Džúdó – samurajský odkaz 2/2

Princip maximální efektivity pomohl určit techniky, které skutečně využívají fyzické a mentální dovednosti, a nikoliv pouze fyzickou sílu. To neznamená, že by se v judu síla nepoužívala; znamená to, že síla by se měla používat pouze ve správný čas a pouze v takové intenzitě, která usnadňuje dosažení požadovaného výsledku. Zavedení principu „seirjoku zenjó“ bylo důležité nejen proto, že sloužilo k odfiltrování technik júdžucu, které se spoléhaly na hrubou sílu, ale také proto, že poskytlo metodu pro začlenění i technik, které byly přebrány ze systémů mimo júdžucu (např. zápas, Sumó) a dokonce i nově vynalezených technik, aby se mohly stát legitimní součástí džúda.

Kanó zachoval techniky júdžucu, které byly v souladu se „seirjoku zenjó“, někdy však musel techniky upravit, přidal i techniky z jiných systémů a několik vlastních návrhů. Z tohoto původního souboru technik džúda vyčlenil ty, které byly příliš nebezpečné pro randori (volné cvičení), a odsunul je pouze do kata. Výsledkem bylo, že počet technik, které Kanó dovolil cvičit v randori, se oproti dřívější normě v júdžucu výrazně snížil.

„Učební plán Kodokan džúda“ se snížil z několika set technik na několik desítek. To bylo v té době mnoha členy komunity júdžucu silně kritizováno, protože se domnívali, že vyřazením mnoha „smrtících“ technik Kanó svůj systém oslabí.

Tito kritici však ve skutečnosti nechápali přednosti Kanóvých reforem. Kanó umně vyměnil kvantitu za kvalitu a tuto transakci využil způsobem, který učinil Júdó velmi silným.

Randori se mělo stát hlavní tréninkovou metodou v jeho škole a způsob, jakým se praktikovalo, byl účinnější než forma randori v tradičních školách júdžucu. Júdó se totiž vždy cvičilo na rohožích tatami a Kanó zavedl formální metody výuky pádů (ukemi). A protože techniky povolené v randori byly bezpečné, mohli je judisté cvičit v plné síle. Zvýšená bezpečnost navíc znamenala mnohem méně zranění, což se projevilo v rychlejším návratu ke tréninku v případě zranění. Júdókové tak mohli obvykle trénovat každý den naplno.

Je třeba si uvědomit, že „bezpečnostní“ aspekt technik džúda měl velmi specifické podmínky a pravidla během tréninku (jako jsou žíněnky tatami, které brání nebezpečnému dopadu, nebo zastavení techniky škrcení/páky ještě předtím, než dojde k nějaké fyzické újmě). Avšak, když se tyto podmínky a pravidla odstraní, mohou být techniky Júdó/júdžucu velmi nebezpečné, a dokonce i smrtelné.

Protože randori júdó bylo bezpečné a mohlo se cvičit na plný výkon, představovalo Kanóvo umění skutečný systém tělesné výchovy. To nebyl jen náhodný vedlejší efekt. Kanó totiž chápal, že bojové umění, které lze cvičit jako systém tělesné výchovy, posune bojové dovednosti jeho cvičenců na zcela jinou úroveň. Kanó ve svém tréninku randori vytvářel nejen silné a dobře připravené Júdóky, ale protože den, co den bojovali proti odolávajícím soupeřům, jejich reflexy a znalost reálné úrovně bojového stresu byly výjimečné.

Zatímco většina tehdejších studentů júdžucu cvičila stovky „smrtících“ technik v podobě kata, Kanóvi studenti cvičili menší počet „bezpečných“ technik především v podobě randori. Kanó používal také kata (která má své jedinečné výhody), ale byla pouze doplňkem jeho randori (sloužícím k pochopení principů technik), nikoli hlavní metodou tréninku.

Dalším způsobem, kterým se Kanó odlišoval od klasických škol júdžucu, byl jeho přístup k výuce. Když představoval novou techniku, nejprve o ní diskutoval a vysvětloval technické detaily, poté předvedl ukázku a teprve poté nechal studenty, aby si ji vyzkoušeli a procvičili. I když nám to dnes připadá celkem logické, v žádném případě to nebyl tradiční způsob, jakým se studenti dříve učili júdžucu. Obvykle mistři júdžucu předváděli techniku a očekávali, že studenti techniku neustálým opakováním a zkoušením jednou pochopí.

Mistři si své techniky žárlivě střežili jako své osobní know-how, avšak tento zvyk utajení znamenal velmi neefektivní a pomalé předávání znalostí. Profesor Kanó se snažil objasnit tyto komplikované aspekty, které obklopovaly ono „tajné učení boje“, a nahradil zastaralé výukové postupy logickým myšlením a vědeckou analýzou.

Mimochodem, Kanóva myšlenka kombinovat techniky několika škol byla považována jak za revoluční jeho příznivci, ale i zároveň za kacířskou některými jeho kritiky. Staré školy júdžucu totiž měly, jak jsme si již uvedli výše, atmosféru vzájemně se vylučujících územních domén a předpokládalo se, že techniky jsou majetkem školy, kde byly vyvinuty a výlučně zde vyučovány. Kanó to zjevně považoval za nesmysl a tento názor ho pravděpodobně u konzervativnějších členů komunity júdžucu neučinil příliš oblíbeným.

Nové vs. staré: Turnaj v roce 1886

Již pouhé čtyři roky po založení Kodokanu měl profesor Kanó a jeho studenti čelit kritické výzvě, která měla potenciál vytvořit nebo zničit rodící se umění Kodokan júdžucu.

Kolem roku 1886 uspořádala tokijská policie hojně propagovaný turnaj, který měl rozhodnout, který styl júdžucu se bude vyučovat u policie. V letech, která tomu předcházela, čelilo Júdó mnoha výzvám ze strany konkurenčních škol júdžucu (jak bylo v té době zvykem) a Kanóvi studenti se v Kodokanu poměrně snadno stavěli soupeřům a poráželi je. Tyto zápasy se odehrávaly v domovském dójó a za přísných pravidel, protože Kanó se chtěl vyhnout negativnímu obrazu pouličních rvaček mezi školami júdžucu, kvůli nimž mělo toto umění dříve mezi veřejností tak špatnou pověst.

Přestože účinnost džúda byla pomalu uznávána, Kanó měl stále mnoho kritiků, kteří jeho školu nebrali příliš vážně. Tento policejní turnaj proto byl příležitostí ukázat skutečnou sílu Kanóva znovuobjeveného júdžucu. Na druhou stranu to byla také příležitost, kde mohl být tvůrce džúda ztrapněn a zdiskreditován natolik, že to mohlo způsobit předčasnou smrt jeho dítěte-Kodokan Júdó. Přesto byl tehdy šestadvacetiletý mistr Kanó přesvědčen, že může zvítězit. Do turnaje se přihlásily nejvýznamnější školy júdžucu se svými nejlepšími studenty, a nakonec proběhlo 15 zápasů mezi Kodokanem a ostatními školami. Kanóvi studenti drtivě porazili konkurenci, vyhráli 13 zápasů a ve zbylých dvou remizovali. Pro Kodokan to byl obrovský úspěch.

Tokijský policejní turnaj ukončil veškeré pochybnosti o efektivitě džúda jako bojového umění a posloužil jako jasné potvrzení Kanóvých metod. Od tohoto okamžiku se ke Kodokanu začaly přidávat další školy júdžucu a po několika letech se Júdó stalo de facto hlavním stylem júdžucu, který se v Japonsku praktikoval. Vzhledem k tomu, že Júdó je zaměřeno na tělesnou výchovu a budování charakteru, netrvalo dlouho a stalo se široce přijímaným i pro širokou veřejnost. Nakonec se Júdó stalo také součástí středoškolských a univerzitních osnov, k čemuž přispěla i Kanóva prestiž jako pedagoga.

Vzestup džúda se však neomezil pouze na Japonsko, protože Kanóva pověst překročila geografické hranice. Jeho Júdó se stalo olympijským sportem, a nakonec ho cvičily a cvičí miliony lidí na celém světě.

ZDROJ: Džúdó: A Samurai Legacy (David Monteverde)

KONEC