Klíčové události Budó 1 (1867-1899)

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Budó – The Martial Ways of Japan, který vydal Nippon Budókan. Jde o přehled hlavních japonských bojových umění a mne kromě jiného zaujal na konci knihy velice hezký souhrn klíčových událostí, které se v souvislosti s přeměnou Budžucu na Budó odehrály. Proto si je dovolím zde uvést v českém překladu. Věřím, že to oceníte, zvláště, když píšete nějakou práci, která se zabývá historií japonských bojových umění a originál knihy se vám nepodařilo sehnat…..

Při procházení onoho přehledu si uvědomíte:

• Jak se postupně ořezávala práva samurajů, až se celá jedna společenská třída postupně fakticky zlikvidovala. A pak vám začnou dávat větší smysl činy Jukia Mishimy, který byl zván “poslední samuraj” (a s postavou ztvárněnou Tomem Cruisem ve stejnojmenném filmu to nemá nic společného).
• Jak těžce se Budžucu korjú (původní, tradiční školy bojových umění) bránily zániku a neúnavně se pokoušely prosazovat i v nově rodícím se moderním Japonsku. Tradiční metody válečnictví totiž byly v období Mejdži (1868-1912) již považovány za něco nepotřebného, zastaralého a zbytečně násilného. Nicméně díky několika vytrvalým lidem nakonec řada Budžucu korjú přežila až dodnes ve své původní podobě.
• Jak se rodilo Budó, kdy se mění jak techniky, tak i způsob výuky. Techniky se standardizují pro hromadný výcvik, “obrušují” se, aby jak útočník, tak i obránce nebyl zraněn a některé techniky se dokonce zcela vylučují, protože jsou buď založené čistě na fyzické síle, anebo byly příliš násilné.
• Jak se některé Budó disciplíny postupně prosazovaly do standardního japonského školství, konkrétně do tělesné výchovy…
• Jak postupně vznikalo Kodokan Džúdō a s jakými komplikacemi se muselo potýkat.

Pro mě osobně bylo také zajímavé vidět, jak často, a opakovaně, se diskutovala otázka začlenění Kendžucu (umění meče) a Džúdžucu (jemné umění) do standardní výuky tělesné výchovy na základních, středních i vysokých školách. Tito lidé chápali, že ztratit unikátní znalosti a dovednosti tradičních bojových umění znamená, že lidé se budou postupně měnit ve zhýčkané, nemotorné a bezbranné ovce.

Věděli také, že tradiční bojová umění nenabízí pouze dovednost toho druhého zranit či zabít, ale nabízí i další přínosy jako je vytrvalost, disciplína, nikdy se nevzdat, atd. A u dětí pak i budování charakteru, respektu a dalších věcí, které v současnosti již viditelně a bolestně chybí.

Podobnou snahu bylo později vidět i u Kanó Džigoró, zakladatele Kodokan Džúdō, který se v posledních letech svého života snažil začlenit do Džúdō i další Budó disciplíny – Kendō (Cesta meče) a JÓDÓ (Cesta hole), protože poznal jejich přínosy. Z vlastní zkušenosti svého krátkého studia kenda mohu potvrdit, že mne posunulo a pomohlo mi pochopit některé věci, které mi v Džúdžucu ne úplně docházely.

Autorem přehledu (1867-2009) je profesor Tamio Nakamura z Waseda Univerzity v Tokiu. Pokud vás tedy zajímá, jak v nově se rodícím moderním Japonsku proběhl přechod z čistě válečných umění (kde cílem bylo co nejrychleji a co nejvíce zranit/zabít nepřítele) na bojová umění (která se zaměřují na komplexní rozvoj bojovníka studujícího Budó disciplíny), pak toto jsou přesně informace pro vás.

Poznámka na závěr – kde jsem si nebyl zcela jist správným překladem, uvádím původní anglický termín. Pokud tam najdete nějakou nesrovnalost, prosím dejte určitě vědět. Opravím to.

STRUČNÝ PŘEHLED HISTORIE (1867 – 1899)

1867

• 10. červen: Rikugun-sho (původní šógunská vojenská akademie Kóbusho) vytvořila důstojnický výcvikový program založený na francouzském armádním systému (pěchota, kavalerie a dělostřelectvo)

1868

• 25. duben: Isami Kondó, vůdce Shinsengumi (tokugawská speciální policejní jednotka) a zároveň i student Tennen Rishin rjú byl popraven.
• 3. října – Nošení mečů na veřejných místech, jako je divadlo, zápasy sumó a výstavy je zakázáno.

1869

• 1. ledna: Nová vláda Mejdži zakazuje právo používat rodová jména a nosit dlouhé meče, které měšťanům a zemědělcům udělilo zaniklé Bakufu (volně přeloženo jako šógunát) jako zvláštní výsady.
• 27. května: Vládní úředník Arinori Mori navrhuje Kógishó (domain parlament) úplný zákaz nošení mečů na veřejnosti s výjimkou vojenských důstojníků. Jeho návrh byl zamítnut.

1870

• 14. listopadu: Zákaz nošení tzv. “dlouhých wakizashi” (krátkých mečů) pro zemědělce a měšťany.

1871

• 18. dubna: Obyčejní lidé (heimin) smějí jezdit na koních.
• 9. srpna: Jsou zrušena všechna omezení týkající se požadovaných účesů i toho, kdo smí nosit meč (sanpatsu-dattōrei).
• 24. října: Saitō Yakurō ze šermířské školy Shintō Munen rjú umírá.

1872

• 23. listopadu: Ženy a dívky mohou sledovat turnaje ō-sumō (Velké Sumō) turnaje.

1873

• 26. dubna: Kenkichi Sakakibara zahajuje v Asakuse desetidenní veřejné přehlídky bojových umění Gekken Kōgyō. To následně podněcuje organizování podobných přehlídek po celé zemi.
• 15. července: Ministerstvo financí vydává výnos, kterým zakazuje Gekken Kōgyō přehlídky do 31. července, protože „snižují produktivitu občanů“.“

1874

• 2. – 3. března: Sakakibara Kenkichi pořádá v Uenu ukázku Kendžucu.
• 26. května: Vojenská akademie v Toyamě zavádí kalisteniku a šerm ve francouzském stylu.

1875

• 19. ledna: Murata Tsuneyoshi cestuje do Evropy, aby zde studoval střelecké umění.
• 8. srpna: Sakatani Shiroshi, znalec čínských klasiků, publikuje v časopise Meiroku Zasshi článek, v němž obhajuje využívání tradičních bojových umění jako prostředku morální výchovy.
• 12. prosince: Ministr armády Aritomo Jamagata předkládá velkému státnímu ministrovi Sanjó Sanetomimu petici týkající se zákazu nošení mečů na veřejnosti.

1876

• 28. března: Vydán edikt zakazující nošení mečů (haitorei), s výjimkou důstojníků vojenské policie nebo vládních úředníků ve slavnostním oblečení.
• 26. května: V novinách Chōya Shimbun je zveřejněn článek s titulkem „Nahý profesionální zápasník Sumó je ostudou národa“.

1877

• 20. března: Policejní komisař Kawaji Toshiyoshi obhajuje hodnotu tradičního japonského šermu po úspěších elitní policejní jednotky Battōtai při potlačování povstalců v bitvě u Tabaruzaky.
• 30. srpna: Sakakibara Kenkichi pořádá další povolenou veřejnou přehlídku bojových umění (Gekken Kogyó).

1878

• 1. března: Sakakibara Kenkichi obnovuje přehlídky Gekken Kogyó v chrámu Anyoin v Senju.
• 19. března: Námořní akademie zavádí západní šerm do výcviku kadetů.
• Listopad: Policejní komisař Kawaji Toshiyoshi publikuje článek Gekken Saiko-ren, ve kterém obhajuje oživení tradičního Kendžucu. Kendžucu se následně stává nedílnou součástí policejního výcviku.

1879

• Únor: Na tokijském policejním ředitelství jsou jmenováni první instruktoři Kendžucu.
• 1. června: Sakakibara Kenkichi pořádá na půdě britského velvyslanectví ukázku Gekken-kai.
• 25. srpna: císař Mejdži a Ulysses S. Grant společně sledují ukázku bojových umění v parku Ueno.
• 3. října: Tokijská městská policie (Keishichō) otevírá výcvikové středisko pro šermíře.

1880

• 30. března: Jamaoka Tesshu získává od Asariho Matashichira Yoshiakiho učitelskou licenci a následně zakládá svou školu meče Itto Shōden Muto-rjú.
• 28. dubna: Guvernér Kyóta Makimura Masanao kritizuje šermířskou školu i populární Gekken Kogyó jako „strašlivou ztrátu času“.
• 22. – 23. prosince: The Chamber of Elders nepodpořil návrh zařadit v rámci revize vzdělávacího systému „bojové techniky“ do tělesné výchovy.

1881

• 24. července: „Kubikiri Asaemon“ („kat Asaemon“) je paradoxně také popraven useknutím hlavy.
  září: Škola Gakushin zavádí ve vyšších ročnících gymnastiku na nářadí, Badžucu (jízdu na koni) a Gekken (šerm).

1882

• 5. června: Kanó Džigoró začíná vyučovat Džúdō v chrámu Eishóji. Jeho prvním žákem se stává Tomita Tsunejiró, což je událost, která znamená začátek Kodokanu.
• 5. července: Císař Mejdži sleduje policejní ukázku bojových umění v císařské zahradě Fukiage.
• 25. listopadu: Keishichō pořádá první policejní turnaj v šermu.

1883

• Leden: Keishichō oznamuje, že do svého výcviku zařadí Džúdžucu a Kendžucu, a jmenuje Hisatomiho Tetsutaróa instruktorem.
• 5. května: Národní normální škola gymnastiky (Taiso Denshuyo) je pověřena ministerstvem školství (MŠ), aby prozkoumala výhody i nebezpečí zavedení Kendžucu, Džúdžucu a dalších bojových umění do vzdělávacího systému. Výsledky průzkumu byly oznámeny 13. října následujícího roku.
• 18. června: V areálu Akasaka Goshó se konají zápasy mezi šermíři a kopiníky před císařem, členy panovnického rodu a dvorními úředníky.

1884

• 5. dubna – 2. srpna: V tokijském lékařském časopise vychází série šesti článků, v nichž se diskutuje o vhodnosti výuky Kendžucu ve školách.
• 31. srpna: Francouzští instruktoři začali vyučovat kadety na vojenské akademii v Toyamě šermířské a bajonetové techniky.
• 4. září: Vojenský dril, Kendžucu a jízda na koni se vyučují v rámci začátečnického kurzu na Gakushuin.

1885

• 28. srpna: Jsou zavedena pravidla pro turnaje v Budžucu Keishichō a systém policejních hodností.
• 8. října: Studenti Kodōkan získávají skvělou pověst na turnaji v budžucu pořádaném ve svatyni Yayoi.

1886

• 10. ledna: Keishichō upravuje délku šinaiů pro soutěže na méně než 4 shaku (cca 121 cm).
• 3. června: Keishichō vytváří tréninkové předpisy pro Kendžucu, které zahrnují osnovu pro hodnosti od itto až gotō (1. třída – 5. třída).
• 10. června: Zápas v Džúdžucu mezi Yokoyamou Sakujiróem (Kodokan) a Nakamurou Hansukem (Ryói Šinto ryú) na Keishichō Budžucu Taikai trvá hodinu bez výsledku a je označen za remízu.

1887

• 3. října: Tomita Tsunejiro je jmenován učitelem na střední škole Izu Nirajama a zakládá zde pobočku Kodokanu.
• 11. listopadu: Sakakibara Kenkichi předvádí před císařem kabuto-wari (rozseknutí samurajské přilby jedním sekem meče).

1888

• 14. ledna: Císař Mejdži shlédne policejní ukázku Džúdžucu a Kendžucu v parku Shiba.
• 16. – 18. května: Na Tokijské císařské univerzitě je otevřeno dójó pro Džúdžucu a Kendžucu.
• 19. července: Umírá slavný státník a šermíř Jamaoka Tesshu.
• září: Pobočka Kodokanu na Námořní akademii Etajima přijímá své první studenty.

1889

• Březen: Na prestižní První vyšší střední škole je otevřena šermířská společnost.
• 11. května: Kanó Džigoró přednáší na Velké japonské vzdělávací konferenci o vzdělávacích výhodách Džúdō.
• 26. listopadu: Ministerstvo armády vydává čtyři svazky pro standardizaci výuky Kendžucu (Kendžucu Kyohan). Gunto džucu (vojenský šerm) přijímá evropskou metodu šermu jednou rukou.

1890

• Říjen: První vyšší střední škola zakládá klub Džúdō a šermířská „společnost“ (gekken-kai) se mění na „klub“ (gekken-bu).

1891

• 4. července: Pro císařskou gardu bylo postaveno nové dódžó, kde se bude studovat Kendžucu.
• 13. srpna: Kanó Džigoró je jmenován ředitelem páté vyšší střední školy v Kumamoto a jako svého asistenta pro Džúdō jmenuje Kimotsukiho Sōjiho.

1892

• 14. května: V Gakushuinu se koná turnaj Hojinkai Džúdō.

1893

• Srpen: Kanó-juku Alumni Association vydává časopis Kokushi.
• 20. září: Kanó Jigoró se stává ředitelem tokijské vyšší normální školy.
• 19. prosince: Na ministerstvo školství je podán návrh na zařazení Kendžucu mezi běžné školní předměty.

1894

• 20. května: Slavnostní otevření nově postavené tréninkové haly Kodokan.
• 11. září: Umírá Sakakibara Kenkiči, zakladatel Gekken-kai a mistr Jikishin Kage-ryú.
• 2. listopadu: V Hiroshimě se koná turnaj v Kendžucu na oslavu japonského vítězství nad Čínou. Turnaje se účastní císař.
• 2. prosince: V Gakushuin se koná turnaj v Kendžucu za účasti studentů a císařské gardy.

1895

• 3. dubna: V Kawaramači Kyorakukanu v Kyótu se koná schůze, na níž je založena organizace Dai-Nippon Butokukai.
• 17. dubna: Dai-Nippon Butokukai je založena a předsedou je jmenován Watanabe Chiaki, guvernér Kyóta.
• 28. května: Předsedou Dai-Nippon Butokukai se stává princ Komatsunomiya Akihito.
• 8. července: Probíhá revize soch Butokukai. Je rozhodnuto, že budou zřízeny prefekturní pobočky a že budou podporovány a zachovány všechny formy Budžucu.
• 25. října: Koná se 1. Butokusai (přehlídka a turnaj bojových umění), který sponzoruje Butokukai a který trvá tři dny.
• 28. října: Butokukai uděluje jednotlivcům, kteří se vyznamenali v bojových uměních, čestný titul „Seirenshō“.

1896

• 25. února: Jsou vydána prozatímní pravidla pro zakládání poboček Butokukai. V prosinci byla jako první mimo Kyóto otevřena pobočka v Toyamě.
• 17. dubna: Yokojama Sakujiró je jmenován instruktorem Džúdō na tokijské vyšší normální škole.
• 17. června: MŠ (Ministerstvo školství) pověřuje Poradní sbor pro školní hygienu, aby posoudil přínos i rizika Kendžucu a Džúdžucu jako běžných předmětů ve školách. Výsledek průzkumu byl negativní.
• 11. července: Butokukai zahajuje kurzy Suei-džucu (tradiční plavecké metody).
• Červenec: Kōdōkan pořádá první školení uprostřed léta (shochū-geiko)

1897

• 8. března: Na 10. plenárním zasedání Sněmovny reprezentantů císařského parlamentu je podána další petice týkající se zavedení Kendžucu do škol. Návrh je přijat a předán vládě k dalšímu posouzení. Stejná petice je podávána i nadále každý rok.

1898

• 1. ledna: Butokukai se rozhoduje vytvořit pravidla pro zřizování poboček. O pracovních pravidlech pro zakládání poboček je rozhodnuto 7. března.
• 25. dubna: Butokukai zahajuje kurzy Badžucu (jízda na koni) a střelecké přípravy.
• 31. května: MŠ (Ministerstvo školství) nepovoluje výuku Kendžucu a Džúdžucu jako běžných předmětů na normálních a středních školách.
• 22. června: MŠ (Ministerstvo školství) zasílá oznámení o rozhodnutí nakonec povolit bojová umění pouze jako mimoškolní aktivity.

1899

• 8. ledna: Randori zápas mezi Yokoyamou Sakujiróem a Nagaokou Hidekazuem na každoročním novoročním obřadu kagami-biraki, který se koná v Kodokanu, má velký ohlas.
• Březen: Na západní straně svatyně Heian je dokončen Butokuden (dójó) Butokukai.
• 4. května: V Butokudenu se koná 4. Butokusai. Turnaj se následně koná každý rok od 4. května po dobu tří dnů.
• 1. října: Armádní akademie zavádí kurz Džúdō. Butokukai formuluje pravidla pro zápasy Džúdžucu. Stejné předpisy později používá i Kodokan.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ