Zrození moderního stroje

Problém jménem lidskost

Běžný člověk má v sobě hluboce zakořeněný, téměř nepřekonatelný odpor k zabití jiného příslušníka vlastního druhu. Data z bojišť druhé světové války odhalila šokující realitu: 80 až 85 procent pěšáků v přímém boji nikdy nevystřelilo na odhaleného nepřítele. A to ani v situacích, kdy šlo o jejich vlastní život nebo o životy jejich přátel. Historické záznamy z předchozích konfliktů ukazují velmi podobná čísla. Pěší rota dokázala na bojišti rozpoutat peklo, i když zbraně reálně používala sotva sedmina mužů. Je to podobná situace, jako kdyby v nakladatelství umělo číst jen 15 procent korektorů.

Jakmile si velení tento problém plně uvědomilo, začalo hledat řešení. Cíl byl jasný: vojáci se musí zabíjení specificky a systematicky naučit. Z čistě cynického pohledu: Válka je byznys, jehož podstatou je usmrcování, a proto bylo nutné zvednout průměr.

Výsledek tohoto úsilí byl ohromující. Zatímco ve druhé světové válce střílelo jen 15 až 20 procent vojáků, v Koreji toto číslo stouplo na 55 procent a ve Vietnamu dosáhlo neuvěřitelných 90 až 95 procent.

Tento obrovský skok však nebyl zadarmo. Úspěch byl vykoupen skrytou daní v podobě těžkých psychických traumat. Aby bylo možné přepsat takto silné psychologické pojistky, bylo nutné nasadit masové psychologické podmiňování. Zrodila se nová éra válčení – psychologická válka vedená nikoliv proti nepříteli, ale proti vlastním jednotkám.

Tři pilíře překonání lidskosti

Jak přesně armáda dokázala přinutit 95 procent vojáků zmáčknout spoušť? Celý systém stojí na třech základních metodách: znecitlivění, podmiňování a vytvoření obranného mechanismu popření.

1. Znecitlivění: Myslet na nemyslitelné

Vojáci od nepaměti používali různé mechanismy, jak sami sebe přesvědčit, že nepřítel je jiný, že nemá rodinu, nebo že vlastně ani není člověk. Primitivní kmeny se často samy označovaly slovem „lidé“, čímž automaticky degradovaly všechny ostatní na zvířata určená k lovu. V moderní době plní stejnou funkci hanlivé přezdívky, které nepřítele dehumanizují.

Ve Vietnamu však toto znecitlivění dosáhlo institucionální úrovně. Každé ranní cvičení doprovázel rytmický zpěv: „Zabít, zabít, zabít!“ Při každém dopadu levé nohy na zem se toto slovo vpalovalo do podvědomí. Cílem tohoto krvežíznivého drilu, který nováčci vnímali jako přehnanou hyperbolu, bylo otupit citlivost vůči utrpení nepřítele. Vojákům bylo od první chvíle zcela explicitně vštěpováno, že jejich úkolem není jen bojovat a být statečný. Jejich hlavním úkolem je zabíjet. Ačkoliv první zabití vždy přinese šok, dril zajistí, že samotný akt už nevyvolá ochromující hrůzu.

2. Podmiňování: Udělat nemyslitelné

Samotné znecitlivění by k překonání hlubokého odporu k zabíjení nestačilo. Skutečným mistrovským dílem moderního vojenského výcviku je aplikace behaviorální psychologie, konkrétně objevů I. P. Pavlova a B. F. Skinnera.

Zatímco Pavlov naučil psy slinit na zvuk zvonku (spojením zvuku s odměnou v podobě jídla) a Skinner tento proces zdokonalil do podoby behaviorálního inženýrství, armáda tyto principy aplikovala na střelbu. Zmizely klidné střelnice, kde voják vleže pohodlně mířil na papírový terč s kruhy. Moderní výcvik vypadá jinak.

Voják stojí v plné polní výstroji v zákopu. Zničehonic před ním vyskočí terč ve tvaru lidské postavy v olivově zelené barvě. Voják musí okamžitě, reflexivně zamířit a vystřelit. Pokud terč zasáhne, dostane okamžitou vizuální zpětnou vazbu – terč uspokojivě spadne dozadu, přesně jako zasažený člověk.

Toto je čisté operantní podmiňování. Postava, která vyskočí, je podmíněný stimul. Okamžitý výstřel je cílové chování. Pád terče je pozitivní posílení. Celý systém funguje jako „žetonová ekonomika“ – úspěšné zásahy přinášejí odměny, pochvaly a propustky. Neúspěch znamená mírný trest, tlak vrstevníků a hrozbu vyhazovu.

Proces jde ještě dál. Výcvik přesně napodobuje zabíjení na moderním bojišti. Používají se uniformy vycpané balonky, které po zásahu splasknou a uniforma se zhroutí, nebo kanystry naplněné červenou barvou. Pro elitní střelce jsou cíle ještě realističtější. Instruktor protiteroristických jednotek neváhal použít anatomicky přesné figuríny oblečené do šatů, s polyuretanovými hlavami naplněnými rozřezaným zelím a kečupem. Záměr byl jasný: když se voják podívá do puškohledu, musí vidět realisticky explodující hlavu. Nejde už o míření na středobod, ale o drilování instinktu vložit tři kulky přesně do vnitřního koutku pravého oka figuríny.

Většina instruktorů ani netuší, proč to funguje. Nezajímá je psychologický dopad. Důležité je, že tato metoda je nejsilnějším nástrojem modifikace chování, jaký kdy psychologie objevila.

3. Obranný mechanismus popření: Oklamat vlastní mysl

Třetím krokem je zabudování nevědomé obrany proti traumatu. Voják si proces střelby na lidskou siluetu nacvičí tolikrát, že když v boji skutečně zabije člověka, je schopen sám sobě na určité mentální úrovni namluvit, že vlastně nikoho nezabil. Přesvědčí sám sebe, že pouze „eliminoval cíl“, že zasáhl „siluetu typu E“.

Odborníci z řad ozbrojených složek tento proces nazývají vykonstruovaným opovržením. Radí mladým důstojníkům, aby si ve chvíli, kdy míří na člověka, vůlí donutili myslet na něj jen jako na terč. Mají si vybrat konkrétní bod na jeho těle, čímž zcela odstraní lidský prvek z rovnice. Spojením popření humanity oběti a její role ve společnosti vzniká psychologický štít, který se zpevňuje s každým dalším výstřelem na cvičišti.

Triumf technologie chování a jeho vedlejší účinky

Efektivita tohoto systému je absolutně nezpochybnitelná. Viděli jsme to ve válce o Falklandy, kde vysoce trénovaní britští pěšáci dominovali nad argentinskými vojáky cvičenými postaru (argentinští střelci pálili nepřesně, úspěšní byli jen jejich kulometčíci a snajpři). Viděli jsme to v Rhodesii v 70. letech, kde elitní jednotky dosahovaly poměru zabití neuvěřitelných 50:1 proti špatně vycvičeným povstalcům. A viděli jsme to i v incidentu v Somálsku („Černý jestřáb sestřelen“), kde malá skupina odříznutých amerických rangerů bez těžkých zbraní dokázala eliminovat 364 útočníků při ztrátě 18 vlastních mužů. A nesmíme zapomenout, že americké síly ve Vietnamu neprohrály jedinou významnou bitvu. Byla to absolutní převaha v boji zblízka.

S tímto úspěchem se však pojí mrazivý vedlejší účinek. Proces podmiňování nutí vojáky zvyknout si na roli zabijáka i tehdy, když reálně spoušť nezmáčknou. Příkladem je příběh agenta CIA, který v 50. letech hlídal v Západním Německu psychotického sovětského přeběhlíka. Přeběhlík na něj neustále útočil a agent dostal příkaz nakreslit na podlahu pomyslnou čáru – pokud ji muž překročí, má ho zastřelit. Agent zmobilizoval veškerý svůj výcvik. Uvnitř své mysli už toho muže zabil. Fyzické stisknutí spouště by už byla jen maličkost. Přeběhlík čáru nikdy nepřekročil, ale agent si z incidentu odnesl trauma. „Ve své mysli jsem toho muže navždy zabil,“ popsal později.

Veteráni, kteří prošli tímto výcvikem, byli přinuceni myslet na nemyslitelné. Zjistili o sobě děsivou pravdu – nahlédli do části své duše, kterou za normálních okolností zná jen vrah. Sdílejí pocit viny ze zabití, aniž by museli fyzicky vzít lidský život.

(Zde je nutné zdůraznit důležitou psychologickou pojistku: výcvik pevně váže střelbu na autoritu. Voják smí střílet jen na rozkaz a do určeného prostoru. Neuvážená střelba je tvrdě trestána. Právě proto návrat těchto trénovaných mužů neznamená pro společnost ohrožení – statisticky páchají veteráni méně násilných trestných činů než běžná populace stejného věku. Nebezpečí hrozí paradoxně spíše u moderních videoher, které dodávají stejné znecitlivění a podmiňování bez vojenské disciplíny a autority.)

Anatomie selhání: Proč se vietnamští veteráni nedokázali uzdravit

Pokud voják v boji zabije, nastupuje přirozený proces psychologického hojení. V předchozích konfliktech tento proces zahrnoval hmatatelnou podporu: společnost starších kamarádů, pobyty v bezpečném týlu, pomalou cestu lodí domů (která fungovala jako skupinová terapie), pocit jasného vítězství, slavnostní přehlídky a hřejivé přijetí společností. Společnost vojáka ubezpečila, že to, co udělal, bylo nutné, spravedlivé a správné.

Ve Vietnamu se tento proces zhroutil. Téměř každý prvek tradičního psychologického uzdravování byl obrácen naruby a proměnil se v další zdroj bolesti.

Válka náctiletých a „špinavý“ boj

Zatímco do dřívějších válek šli muži různých věkových kategorií, Vietnam byl válkou teenagerů. Průměrnému vojákovi nebylo ani dvacet let. Ocitli se v boji během nejzranitelnější fáze psychického vývoje, kdy se teprve formuje stabilní osobnost člověka. Chyběli starší, zralí vzorové. I mnozí důstojníci a poddůstojníci měli jen o pár měsíců více zkušeností než jejich podřízení. Byla to situace připomínající knihu Pán much, jen s tím rozdílem, že tito dospívající chlapci měli v rukou skutečné automatické zbraně.

Navíc to byla „špinavá“ válka bez frontových linií. Neexistoval bezpečný týl, kde by si vojáci mohli odpočinout. Bojová zóna byla všude a stres byl nekonečný. A co hůř, nepřítelem často nebyla uniformovaná armáda. Byli to civilisté, ženy a děti bránící své domovy.

Nelze si vytvořit racionální omluvu pro to, když zastřelíte nepřítele a vzápětí se z křoví vynoří sedmiletá dívka a začne se bez slz, s prázdným pohledem kymácet nad mrtvolou svého otce. Obranné mechanismy se hroutí, když musíte zastřelit dítě, protože na vás hází granát. Nepřítel tuto taktiku zneužíval záměrně – věděl, že když Američané zastřelí dítě, začnou se sami nenávidět a považovat se za válečné zločince. Jakmile zbraň v rukou mrtvého dítěte exploduje, nezůstane žádný hmatatelný důkaz, který by střelce ospravedlnil. Zůstane jen zohavené tělo a navždy ztracená nevinnost.

Osamělost a farmakologická past

Vietnam byl válkou jednotlivců. Vojáci nepřijížděli jako stmelené jednotky, ale jako individuální náhradníci na dvanáctiměsíční turnus. Přijeli sami a odjížděli sami. Do jednotky nastupovali jako nekompetentní přítěž, vypracovali se na zkušené mazáky a hned nato jim přátelé buď zemřeli, nebo odletěli domů. Zůstali jen odškrtnuté dny v kalendáři a touha přežít do konce turnusu. Hluboké pouto k jednotce, které dříve vojákům pomáhalo nést tíhu války, zde nemělo čas vzniknout. Důsledkem byl pocit těžké viny přeživších vůči těm, které v pekle zanechali.

Psychiku drtila i chemie. Byla to první velká farmakologická válka. Aby velení snížilo počet hroucení na bojišti, psychiatři předepisovali vojákům silná trankvilizéra (psychofarmakum určené k potlačení úzkosti, strachu, psychického napětí a chorobného neklidu, které působí tlumivě na centrální nervovou soustavu). K tomu se přidal obrovský rozmach samoléčby marihuanou a heroinem. Tlumící látky sice krátkodobě potlačily stres, ale jejich účinek lze přirovnat k podání lokálního anestetika na průstřel břicha. Utlumí bolest, ale zranění neléčí. Drogy zabránily vojákům včas zpracovat hrůzu, smutek a pocity viny, čímž dlouhodobý psychologický dopad jen umocnily.

Návrat bez očištění

Nejhorší rána však měla teprve přijít. Všechny starověké i moderní válečnické společnosti měly rituály očištění. Po druhé světové válce tyto rituály nahradila dlouhá plavba lodí domů. Vojáci byli spolu, mluvili o svém strachu, truchlili nad padlými kamarády a sloužili si navzájem jako rezonanční deska pro udržení zdravého rozumu.

Z Vietnamu letěli vojáci letadlem. Během několika málo hodin se z džungle, kde bojovali o život, ocitli přímo uprostřed amerického velkoměsta. Izolovaní, zmatení a vyčerpaní.

Místo vděku je čekalo opovržení. Jak podpora války doma klesala, vojáci dostávali od svých manželek a snoubenek dopisy na rozloučenou, které přetrhávaly jejich poslední pouto s normálním světem. Po návratu se stali terčem verbálních i fyzických útoků. Bylé na ně často pliváno jako na sprosté krvežíznivé vrahy. Lidé, za které prolévali krev, na ně křičeli, že jsou „vrazi dětí“.

Zcela vyčerpaní a dezorientovaní mladí muži toto ponižování mlčky přijímali. Každý psychicky zdravý člověk cítí po zabití hlubokou, instinktivní vinu a potřebuje roky na to, aby svůj čin racionálně zpracoval. Když tyto vojáky jejich vlastní národ veřejně označil za vrahy, jen to potvrdilo jejich nejtemnější vnitřní obavy. Ztratili víru ve smysl toho, co udělali. Pád Jižního Vietnamu v roce 1975 tento pocit zmaru jen definitivně zpečetil.

Agonie mnoha ran a dědictví popření

Běžný veterán z dřívějších válek na otázku, zda ho zabíjení poznamenalo, upřímně odpovídal, že ano. Vietnamský veterán pod tlakem nepřátelské společnosti začal reagovat obranným popřením: „Ne, vůbec mi to nevadilo… člověk si zvykne.“ Toto potlačení a zmrazení emocí vedlo k epidemii posttraumatické stresové poruchy (PTSD).

Nikdy v historii západní civilizace neutrpěla armáda takovou „agonii mnoha ran“ od svého vlastního lidu. Američtí vojenští psychologové dokázali překonat tisíciletý biologický blok a stvořili dokonalé bojovníky. Ale společnost, která je do války poslala, selhala v tom nejzákladnějším – nedokázala tyto muže po návratu přijmout zpět mezi lidi a pomoci jim znovu najít ztracenou duši. Hořkou úrodu tohoto selhání sklízíme dodnes.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)