Étos válečníka – Překonání strachu ze smrti

Jak se rodí skutečná odvaha a proč ji nesmíme zaměňovat s fanatismem 

Příroda nás vybavila mocným nástrojem pro přežití: strachem. Utéct před nebezpečím je tím nejpřirozenějším instinktem každého živého tvora. Jak je tedy možné, že se lidé dokážou postavit tváří v tvář jisté zkáze? Odpověď leží v hluboce zakořeněném systému hodnot, který dokáže přepsat naše biologické nastavení. Tento systém nás učí, že existují věci horší než smrt, ale zároveň nás varuje před temnými stíny kmenové mentality, kde se pojmy jako čest a loajalita mění v nástroje destrukce.

Základní konflikt: Příroda proti výchově

Nejsilnějším hnacím motorem veškerého zvířecího i lidského života je pud sebezáchovy. Je to naprosto primární, hluboko v našich genech zapsaný imperativ: přežít za každou cenu. Když čelíme hrozbě, zejména pak organizované a ozbrojené skupině nepřátel, naše tělo i mysl křičí jediný povel – utéct. Strach ze smrti je přirozeným ochranným mechanismem, který příroda zdokonalovala po miliony let.

Aby bylo možné tento drtivý biologický příkaz překonat, musel se vyvinout specifický etický a mentální rámec, který nazýváme válečnický étos. Tento systém nefunguje tak, že by strach jednoduše vymazal; to není fyziologicky možné. Místo toho proti tomuto přirozenému pudu nasazuje jiné, stejně silné lidské emoce a pohnutky. Jsou to nástroje tak mocné, že dokážou přebít i vůli k životu.

Prvním z těchto nástrojů je stud. Strach ze selhání před zraky ostatních, obava z ponížení a ztráty tváře dokáže člověka donutit k činům, které by jinak nikdy neudělal. Druhým pilířem je čest. Jde o vnitřní přesvědčení o vlastní morální neúplatnosti a neochotu tuto hodnotu pošpinit ústupkem. Třetím, a možná nejsilnějším prvkem, je láska. Nemyslí se tím pouze láska romantická, ale hluboké pouto k rodině, k vlasti a především k těm, kteří stojí v nebezpečí po našem boku. Tyto tři mocné síly se stávají štítem proti panice.

Morální kompas a překódování strachu

Zavedením studu, cti a lásky do chladné biologické rovnice přežití vzniká něco zcela nového: morální hodnocení. Najednou už nejde jen o to, kdo přežije a kdo zemře, ale objevují se jasné koncepty toho, co je správné a co špatné. Vzniká propastný rozdíl mezi ctností a neřestí.

V tomto novém morálním rámci je onen původní, přirozený instinkt útěku před nebezpečím tvrdě odsouzen. To, co příroda vytvořila pro naši ochranu, je náhle vnímáno jako něco špatného, zkaženého a projev naprosté zbabělosti. Naopak to, co je biologicky zcela nelogické – ochota postavit se smrti čelem – je vynášeno do nebes jako ta nejvyšší ctnost a odvaha.

Když se kdysi spartského krále Agésiláa ptali, jaká je ta nejvyšší ctnost, z níž pramení všechny ostatní, odpověděl prostě a jasně: „Pohrdání smrtí.“

Právě neochvějnost tváří v tvář vlastnímu konci se stává měřítkem všech věcí a základním kamenem odvahy. Krásně to ilustruje historická situace, v níž se ocitl odřad římských vojáků odříznutý v nehostinné, vyprahlé pustině. Byli beznadějně obklíčeni nepřátelskou přesilou. Nepřátelský velitel, zoufalý z jejich neústupnosti, jim vzkázal: „Jste obklíčeni! Nemáte jídlo ani vodu. Nemáte jinou možnost než se vzdát!“ Odpověď římského velitele byla naprosto výmluvná: „Žádnou možnost? To jste nám vzali i možnost zemřít se ctí?“

Toto je podstata étosu – souboru mravních rysů, povahy a zvyků dané kultury. Není to něco, s čím bychom se rodili. Nikdo nepřichází na svět jako hotový bojovník, i když zárodky těchto vlastností můžeme přirozeně pozorovat u mladých lidí napříč všemi kulturami. Tento systém chování musí být systematicky vyučován a pěstován.

Proces této výchovy probíhá všude na světě, ať už jde o školní hřiště kdesi na středozápadě Ameriky, drsné horské průsmyky Hindúkuše, nebo africké savany plné predátorů. Otcové, starší bratři, zkušení mentoři a stařešinové slouží jako vzory. Cesta k přijetí těchto hodnot vede přes přísný režim tréninku a disciplíny, který téměř vždy vrcholí nějakou formou zkoušky dospělosti či iniciace. Může to být okamžik, kdy spartský mladík dostane svůj první těžký štít, kdy voják získá vytoužený výsadkářský odznak, nebo když je afghánskému chlapci do rukou vložena skutečná zbraň. Je to potvrzení, že jedinec byl přijat do společenství a plně přijal jeho etický kód za svůj.

Kmenová mentalita: Dvě tváře soudržnosti

Každý vznešený systém má však i svou stínovou, temnou verzi. Existují skupiny, které navenek praktikují naprosto stejné principy – extrémní loajalitu, železnou disciplínu a neústupnou čest – ale v jejichž podání jsou cíle a metody zcela převrácené. Mafiánské rodiny, zločinecké gangy nebo teroristické buňky se často řídí velmi sofistikovanými a přísnými kodexy. Dělá to z nich ale skutečné nositele tohoto ušlechtilého étosu? Odpověď zní ne. K pochopení tohoto rozdílu musíme rozebrat samotnou podstatu kmenového uspořádání.

Kmeny mají řadu fascinujících, ale i hluboce znepokojivých vlastností. Odnepaměti jsou primárně nepřátelské vůči všem cizincům. Antropologové se shodují, že kmeny napříč historií i geografií žijí v neustálém, nepřetržitém konfliktu se svým okolím. Neřídí se vládou psaného práva, ale striktním kodexem cti. Tento kodex neodpouští. Každá, i ta sebemenší urážka musí být pomstěna, což vytváří nekonečný, generační kruh krevní msty a odplat.

Na druhou stranu kmeny vynikají obrovskou vnitřní soudržností. Hluboce si váží svých starších a svých bohů. Houževnatě vzdorují jakýmkoliv vnějším změnám a potlačují nezávislost (často se to projevuje například útlakem žen). Nadevše si cení schopnosti snášet utrpení a fyzické strádání. Kmeny oplývají nekonečnou trpělivostí. Čas pro ně nehraje žádnou roli. Jsou schopny vyčkávat a unavovat invazní vojska tak dlouho, dokud vetřelci prostě neztratí vůli bojovat a neodejdou. Jak výstižně říkalo hnutí Tálibán: „Vy máte hodinky, ale my máme čas.“

Jsou pevně spjati se svou půdou a nejlépe bojují právě v obraně vlastního domova. Jsou také nesmírně adaptabilní – neváhají se dočasně spojit s nenáviděným rivalem, aby společně odrazili větší hrozbu zvenčí. Jakmile je však vetřelec zahnán, okamžitě se vrátí k původním svárům a zabíjení se navzájem. Není těžké pochopit, proč se vojenské výcviky po celém světě snaží u svých rekrutů navodit právě tyto silné kmenové vazby. Vytvářejí z nich totiž mimořádně efektivní a odolnou bojovou sílu.

Stínové kmeny a ztráta lidskosti

Kmenové myšlení však v sobě skrývá dvě extrémně nebezpečná rizika, která vedou ke vzniku „stínových“ nebo kriminálních kmenů.

Prvním fatálním problémem je naprostá exkluzivita. Kmen existuje pouze a výhradně sám pro sebe. Kdo nepatří do kmene (pokud se na něj nevztahuje posvátné pravidlo hostinnosti), není z podstaty věci považován za plnohodnotnou lidskou bytost. Nevztahují se na něj stejná pravidla soucitu a ochrany. Kmen je naprostým praotcem sociálního rozdělení světa na „my“ a „oni“.

Pokud se tento exkluzivní přístup naroubuje na kriminální, politickou nebo extrémně náboženskou doktrínu, je už jen nepatrný krůček k naprosté dehumanizaci a démonizaci protivníka. Nepřítel přestává být člověkem a stává se pouhým terčem.

Skutečný kodex cti naproti tomu vyžaduje absolutní respekt k nepříteli. Uznává, že i protivník je člověk, rovnocenný bojovník, který pouze chrání své hodnoty a svůj domov. Mnozí velcí vojevůdci historie – od Kýra Velikého přes Alexandra Makedonského, řecké a římské vojevůdce až po moderní konflikty – přistupovali k nepřátelům s vědomím, že dnešní protivník může být zítřejším spojencem. Proto mu nikdy neupírali jeho lidskost.

Asymetrický boj a zneužití cti

Druhým rizikem je permanentní pocit ohrožení neboli mentalita obležení. Kmeny jsou ze své podstaty vždy omezené velikostí, protože stojí na úzkých pokrevních nebo sociálních vazbách. Proto se neustále cítí zranitelné, v menšině a obklíčené většími a silnějšími rivaly. Ať už jde o vězeňský gang, mafii, nebo teroristickou organizaci, všichni sdílejí tento panický pocit permanentní hrozby.

Tento pocit zranitelnosti slouží jako univerzální ospravedlnění pro naprosto jakékoliv činy. Pokud stínový kmen uvěří, že nepřítel je technologicky vyspělejší, početnější a silnější, dojde k závěru, že je plně oprávněn použít jakékoliv prostředky, aby ho zasáhl. Tím se rodí koncept asymetrického boje vyhnaného do extrému – tedy terorismu.

Tyto kriminální a teroristické organizace sice dodržují jakási kmenová pravidla cti uvnitř své skupiny, ale rozhodně nejsou nositeli skutečného válečnického étosu. Jsou to stínové kmeny. Ve své podstatě terorismus využívá hodnoty svého protivníka proti němu samému. Jak to dělá? Úmyslně a co nejšokujícím způsobem porušuje veškerá nepsaná pravidla konfliktu. Záměrně útočí na civilní cíle, schovává se za ženy a děti jako za živé štíty.

Cílem těchto hrůzných činů není klasické vojenské vítězství. Cílem je vyvolat v nepříteli tak absolutní znechucení a hrůzu z pošlapání veškeré cti, aby dospěl k závěru, že bojuje s naprostými šílenci a monstry. Terorista doufá, že protivník buď ze strachu raději ustoupí a přistoupí na jeho podmínky, nebo – a to je ještě horší – že se ve snaze o odvetu sníží na jeho vlastní morální úroveň.

Nad čím by starověcí vojevůdci pravděpodobně jen nevěřícně kroutili hlavou? Jak by se král Leonidas díval na moderní formy mučení, jako je waterboarding? Co by si Kýros Veliký pomyslel o taktice sebevražedných atentátníků nebo o popravách natáčených na internet? Opravdová odvaha a morální síla totiž nespočívá v destrukci pravidel, ale v jejich dodržování – a to zejména ve chvílích, kdy nám naše nejtemnější instinkty radí zvolit tu nejsnazší a nejbrutálnější cestu.

ZDROJ: The Warrior Ethos (Steven Pressfield)