hlasitosti na rádiu – přechází od zcela jasných, ospravedlnitelných situací až po naprostou temnotu.

Důležité je hned na začátku vymezit, o čem přesně se bavíme. Do tohoto spektra nepatří plošné a neosobní zabíjení civilistů způsobené dělostřelectvem nebo bombardováním z obrovské výšky. Voják, který mačká tlačítko tisíce metrů nad zemí, zažívá zcela jinou psychologickou realitu. Budeme se věnovat výhradně osobnímu, individuálnímu zabíjení tváří v tvář, kde vzdálenost mezi dvěma lidskými bytostmi hraje klíčovou roli.

Světlo na konci spektra: Ušlechtilý nepřítel

Na jednom, tom nejsvětlejším konci našeho pomyslného spektra, leží akt, který vlastně vůbec nelze označit za zvěrstvo. Je to situace, kdy voják zabije ozbrojeného nepřítele, který se ve stejnou chvíli aktivně snaží zabít jeho. Tento bod slouží jako základní měřítko, pevná kotva, se kterou můžeme porovnávat všechny ostatní druhy braní lidského života.

Pro lidskou psychiku je takové zabití ze všech možných variant tou nejméně zničující. Proč? Zásadní roli zde hraje koncept takzvaného „ušlechtilého nepřítele“. Pokud se proti vám postaví protivník, který bojuje statečně, čestně a až do samotného konce, jeho odvaha paradoxně funguje jako hojivý balzám na vaše vlastní svědomí. Tím, že nepřítel podstoupí „ušlechtilou“ smrt, nevědomky potvrzuje a posiluje víru vojáka v to, že jeho vlastní boj má smysl, že jeho věc je spravedlivá a slavná.

Představte si to jako souboj dvou vrcholových sportovců. Pokud porazíte protivníka, který do toho dal všechno a ukázal obrovskou sílu, vaše vítězství získává na hodnotě. Ve válce to funguje podobně, byť s fatálními následky. Britský důstojník z první světové války mohl zcela nepokrytě a s upřímným obdivem mluvit o německých kulometčících, kteří zůstali věrní svému úkolu až do samého konce, neustoupili a „dali jim co proto“. Zabili jeho přátele, ale on je respektoval.

Stejný psychologický mechanismus zafungoval u legendárního britského velitele známého jako Lawrence z Arábie. Když během první světové války jeho arabské síly drtily tureckou armádu, narazily na německé jednotky, které kryly ústup. Tito Němci byli tisíce kilometrů od domova, neměli žádnou naději, chyběli jim průvodci a nacházeli se v podmínkách, které by zlomily nervy i těm nejstatečnějším. Přesto drželi pohromadě. Procházeli bitevní vřavou jako pevné, obrněné lodě, s tvářemi hrdě vztyčenými a v naprostém tichu. Když na ně někdo zaútočil, zastavili se, zaujali formaci a začali organizovaně pálit. Nebyla v tom žádná panika, žádný spěch, žádný křik ani zaváhání. Byli zkrátka velkolepí.

Pocit hrdosti na nepřítele, který zabil jeho vlastní bratry ve zbrani, je přesně tím mechanismem, který vojáka chrání před zhroucením. Zabití takového protivníka představuje minimální možnou zátěž pro svědomí. Voják si svůj čin dokáže racionalizovat právě tím, že padlému nepříteli vzdá čest. Uznáním nobility a velikosti těch, které připravil o život, získává vlastní vnitřní klid a osobní status. Zabití je zde vnímáno téměř jako tragická, ale nutná oběť na oltář cti obou zúčastněných stran.

Šedá zóna: Zákeřnost, pasti a neviditelný nepřítel

Jak se však posouváme po našem spektru dále od jasného světla, barvy začínají blednout a měnit se v odstíny šedi. Zdaleka ne každý boj probíhá tak, že se dvě armády postaví proti sobě na otevřeném poli a s jasnými pravidly. Moderní válčiště je plné situací, které jsou pro lidskou psychiku mnohem hůře stravitelné.

Velká část zabíjení v moderních konfliktech má formu přepadů ze zálohy a momentů překvapení. V takové situaci nepřítel pro střelce nepředstavuje žádnou bezprostřední, akutní hrozbu. Neví o něm. Nedívá se na něj. Nemá šanci se bránit, nemá možnost zvednout ruce a vzdát se. Je prostě zabit.

Pocit vojáka, který z úkrytu pozoruje nic netušícího člověka a pomalu mačká spoušť, je nesmírně tísnivý. Je to uvědomění si absolutní moci nad životem někoho, kdo o vaší existenci v danou chvíli nemá ani tušení. Myšlenka na to, že tohle je opravdu zvrácený způsob, jak odejít z tohoto světa, se nevyhnutelně dere na mysl. Přestože takové zabití ze zálohy není vojenským právem ani společností považováno za zvěrstvo, je naprosto odlišné od hrdinského boje z očí do očí. Pro vojáka je mnohem těžší si takový čin rozumově zdůvodnit a vnitřně se s ním vyrovnat.

Až do dvacátého století byly podobné přepadové akce ve válkách relativně vzácné. Mnoho historických civilizací si vytvořilo ochranné společenské štíty – určité formy boje prohlásily za nečestné a zbabělé. Tím chránily nejen pravidla války, ale především duševní zdraví a svědomí svých vlastních bojovníků. Dnešní doba tento luxus nenabízí.

Skutečné psychologické peklo ale nastává ve chvíli, kdy se střetneme s fenoménem partyzánské války. Konflikty ve Vietnamu, a o generaci později v Afghánistánu či Iráku, přinesly vojákům trauma zcela nových rozměrů. Povaha partyzánského boje totiž dokonale rozmazává, a někdy zcela maže, jasnou hranici mezi nepřátelským bojovníkem a nevinným civilistou.

Představte si nesmírně napjaté, bojem vyčerpané vojáky, kteří mají za úkol neprodyšně uzavřít vesnici. Běžně se na rozpoznání nepřátel od běžných rolníků používají jemné nuance, detaily v chování a složité výslechy. To je ale luxus, který si vojáci v první linii, plní adrenalinu a strachu o vlastní život, nemohou dovolit. Rozhodnutí, zda je člověk před nimi smrtelná hrozba, nebo neškodný civilista, musí padnout ve zlomku vteřiny. Situaci navíc kriticky zhoršuje jazyková bariéra. Jakákoliv nejednoznačnost, jakýkoliv špatný pohyb, může mít pro místní obyvatele fatální následky.

Typickým příkladem je situace z vesnice Ben Suc. Skupina vojáků se krčí v bahnitém příkopu u silnice vedoucí z vesnice a hlídkuje. Najednou se objeví místní muž na jízdním kole. Má na sobě černé pyžamo – naprosto běžný oděv místních rolníků, ale zároveň i jakousi neoficiální uniformu partyzánů. Muž projede kolem jejich pozice, a když je zhruba třicet metrů daleko, zazní dávka z kulometu. Muž padá mrtvý do bahna.

Následující reakce vojáků je z psychologického hlediska naprosto zásadní. Neprobíhá žádná tichá reflexe. Naopak, hned zaznívají slova ujištění: „To je jasnej partyzán. Úplně jasnej. Nosí to jejich oblečení. Navíc odjížděl z města. Musel k tomu mít nějakej důvod.“ Další se přidává: „A co máte jako dělat, když vidíte chlapa v černým pyžamu? Čekat, až vytáhne automatickou zbraň a začne po vás střílet? Tak to teda ne.“

Ti vojáci nikdy nezjistili, zda byl mrtvý muž skutečně bojovník, nebo jen farmář vracející se domů. A v tom spočívá celá hrůza války, kde nepřítel není cizí armáda v jasných uniformách, ale žije a bojuje přímo mezi obyčejnými lidmi. Když čteme slova těchto vojáků, můžeme se vcítit do jejich situace. Byli to lidé vycvičení k zabíjení, vržení do neuvěřitelně vypjaté atmosféry. Z čistě vojenského hlediska nemuseli své jednání nikomu ospravedlňovat. Proč se o to tedy tak křečovitě snažili? Proč potřebovali nahlas vyjmenovávat důvody?

Odpověď leží v hluboké lidské potřebě zachovat si vlastní integritu. To, co slyšíme, je zoufalá snaha ospravedlnit svůj čin sám před sebou. Ten voják byl donucen dělat věci, které jdou proti jeho přirozenosti, byl donucen dělat chyby s fatálními následky, a teď zoufale potřebuje, aby mu někdo – kdokoliv, třeba jeho velitel – potvrdil, že to, co udělal, bylo správné, nevyhnutelné a nutné.

Někdy je míra nejistoty ještě trýznivější. Příkladem může být pilot amerického vrtulníku, který přelétává nad rýžovými poli, kde už hoří dva sestřelené stroje jeho kolegů. Během kličkování před nepřátelskou palbou si všimne podivné scény. Přímo uprostřed rýžového pole stojí stará žena a naprosto klidně, pomalými pohyby sází rýži. Pilot nechápe. Zbláznila se? Nebo je tak umanutá, že nenechá válku, aby narušila její denní program? A pak, když se podívá na kouřící vraky svých přátel, mu to dojde.

Ta žena má dokonalý výhled na celou oblast. Nepřátelští kulometčíci schovaní v džungli ji pozorují. Když stará žena vidí přilétat americké vrtulníky, jednoduše se otočí čelem k nim. Slouží jako lidská korouhvička. Kulometčíci pak vědí, kam mají soustředit svou palbu. Proto je tu tolik sestřelených strojů.

Pilot začne křičet na svého střelce, aby tu starou ženu okamžitě zastřelil. Střelec, který ji předtím neviděl, na něj zírá jako na šílence. Pilot musí udělat další okruh pod palbou, aby mu situaci vysvětlil. Střelec nakonec ukáže zdvižený palec, ale než stihnou znovu nalétnout, jiný vrtulník, jehož posádka také pochopila, co se děje, ženu zneškodní. Pilot při průletu kolem jejího mrtvého těla cítí jediné – obrovskou úlevu.

Jenže otázky, které tato událost vyvolává, jsou ničivé. Byla ta stará žena k tomu činu donucena? Byla to skutečná sympatizantka partyzánů, která chtěla smrt cizích vojáků, nebo jen tragická oběť, na jejíž rodinu v tu chvíli mířily zbraně skryté v džungli?

Zachoval by se někdo jiný na místě těch pilotů jinak? Možná. Ale ti, kteří by se zachovali jinak a ženu ušetřili, by pravděpodobně nepřežili, aby o tom mohli vyprávět. Trestněprávně tyto muže nikdo stíhat nebude. Před soudem dějin nebo armádním tribunálem jsou čistí. Budou ale muset s těmito sžíravými pochybnostmi žít každý den až do konce svého života.

Trauma spojené se zabíjením v těchto šedých zónách je drtivé. Ztráta jasných kontur nepřítele nutí vojáky k hrůzným volbám. Během války v Libanonu se k izraelskému kontrolnímu bodu blížilo osobní auto bez bílé vlajky. Pouhých pět minut předtím přijelo úplně stejné auto, ze kterého vyskákali ozbrojenci s raketomety a zabili tři vojáky. Když se tedy blížilo další auto, vojáci okamžitě zahájili palbu. Uvnitř však tentokrát seděla obyčejná rodina. Tři malé děti, otec a matka. Všichni zemřeli. Voják, který střílel, plakal, ale zpětně věděl, že nemohl riskovat. Nemohl vzít na sebe odpovědnost za smrt dalších svých přátel, pokud by v autě byli opět útočníci. Je to neřešitelný problém moderní doby plné teroristů a bojovníků v civilu. Svět se ze zřetelných černobílých linií přesunul do nekonečných odstínů šedi, kde každá volba zanechává na duši hluboké jizvy. A jak budeme pokračovat po spektru dále, tato šeď bude neúprosně tmavnout.

Temná zóna: Smrt ve chvíli kapitulace (Když se nepřítel vzdává)

Dostáváme se do mnohem hlubších stínů lidského chování. Vražda zajatců nebo civilistů z těsné blízkosti je z racionálního hlediska naprosto kontraproduktivní krok. Pokud armáda popravuje ty, kteří se vzdali, zpráva o tom se rychle rozšíří. Nepřítel si uvědomí, že kapitulace neznamená záchranu života, ale jistou smrt, a proto se vzdát odmítne. Bude bojovat o to tvrději a fanatičtěji, až do posledního náboje a posledního dechu, což stojí životy dalších vojáků na obou stranách. Z logického pohledu to nedává žádný smysl. Přesto se to v žáru bitvy děje poměrně často.

Mnozí veteráni se svěřují s tím, že jednoduše „nikdy nebrali zajatce“, a obvykle toto prohlášení odmítají dále vysvětlovat. Někdy, zvláště při hlubokých operacích za nepřátelskými liniemi, existují nepsaná pravidla a tiché dohody, že o případné zajatce musí být „postaráno“, protože jejich transport by ohrozil celou misi a životy mnoha dalších mužů.

Ale když dojde k usmrcení vzdávajícího se nepřítele přímo v bitevní vřavě, kořeny tohoto činu nejsou v logice ani v tichých dohodách. Aby člověk dokázal bojovat zblízka a zabít druhého člověka, musí ho nejprve vnitřně odlidštit. Musí v něm přestat vidět otce, syna, bytost se sny a strachy. Musí ho redukovat na pouhý terč, na abstraktní hrozbu, kterou je nutné zničit.

Kapitulace ale po vojákovi vyžaduje pravý opak. Vyžaduje, aby ve zlomku vteřiny znovu rozpoznal lidství svého protivníka. Vyžaduje, aby pocítil lítost a slitování. Přijmout kapitulaci uprostřed krvavého chaosu vyžaduje kompletní, drastický emocionální obrat u obou zúčastněných stran, což je úkol nesmírně obtížný a pro mnohé nemožný.

Představte si to jako snahu zastavit těžký, plně naložený nákladní vlak, který se řítí dvousetkilometrovou rychlostí, na prostoru jednoho metru. Biologie, adrenalin a psychika vojáka jedou na plné obrátky. Oči má zalité krví, vnímá jen nebezpečí a touhu přežít. Pokud se obránce dlouhé minuty nebo hodiny snaží útočníky zabít na vzdálenost několika kroků a na poslední chvíli, když vidí, že prohrál, zvedne ruce, vystavuje se obrovskému riziku.

Bojovník, který bojuje až do konce a zemře s puškou v ruce, se stává oním zmíněným ušlechtilým nepřítelem. Ale ten, kdo se snaží zachránit si kůži vteřinu před tím, než k němu vtrhnou do zákopu, jedná podle mnoha vojáků nefér. Člověk zkrátka nemůže změnit své nejhlubší pocity během posledního zběsilého útoku. Nechce brát zajatce. Je nastaven na zabíjení.

Historie je plná svědectví o tom, jak nesmírně složité je tento proces zastavit. Například za první světové války, kdy útočící vojáci s obrovskými ztrátami dobývali německá kulometná hnízda. Němečtí střelci kosili útočníky po stovkách. Byli bezbranní až v samotném závěru, ale vybrali si to dobrovolně. Nezanechali střelby v momentě, kdy to mělo smysl. Odhodili zbraně až tehdy, když zjistili, že jejich kulomety nedokázaly zastavit všechny a hrstka přeživších útočníků stojí přímo nad nimi s bodáky. V takové chvíli se role obracejí, ale emoce útočníků se vypnout nedají.

I důstojníci někdy jen těžko dokázali zkrotit nabuzené a rozrušené muže. Jsou zaznamenány případy z jezdeckých střetů, kdy voják v zápalu boje probodl kopím zaskočeného a odzbrojeného nepřítele, který už stál s rukama nad hlavou. Pozorovatelé takových scén si v duchu uvědomovali, že se děje něco špatného, ale chaos bitvy pohlcoval vše.

Dochovaly se i mrazivé dopisy mladých chlapců z fronty psané matkám. Voják v něm popisuje, jak skočili do nepřátelského zákopu a všichni protivníci zvedli ruce a křičeli „Camerad“, což je žádost o milost. Vzápětí ale mladík suše a mrazivě dodává, že to prostě „museli dostat“. Tím pro něj celá věc končí.

Lze říci, že žádný voják, který bojuje až do chvíle, kdy je jeho nepřítel na dosah ručních zbraní, nemá v jakékoliv válce větší než padesátiprocentní šanci, že bude ušetřen, pokud se rozhodne vzdát. Když vstane a zvedne ruce, riskuje, že bude okamžitě zastřelen s univerzálním, věky prověřeným komentářem: „Příliš pozdě, kamaráde.“ Pokud zůstane ležet na dně zákopu a schovává se, stane se s největší pravděpodobností obětí ručních granátů takzvaných vyčišťovacích jednotek, které nebudou mít sebemenší náladu riskovat vlastní životy a zkoumat, zda je ještě někdo naživu a chce se vzdát.

Tváří v tvář těmto obrovským provokacím, stresu a adrenalinu je však podle mnohých badatelů tím nejpozoruhodnějším faktem nikoliv to, kolik vojáků je zabito při pokusu o kapitulaci, ale naopak to, jak málo jich je takto usmrceno. I za těchto extrémních podmínek zůstává obecný, hluboce zakořeněný lidský odpor k zabíjení bezbranného člověka překvapivě silný.

Popravy vzdávajících se nepřátel jsou zjevně špatné. Škodí armádě a škodí národu, který se chce po válce podívat sám sobě do očí a žít s vědomím, že bojoval spravedlivě. Tyto činy jsou však páchány v momentálním šílenství boje a málokdy jsou předmětem soudního stíhání. Břemeno odpovědnosti tak většinou padá pouze na bedra samotného jednotlivce, který se s tím, co udělal, musí popasovat sám ve svém svědomí. Popravy vykonané chladnokrevně a bez stresu z bitvy jsou však zcela jiná a mnohem temnější kapitola.

Černá zóna: Poprava s chladnou hlavou

Na samém konci spektra leží absolutní temnota. Černá zóna. Popravu v tomto kontextu definujeme jako zabití nebojovníka – ať už civilisty, nebo bezpečně zajištěného válečného zajatce – z bezprostřední blízkosti. Oběť nepředstavuje pro střelce naprosto žádnou hrozbu, ani vojenskou, ani osobní.

Dopad takového činu na psychiku střelce je hluboce devastační a traumatizující. Proč? Protože střelec nemá v sobě takřka žádnou vnitřní motivaci oběť zabít. Nedělá to kvůli sebeobraně, nedělá to v záchvatu adrenalinu nebo hrůzy. Zabíjí téměř výhradně na základě vnějších motivací – ať už jde o přímý rozkaz, snahu udržet si respekt jednotky, nebo tlak okolí.

Bezprostřední blízkost oběti navíc střelci naprosto znemožňuje jakýkoliv pokus o odlidštění. Dívá se oběti do očí, vidí její rysy, slyší její dech. A co je nejhorší, nemůže popřít svou vlastní osobní odpovědnost za tento čin. Nemůže se vymluvit na to, že to byla zbloudilá kulka v bitevní vřavě nebo nešťastná náhoda v šedé zóně partyzánské války. Je to čistý, neředěný akt braní života, jehož plná váha dopadá na jediného člověka.

Ilustruje to rozhovor s australským veteránem z protipovstaleckého boje v Malajsii, který se dodnes snaží žít se vzpomínkou na popravu, kterou vykonal. Když vypráví svůj příběh, nenajdete v něm žádnou přetvářku, žádné hrdinství. Je to obnažení lidské duše zasažené temnotou.

Jeho jednotka zaútočila na nepřátelský zajatecký tábor a zajala ženu. Podle odznaků to musela být vysoce postavená komisařka. Velitel jednotky, aby neohrozil rychlý ústup, už předtím svým mužům nařídil, že nesmí brát žádné zajatce. Problém byl v tom, že on sám ještě nikdy nezabil ženu. Jeho poddůstojník ho tlačil k činu: „Musí zemřít rychle. Musíme zmizet!“

Velitele polil pot. Celá situace byla neúnosná. Zajatá žena stála před ním naprosto klidná, vyrovnaná. Vnímala jeho vnitřní boj a dokonce se ho s náznakem hrdosti zeptala: „Co se děje? Vy se potíte.“ On se snažil zachovat tvář a odpověděl jí, že se nepotí kvůli ní, ale že se mu vrací malárie. Pokusil se předat svou pistoli poddůstojníkovi, aby tu špinavou práci udělal za něj. Ale ten jen zavrtěl hlavou.

Nikdo z jeho mužů to nechtěl udělat. Stáli tam a čekali na něj. Velitel věděl, že pokud by couvl, pokud by to neudělal on sám, navždy by ztratil nad svou jednotkou kontrolu. Rozhodnutí bylo na něm. Žena mu znovu, jakoby do rány nasypala sůl, zopakovala, že se potí. A on znovu odmítl, že by to bylo kvůli ní.

Nakonec to udělal. Zastřelil ji. Ustřelil jí hlavu z bezprostřední blízkosti.

Reakce jeho vojáků je mrazivou ukázkou toho, jak fungují vnější motivátory a tlak skupiny. Celá četa se kolem něj shlukla, usmívali se a poddůstojník prohlásil: „Vy jste náš velitel. Vy jste náš vůdce.“ Vysloužil si jejich loajalitu a potvrdil svůj status. Cena, kterou za to zaplatil, ale zničila jeho nitro. Je velmi těžké sám sobě něco takového odpustit. Pocity viny nezmizí, ať už se snažíte jakkoliv. I když vám naslouchající člověk projevuje sympatie a dává najevo, že vás neodsuzuje, ten hlavní soudce sídlí ve vaší vlastní hlavě.

Závěr

Takto vypadá spektrum válečných zvěrstev. Není to jeden konkrétní bod, ale rozsáhlá mapa lidského selhání, tragických okolností a vynucených rozhodnutí. Ukázali jsme si, jak k takovým činům dochází. Viděli jsme cestu od ušlechtilého zabití, přes šedé zóny nejistoty, zmatek kapitulace, až po chladnou propast poprav bezbranných osob.

Tímto rozvrstvením jsme získali základní orientaci v psychologii bitevního pole. Abychom však pochopili podstatu celého problému, musíme se následně ptát proč. Musíme začít zkoumat skryté mechanismy motivace, temnou moc, kterou akt zabití propůjčuje těm, kteří jím vládnou, a vnitřní racionalizaci, která umožňuje lidské bytosti pokračovat dál, i když překročila ty nejtemnější hranice vlastního lidství. Zkoumání tohoto spektra nám odhaluje, že schopnost páchat zvěrstva není nemocí několika málo narušených jedinců, ale stínem, který za určitých, extrémních podmínek padá na obrovskou část lidské populace. Rozpoznání tohoto faktu je prvním krokem k tomu, abychom pochopili hrůzy války bez růžových brýlí i bez zkreslujících mýtů o neporazitelných hrdinech a šílených padouších. Je to příběh obyčejných lidí, vržených do situací, které přesahují hranice lidské představivosti.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)