Zkreslená čest
Jak se skutečná bojová umění stala nástrojem moci i slepé poslušnosti
Představy o dávných japonských válečnících jsou v dnešní moderní době často obestřeny velmi hustým, romantickým závojem. Ve filmech, populární literatuře i v běžném povědomí vidíme tyto muže jako ztělesnění bezmezné a absolutní oddanosti svým pánům. Jsou nám předkládáni jako bytosti, které by bez jediného zaváhání položily svůj vlastní život, jen aby zachovaly svou čest nebo vyhověly rozkazu svého vládce. Mnoho dnešních cvičenců vnímá tento obraz jako posvátnou a nedotknutelnou pravdu.
Ale co když je tento idealizovaný obraz, který nám s takovou jistotou předkládají slavné historické spisy, ve skutečnosti jen velmi obratnou a cílenou manipulací tehdejších vládnoucích vrstev?
Skutečná tvář a historie bojových umění, pokud ji zbavíme nánosů pozdější politické propagandy a uměle vytvořených pravidel, totiž vypráví docela jiný příběh. Je to příběh o surovém přežití, o prvořadé ochraně vlastní rodiny, o hluboké lidské důstojnosti a především o nesmírné odvaze vzepřít se nesmyslným rozkazům. Pojďme se nyní společně ponořit hluboko pod povrch zažitých mýtů a krok za krokem odhalit, co znamenal pravý kodex válečníka dříve, než byl účelově zkreslen takřka k nepoznání.
Zrádnost slepé víry v autority a mrtvá litera
Představte si jedno velmi příznačné setkání, ke kterému došlo zhruba před dvanácti lety v ulicích Amsterdamu. Dva muži, které spojoval hluboký zájem o asijské tradice a cesty boje, se pustili do diskuse o podstatě cti a morálky. Jeden z nich, svobodný japonský muž středního věku, začal s velkým přesvědčením tvrdit, že východní kodex válečníka je morálně a filozoficky nadřazený evropskému rytířství. O co toto své odvážné tvrzení opíral? Argumentoval tím, že východní válečník má podle starých pravidel povoleno vykonat krevní mstu pouze a jedině tehdy, pokud je ublíženo někomu, kdo stojí ve společenské hierarchii nad ním – tedy jeho pánovi nebo jeho vlastním rodičům. Podle této logiky, pokud by někdo napadl, zranil nebo dokonce zabil jeho vlastní ženu či děti, správný válečník by měl tuto obrovskou bolest tiše snést, projevit absolutní sebekontrolu a pomstu nevykonat, protože tito členové rodiny stojí v hierarchii „níže“.
Tato myšlenka je pro každého člověka, který někdy pocítil hlubokou a bezpodmínečnou lásku ke své rodině, naprosto zarážející. Jak může někdo tvrdit, že potlačení přirozené touhy chránit své nejbližší – ty nejzranitelnější, kteří na nás zcela spoléhají – je znakem morální nadřazenosti? Tento japonský muž, který sám neměl vlastní rodinu a pravděpodobně nikdy nezažil tíhu a krásu zodpovědnosti za vlastní děti či manželku, však této myšlence bezmezně věřil. Když byl konfrontován s pochybnostmi o tom, zda toto může být skutečný a funkční morální kompas, jeho obranou nebyly logické argumenty ani osobní zkušenost. Namísto toho sáhl do své knihovny a vytáhl přes sto let starou, avšak celosvětově proslulou knihu od autora Inazóa Nitobeho (Bušido – Duše Japonska), která se tváří jako absolutní autorita na dané téma. Ukázal na konkrétní stránku, kde byla tato chladná a neosobní definice přesně popsána, a považoval to za definitivní konec debaty.
Zde narážíme na obrovský a nebezpečný problém, který přesahuje hranice bojových umění a dotýká se celého našeho vnímání historie.
Je to problém slepé víry v autority.
Lidé mají velmi často tendenci přijímat definice a pravidla jako neměnnou pravdu jen proto, že je napsal někdo slavný, nebo proto, že byly vytištěny v uznávané knize. Pokud člověk ztratí schopnost kriticky myslet a pochybovat o věcech, které popírají základní lidskou empatii a zdravý rozum, stává se z něj jen prázdná schránka opakující cizí slova. Právě proto nemá smysl vést hlubší diskuse s lidmi, kteří považují texty za svaté jen kvůli jménu autora na obálce, aniž by zkoumali skutečný záměr, s jakým byly tyto texty vytvořeny.
Generál Nogi a propast mezi kulturami
Tato tendence nadřazovat uměle vytvořená pravidla poslušnosti nad přirozenou lidskost však není omezena jen na teoretické debaty v amsterdamských bytech. Historie nám ukazuje, že s podobným, naprosto odtrženým pohledem na svět operovaly i ty nejvýznamnější vojenské osobnosti. Zářným příkladem je slavný generál Maresuke Nogi, hrdina rusko-japonské války. Když jako mladý důstojník pobýval ve Francii, účastnil se společenského setkání s evropskými vojáky. Během jednoho večera se rozvinula vášnivá debata o rozdílech mezi evropským rytířským kodexem a východním chápáním cti. Generál Nogi, pevně přesvědčený o své pravdě, předložil francouzskému důstojníkovi naprosto stejný argument o mstě a hierarchii, jaký zazněl v Amsterdamu.
Reakce francouzského důstojníka byla výmluvná. Debata náhle skončila. Francouz nepokračoval. Zastánci zkreslených tradic si tento moment ve svých spisech často vykládají jako obrovské intelektuální vítězství – tvrdí, že francouzský důstojník uznal Nogiho argumenty a byl takzvaně „poražen“. Pokud se na to ale podíváme očima zdravého rozumu, pravda bude pravděpodobně úplně jinde. Francouzský důstojník, zvyklý na kulturu, kde ochrana slabších (žen a dětí) je absolutním základem cti každého muže, s největší pravděpodobností jednoduše pochopil, že debata ztratila jakýkoliv smysl. Setkal se s myšlenkovým systémem, který pro něj byl tak absurdní a zbavený základní lidskosti, že prostě nemělo cenu v konverzaci pokračovat. Raději odešel, než aby ztrácel čas nesmyslnou diskusí.
Tento historický střet nás přivádí k mnohem hlubší úvaze o tom, co vlastně znamená slovo „civilizace“. Často se říká, a většinou je to pravda, že společnost je vysoce kultivovaná a civilizovaná tehdy, když jsou v ní lidé vzděláváni a vychováváni k tomu, aby se chovali jinak, než velí hrubé zákony zvířecí říše a právo silnějšího. V takové opravdově vyspělé společnosti jsou zranitelní a slabí lidé – ať už chudí, nebo fyzicky znevýhodnění – chráněni a je s nimi zacházeno spravedlivě a s respektem. Naopak společnost, kde si ti, kteří mají peníze, moc nebo hrubou fyzickou sílu, mohou dělat naprosto cokoliv se jim zlíbí, je ve svém jádru stále velmi primitivní, a to bez ohledu na to, jak složité a poetické morální kodexy si sama pro sebe sepíše.
Když se přes tuto optiku podíváme na uspořádání mnoha tradičních společností, musíme si položit velmi nepříjemné otázky. Jak moc civilizovaná je kultura, ve které jsou ženy systematicky diskriminovány? Jak vyspělá je společnost, ve které lidé s fyzickým handicapem nemohou svobodně vyjít ze svých domovů, protože na každém kroku narážejí nejen na fyzické bariéry v ulicích, ale především na bariéry mentální a hluboce zakořeněné předsudky? Skutečná čest totiž nespočívá ve slepé poslušnosti mocným, ale v ochraně těch, kteří se sami bránit nemohou.
Morální experiment: Rozum, instinkt a síla tradice
Abychom pochopili, jak obrovský vliv může mít cílená výchova na základní lidské chování a vnímání morálky, můžeme se podívat na jeden nesmírně zajímavý experiment. Tento myšlenkový pokus, který se velmi úzce dotýká toho, co známe z odborných psychologických studií zkoumajících kulturní rozdíly v morálním rozhodování, postavil do jedné místnosti skupinu ženatých mužů z mnoha různých národností a kultur. Každý z nich, navíc otec od rodiny, byl postaven před mrazivou otázku: „Představte si, že vy a vaše rodina čelíte náhlé a smrtící katastrofě. Před vámi se nacházejí tři lidé, ale vy máte čas a možnosti zachránit pouze a jedině jednoho z nich. Jsou to vaše dítě, vaše manželka a vaše matka. Koho zachráníte?“
Drtivá většina mužů z celého světa, nezávisle na jejich původu, odpověděla, že by zachránili své dítě (s několika málo výjimkami, které by volily manželku). Toto rozhodnutí vychází z našich nejhlubších, téměř zvířecích instinktů. Chránit své potomstvo znamená chránit budoucnost. Je to biologický imperativ, který máme zapsaný hluboko v DNA.
Byl tu však jeden účastník, Číňan, jehož odpověď vyrazila všem ostatním dech. Odpověděl, že by zachránil svou matku.
Pro většinu zúčastněných to byl obrovský šok. Jak by mohl otec nechat zahynout své vlastní dítě? Vysvětlení tohoto postoje nám otevírá okno do zcela jiného způsobu myšlení, který je utvářen stovkami let specifické kulturní výchovy. V tamní kultuře jsou muži odmalička svými matkami učeni velmi pragmatické a pro nás drsné logice: Pokud ztratíš manželku, můžeš si najít novou. Pokud ztratíš dítě, můžeš s novou manželkou zplodit další. Ale matku máš na celém světě jenom jednu, tu nikdy ničím a nikým nenahradíš. Z pohledu této matky je pak zcela přirozené a normální očekávat, že bude v krizové situaci zachráněna ona, a to i na úkor svého vlastního vnuka.
Aby se tento kulturní fenomén dal pochopit ještě lépe, byl tento samý dotaz položen jedné čínské ženě. Odpověděla přesně tak, jak se dalo očekávat – potvrdila toto kulturní pravidlo. Pak ale následovala druhá, mnohem osobnější otázka: „Jsi vdaná za Evropana, za Nizozemce. Co kdyby on v takové situaci zachránil svou matku a nechal tebe nebo vaše dítě napospas osudu? Jak bys reagovala?“
Její odpověď byla blesková a nekompromisní: „To bych mu nikdy, za žádných okolností nedovolila.“
To je fascinující rozpor. Proto následovala logicky třetí otázka: „Dobrá, a když se ti narodí syn, jak ho budeš vychovávat? Evropským způsobem, nebo tím čínským?“
Její odpověď byla opět očekávatelná, ale o to více odhalující: „Samozřejmě že ho vychovám naším čínským způsobem, aby si vždycky myslel, že já jsem pro něj ten nejdůležitější člověk na světě.“
Tento příběh je naprosto klíčový pro pochopení toho, jak fungují umělé morální kodexy. Je naprosto zřejmé, že základním živočišným instinktem je zachránit dítě. Dlouhodobá, systematická a historicky zakořeněná edukace však dokázala tento prvotní instinkt v určité kultuře zcela přeprogramovat. Lidé byli naučeni chovat se v přímém rozporu se svou biologií. Otázkou ale zůstává: Můžeme říct, že jen proto, že někdo dokázal ovládnout přírodní instinkt pomocí umělých pravidel, je tento umělý způsob automaticky „nadřazený“ a morálně lepší než standardní lidské chování? Odpověď musí znít jasně: NE.
Ne každé překonání přirozenosti vede k morálnímu povznesení. Někdy vede jen k chladné kalkulaci, která s opravdovou lidskou ctí nemá nic společného. A přesně to samé se stalo s kodexem válečníků.
Lekce ze stříbrného plátna: Hranice lidské důstojnosti
Pokud chceme pochopit rozdíl mezi uměle vnucenou poslušností a skutečnou ctí válečníka, nemusíme studovat jen staré svitky. Někdy nám ten nejpřesnější obraz nabídne umění, které čerpá z hlubokých historických křivd. Před lety vznikl pod křídly slavné produkce Mifune film s názvem Mačibuse (待ち伏せ) — The Ambush (1970). Tento film naprosto brilantně rozkrývá absurditu absolutistické moci a ukazuje, jak vypadá opravdová cesta cti.
Příběh sleduje osud bojovníka, který se stane obětí nepochopitelného a krutého rozkazu svého vládce. Vládce, znuděný jednou ze svých mnoha milenek a toužící se jí zbavit, se rozhodne, že ji jako „dar“ vnutí jednomu ze svých podřízených válečníků a přinutí ho k sňatku. Pro válečníka i celou jeho rodinu to je obrovská potupa. Dostat odloženou ženu jako dar je zásahem do jejich hrdosti. Nemají však žádnou možnost volby. Systém je nastaven tak neúprosně, že musí tento „dar“ nejen přijmout, ale navíc musí předstírat obrovskou radost, vděčnost a pociťovat nesmírnou poctu. To je esence psychologického otroctví – nejenže musíte udělat to, co se vám hnusí, ale musíte u toho předstírat, že je to váš splněný sen.
Jak však plynou roky, stane se něco nečekaného. Ukáže se, že darovaná žena má neobyčejně laskavou, jemnou a dobrotivou povahu. Vůči svému novému manželovi projevuje hluboký respekt a oddanost. Mezi manželi se zrodí silné pouto a skutečná, upřímná láska. Našli štěstí tam, kde mělo být jen ponížení.
A právě v tento moment zasáhne krutovláda znovu. Vládce si zničehonic vzpomene na svou bývalou milenku a bez jakéhokoliv ohledu na život, který si manželé vybudovali, vydá nový rozkaz: Chce ženu okamžitě zpět.
Válečník, který svou ženu hluboce miluje, stojí před neřešitelným dilematem. Ví, že pokud odmítne uposlechnout, nebude popraven jen on, ale hrozí smrt celé jeho široké rodině. Zoufale se proto obrací na svého otce a své bratry a svolává rodinnou radu. Vysvětluje jim situaci a ptá se, co má dělat. A zde přichází ten nejčistší projev skutečného ducha bojových umění. Jeho rodina se jednohlasně shodne: Nadiktovaná poslušnost šílenému pánovi není čest. Je to zbabělost. Lidská důstojnost, ochrana těch, které milujeme, a zachování morální integrity jsou hodnoty, které stojí výše než život sám. Zvolí si bojovat proti tomuto brutálnímu rozkazu.
Vládce následně pošle celou ozbrojenou jednotku, aby rodinu vyhladila. Výsledkem je krvavá bitva, ve které bok po boku bojují všichni členové rodiny, od nejmladších chlapců až po starce na sklonku života. Všichni padnou. Zemřou, ale neodevzdají svou důstojnost.
Tento film ukazuje, že skutečná cesta válečníka nespočívá v tom být bezduchým nástrojem v rukou panovníka. Skutečná čest znamená vzepřít se nesmyslnému nařízení, i když víte, že vás to bude stát život. Znamená to chránit svou rodinu a svou lidskost. Tento obraz je v naprostém protikladu k tomu, co nám diktují knihy jako Hagakure nebo texty Inazóa Nitobeho, které vznikly mnohem později a které hlásají slepou a otrockou podřízenost.
Proměna válečníka ve sluhu: Jak se přepisovaly dějiny
Abychom pochopili, jak k tomuto propastnému rozdílu mezi skutečnou ctí a nařízenou poslušností vůbec došlo, musíme se podívat na to, jak fungoval svět před nástupem rodu Tokugawa k moci, a jak se změnil po něm.
V dobách, kdy neexistovala jednotná centrální moc a země byla zmítána nekonečnými občanskými válkami (což byla realita trvající staletí), znamenalo slovo válečník něco úplně jiného než dnes. Tito muži museli každý jediný den bojovat o holé přežití. Vítězství znamenalo život a pokračování rodu, prohra znamenala úplnou zkázu, smrt a ztrátu území. V tomto neúprosném prostředí byla absolutní prioritou ochrana vlastní rodiny a zajištění jejího přežití. Pán, kterému válečník sloužil, byl důležitý, ale nebyl to Bůh.
Představte si to na jednoduchém příměru: Pokud byl vládce neschopný, hloupý a dělal chybná strategická rozhodnutí, hrozilo, že sousední státy území napadnou a všechny vyvraždí. V takové situaci si žádný pragmatický válečník nemohl dovolit luxus slepé poslušnosti. Pokud se ukázalo, že velitel vede své lidi do záhuby, válečníci neváhali a svého pána opustili, nebo dokonce změnili strany, pokud to bylo nezbytné pro záchranu jejich rodin. A co je nejdůležitější – pokud k něčemu takovému došlo, společnost z toho vinila neschopného pána, nikoliv válečníky, kteří se zachovali logicky.
Samozřejmě, že tito muži měli nesmírně silný smysl pro čest. Pokud sloužili pánovi, který byl spravedlivý, schopný a respektovaný, byli ochotni za něj položit život i v předem prohrané bitvě. Čest byla často silnějším hnacím motorem než samotná touha žít. V této době si tito muži plně zasloužili titul Buši – což v přesném překladu znamená bojující válečník.
Vše se ale dramaticky změnilo s nástupem epochy Tokugawa. Nastalo období hlubokého míru. Války, které formovaly charakter národa, definitivně skončily. Země byla sjednocena pod tvrdou rukou šóguna a uzavřena před okolním světem. Pro válečníky to znamenalo absolutní ztrátu jejich původního smyslu existence. Už nemuseli každý den riskovat život na bitevním poli, aby uchránili své blízké. Nyní k zajištění přežití a pohodlného života rodiny stačilo jediné – chránit svého pána před tím, aby neudělal nějakou politickou chybu nebo přešlap, za který by ho mohl šógun ztrestat. Pokud se pán udržel v přízni šóguna, měla rodina válečníka garantováno věčné a poklidné živobytí.
V tento moment se profese dramaticky mění. Z muže Buši (válečník, který bojuje) se stává Samuraj (slovo, které v jádru znamená služebník). Aby noví vládci, kteří si chtěli udržet absolutní moc a zamezit jakýmkoliv povstáním, upevnili tento nový řád, sáhli k mistrovskému tahu. Rozhodli se uměle přepsat a pokroutit morální kodex.
Začali vytvářet vynucený a zcela nepřirozený výklad cti. Do tohoto nového, účelově zkresleného kodexu vložili myšlenku, že jediným myslitelným smyslem existence služebníka je slepá oběť vlastního života pro svého pána. Vznikl mýtus absolutní loajality, který nepřipouštěl otázky ani pochybnosti. Vládnoucí vrstva si tak vytvořila morální štít chránící její vlastní moc. Bylo to výhodné pro vládce, zničující pro lidského ducha.
Je fascinující si uvědomit, že před touto umělou politickou manipulací nebyl mezi východním pojetím válečníka a evropským rytířským kodexem prakticky žádný rozdíl. Obě kultury si cenily odvahy, spravedlnosti a ochrany slabých. Teprve knihy, které napsal mnohem později Inazó Nitobe a které sloužily k propagaci tohoto poslušného modelu směrem k evropské společnosti, zafixovaly mýtus, který dodnes mnozí považují za originální a pravou cestu. Není tomu tak. Je to jen iluze vytvořená pro potřeby dávných politiků. Znalost tohoto původního, nezkresleného kodexu, který je tolik podobný svobodnému evropskému rytířství, je něco, na co bychom měli být skutečně hrdí, a neměli bychom slepě obdivovat jeho pozdější toxickou verzi.
Návrat ke kořenům: Pět pilířů nezávislého mistra
Jak tedy najít cestu zpět k původním hodnotám? Jak poznat, co to znamenalo být skutečným válečníkem předtím, než se z něj stal pouhý byrokrat s mečem? Bohužel, v západních jazycích, do kterých se literární díla překládala, existuje jen velmi málo knih, které by předkládaly tento nezkreslený obraz. Většina trhu je přesycena díly, jako je již zmíněné Hagakure, které šíří onen zmanipulovaný pohled. Mezi tou hrstkou cenných výjimek však jednoznačně vyniká kniha s názvem „Mijamoto Musaši“, jejímž autorem je Eidži Jošikawa.
Tento rozsáhlý román, ačkoliv jde o beletrii, je postaven na osudech skutečné historické postavy. Mijamoto Musaši představuje dokonalý most mezi dvěma světy. Narodil se v dobách zuřících válek a dospíval právě ve chvíli, kdy se k moci dostával rod Tokugawa. Jako mladý bojovník se zúčastnil velkých bitev, stál ovšem na straně poražených – bojoval proti budoucím vládcům. Přestože jeho strana prohrála, on sám na rozdíl od mnoha jiných bitevní vřavu přežil.
Ocitl se v novém světě, ve světě tvořícího se míru, jako bojovník bez pána. Nedal se však do služeb nového systému. Zvolil si neuvěřitelně těžkou cestu nezávislosti. Rozhodl se, že se stane nejlepším šermířem (tento termín, Kenši, označuje válečníka, který mistrovsky vládne mečem zvaným katana) v celém Japonsku. Nebyla to cesta formálního cvičení v bezpečí hradů. Byla to krvavá a nemilosrdná pouť, během které podstoupil více než šedesát soubojů na život a na smrt. Ve všech zvítězil. Nikdy se nestal něčím poslušným sluhou. Na sklonku života byl veleben jako „světec meče“ a těšil se obrovskému respektu všech tehdejších válečníků.
Spisovatel Eidži Jošikawa se skrze popis Musašiho bouřlivého života snažil vyjádřit, co on sám považuje za pravou esenci bojových umění a cti. Nejde o nějaký seznam nařízení, co se smí a nesmí dělat vůči nadřízeným. Jde o vnitřní nastavení člověka, které lze shrnout do pěti naprosto zásadních pilířů:
- Udržovat si pevné a jasné cíle: Život bez směru je promarněný. Pro Musašiho byl cíl naprosto zřejmý – stát se absolutně nejlepším a nejzručnějším šermířem v celé zemi. Cíl dává bojovníkovi smysl vstát každé ráno a čelit bolesti.
- Udržovat si silný smysl pro čest v každodenním životě: To neznamená poslušnost, to znamená žít a bojovat svěže, živě a naplno. Být neustále přítomen v daném okamžiku. Znamená to nezaváhat, když je potřeba konat. Čest zde znamená pravdivost k sobě samému.
- Udržovat si nekompromisní sebedisciplínu: Být na sebe přísný. Válečník si sám na sebe nakládá ty nejtěžší břemena a prochází drsným, neúprosným tréninkem. Ne proto, že mu to někdo přikázal, ale proto, že jedině tak může posílit svou vlastní mysl a tělo do podoby nezlomného nástroje.
- Kultivovat silné „Ki“ (vědomí a bdělost): V bojovém kontextu nejde o žádnou mystiku. Jde o schopnost neustálého, maximálního soustředění a vnímání okolí, které je naprosto klíčové k tomu, aby člověk vůbec přežil smrtící hrozby, které na něj neustále čekají. Kdo ztratí pozornost, ten umírá.
- Nezávislá a svobodná mysl: Toto je možná ten nejkrásnější a nejodvážnější bod celého učení. Chovat respekt k Bohu (či božstvům a vyššímu řádu), ale nikdy, za žádných okolností se na něj nespoléhat. V boji a v životě se musíte spolehnout pouze sami na sebe. Čekat, že vás zachrání někdo jiný, ať už pán, nebo vyšší moc, je cestou do záhuby. Nezávislost je podstatou skutečného mistrovství.
V knize jsou tyto klíčové esence rozpracovány v mnoha konkrétních příbězích a situacích, které zanechávají v čtenáři nesmírně hluboký dojem. Není to nudná teorie. Je to návod k přežití v nevlídném světě, který se dá aplikovat bez ohledu na staletí.
Odkaz pro dnešní dny: Vědět, kdy bojovat a co chránit
Pochopení této knihy a celého nezkresleného kodexu přesahuje hranice teoretické historie a stává se zcela reálným, praktickým nástrojem i v moderní době. Zářným důkazem toho je život Masutacua Ójamy, legendárního zakladatele a tvůrce mezinárodně uznávaného stylu Kjokušin karate.
Ójama patřil mezi nejvášnivější a nejvěrnější čtenáře Jošikawovy knihy o Musašim. V době svého mládí, když odcestoval do Spojených států amerických, aby tam propagoval své umění a testoval své schopnosti, se neocitl ve zrovna přátelském prostředí. Musel čelit tvrdé realitě – trávil čas tím, že neustále přijímal výzvy k boji a měřil své síly s mohutnými americkými boxery a drsnými zápasníky. Nebyl to sport s jasnými pravidly a rozhodčím, byl to boj o čest a přežití jeho školy.
V této nesmírně psychicky i fyzicky náročné době měl knihu o Musašim neustále při sobě, střeženou jako nejcennější poklad. Pokaždé, když se ocitl v úzkých, když čelil obrovskému vyčerpání, strachu nebo stál před soupeřem, který se zdál být neporazitelný, knihu otevřel. Snažil se vžít do mysli dávného šermíře a přemýšlel: „Co by v této konkrétní situaci udělal Musaši?“ Tato silná mentální opora a návrat k základním, surovým principům přežití a nezávislé mysli mu pomohly překonat každou překážku a vyjít z každého souboje jako vítěz.
Tato literární i historická zkušenost není určena jen pro zakladatele slavných škol bojových umění, jakým byl mistr Ójama. Patří naprosto všem, od začátečníků až po pokročilé instruktory džúdžucu či jiných stylů, kteří to se svou cestou myslí vážně a touží pochopit skutečného ducha boje. Ukazuje nám naprosto zřetelně základní premisy: Jasně nás učí tomu, jak bojovat s maximálním nasazením, poskytuje nám chladnokrevnou moudrost k tomu, abychom poznali, kdy je strategické a správné utéct či ustoupit, a především, dává nám pevný morální kompas k tomu, abychom věděli, co má v životě skutečně smysl chránit.
A právě to je konečným poznáním, ke kterému bychom měli dospět.
Opravdová cesta bojových umění a skutečná čest nemají nic společného s odevzdáním vlastní svobodné vůle do rukou diktátora či nadřízeného.
Čest není slepá poslušnost, kdy musíte odevzdat svou ženu mocipánovi a předstírat u toho úsměv.
Čest není ochota pomstít se za pána, ale ignorovat bolest vlastních dětí.
Skutečná, původní cesta válečníka, kterou si musíme připomínat, je cestou silného, bystrého a naprosto nezávislého člověka, jehož nejvyšším cílem je udržet si svou vnitřní čistotu, rozvíjet neustále své dovednosti a chránit ty nejslabší – především svou rodinu a svou lidskou důstojnost. Teprve když si přestaneme idealizovat zkreslené texty pocházející z období absolutistické vlády, můžeme začít skutečně chápat a cvičit tak, jak nám to odkázali ti největší z mistrů.
ZDROJ: 【Series of Budo Essay vol.5】Bushido What real BUSHI-DO means?
