Historie jujutsu – portugalské muškety

Klíčový moment v rozvoji jujutsu – představení mušket Japonsku

„Borovice bojuje s bouří a zlomí se. Vrba se poddá větru i sněhu a nakonec zvítězí. Studuj jujutsu v tomto duchu.“

Jigoro Kano

Roku 1543 přivezli Portugalci do Japonska muškety. Japonci je však přijali se smíšenými pocity. Střílet z muškety mohl i obyčejný nevzdělaný rolník a mohl tak snadno zabít velmi trénovaného a vznešeného samuraje. Stačil přitom asi půldenní výcvik, aby vše zvládnul, od rozebrání zbraně přes nabití a střelbu. Navíc střelba z mušket nevyžadovala ani velkou sílu, odvahu, vytrvalost či rychlost, tedy vlastnosti ceněné mezi samuraji. Muškety mohly být použity i vzrůstově menšími bojovníky, kterých bylo v Japonsku mnoho. A tak jako děla a jiné střelné zbraně změnily způsob, jakým byly následně stavěné hrady, tak změnily muškety i způsob boje samurajů.

Jelikož byla kulka schopná projít i těžkou zbrojí samuraje, ti byli postaveni před vcelku důležitou volbu – buď zvýšit úroveň svého brnění, anebo naopak přejít na lehčí zbroj, která by jim umožňovala rychlejší pohyb. Rozhodli se nakonec pro druhou variantu a odlehčená zbroj následně poskytla příležitost i pro další rozvoj neozbrojeného boje, protože vzniklo mnohem více míst a příležitostí, jak porazit protivníka. Dá se tedy říci, že Portugalci nepřímo napomohli rozvoji i neozbrojeného boje, který bude později znám pod názvem jujutsu.

I poté, co se muškety rozšířily v japonském vojsku, byla výuka boje mečem stále považována za vznešenou dovednost (omote geri) a jujutsu bylo považováno za jeho nadstavbu (ura geri) či „pouhý“ doplněk. Dovednosti jujutsu byly používány pouze v krajním případě, a to když samuraj přišel o všechny své zbraně.

Další využití jujutsu bylo v případě, kdy bylo nutné chytit a zajmout živého zajatce pro získání informací. Proto se samurajové učili, jak se na nepřátelském území tiše přikrást k nepříteli, přepadnout jej, svázat a odvézt zpět do svého tábora. Tato dovednost byla náročnější, než se může zdát, protože japonský meč vyžaduje v boji často držení oběma rukama a to je problém, pokud máte zároveň kontrolovat zajatce. I proto se samurajové učili (s)vázat zajatce tak, aby se mohl pohybovat po svých, ale zároveň nemohl utéci a současně jej mohli kontrolovat pouze jednou rukou.

Málo se také ví, že jujutsu se používalo i mezi rolníky, zvláště v případech, kdy se měli bránit roninům (samurajům bez pána, kteří často okrádali pocestné a rolníky, aby získali alespoň nějaké peníze na obživu). Proto rolníci primárně ovládali bo jutsu či jo jutsu (umění boje s krátkou / dlouhou holí). A podobně jako rolníci v Číně, ani zde v Japonsku nesměli nosit meč, což byla výsada pouze vznešených samurajů.

Vzdělaní samurajové

Samurajové plnili ve středověkém Japonsku mnoho rolí od vojáka a ochránce svého pána, až po správce a učitele. Aby mohli tyto úlohy plnit, museli se vzdělávat nejen v boji, ale i v mnoha dalších oblastech, ať už se jednalo o čajový obřad, studium filozofických spisů, skládání básní či politiku.

V boji se museli umět samurajové bojovat mečem, kopím, lukem, ale i střelnou zbraní stejně tak, jako museli ovládat boj beze zbraně.

Například v bitvě u Sekigahary roku 1600 byly nejdůležitějšími zbraněmi muškety, následně kopí a luky. Meč byl až teprve poslední. Když se nad tím zamyslíme, pak vše dává smysl. Mušketou jste mohli zabít protivníka na dlouhou vzdálenost, následně, jak se protivník přibližoval, jste mohli použít luk a kopí a teprve až když byl protivník velmi blízko, jste využili svůj meč. Nu, a pokud jste o svou zbraň přišli….pak přišel na řadu velmi brutální neozbrojený boj o život (hakuheisen).

Na druhou stranu řečeno jujutsu nebylo čistě neozbrojeným bojovým systémem, protože využíval i tanto (krátký nůž), ale i další malé zbraně a vyučoval obranu jak proti krátkým, tak i dlouhým zbraním. Například jedna z technik spočívala v hodu samuraje (který byl ozbrojený mečem) na zem a tam byl bodnut do krku nožem nebo zlomeným šípem. I proto se samurajové učili bezpečně padat kdykoliv a kdekoliv a následně se na zemi krýt proti možným dalším útokům.

Roku 1615 navíc šógun Tokugawa vydal další dekret zvaný Buke Shohatto (Pravidla pro armádu), kde mimo jiné vyžaduje (hned v prvním článku), aby každý samuraj dále pokračoval nejen ve studiu bojových umění, i když již je doba míru. Spolu s tím měli samurajové studovat i klasickou literaturu a mnoho dalších oblastí, aby měli dostatečný přehled jako správci a učitelé.

Jinými slovy řečeno, šógun chápal, že jedině komplexně vzdělaní bojovníci mohou pod jeho vedením vést zemi. Potřeboval inteligentní bojovníky a nikoliv tupé rváče, kteří možná umí zasadit smrtící úder, ale nedokážou se (ekonomicky) postarat o svou rodinu či dokonce svěřené území.

Od roku 1650 se počet bojových umění, ve kterých se samurajové zdokonalovali, zvýšil na šest (Roku bugei):

1. Ken jutsu / Gekken – boj mečem
2. Kyu jutsu – lukostřelba
3. Ba jutsu – jízda na koni
4. So jutsu – boj kopím
5. Ho jutsu – zacházení se střelnými zbraněmi
6. Ju jutsu – neozbrojený boj (překvapivě se již začal používat termín jujutsu a nikoliv kumi uchi)

Úpadek (nejen) bojového jujutsu

„Zvažuj pečlivě, jednej rozhodně.“Jigoro Kano

Díky dlouhému období míru se začal klást stále větší důraz na bojového ducha (shiki), než na samotné fyzické dovednosti na bojišti. A díky tomu se i mnoho bojových systémů stávalo spíše hezkými na pohled, než využitelnými ve skutečném boji. V té době se také začínají objevovat první ryu (školy, styly), zatímco dříve se nejednalo o žádné formalizované techniky a co fungovalo, to se používalo. Nikdo neřešil, odkud daná technika je, ani jak se správně jmenovala. Paralelu s tímto přístupem můžeme nalézt například ve způsobu předávání technik boje mezi rváči z ulice. Ti také neřeší, jestli to je ta či ona škola, ale pokud mají pocit, že jim to pomůže, pak to použijí. Nehraje se na copyright, ale na prosté přežití.

V kenjutsu a jujutsu školách se začaly nosit široká kimona (gi) a jejich výuka již probíhala převážně v čistých tělocvičnách (dojo) místo venku na louce či v lese, což by daleko lépe odpovídalo realitě boje. Výuka probíhala již také naboso, zatímco v dobách války by nikdo neriskoval jít do boje bosý.

Nicméně přesto mělo toto období svá pozitiva. Školy se začaly více soustředit na techniku, místo na silové provedení. Techniky se začaly také kategorizovat a formalizovat tak, aby bylo možné je naučit a předat dalším jak formou praktické výuky, tak i následně formou zapsaných/zakreslených technik. Otázkou je, jestli takto „akademicky“ tříděné techniky stále zůstávaly účinné na bojišti a mnoho odborníků se domnívá, že nikoliv. Ono je to logické, protože v dobách míru není možnost vše ověřit a vyzkoušet v reálném boji. Vzniká tak mnoho předpokladů, názorů, a smyšlenek, jak boj asi bude probíhat a jak vzniklou situaci řešit. Postupně tak skuteční válečníci vymírali a předávané zkušenosti se rozmělňovali s každou další generací učitelů. Ti se začali často soustřeďovat na méně podstatné aspekty boje, případně opomíjeli kondiční přípravu či utužování bojového ducha a soustředili se spíše na kondiční / technickou část systému podobně, jako tomu bylo na Západě, jak si později řekneme.

V jujutsu neexistovala v té době prakticky stále ještě žádná formalizovaná pravidla boje. Cokoliv fungovalo, bylo dobré. Pokud nějaká technika páky vykloubila kloub, anebo lámala kosti, pak se vyučovala. Mezi útoky se běžně řadily i údery hlavou či ramenem a mnoho hodů končilo tak, že protivník padal na hlavu či na tvář.

Proto v té době neexistoval žádný sparring (randori), jak ho známe dnes a výuka spočívala pouze v pilování sestav (kata), které se cvičily s partnerem v pomalém rytmu s důrazem na plynulost a co nejlepší technické provedení.

Většinou škola jujutsu vyučovala maximálně 2-3 techniky hodů, které měly pouze umožnit dostat protivníka na zem, pokud se to nepodařilo úderem či kopem (a částečně se jednalo o pozůstatek z doby, kdy právě zápasové techniky byly hlavní součástí boje proti protivníkovi v brnění, kde naopak údery a kopy nebyly moc platné) a zde jej následně zlikvidoval. Opět to odpovídá realitě boje, kdy cílem nebylo naučit se 150 technik (jak je to často dnes), ale vypilovat 2-3 techniky a tyto být schopen použít kdykoliv v boji.

Pojďme si tedy shrnout, jak se vlastně náplň technik v systému jujutsu vyvíjela:

• V období neustálých válek (po více jak pět století až do roku 1600, bitva u Sekigahary) – hody (zápasové techniky) a boj na zemi „pouze“ jako doplněk ke stylům se zbraněmi
• V období míru (přibližně období Edo 1600-1867) – začaly být začleněny údery a kopy + boj na zemi, které se i nadále vyučovaly formou kata. Styly se zbraněmi se začaly více oddělovat a specializovat jen na tu kterou zbraň
• V období po (přibližně období Meidži 1868-1912) – začlenění více technik hodů/porazů a strhů (na ně se specializovala například jujutsu škola Kito ryu), tvorba pravidel, začlenění randori (sparring) a s tím související ústup výuky formou kata.

V roce 1876 byl vydán dekret Haitorei, který zakazoval samurajům nosit meč. Samurajové se najednou museli začít starat o daleko důležitější věci, než je výcvik v bojových uměních. V té době začalo být čím dál horší sehnat práci jakkoli zručným válečníkem samuraj kdysi byl. Jednou z možností, jak se uživit, bylo vyučovat bojová umění a pokud se našel někdo, kdo byl za to ochoten zaplatit, pak rodina samuraje měla na nějaký čas zaručen příjem a nemuseli žebrat, případně se dát na dráhu kriminálníka.

Poznámka na okraj – maličko mi to připomíná situaci s našimi vojáky, o které se stát nedokáže dostatečně postarat poté, co odejdou po mnoha letech poctivé a často i velmi rizikové práce do výslužby. Ti se pak snaží uživit, jak se dá a ne vždy se může jednat o důstojnou či dokonce legální činnost. Ale je to vina především státu a nikoliv jejich. To je však na jiné povídání, pojďme se vrátit k našemu jujutsu.

Zvláště počáteční léta období Meidži byly pro samuraje velmi těžké časy a často vedly některé mistry k zoufalým činům. Například Tsuda Ichizaemon Masayuki, sóke Tsuda Ichiden Ryu (škola kenjutsu), který byl hlavním učitelem samurajů v provincii Kurume, spálil všechny své densho svitky (manuály systému) a následně spáchal sebevraždu. Japonská společnost začala nahlížet na tradiční bojová umění, podobně jako na mistry boje, jako na něco zastaralého, co již moderní Japonsko nepotřebuje. Hrozilo tak, že bojová umění stejně tak jako systémy zvyšování fyzické kondice postupně vymizí.

Jujutsu se tak postupně začalo měnit ze stále ještě bojového na zcela „civilní jujutsu“ (ippan yawara, shomin yawara, ippan jujutsu). Důraz se začal klást na konflikty na ulici (místo na bojišti). Díky tomu se měnil i skladba technik a jejich zakončení. Jujutsu začalo být méně útočné a více obranné (goshin jutsu). Z pohledu technik šlo hlavně o takové, které útočníka kontrolovaly, než že jej usmrtily. Mistři jujutsu chápali rozdílný přístup k řešení konfliktů mezi vojákem a civilem. Voják zabíjí a civil (rolník, obchodník) se brání. Pokud by civil vzal život, mohlo se pak velice snadno stát, že následně by byl také zabit i s celou svou rodinou ať již byl v právu či ne. Používaly se proto údery a kopy na citlivá místa, páky ke kontrole protivníka, i techniky, které ukazovaly, jak se bránit proti útočníkovi s mečem, či využití skrytých zbraní (shikomi buki) pro srovnání sil s útočníkem.

Začalo se bohužel objevovat i stále více „cirkusových“ představení, kde spolu bojovali za peníze například bojovníci sumo s bojovníky jujutsu. Samurajové ukazovali svoje dovednosti v různých veřejných ukázkách, jen aby získali dostatek peněz pro svou rodinu. V knihách se bojovníci zobrazovali jako zlosynové a ten, kdo uměl bojovat, byl často automaticky považován za gangstera. A v takové společenské situaci bylo velmi náročné žít a uživit svou rodinu.

Částečně si však samurajové mohli za svou situaci sami, protože na počátku devatenáctého století stáli právě oni v čele rebelií, proti nové vládě a směru, kam Japonsko začalo směřovat. Postavili se nově zformované japonské policii a armádě a byli následně tvrdě potlačeni (Saga a Shimburen povstání). Samurajové a s nimi i cokoliv, co samurajové představovali, tedy i jujutsu, tak začalo být považováno za něco zastaralého a nepatřícího do moderního Japonska. I proto se zbývající mistři jujutsu raději stáhli do ústraní a vyučovali tento styl boje pouze v soukromí.

Podobný osud (málem) potkal i zápasníky sumo, kteří začali být v tisku líčeni jen jako tlustí nahatí muži a volalo se po zákazu sumo, protože sumo představovalo starou dobu a v moderním Japonsku již nemělo své místo. I proto někteří zápasníci sumo vytvořili například hasičskou brigádu, která měla pomoci změnit pohled lidí na sumo. Situace se však změnila až v roce 1872 a 1881, kdy se císař osobně zúčastnil sumo zápasů a tím tak schválil pokračování sumo i v moderním Japonsku.

Jak Fénix z popela

Změna ve vnímání tradičních bojových umění se stala až v roce 1877 během povstání Satsuma, kdy si nově budované Japonsko najalo několik mistrů bojových umění, aby naučili moderní japonské vojáky a policisty svým stylům boje a ti tak byli lépe připraveni na další nepokoje.

V roce 1885 byly nakonec vybrány techniky, které zformovaly nový styl boje, známý jako Keishichó Budó nebo také Keishi ryu (doslova „policejní styl“). Součást tohoto stylu boje bylo i jujutsu, které se přejmenovalo na Keishi Kenpo („policejní kempo“) a obsahoval celkem 16 technik z několika původních škol jujutsu. Kromě jiného obsahoval i hojo jutsu (umění svazování) a kappo waza (techniky resuscitace), o kterých bude později ještě řeč.

Kontrola místo likvidace

I v ostatních případech se jujutsu postupně měnilo z čistě válečného systému na systém sebeobranný (a tedy takový, který mohl být vyučovaný i mezi nevojáky). Jeho cílem již nebyla co nejrychlejší likvidace protivníka, ale sebeobrana a kontrola protivníka pokud možno bez jeho trvalých zranění či dokonce zmrzačení. Někomu to možná může přijít podivné, ale je důležité si uvědomit, že rolník, který by, byť i v oprávněném případě, zabil samuraje, váženého obchodníka nebo státního úředníka, by se pravděpodobně spravedlivého soudu nedočkal. Větší šanci tedy měl, pokud nedošlo k trvalému zmrzačení útočníka, či dokonce k jeho smrti.

Jujutsu jde na Západ

A právě v této podobě se jujutsu poprvé začíná představovat Západu. Obrovský podíl na propagaci jujutsu měl nám již známý Jigoro Kano, který vytvořil svou jujutsu školu Kodokan judo. Začaly vycházet knihy a mnoho z nich se dočkalo i opakovaných dotisků. Šlo o skutečně zásadní průlom, protože do té doby se jujutsu organizovaně a veřejně vyučovalo pouze mezi samuraji a přístup k těmto znalostem pro obyčejné lidi, byl oficiálně nemyslitelný. Našli se však jujutsu mistři, kteří proti zveřejňování technik protestovali a (právem) tvrdili, že se takto (tedy z knih) člověk nemůže naučit skutečné jujutsu. Avšak vzrůstající zájem o goshin jutsu („umění sebeobrany“) a výnosy z prodeje učebnic, byly tak velké, že neměli šanci cokoliv změnit.

Proti odpůrcům takových forem vyučování se stavěli jiní, kteří tvrdili, že mistři z toho dělají zbytečné tajnosti a navíc právě korespondenční kurzy donutili tvůrce celou školu systemizovat a kategorizovat, takže se mohla předávat v jednotné organizované podobě i dalším studentům (ostatně toto právě udělal Jigoro Kano s judem, o kterém ještě bude řeč).

Na druhé straně tu byly i neustále rostoucí ceny pozemků a nemovitostí (zvláště v oblasti Tokia) a mistři tak měli čím dál větší problémy zde provozovat své školy. Dokonce se začaly objevovat i korespondenční kurzy tak, aby se jujutsu dostalo o do té nejzapadlejší vesničky na ostrovech. Ponechme teď stranou, jestli se něco takoví rolníci naučili, spíše si uvědomme, jak podobné je to i v současné době, kdy tu máme korespondenční kurzy, eLearning, online univerzity, apod. Historie se opakuje 🙂

Změna jména jujutsu na judo

Mimochodem, Jigoro Kano právě kvůli všeobecnému odmítání všeho starého přejmenoval svou jujutsu školu na Kodokan judo, aby se zbavil nelichotivé nálepky, které jujutsu čím dál více získávalo. K tomu kdysi napsal: “Tehdy již žilo jen několik válečníků (bujutsu-ka) a bujutsu (válečnická umění) již byla skoro zapomenuta prakticky po celé zemi. I kdybych se nyní snažil vyučovat jujutsu, zájem by projevilo jen velmi málo lidí. Proto jsem si řekl, že změním název mé školy, protože cíle Kodokan judo byly navíc daleko širší, než cíle původních jujutsu škol, které jsem studoval. Na druhou stranu jsem nechtěl zcela opustit původní název jujutsu, protože celé mé judo je založené na jujutsu. Rozhodl jsem se proto ponechat „ju“ a přidat k tomu „do“ jako vyjádření „Jemné Cesty“ i z pohledu filozofického. Zajímavé bylo, že název Judo byl používán již dříve a to ve škole  Jikishin jujutsu z provincie Izumo, ale moc lidí to neznalo. Ti znali jujutsu spíše pod jménem yawara nebo tai jutsu.“

V období Meidži, kdy se tento styl formoval, se nicméně ukázaly slabé technické stránky bojového umění Kodokan judo (které se později stalo bojovým sportem judo). Zatímco tehdy byli jujutsu bojovníci velice silní v úderových technikách a v boji na zemi, zápasníci kodokan judo byli naopak velice zruční v postoji (zápasových technikách – nage waza). Protože si však Jigoro Kano uvědomil, že je potřeba rozvíjet bojovníka komplexně, poslal své nejlepší studenty do Kyota, kde působily ty nejlepší školy jujutsu specializující se na boj na zemi. Současně s tím však upravil pravidla tak, aby boj na zemi nebyl tolik preferován (zisk méně bodů za vítězství na zemi, než při provedení hodu v postoji).

Zpočátku nebyly hody příliš preferované a vyučované, protože se většinou bojovalo na loukách či rýžových polích a proto byl dopad relativně měkký. Nicméně až postupně zjišťoval, že tak, jako se stále více cest, chodníků a náměstí začíná zpevňovat a dláždit, se hody stávaly čím dál více účinnější strategií boje, protože dopad byl pak umocněn velmi tvrdým povrchem a prakticky protivníka vyřadil z boje. Zvláště, pokud byla použita metoda „maki komi“, která spočívala v tom, že obránce provedl hod / strh / poraz a následně spadnul s protivníkem na zem…respektive spadnul na protivníka, čímž finální dopad ještě více umocnil.

Jujutsu jako bojové umění i tělovýchovný systém

V rámci modernizace celé země tu byl také požadavek na modernizaci i tělovýchovného systému ve školách. Japonské ministerstvo školství zpočátku zkoušelo převzít západní systémy tělesné výchovy, ale ty se ukázaly jako nedostatečné, příliš obecné a cílené pouze na tělo. V té době byl již Jigoro Kano velice respektovanou osobností a právě díky němu se japonští úředníci začali znovu poohlížet do minulosti a znovuoživovat skoro vymizelý koncept komplexního fyzického i intelektuálního vzdělávání, které japonská bojová umění plně splňovala. Oslovila proto  Shibukawu Hangoro, hlavu školy Shibukawa jujutsu a přizvala si i odborníky z lékařské obce Dr. Miyake, Dr. Elwina Baelze a Dr. Juliuse Schriebera, kteří měli posoudit vhodnost jujutsu pro japonské děti. Postupně tak kromě výše uvedené jujutsu školy prozkoumaly ještě Tenjinshinyo, Toda a Kito ryu a samozřejmě i školu jujutsu Kodokan judo, kterou na tokijské univerzitě vyučoval právě Jigoro Kano.