Nai Khanom Tom – Devět vítězství za jediný den

Pravda a mýtus o Nai Khanom Tomovi, praotci thajského boxu

Mezi statisíci zápasníků, kteří kdy stáli v ringu thajského boxu, neexistuje jediné jméno, jež by mělo váhu zakladatelského mýtu. Říká se mu Nai Khanom Tom a podle legendy se mu podařilo to, co dějiny zaznamenají jen málokterému člověku v okovech: jediným odpolednem boje vykoupit nejen vlastní život, ale i čest poraženého království. Devět zápasů, devět cizích šampionů — a pak svoboda z rukou nepřátelského krále. Tak zní příběh, který každý žák thajského boxu zná zpaměti dřív, než si stihne pořádně omotat ruce konopným provazem.

Ale je ten příběh pravdivý? A pokud ano, kolik z něj?

V následujícím textu si projdeme legendu i historická fakta, která za ní stojí — od záznamů, jež se dochovaly v barmských a thajských kronikách, až po moderní kritickou analýzu, kterou vůči celému mýtu provedli antropologové. Uvidíme, že příběh Nai Khanom Toma není jen vyprávění o jednom statečném muži. Je to ukázka toho, jak se z reálného úryvku dějin postupně rodí národní symbol — a jak mýtus může být pro identitu národa stejně důležitý jako historická pravda. Někdy i důležitější.

Kdo to vlastně byl?

Začněme tím, co se o samotné osobě dá říct s jistotou — a hned na úvod přiznejme, že toho mnoho není.

Nai Khanom Tom se podle tradice narodil kolem roku 1767 v Ajutthajském království, tedy v dnešním Thajsku. Přestože se v některých vyprávěních objevují náznaky příbuzenství s královskou rodinou, pravděpodobnější je, že pocházel z prostého rolnického prostředí. Ostatně právě napětí mezi „selským“ a „šlechtickým“ výkladem jeho původu se ukáže jako jeden z klíčů k pochopení toho, jak se příběh v dějinách proměňoval.

Z dochovaných vyobrazení se nám rýsuje představa typického thajského zápasníka té doby: šlachovité postavy s vysokým podílem svalové hmoty, štíhlé, vytrénované, žádné objemné kulturistické tělo. Ruce má omotané konopnými provazy, které sahají od kotníků palce přes klouby ruky až nahoru po předloktí — předchůdce dnešních boxerských rukavic, který zároveň chránil i přidával na účinnosti úderu. Kolem hlavy nosí posvátnou čelenku, v thajštině zvanou mongkhon, a kolem paží stuhy zvané pra jiad. Obě tyto věci slouží podobně jako u nás v karate nebo taekwondu černý pásek — jsou viditelným znamením, že stojíte před zkušeným bojovníkem.

Předpokládá se, že byl vojákem. To znamená, že prošel běžným vojenským výcvikem ajutthajské doby, který kromě tradičního thajského boxu — tehdy nazývaného muay boran, tedy doslova „staré muay“ — zahrnoval i práci se zbraněmi. Bojovník této epochy se musel umět ohánět mečem, kopím i lukem; pěstní souboj byl jen jednou ze součástí mnohem širšího řemesla zabíjet a přežít.

Dnes je Khanom Tom všeobecně považován za praotce moderního thajského boxu. Jeho jméno najdete na soškách, v muzeích, v komiksech, televizních seriálech i ve filmech. 17. března se v Thajsku slaví Den Nai Khanom Toma jako státní svátek bojových umění. Tomu odpovídá i jeho legenda — vyprávění, k němuž se teď můžeme přesunout.

Legenda: devět zápasů pro svobodu

Aby legenda dávala smysl, musíme začít od konce světa, jaký Khanom Tom znal.

Psal se rok 1767, kdy barmská armáda po měsících obléhání konečně prolomila brány Ajutthaje — slavného hlavního města stejnojmenného království. Boje byly krvavé a brutální. Ajutthajské království povolalo do zbraně prakticky každého schopného muže, ale proti převaze barmských sil to nestačilo. Vítězové vyplenili město a všechny zbývající muže odvedli do zajetí.

Barmský král Mangra si byl ovšem vědom toho, že s koncem války končí jen polovina práce. Druhá polovina je vládnout. A vládnout dobytému národu jen násilím znamená sedět na soudku střelného prachu. Rozhodl se proto svou vládu nezahájit šibenicemi, ale sedmidenní buddhistickou slavností — gestem, kterým chtěl ukázat, že Barmánci nejsou pouze obávaní válečníci, ale také lidé víry a smyslu pro spravedlnost.

Součástí oslav měly být i bojové zápasy. Barmská kultura měla — stejně jako thajská — silné válečnické tradice, a krále zajímalo, jak si jeho šampioni povedou proti pověstným ajutthajským boxerům. Vydal tedy příkaz: ať vojáci najdou mezi zajatci ty nejlepší zápasníky. A přidal i pobídku, která by každého ohroženého muže donutila nasadit všechno: kdo porazí barmského šampiona, získá svobodu.

Když se vojáci probíjeli mezi zajatci, jedno jméno se ozývalo znovu a znovu. Nai Khanom Tom. Říkalo se o něm, že je nejlepší boxer ve městě — muž, který se „vznáší ve vzduchu a jehož pěsti praskají jako blesky“. Když ho konečně našli, dobrovolně se přihlásil. Měl příležitost ukázat, že duch poraženého národa není zlomen.

První den slavnosti zaplnily ulice hudba, tanec a hostiny. Uprostřed města postavili barmští vojáci čtvercové bojiště — vyvýšenou plošinu, na které mělo být celé představení dobře viditelné. Nad ní pak vznikl ještě baldachýn s pozlaceným trůnem, z něhož měl král Mangra dohlížet na osobně vybranou podívanou.

První zápasy proběhly podle očekávání. Vyhladovělí, zbití a unavení ajutthajští zajatci proti dobře nakrmeným, odpočinutým barmským vojákům nestáli za moc. Zápasy končily jeden po druhém v krátkém čase.

Pak přišla řada na Khanom Toma.

Když ho strážní vyvedli do arény, nezamířil přímo doprostřed plošiny. Místo toho začal pomalu, rituálně obcházet její okraj. Při každém rohu se uctivě uklonil — pozdrav svým učitelům, předkům a bohům. Dnes tento obřad známe pod názvem wai khru ram muay a každý zápas thajského boxu jím dodnes začíná. Tehdy ovšem barmští diváci, kteří nic podobného neznali, viděli něco jiného: nějakou cizí magii, snad zaklínadlo, snad pokus o uřknutí soupeře.

Král byl tím zvláštním výjevem spíše pobaven než zneklidněn. Pohlédl na svého prvního šampiona — vyhlášeného boxera z drsných hor severní Barmy — a věřil, že vítězství je jisté.

A pak začal boj.

Dva muži kolem sebe chvíli kroužili. Pak barmský šampion vyrazil tvrdě dopředu. Khanom Tom ho ale do dosahu pěstí nepustil — místo toho mu znovu a znovu zasazoval drtivé kopy na nohy. Jeho holeně byly po letech tréninku, při němž thajští boxeři tradičně kopou do banánovníků, tvrdé jako ocel. Barmánec začal být frustrovaný a vyrazil prudce na souboj zblízka. Khanom Tom mu odpověděl smrští pěstí, loktů a kolen. Než se šampion stačil dostat z dosahu, měl ruce i nohy poseté obrovskými modřinami, jak se snažil blokovat údery. Pohyb se mu zpomalil, krytí se zpomalilo dokonce ještě víc. A Khanom Tom v tu chvíli udělal to, co dělají všichni velcí boxeři, když cítí, že soupeř je vyřízený: vykopl vysoký obloukový kop a holení mu rozdrtil spánek. Šampion padl v bezvědomí na zem.

Dav vybuchl rozhořčením. Křičeli, že Ajutthajec podváděl — že jeho tanec na začátku byl černá magie, která soupeře omámila. Rozhodčí to vzal v potaz a prohlásil zápas za neplatný kvůli rozptylování. Král z trůnu pokynul, aby přivedli dalšího soupeře.

A pak ještě jednoho. A dalšího. A dalšího.

Jeden po druhém vystupovali barmští bojovníci na plošinu. Prvního Khanom Tom srazil otočným kopem patou do hlavy. Druhého rozcupoval koleny zblízka v klinči. Třetímu uhnul před jeho úderem pěstí a zasáhl ho protiúderem na čelist. Čtyři další padli v rychlém sledu po nich. Bez možnosti odpočinku mezi zápasy, bez podpory, s davem, který proti němu skandoval, vyhrával jeden zápas za druhým.

Když dorazili k osmému poraženému, byl král už spíš ohromený než rozzlobený. To, co viděl, nebylo obyčejné. Rozhodl se proto Khanom Tomovi předložit poslední, zdánlivě nemožnou výzvu: druhého proslulého šampiona, tentokrát z jihozápadu země. Obrovitý medvědu podobný chlap proti vysílenému soupeři, který už hodiny bojoval bez přestávky.

Hromotluk vyrazil s plnou silou. Ale jeho nohy nesnesly další drtivé kopy. Když se mu nakonec podařilo Khanom Toma chytit a zvednout ho v medvědím sevření, dostal loktem shora dolů na temeno hlavy. Padl stejně jako osm před ním.

Král se zvedl z trůnu. Tváří v tvář takovému výkonu už nedokázal odlišit obdiv od zlosti. Promluvil k davu slovy, která se zachovala dodnes: „Tento muž bojuje, jako by měl na rukou jed. Kdyby tak bojovali šlechtici, Ajutthaja by nikdy nepadla.“

Slavnou větu doprovodilo královské rozhodnutí. Khanom Tom byl propuštěn na svobodu. Za své vítězství dostal zlato a — jak tehdejší kultura velela — také několik žen. Král mu nabídl, aby zůstal u dvora a školil barmské vojáky.

Khanom Tom odmítl.

Odešel z obsazeného města a zamířil do hor v severní části země, kam dosah okupační moci nesahal tak silně. Tam — daleko od bdělých očí úřadů — začal vyučovat. Tisíce žáků k němu přicházely zdaleka, aby se učily od muže, který svou pěstí krátce sjednotil rozdrcený národ proti cizím okupantům. A který svým vítězstvím dokázal, že ajutthajský duch se podmanit nedá.

To je legenda. A teď ten druhý úkol: zjistit, kolik z ní je pravdy.

Fakta: co opravdu víme

První věc, kterou je třeba říct, je dost zásadní. Příběh Nai Khanom Toma je až podezřele dokonale podobný vzorci klasického vyprávění o slabším, který přemůže silnějšího. Hrdina v okovech, cizí utlačovatel, nemožná převaha, vítězství díky umění a vůli, a nakonec mravní triumf, který musí uznat i nepřítel. Pohádka v té nejlepší podobě — ovšem zároveň přesně ten typ vyprávění, který má za sebou pravděpodobně desítky převyprávění, přepisování a přibarvování. To samo o sobě nedokazuje, že je nepravdivé. Ale velmi to snižuje jeho historickou spolehlivost.

Co tedy opravdu víme?

První zaznamenanou stopu nenajdeme v thajských, ale v barmských pramenech. Konkrétně v jedné osmiveršové básni. Tedy ne v podrobném líčení slavnosti, ne v kronikářském zápisu, ne ve svědectví očitých účastníků. V osmi řádcích veršů. Tato báseň se později dostala do thajsky sepsaného textu zvaného Kroniky Ajutthaje, který vznikal postupně během 17. a 18. století.

Originální barmský záznam byl tedy velmi krátký a o samotných zápasech říkal jen málo. Z hlediska historického ověření je ovšem fakt, že příběh má barmský původ, vlastně dobrá zpráva pro jeho jádro: kdyby si ho vymysleli Thajci pro vlastní oslavu, asi by se neobjevil v textu poraženého vítěze. Že o události píší obě strany, naznačuje, že se něco podobného skutečně stalo.

Jiná otázka ovšem je jak se to stalo a co to znamenalo.

Barmské verze, sepisované později, podávají zcela odlišný výklad. Podle některých z nich byl Khanom Tom politický vězeň, kterého trénovali barmští instruktoři v jejich vlastním bojovém umění. A své propuštění si nevybojoval údery do hlavy, ale politickou loajalitou k Barmáncům.

Stejně tak ne všechny thajské verze mluví o prostém vojákovi. Některé z něj naopak dělají aristokrata nebo dokonce příslušníka královské rodiny. To by zase docela dobře sedělo k barmské verzi o politickém vězni — politickými vězni se obvykle nestávají vesničané. Ovšem stejně tak je možné, že šlechtický původ byl Khanom Tomovi přidělen dodatečně jako součást širší snahy stvořit pro thajský národní sport vznešený, královský rodokmen.

Že tahle snaha pokračuje dodnes, dokládá fakt, že v posledních letech proběhla v Thajsku státem řízená jednání o vybrání nové, „lépe královsky napojené“ ikony pro thajský box. Pokud by byl Khanom Tom skutečně doloženě šlechtic, takové debaty by neměly důvod.

Co se týče samotného popisu zápasu, narážíme tu na celou řadu problémů.

Začněme počtem soupeřů. Ten se v jednotlivých převyprávěních liší. Bývá uváděno devět, deset, někdy i víc. Že by jeden zkušený boxer dokázal porazit i několik soupeřů za sebou, není ovšem zcela nemožné — pokud ti soupeři nebyli na souboj připraveni…. A přesně to je další zajímavý fakt: barmské vojenské úspěchy té doby se výrazně opíraly o zbraně. Barmská armáda nábor pěšáků zaměřovala především na výcvik se zbraní v ruce. Co se týče samotného pěstního boje, Barmánci byli historicky silnější v zápasnických tradicích než v boxerských. Jinými slovy: i kdyby Khanom Tom porazil devět vojáků v ringu, neznamená to nutně, že porazil devět vrcholových úderových šampionů. Mohlo jít o muže, kteří v boji uměli a ovládali velmi mnoho — jen ne tu jednu disciplínu, ve které stáli proti tehdy nejlepšímu praktikujícímu thajského boxu.

Druhá záležitost je wai khru ram muay, ten obřadní tanec na začátku. K němu lze říct, že tance jako součást bojových soutěží v té době v jihovýchodní Asii prokazatelně existovaly. Že tedy Khanom Tom před zápasem nějaký rituál vykonal, je možné a dokonce pravděpodobné. To, jak ovšem konkrétně vypadal, zůstává otázkou. Dnešní wai khru ram muay je čistě moderní choreografie a téměř s jistotou se velmi výrazně liší od toho, co se předvádělo v 18. století.

Mnohem problematičtější jsou konkrétní techniky, které se v moderních převyprávěních legendy přisuzují Khanom Tomovi. Obloukový kop patou do hlavy — neboli ten efektní obrat zády k soupeři, který končí kopem patou na obličej — není v předmoderním thajském arzenálu ničím doloženým. Naopak: výcvik vojáka, který se v každodenním boji setkává se soupeři s meči, sekerami a kopími, by se s velkou pravděpodobností takovým technikám záměrně vyhýbal. Otočit se zády k ozbrojenému nepříteli, ať už v ringu nebo na bojišti, je ten nejjistější způsob, jak zemřít. Vycvičený voják by takovou techniku neměl důvod cvičit ani používat. A už vůbec by se nepouštěl do pěstního boje, pokud měl po ruce jinou možnost — neboť pěst proti meči je rovnice s velmi jasnou odpovědí…

To, co tedy v legendě působí nejdramatičtěji, je s největší pravděpodobností pozdější vrstva. Ozdoba, přidaná v moderní době, aby příběh seděl k modernímu thajskému boxu, ve kterém se obloukový kop pravidelně objevuje.

Funkce legendy: proč mýtus žije

Pokud bychom se zastavili u toho, co se opravdu stalo, byl by celý příběh velmi zkrácený: v Ajutthaji, v období jejího pádu v roce 1767, se mezi zajatými ajutthajskými bojovníky našel mimořádně schopný boxer, jemuž se buď díky bojovému umění, nebo díky politické situaci podařilo získat svobodu. Konec.

Proč tedy dnes máme svátek, sochy, filmy, muzea a každý žák thajského boxu zná jeho jméno?

Protože legenda slouží něčemu důležitějšímu než pravdě. Slouží národní identitě. A pokud chceme rozumět tomu, proč žije a proč jí lidé věří, musíme se podívat na tři funkce, které plní.

1. Budování národního cítění

Není náhoda, kdy se moderní verze legendy začala šířit. Stalo se to v období, kdy v Thajsku stoupala protibarmská nálada — na konci 18. a v průběhu 19. století. A své největší rozšíření zažila ve 20. století, právě v době, kdy se Thajsko intenzivně snažilo o sebe-formulaci jako moderní národ s vlastní jedinečnou identitou.

Společný nepřítel je jeden z nejúčinnějších cementů, který národní cítění zpevňuje. Barma byla historicky vnímána nejen jako rival státu, ale dokonce jako protivník thajského buddhismu. Příběh, ve kterém zajatý thajský bojovník porazí jednoho barmského šampiona za druhým, je tedy víc než jen sportovní anekdota. Je to rozcestník: na jedné straně je naše umění, naše víra, naše hodnoty. Na druhé je nepřítel.

Antropolog Peter Vail, který thajský box studoval z hlediska národní identity, k tomu poznamenává, že právě tímto způsobem se „muay thai stalo cihlou v nacionalistickém mýtu“ — tedy stavebním kamenem toho, co o sobě Thajci jako národ chtějí vědět a říkat. Ve své obsáhlé práci „Muay Thai: Inventing Tradition for a National Symbol“ ukazuje, jak se thajský box postupně proměňoval z venkovského sportu v cíleně budovaný národní symbol. Detaily o tom, jak konkrétní techniky a obřady byly „vynalezeny“ právě pro toto účely, nabízí také jeho starší studie „Modern Muai Thai Mythology“.

Podobné dynamiky najdeme i jinde — vždyť i naše vlastní národní obrození pracovalo s legendami o praotci Čechovi a kněžně Libuši způsobem, který nebyl historicky přesný, ale identitně silný. Mýtus o Khanom Tomovi prostě dělá v thajské kultuře tutéž práci, kterou jinde dělají Vilém Tell, Robin Hood nebo Jan Žižka.

2. Vytvoření vojenského rodokmenu pro sport

Druhá funkce legendy je trochu jemnější, ale o to silnější. Pomáhá thajskému boxu vystupovat jako bojové umění s armádním rodokmenem, nikoli jako čistý sport.

Rozdíl mezi sportem a bojovým uměním je v marketingové i kulturní rovině obrovský. Sport je hra. Bojové umění je dědictví. Sport má pravidla a omezení. Bojové umění má kořeny v životě a smrti. Kdo cvičí sport, baví se. Kdo cvičí bojové umění, pokračuje v práci válečníků.

Tím, že legenda spojuje Khanom Toma s vojenstvím — voják, válečné zajatec, šampion v zápase na život a na smrt — vytváří vystopovatelnou linii od starověkých ajutthajských bojišť až k moderním ringům. Pokud byly tyto techniky dost dobré pro vojáka v boji o život, jistě budou dost dobré i pro nás.

To je psychologicky neuvěřitelně silný argument. A je to argument, který se opírá o vrstvy příběhu, jejichž historická přesnost je sporná. Jak jsme viděli výše, mezi opravdovým bojištěm 18. století a moderním ringem leží propast, kterou jednotlivé techniky moderního thajského boxu možná vůbec nepřekročily. Ale legenda — která připisuje konkrétní moderní techniky konkrétnímu starému válečníkovi — tuto propast magicky zaceluje.

Tady stojí za to si všimnout jedné podstatné věci: téměř identické úderové systémy najdeme v celé jihovýchodní Asii. Barmské bando, kambodžské pradal serey, laoské muay lao, malajské tomoi — všechny tyto systémy sdílejí podobný technický slovník (kopy holení, údery lokty, kolen z klinče) a téměř s jistotou pocházejí ze společných regionálních kořenů. Thajský box není tak unikátně thajský, jak jeho propagace tvrdí. Jeho aktuální podoba je výsledkem staletí postupného zdokonalování v intenzivní a často brutální sportovní aréně — což je mimochodem důvod, proč si troufám tvrdit, že je dnes pro běžného praktikujícího mnohem relevantnější než hypotetické cvičení proti šermířům či kopiníkům. Sportovní soutěž totiž techniku zkouší a vyvíjí. Folklorní rituál ji jen uchovává.

Tato dvojí povaha — sport, který se tváří jako bojové umění, a bojové umění, které vlastně funguje jako sport — je něco, co najdeme i v dalších asijských systémech. Karate, džúdó, taekwondo všechny prošly podobnou cestou: byly přepsány tak, aby zapadly do národního příběhu, i když jejich technický obsah se od skutečného válečného boje vzdaloval.

3. Legitimizace moderních technik

Třetí funkce legendy je možná tou nejpraktičtější. Pomáhá ukotvit konkrétní současné prvky thajského boxu — wai khru ram muay, mongkhon, pra jiad, konkrétní úderové sestavy — jako něco staletí starého a posvátného.

Když dnešní bojovník v ringu provádí wai khru ram muay, neudělá to jen jako rozcvičku. Dělá to s vědomím, že totéž — alespoň podle příběhu — udělal Nai Khanom Tom před nemožným zápasem o život a o svobodu národa. Když si na hlavu nasadí mongkhon, je to symbol stejné tradice. To dává každému zápasu váhu, která přesahuje jeho sportovní obsah.

Z hlediska kritického historika je třeba upřímně přiznat, že většina konkrétních technik, jež se v legendě zmiňují, existuje i v jiných úderových systémech. Vysoké obloukové  kopy, kolena z klinče, lokty shora — to není výhradně thajské vlastnictví. Ale tím, že se tyto techniky zafixují v zakladatelském mýtu jako thajské, získává thajský box exkluzivní nárok na něco, co je ve skutečnosti regionální dědictví.

Tady stojí za to zdůraznit, že tato kritika v žádném případě nesnižuje praktickou hodnotu thajského boxu. Naopak — pokud se na věc podíváme střízlivě, vyjde nám, že thajský box je vynikající úderový systém právě díky tomu, že se po staletí brousil v reálném sportovním prostředí, kde se každá neefektivní technika dříve nebo později vyřadila ze hry. Sportovní pravidla nejsou zředěním, jsou výběrovým tlakem. Lokte, kolena, holenní kopy a klinč — to vše prošlo testem desetitisíců zápasů. Není třeba předstírat, že je to pozůstatek starých bitev, abychom mohli uznat, že to funguje.

Co si z toho odnést

Příběh Nai Khanom Toma je krásným příkladem toho, jak se utvářejí národní mýty. Pravděpodobně existoval skutečný ajutthajský bojovník, který za zvláštních okolností získal svobodu z barmského zajetí. Pravděpodobně byl dobrým boxerem. A pravděpodobně se kolem této historické jiskry rozhořel mnohem větší oheň, než jaký ve skutečnosti byl.

Tento oheň pak po dvě stě padesát let krmili všichni, kdo měli zájem na tom, aby thajský box byl víc než sport. Vyprávěči, mniši, vojáci, učitelé bojových umění, později filmaři, novináři a politici. Každý z nich přidal vlastní vrstvu detailů. Až vzniklo to, co dnes známe — perfektně vyprávěný příběh, který tisíckrát zazněl v každé thajské bojové škole.

Pokud se ptáme, co je z toho pravda, dostáváme diplomatickou odpověď: jádro pravděpodobně ano, ale konkrétní techniky, dramatický průběh devíti zápasů, výrok krále o jedu na rukou, romantický odchod do hor — to vše s vysokou pravděpodobností patří k mýtu, ne k historii.

Ale klást otázku takhle úzce je možná chyba. Mýtus totiž nemusí být doslova pravdivý, aby měl smysl. Příběh Khanom Toma plní v thajské kultuře úkol, který historická pravda plnit nemůže: stmeluje národní cítění, dává sportu rodokmen a propojuje současný cvik s pradávnou autoritou. Z tohoto pohledu není dobrá otázka „je to pravda?“, ale „proč to lidé potřebovali vymyslet?“ A odpověď na druhou otázku je obvykle zajímavější než odpověď na první.

Pro každého, kdo se vážněji věnuje bojovým uměním — ať už thajskému boxu, džúdžucu, karate nebo čemukoliv jinému — z toho plyne důležité ponaučení. Téměř každý systém má svého Khanom Toma. Svou zakladatelskou postavu, kolem které se vine vyprávění o nadlidských schopnostech, o porážce mnohanásobné přesily, o uznání vyšších autorit. Ať už je to čínský Bódhidharma, japonský Džigoró Kanó, korejský generál Choi nebo brazilský Helio Gracie — všichni stojí na podobně osvětleném podiu, kde se historie a legenda mísí v poměru, který je obtížné rozplést.

To nás však nesmí vést k cynismu. Tyto příběhy jsou součástí toho, co naše bojové cesty dělá cestami, ne jen sbírkami pohybů. Ale měli bychom k nim přistupovat s otevřenýma očima: chápat je jako kulturní fenomény, ne jako historické záznamy. Vědět, že když dnes v thajském ringu boxer provádí wai khru ram muay, dělá něco krásného a smysluplného — ne proto, že totéž dělal Nai Khanom Tom v roce 1767, ale proto, že lidé jeho příběh potřebovali tak naléhavě, že se z něj stala součást jejich národa.

A to je možná to nejcennější, co nám legenda o Nai Khanom Tomovi nakonec říká. Ne to, jak tvrdé měl holeně. Ne to, kolik chlapů porazil. Ale to, jak mocný nástroj jsou bojová umění pro lidi, kteří prostřednictvím nich hledají, kdo vlastně jsou.

ZDROJ: Legendary Masters of the Martial Arts: Unraveling Fact from Fiction