Písmo psané lidskými těly
Uešiba mezi ideály, násilím a duchovní cestou
Zakladatel aikida Morihei Uešiba bývá líčen jako laskavý mudrc, který z tvrdých bojových technik vytvořil „bojové umění míru“. Skutečný obraz je složitější a mnohem lidštější. Uešiba se pohyboval mezi náboženskými vůdci, vojáky připravujícími převrat i atentátníky, věřil, že svými pohyby pomáhá udržet řád vesmíru, a zároveň chtěl, aby se jeho žáci uměli porvat. Text sleduje, z jakého prostředí aikido vyrostlo, co se skrývalo za tajemným cvičením činkon kišin, proč se tělesné dovednosti v Japonsku učily „kradením pohledem“ a co znamená přirovnání aikida k odstraňování usazenin z kloubů a co nás o lidské síle může naučit šimpanz.
Od newyorské žíněnky ke starým japonským školám
Cesta k pochopení aikida často nevede přes aikido samotné. Začíná se na počátku sedmdesátých let v USA: víkendové cesty z New Havenu do New Yorku, trénink v dódžó na Bond Street, později přespávání přímo na žíněnce. Pak přichází Japonsko a šest až sedm hodin tréninku denně – v malém dódžó na severozápadě Tokia, v centrálním dódžó aikida i v dalších soukromých dódžó různých učitelů. Je to obraz člověka posedlého tím, aby pochopil, co vlastně cvičí.
Brzy po příjezdu do Japonska se k aikidu přidaly dvě staré bojové školy (tzv. korjú). První z nich, Araki-rjú, je v podstatě to, co dělal pěšák šestnáctého století. Nejsnáz se popisuje jako „sumo se zbraní v ruce“: tvrdý kontakt, spousta zbraní, tvrdost. V mnoha ohledech jde o protiklad aikida. Druhá škola, Tenšin bukó-rjú, se soustředí kolem naginaty, tedy halapartny se zakřivenou čepelí, a má úplně jiné základy.
Rozdíl mezi nimi nejlépe vystihuje přirovnání ke zvířatům. Araki-rjú ztvárňuje způsob, jakým se v životě chová rosomák. Je velmi agresivní, ale umí couvnout do dutého kmene, takže proti vám stojí jen zuby. Svou kořist pomočí, aby ji vlci nesnědli. Všechno dělá jen pro sebe a má v sobě sílu, která vychází z nízkého, přikrčeného postoje. Tenšin bukó-rjú je naopak orel: rozpíná křídla, pohybuje se ve velkém prostoru, divoký, ale vždy z vnější strany, s odstupem. Dva zcela odlišné světy v jednom tréninkovém dni.
V aikidu se mezitím začaly hromadit pochybnosti o jeho účinnosti. Nebylo to kvůli učitelům – mezi nimi byli skuteční mistři, jako Nišio sensei, kteří stáli na mnohem vyšší úrovni. Šlo o to, že něco, o čem se v aikidu mluvilo, se v něm nedálo najít. Hlavním těžištěm se proto staly obě staré školy a k nim thajský box, kickbox, judo a čínská bojová umění. Ještě před aikidem přitom stálo intenzivní studium kung-fu v newyorské škole wu-šu.
Zájem o aikido ale nikdy nezmizel. Aikido je totiž pozoruhodný kulturní jev. Vynořilo se ze směsi krajního vlastenectví a přesvědčení o vlastním duchovním poslání, to vše zabalené do bojového umění. V jednom systému tak zachycuje celou jedno celé období japonských dějin Japonska se vším jejím šílenstvím. A právě tuto epochu je nutné pochopit, chceme-li pochopit Uešibu.
Dvě pravice a nebezpečí idealistů
Když se dnes mluví o politickém prostředí, z něhož aikido vzešlo, padne často slovo „pravicové“ a někdy i „fašistické“. Potíž je v tom, že pojmy pravice a levice jsou často používané nepřesně. Označení „pravicový“ se používalo také mezi komunisty: v sovětském Rusku se tak označovali komunisté, kteří nebyli dost oddaní kolektivizaci – „pravicoví úchyláři“. Benito Mussolini byl socialistou dřív, než se stal fašistou. Jednoduché dělení na dva tábory je tedy absurdní, i když ho kvůli srozumitelnosti musíme používat.
Nacismus lze chápat jako zrůdnou odnož socialismu. Národní socialisté řekli, že kolektivizace patří pod ochranu národního společenství, jehož nejlepším správcem je stát jako ztělesnění lidu. Myšlenku vlády jedné společenské třídy nahradili představou všemocného státu: stát řídí všechny a každý je jako mravenec, jednotlivý orgán většího organismu. Stát a velké podniky se tak úzce propojily.
V Japonsku se pro tento proud používá označení ujoku, tedy pravice. Jenže pravice tam byly ve skutečnosti dvě. První, která nakonec zvítězila a do značné míry řídila to, co vyvrcholilo druhou světovou válkou, se podobala nacistům a italským fašistům. Šlo o chladně uvažující lidi, kteří sledovali především moc a prospěch: naše země přežije nejlépe, když spojíme výrobu se státem, dobudeme nová území a budeme z nich žít.
Souběžně existovala pravice idealistická. Její stoupenci upřímně věřili, že Japonsko je duchovní bytost. Slovo „duchovní“ tu neznamená nějakou pouhé city. Znamená přesvědčení, že bohové přímo komunikují s císařem, a víc než to – že císař je sám svým způsobem bohem. Je ovšem třeba chápat, co pro Japonce znamenal „bůh“, tedy kami: místo, v němž se soustřeďuje duchovní síla. Kami může být kámen nebo zvláštní strom. Tito idealisté navíc otevřeně mluvili o „válce žluté a bílé rasy“. Tak se tehdy uvažovalo.
Idealisté měli i své „světlé“ stránky. Společnost Kokurjúkai, známá jako Společnost černého draka (název ve skutečnosti odkazuje na řeku Amur, japonsky Řeku černého draka), podporovala Sunjatsena, Suáše Čandru Bóse a hnutí za nezávislost po celé Asii. Na otázku, proč tedy lidé, kteří tvrdili, že jsou na straně Asiatů, umožnili v Asii hromadné vyvražďování a vraždili ty, kdo nechtěli Japonsko následovat, odpověděl jeden japonský idealista přirovnáním: Když miluješ ženu, dáš jí všechno, otevřeš jí srdce, prodal bys pro ni každý svůj majetek – a ona tě odmítne. Co uděláš?
V té odpovědi je obsaženo to nejděsivější na idealistech. Když věříš, že tvůj ideál je ctnostný, pak každý, kdo ho odmítne, je zlý. A proti zlému je dovoleno cokoli. Tento způsob uvažování není vázán na žádnou politickou stranu. Stejný výraz potlačené nenávisti smíšené s vytržením lze vidět u lidí, kteří dnes úmyslně škrábou auta „nesprávné“ značky, u davů stojících kolem lynčovaného černocha na americkém Jihu i u lidí, kteří před válkou v Německu obtěžovali Židy. Je to samolibé uspokojení z toho, že člověk smí vyjádřit své nejhorší touhy – a zároveň se při tom cítit jako správný člověk. Z davu se tak velmi snadno stává lynčující dav.
Nabízí se tedy nepohodlná otázka: kdo byl v Japonsku nebezpečnější? Idealisté, kteří měli skutečně dobré úmysly, ale byli ochotni vraždit, nebo chladní fašisté spojení s mocí státu a velkých podniků?
Uešiba, Ómoto a atentátníci
Uešiba se s lidmi z těchto kruhů stýkal po celý život. Aby bylo jasné proč, je třeba začít u jeho učitelů. Sókaku Takeda, mistr džúdžucu Daitó-rjú a Uešibův hlavní učitel, byl podle všeho, co víme, nepolitický. Nebyl proti vládě, učil policisty a soudce, patřil takříkajíc k vládnoucí společnosti, ale politickou postavou nebyl. Pokud jde o samotné techniky, je poctivé říct, že po většinu Uešibova života bylo téměř všechno, co dělal, Daitó-rjú džúdžucu – jeho osobním vyjádřením této školy. Kdyby to tak nadále nazýval, nikdo by se nepozastavil, nanejvýš by někdo řekl: „Moje Daitó-rjú je lepší než tvoje.“ Změnilo se ale jeho myšlení. Bojové umění není jen to, co děláte končetinami, ale i to, co děláte s myslí a na co se zaměřujete. Proto jsou nesmyslné i spory typu „brazilské jiu-jitsu je jen džúdó“. Není – už ne.
Druhou klíčovou postavou byl Onisaburó Deguči, vedoucí osobnost náboženského hnutí Ómoto. Byl to člověk opojený nejen Bohem, ale i sám sebou. Jakmile se stal náboženským vůdcem, zjistil, že si s lidmi může hrát, skoro pro vlastní pobavení. Na drobné úrovni to byly drobná kázání, jakými strašil služebné. Na celonárodní úrovni si zahrával s mocnými silami: pohrával si s představou, že je předurčen být císařem, a jezdil na bílém koni, který byl vyhrazen právě jen císaři. Ómoto se tehdy šířilo Japonskem a mělo miliony stoupenců. Uešiba se k němu přidal kolem roku 1920 a jeho členem zůstal až do své smrti.
Deguči navázal hluboké vztahy s nejvýznamnějšími postavami „pravice“, zejména s Micuru Tójamou, kmotrem celého hnutí a zakladatelem společnosti Gen’jóša (Společnost temného oceánu). Takové společnosti lze trochu přirovnat k dnešním teroristickým sítím, ovšem s tím rozdílem, že měly velmi blízko k vládě. S těmito lidmi udržoval styky Deguči a s ním i Uešiba – někdy přirovnávaný k Degučiho „cvičenému medvědovi“. Ale Uešiba těm myšlenkám také sám věřil. Jeho tokijské dódžó Kóbukan, později známé jako „pekelné dódžó“ (kde se mimochodem nikdy nikdo nezranil), sloužilo jako místo schůzek Sakurakai, organizace mladých důstojníků, kteří chtěli změnit režim.
Roku 1932 zachvátila Japonsko vlna atentátů. Působila tu například Ketsumeidan, Liga krve, vedená buddhistickým knězem školy Ničiren, který své členy učil zabíjet. Ani zenový buddhismus nebyl jiný: téměř každý významný zenový kněz plně podporoval japonské válečné cíle (podrobně to popisuje kniha Zen at War). V kázáních vojákům zaznívalo, že císař má buddhovskou podstatu,
…a pokud musí voják probodnout bajonetem dítě, pomáhá mu tak k lepší osudu v příštím životě.
V té vlně byl zavražděn i premiér Cujoši Inukai. Jeden z jeho vrahů, Taku Mikami, zůstal politicky aktivní i později. Když ho po válce hledali Američané, Uešiba ho ukrýval v Iwamě. Když ho tam navštívil Kanšú Sunadomari, jeden z velkých mistrů aikida, Uešiba mu ho představil slovy: „Dovol, abych tě seznámil s tímto velkým mužem.“
Byl tedy Uešiba terorista a vrah?
Nebyl.
Japonská vládnoucí vrstva ale vždy zastávala názor, že násilí je nástrojem státu a není se proto zač stydit. To samozřejmě platí pro každý stát. Rozdíl byl v něčem jiném: když byl premiér zavražděn, miliony Japonců atentátníky podpořily. Mladé školačky si uřezávaly část malíčku a posílaly ho soudu s prosbou, ať vrahy propustí. Vrazi dostali krátké tresty kvůli své „upřímnosti“ – mysleli to dobře, a tak to vlastně nebyl “jen” zločin. Podobná představa, že krev utlačovatele očišťuje, se dnes znovu objevuje i v Americe. Uešiba byl k tomuto pohledu zjevně vnímavý, jinak by mu tito lidé nebyli sympatičtí.
Na druhou stranu idealistická pravice věřila v jakýsi prapůvodní komunismus a snila o návratu k zemědělskému životu, kde je vše prosté a zkorumpovaní průmyslnici už nezasahují lidem do životů. Některá z nejvýznamnějších teroristických hnutí byla právě zemědělská. Uešiba tomu návratu k půdě také věřil. Iwamu a hospodaření však nezaložil proto, aby vytvořil zásobárnu teroristů. Odloučil se kvůli vlastnímu tréninku. Kdo je součástí ducha doby, těžko z něj vystoupí. A nikdo z nás není jen jedna věc.
Vztah k Ómotu měl i své stíny. Když roku 1936 vláda hnutí rozdrtila, Uešiba byl chráněn a někteří v něm proto viděli Jidáše. Deguči sám to tak podle všeho neviděl: podle něj bylo Uešibovým posláním nebýt ve vězení.
Písmo psané lidskými těly
Kdo chce Uešibu pochopit, musí vidět i další jeho tvář. Byl to člověk, který používal bojový trénink jako prostředek k tomu, aby ze sebe vytvořil toho, kým chtěl být. Aikido pro něj bylo způsobem, jak prostřednictvím těla utvářet sám sebe. Nejde o vytvoření aikida jako systému, ale o vytvoření sebe sama jako člověka, který má lidem co nabídnout.
Nejlépe to vystihuje obraz, že Uešiba psal posvátné písmo lidskými těly. Útočník na něj útočí spíše jako při předem domluvené ukázce, ruku používá jako meč, nikoli jako pěst v boxu. Pak přijde hod, při němž jej Uešiba pustí a člověk letí. Tím se snaží ukázat zásady, o nichž věří, že platí v celém vesmíru, prostřednictvím střetu dvou těl. Je to jakýsi posvátný obraz tvořený pohybem – ostatně sám hovořil o trojúhelnících, kruzích a čtvercích.
Jde ale ještě dál. Současně s pojmem takemusu aiki mluvil Uešiba o sobě v různých podobách jako o vtělení sil, které podle jeho víry utvářejí vesmír. Proto netrénoval tak, že by se postavil na otevřené pole a řekl: „Zaútoč na mě, jak chceš, budeme bojovat na život a na smrt a vesmír se tím uskuteční.“ Říkal spíš: „Zaútočíš tak, jak chci já, protože chci učit určitou zásadu.“ To neznamená, že by nebyl skvělý a vysoce zručný bojovník. A stejně tak mylné je tvrdit, že chtěl kontrolované prostředí jen proto, aby při hodech dobře vypadal. Pro něj to bylo nesmírně důležité. Učil tím, že zásadu ztvárňoval vlastním tělem, a ti, kdo se na tom podíleli, mu v tom pomáhali.
Klíčem k tomu je starý čínský koncept nebe, země a člověka (japonsky ten či džin), který prostoupil i mnohá japonská bojová umění. V klasickém čínském pojetí je člověk uprostřed zmenšeninou nebe a země. Kdo rozumí čínské medicíně, rozumí v jistém smyslu celému vesmíru. Uešiba ale udělal něco jiného: z člověka učinil třetí rovnocennou sílu vedle nebe a země.
Podle jeho názoru se nebe a země z jakýchkoli důvodů dostaly z rovnováhy – podle něj mimo jiné proto, že císař nebyl na správném místě. Úkolem takových vtělení, jako byl on sám, jako byl Deguči nebo další duchovní učitelé, bylo jednat tak, aby jejich duchovní síla uvedla celý vesmír zpět do pořádku. Je v tom něco nesmírně velkolepého. Zároveň je to ale klíč k pochopení Uešiby: dával svou existenci k přežití vesmíru.
Odkud se ta myšlenka vzala? Zjevně vychází z kontaktu s Ómotem, kde byl vtělením i sám Deguči. Konkrétní jazyk nebe–země–člověk s člověkem uprostřed je ale Uešibovo vlastní spojení čínských myšlenek se šintoismem, v němž jsou vztahy mezi bohy obrazem fungování vesmíru.
V japonském prostředí to přitom není tak veliklé, jak by se zdálo na Západě. Kdyby někdo u nás začal tvrdit, že je Ježíš Kristus, byl by to člověk, který se staví proti vlastní víře. Ale představa, že nejen máte kami, ale jste kami, že kami proudí skrze vás, není klasickému šintoistickému myšlení cizí. Mnozí lidé jsou po smrti, mají-li dost zásluh, uctíváni ve svatyních jako kami. Není to však jako ve starém Řecku, kde Zeus vezme smrtelníka a umístí ho na nebe jako souhvězdí.
Bojové umění, nebo duchovní cesta? Obojí
Z toho, co bylo řečeno, by se mohlo zdát, že Uešiba prostě proměnil bojové umění v jakousi duchovní cestu a bojovou stránku odhodil. Tak jednoduché to však není. Dobře to ukazuje příhoda, kterou vyprávěl Jošimicu Jamada. Když byl on a další učedníci (uči-deši, tedy žáci žijící a trénující u učitele) mladí, chodívali spolu popíjet a občas se dostali do rvačky. Vraceli se do centrálního dódžó pomlácení a od krve. Uešiba jim pak kladl na srdce: „Jak jste to mohli udělat? Je to bojové umění míru, nemáte se rvat, podléhat nízkým lidským touhám…“ Oni stáli se sklopenou hlavou. A pak se zeptal: „A vyhráli jste?“
Ta historka není důležitá jen proto, že ukazuje lidskou stránku zakladatele. Je důležitá i proto, že zpochybňuje běžné zjednodušení: „světec vzal brutální techniky Daitó-rjú džúdžucu a proměnil je v duchovní cestu“. Ve skutečnosti je velká část Daitó-rjú mnohem jemnější a „vzdušnější“ než leccos z aikida. Nejde o volbu buď, anebo. Aikido bylo pro Uešibu duchovní cestou a zároveň bojovým uměním – a záleželo mu na tom, aby se jeho žáci uměli bránit.
Potvrzují to i zkušenosti z centrálního dódžó aikida v Tokiu. Když tam přišel někdo z jiného bojového umění s úmyslem se utkat, byli vždy určení jeden nebo dva muži, kteří měli takovou výzvu vyřídit. Příchozímu se řeklo: „Pojďte nahoru do čtvrtého patra“ – a tam dostal nařezané. Nebylo to žádné „Kdepak, my jsme mírumilovné umění harmonie“. Spíš:
„Chcete nám vzít ceduli z dveří? Chcete zmlátit naše lidi? Tak pojďte nahoru.“
Významově to dobře doplňuje předchozí myšlenku. Uešiba bojovou stránku neodstranil. Prostřednictvím technik ukazoval duchovní zásady a ty potom vtiskoval do těl svých partnerů. Ale vždy zůstávalo zřejmé, že ty zásady musí obstát i ve chvíli, kdy někdo přijde do dódžó s úmyslem ublížit.
Činkon kišin: od posedlosti duchem k tiché mysli
Téměř každý, kdo se o aikido trochu zajímá, zná příběh o tom, jak Uešiba jel vlakem z Hokkaidó za nemocným otcem. Cestou vystoupil, protože slyšel o hnutí Ómoto a o Degučim, jehož středisko leželo v Ajabe. Modlil se tam za otce a Deguči mu řekl, ať si s otcem nedělá starosti, že jeho duch jde přirozenou cestou věcí. Uešiba u něj pak zůstal tři dny a praktikoval činkon kišin.
Většina cvičenců si pod tím názvem představí rozcvičku před tréninkem aikida: „veslování“ (torifune), třesení pomyslným míčem (furutama), dech sladěný s pohybem, kdy si člověk jako by stahuje dech ze země a zase vzhůru. Tedy jakousi meditaci spojenou s dechem. Jenže kolem roku 1919–1920, kdy Uešiba do Ajabe přišel, znamenalo činkon kišin něco docela jiného: řízenou posedlost duchem.
Lidé meditovali, až upadli do stavu hlubokého vytržení, a u některých se pak projevovalo, že je ovládl duch. Přítomní byli prostředníci zvaní saniwa, kteří božstvo „vyslýchali“: zjišťovali, kdo to je, kladli mu otázky a rozhodovali, zda jde jen o nízkého ducha – lišku či jezevce –, nebo o skutečného boha. Právě tyto tři dny intenzivního cvičení posedlosti rozhodly o tom, že se Uešiba k Ómotu vrátil.
Je důležité pochopit, jak to fungovalo. Nebylo to tak, že člověk začal meditovat a pak se objevil saniwa a zavolal: „Pojď ven, duchu.“ Saniwa celou situaci od začátku řídil. Velmi se to podobá vystoupení hypnotizéra na jevišti: „Sledujte mé prsty… a teď kdákejte jako slepice.“ K tomu sloužila i zvláštní kamenná flétna. Podobných jevů zná historie víc. Jedním z nich byla takzvaná usnadněná komunikace (podporovaná komunikace): pomocník držel ruku člověka s autismem, který nemluvil a ten „psal“ zprávy, které v sobě údajně dlouho nosil. Ukázalo se však, že ruku nevědomky – bez zlého úmyslu – vedl sám pomocník, podobně jako u tabulky používané při vyvolávání duchů. Kontrolované testy autorství to opakovaně potvrdily (systematický přehled studií, Schlosser a kol., 2014). Ve své době se po celém světě šířilo nadšení, že lze získat přímé spojení s duchy, a lidé si zahrávali s nevědomými reakcemi. Činkon kišin byl jedním z příkladů.
Vládu to vážně znepokojovalo, protože to bylo velmi účinné. Lidé přišli, byli posednuti – a co udělali pak? Přidali se k hnutí. Ómoto získalo obrovské peníze, koupilo si vlastní noviny, mělo vlastní filmové studio. Za krátkou dobu nashromáždilo neuvěřitelnou moc. Z pohledu státu šlo o velké a nebezpečné riziko.
Před setkáním s Ómotem se Uešiba zabýval buddhismem s tajnými obřady školy Šingon, tohož typu, jaký se praktikuje v Tibetu. I v něm existují obřady, při nichž člověk vlastní meditací přivolá bytost tak skutečnou, že k němu mluví a hýbe předměty na stole. Rozdíl je v cíli. Buddhista pak prohlédne její neskutečnost a pochopí, že celý vesmír je mysl. Šintoistická praxe naopak říká: tohle je skutečné, je to bůh, nebo nižší duch. Uešiba věřil tomu druhému. Zajímavé je, že i Sókaku Takeda praktikoval buddhismus školy Šingon a sám prováděl jeho obřady. Nebyl to tedy jen všední chlap, který chtěl kroutit zápěstími.
Tady se dostáváme k Uešibovu dilematu. Někteří lidé jsou šťastní, když mohou být celý život žáky jediného výrazného a přitažlivého učitele. Krásným příkladem je Hideo Óba, který byl padesát let žákem Kendžiho Tomikiho, pokorný člověk bez touhy po slávě, který se nikdy nezeptal „a co já?“. Uešiba takový nebyl. Měl navíc dva učitele, kteří se neměli rádi a byli velmi odlišní. Takeda z tradičního japonského hlediska říkal: dokud tě nepropustím, jsi můj žák. Degučimu Uešiba vděčil za nový pohled na svět a skrze něj se setkával s nejvyššími kruhy japonské společnosti.
Mělo to svůj důvod. Vojákům z povolání bylo zákonem zakázáno diskutovat o politice. Když se ale přidali k náboženskému hnutí, mohli se důstojníci z celé země scházet a pod rouškou duchovního rozhovoru debatovat, co se děje s Japonskem. Do Ómota tak vstupovali admirálové i generálové. Někteří, možná většina, upřímně věřili, ale hnutí jim zároveň sloužilo k rozhovorům o politice i přípravám tajných plánů. Uešiba díky tomu vystoupal až na vrchol: finančně podporovali ho významní lidé a učil dokonce členy císařské rodiny. To představovalo obrovský dluh.
Chtěl-li být Uešiba vtělením sám za sebe – a po roce 1936, kdy bylo Ómoto zakázáno, se od něj musel oddělit, potřeboval vlastní tréninkový systém, o kterém by nikdo nemohl říct: „To je Daitó-rjú“ nebo „To jsme viděli v Ajabe“. Jaké samostatné cvičení však dělal Takeda, to bohužel nevíme. Existuje jen jedna zmínka o tom, že ho kdosi viděl provádět cviky na zápěstí. Ucelený soubor možná existoval, ale veřejně známý není.
Systém bez závazků nabídlo hnutí Misogi-kai. Založil ho Bondži Kawacura, který tvrdil, že v horách objevil prapůvodní základy šintoismu a vytvořil řadu cvičení vedoucích člověka k vyššímu stavu. Podle badatelů ovšem velkou část vytvořil ve svém pokoji při čtení starých knih, mezi nimi čínských taošistických spisů. Některé cviky – například veslování či ikkjó undó – jsou ale pohyby, které se v šintoistické praxi objevují tisíce let. Soubor měl osm cvičení. Třetí generace po Kawacurovi, známý lékař Kenzó Futaki, začal cvičit aikido a učedníci si stěžovali, že chodí brzy ráno a hází s nimi. Mezi osmi cvičeními byl i činkon kišin, tentokrát ale ne jako řízená posedlost, nýbrž jako intenzivní řízená představivost, vedená vlastní myslí. I to je riskantní: kdo se uvede do stavu hlubokého vytržení a pracuje s intenzivními představami, může si při křehké psychice snadno přivodit šílenství. Dalším z osmi cvičení bylo pojídání hnědé rýže – Uešiba ji prý jedl jen při návštěvě Seiidžiho Abeho, který tato cvičení praktikoval, a nikde jinde.
Později většina praktikujících přešla na ztišení mysli bez představ, bližší zenovému sezení: bez představ, bez snahy o posedlost, s cílem ztichlé mysli. Pro Uešibu znamenal tento soubor šanci zasadit trénink síly vycházející ze souhry celého těla, tedy zvláštního souhrnného využití celého těla, do cvičení, která nic nedlužila ani Ómotu, ani Daitó-rjú. Staré víno v nových láhvích.
Krást očima: jak se učilo tělo
Cvičení samo o sobě ještě nic neznamená. Dobře to ukazuje ikkjó undó, jednoduchý cvik s předpažením a přenosem váhy, který zná každý aikidista. Zkušený znalec čínských bojových umění při výuce tlačení rukama (tchuej-šou) ukáže tentýž pohyb, ale s velmi konkrétními pokyny: jak se odrážet od země, jak použít nohy k ukotvení, aby tlačilo celé tělo. Bez těchto pokynů můžete cvičit ikkjó undó do nekonečna a bude to k ničemu – nanejvýš trochu zpevníte kolena.
Potíž byla v tom, že Uešiba učil starou metodou „kradení techniky“. Pokud je žák skutečně upřímný, pozoruje učitele tak soustředěně, že – řečeno dnešními slovy – se mu rozsvítí schopnost učit se pozorováním druhých a naučí se to, aniž by mu to někdo vysvětlil. Je to podobné, jako když dítě převezme přízvuk svých rodičů, aniž by mu kdo vykládal pravidla. Takto se v Japonsku až do moderní doby předávala většina vědění.
Příkladem je bugaku, japonský dvorský tanec, možná nejstarší dosud živá taneční forma na světě. Do Japonska přišla po Hedvábné stezce a tančí se v děsivých dračích maskách – působí to jako spojení tchaj-ťi a divadla nó. Na otázku, zda se v něm výslovně učí, jak používat tělo, odpověděla znalkyně této tradice záporně: učí se to nasakováním, jako houba nasakuje vodu. Jen jeden současný učitel divadla nó začal vydávat videa, která některé zásady vysvětlují výslovně. Ale přes tisíc let se to učilo nasakováním – a Uešiba očekával, že se jeho žáci budou učit stejně.
S dvorským tancem souvisí i legenda o vzniku Daitó-rjú. Podle ní šlechtic Minamoto no Jošimicu, který zápasil v sumo, sledoval klasický tanec a objevil při tom základy tohoto džúdžucu. Jako „důkaz“ sloužilo, že žil v sídle zvaném Daitó. Příběh je téměř jistě vymyšlený. Nejlépe to dokládá drobnost: když Sókaku Takeda své umění učil, nazýval ho Jamato, protože znak pro „daitó“ lze číst i takto. Teprve Kotaró Jošida, vzdělaný muž a novinář, ho upozornil, že by se to mělo číst Daitó. Takeda tedy své škole původně ani neříkal Daitó-rjú. S téměř naprostou jistotou ji vytvořil on sám. Studoval i jiné věci: podle jedné teorie byl otec jeho první ženy učitelem džúdžucu, a Takeda, specialista na meč, se tak u tchána mohl naučit džúdžucu a možná i buddhismu školy Šingon.
Legenda o tanci ovšem dává jistý elegantní smysl a podobnými příběhy jsou prodchnutá všechna asijská bojová umění. Jeden badatel zkoumající nejstarší dosud existující šermiřské školy našel svitek, podle nějž slavný šermíř Bokuden Cukahara vytvořil systém boje pěstmi pozorováním jelenů, kteří v říji zápasí parohy. Takové příběhy mají symbolický smysl – lidé cvičící onen dnes už neexistující systém nejspíš opravdu trochu vypadali jako jeleni, tak jako kung-fu kudlanky připomíná kudlanku. A není vyloučené, že se z pozorování zvířat dá mnohé naučit. O Džigoró Kanóovi se říká, že mnohé pohyby džúdó odpozoroval od své kočky, kterou opakovaně pouštěl z výšky.
Kasudori: vycedit kal z kloubů
Jedno z nejpřekvapivějších přirovnání, jaké kdy o aikidu zaznělo, pochází od Kanšú Sunadomariho, jednoho z pozoruhodných Uešibových žáků a autora knihy Enlightenment Through Aikido. Byl hluboce spjat s Ómotem – jeho bratr v hnutí zastával významnou pozici a jeho sestra učila amerického aikidistu Terryho Dobsona hod košinage. V roce 1955, kdy skončila poválečná okupace, svolal Uešiba své žáky na týdenní seminář. Každý si z něj odnesl něco jiného. Sunadomari popsal rozhovor, v němž mu Uešiba řekl, že aikido je kasudori. Ten výraz označuje cezení kalu, tedy usazenin, ze saké. Aikido podle něj znamená dostat „kal“ z kloubů. Toto přirovnání má několik rovin.
První úroveň: vnímavý partner
Vysoký, štíhlý cvičenec měřící téměř dva metry byl v tokijském dódžó oblíbeným partnerem pro ukázky učitelů – vypadá působivě, když ho hodí někdo o hlavu menší. Byl velmi vnímavý: nekladl odpor, cítil, kam ho učitel chce vzít, a byl tam, aniž by příliš předbíhal. Zůstával v technice. Na této první úrovni se většina aikidistů bohužel zastaví: být vnímavý k druhému.
Tato úroveň má svou hodnotu, protože učí uvolnění. Hodně s ní pracuje ruská Systěma. Podobně šermíř Tecuzan Kuroda, který vystupoval na amerických setkáních aikidistů, zastával názor, že pokud se vás někdo snaží bodnout, každá ztuhlá část těla vás uzamkne na místě a úderu neuniknete. Jeho džúdžucu bylo uměním vyhýbání se čepeli. Něco na tom tedy je.
Jenže z toho může vzniknout to, čemu lze říkat návyk vždy ustoupit: když na vás někdo zatlačí, ustoupíte. Na první úrovni ani nelze dělat protitechniky (kaeši-waza), protože spolupracujete s učitelem na obrazu, který “vaším tělem kreslí do vzduchu”.
Druhá úroveň: tělo, které ani netlačí, ani neustupuje
Další stupeň kasudori je tělo, které ani netlačí, ani neustupuje: neklade odpor, ale ani se nepřizpůsobuje. Rozdíl je názorný. Zatlačíte-li mi do ramene a já jsem na první úrovni, rameno „otevřu“ a vy mě hodíte. Na druhé úrovni, pokud jsem dobře v rovnováze a pevně ukotvený a váš tlak není dost silný, nepohnu se – a přitom netlačím zpět ani se nezpěvním. Když tlak zesílí, mé klouby nejsou ztuhlé, takže síla může protéct tělem až do země. Zůstávám v rovnováze, a proto už mohu provést protitechniku.
Třetí úroveň: oba současně
Na vyšší úrovni jsou oba partneři zároveň tori i uke – tedy ten, kdo techniku provádí, i ten, kdo ji přijímá. Právě tento způsob cvičení by aikidu pomohl k dalšímu rozvoji. Nesmí jít o směšné přetahování, ani o tanec či volný pohyb ve dvojici, ale o silné udržování formy aikida. Ve chvíli tlaku či útoku oba neodporují, klouby zůstávají otevřené, ale stojí pevně na zemi, takže sílu nejen pohltí, ale mohou ji i vrátit.
Sunadomari sám to podle těch, kdo ho znali, uměl. U něj nešlo o to být jako hadřík na nádobí. Jeho žáci ale působili spíš dojmem lidí, kteří jen „plácají“ a ustupují. Smyslem otevřených kloubů není být cizí hadrovou panenkou. Smyslem je nedát soupeři žádnou páku, žádný pevný bod, o který by se mohl opřít. O takových mistrech se mluví jako o lidech s „průhlednou silou“ (tómei na čikara): tlačíte do nich a vůbec je necítíte. Není to nic nadpřirozeného. Je to schopnost přizpůsobovat tělo s otevřenými klouby tak, aby nevznikl pevný bod, na který by šlo tlačit.
Právě tohle byl důvod, proč se zájem o každodenní trénink v dódžó aikida vytratil: tuto zkušenost nenabídl žádný z často skvělých učitelů. Opětovný zájem přišel až se studiem těchto zásad napříč všemi bojovými uměními a se setkáním s lidmi, kteří tzv. vnitřní sílu skutečně dokázali projevit.
Těm, kdo strávili jako učedníci v dódžó dlouho a nechávali se znovu a znovu házet, je ta zkušenost známá i z opačné strany: pocit, že klouby změkly a celé tělo se jako by se „znovu uvolnilo“. To je ovšem teprve začátek cesty, ne její konec.
Síla šimpanze a babička, která zvedla auto
Proč je šimpanz o tolik silnější než člověk? Jedna vědecká domněnka tvrdí, že nervový systém šimpanze neuplatňuje nad svaly tak jemnou kontrolu jako náš. My se od dětství učíme držet tužku, zavazovat tkaničky a dělat další věci vyžadující nesmírně jemné ovládání kostí a svalů – a cenou za to může být ztráta výbušné síly. Tuto domněnku formuloval antropolog Alan Walker (The Strength of Great Apes and the Speed of Humans, Current Anthropology, 2009): lidé mají podle něj více nervové kontroly nad svaly, což umožňuje jemnou pohyby, ale brzdí to využití maximální síly. Není to uzavřená pravda, ale jako inspirace k jinému způsobu tréninku – představit si sebe sama spíš jako šimpanze – dokáže tělo pozoruhodně otevřít.
S tím souvisí dvě další věci. První je úchopová samovolná reakce novorozenců, odborně dlaňová reakce. Když vám mimino sevře prst, můžete ruku odtáhnout a dítě na ní chvíli doslova visí. U lidí tato reakce mizí kolem šestého měsíce věku. U šimpanzů nezmizí nikdy. Proto se šimpanz vážící přes devadesát kilogramů může houpat na větvi a být přitom úplně uvolněný.
Tréninkem lze podle zkušenosti část této reakce obnovit. Australan Jim Armstrong, který se tomu nezávisle věnuje, má sevření výrazně silnější, když použije samotné ruce, než když zapojí celé tělo – zjevně tato reakce aktivuje. Souvisí s tím i japonský šermířský pojem šibori, tedy „ždímání“. Většina lidí si představuje, že se meč ždímá jako mokrý hadřík, což je – řečeno zdvořile – nemoudré, protože se tím zamykají klouby. Skutečné šibori je ždímání celého těla s otevřenými klouby, skoro jako by se jen zapoijila kůže na dlaních. To je právě dlaňová reakce: neovládaná, přirozená síla, kterou lidoopi mají od přírody.
Druhá věc je síla, kterou lidé projevují v krajních situacích. Máme přístup k úrovním síly, které běžně nevyužíváme, protože by to naše klouby a místa, kde se šlachy upínají ke kostem nepřežily. Když se člověk poprvé setká s aikidem, často slyší slib, že se dostane k síle, jakou měla babička, která zvedla auto z vnoučete, když povolil zvedák. Nikdo ale nedodá, že babička pak skončila v nemocnici se třemi zlomeninami bederních obratlů. Ta síla v nás je, ale máme pojistky, které nám její použití nedovolí, dokud nám nejde o život.
Takové síle se říká síla severských bojovníků. Berserkra si představujeme jako člověka v záchvatu šílenství, ale v klasickém pojetí byl ve stavu chladné dravé soustředěnosti. Kdo si přečte vikingské ságy, najde podobnost s tím, čemu staří Irové říkali „bojová křeč“: člověk vstoupí do jiného světa, kde vše vidí jasně, emoce nejsou ve hře a nic ho nebrzdí.
Zde se všechny nitky spojují. Velká část tréninku, včetně udržování otevřených kloubů a současného posilování šlach a úponů, má jediný cíl: vybudovat tělesnou kostru, která tyto síly unese. Cezení kalu z kloubů tak není jen básnický obraz. Je to cesta k tělu, které svému soupeři nenabídne žádnou páku, a přitom vydrží sílu, kterou by jinak samo nedokázalo bezpečně použít.
ZDROJ: A conversation with Ellis Amdur
