Étos válečníka – Cesta meče a smíchu
Psychologie válečníka od Sparty po současnost
Když si představíme člověka vyznamenaného za mimořádnou statečnost v boji, naše mysl, formovaná akčními filmy a povrchními vyprávěními, často vykouzlí obraz neohroženého stroje na zabíjení. Vidíme někoho, kdo s křikem a zbraní v ruce kosí řady nepřátel. Realita nejvyšších vojenských vyznamenání, ať už mluvíme o antických dobách nebo moderních konfliktech, je však diametrálně odlišná. Ocenění za statečnost se téměř nikdy neudělují za syrovou krvelačnost, brutalitu nebo schopnost způsobit co největší krveprolití. Skutečný čin, který inspiruje svědky k tomu, aby jej navrhli na nejvyšší pocty, má zcela jinou podstatu. Tou podstatou je naprostá absence sobectví.
Ponoříme-li se do textů vojenských citací a zdůvodnění k medailím, narážíme na vzorec, který se opakuje s železnou pravdelností. Čteme fráze jako: „Zcela nedbaje o vlastní bezpečí…“, „Bez jediné myšlenky na svůj vlastní život…“ nebo „Přestože byl sám mnohonásobně zraněn a zoufale potřeboval lékařskou péči…“. Hrdina – ačkoliv prakticky žádný nositel takového vyznamenání sám sebe tímto slovem nikdy neoznačí – nejedná primárně s cílem zničit nepřítele. Jeho hlavní motivací je ochránit své spolubojovníky. V tomto extrémním mikrokosmu boje přestává existovat „já“ a je plně nahrazeno pojmem „my“. Skupina, jednotka, bratři ve zbrani mají absolutní přednost před jednotlivcem. Je to jako v dokonale postavené klenbě – každý kámen nese váhu těch ostatních a je ochoten se rozdrtit pod tlakem, jen aby se celá stavba nezhroutila.
Kouzlo osobního příkladu: „Za mnou!“
Abychom pochopili, jak se z obyčejných lidí stávají jednotlivci schopní takového sebeobětování, musíme se podívat na to, jak jsou vedeni. Vezměme si příklad z moderní historie. Během Šestidenní války, Jomkipurské války a prakticky všech dalších konfliktů, které vedl stát Izrael, existuje jedna statistická anomálie. Ztráty na životech a zraněních mezi důstojníky vždy proporčně a velmi výrazně převyšovaly ztráty mezi běžnými vojáky. Logika běžného civilního světa by nám napovídala, že velitel, jakožto cenný mozek operace, by měl být chráněn vzadu v bezpečí, zatímco pěšáci vykonávají nebezpečnou práci. Vojenská realita je ale jiná. Hlavním principem velení, který se izraelští důstojníci učí, je krátký povel: „Za mnou!“
Velitel neukazuje prstem kupředu s příkazem „Běžte tam“, ale sám se stává hrotem kopí. Tento přístup vytváří mezi velitelem a jeho podřízenými nezlomitelné pouto důvěry. Během sinajského tažení v roce 1956 velitel jednoho izraelského obrněného pluku dokonce porušil přímé rozkazy. Zaútočil napříč průsmykem Mitla, přičemž obětoval řadu vlastních mužů i vozidel, aby dobyl silně opevněný bod. Tento bod byl paradoxně později opět opuštěn. V civilním sektoru by takové hrubé porušení předpisů s fatálními následky znamenalo okamžitý konec kariéry a tvrdý trest. Veřejnost byla tehdy z tohoto činu neposlušnosti pobouřena. Avšak vrchní velitel izraelské armády, generál Moše Dajan, tohoto důstojníka odmítl jakkoliv potrestat. Jeho vysvětlení dokonale vystihuje esenci vojenského vůdcovství: „Nikdy nepotrestám důstojníka za to, že projevil příliš mnoho odvahy, ale pouze za to, pokud jí projeví příliš málo.“ Dajan chápal, že agresivita, odvaha a ochota riskovat vše v čele svých mužů je vlastnost, kterou nelze svazovat tabulkami a směrnicemi, protože právě ona vyhrává války.
Tento koncept sdíleného rizika není vůbec nový. Můžeme se vrátit o tisíce let zpět k Alexandru Velikému. Během jeho nejslavnějších a historicky nejdůležitějších bitev, jako byly střety u řeky Gráníkos, u Issu či u Gaugamél, byla jeho bitevní sestava pečlivě organizována. Spojenecká jízda chránila levé křídlo, střed tvořila neprostupná pěchotní falanga, napravo od ní stáli elitní „Stříbrní štítonoši“ a úplně na pravém okraji byla umístěna pýcha celé armády – elitní královská jízda zvaná Druhové. A právě v čele tohoto zhruba šestnáctisetčlenného oddílu jel sám Alexandr. Seděl na svém slavném válečném koni Bukefalovi a na hlavě měl přilbu s mohutným dvojitým chocholem. Tento chochol neměl estetickou funkci. Jeho účelem bylo, aby krále viděl naprosto každý muž na bojišti. Alexandr vedl útok osobně a zakládal si na tom, že to bude on, kdo jako první narazí do řad nepřítele a zasadí první úder.
Být vidět znamenalo přitahovat nepřátelské šípy a oštěpy. Alexandr zkrátka umístil na svou hlavu pomyslný terč. Dělal to proto, že ztělesňoval prastarou poučku: zabití nepřítele nepřináší žádnou čest, pokud válečník nevystaví sám sebe naprosto stejnému nebezpečí a nedá nepříteli rovnocennou šanci, aby zabil on jeho. Je to férová směna rizika.
Stejný princip najdeme na opačném konci světa v kodexu japonských samurajů, známém pod obecným, a nepříliš správným, termínem bušidó. Tento přísný etický systém válečníkům výslovně zakazoval přiblížit se k nepříteli potají, ze zálohy nebo pomocí lsti. Čest vyžadovala, aby se samuraj před útokem jasně ukázal, ohlásil se a poskytl protivníkovi spravedlivou šanci se bránit. Vítězství dosažené úskokem nemělo hodnotu, protože postrádalo rovnici sdíleného nebezpečí.
Tato noblesa a smysl pro čest se nevytratila ani v moderním věku zbraní hromadného ničení. Během pouštního tažení v severní Africe v letech 1940 až 1942 velel německý polní maršál Erwin Rommel svým jednotkám tak blízko frontové linie, že se minimálně třikrát ocitl – ať už ve svém voze, nebo letadle – přímo uprostřed britských nepřátelských pozic. Z těchto situací vyvázl jen díky směsici naprosto slepého štěstí a šílené odvahy. Rommelova agresivita na bojišti však byla v dokonalé rovnováze s jeho smyslem pro čest a spravedlivou hru.
Jeden z historických momentů popisuje situaci, kdy rota německých vojáků obklíčila britskou dělostřeleckou baterii. Němci požadovali kapitulaci. Německý kapitán tehdy zajal anglického důstojníka, muže jménem Desmond Young. S namířenou zbraní v ruce začal kapitán Youngovi nařizovat, aby vydal svým vlastním podřízeným rozkaz se vzdát. Young to striktně odmítl. Přesně v tento vysoce napjatý okamžik dorazil na scénu ve svém velitelském voze sám Rommel. Německý kapitán svému veliteli okamžitě vysvětlil situaci a byl si naprosto jistý, že legendární generál jeho drsný postup podpoří. Stal se však pravý opak. Pouštní liška, jak se Rommelovi přezdívalo, nařídila svému kapitánovi, aby okamžitě schoval zbraň a přestal britského zajatce nutit k tomu, aby nařídil kapitulaci vlastním lidem. Rommel to zdůvodnil jasně:
„Takový čin je v přímém rozporu s čestnými konvencemi války.“
Dal svému kapitánovi pokyn, aby nastalou taktickou situaci vyřešil nějak jinak. Poté vzal zajatého Angličana stranou a z vlastní polní láhve se s ním podělil o chladnou vodu a čaj. O několik let později to byl právě tento Desmond Young, kdo napsal první velkou a slavnou biografii velitele Afrika Korps s názvem Rommel: Pouštní liška. Akt lidskosti a vojenské cti tak vytvořil most přes propast nepřátelství.
Absurdní přitažlivost utrpení a svoboda skrze odříkání
Mezi všemi elitními vojenskými jednotkami existují značné rozdíly, ale americká námořní pěchota vyniká něčím zcela specifickým. Její standardy pro čistou fyzickou sílu nebo atletickou zdatnost nejsou v porovnání s jinými speciálními silami nijak výjimečné. To, co dělá mariňáka mariňákem, není to, kolik uzvedne na bench-pressu. Je to jeho takřka bezedná kapacita snášet nepřízeň osudu a utrpení. Námořní pěchota pociťuje zvláštní, až zvrávcená hrdost na to, že má ve srovnání s ostatními složkami ozbrojených sil k dispozici to nejhorší a nejstarší vybavení, že dostává k jídlu studenou stravu a že její jednotky pravidelně vykazují nejvyšší míru ztrát.
Tento způsob uvažování má hluboké historické kořeny, které sahají k bitvě o Belleau Wood a ještě dále do minulosti. Naplno se však tento fenomén rozvinul v těch nejkrvavějších a nejdrtivějších mlýncích na maso, jakými byly bitvy o atol Tarawa, o sopečný ostrov Iwodžima, zamrzlá nádrž Čosin za korejské války nebo obležení základny Khe Sanh ve Vietnamu. Příslušníci námořní pěchoty zkrátka nacházejí hrdost v tom, že dokážou přežít peklo, které by ostatní zlomilo. Neexistuje pro ně větší urážka a důvod k vzteku, než když zjistí, že nějaký obzvláště odporný, špinavý a extrémně nebezpečný úkol byl přidělen armádě a ne jim. Vnímají to jako přímou urážku své profesní cti. Právě ochotné, a dokonce dychtivé přijímání nepohodlí a bolesti je jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů étosu válečníka.
Zatímco moderní společnost je nastavena na neustálé hledání pohodlí, usnadňování života a minimalizaci diskomfortu, lidé s mentalitou bojovníka vědí, že blahobyt oslabuje ducha. Krásně to ilustruje příběh z roku 1912. Slavný polárník Ernest Shackleton tehdy hledal dobrovolníky pro svou nadcházející expedici na jižní pól. Namísto toho, aby cestu lakoval na růžovo a sliboval slávu či bohatství, podal do londýnských novin The Times velmi strohý a naprosto upřímný inzerát. Zněl zhruba takto:
„Hledají se muži pro nebezpečnou cestu. Nízká mzda, krutý chlad, dlouhé měsíce naprosté temnoty, neustálé nebezpečí, bezpečný návrat pochybný. V případě úspěchu zaručena čest a uznání.“
Z pohledu racionálně uvažujícího civilisty hledajícího klidný život to byl inzerát na jistou smrt bez jakýchkoliv benefitů. Přesto se hned druhý den ráno před Shackletonovými dveřmi seřadilo přes pět tisíc mužů, kteří se hlásili jako dobrovolníci. Výzva k extrémnímu utrpení, okořeněná pouhým příslibem cti, zafungovala jako dokonalý magnet.
Odměnou za život plný nepřízně a odříkání je totiž absolutní svoboda. Kdo nic nepotřebuje, toho nelze zlomit tím, že mu něco vezmete. Existuje prastarý příběh z divokých končin Afghánistánu, ze stepí, které obývali kočovní Skythové. Když se na invazi do jejich území chystal v roce 333 před naším letopočtem Alexandr Veliký, přišla za ním delegace tamních kmenových starších. Nenesli dary, ale přátelské varování. Radili mu, aby se pro své vlastní dobro držel dál. Vysvětlili mu, že nakonec on i celá jeho velkolepá armáda skončí ve smutku a zkáze, přesně jako všichni ostatní dobyvatelé před ním. Připomněli mu osud perského vládce Kýra Velikého, který byl zabit severně od města Mazár-e Šaríf a jehož tělo se nikdy ani nenašlo. Kmenoví starší shrnuli svou neporazitelnost do jediné věty:
„Možná nás dokážete porazit v boji, ale nikdy nedokážete porazit naši chudobu.“
Skythové tím chtěli říct, že jejich schopnost snášet útrapy, žít z ničeho a spát na holé zemi je mnohem větší než to, co by kdy dokázali vydržet Alexandrovi vojáci zvyklí na relativní civilizaci. Jejich zbraní nebyl meč, ale jejich vlastní tvrdost.
Tento koncept nacházíme i ve starověkém Řecku. Když v roce 479 před naším letopočtem Sparťané a jejich spojenci drtivě porazili obrovskou perskou armádu u Platají, zmocnili se mimo jiné ohromné kořisti. Do jejich rukou padly honosné pavilonové stany perského krále Xerxa, ale také všichni jeho osobní kuchaři, someliéři a kuchyňské služebnictvo. Spartský král Pausaniás, známý svým suchým humorem, nařídil zajatým perským kuchařům, aby připravili typickou večeři, jakou by běžně vařili pro svého krále. Zároveň dal svým vlastním vojenským kuchařům rozkaz, aby uvařili standardní sparťanské polní jídlo.
Výsledek byl kontrastem dvou naprosto odlišných světů. Peršané vykouzlili neuvěřitelnou opulentní hostinu, která se skládala z mnoha chodů, byla servírována na talířích z ryzího zlata a zakončena nejvybranějšími pochoutkami a sladkostmi. Sparťanské jídlo, které přistálo vedle toho, sestávalo ze ztvrdlého ječného chleba a proslulé černé polévky, jejíž hlavní ingrediencí byla prasečí krev a ocet. Když se ostřílení sparťanští válečníci podívali na obě jídla ležící vedle sebe, nezačali slintat nad perskými dobrotami. Místo toho propukli v hurónský smích. Král Pausaniás pak celou situaci glosoval slovy: „Podívejte se, jakou dálku ti Peršané cestovali, jen aby nás oloupili o naši chudobu!“ Peršané byli zvyklí na luxus, a právě ten z nich dělal snadný cíl. Sparťané byli zvyklí na tvrdost a ta z nich dělala pány bojiště.
Měna jménem čest a kultura neústupnosti
V kultuře válečníků fungují dvě hlavní hnací síly: hanba, která představuje absolutní negativum, a čest, která je nejvyšším pozitivem. V jazyce paštunských kmenů existuje slovo nang, což znamená čest. Systém chování, kterým se řídí paštunský kmenový bojovník, se pak nazývá nangwalí. U japonských samurajů tento kodex chování nazýváme pod názvem bušidó. V moderním světě můžeme stopu tohoto myšlení najít v každém tetovacím salonu poblíž jakékoliv americké vojenské základny. Stačí se podívat do katalogu vzorů a uvidíte stovky variací jediného hesla: „Smrt před zneuctěním“ (Death Before Dishonor).
Pro válečnické kultury napříč celou lidskou historií – ať už mluvíme o severoamerických kmenech Siouxů a Komančů, o afrických Zuluech nebo o zmíněných horských Paštunech – představuje čest ten absolutně nejcennější majetek, jaký muž může vlastnit. Jde o hodnotu, vedle které jsou peníze, pozemky i samotný život pouhými drobnými. Bez cti pro ně nemá smysl žít, protože člověk bez cti přestává v očích své komunity existovat jako plnohodnotná lidská bytost.
Krásný příklad toho, jak vysoko je čest ceněna při výběru lídrů, pochází z roku 413 před naším letopočtem. Sparta tehdy vyslala generála jménem Gylippos na ostrov Sicílie, aby pomohl spojeneckému městu Syrakusy, které bylo tou dobou tvrdě obléháno athénskou armádou. Prvním a nejdůležitějším úkolem, který před Gylippem stál, bylo vybrat z řad běžného civilního obyvatelstva muže, z nichž by mohl narychlo udělat schopné vojenské důstojníky. Své podřízené instruoval zcela jasně. Řekl jim, ať nevyhledávají muže, kteří prahnou po bohatství. Stejně tak jim zakázal verbovat ty, jejichž hlavním motivem je získat moc. Namísto toho jim nařídil, aby hledali výhradně ty muže, kteří ze všeho nejvíce touží po cti. Člověk toužící po majetku uteče, když mu nabídnete víc. Člověk toužící po moci zradí, když z toho bude profitovat. Ale člověk toužící po cti neustoupí ani o krok, protože by ztratil sám sebe.
V kmenových systémech je navíc čest vnímána jako něco kolektivního. Není to pouze věc jednotlivce. Pokud je uražen jeden muž, urážku automaticky cítí a sdílí všichni muži v jeho rodině nebo klanu. A všichni jsou také vzájemně vázáni povinností tuto potupu napravit a pomstít. Zodpovědnost se přelévá na celou skupinu, což vytváří obrovský společenský tlak na to, aby nikdo neselhal.
Tento smysl pro hrdost a neústupnost lze nalézt i v moderním západním světě, byť ve fragmentované podobě. Z americké pouliční kultury nebo z drsného prostředí fotbalových šaten vyzařuje jasný étos: Nikdy před nikým neustupuj, pomsti každou, i tu nejmenší urážku, nikdy navenek neukaž strach a za žádnou cenu neprojev slabost. Pokud jsi zraněný, hraj dál. Nikdy to nevzdávej. Je to zjednodušená, ale ve svém jádru stále stejná verze starověkých kodexů.
Když stál perský král Xerxes v roce 480 před naším letopočtem v čele armády čítající údajně až dva miliony mužů u průsmyku Thermopyly, poslal ke spartskému králi Leonidovi a jeho hrstce obránců posly. Xerxův požadavek byl jednoduchý a logický: složte zbraně, vzdejte se a ušetříte si život. Leonidova odpověď vešla do dějin. Sestávala z pouhých dvou slov: „Molón labe.“ V překladu: „Přijď a vezmi si je.“ Dnes, pokud navštívíte památník krále Leonida u Thermopyl, nenajdete na něm žádné dlouhé oslavné texty. Jsou tam vytesána jen a pouze tato dvě slova.
Americký brigádní generál Anthony McAuliffe za druhé světové války tuto stručnost ještě překonal. Během bitvy v Ardenách se ocitl jako velitel 101. výsadkové divize v naprostém obklíčení německými vojsky u městečka Bastogne. Když k němu dorazil oficiální německý požadavek na okamžitou kapitulaci, vzal si McAuliffe papír a odepsal německému veliteli jediné anglické slovo: „Nuts.“ (V českém kontextu bychom to mohli přeložit velmi slušně jako „Prdlajs“, i když to postrádá tu vojenskou ráznost; smysl byl prostě – jděte k čertu).
Válečnické kultury využívají instituce cti – a její temné sestry, hanby – k tomu, aby do srdcí svých mladých mužů zasely neotřesitelnou odvahu a odhodlání. Čest funguje jako jakýsi psychologický plat. Je to mzda, za kterou elitní jednotky nasazují krky. Pýcha, v tom nejčistším slova smyslu, je pak stavem, kdy člověk tuto čest vlastní a chrání.
Zde je nutné zdůraznit jeden obrovský rozdíl mezi naší civilní společností a světem bojovníků. Čest je spojena s mnoha věcmi, ale s jednou jedinou spojena rozhodně není – a to je osobní štěstí. V kulturách založených na cti je koncept štěstí, jak jej známe dnes (ono slavné „právo na život, svobodu a hledání štěstí“), něčím naprosto cizím a neuznávaným. Neexistuje tu rovnice, že dobrý život rovná se život plný smíchu, pohody a radosti. Štěstí v kultuře cti znamená jedinou věc: vědomí, že vaše čest zůstala neposkvrněna. Všechno ostatní, od fyzického zdraví přes majetek až po samotný život, je druhořadé.
Z pohledu dnešního západního člověka jsou pojmy jako pýcha (ve smyslu osobní hrdosti) a starověká čest přežitkem. Není divu, že moderní populární kultura ty, kteří se těmito pravidly řídí, často vyobrazuje jako karikatury nebo nebezpečné fanatiky. Vzpomeňme na postavu naštvaného velitele námořní pěchoty, kterého hrál Jack Nicholson ve filmu Pár správných chlapů, když řve u soudu: „Pravdu? Vy neunesete pravdu!“ Nebo na postavu šíleného plukovníka v podání Roberta Duvalla ve snímku Apokalypsa, když prohlašuje s kamennou tváří: „Miluju vůni napalmu po ránu.“ Pro lidi žijící v bezpečí, chráněné onou neviditelnou klenbou těch, kteří se obětují, je myšlení válečníka často nepochopitelné, a proto je předmětem posměchu.
Anatomie vůle k vítězství
Zatímco čest je morálním kompasem, motor, který žene vojáka vpřed, se nazývá vůle k vítězství. Je to vášeň pro překonání překážek za jakoukoliv cenu. Příkladem par excellence je opět Alexandr Veliký, tentokrát z doby jeho dětství.
Jednoho dne dorazila do Pelly, hlavního města Makedonie, skupina obchodníků. Přivedli s sebou speciálně vycvičené válečné koně, které nabízeli k prodeji. Král Filip, Alexandrův otec, se s celou svou svitou důstojníků vydal na planinu, aby si tyto impozantní zvířata prohlédl v akci. Jeden kůň z celé skupiny jasně vyčníval. Jmenoval se Bukefalos a byl zdaleka nejrychlejší, nejsilnější a nejodvážnější ze všech. Měl ovšem jeden zásadní problém: byl tak neuvěřitelně divoký a nezvladatelný, že se na něm nedokázal udržet ani ten nejzkušenější jezdec. Mladý Alexandr tiše pozoroval situaci. Viděl, jak jeho otec, zkušený válečník, nakonec láme nad zvířetem hůl a nechává ho odvést, aniž by obchodníkům učinil jakoukoliv nabídku.
Chlapec se neudržel a zvolal: „O jak skvělé zvíře přicházíš, otče, a to jen kvůli nedostatku odvahy na něm jezdit!“ Král i všichni zkušení důstojníci se té dětské troufalosti začali hlasitě smát. Král se usmál a zeptal se syna, co je tedy ochoten za koně zaplatit, pokud ho dokáže zkrotit. Alexandr bez váhání vsadil celé své princovské dědictví. Nechali ho tedy, ať to zkusí.
Zatímco se dospělí smáli, Alexandr si totiž všiml něčeho, co všem těm zkušeným veteránům uniklo. Viděl, že obrovské zvíře se vlastně nebojí jezdců, ale je k smrti vyděšené ze svého vlastního stínu, který se před ním míhá na zemi. Alexandr sebevědomě přistoupil ke koni, chytil ho za uzdu a plynule ho otočil tak, aby se zvíře dívalo přímo do slunce. Stín zmizel za koněm. Chlapec k němu začal tiše promlouvat, jemně ho hladil po krku a postupně zvíře uklidňoval. Jakmile cítil, že napětí povolilo, jediným rychlým a elegantním skokem se vyhoupl na koňský hřbet.
Smích důstojníků rázem utichl a nahradilo ho bezdechý strach. Zvíře, které předtím shazovalo všechny jezdce, teď mělo na hřbetě následníka trůnu. Pokud by ho kůň shodil, mohl by ho ušlapat nebo mu zlomit vaz. Alexandr však zachoval absolutní chladnokrevnost. Vzal zvíře na zkušební dráhu, pobídl ho do trysku a zvíře ho plně poslouchalo. Když se tryskem vrátil zpět před tribunu, důstojníci propukli v divoký jásot. Král Filip přistoupil k synovi, v očích měl slzy dojetí, objal ho a pronesl proroctví: „Běž, můj synu, a najdi si království mnohem větší, než je to naše. Protože Makedonie je pro tebe zjevně příliš malá!“
Tato schopnost analyzovat situaci, zachovat chladnou hlavu a toužit po tom ovládnout neovladatelné je přesně to, co později americký generál George S. Patton shrnul slovy: „Američané hrají na vítězství za všech okolností. Nedal bych ani zlámanou grešli za chlapa, který prohrál a ještě se tomu smál. To je důvod, proč Američané nikdy neprohráli žádnou válku a nikdy žádnou neprohrají.“ Vůle bojovat, touha po velikosti – to jsou naprosto nezbytné prvky bojovnické psychiky. Jsou také klíčem k vůdcovství, protože člověk, v němž plane tento oheň, dokáže rozdmýchat ambice ve svých podřízených a donutit je sáhnout si na dno a jít daleko za hranice svých vlastních limitů.
Někdy tato vůle nabývá velmi fyzické a hmatatelné podoby. Epameinóndás, geniální thébský generál, se do historie zapsal jako vůbec první vojevůdce, který dokázal v otevřené bitvě porazit zdánlivě neporazitelné Sparťany. Stalo se tak v bitvě u Leuktry v roce 371 před naším letopočtem. Večer před bitvou si Epameinóndás svolal všechny své válečníky. Prohlásil, že jim může osobně zaručit jisté vítězství v zítřejším střetu, pokud mu všichni do jednoho odpřisáhnou, že v jeden konkrétní okamžik provedou jeden jediný skutek. Muži, věřící svému veliteli, samozřejmě souhlasili. Ptali se, co po nich bude chtít. Generál odvětil: „Až zítra nařídím zatroubit na trumpetu, chci, abyste mi dali ještě jeden jediný metr. Rozumíte mi? Chci, abyste v tu chvíli zatlačili nepřítele zpět o pouhý jeden metr.“ Bojovníci přísahali, že to udělají.
Následujícího dne propuklo válečné peklo. Obě armády, na jedné straně Thébané, na druhé Sparťané, se srazily. Boj starověké pěchoty znamenal, že do sebe narazily hradby štítů. Tisíce mužů se do sebe opíraly vahou svých těl, bojovaly o každý centimetr, v obrovském vedru, prachu, bez možnosti dýchat. Epameinóndás stál a čekal. Bedlivě pozoroval ten obrovský masomlýnek, dokud neusoudil, že bojující linie na obou stranách dosáhly absolutního, krajního bodu fyzického a psychického vyčerpání. V momentě, kdy už nikdo nemohl dál, dal signál trubači. Když thébští válečníci uslyšeli smluvený zvuk, vzpomněli si na svou přísahu. Sáhli do naprostých hlubin svých posledních rezerv, zapřeli se nohama do země a zatlačili nepřítele dozadu o ten slíbený, jeden jediný metr. Tento nepatrný posun v kritický okamžik stačil. Narušil rovnováhu a soudržnost sparťanské linie. Linie praskla a následoval totální zmatek a ústup.
Vůle k vítězství se však nemusí projevovat jen v přímém střetu mečů a štítů. Někdy se bitvy vyhrávají dříve, než padne první rána. Jeden z příběhů vypráví o římském generálovi, který vedl své legie vstříc nepříteli přes krajinu plnou močálů a bažin. Znal dobře místní terén a věděl, že zítřejší nevyhnutelná bitva se musí nutně odehrát na jedné konkrétní planině, protože to bylo jediné suché a rovinaté místo v okruhu mnoha mil. Rozhodl se k neobvyklému kroku. Přinutil svou armádu k brutálnímu nočnímu pochodu, hnal své muže děsivým a zrádným močálem, ve tmě a bahně. Cílem bylo dorazit na místo bitvy před nepřítelem a obsadit vyvýšené pozice na kopci.
Pochod se vydařil, legie kopec obsadily, a díky této výhodě druhý den nepřítele rozdrtily. Když bitva skončila a pole se vyčistilo, svolal generál své vojáky a položil jim otázku: „Bratři, kdy jsme vlastně vyhráli dnešní bitvu?“ Jeden z kapitánů odpověděl podle klasické vojenské logiky: „Pane, vyhráli jsme, když zaútočila naše pěchota.“ Další důstojník ho opravil: „Pane, vyhráli jsme v okamžiku, kdy do jejich řad prorazila naše jízda.“ Generál se na oba podíval a zakroutil hlavou.
„Ne. Tuto bitvu jsme vyhráli už včera v noci – přesně ve chvíli, kdy naši muži se zatnutými zuby pochodovali tím proklatým močálem a obsadili kopec.“
Smích tváří v tvář zkáze a privátní jazyk vojáků
Poslední střípek do mozaiky vojenské psychologie tvoří humor. Válečnický smysl pro humor nemá nic společného s vtipy, které si vyprávíme u piva. Je stručný, suchý a neproniknutelně temný. Jeho primárním psychologickým účelem není lidi pobavit a vyvolat salvy smíchu. Jeho účelem je vytvořit štít, který odráží paralyzující strach, a zároveň působí jako lepidlo, které posiluje jednotu a soudržnost skupiny v těch nejtemnějších momentech.
Filozofie bojovníka doslova diktuje dělat si z fyzické bolesti legraci a vysmívat se nepřízni osudu do očí. Nejlepším příkladem jsou opět Sparťané. Vzpomeňme si na krále Leonida v to chladné ráno posledního dne bitvy u Thermopyl. Věděl, že on i všech jeho zbývajících mužů ten den s naprostou jistotou zemře. Věděl to on, věděli to i oni. Přesto se před ně postavil a pronesl svou slavnou větu:
„Tak se pořádně nasnídejte, chlapi. Protože večeři už budeme sdílet všichni spolu v pekle.“
Sparťané milovali věci krátké a úderné (odtud pochází slovo „lakonický“, odvozené od oblasti Lakónie, kde Sparta ležela). Jazyk byl nástroj a oni jím neplýtvali. Když jeden ze sparťanských generálů po těžkých bojích obsadil nepřátelské město, odeslal domů úřadům hlášení o výsledku tažení. Hlášení obsahovalo dvě slova: „Město dobyto.“ Reakce úřadů doma ve Spartě? Generálovi byla udělena finanční pokuta za to, že je příliš upovídaný. Podle nich by totiž jedno jediné slovo „Dobyto“ naprosto stačilo.
Tato verbální úspornost a ostrost se projevovala i v diplomacii. Athénami protéká řeka jménem Kéfisos, zatímco Spartou řeka jménem Eurotas. Při jedné obzvláště vyhrocené diplomatické výměně názorů si začali zástupci obou stran vyměňovat urážky. Athéňan se posměšně naklonil a řekl: „Věřte, že my už jsme pohřbili mnoho a mnoho Sparťanů na březích našeho Kéfisu.“ Sparťan na to ani nemrkl a naprosto klidně odpověděl: „To je pravda. Ale my jsme nepohřbili ještě ani jednoho Athéňana na březích našeho Eurotu.“ (Naznačoval tím, že Athéňané nikdy neměli odvahu proniknout až k branám Sparty).
Jindy zase dorazila skupina sparťanských bojovníků na křižovatku cest v pustině. Tam narazili na hlouček vyděšených, klepajících se civilních cestovatelů. Civilisté k nim přiběhli a úlevně křičeli: „Máte obrovské štěstí! Ještě před pár minutami tu řádila ozbrojená banda krvežíznivých banditů!“ Velitel sparťanské skupiny se na ně s kamennou tváří podíval a procedil mezi zuby: „My nemáme žádné štěstí. Ti banditi ho mají.“
Zákony ve Spartě vyžadovaly absolutní jednoduchost ve všech ohledech lidského života, včetně architektury a bydlení. Jedno z místních nařízení dokonce výslovně nařizovalo, že při stavbě domu nesmí být střešní trámy opracovány žádným jemnějším nástrojem, než je obyčejná hrubá sekera. Výsledkem bylo, že všechny domy ve Spartě měly střechy podepřené v podstatě obyčejnými kulatými kmeny stromů, z nichž byla jen nahrubo osekaná kůra. Když jednoho dne navštívil jistý Sparťan hlavní město Athény, jeho tamní hostitel se mu chtěl pochlubit svým nádherným palácem. S pýchou mu ukazoval dokonale hladké, na milimetr přesně opracované střešní trámy čtvercového průřezu plné jemných ornamentů. Sparťan se podíval na strop a s naprosto vážnou tváří se svého hostitele zeptal, zda stromy v Athénách rostou už ve tvaru čtverce. Athéňan se zasmál a řekl: „Ne, to samozřejmě ne, rostou kulaté, úplně stejně jako všude jinde na světě.“ Sparťan se na něj nechápavě podíval a položil fatální otázku: „A kdyby rostly čtvercové, to byste je pak ohoblovali tak, aby byly kulaté?“ Byla to drtivá kritika nesmyslné lidské marnivosti a utrácení energie na zbytečný luxus.
Tím vůbec neslavnějším historickým vtipem z vojenského prostředí je bezesporu glosa sparťanského důstojníka jménem Diénekés, opět z prostředí bitvy u Thermopyl. Když hrstka Sparťanů teprve dorazila do zúženého průsmyku a začala budovat zátarasy, ještě perskou armádu na vlastní oči neviděla. Tušili sice z doslechu, že je nepřátel hodně, ale neměli reálnou představu o měřítku toho, co se na ně valí. Během kopání obranných valů přiběhl do jejich tábora místní obyvatel nedaleké vesnice Trachis. Byl absolutně bez dechu, oči navrch hlavy od hrůzy. Viděl perskou hordu na pochodu. Hlouček obránců se kolem něj okamžitě shlukl. Muž, třesoucí se děsem, jim začal líčit situaci. Popsal zástupy vojáků táhnoucí se až za obzor a s hysterií v hlase dodal varování, které mělo Sparťany zlomit: řekl jim, že perská přesila je tak gigantická, že až jejich lučištníci vystřelí první salvu, obrovská mračna šípů doslova zablokují slunce a nastane noční tma.
Diénekés chvíli mlčel, podíval se na oblohu plnou pálícího řeckého slunce, a lakonicky prohlásil:
„To je dobře. Aspoň budeme moci bojovat ve stínu.“
Když se nad těmito hláškami – ať už nad Leonidovou večeří v pekle, nebo Diénekésovým stínem – zamyslíme podrobněji, musíme si všimnout několika zásadních aspektů, které definují psychologii válečníka.
Zaprvé, jak již bylo řečeno, nejsou to primárně vtipy. Jsou mrazivě přesné, smrtelně vážné a nejsou pronášeny s cílem vyvolat smích a uvolnění.
Zadruhé, žádná z těchto hlášek nenabízí řešení dané zoufalé situace. Nedávají falešnou naději. Neslibují šťastný konec jako v hollywoodském filmu. Nejsou nijak povznášející, nesnaží se apelovat na posmrtnou slávu nebo na nevyhnutelný triumf dobra nad zlem. Muži, kteří je pronesli, se nesnažili utěšit své vyděšené kamarády lživým příslibem typu „nebojte se, to nějak dopadne“. Místo toho tyto glosy fungují jako tvrdá srážka s realitou. Říkají naprosto otevřeně: „Pánové, blíží se něco absolutně strašného a my tím prostě budeme muset projít.“
Zatřetí, a to je to nejdůležitější, tyto poznámky jsou vždy inkluzivní. Týkají se slova „my“. Ať už se na obzoru rýsuje sebehorší zkouška, jednotka jí bude čelit pohromadě. Věty jako „večeři budeme sdílet všichni spolu“ nebo „budeme moci bojovat ve stínu“ mají obrovský psychologický účinek – násilně vytrhávají jednotlivce z jeho osobního, izolovaného strachu o vlastní život a mentálně ho pevně přikovávají zpět ke zbytku skupiny.
I ten nejslavnější nápis, onen epitaf složený básníkem Simónidem, který dodnes visí nad hrobem padlých tří set Sparťanů u Thermopyl, je ukázkou této drsné a strohé povahy. Je zbaven jakéhokoliv zbytečného patosu. Neobsahuje prakticky žádná historická fakta o bitvě – nezmiňuje, kdo proti sobě stál, v jaké válce, o co se hrálo, chybí tam letopočet i politický důvod celého konfliktu. Text mlčky předpokládá, že ten, kdo jde kolem, tohle všechno už dávno ví a že si na ono posvátné místo přináší své vlastní emoce. Říká jen:
„Jdi a zvěstuj Lakedaimonským, neznámý poutníče, že my tu ležíme, jak zákony kázaly nám.“
Jazyk válečnického étosu je zkrátka jazykem privátním. Hovoří vždy pouze od válečníka k válečníkovi, napříč staletími. A je mu naprosto a dokonale jedno, jestli lidé zvenčí, z pohodlného a bezpečného světa bez cti a bez bolesti, tento jazyk chápou, nebo ne.
ZDROJ: The Warrior Ethos (Steven Pressfield)
