Válečník, policista a další “ovčáčtí psi”
Psychologické podmiňování, povaha agrese a 2 % lidí, kteří jsou stvořeni pro boj
Většina lidstva žije v hlubokém, společensky prospěšném sebeklamu. Populární kultura, válečné romány a hollywoodské filmy nám celá desetiletí předkládají romantizující mýtus o tom, že se v každém muži ukrývá rozený válečník, který vezme do ruky zbraň a pod tlakem okolností začne chladnokrevně, efektivně a bez zaváhání likvidovat nepřátele. Představa, že schopnost vést vysoce smrtící boj je univerzální lidskou vlastností, je však v příkrém rozporu s realitou bojiště.
Zkoumání skutečného chování vojáků tváří v tvář nepříteli odhaluje mnohem složitější a pro lidskou rasu lichotivější pravdu: normální, zdravý lidský jedinec má hluboko v sobě zakódovaný intenzivní odpor k zabíjení příslušníků vlastního druhu. Tento odpor je natolik silný, že v historických konfliktech vedl skutečně k masivnímu selhávání bojovníků v linii ohně. Armády 20. století se proto ocitly před kritickým problémem: jak zlomit, obejít nebo přepsat tuto přirozenou lidskou zábranu? A co nám úspěch tohoto psychologického přetvoření říká o lidské povaze, agresi, empatii a té nepatrné menšině z nás, která žádnou takovou zábranou netrpí?
1. Velká iluze terčové střelnice a selhání ve druhé světové válce
Abychom pochopili moderní psychologii bojiště, musíme se nejprve vrátit do období druhé světové války a prozkoumat tehdejší způsoby přípravy vojáků. Tradiční střelecký výcvik té doby probíhal téměř výhradně na otevřených, travnatých střelnicích se známou a přesně odměřenou vzdáleností. Voják ležel nebo stál v klidném prostředí a jeho úkolem bylo zasáhnout papírový terč se soustřednými kruhy – klasický „býčí oko“ (bull’s-eye).
Z hlediska psychologie šlo o čistě abstraktní, technické cvičení. Voják vystřelil sérii ran, následně se střelba přerušila, instruktor nebo terčový rozhodčí zkontroloval zásahy a teprve poté dostal střelec zpětné vazbu o tom, kam přesně jeho střely dopadly. Tento proces vyžadoval vědomé přemýšlení, propočty balistiky, soustředění na mířidla a klidný dech. Chybělo v něm to nejdůležitější: jakákoliv asociace s lidskou bytostí, stres, časová tíseň a bezprostřední následek akce.
Když byli takto vycvičení muži vrženi do skutečného pekla dělostřelecké palby, chaosu a křiku na evropských nebo tichomořských bojištích, došlo u většiny z nich k obrovskému kognitivnímu selhání. Lidský mozek, vystavený extrémnímu stresu z ohrožení života, nedokázal překlenout propast mezi střelbou do papírového kruhu na klidné louce a namířením pušky na živého, dýchajícího člověka, který běží proti němu. Historické analýzy chování pěchoty za druhé světové války ukázaly šokující realitu: pouze nepatrný zlomek vojáků v linii přímého dotyku s nepřítelem (odhadovaný na pouhých 15 až 20 procent) skutečně aktivně střílel na cíl s úmyslem zasáhnout. Zbytek buď nestřílel vůbec, předstíral činnost, nebo pálil naslepo do vzduchu či do země, jen aby vytvořil hluk a splnil společenské očekávání svých spolubojovníků, aniž by musel nést psychickou tíhu zmaření lidského života.
2. Operantní podmiňování: Když se z výcviku stane bojový simulátor
Zjištění z bojišť druhé světové války vyvolalo ve vojenských kruzích revoluci. Bylo zřejmé, že racionální apel, vlastenectví ani tradiční drezúra nedokážou překonat biologický odpor k zabíjení lidí. Odpověď na tento problém nabídla moderní behaviorální psychologie, konkrétně techniky operantního podmiňování, které ve svých laboratořích vyvinul slavný psycholog B. F. Skinner.
Operantní podmiňování je proces učení, při kterém se chování jedince mění a upevňuje na základě jeho důsledků – odměn nebo trestů. V kontextu vojenské přípravy došlo k naprostému opuštění abstraktních papírových kruhů a k jejich nahrazení realistickým bojovým simulátorem. Princip tohoto přetvoření lze rozebrat do několika přesně navazujících fází:
- Autentičnost prostředí a fyzického stavu: Voják již nestojí v pohodlném postoji na upraveném trávníku. Stojí, leží nebo se krčí v zákopu či okopu pro ležícího střelce, zatížen plnou bojovou výstrojí, přilbou a taktickou zátěží. Je vystaven fyzické únavě a stresu, což odpovídá podmínkám reálného nasazení.
- Spouštěcí podnět (Eliciting Stimulus): Před vojákem se v nečekaném okamžiku a na neznámou dobu prudce vztyčí terč v lidské velikosti a s lidskou siluetou (tvar muže, často v olivové nebo maskovací barvě). Tento podnět neslouží k přemýšlení; působí jako vizuální spouštěč, který má vyvolat okamžitou, reflexivně naučenou reakci – zamíření a stisknutí spouště.
- Okamžitá zpětná vazba (Immediate Feedback): V tradičním výcviku voják čekal na výsledek desítky sekund či minuty. V moderním simulátoru, pokud střela zasáhne lidskou siluetu, mechanismus terč okamžitě sklopí k zemi. Pád terče poskytuje mozku okamžitou vizuální informaci: zásah – hrozba byla eliminována.
- Pozitivní posílení (Positive Reinforcement): Aby se nové chování pevně vrylo do nervových drah, musí být úspěch odměněn. Za přesnou a rychlou střelbu v tomto simulátoru získávají vojáci odznaky střelecké odbornosti. Tyto odznaky nejsou jen prázdným kusem kovu; jsou s nimi přímo spojeny hmatatelné výsady a odměny, jako je pochvala před nastoupenou jednotkou, společenské uznání mezi vrstevníky, povýšení, nebo dokonce třídenní propustky na svobodu.
Tento neustále opakovaný cyklus lidská silueta -> střelba -> pád terče -> odměna zcela obchází vyšší mozková centra zodpovědná za morální rozhodování a empatii. Z úvědomělého rozhodnutí „zda vystřelit na člověka“ se stává automatizovaný pohybový reflex „zasáhnout padající siluetu“.
3. Efekt autopilota v praxi: Falklandy a Rhodesie
Jak mocná je tato behaviorální přeměna, se ukázalo velmi brzy na bojištích druhé poloviny 20. století. Psychologická analýza výpovědí vojáků, kteří prošli moderním Skinnerovým podmiňováním, odhaluje fascinující fenomén: ve vysoce krizových situacích, při náhlém přepadu nebo kontaktu s nepřítelem, přebírá řízení naučený reflex. Vojáci často uvádějí, že v okamžiku ohrožení života jednoduše automaticky provedli naučený střelecký dril a teprve po skončení přestřelky, kdy na zemi ležela těla protivníků, si plně uvědomili, že se nenacházejí na trenažéru, ale v reálném boji. Stejné zážitky z „chodu na autopilota“ nezávisle na sobě hromadně popisovali i veteráni z války ve Vietnamu.
Rozdíl mezi starým a novým přístupem byl exaktně zdokumentován po válce o Falklandy v roce 1982. Přední britský vojenský historik Richard Holmes vedl podrobné rozhovory s britskými vojáky vracejícími se z ostrovních bojů. Pátral po tom, zda se v moderní britské armádě vyskytly případy pasivity a odmítání střelby, které byly tak typické pro druhou světovou válku. Výsledek byl jednoznačný: u britských jednotek, vycvičených moderními podmiňovacími metodami na lidské siluety, k žádnému takovému selhání nedošlo. Britové však tento přesný fenomén masivně pozorovali u svých protivníků – Argentinců. Argentinská armáda v té době stále spoléhala na zastaralé, tradiční výcvikové metody z dob druhé světové války. Následkem toho byla palba řadové argentinské pěchoty vysoce neefektivní a neúčinná; jedinou skutečně nebezpečnou střelbu vedli obsluhy kulometů a skupinových zbraní (kde se zodpovědnost za zabití rozkládá mezi více lidí) a specializovaní odstřelovači.
Ještě drastičtější důkaz o absolutní převaze moderního psychologického podmiňování poskytla válka v Rhodesii (dnešním Zimbabwe) v průběhu 70. let 20. století. Rhodeské bezpečnostní síly představovaly vysoce vycvičenou, moderně podmiňovanou armádu, která čelila početně silnějším, ale tradičně a nedostatečně vycvičeným partyzánským skupinám. Rhodesané bojovali v extrémně nevýhodných podmínkách: chyběla jim masivní letecká i dělostřelecká podpora a proti svým protivníkům, štědře zásobovaným sovětskými zbraněmi, neměli žádnou technickou ani materiální převahu.
Jedinou výhodou rhodeských sil byl právě superiorní výcvik a behaviorální příprava k boji. Tato jediná výhoda se však ukázala jako naprosto rozhodující. Po celou dobu trvání konfliktu si rhodeské bezpečnostní síly udržely celkový poměr zabitých protivníků vůči vlastním ztrátám (kill ratio) v neuvěřitelné výši přibližně 8 ku 1. U elitních komandových jednotek, kde bylo podmiňování dovedeno do extrému, se tento poměr vyšplhal z 35 ku 1 až na 50 ku 1. Výcvik, který dokáže v lidské mysli odblokovat zábrany k zabíjení, nepřináší jen mírné zlepšení; v praxi znamená naprostou a drtivou taktickou převahu na bojišti.
4. Matematika střelby a fenomén postojové střelby
Díky zavádění skinnerovských technik začala procenta vojáků aktivně střílejících v boji prudce stoupat. Zatímco ve druhé světové válce střílelo na cíl zhruba 15 až 20 procent mužů, v korejské válce toto číslo vzrostlo na 55 procent. Během války ve Vietnamu pak dosáhlo neuvěřitelných 90 až 95 procent. Na první pohled by se mohlo zdát, že se armádám podařilo proměnit téměř každého odvedence v chladnokrevného zabijáka. Statistika však může být zrádná, pokud nerozumíme psychologickým jemnostem lidského chování pod hrozbou smrti.
Vysoké procento střelby totiž automaticky neznamená vysoké procento střelby s úmyslem zabít. Zde vstupuje do hry koncept takzvané postojové nebo demonstrativní střelby (posturing). V živočišné říši se mnoho konfliktů řeší rituálním předváděním síly: zvířata se ježí, vydávají hlasité zvuky, buší se do hrudi nebo zvíří prach, aby zastrašila soka, aniž by musela vstoupit do riskantního fyzického střetu s rizikem zranění či smrti.
Člověk je biologicky nastaven velmi podobně. Mnoho vojáků ve Vietnamu i v Koreji sice pod vlivem intenzivního výcviku a tlaku spolubojovníků mačkalo spoušť svých zbraní, ale jejich palba nebyla vedena snahou eliminovat protivníka. Pálili naslepo do husté džungle, stříleli vysoko nad hlavy nepřátel nebo zbraň jednoduše vystrčili nad okraj zákopu a bez míření vyprázdnili zásobník. Tímto jednáním uspokojili obě protichůdné potřeby své mysli: před svými veliteli a kamarády v jednotce se prezentovali jako aktivní bojovníci (vytvářeli hluk, spotřebovávali munici a participovali na obraně), ale ve svém vlastním svědomí se vyhnuli překročení fatální morální hranice – zmaření konkrétního lidského života. Čísla ze střelnic a statistik tak maskují skutečnost, že skutečný počet lidí schopných cíleně a vědomě zabíjet zůstává ve své podstatě neměnný.
5. Katalyzátor pomsty: Když žal a vztek zlomí morální zábrany
Zatímco operantní podmiňování obchází lidské zábrany pomocí technického automatismu, existuje v boji ještě jeden, nesmírně mocný mechanismus, který dokáže obvyklý odpor k zabíjení bleskově a brutálně zničit: je jím ztráta blízkého spolubojovníka nebo milovaného velitele.
Válečné prostředí vytváří mezi vojáky psychologické pouto, které je často silnější než vazby v tradiční rodině. Ztráta takového kamaráda v boji představuje pro lidskou mysl zničující ránu. Může vojáka zcela ochromit, paralyzovat ho žalem a vyřadit ho z boje. Jak však víme z obecné psychologie smrtelných ztrát a truchlení, jedním z nejznámějších a nejsilnějších stádií reakce na smrt je agresivní hněv. Pokud se tento žal promění ve vztek, zábrany proti zabíjení se doslova vypaří.
Krvavou ilustraci tohoto fenoménu zanechal ve svých vzpomínkách na tichomořskou kampaň spisovatel a veterán William Manchester ve své knize Goodbye, Darkness (Sbohem, temnoto). Popisuje okamžik, kdy byl zasažen do sleziny oblíbený velitel roty F, plavovlasý kapitán Bob Fowler, a na místě vykrvácel. Jeho osobní vojenský pomocník (orderly), který Fowlera hluboce obdivoval a ctil, byl ztrátou natolik traumatizován a rozběsněn, že popadl samopal a v návalu neovladatelného hněvu bezlítostně postřílel celou řadu neozbrojených japonských vojáků, kteří se právě vzdali s rukama nad hlavou.
Tento druh chování – vražda z pomsty v amoku a neřízeném hněvu – je temným motivem prolínajícím se celými lidskými dějinami. Je to jev natolik univerzální a biologicky podmíněný, že jej odrážejí i civilní právní systémy po celém světě, které pro podobné situace používají pojmy jako dočasné nepříčetnost, jednání v silném rozrušení či polehčující okolnosti.
Voják v boji je do značné míry produktem svého prostředí. Násilí plodí násilí, krev si žádá krev a utrpení láme civilizační nánosy. To je strana výchovy a prostředí (nurture) ve slavné vědecké rovnici o utváření člověka. Druhou, neméně důležitou stranu této rovnice však představuje příroda a vrozený temperament (nature). A právě zde se dostáváme k tomu nejfascinujícímu a nejkontroverznějšímu zjištění o lidské agresi.
6. Fenomén „přirozeného vojáka“ a mýtus hollywoodského hrdiny
Když odhlédneme od vojáků, kteří zabíjejí jako automaty pod vlivem Skinnerova výcviku, a od těch, kteří zabíjejí v zaslepení pomstou a žalem, zůstává nám specifická skupina lidí. Ve vojenské terminologii i v literatuře se pro ně vžil pojem „přirozený voják“. Jak trefně poznamenává vojenský analytik a spisovatel Gwynne Dyer, přirozený voják není nutně krvežíznivé monstrum. Je to specifický typ muže, který čerpá své nejhlubší životní uspokojení z intenzivního mužského bratrství, z adrenalinu a vzrušení a z neustálého překonávání extrémních fyzických a psychických překážek.
Tento jedinec primárně netouží po zabíjení lidí jako takovém. Pokud mu však společnost poskytne morální rámec a legitimizaci – jako je vyhlášená válka – přijme nutnost zabíjet bez jakýchkoliv morálních výčitek či vnitřního boje. Zabíjení je pro něj jednoduše akceptovatelnou cenou za vstupenku do prostředí, které jeho povaha bytostně vyžaduje.
Zásadním omylem laické veřejnosti je představa, že armády jsou takových mužů plné. Realita je přesně opačná: přirození vojáci jsou v lidské populaci extrémně vzácní. V dobách míru je běžný kasárenský život, plný rutiny, drilování předpisů a nudy, neuvěřitelně frustruje. Z toho důvodu z řadových armád často odcházejí do žoldnéřských služeb, nebo se v rámci ozbrojených sil přirozeně koncentrují do malých, elitních útvarů, jako jsou přepadová komanda a speciální síly. V obrovských masových armádách složených z branců tato nepatrná menšina zcela zmizí pod tíhou drtivé většiny obyčejných mužů, kteří boj, násilí a zabíjení ze srdce nenávidí.
Hollywood a populární média nám však neustále předkládají pokřivený obraz. Ve válečných filmech vidíme jednotky, kde je každý voják schopen racionálního, chladnokrevného a efektivního nasazení v boji bez psychických následků. Tuto iluzi potřebujeme k tomu, abychom jako společnost dokázali oslavovat válečné hrdinství bez výčitek svědomí. Ve skutečnosti však Hollywood bere chování a psychologický profil nepatrné menšiny a lživě je přisuzuje celé populaci.
7. Klidných 2 procenta: Kriminální patologie, nebo vojenská nezbytnost?
Kolik těchto lidí ve skutečnosti je? Odpověď přinesla dnes již klasická psychiatrická studie z druhé světové války, kterou vypracovali lékaři Roy L. Swank a Walter E. Marchand. Ti při zkoumání vojáků v přímém boji zjistili, že existují přesně 2 procenta bojovníků, kteří vykazují specifickou predispozici. Autorské duo pro ně tehdy použilo terminologii své doby a označilo je za „agresivní psychopaty“. Tito muži nepociťovali absolutně žádný běžný odpor k zabíjení a nejevili ani známky psychiatrického zhroucení, bojové únavy či neurózy, a to ani po dlouhodobém a extrémně intenzivním bojovém nasazení.
Použití slova „psychopat“ nebo jeho moderního ekvivalentu „sociopat“ však v tomto kontextu naráží na zásadní problém: v civilním životě nesou tato slova silně negativní, kriminální konotaci. Na bojišti je ale všechno jinak. Chování, které v mírové společnosti označujeme za patologické, se v syrové realitě války stává vysoce žádaným a prospešným.
Bylo by proto hrubou chybou a nepochopením dat vyvodit ze studie závěr, že 2 procenta všech válečných veteránů jsou psychopatičtí vrazi. Rozsáhlé moderní výzkumy opakovaně prokazují, že váleční veteráni jako celek nemají o nic větší sklony k násilné kriminalitě než zbytek civilní populace. Přesnější a vědecky korektní interpretace zní: v mužské populaci existují 2 procenta jedinců, kteří, pokud jsou vyprovokováni, dohnáni do krajnosti nebo pokud dostanou legitimní společenský důvod, dokážou zabíjet bez jakékoliv lítosti, výčitek svědomí či dodatečných psychických traumat.
Tato 2 procenta představují přesně tu schopnost racionálního, chladného a efektivního fungování v boji, kterou si tak romanticky malujeme. Zkušenosti z dlouhodobého sledování těchto veteránů ukazují překvapivý fakt: muži, kteří spadají do této dvouprocentní kategorie, se po návratu z války zpravidla bezchybně zařadí zpět do civilního života. Osvědčují se jako vysoce nadprůměrní přispěvatelé k blahobytu, ekonomické prosperitě a stabilitě společnosti.
Gwynne Dyer k tomu nabízí hluboký evoluční postřeh: agrese je nepochybně neoddělitelnou součástí naší genetické výbavy. Je pro naše přežití nezbytná. Normální kvóta lidské agrese však běžného člověka nikdy nepřiměje k tomu, aby zabil svého souseda nebo známého, natož aby vedl organizovanou válku proti neznámým cizincům z jiné země. Žijeme ve společnostech s miliony lidí, kteří v dobách války zabíjeli své bližní s děsivou technickou efektivitou – kosili je kulomety, pálili plamenomety, shazovali na ně tuny trhavin z výšky dvaceti tisíc stop. Přesto se těchto lidí na ulici nebojíme, neoznačujeme je za vrahy a nevnímáme je jako hrozbu. Vědomě či podvědomě totiž rozlišujeme mezi válečným zabíjením na rozkaz a osobní, kriminální agresí, která ohrožuje občanské soužití.
8. Chladnokrevná elita: Stíhací esa a dětští rváči
Přítomnost těchto 2 procent v armádách dokonale vysvětluje ohromující nepoměr ve statistikách reálných bojových zásahů napříč historií. Nízká míra zabíjení v napoleonských válkách, v americké občanské válce i Marshallova čísla o nečinnosti ve druhé světové válce dávají dokonalý smysl, pokud přijmeme fakt, že aktivně a s cílem zničit nepřítele bojuje vždy jen tato drobná hrstka mužů.
Tento fenomén je naprosto krystalicky vidět tam, kde technika umožňuje střelci maximální kontrolu a nezávislost – ve vzdušném boji. Gwynne Dyer uvádí, že za druhé světové války bylo pouhé 1 procento amerických stíhacích pilotů zodpovědné za téměř 40 procent všech sestřelených nepřátelských letadel. Těchto pár jednotlivců odvedlo téměř polovinu veškeré smrtící práce za celé letectvo.
Ještě výmluvnější je svědectví Ericha Hartmanna, německého stíhacího esa z druhé světové války, který s neuvěřitelnými 351 potvrzenými sestřely zůstává nezpochybnitelně nejúspěšnějším stíhačem všech dob. Hartmann po válce uvedl šokující detail svého úspěchu: 80 procent jeho obětí vůbec netušilo, že je s nimi na stejné obloze, dokud jejich letadlo nezasáhla první salva. Tato věta nám poskytuje fenomenální vhled do psychologie skutečně efektivního zabijáka. Stejně jako úspěšní odstřelovači, i tato stíhací esa neoperovala v návalu hněvu, nenávisti nebo touhy po pomstě. Naprostá většina jejich zářezů byly technicky dokonalé, chladnokrevně naplánované přepadovky a střelba do zad bezmocného cíle. Žádné emoce, žádný afekt – pouze čistá, efektivní eliminace.
Když se po skončení druhé světové války pokoušelo americké letectvo (U.S. Air Force) vytvořit psychologický profil a selekční test pro budoucí stíhací esa, narazilo na zajímavou překážku. Analyzovali desítky vlastností, ale jediným společným jmenovatelem, který propojoval všechna úspěšná esa z uplynulé války, byl překvapivý fakt z jejich mládí: jako děti byli neustále zapleteni do nespočetných fyzických rvaček.
Zde je nutné učinit kriticky důležité rozlišení. Tito chlapci nebyli šikanujícími tyrany (bullies). Skutečná příčina šikany totiž spočívá ve zbabělosti – tyran si vybírá slabší oběti a cíleně se vyhýbá konfliktu s kýmkoliv, kdo je schopen se mu efektivně postavit. Budoucí stíhací esa byli naopak rváči (fighters). Vyhledávali nebo neodmítali střet s rovnocennými či silnějšími protivníky.
Pokud si dokážeme představit ten intenzivní pocit hněvu, nespravedlnosti, nezlomnosti a odmítnutí podřízenosti, který zažívá chlapec při rvačce na školním dvoře, a pokud tuto emocionální houževnatost zvětšíme a promítáme do celoživotního postoje dospělého muže, získáme přesný klíč k pochopení těchto jedinců a jejich obrovské kapacity pro efektivní násilí.
9. Vlci, ovce a ovčáčtí psi: Chybějící článek empatie
Abychom tuto skládanku složili do úplného obrazu, musíme se podívat na data o poruchách osobnosti v běžné společnosti. Podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM) vydávaného Americkou psychiatrickou asociací (APA) se výskyt „asociální poruchy osobnosti“ (což je klinický termín pro sociopatii) v obecné populaci amerických mužů pohybuje kolem 3 procent.
Sociopaty je z podstaty jejich diagnózy nesmírně těžké integrovat do vojenského prostředí. Jejich přirozeností je odpor k autoritám, odmítání pravidel a pohrdání hierarchií. Přesto armády po celá staletí prokazovaly neobyčejnou schopnost tyto vysoce agresivní jedince v dobách války zlomit, podřídit vojenské disciplíně a využít jejich potenciál. Pokud budeme předpokládat, že se armádě podaří podřídit řádu přibližně dvě třetiny z těchto 3 procent sociopatů v populaci, dostáváme se opět k přesnému matematickému výsledku: hypotetickým 2 procentům vojáků, kteří podle oficiální definice APA „nepociťují žádnou lítost nad následky svého chování pro ostatní“.
Důkazy z evoluční biologie jasně říkají, že predispozice k agresi má silný genetický základ. Ve všech živočišných druzích přirozený výběr zaručuje, že ten nejlepší lovec, nejtvrdší bojovník a nejagresivnější samec přežívá a předává své biologické sklony potomkům. Když se tato genetická výbava spojí s vhodným prostředím a výchovou, která agresi dále rozvíjí, vzniká efektivní zabiják.
V lidské psychice však existuje ještě jeden rozhodující faktor, který rozděluje agresivní jedince do dvou naprosto odlišných táborů: přítomnost nebo nepřítomnost empatie k ostatním.
Bez ohledu na to, zda má empatie biologický nebo environmentální původ, lidstvo se neproměnně dělí na ty, kteří dokážou hluboce cítit, zrcadlit a chápat bolest a utrpení druhých bytostí, a na ty, kteří toho schopni nejsou. Vzájemná kombinace agrese a empatie pak vytváří zcela zásadní osobnostní typologie:
- Agrese + ABSENCE empatie = Sociopatie. (Nevypočitatelný predátor).
- Agrese + PŘÍTOMNOST empatie = Ochránce. (Zcela odlišný, nepatologický typ člověka).
Tento rozdíl geniálně popsal jeden z válečných veteránů v dnes již proslulém metaforickém modelu společnosti:
- Ovce (Sheep): Naprostá většina lidstva. Jsou to jemné, slušné, laskavé a mírumilovné bytosti. Ve své podstatě nejsou schopny skutečné, letální agrese a často žijí v blaženém popření existence skutečného zla.
- Vlci (Wolves): Sociopati, kriminálníci a agresoři, kteří se neštítí násilí. Nemají empatii a bez výčitek svědomí loví bezbranné ovce pro svůj vlastní prospěch či potěšení.
- Divocí psi (Wild Dogs): Organizované gangy, zločinecké syndikáty a agresivní nepřátelské armády. Smečky predátorů, které využívají agresi k hromadnému terorizování okolí.
- Ovčáčtí psi (Sheepdogs): Specifický lidský poddruh. Jsou to věrné, ostražité bytosti, které jsou vybaveny stejně vysokou kapacitou pro agresi a násilí jako vlci. Jejich agrese je však pevně spjata s hlubokou empatií a láskou ke stádu. Nikdy by svou sílu nezneužili proti ovcím. Jejich biologickým a společenským posláním je stát na hranici mezi světlem a tmou a nekompromisně konfrontovat predátory.
Proč o těchto „ovčáckých psech“ nečteme v učebnicích psychologie? Odpověď je prostá: psychologická a psychiatrická komunita je zřízena k tomu, aby zkoumala, diagnostikovala a léčila patologie a duševní poruchy. Sociopatii známe do detailu, protože představuje nemoc. Osobnostní typ „ovčáckého psa“ však žádnou poruchu nepředstavuje. Tito lidé nekončí v ordinacích psychiatrů ani ve vězeních. Jsou to vysoce hodnotní, pilní a plně funkční členové společnosti. Jejich unikátní povahové rysy se naplno projeví pouze v extrémních situacích – v časech války, v řadách policie nebo při záchraně životů v krizových scénářích.
S těmito muži se můžeme setkat kdekoli mezi námi. Dokonalým příkladem je výpověď jednoho z veteránů války ve Vietnamu, podplukovníka americké armády, který svůj životní postoj shrnul slovy:
„Už velmi záhy v životě jsem pochopil, že tam venku chodí lidé, kteří vám ublíží, pokud k tomu dostanou příležitost. A já jsem celý svůj život zasvětil tomu, abych byl připraven se jim postavit.“
Tito lidé bývají často ozbrojeni, jsou neustále ostražití a podvědomě vyhodnocují hrozby ve svém okolí. Nikdy by nezaútočili na nevinného člověka, stejně jako ovčácký pes nenapadne vlastní stádo. Ve svých srdcích však mnozí z nich tiše touží po spravedlivé bitvě – po legitimním, morálně nesporném vlkovi, proti němuž by mohli konečně a se vší parádou uvolnit své drtivé schopnosti a výcvik.
10. Volání Marta: Archetyp válečníka v nás
Tuto hlubokou, existenciální touhu po spravedlivém boji a zkoušce ohněm fascinujícím způsobem popisuje spisovatel a psycholog Richard Heckler ve své knize In Search of the Warrior Spirit (Hledání ducha válečníka):
„Toto naléhavé volání přírody touží být otestováno, hledá výzvu, která přesahuje jej samotné. Válečník v nás úpěnlivě prosí Marta, boha války, aby nás přivedl na to rozhodující bojiště, které nás vykoupí do děsivé bezprostřednosti přítomného okamžiku. Chceme stanout tváří v tvář svému Goliášovi, abychom si připomněli, že bojovník David je v nás stále živý. Modlíme se k bohům války, aby nás dovedli k hradbám Jericha, abychom se odvážili prověřit nezdolnost a sílu našeho troubení na polnice. Toužíme být v bitvách poraženi silami natolik přesahujícími nás samé, že nás samotná tato porážka učiní většími, než když jsme na bojiště vstoupili. Toužíme po střetu, který nás nakonec naplní důstojností a ctí… Nenechte se mýlit: ta touha tam je, a je milující i děsivá, nádherná i tragická.“
Pro tento fenomén můžeme najít ještě jedno, hluboce zakořeněné psychologické vysvětlení. Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga existují v lidské mysli hluboce vtištěné modely chování a vnímání, které nazýváme archetypy. Tyto archetypy sídlí v našem kolektivním nevědomí – ve zkráceně řečeno zděděném, podvědomém rezervoáru obrazů a symbolů, které vycházejí z univerzálních zkušeností našich předků a sdílí je celá lidská rasa.
Tyto mocné archetypy dokážou usměrňovat naši psychickou energii a formovat náš životní směr. Mezi nejznámější Jungovy archetypy patří Matka, Moudrý stařec, ale také Hrdina a Válečník. Je velmi pravděpodobné, že Carl Jung by muže, které veteráni označují za „ovčácké psy“, nenazval ani sociopaty, ani agresoři, ale identifikoval by je právě jako čisté ztělesnění věčných archetypů Válečníků a Hrdinů.
11. Závěrečná syntéza: Nechvalně proslulá, ale nezbytná menšina
Když si spojíme všechny historické a vědecké střípky dohromady, získáme ucelený a logický obraz lidského chování v boji. Pouhé 1 procento stíhacích pilotů za druhé světové války, kteří zodpovídali za 40 procent sestřelů; zjištění psychiatrů Swanka a Marchanda o 2 procentech agresivních psychopatů/sociopatů v linii; historicky nízké míry efektivní palby v napoleonských válkách i v americké občanské válce; a konečně Marshallova ohromující data o 15 až 20 procentech střílejících vojáků za druhé světové války.
Všechny tyto zdánlivě nesouvisející statistiky lze vysvětlit jedním společným jmenovatelem: pouze nepatrný zlomek lidských bojovníků je přirozeně ochoten, schopen a připraven aktivně zabíjet nepřátele v přímém boji, aniž by k tomu potřebovali psychologickou manipulaci nebo utrpěli duševní újmu. Většina ostatních vojáků potřebuje buď intenzivní skinnerovské podmiňování, které je promění ve střílející automaty na autopilota, nebo musí být dohnali k nepříčetnosti traumatem z pomsty a žalu za mrtvého kamaráda.
Ať už tuto nepatrnou menšinu přirozených bojovníků nazveme klinicky sociopaty, metaforicky ovčáckými psy, nebo filozoficky válečníky a hrdiny, jeden fakt zůstává nezvratný: jsou tady s námi, představují výraznou a neměnnou menšinu lidské populace, a když se nad společností stahují mračna a národ se ocitne ve smrtelném nebezpečí, potřebujeme je naprosto zoufale. Bez jejich ostražitosti, přirozené agrese a ochoty postavit se vlkům by totiž jemné stádo lidské civilizace nedokázalo přežít ani jediný den.
ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)
