Metodika a pedagogika výuky

Skalpel místo kladiva

Jak se v boji učí řízená agresivita a proč slepý vztek zabíjí

Když jde v reálném konfliktu do tuhého, rozhoduje často víc než technika schopnost přepnout vlastní mysl do bojového režimu. Jenže mezi slepým vztekem, kdy se člověku zatmí před očima, a chladnou, cílenou agresivitou, kterou lze zapnout a vypnout jako světlo vypínačem, zeje hluboká propast.

Jak tento „zabijácký instinkt“ vzniká, proč ho bez kontroly nepotřebuje ani boxer, ani voják, a jak se trénuje v sebeobraně pod náporem adrenalinu?

1. Skalpel místo kladiva: Co je to vlastně řízená agresivita

V běžné řeči má slovo agresivita téměř výhradně negativní nádech. Představíme si člověka, který ztratil nervy, křičí, má rudý obličej a bezhlavě útočí na vše kolem sebe jako nějaký berserker. Ve světě sebeobrany, boxu a vojenského boje zblízka však existuje jiný, mnohem přesnější pojem: řízená agresivita. Nejde o výbuch emocí, ale o vycvičenou schopnost uvolnit obrovskou sílu přesně ve chvíli, kdy je potřeba, a v okamžiku, kdy hrozba pomine, ji zase okamžitě stáhnout zpět.

Instruktor sebeobrany Lee Morrison, tvůrce systému Urban Combatives, tento stav popisuje jako chladnou, klinickou agresi, která pohání fyzické použití síly. Je to naučená reakce, kterou lze zapnout a vypnout doslova „jako vypínač“, dokud není nebezpečí zažehnáno. Zásadní podmínkou je naprostá emoční kontrola. Řízená agresivita nemá nic společného s tím, čemu se v angličtině říká red mist – tedy s onou „rudou mlhou“, kdy člověku zatemní vztek a přestane vnímat realitu. Morrison v této souvislosti přebírá výstižné spojení Kellyho McCanna „vztek s rozumem“ a opírá se také o slovníkovou definici slova divokost, která označuje projev silného a intenzivního pocitu demonstrativní agrese. V různých systémech se pro tentýž princip používají i další názvy: zabijácký instinkt, princip Blíženců nebo jednoduše „temnější stránka sebe sama“.

Podobně uvažuje i známý instruktor boje zblízka Paul Vunak, který pracuje s pojmem zabijácký instinkt (killer instinct). Definuje jej jako touhu a zároveň schopnost skutečně dokončit boj s útočníkem. Výslovně přitom boří filmovou představu rozzuřeného rváče: nejde o křik, nadávky ani hrozivé grimasy, a už vůbec ne o bezhlavé vrhání se do boje v nekontrolovaném návalu adrenalinu. Vunak jej vystihuje jako chladné, tvrdé a vypočítavé uplatnění agresivních úmyslů. V praxi to znamená dvě věci: zvolit správnou taktiku a pak ji nemilosrdně a neúnavně prosadit, přičemž člověk drží své nejsilnější emoce pevně na uzdě. Jeho přirovnání je pro pochopení celého konceptu klíčové:

Skutečný zabijácký instinkt není kladivo, ale skalpel.

Kladivo rozbije vše, co mu stojí v cestě, bez ohledu na škody kolem; skalpel řeže přesně tam, kde má, a s maximální účinností. Že nejde o výmysl jediné školy, potvrzuje shoda napříč zcela odlišnými disciplínami. Vojenský pohled přináší Chris McNab, podle něhož moderní armáda v žádném případě nestojí o tupého násilného jedince. Potřebuje vojáka vybaveného řízenou agresí – tedy schopností cíleně použít násilí proti jasně vymezenému nepříteli, aniž by přitom ztratil přehled o taktických a operačních požadavcích celé situace.

V boxu řadí Ned Beaumont řízenou agresi dokonce na úplně první místo ze čtyř hlavních principů, které tento sport podle něj učí lépe než jiné systémy boje beze zbraně (vedle pravidla, že hybnost se rovná maximální síle, schopnosti vydržet úder a práce v kombinacích). A instruktor Krav Maga Carsten Draheim dodává, že bez odpovídajícího obráncova nastavení mysli nemůže řízená agrese a odhodlání fungovat – ať už jde o boj holýma rukama, nebo o bojovou střelbu.

2. Past slepého vzteku: Proč neřízená agrese selhává

Pokud je řízená agresivita skalpelem, pak slepý vztek je rozjetý nákladní vůz bez brzd a bez řidiče. Možná budí hrůzu, ale v praxi má tendenci narazit do první zdi. Odborníci z ringu, ulice i armády se shodují v jednom: jakmile emoce převezmou velení nad rozumem, bojová účinnost prudce klesá a riziko tragédie roste.

Velmi názorně to lze pozorovat v boxerském ringu. Ned Beaumont upozorňuje, že neřízená agrese vede k hrubým, nesoustředěným a v konečném důsledku neúčinným úderům. Zní to paradoxně, ale divocí, rozzuření boxeři málokdy dokážou udeřit opravdu tvrdě. Jejich pohyby jsou pomalejší, rozmáchlejší a postrádají technickou čistotu, která úderu dává sílu. Navíc se při divokých švihách sami otevírají a inkasují čisté zásahy od klidnějšího soupeře. Zatímco v ringu taková ztráta kontroly končí prohraným zápasem nebo knokautem, na ulici jsou následky ještě vážnější. Podle Beaumonta tam neřízená agrese zbytečně vtahuje člověka do rvaček, kterým se dalo vyhnout, a nevyhnutelně vede následně k vážným právním problémům.

V ještě větším měřítku se stejné riziko projevuje ve vojenském prostředí. Chris McNab připomíná, že voják, který nedokáže ovládat své emoce, je pro moderní armádu časovanou bombou. V bojové situaci může unáhleným jednáním přivést do záhuby vlastní spolubojovníky, anebo se v návalu nekontrolované zuřivosti dopustí zvěrstev, která vrhnou stín na celou jednotku a zdiskreditují celé divize. Síla bez brzdy se v takové chvíli obrací proti těm, které měla chránit.

Osobní rozměr ztráty kontroly připomíná Paul Vunak mrazivým příkladem z běžného života: zmiňuje několik případů manželských párů, kteří v afektu neúmyslně zabili vlastního partnera. Ztratili kontrolu nad situací natolik, že si ani neuvědomovali, co dělají, dokud nebylo pozdě. Pro každého, kdo se učí bojovat, je to zásadní varování.

Bojovník si musí být svých činů vědom v každé vteřině – jen tak dokáže jednat přiměřeně situaci, a zároveň rozhodně a nemilosrdně ve chvíli, kdy skutečně jde o život.

Zajímavý odstín do této debaty vnáší instruktor sebeobrany Peyton Quinn. Připouští, že prostý postoj „když už to začalo, jdi do toho vším, co máš“ je pro přežití v boji dobrý a pro většinu běžných lidí možná představuje maximum toho, čeho dokážou dosáhnout. Zároveň ale jedním dechem dodává, že tento stav je velmi blízce příbuzný slepému vzteku. Jinými slovy:

Bez cíleného systematického výcviku je hranice mezi odhodlanou obranou a ztrátou kontroly tenčí, než si většina lidí myslí.

3. Z uliček Šanghaje do vojenských kasáren: Historické kořeny

Myšlenka chladné, účelné agresivity nevznikla v moderních tělocvičnách, ale v jedněch z nejtvrdších podmínek 20. století. Její kořeny sahají k legendárnímu instruktorovi boje zblízka Williamu Ewartu Fairbairnovi (1885–1960), od něhož Lee Morrison přímo přebírá pojem divokost.

Fairbairn nastoupil k šanghajské městské policii už před první světovou válkou. Šanghaj byla ve 20. letech považována za nejnásilnější město na světě a služba v jejích ulicích vyžadovala metody, které fungují okamžitě a bez ohledu na pravidla. Během několika let se Fairbairn vypracoval na hlavního instruktora boje beze zbraně, potlačování nepokojů a střelby ze všech zbraní. Ve 20. letech utřídil své praktické zkušenosti do uceleného systému zvaného Defendu a v roce 1926 o něm vydal příručku. Zatímco část pramenů popisuje Defendu jako Fairbairnův vlastní styl, jiné zdůrazňují, že systém vytvořil společně se svým blízkým spolupracovníkem Ericem Anthonym Sykesem (1883–1945) a později jej rozvinul do ještě syrovější podoby známé jako „pouliční boj“ (gutter fighting).

V listopadu 1925 založil Fairbairn zvláštní zásahovou jednotku šanghajské policie (Reserve Unit), které velel až do roku 1935. Z původních 78 mužů se jednotka ve 30. letech rozrostla na 184 policistů a všichni do jednoho procházeli tvrdým výcvikem v Defendu. Právě zde Fairbairn navrhl takzvaný „Killing House“ – vůbec první výcvikový dům svého druhu, v němž se mezi terči ozbrojených zločinců objevovaly i postavy nevinných kolemjdoucích. Už tento nápad dokonale ukazuje podstatu řízené agrese: policista musel vtrhnout do místnosti s bleskovým nasazením, ale zároveň ve zlomku vteřiny rozlišit, koho zneškodnit a koho ušetřit.

Za druhé světové války se Fairbairnovy zkušenosti staly neocenitelnými. Cvičil britská komanda, výsadkáře, spojenecké jednotky zvláštních operací i tajné agenty a nakonec působil ve Spojených státech. Prostřednictvím plukovníka Rexe Applegatea jeho metody výrazně ovlivnily také výcvik boje zblízka u americké námořní pěchoty.

Armádní přístup k boji beze zbraně vystihuje Chris McNab jednoduchou větou: výcvik boje beze zbraně je v samotné své podstatě cvičením v řízené agresi. Voják se učí nepřítele vyřadit nebo zničit bez sebemenšího zaváhání, ale jeho kroky přitom musejí zůstat jasné, vědomé a kontrolované. McNab však poctivě upozorňuje i na odvrácenou stranu snahy zocelit rekruty. Připomíná například článek v novinách The Tuscaloosa News z 8. ledna 1973, který zdokumentoval brutalitu ve výcviku americké námořní pěchoty, včetně kopání, bití a dalšího ponižování nováčků. Je to důležitá připomínka: hranice mezi budováním odolného bojovníka a bezúčelnou krutostí se může snadno setřít, pokud z výcviku zmizí kontrola a smysl.

4. Chemie strachu: Adrenalin, zamrznutí a očkování proti stresu

Proč vlastně nestačí naučit se pár dobrých technik a v krizové chvíli je prostě použít? Odpověď leží v tom, co s lidským tělem a mozkem udělá náhlé ohrožení. Instruktor Bill Kipp popisuje realitu bez příkras:

Bez náležitého tréninku většina lidí v nebezpečí buď úplně zamrzne, nebo se začne neúčinně a chaoticky ohánět.

Kipp sám strávil dvacet let marnou snahou zbavit se strachu, než dospěl k zásadnímu poznání – strach nelze a ani nemá smysl potlačit. Je to přirozený biologický poplašný systém. Místo boje proti vlastnímu strachu je nutné jej přijmout a jeho emoční i biochemické účinky využít ve vlastní prospěch. Jinými slovy, adrenalin není nepřítel, ale vysoce oktanové palivo, které však může motor zadřít, pokud na něj stroj není připravený.

V tomto bodě se Kipp plně shoduje s Peytonem Quinnem. Oba zdůrazňují, že skutečným důvodem selhání v reálném boji není nedokonalá znalost techniky, ale účinky adrenalinového stresu. Právě proto tradiční systémy zaměřené výhradně na nácvik techniky v klidném prostředí tělocvičny v praxi často selhávají – nedokážou v člověku navodit onen klíčový průlom „ze strachu do síly“ ve chvíli, kdy tělo zaplaví adrenalin.

Jak tedy tělo a mysl na takový nápor připravit? Vojenský pohled Chrise McNaba sází na realistický výcvik a takzvané „bojové očkování“ (battle inoculation). Princip připomíná klasické očkování v medicíně: organismus dostane kontrolovanou/přiměřenou dávku stresu, aby si na ni zvykl, a reakce se neustálým opakováním zautomatizují natolik, že ve vypjaté situaci převezmou řízení spolehlivé reflexy.

Carsten Draheim doplňuje, že právě kvůli stresu je nezbytné obranné sekvence neustále opakovat – jen tak si je člověk bezpečně osvojí a dokáže je pod velkým tlakem kontrolovaně vybavit. Stres má navíc jednu zrádnou vlastnost: zužuje zorné pole a vytváří takzvané tunelové vidění, kdy se obránce upře jen na jednoho útočníka a přestane vnímat okolí. Proto v Draheimově metodice následuje po každé obranné akci okamžité rozhlížení se kolem sebe (scanning). Tento jednoduchý návyk plní dva úkoly najednou: pomáhá včas odhalit případné další útočníky a zároveň aktivně rozpouští tunelové vidění.

Očkování proti stresu (Stress Inoculation Training) je dnes pevnou součástí moderní přípravy mysli, kde stojí po boku kognitivně-behaviorálních strategií a práce s představivostí. Známá metoda Donalda Meichenbauma pracuje se dvěma klíčovými fázemi: nejprve jde o pochopení samotného mechanismu stresu (fáze konceptualizace) a poté o fázi osvojení a nácviku konkrétních dovedností. Do té patří nácvik uvolnění, práce s vlastními myšlenkami, systematické řešení problémů a cílená vnitřní mluva, tedy sebeinstruktáž.

Cílem není zbavit se stresu, ale naučit se v něm fungovat s chladnou hlavou.

5. Jak zmáčknout vypínač: Cvičení divokosti a práce s bolestí

Teorie o „vypínači“ zní přesvědčivě, ale jak se k němu v praxi dostat? Lee Morrison upozorňuje, že tzv. “přístupový bod” k divokosti má každý člověk nastavený jinde, ve smyslu v jiném momentu. Co spolehlivě nastartuje jednoho, nemusí u druhého vyvolat vůbec žádnou reakci. Dokládá to zdokumentovaným případem ženy samoživitelky, která se při přepadení nedokázala lupiči a násilníkovi nijak bránit – jednoduše v sobě nedokázala v rozhodující vteřině najít potřebný spouštěč.

V Morrisonově modelu sebeobrany spočívá taktika v preventivním útoku a následně v nepřetržitém tlaku vpřed. Právě okamžik, kdy obránce převezme iniciativu, je chvílí, kdy se přepne vypínač a nastoupí divokost. K nácviku tohoto přepnutí slouží cvičení nazvané Fight State Access (přístup do bojového stavu).

Cvičení nezačíná údery, ale v hlavě. Cvičenec zavře oči, vyvolá si v mysli tři konkrétní situace, které v něm probouzejí silnou agresi, a ke každé si přiřadí jedno krátké spouštěcí slovo. Morrison uvádí drsné, ale pro lidskou psychiku okamžitě fungující příklady: obtěžování partnerky, útok na matku baseballovou pálkou nebo útok pedofila na dítě. Jako příklady spouštěcích slov zmiňuje krátké, emočně nabité výrazy (v anglickém originále například „Hurt!“, „Hate!“ a „Fk You!“). Teprve po tomto mentálním naladění přichází fyzická část s partnerem a velkou lapou. Z neagresivního obranného postoje s rukama před sebou (takzvaného fence) cvičenec náhle přepne a spustí  útok (založený čistě na hrubé motorice) na velkou lapu. V praxi se přitom používají dvě mírně odlišné úderové sekvence:

  • Jednodušší varianta sází na sérii cyklických úderů kladivovou pěstí vedených v rychlém sledu.

  • Pokročilejší verze cvičení divokosti začíná dvěma cyklickými údery otevřenou dlaní slabší rukou směrem na obličej, které plynule přecházejí v kladivové údery, na něž navazuje nepřetržitá kombinace loktů a úderů hranou dlaně s maximální agresí a tlakem vpřed.

Ať už se použije kterákoli varianta, cíl je totožný: naučit nervový systém zapínat krátké, intenzivní výboje řízené agrese na povel. Klíčovou roli přitom hraje představivost:

Čím silnější emoční náboj si cvičenec dokáže do představy vložit, tím věrněji si natrénuje reálné přepnutí.

Ještě o krok dál jde cvičení Dennise Martina, které do hry záměrně vnáší fyzickou bolest. Bylo použito například na prvním Morrisonově programu stresové inokulace v listopadu roku 2003. Princip je prostý, ale mimořádně působivý: jeden z partnerů zatlačí krátkým kolíkem (kubotanem nebo dřevěnou tyčkou jawara-bó) na vřetenní kost zápěstí cvičence, což vyvolá okamžitou a ostrou bolest. Cvičenec ji musí snášet celých deset sekund a poté co nejtvrději, nejrychleji a nejagresivněji bít do úderové lapy. Zážitek má přímý a praktický smysl: ukázat člověku na vlastní kůži, že řízený výboj agresivity dokáže bolest potlačit a umožní mu bojovat dál i přes ni – doslova proměnit bolest v sílu.

6. Pod tlakem a ve tmě: Agresivní drily v Krav Maze

Zatímco Morrisonova cvičení pracují především se spuštěním krátkého výboje energie pomocí představivosti, v systému Krav Maga, jak jej popisuje Carsten Draheim, hrají klíčovou roli takzvané agresivní drily (aggression drills). Slovník této metodiky je definuje jako silně náročné fyzické kondiční cvičení určené ke zvýšení agresivního potenciálu. Jejich úkolem je probudit a udržet v žákovi „pozitivní“ agresivitu a zároveň procvičit zásadu nepřetržitého, nepolevujícího boje.

Typickým příkladem je vyčerpávající boj v plném kontaktu proti střídajícím se soupeřům. Obránce například bojuje v kuse celé tři minuty, ale každých dvacet sekund na něj nastoupí nový, zcela odpočatý protivník. Když už tělo odmítá poslušnost a plíce hoří, nezbývá než se opřít o vůli a řízenou agresivitu. Taková cvičení jsou mimořádně náročná, ale podle Draheimových zkušeností výrazně zvyšují reálnou schopnost sebeobrany.

Pro ještě silnější zátěž psychiky se přidávají rušivé prvky z okolí. Trénink se přesouvá do temné místnosti, kde bliká stroboskop, hraje hlasitá hudba a proti jednomu obránci stojí několik útočníků najednou. V takovém chaosu se smysly rychle zahltí a člověk se učí neztratit hlavu a udržet “tah na branku”.

Důležitou součástí přípravy je i zdánlivě obyčejné cvičení s úderovou lapou, které má však svá přísná pravidla. Držitel lapy pasivně nestojí, ale jde aktivně proti cvičenci, jehož zásahy musejí mít skutečný účinek. Partner s lapou sice díky polstrování necítí bolest a může postupovat vpřed způsobem, který se na první pohled zdá nerealistický, ale Draheim upozorňuje na důležitou souvislost: přesně takto se totiž může chovat skutečný útočník zaplavený adrenalinem, který běžnou bolest vůbec nevnímá. Cvičení tak rozvíjí soutěživost i bojového ducha a funguje stejně dobře beze zbraně i se zbraní v ruce. Instruktor jej ale musí pozorně sledovat, zejména u začátečníků, aby se nezvrhlo v nekontrolované násilí. 

Bill Kipp v této souvislosti zdůrazňuje jeden ze základních principů výcviku: v této fázi tréninku MUSÍ obránce nakonec vždy zvítězit. Je proto na zkušenosti, empatii a pedagogických schopnostech útočníka, aby dokázal správně dávkovat intenzitu útoku. Pokud vidí, že obránce začíná ztrácet odhodlání, propadá bezmoci nebo se dokonce vzdává, musí včas přizpůsobit svůj postup tak, aby mu umožnil situaci úspěšně zvládnout.

Cílem totiž není obránce porazit, ale naučit ho vítězit. Pokud bude při výcviku opakovaně zažívat pouze neúspěch, může si místo potřebných dovedností a sebedůvěry odnést jediné přesvědčení: proti takovému útočníkovi nemá šanci. A právě toto přesvědčení se pak může projevit v reálném konfliktu, kdy bude úspěch záviset nejen na technických schopnostech, ale také na ochotě a odhodlání aktivně se bránit.

V této souvislosti si vzpomínám na vyprávění svého kamaráda, bývalého příslušníka speciální policejní jednotky, který absolvoval stáž u francouzské protiteroristické jednotky GIGN.

Při sledování jejich výcviku ho zaujala neobvyklá dvojice v ringu. Na jedné straně stál mohutný, fyzicky mimořádně disponovaný policista, na druhé jeho podstatně menší a drobnější kolega. Na první pohled bylo zřejmé, kdo má výraznou fyzickou převahu. Přesto se nestalo to, co by člověk očekával. Mohutný policista sice útočil důrazně a přesvědčivě, ale pouze s takovou intenzitou, jakou byl jeho menší kolega v dané chvíli schopen zvládnout.

Když se kamarád zeptal na důvod, dostalo se mu vysvětlení, které velmi dobře vystihuje podstatu tohoto přístupu k výcviku.

Pokud by fyzicky silnější policista hned od začátku využil naplno svou převahu, menší kolega by pravděpodobně neměl šanci uspět. Z takové zkušenosti by si pak mohl odnést přesvědčení, že proti výrazně většímu a silnějšímu protivníkovi nemá smysl bojovat. Kdyby se následně v ostré akci setkal s podobně disponovaným útočníkem, mohl by reagovat nepřiměřeně, zpanikařit, nebo dokonce rezignovat na odpor ještě předtím, než by skutečně vyčerpal své možnosti.

Proto zde postupovali opačně. Silnější policista začínal na takové úrovni intenzity, kterou jeho kolega dokázal úspěšně zvládat. Jakmile se zlepšovaly jeho dovednosti, jistota a schopnost rozhodovat se pod tlakem, postupně zvyšoval intenzitu, rychlost i důraz svých útoků. Menší policista se tak učil překonávat stále náročnější situace, aniž by ztrácel přesvědčení, že je dokáže zvládnout.

Podle zkušeností instruktorů GIGN bylo možné tímto způsobem postupně dospět až do stavu, kdy výrazně silnější protivník mohl útočit naplno a menší policista již disponoval potřebnými dovednostmi, zkušenostmi i psychickou odolností, aby se s takovým útokem dokázal úspěšně vypořádat.

A právě v tom spočívá zásadní princip: Náročnost výcviku musí růst společně se schopnostmi obránce, nikoli rychleji než ony.

Úkolem zkušenějšího a silnějšího partnera není dokazovat svou převahu, ale vytvářet takové podmínky, v nichž se obránce učí postupně překonávat stále větší odpor. Každý zvládnutý konflikt posiluje nejen jeho technické schopnosti, ale také důvěru ve vlastní jednání.

Dobře vedený výcvik tedy nespočívá v tom, že obránci opakovaně dokazujeme, co ještě nedokáže. Spočívá v tom, že ho postupně připravujeme na situace, které dnes ještě zvládnout neumí.

Smyslem není vychovat člověka, který nikdy nezažil porážku. Smyslem je vychovat člověka, který se ani tváří v tvář silnějšímu protivníkovi předem nevzdá. Což je mimochodem i hlavní pedagogický princip cvičení výuky v japonských korjú, které vyučují reálný konflikt formou kata.

Klíčové tak je, že agresivní drily nevisí ve vzduchoprázdnu, ale mají své pevné místo ve stavbě celé tréninkové jednotky. V Draheimově struktuře lekce přichází stresový a agresivní dril až jako devátý krok, tedy po důkladném nácviku a shrnutí techniky. A nikdy jím lekce nekončí. Následuje desátý krok – zklidnění (cool-down) spojené s krátkým náhledem na další trénink. Právě zklidnění slouží jako bezpečnostní ventil, který účastníky spolehlivě vrátí z místy velmi agresivní výuky zpět do klidného běžného života.

7. Zkušenost na vlastní kůži: Tvrdý sparing a scénáře pod adrenalinem

Vedle izolovaných drilů existují dvě další silné metodické cesty, jak si řízenou agresivitu skutečně osahat: klasický boxerský sparing a realistický scénářový trénink.

Ned Beaumont je přesvědčen, že box buduje řízenou agresi především prostřednictvím sparingu s tvrdými údery v plném kontaktu. Právě tato zkušenost podle něj ostře odděluje box od velké části toho, co se v tělocvičnách běžně vydává za trénink bojových umění. Sparing je sice kontrolovaný cvičný boj s pravidly, ale kontakt v něm je opravdový a umí bolet. Člověk si tak zvykne pracovat pod tlakem, přijmout ránu a nepropadnout panice ani vzteku. Beaumont jde dokonce tak daleko, že odmítá samotný pojem „sebeobrana“. Nejjistější cestou k vítězství je podle něj útočit, nikoli se jen pasivně bránit, a nejdůležitější lekcí, kterou si člověk z boxu odnáší, je jasný pokyn: buď agresivní. Jako důkaz, že tento postoj nepodléhá věku, připomíná legendárního boxera Jacka Dempseyho, který ještě po sedmdesátce dvěma přesnými údery vyřídil dva mladé lupiče.

Jiný, ale neméně účinný směr představuje scénářový trénink pod adrenalinovým stresem, který prosazují Peyton Quinn a Bill Kipp. Quinn, který tyto programy vede ve svém zařízení v Coloradu i na víkendových kurzech, staví výcvik na jednoduché logice: cvičenci musejí nejprve zažít skutečný nápor adrenalinového stresu a teprve v tomto stavu provádět obranné techniky plnou silou. Právě tímto způsobem podle něj vzniká skutečná svalová paměť použitelná na ulici. Jakmile člověk získá určitou „adrenalinovou kondici“, techniku si mnohem lépe udrží a samotná stresová reakce v krizové chvíli automaticky nastartuje schopnost provést ji správně a s plnou razancí.

Typickým příkladem tohoto přístupu je scénář nazývaný „brána bezpečí“ (portal of safety). Úkolem cvičence je překonat prostor vymezený žíněnkou a dostat se mezi dva ochranné štíty, které symbolizují dveře vedoucí do bezpečí. V cestě mu však stojí útočník v celotělovém ochranném obleku, tzv. FAST „Bulletman“, proti němuž může použít údery skutečně plnou silou. Quinn přitom otevřeně přiznává, že tuto metodu sám nevymyslel, ale převzal ji jako již osvědčený výcvikový nástroj.

Podobný princip se podle zkušeností z výcviku příslušníků britské SAS využívá také při rozvoji řízené agresivity, tedy schopnosti vědomě a cíleně mobilizovat maximální bojové nasazení v okamžiku, kdy je skutečně potřeba.

Voják například nejprve provede co nejrychleji dvacet angličáků a následně dostane za úkol co nejrychleji a nejrozhodněji překonat protivníka v ochranném obleku. Pokud instruktor vyhodnotí jeho nasazení jako nedostatečné, následuje dalších dvacet angličáků a nový pokus.

Někteří cvičenci podle tohoto popisu dokážou potřebnou míru odhodlání a agresivity mobilizovat již při druhém či třetím pokusu. Jiní se k ní propracují až při pátém, šestém nebo sedmém opakování. V té chvíli jsou již fyzicky vyčerpaní, frustrovaní opakovaným neúspěchem a často i rozzlobení sami na sebe. Přesto musí znovu zaútočit, tentokrát s posledními zbytky sil, ale s maximálním odhodláním. A právě tehdy se jim podaří překonat protivníka.

Podstatou tohoto cvičení ovšem není naučit vojáka bezhlavé agresivitě. Jde o schopnost překonat vlastní psychické zábrany, únavu, frustraci a pochybnosti a přejít k rozhodnému jednání i ve chvíli, kdy tělo i mysl velí přestat.

Také zde však hraje naprosto zásadní roli zkušenost instruktora v ochranném obleku. Ten musí dokázat správně odhadnout aktuální fyzické i psychické možnosti cvičence, rozpoznat okamžik, kdy se blíží hranici svých schopností, a podle toho přizpůsobovat intenzitu odporu.

Pokud by kladl příliš malý odpor, cvičení by ztratilo svůj rozvojový účinek. Pokud by naopak odpor překročil možnosti cvičence, mohl by místo žádoucího odhodlání posílit pocit bezmoci a rezignace.

Zásadní princip je tedy stejný jako v předchozím příkladu: Úkolem instruktora není cvičence zlomit, ale dovést ho až na hranici jeho současných možností a pomoci mu tuto hranici překonat.

Úspěch přitom nespočívá pouze v samotném fyzickém překonání protivníka. Ještě důležitější je zkušenost, kterou si cvičenec odnáší:

I když jsem vyčerpaný, mám strach, pochybuji o sobě a situace vypadá beznadějně, stále mohu jednat, bojovat a uspět.

Bill Kipp považuje scénářový trénink vůbec za nejlepší způsob, jak se naučit účinnou sebeobranu, a všímá si, že i policejní a další profesionální organizace postupně opouštějí statické systémy a přecházejí k živým scénářům. Podstatou je navodit v každém žákovi – v bezpečném a kontrolovaném prostředí – onen rozhodující průlom ze strachu do síly pomocí scénářů s různou úrovní adrenalinové zátěže. Kipp čerpá z vlastní drsné zkušenosti: sám kdysi v ohrožení zamrzl a strach prolomil a „vletěl do vzteku“ až ve chvíli, kdy viděl svého kamaráda ve vážném nebezpečí. Tento jediný zlom mu změnil život – v pozdějších rvačkách v armádě ani při práci bodyguarda a vyhazovače v Asii už nikdy nezamrzl.

8. Umění vypnout: Relaxace, stoický klid a odpovědnost

Mnoho lidí si pod tréninkem agresivity představí jen to, jak se naučit „vybouchnout“. Jenže skutečná kontrola znamená především schopnost agresi stejně rychle zase vypnout. Bez této druhé poloviny je člověk jen nebezpečným nástrojem bez pojistky.

Paul Vunak to shrnuje požadavkem, který zní téměř nadlidsky, ale přesně vyjadřuje cíl tréninku: bojovník musí dokázat ovládat své emoce na celé škále „od chladného, necitlivého stroje až po nezvladatelný vztek rozzuřeného grizzlyho – a zpět během jediné vteřiny“. Podle Vunaka totiž k vítězství v pouliční rvačce nestačí samotný zabijácký instinkt; je nutné jej spojit s relaxací. Uvolnění v boji neznamená ležérnost, ale schopnost vnímat děj kolem sebe jakoby „zpomaleně“. Právě relaxace otevírá vzácné okno příležitosti pro správné rozhodnutí a dává bojovníkovi vědomí, kdy se uprostřed „mlhy války“ na zlomek okamžiku zastavit a prostě se nadechnout.

V ještě širším měřítku na tuto potřebu naráží moderní armáda. Chris McNab popisuje každodenní realitu vojáků v mírových misích, kteří musejí dokázat během několika minut přepnout z tvrdé násilné akce na klidné a rozumné vyjednávání. Pro ozbrojené síly je to jedna z nejtěžších výzev: pěstovat v lidech zabijácký instinkt a zároveň jej držet pod pevnou kontrolou pro správnou chvíli, včetně naprosto jasného rozlišování mezi ozbrojenými bojovníky a civilisty. Reakce jednotlivých vojáků na nutnost zabít jsou vždy individuální, ale právě kvalitní výcvik a jasný hodnotový rámec je dokážou výrazně usměrnit.

V běžném tréninku sebeobrany se umění vypnout promítá do každé lekce – ať už jde o Draheimovo pravidelné rozhlížení po každé obranné akci, které vytrhne mysl z tunelového vidění, nebo o závěrečné zklidnění před odchodem domů. A nejde jen o moderní metodiku. Příručky zaměřené na bojové nastavení mysli připomínají, že lidstvo hledá nástroje emoční kontroly už po staletí: na jedné straně stojí starověká stoická filozofie, která učí nenechat se ovládnout vášněmi, a na straně druhé moderní kognitivně-behaviorální terapie jako praktický nástroj pro zvládání stresu a strachu.

Řízená agresivita tak v konečném důsledku není o tom, stát se násilnějším člověkem. Je o tom, poznat vlastní strach i temnější stránku své povahy, naučit se s nimi zacházet jako s ostrým chirurgickým nástrojem a nikdy nezapomenout, že ten nejdůležitější pohyb ze všech je schopnost skalpel v pravou chvíli zase odložit.

ZDROJE: 

  • BEAUMONT, Ned. Championship Streetfighting: Boxing as a Martial Art. Boulder: Paladin Press, 1997.
  • DRAHEIM, Carsten. Krav Maga – Effektive Selbstverteidigung: Das große Ausbildungsbuch. Aachen: Meyer & Meyer Verlag, 2015 (vyd. 2016).
  • DRAHEIM, Carsten. Krav Maga: A Comprehensive Guide for Individuals, Security, Law Enforcement and Armed Forces. Aachen: Meyer & Meyer Sport, 2017.
  • GRIFFIN (Matei Florin). Combat Mindset Manual: Forge an Unshakable Warrior Mindset. Tribe 13, [2024].
  • KIPP, Bill. Turning Fear Into Power: The FAST Defense System. Boulder: Paladin Press, 2005 (1. vyd. prosinec 2004).
  • MCNAB, Chris. Mental Endurance: SAS Elite Forces Guide. London: Amber Books, 2014.
  • MEICHENBAUM, Donald. Stress Inoculation Training (Psychology Practitioner Guidebooks Series). New York: Pergamon Press, 1985.
  • MORRISON, Lee. Psy-Com: Urban Combatives. Urban Combatives, [b. r.].
  • MORRISON, Lee. The Complete Book of Urban Combatives. Boulder: Paladin Press, 2015.
  • QUINN, Peyton. Real Fighting: Adrenaline Stress Conditioning Through Scenario-Based Training. Boulder: Paladin Press, 1996.
  • VORTISCH, Hans-Christian. GURPS Martial Arts: Fairbairn Close Combat Systems (v. 1.0, sjg37-1641). Austin: Steve Jackson Games, 2008.
  • VUNAK, Paul. Contemporary Jeet Kune Do (v novějším souborném vydání jako Martial Arts Bible: Contemporary Jeet Kune Do, Lulu.com, 2019).

Autor

  • Jarda Kolcun

    Jarda Kolcun vede se Zdendou Novákem tréninky džúdžucu v Roztokách u Prahy od roku 2012. Držitel černého pásu v džúdžucu (JJIF, 2016), hlavní instruktor FAST Defense pro ČR, trenér II. třídy. Tři roky přednášel na FTVS UK. Na bojovky.info píše o historii, metodice a psychologii bojových umění.

    View all posts