Fáze učení šu-ha-ri bez mýtů
Co se ve skutečnosti předává mezi učitelem a žákem
Tři slabiky šu, ha, ri se v dódžó po celém světě opakují jako zaklínadlo: nejdřív poslouchej, pak hledej, nakonec odejdi. Jenže když si k jednomu stolu sednou učitelé tradičních japonských škol a aikida, ukáže se, že každý pod tímto slovem myslí něco trochu jiného. A že mnohem víc než samotný model rozhoduje, kdo učí, koho učí a co si žák do sálu přináší. Následující článek prochází otázky, které stojí za každým vážně míněným tréninkem: formuje trénink charakter? Smí se tradice měnit? Proč se staré hodnoty ztrácejí? A kdy už má učitel “ťuknout na skořápku, aby se žák vylíhl sám”?
Vývoj jako řada úspěšných rozhovorů
Existuje myšlenka, že dějiny lidské civilizace nejsou ničím jiným než řadou úspěšných rozhovorů. Tam, kde se lidé nedokázali domluvit, přišla válka nebo rozklad. Tam, kde se jim to podařilo, se společnost posunula dál, protože lidé najednou viděli věci v širší souvislosti a dokázali se sejít.
Stejně je to s tradičními bojovými uměními. Mistři různých škol spolu po staletí téměř nemluvili. V období Edo by bylo nemyslitelné, aby se představitelé odlišných stylů sešli a otevřeně porovnávali, jak učí. Dnes to možné je, a když se to stane, ukáže se něco cenného: ne společná odpovědi, ale lépe položené otázky. Kdo do takového rozhovoru vstoupí s úmyslem nechat si potvrdit vlastní názor, odejde zklamaný. Kdo přijde proto, aby si nechal své odpovědi zpochybnit, odejde bohatší. Právě takovou optikou se vyplatí podívat na pojem, který v posledních desetiletích zdomácněl v dódžó po celém světě: šu-ha-ri.
Tři slabiky, mnoho významů
Ve zjednodušené podobě popisuje šu-ha-ri tři fáze učení. Šu znamená věrně se držet formy a učit se tak, jak je ti ukázáno. Ha je fáze, kdy se od naučené formy začínáš odchylovat a zkoumáš ji. Ri je odchod od učitele do přirozenosti, kdy umění žije v tobě a projevuje se samo. Tento oblouk má v sobě něco hluboce lidského. Stejným způsobem se z dítěte stává dospělý: nejdřív napodobuje, pak se vymezuje, nakonec jde vlastní cestou. A děláme to v životě znovu a znovu, kdykoli se učíme něco nového.
Právě v tom je ale háček. Většina tradičních japonských škol, tedy kórjú, šu-ha-ri jako výukový model vůbec nepoužívá. Jde o model spojený s uměními ovlivněnými zenem, který si některé staré školy a některá moderní bojová umění (gendai budó) z různých důvodů osvojily. Není to tedy univerzální klíč, kterým by se odemykala každá tradice.
Proč se tedy právě tento model tak rozšířil? Jedno vysvětlení nabízí sama číslovka tři. Rozlišování vede k vědomí a trojice má pro lidi obrovský symbolický význam. Najdeme ji v křesťanské Trojici i v mnoha dalších systémech. Jenže to, že jsou dvě věci obě „trojí“, ještě neznamená, že jsou totéž. Kdyby někdo z jiné tradice začal tvrdit, že ve své škole používá specifický pojem, kterým však jiný styl popisuje například svou cestu učení, odpověď by nejspíš zněla: „A jak vy můžete vědět, co tím myslíme my?“
Z toho plyne první ponaučení: pojmy je nutné pečlivě definovat a zasazovat do kontextu. Slova se v čase mění. Výraz kung-fu kdysi znamenal prostě „vypěstovanou dovednost“ a teprve později se z něj stalo označení čínských bojových umění. Kultura, která si cizí pojem přebírá, má přirozenou tendenci jej přetvářet k obrazu svému. Otázka zní, v jakém okamžiku už pojem přestává být dostatečně definovaný a začíná znamenat cokoli.
Druhé ponaučení se týká kontextu. Učitel aikida, který prošel klasickou výchovou u přímého žáka zakladatele, s nočním vstáváním a výcvikem čtyřiadvacet hodin denně, si šu-ha-ri nesl implicitně v tom, jak trénink chápal. Jenže už samotným přesunem jeho učitele do Ameriky v sedmdesátých letech se kontext změnil. A dnešní žáci žijí v úplně jiném světě než žáci tehdejší. Pojmy tedy lze podržet, ale musí se neustále přetvářet. To je zásadní rozdíl oproti kórjú, kde se forma drží s mnohem větší přísností.
V japonské kultuře navíc šu-ha-ri často existuje jako něco, o čem se nemluví. Jeden starý japonský učitel na otázku, zda byl takto vyučován, po chvíli přemýšlení odpověděl, že ano: nejdřív byl velmi přísně ponořen do fáze šu a teprve později mu bylo dovoleno z ní vyrůst. Ale nikdy neslyšel nikoho říkat „teď jsi v šu, teď jsi v ha“. Bylo to tak samozřejmé, že to nikdo nevyslovoval, podobně jako v divadle nó a dalších tradičních uměních.
V některých školách se o něm však mluví zcela otevřeně. Ve škole Šindó jóšin-rjú v linii Takamury je model šu-ha-ri výslovně zakořeněn. Podle tradice sahá až k zakladateli Jóšin-rjú Akijamovi Jóširóovi. Jeho škola se v Japonsku rozšířila jako žádná jiná a stala se nejpočetnějším stylem džúdžucu. Jedním z důvodů byl právě promyšlený výukový model, druhým skutečnost, že udělovala nejvyšší učitelské licence i lidem mimo rodinnou linii. Zatímco jinde zůstávalo právo učit v rámci rodu, zde se škola mohla šířit dál a dál.
Zajímavý je i osud textu, z něhož mnoho lidí dnes o šu-ha-ri čerpá. Existovaly ve skutečnosti tři verze. Krátká a jednoduchá, která vzbudila zájem. Dlouhá a velmi podrobná, plná ezoterických detailů. A třetí, zkrácená a zjednodušená pro zpravodaj kendistického turnaje, protože ta podrobná byla příliš dlouhá a složitá. A právě tu nejjednodušší dnes čte většina lidí.
Co z toho plyne pro praxi? Každý učitel si může vytvořit vlastní definic šu-ha-ri a naučit své žáky, co tím myslí. Pak vznikne sada nástrojů, díky níž si v dódžó rozumí. Funguje to podobně jako s modrou barvou: všichni se shodneme, co „modrá“ znamená, i když nikdo neví, zda ten druhý vidí přesně tentýž odstín. Pro výuku stačí, že se na významu shodne konkrétní dódžó. Problém nastane, až když si žák přečte text jiného učitele a domnívá se, že oba mluví o tomtéž.
Některé otázky se tak nedají plně zodpovědět. Je šu-ha-ri univerzální zákonitost učení, nebo pojem pevně svázaný s japonskou kulturou? Zkušení učitelé se v tom neshodnou. Taková otázka ale nemusí zůstat nezodpovězená. Může zůstat otevřená jako zenový kóan, který dál zraje.
Jak poznat, kde žák stojí
Pokud model šu-ha-ri přijmeme, nabízí se praktická otázka: podle čeho učitel pozná, ve které fázi žák je?
Jedno měřítko je jednoduché a pro mnohé překvapivé. Jak často musí učitel opakovat totéž? V ideálním případě by stačilo jednou. Pokud učitel na něco upozorní, mělo by to žáka znepokojit natolik, že všechno ostatní odloží a chybu bude opravovat, dokud ji neopraví. Pozornost je tedy prvním ukazatelem. Podle toho, kolik opakování je potřeba, než se projeví změna, učitel pozná, jak žák postupuje.
S tím úzce souvisí role starších žáků, senpajů. Když učitel jednou něco vysloví, měli by si senpajové uvědomit, že je to pro něj důležité. Od té chvíle je jejich úkolem připomínat to těm, kdo ještě nedávají pozor. Učitel by neměl ztrácet čas opakováním. Ten čas má věnovat posouvání poznání dál. V dobře fungujícím dódžó mohou nastat celé lekce, kdy učitel mlčí, protože senpajové pilují, co mladší žáci ještě nezvládli.
Jiný ukazatel spočívá v tom, jak učitel se žáky zachází.
- Když žáka nevyzve k ukázce, není ještě připraven.
- Když ho zavolá, aby s ním předvedl techniku, zná katu.
- Když ho pošle učit někoho jiného, je ještě dál.
- A když ho vezme stranou a cvičí s ním zvlášť, je už na úplně jiné úrovni.
Žák tak svou pozici čte z chování učitele, aniž by mu ji někdo musel nahlas oznámit.
Pro samotné fáze šu-ha-ri lze formulovat i obecné vodítko:
- Šu je zvládnuté, když forma vydrží pod tlakem. Tlak prověří, zda je forma stabilní.
- Ha nastává, když se skrze ustálenou formu začnou projevovat principy. Jakmile i tento projev principů vydrží pod tlakem, žák je pevně ve fázi ha.
- Ri přichází, když jsou forma i principy zvnitřněné natolik, že se stávají přirozeným, spontánním výrazem toho, co se v dané chvíli děje.
Když něco z toho pod tlakem nevydrží, je třeba se vrátit o stupeň níž. Celé to připomíná dětskou hru hadi a žebříky: můžete vyšplhat nahoru, ale stejně snadno sklouznete zpátky.
A ještě jedna důležitá věc: kruh se neprochází jednou. Kdo projde šu, ha a ri poprvé, ve skutečnosti ještě netuší, o co jde. Teprve při návratu do šu si řekne: „Teď už tomu rozumím.“ A při třetím průchodu zjistí, že teprve teď tomu opravdu rozumí. Proto je tak důležité, aby se učitel sám stále učil a aby žák viděl, že ani jeho učitel se nezastavil.
Formuje trénink charakter?
Každý, kdo učí bojové umění, dřív nebo později narazí na otázku, zda trénink dělá z lidí lepší lidi. Pro jednodušší orientaci je užitečné místo slova šu-ha-ri použít širší pojem šugjó, tedy askeze náročného, disciplinovaného tréninku. Odpovědi zkušených učitelů se tu rozcházejí víc, než by člověk čekal.
První pohled říká, že trénink a vývoj charakteru nelze oddělit. Rostou spolu. Tradiční učitelé přitom často vůbec nemluvili o „rozvoji osobnosti“. Zajímaly je konfuciánské ctnosti a hlavně učili vlastním příkladem.
Druhý pohled je střízlivější. Pokud člověk zasvětí život nějaké praxi, změní ho to, ať chce, nebo ne. Otázka je, jakým směrem. Existuje pojetí aikida, které se soustředí tak výhradně na duchovní rozměr, že z člověka, který ho cvičí opravdu vážně, může udělat bojovníka zcela neschopného. Vypěstuje si návyky, které by musel v reálném střetu úplně přeučit. Na druhé straně stojí systémy zaměřené na „temnou stranu“: účinnost a schopnost přežít v nepřátelském prostředí za každou cenu. Ani tam není budování charakteru prioritou, a přesto vás takový trénink promění. Proto je důležité mít jasno, kam chcete dojít, a podle toho si vybrat umění i učitele. Pomůže si položit otázku: které vlastnosti tohoto člověka chci jednou mít i já? Platí to i mimo bojová umění. Každý sport dělaný opravdu vážně člověka změní.
Třetí pohled je nejostřejší. Vychází z myšlenky, že zkušenost osvícení je hodnotově neutrální. Je to určité vnímání toho, jak je svět uspořádán, ale samo o sobě z člověka dobrého člověka nedělá. Když se osvítí mravenec, je z něj prostě osvícený mravenec. Jeden kabalistický rabi to vyjádřil ještě tvrději: nepochyboval o tom, že kněží inkvizice prožívali tytéž duchovní stavy jako on. Rozhodující není, kam člověk dojde, ale co si odtamtud přinese zpět.
Významný tchajwanský učitel vnitřních bojových umění kdysi varoval mladého návštěvníka: „Dej si pozor, u koho studuješ. Ať je to kdokoli, nalepí se to na tebe.“ Tady je jádro věci. Šugjó charakter mění, ale větší vliv než samotná osnova má charakter učitele. Osnova je neosobní, učitel je osobní. Stačí se podívat na žáky Moriheie Uešiby, kteří u něj cvičili ve stejné době. Někteří byli velmi dobří lidé, jiní…opravdu špatní. A přitom všichni měli stejný trénink, chodili na stejné hodiny. Roli tedy hraje i to, s jakou osobností žák do dódžó vstupuje. A také nevyřešené stínové stránky, které si do vztahu přinášejí oba, žák i učitel.
Z toho vychází i nejradikálnější postoj: šu-ha-ri samo o sobě s charakterem nesouvisí vůbec. Je to proces a proces je něco jiného než nástroje, které v něm používáte. Týmž procesem lze vychovat i démona. Existují vysoce vycvičení, technicky skvělí lidé, kteří jsou zároveň hluboce zlí. Prošli velmi podobnou cestou, ale zůstali morálně slepí. Proto nelze spoléhat na to, že proces sám člověka zušlechtí. Rozhodují nástroje a jedním z nejdůležitějších je osoba učitele.
Učitelé, kteří sami prošli temným obdobím a vynouřili se z něj, často učí tuto stránku nezvykle otevřeně. Viděli na vlastní kůži, že cesta může vést jedním i druhým směrem. Jejich závěr je prostý: nikomu nemůžete nařídit, aby byl morální. Nemůžete mu přikázat, aby měl charakter. Jediná cesta je být morální sám a být žákům příkladem.
Tuto zkušenost potvrzují i výzkumy v americké armádě. Výslovná výuka toho, jak být etickým vojákem, měla na chování jen zanedbatelný vliv. Jedna ze studií ze základního výcviku nenaměřila po výuce armádních hodnot žádný statisticky významný posun v morálním usuzování rekrutů. Sami vojáci přitom označili za nejsilnější vliv, v dobrém i ve zlém, své velitele (Williams: Assessing the Effectiveness of Character Education in Initial Entry Training). Fungovat začalo až to, co lze nazvat skrytým učením: instruktoři a velitelé morálku každý den ztělesnili vlastním jednáním. Pravidla nasazení se učila dál, ale skutečně je přijímat za vlastní vedl až příklad.
Tradiční školy mají oproti moderním bojovým uměním ještě jednu výhodu: učitel si smí vybírat, koho bude učit. Může použít tytéž schopnosti, které mu trénink dal, aby zhodnotil sebe i budoucího žáka. Mnoho zájemců nepřijme, protože pozná, že jim nemůže věřit. V Šindó jóšin-rjú se navíc skádá přísaha dvakrát. Při vstupu do školy žák podepíše tzv. krevní přísahu (kišómon). Před vstupem do nejvyšší úrovně výcviku, k nejhlubším tajemstvím školy (gokui), skládá další, mnohem závažnější přísahu. I to je způsob, jak škola postupně lidi proseje a prověří jejich charakter.
V buddhismu se mluví o trojici tréninků: morálky, soustředění a moudrosti. Za základ všeho je považována morálka. V bojových uměních bývá tato základna přítomná spíš mezi řádky, než aby byla vyslovena.
Uchovat, nebo tvořit?
V každém člověku je touha růst a překračovat hranice. Tradiční školy a konzervativní styly aikida přitom stojí na uchovávání forem. Jak sladit potřebu chránit s potřebou tvořit?
U mnoha klasických škol konflikt ve skutečnosti nevzniká, protože tvořivost má v systému vyhrazené místo. Dobře to ilustruje přirovnání ke krabici, v níž jsou tři vrstvy:
- Omote je základní učební kata. Nemění se. Je to nádoba, která obsahuje všechny principy a teorie dané kata (riai).
- Ura je další vrstva. Tady je žák nejen oprávněn, ale přímo vyzýván, aby katu hodnotil a dal jí vlastní charakter.
- Henka jsou variace, v nichž se tvořivost projevuje nejvolněji.
Představte si dva žáky v jednom dódžó: velkého, silného muže a drobnou ženu. Základní katu cvičí stejně. Jejich ura kata ale bude vypadat úplně jinak, protože musí zohlednit rozdíl ve velikosti i síle. Tvůrčí svoboda tedy existuje, jen se neodehrává ve fázi šu. Ura kata však stále musí respektovat principy obsažené v omote. Pokud je opustí, nevznikla varianta, ale úplně jiná technika.
Nad teoriemi jednotlivých kat stojí hlubší základní principy celé školy (hongi). V Jóšin-rjú je to třeba obraz sněhu, který se sesmekne z pružné větve vrby. Z něj vychází celá identita školy: ohebnost, pružnost, hromadění a uvolňování energie. A úplně nahoře stojí gokui, nejvyšší hybné síly školy, o nichž se veřejně nemluví. Některé školy mají ještě hlubší vrstvu, spíš tajemství než principy. Gokui se nemění nikdy. Kdo je změní, změnil samotné srdce školy a už necvičí ten styl, který cvičit tvrdí. Neměnné by měly zůstat i základní principy a omote kata. V ura kata ale může žák udělat téměř cokoli. Struktura je přísná, ale uvnitř ní je spousta svobody.
Někdy zazní výtka, že klasické školy jsou zastaralé. Odpověď zní: samozřejmě, to je přece celý smysl. Jsou to společnosti pro ochranu historického dědictví. Kdyby nebyly, měly by dnes katu na házení ručních granátů, protože jde o vojenská umění. Kdo jim vyčítá zastaralost, zcela míjí pointu a zcela minul jejich podstatu.
Přesto ani klasické školy nejsou zkamenělé. Jedna ze zásad školy Araki-rjú říká v překladu zhruba „jedna země, jedna tradice“. Zemí se tu nemyslela velká státní území, ale malý kraj, třeba sousední městečko. Základní principy se musejí přizpůsobit nejen místu, kde žijete, ale i tomu, kým jste. Proto se různé svitky s učením školy (densó) liší třeba i v tom, které zbraně obsahují. I v Toda-ha Bukó-rjú, která bývá považována za jednu z ortodoxnějších škol, se stalo, že hlava školy pověřila žáka oživit podle starých svitků katy, které se necvičily sto padesát let. Pod jejím dohledem je znovu přivedl k životu. Když se jí žáci ptali, proč něco nedělat jinak, odpovídala zvědavě: „Tak to zkusme.“ Záznamy ukázek ukazují rozdíly mezi ní a jejím učitelem i mezi současnými mistry.
První hranicí je tedy základní kompas školy. Funguje to jako v rodině, kde se říká „neudělej ostudu našemu jménu“. Můžete dělat spoustu věcí, ale když uděláte tuhle, už k nám nepatříte. Druhou hranicí je pochopení. Inovace přichází, až když je člověk skutečně vzdělaný v tom, co mění.
Příklad: zkušený učitel zjistí, že se kdesi v dějinách změnila práce nohou. Kluzný krok, který se učí, na nerovném terénu způsobí uklouznutí, a proto začne učit nohu zvedat. To je v pořádku. Když ale totéž udělá jeho žák na vlastní pěst a zvědavě čeká, jestli si toho učitel všimne, je to nepřípustné. O tom, kdo smí měnit, tedy nerozhoduje jen to, kdo má kterou licenci. Rozhoduje, kdo opravdu porozuměl Cestě natolik, aby měl k tvůrčím zásahům vůbec výbavu.
Někteří učitelé vidí věc ještě jednodušeji. Když člověk vstoupí do klasické školy s velkým egem, rychle mu ho otlučou. Uvědomí si své nedostatky. Na otázky typu „a co kdyby takhle?“ dostává stále stejnou odpověď: „Prosím, cvič.“ Platí japonské úsloví, že hřebík, který vyčnívá, se zatluče.
Chcete-li věci dělat jinak, založte si vlastní systém. To je v pořádku, jen to už není ta tradice.
V moderním aikidu vypadá napětí jinak. Učitel, který sám necvičil se zakladatelem, nemůže poctivě tvrdit, že uchovává něco staršího než vlastní zkušenost. Viděl ale, jak se jeho učitel během čtyřiceti let proměňoval. Zpočátku dával důraz na základní formy a techniku (waza). Postupně se však zaměřoval víc a víc na aiki, na kvalitu dotyku a vyvedení z rovnováhy při kontaktu (kuzuši), a méně na techniky. Ti, kdo s ním začínali, tím prošli jako logickým procesem, který jim učitel svým vývojem vlastně nastínil. Kdo ale začal o patnáct let později, viděl už jen pozdní fázi a k mnoha původním nástrojům se nedostal.
Proto má smysl uchovávat právě tyto výukové nástroje. Například natáčet všechny katy se zbraněmi v provedení nejstarších žáků, aby se se zmízením jedné generace neztratily. Inovace se pak týká hlavně metodiky. Mnohé z toho, co učitel dělal, vypadalo před lety jako kouzlo. Když žák pochopí, proč to funguje, je jeho povinností hledat lepší způsob, jak to předat dál. K tomu patří i ochota převzít dobře fungující metody odjinud. Takový učitel může být hrdý na to, že žádní dva jeho nejstarší žáci nevypadají stejně. Každý měl najít své vlastní aikido. Přesto je na každém z nich na první pohled vidět, čím žákem byl.
Dobře to vystihují dva řecké mýty. Ikaros se vymanil ze zajetí, opil se svobodou, vzlétl příliš blízko ke Slunci a zřítil se. Sisyfos byl odsouzen věčně valit balvan do kopce a sám přijal svůj trest, přestože stačilo ustoupit stranou. Oba typy v bojových uměních potkáme. Každý pól sám o sobě vede do stínu. Růst přichází teprve z napětí mezi nimi.
Učitel jako uke
V aikidu se ustálil zvyk, že učitel techniku předvádí a žáci za něj padají. Role toho, kdo přijímá techniku a bezpečně padá (uke, pádová technika se nazývá ukemi), tak téměř vždy připadne žákovi. Co by se stalo, kdyby se to otočilo a učitel pravidelně padal za své žáky? Ne tak, že by jim blokoval techniky, ale tak, že by je prostě přijímal.
Odpovědi zkušených učitelů jsou tu nezvykle jednotné. Celkovou podobu umění to sice nepromění, ale výrazně změní to, co se děje v dódžó. Žák je pak učen skrze tělo učitele. Učitel mu neukazuje jen své silné stránky, ale vede ho i skrze vlastní zranitelnost.
Někteří jdou ještě dál a považují jednosměrné pádování za jednu z největších věcí, které aikido brzdí. Hledají jeho kořeny u Takedy, mistra Daitó-rjú, který se nenechal nikým hodit. Z jeho konání podle nich vznikl zvyk, který je škodlivý. Jiný pohled přinášejí ti, kdo cvičili přímo v japonské Iwamě. Tamní senpajové by mohli být učiteli kdekoli na světě, a přesto se s ostatními v rolích běžně střídali. Učitelé v Japonsku za své žáky padali často. Mnozí teprve po návratu do západního světa zjistili, že to jinde samozřejmé není.
Je tu i praktický důvod. Metoda „učitel ukáže, žáci padají“ nebyla navržena pro třicet nebo čtyřicet lidí na tatami. V menší skupině šesti až osmi žáků může učitel obejít všechny a s každým cvičit. Pokud chce předat aiki a takzvané „aikidové tělo“, musí na žáka položit ruce, cítit ho a dát mu zpětnou vazbu. A k tomu musí umět dát žákovi i správné ukemi. Některé věci se dají vidět, jiné je nutné nahmatat. Malé pootočení nebo chybějící dílek odhalí teprve dotek. A nikdo neví lépe než učitel, jak velký tlak právě teď žáka posune.
Aikido a kórjú: dvě různé společenské stavby
Nabízí se otázka, zda by nebylo dobré přenést výukový model klasických škol do velkých aikidových organizací s mnoha stupni a tisíci členů. Pozoruhodné je, že odpor proti tomu přichází i od lidí, kteří klasické školy učí. Podle nich by to aikidu škodilo.
Důvod je zajímavý. Skutečná genialita aikida nemusí ležet jen v osobě zakladatele Moriheie Uešiby. Podstatné bylo to, co udělal jeho syn Kiššómaru Uešiba spolu s dalšími učiteli, kteří šli v jeho stopách. Vytvořil metodu vzájemného, recipročního cvičení.
V dódžó klasické školy jsou starší žáci v očích učitele nejen technicky lepší, ale v určitém smyslu i „lepší lidé“. Pro učitele jsou důležitější, protože si zasloužili jeho důvěru, kterou mladší ještě nezískali. Nebo jsou naopak v dódžó dlouho, a přesto nepostúpili, a jsou tedy méně vhodní. Je to tvrdé, ale tak to funguje. Aikido naproti tomu přineslo harmonii, a to nejen duchovní, ale především společenskou, uskutečňovanou přímo na tatami. I v aikidu existuje hierarchie a žák, který žije v dódžó a cvičí sedm dní v týdnu (uči-deši), má jiné postavení než ostatní. Ale jakmile vstoupí na tatami, kuchař polevky rámen nebo zahradník, který přijde jednou týdně, je stejně důležitý jako učitel.
Tato vlastnost má nevyčíslitelný společenský potenciál. V horských oblastech Etiopie učí skupina instruktorů aikido mladé lidi z různých klanů a dokonce různých kmenů. Jejich rodiče a prarodiče cestují ze svých vesnic, aby viděli veřejnou ukázku. Nikdy předtím neseděli vedle lidí z jiného klanu, natož aby s nimi mluvili. Podobnou zkušenost mají učitelé v Izraeli a Palestině. Aikido tam funguje jako most, a i když se zachová tradiční hierarchie, jsou si v ní všichni rovni bez ohledu na původ.
V klasické škole by se něco takového stalo jen těžko. Dovednost je tam definována tak přesně, že pokud strukturu nedodržíte, děláte to špatně. A ještě víc: když to děláte špatně, doslova zrazujete umění. Existuje věrnost umění. Kdo by oznámil, že bude dělat „novou verzi“ školy, s tím nikdo ze školy nebude chtít mít nic společného. Genialita Kiššómarua spočívala v tom, že pochopil: aikido může být prostředkem, jak lidé navážou tělesný kontakt a cvičí spolu jako rovnocenní, bez ohledu na rozdíly ve společenském postavení i dovednosti. Tento model si zaslouží respekt, i když se z klasických škol dají do aikida přenést cenné postupy.
Proč se staré věci ztrácejí
Mnoho podstatných hodnot staré cesty se v moderních bojových uměních ztratilo, jiné jsou nepochopené nebo dovedeny do extrému. Typickým příkladem je vztah mezi starším a mladším žákem, senpaj a kóhaj. Proč se to stalo?
Prvním důvodem je špatná výuka. Druhým je nástup sportovního soupeření. Instituce Kódókan měla původně staré školy džúdžucu zachovat, ale nakonec v tom bohužel selhala. Ti, kdo sváděli závody v džudó v šedesátých letech a později vedli olympijské týmy, mohou dosvědčit, jak dramaticky soutěž džudó proměnila. Klasické školy džúdžucu byly vlivem Kódókanu následně zasaženy tak silně, že se mnohé z nich staly fakticky jen další verzí džudó.
Třetím důvodem je reforma Meidži. Se zavedením branné povinnosti a evropského vojenského modelu přišla hierarchie, která předtím neexistovala. Vztah senpaj–kóhaj se zdeformoval, začal být zneužíván a objevila se šikana. V období Edo byli samuraji spíše bratři ve zbrani. Mnozí spolu vyrostli a jejich vztahy byly velmi úzké. Tento zdeformovaný model pak přešel do moderního budó. Kdo chce vidět zdravý vztah senpaj–kóhaj, musí se podívat do klasických škol. V některých moderních dódžó byl vztah mezi staršími a mladšími žáky na hraně fanatismu a šikana byla běžná.
V aikidu je ztráta starých hodnot tématem od samotného začátku. Nejstarší pováleční uči-deši často vyprávěli o své frustraci z toho, co se ztrácí. Každý chtěl aikido vést vlastním směrem. I učitelé, kteří aikido milují a věnovali mu celý život, přiznávají, že ani nejlepší mistři nebyli spokojeni s tím, jak se umění vyvíjelo. Každý na to odpověděl vlastním rozhodnutím.
Zdravý vztah senpaj–kóhaj přitom není o moci. Jeho jádrem je především zodpovědnost. Senpaj přebírá část práce učitele, hlídá, co mladší ještě nezvládli, a tím učiteli uvolňuje ruce pro posouvání poznání dál.
Učení, které nejde stáhnout do mobilu…ani do hlavy
Žijeme ve světě, který se snaží všechno zjednodušit, zrychlit a zlevnit. Celoživotní učení bojového umění jde přesně proti tomuto proudu. Jak modernímu člověku vysvětlit, že šu-ha-ri si nelze stáhnout jako aplikaci, která pak sama funguje?
Nejjednodušší odpověď zní: vůbec to vysvětlovat nemusíte. Když nováček vstoupí na tatami a vidí učitele předvádět techniku a starší žáky ji opakovat, jakákoli představa o zkratkách velmi rychle zmizí. Kdo přišel pro snadnou cestu, odejde. Kdo se podívá a řekne si „wow, to je skvělé“, zůstane a bude učen. Systém se čistí sám.
V některých klasických školách to jde ještě dál. Než učitel zájemce vůbec pustí na tatami, vede s ním pohovor. Snaží se pochopit, jak člověk myslí. Mnoho lidí dnes vnímá bojová umění jako zboží: zaplatím a dostanu. První, co se dozvědí, je, že tak to fungovat nebude. Můžou vstoupit, ale měsíční poplatek jim nic nezaručí. Kdo si myslí, že najde způsob, jak vše projde rychleji a snadněji, mýlí se. Jednou poslal učiteli zájemce s doktorátem úvodní dopis, v němž vysvětloval, jak je chytrý a jak brzy bude díky titulu nejlepším žákem v dódžó. Odmítnutí dostal ještě týž den. Člověk s takovým nastavením by porušil všechno, na čem dódžó stojí. Dódžó se nepřizpůsobuje žákovi. Žák se přizpůsobuje dódžó.
Nejsilnějším sdělením je však opět příklad učitele. Pokud žáci nevidí, že se jejich učitel i v pokročilém věku stále zlepšuje, nepochopí, že jde o celoživotní cestu. Když žák, který je u učitele dvacet let, najednou žasne, protože učitel udělal něco, co nikdy předtím neviděl, je mu jasné, že učitel sám není se stavem svého umění spokojen. Učitel má žáka inspirovat především svým vlastním chováním.
V zenu se vypráví příběh, který to vystihuje s až krutým humorem. Mladý muž přijde do kláštera a chce dosáhnout osvícení. Mistr mu vyloží pravidla: vstávat ve čtyři ráno, chodit spát v jedennáct, uklidit, celý rok sedět v meditaci a mlčet. Muž celý rok trpí. Bolí ho kolena a záda, je mu zima, je mu horko, štípou ho komáři. Na konci roku má jediný rozhovor s mistrem.
„Jaký byl tvůj rok?“
„Hrozný. Kolena, záda, komáři.“
„Dobře, vrať se k praxi.“
Druhý rok je stejný i rozhovor je stejný. Třetí rok se v polovině rozhodne odejít, ale pak si řekne, že vydrží do rozhovoru a mistrovi to pořádně vytmaví. Na konci roku řekne:
„Odcházím. Je to nejhorší zkušenost mého života.“
A mistr odpoví: „To mě nepřekvapuje. Od chvíle, co jsi tady, jsi nedělal nic jiného než jsi si stěžoval.“
To je stará škola v kostce. Buď zticha a dělej svou práci. Podřiď své ego náročnému tréninku. Pokud máš správné nastavení mysli, trénink tě promění. Pokud ne, budou to jen roky stěžování.
Vnitřní síla a hranice modelu
V posledních letech se hodně mluví o rozvoji takzvané vnitřní síly nebo „bojového těla“. Lze na něj použít model šu-ha-ri?
I tady narazíme nejdřív na problém definic. Existuje mnoho forem trénované a pozoruhodné síly a mnoho z nich se nazývá vnitřní silou. Dva učitelé si mohou navzájem obdivovat, co dělají, a přitom dělají něco úplně jiného. Kdo zažil různé mistry, to potvrdí. Někteří mají tvrdou, úsečnou vnitřní sílu, která člověka jedním škubnutím srazi k zemi. Jiní mají sílu měkkou, která se cítí úplně jinak. Obě jsou vnitřní sílou, a přesto nejsou totéž. Je štěstí, že se do debaty nepřidal ještě pojem ki. Ten by vše zamotal úplně.
Druhý problém je věcný. Představte si, že učitel klasické školy řekne svým žákům: chci, abyste všichni cvičili s kettlebellem. Cvičení s kettlebellem se tím stává prostředkem, jak vytvořit určitý druh posileného těla, které ovlivní všechno, co žáci v umění dělají. Nejde o kettlebell pro kettlebell.
A stejně je to s vnitřní silou. Není to umělecká forma, ale způsob, jak kultivovat nervovou soustavu, šlachy a dech, aby to ovlivnilo konkrétní věci v konkrétním bojovém umění. šu-ha-ri může být modelem pro trénink bojového umění jako celku. Na systém cvičení se ale nehodí. Vnitřní síla je jedním z nástrojů, které žák potřebuje, ne cílem sama o sobě.
Náhoda, záměr a to, co leží za modelem
Dosud jsme o šu-ha-ri mluvili jako o organizovaném pedagogickém systému. Jenže téměř každý, kdo se bojovým uměním věnuje dlouho, má ve svém příběhu nějakou podivnou náhodu. Událost, která se zdá stát úplně mimo racionální svět výukových modelů, a přesto byla rozhodující. Japonský světonázor, z něhož šu-ha-ri vzešlo, pro to má místo. Vesmír je pole, na němž se děje vše ostatní. Každý člověk přináší své záměry a své sklony, svou karmu. Učitel se setkává s žákem a oba mají své přání, požadavky i očekávání. Jak se to všechno projeví?
Japonští učitelé rádi používají výraz ten no mičibiki, „vvedení nebem“ nebo „nebe vybralo cestu“. Kdo studoval v Japonsku, často to zná z vlastní zkušenosti. Hlavní dódžó školy, kterou chcete studovat, je dva bloky od vaší univerzity. Dódžó, skrze nějž se dostanete k další škole, je cestou mezi bytem a stanicí metra. Máte sklon něco hledat, ale nenajdete to, dokud vám nebe neukáže směr.
Jiný pohled říká, že štěstí přeje odvážným. Někdo by mohl tvrdit, že ani jeden z jeho učitelů nepřišel náhodou. Vždy to byl on, kdo za nimi šel. A pokaždé věděl, že jde o zásadní setkání, protože jeho tělo reagovalo dřív než rozum. Před první hodinou u budoucího učitele zvracel. Při setkání s učitelem meditace málem nedoběhl na toaletu. Před dalším se třásl strachy. To menší já v něm poznalo, že stojí v přítomnosti něčeho, co ho promění. Můžeme tomu říkat náhoda, ale vytvořil ji záměr.
A pak jsou příběhy, kde rozhoduje čistá náhoda. Mladý muž po vysoké škole bydlí ve Washingtonu. Nikdy neslyšel o aikidu. Na večeři mu někdo řekne o pozoruhodném mistrovi, který se právě přistěhoval. O pár dní později na procházce zahlédne plakát na ukázku, která začíná za hodinu o pár ulic dál. Jde se podívat. „To je to nejlepší, co jsem kdy v životě viděl.“ O dvaačtyřicet let později je stále tam.
Snad nejsilnější příběh tohoto druhu je životní příběh baleríny Michaely DePrinceové. Jako tříletý sirotek, vyděděnec v sierraleonském sirotčinci, stála u brány. Vítr jí k nohám přifoukal dvacet let starý časopis. Na obálce byla balerína. Nevěděla, co to je, ale poprvé po dlouhé době viděla někoho usmívat se. Řekla si, že někde existuje svět víl, kde se lidé usmívají, a že tam chce. Obrázek vytrhla a schovala. Nakonec se opravdu stala balerínou. Protože – osud, bůh, říkejte tomu jak chcete – zkrátka něco rozhodlo, že ten časopis dopadne k nohám právě toho dítěte, které ho v té chvíli potřebovalo. Její příběh vyšel knihě Taking Flight.
Existuje však ještě hlubší rovina. Model šu-ha-ri funguje uvnitř představy vesmíru, v němž je možné dosáhnout osvícení. Ale co leží za tímto vesmírem? Některé klasické školy mají v osnově učení, která místí žáka do světa, kde už neplatí příčina a následek, a přesto má vše svůj účinek. Je to něco, co nelze obsáhnout žádným pojmem, ani pojmem osvícení. Lze to přirovnat k principu neurčitosti. Někteří se domnívají, že právě v tomto světě se pohyboval Uešiba Morihei.
Ve Šindó jóšin-rjú jsou taková učení součástí svitků školy. Patří k nim formy pro rozvoj vnitřní síly i očistné praktiky. Ti, kdo jimi prošli, často nemají slovní zásobu, jak to popsat. Je to zkušenost tak nezvyklá, že člověk neví, co se děje. Neví, kdo k němu mluví, zda mluví sám k sobě, nebo zda je posedlý. Ani konceptuální mysl to neuchopí, ať by o tom bylo napsáno kolik knih. Za určitých podmínek je to ale přímo prožitelné. Je dobré vědět, že takové věci existují, i když je možná nikdy nezakusíte.
K tomu patří i zkušenost, kterou mají mnozí žáci klasických škol. Když poprvé slyší, že mají být „posednuti duchem školy“, připadá jim to přitažené za vlasy a odpuzuje je to. Dokud to nezakusí. Dobrý učitel to přitom nedrží v ezoterické rovině, ale překládá to do praktických pojmů.
Kdy ťuknout na skořápku
Zůstává poslední otázka. Je přechod do fáze ri přirozeným vývojem žáka, nebo ho musí učitel posvětit? Odpoutat se od formy je trochu jako odejít z domova. Nemůže žák cítit strach, který ho fakticky drží na místě?
Zkušení učitelé se shodují, že do fáze ri nelze nikoho vystrčit. Žák do ní dorazí sám. Učitel ho může povzbudit, ale většina lidí trénuje celý život a nikdy se tam nedostane. Je to vzácné. Lze být vynikajícím učitelem a nikdy se nedostat nad vysokou úroveň fáze ha. I takový učitel ale může své žáky dovést až na hranu, za níž už ri objeví sami. Představa, že se tam dostane každý, je svým způsobem lež. A učitel, který si myslí, že žáka vyhodí z hnízda a ten najednou dosáhne ri, se mýlí.
Vzácnost dobře ilustruje Paretův princip 80/20. Ze sta lidí, kteří vstoupí do dódžó, se k prvnímu mistrovskému stupni (šodan) dostane možná dvacet. Z nich se k druhému (nidan) dostane zase jen pětina. A tak dál. Dosáhnout vyšších pater umění je už samo o sobě vzácné. Dosáhnout ri je ještě vzácnější, podobně jako probuzení nebo osvícení.
To ale neznamená, že by učitel měl nečinně čekat. Tlačit, tlačit a tlačit, dokud žák nedojde do bodu, kdy je připraven odejít sám, nebo dokud to učitel nevzdá. Nelze si představit výuku, ve které učitel žáka zároveň netlačí a netáhne. Jeho úkolem je předávat to, čemu žák ještě nerozumí nebo co neumí projevit. Heslo „postav to a oni přijdou“ tu neplatí.
Ukazuje se tu i jemný rozdíl mezi tlačením a výzvou. Ve fázi šu učitel žáka tlačí. Nad určitou úrovní už spíš koučuje. Na začátku je vztah postavený jako výuka dítěte a postupně se proměňuje ve výuku dospělého. Tlačit znamená dodávat motivaci zvenčí a něco vnucovat. Vyzvat znamená postavit před žáka úkol, ale splnit ho je jeho věc. Až do chvíle, kdy žák získá nejvyšší licenci úplného předání školy (menkjo kaiden), je učitel také ten, kdo ho vyzývá.
Zenová tradice zná příběh, který ukazuje, jak radikální může být poslední lekce. Mistr dovedl svého nejlepšího žáka k plnému osvícení a řekl mu: „Hotovo. Jdi a žij svůj život a předávej učení dál.“ Žák odpověděl, že pokud to mistrovi nevadí, zůstane s ním, protože ho miluje a dal mu všechno, co kdy chtěl. Právě se plavili na přívozu přes řeku. Mistr skočil do vody a utopil se. Byla to jeho poslední lekce: teď už jsi na to sám. Ať už je to vykopnutí, nebo ne, určitě to bylo přeseknutí poslední nitky připoutanosti.
Mírnější a možná ještě přesnější obraz nabízí přirovnání kuřete a vejce. Kuře uvnitř vejce se blíží vylíhnutí a slepice venku ho slyší pípat. Kuře si musí cestu ven prorazit samo, protože část jeho růstu spočívá právě v tom, že na to má dost síly. Zvládne to až v okamžiku, kdy tš sílu má. Slepice zvenčí na skořápku často ťuká, aby kuře povzbudila. Ale nerozbije ji. Kdyby ji rozbila příliš brzy, kuře zahyne. Kdyby neťukala vůbec, kuře se možná ven nedostane a zahyne také. Umění práce se žáky je umění vědět, “kdy už ťuknout a kdy ještě ne”.
A možná nejpraktitější rada na závěr této části: v mnoha klasických školách se o šu-ha-ri v dódžó vůbec nemluví. Je to něco, co se prožívá, ne něco, co se vyučuje. To nejlepší, co může učitel udělat, je naučit žáky pozorovat. Pokud se dostanou do fáze, kdy opravdu pozorují, pozná šu-ha-ri každý sám, až se mu to bude dít.
Závěr: ne víc vedení, ale jiné vedení
Tradiční japonský výukový model stavěl na tom, že se žák tvrdě dožadoval toho, co mu učitel nabídl. Bylo to vyčerpávající učednictví a veškerá povinnost ležela na žákovi. Změnilo se to, když se taková umění učí moderní západní žáky? Pomáhají jim dnešní učitelé víc?
Odpověď zkušených učitelů zní: ne, není to víc vedení, je to jiné vedení. Nejde o to, že by se cesta stala snadnější. Model se jen přizpůsobí kultuře, ve které žijeme. A to se dělo i v samotném Japonsku. Uvažování běžného Japonce v období válcících států Sengoku bylo úplně jiné než v období Edo. Další proud změn přinesla reforma Meidži a další poválečné Japonsko. Jak učit západní žáky a zároveň co nejvěrněji zachovat model tradiční školy, tak jak byl předán? Takamura, který přivezl Šindó jóšin-rjú do Spojených států, musel kráčet po tenké hraně. Neučit odlišně, jen učit jiným způsobem. Přizpůsobit se, ale přitom nic nezměnit.
Vzhledem k rozmanitosti výuky i mezi klasickými školami v Japonsku dělá ve skutečnosti každý učitel totéž. Hledá vlastní cestu, zjišťuje, co funguje, jak moc žáka tlačit a jak často ťukat na skořápku.
Staré rčení praví, že znakem skutečného mistra je schopnost převzít odkaz svých předchůdců a vydestilovat z něj čistou esenci jejich učení. Právě v této esenci se může skrývat to, co je univerzální a nadčasové. Tradiční formy, které nám byly předány, jsou pouze prostředkem k jejímu pochopení. Samy o sobě však nestačí. Skutečný význam získávají teprve tehdy, když porozumíme principům, které se za nimi skrývají, a dokážeme je uvést v život.
A možná je to s šu-ha-ri jako se zrnkem písku v ústřici. Samo o sobě je nenápadné a nikdo by kolem něj nemusel nic stavět. Ale právě proto, že není snadno uchopitelné a nelze ho uzavřít do jedné definice, kolem něj vyrostá něco cenného: perla rozhovorů o tom, co to znamená učit a učit se. Model teze, antiteze a syntézy, oblouk vývoje, který vede stále kupředu.
ZDROJ: “Shu-Ha-Ri Dialogues” – All Sensei Panel Discussion & Q&A









