Od džúdžucu k judu

napsal: Brian Watson
Starobylé japonské bojové umění džúdžucu má bohatou historii, která sahá až do dob samurajských válečníků ve feudálním Japonsku.

Poté, co byl v roce 792 ukončen vládní systém branné povinnosti, docházelo pravidelně ke společenským otřesům, které vedly ke vzniku soukromých armád na ochranu pozemkových zájmů šlechty v období Heian (794-1185). Kromě toho docházelo i k místním nepokojům a ozbrojeným bojům mezi provinčními vojenskými skupinami, které ovlivňovaly klid v říši.
V důsledku toho se do popředí dostala třída samurajů. V roce 1156 podpořili válečníci z klanů Taira a Minamoto soupeřící uchazeče o trůn, což vedlo k dalším sporům. Válečníci potřebovali odborné znalosti v technikách boje zblízka pro skutečný boj. Proto postupem času stále více rozvíjeli právě džúdžucu jako komplexní a všestrannou metodu boje, která zahrnuje dovednosti se zbraní i beze zbraně.

Významnou roli při formování těch moderních bojových umění sehrál profesor Džigoró Kanó (1860-1938), který vedle fyzických aspektů kladl důraz na morální a duševní rozvoj. V roce 1906 společnost Butokukai jmenovala Džigoró Kana předsedou Výboru mistrů džúdžucu Butokukai. To nám jasně naznačuje, jak si v té době Kana vážili, neboť ve věku pouhých 46 let byl ve vedení mnohem zkušenějších a starších mistrů.

Jeho snaha spojit účinné techniky boje s etickými a morálními zásadami vedla k dalšímu rozvoji júdó i dalších umění budó, jako je kendó a jódó (toto umění, využívající krátkou hůl, je podobné bódžucu v tom, že klade důraz především na obranu proti útoku japonským mečem katana).
Hlavně díky podpoře a vytrvalosti Kana se různá japonská bojová umění změnila v relativně nenásilné aktivity. A v důsledku toho se i změnily koncovky názvů mnoha stylů boje z “džucu” tedy “technika/umění/dovednost”, nebo možná bych měl napsat “násilná technika“ na “dō” tedy “Cesta” nebo “způsob“.

Kanó, vždy svým přístupem akademik, pravidelně přednášel v Kodokanu o hodnotách vzájemného respektu, harmonie, sebezdokonalování a povzbuzoval své starší studenty, aby i sami přednášeli o „Cestě“, kterou by podle něj měli studenti budó v životě následovat. Zdá se, že jeho altruistickým cílem bylo přesvědčit studenty budó, aby se soustředili nejen na pěstování zdravé postavy, ale také na dosažení ctnostného a vzdělaného smýšlení.

Ačkoli se džúdó v moderní době stalo regulérním olympijským sportem, soudě podle dopisu, který Kanó napsal v roce 1936 Gunjimu Koizumimu, měl Kanó k tomuto výsledku velice smíšený postoj. Odrazoval studenty od tréninku džúda pouze pro sportovní zdatnost. Mnohem více se soustředil na to, aby se studenti věnovali judu jako prostředku k rozvoji pozitivních kulturních schopností, které, jak doufal, přispějí k dalšímu rozvoji odpovědného občanství.
V souladu s Kanóovým důrazem na tyto cíle se v posledních desetiletích mnoho japonských judistů věnovalo úspěšné kariéře v obchodě či na akademické půdě.

Například bývalý prezident IJF (International Džúdó Federation) Shigeyoshi Matsumae (1901-1991) byl elektroinženýrem, vynálezcem komunikačního systému bez zatížení kabelového nosiče v roce 1932, generálním ředitelem technického oddělení na ministerstvu komunikací, politikem a později v životě zakladatelem univerzity Tokai.

Stejně tak dva držitelé yudansha [černého pásu] z Kodokanu byli dalším příkladem Kanóva učení a stali se nositeli Nobelovy ceny. Ryóji Nojori, 1. dan, bývalý prezident (2003-2015) Ústavu fyzikálního a chemického výzkumu RIKEN, dosáhl v roce 2001 Nobelovy ceny za chemii, a Shinya Jamanaka, 2. dan, který v roce 2012 získal Nobelovu cenu za medicínu. Tato specifická pocta byla uznáním za jeho objev, jak přeměnit obyčejné dospělé kožní buňky na kmenové buňky, které jsou stejně jako embryonální kmenové buňky schopné vyvinout se v jakoukoli buňku v lidském těle. Jamanakův úspěch zásadně změnil obory vývojové biologie a výzkumu kmenových buněk.

A konečně, dostatečně působivý je citát z Kana v kapitole 48 – Ideální instruktor džúda z knihy „Džúdó Memoirs of Džigoró Kanó“, který zní následovně:

„Měli by (instruktoři džúda) mít podrobné znalosti tělesné výchovy, metod výuky a důkladně chápat význam morální výchovy. Rovněž musí chápat, jak lze principy džúdó následně využít k tomu, aby člověku pomohly v každodenním životě, a jak oni sami mohou být prospěšní celé společnosti.“

Zdroj: From Džúdžucu to Džúdó (Brian Watson), str. 3-4, The Kanó Society Bulletin no.62