Historie jujutsu – Dai Nippon Butoku kai

„Šestkrát spadnout a sedmkrát vstát.“ [japonské přísloví]

Díky reformám Meiji se Japonsko začalo mohutně modernizovat dle západních vzorů, které byly automaticky považovány za „to nejlepší na světě“. Cokoliv co připomínalo staré Japonsko, bylo odmítáno a vytlačováno na okraj.

V roce 1895 přesto všechno vznikla v Kyoto zprvu soukromá organizace, která sdružovala staré bojové styly Japonska. Nesla název Dai Nippon Butoku Kai (DNBK), který se dá volně přeložit jako „Velká japonská společnost bojových hodnot“. Jednalo se o univerzitu, na které se vyučovaly původní japonská bojová umění.

Tato organizace se snažila opět zpopularizovat stará bojová umění a tak zaváděla podobná pravidla jako Jigoro Kano ve svém Kodokan judo. Srovnávací souboje tak již nebyly na život a na smrt, ale techniky se bodovaly a po dosažení dvou ippon, bojovník vyhrál. Časem se i další jujutsu pravidla sbližovala s těmi judistickými. A spolu s pravidly se začaly přibližovat i hodnotící systémy (viz dále kapitola Organizace ve školách jujutsu).

Kata vs. Randori

V roce 1906 vydala japonská vláda nařízení, že všechny původní školy bojových umění se měly sdružit pod touto organizací, aby měla přehled, kde a které školy dosud existují. Kromě jiného měly všechny takto sdružené školy vytvořit své kata, které shrnují jejich techniky a následně je odprezentovat na Butoku festivalu (festival bojových umění) tak, aby bylo možné tyto staré školy boje předat i dalším generacím.

Některé kata (sestavy) tak měly i 400 technik a jejich předvedení bylo fyzicky velmi náročné. Podle dobových záznamů například mistr Hiratsuka ze školy Yoshin ryu jujutsu po předvedení svých sestav padl vysílením a musel být převezen do nemocnice k ošetření. Bohužel však se nepodařilo jej oživit a zde i zemřel na následky celkového vyčerpání organismu.

Během těchto ukázek se také diskutoval přínos sestav (kata) oproti novému konceptu výuky – volným soubojům (randori). Zatímco představitelé například Kodokan judo zdůrazňovali přínosy randori, představitele tradiční výuky jujutsu trvali na tom, že jediné, co je potřeba k mistrovství, je neustále pilovat kata.  Oba dva tábory tvrdošíjně trvaly na svém, že právě jejich způsob výuky je nejlepší a ten druhý není (již) potřeba. I proto pro Kodokan judo bylo členství v této organizace spíše formální, protože chápali velký přínos randori ve své výuce a ačkoliv škola měla i několik kata, nešlo o klíčovou součást výuky Kodokan judo.

Tradiční školy jujutsu oproti tomu velmi stály o to, aby získaly oficiální schválení svých sestav organizací DNBK, protože to jim umožnilo tvrdit, že prošly také procesem modernizace a mají tedy nárok na svou další existenci a podporu.

Naneštěstí se časem kromě bojových umění na univerzitě začaly stále více projevovat i velmi ultranacionalistické názory a ty se prostřednictvím vlivných osobností začaly dále šířit do vládních kruhů.

Výsledkem toho také vznikla „Národní rada pro fyzické vzdělávání“, ve které byli zástupci z pěti klíčových ministerstev (ministerstvo zdravotnictví, vzdělání, obrany, námořnictva a vnitra). Jejím cílem bylo jednak koordinovat propagaci bojových umění v Japonsku a jednak dále šířit své ultranacionalistické myšlenky. Někteří historici tvrdí, že šlo o propracovaný systém, jak prostřednictvím pokřivené a notně upravené filozofie bojových umění postupně vymývali mozek japonským studentům tak, aby se celá země postupně militantně zradikalizovala. Toto radikalizování vyvrcholilo během druhé světové války, kdy mnoho mladých lidí se hlásilo dobrovolně do sebevražedných jednotek kamikaze….

Po porážce Japonska byla celá společnost v listopadu roku 1945 rozpuštěna a propagace bojových umění bylo v Japonsku po dlouhou dobu velmi výrazně omezeno.

Těmto restrikcím unikla pouze škola Kodokan judo, jelikož se jednalo o soukromou organizaci, která se do aktivit této společnosti příliš nezapojovala, a proto dostala od spojeneckého velení výjimku a mohla tak i nadále provozovat svou výuku.

Organizace Dai Nippon Butoku Kai byla znovu obnovena až v roce 1965 se zcela jinými filosofickými cíli – zachování tradičních japonských bojových umění, propagace japonských bojových umění ve světě a vzdělávání lidí v principech Budo a samozřejmě bez jakéhokoliv napojení na politiku.

Zajímavé je, že nová společnost nevznikla v Japonsku, ale ve Virginii (USA) a v roce 2011 již měla své zástupce v Kanadě, Velké Británii, Itálii, Belgii, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Rusku, Německu, Španělsku, na Maltě a Havaji, ve Francii, Kalifornii, Bostonu, Arizoně, Floridě, Austrálii, Švýcarsku, Arménii, Řecku, Gibraltaru, Chile, Rakousku a dokonce i v Nepálu.

Válečník, tělesný ochránce i pasák prostitutek

„Judo nás učí, že starosti jsou pouze mrháním energie.“

Jigoro Kano

Rozlišujeme zde dvě hlavní skupiny lidí, kteří se jujutsu věnovali. První skupina byli samurajové, a jak jsme si již řekli, jujutsu patřilo k jedněm z několika stylů boje, kterým se museli věnovat. Znalost jujutsu se často používala například i v případě, kdy samuraj nemohl použít svou zbraň, protože by tím mohl porušit etiketu. Například při audienci v císařském či šógunově paláci, nebo u jiného daimjóa (feudální pán) samuraj nesměl bezdůvodně vytasit svůj meč. Toto hrubé porušení pravidel znamenalo ztrátu tváře jak hostitele, tak i viníka a většinou se trestalo smrtí viníka i jeho celé rodiny. A než aby samuraj riskoval, že si jen špatně vyložil nějaký pohyb či gesto jiného samuraje, upřednostnil techniky, pomocí nichž toho druhého pouze znehybnil, případně mu pouze odebral zbraň, avšak jej nezabil.

Techniky jujutsu také patřily do výbavy tělesných strážců. Jejich úkolem opět mělo být znemožnit útok a pokud možno útočníka nezabít, protože tu vždy existovala možnost, že si jen špatně vyložili nějaký pohyb a v tom případě by za toto jejich pochybení byla smrt. Druhým důvodem byl výslech útočníka, kdy cílem bylo zjistit, kdo se rozhodl například hradního pána zabít. Existovala dokonce jujutsu škola Katayama Hoki Ryu, která se specializovala na techniky osobní ochrany vysokých státních činitelů. Cílem tak nebylo trvale zranit či zmrzačit soupeře, ale pouze mu zamezit v pohybu a plně jej kontrolovat. Jednalo se o velmi důležité dovednosti, zvláště v době, kde nájemné vraždy byly velmi časté a kde smrt pána znamenala často i smrt všech jeho samurajů.

Druhá skupina bylo obyčejné obyvatelstvo, které používalo, respektive bylo donuceno používat neozbrojenou formu jujutsu, protože nesmělo nosit zbraně (na rozdíl od samurajů). Málokdo však ví, že jujutsu se hodně používalo i u osobních strážců prostitutek (nanushi, v překladu „pasák“), kteří měli za úkol umravnit neposlušného hosta, případně jej donutit zaplatit za poskytnuté služby. A opět jej pokud možno nezabít.

Je také málo známé, že mezi jujutsu bojovníky patřily i ženy. Ať již se jednalo o ženy samurajů, anebo později v období Taisho (1879-1926) dívčí školy (např. Sendai a Tokyo dívčí školy), kde existovaly přímo jujutsu lekce, ve kterých se dívky učily sebeobranu. Tomuto typu jujutsu se říkalo  joshi yawara / joshi jujutsu („dívčí jujutsu“) nebo joshi  goshin jutsu („dívčí sebeobrana“).

Do zahraničí se pak jujutsu dostalo prostřednictvím námořníků anebo obchodníků (tzv. první vlna) nicméně je důležité říci, že se v drtivé většině případů nejednalo o jujutsu mistry a tomu odpovídala i kvalita ukazovaných technik, které se většinou omezily na „sebeobranné triky, páky, škrcení a hody“, anebo zdůrazňovaly spíše kondiční charakter jujutsu a kompletně opomíjely (obrovský) zbytek systému. Druhá vlna se následně nesla ve znamení nově rodícího se bojového sportu judo (do druhé světové války) a třetí vlna proběhla až poté, co lidé začali hledat kořeny bojového umění, které studovali a zakládali organizace a spolky na výzkum a ochranu tradičních japonských bojových umění.

Organizace ve školách jujutsu

„Nijak nekritizuj jiná bojová umění, protože se ti to vrátí.
Hora se nevysmívá řece, že je nízká a
Řeka se neposmívá hoře, že se nemůže hýbat.“
Morihei Uyeshiba

Aby se člověk mohl stát studentem jujutsu, často potřeboval doporučení od vážené osoby (válečník, daimjó, apod.), případně od jiného mistra. Následně byl vzat na tzv. zkušební dobu (délka se lišila škola od školy a mistr od mistra). Na konci této zkušební doby začátečník získal tzv. kirigami, což bylo potvrzení, že student splňuje všechny předpoklady a může pokračovat ve studiu. V opačném případě opustil dojo.

Původní jujutsu rozlišovalo následující stupně:

1. Hatsuden – začátečník
2. Chuden – pokročilý
3. Okuden – instruktor
4. Menkyo Kaiden – mistr (držitel licence)

Instruktor mohl následně menkyo (licenci k založení si vlastní školy). Některé školy používaly i jiná jména pro své licence, jako například shomokuroku, chúmokuroku a kaiden. Jiné školy pojmenovávali své licence jako tora no maki (tygří svitek), ryú no maki (dračí svitek), ten no maki (svitek nebes), chi no maki (svitek země) a jin no maki (svitek člověka) a navíc licencí mohlo být více dle různých oblastí, které nový mistr již zvládnul (neozbrojený boj, tyč, meč, luk,…).

Další důležité svitky, které mohl instruktor získat, jsou densho / mokuroku, což jsou manuály k systému. Někdy byl pouze ve formě textu, který mohl být ještě zakódován tak, aby v případě, že se dostane do nepovolaných rukou, byl zcela nesrozumitelný. Jiné svitky byly i bohatě ilustrované a znázorňovaly techniky do velkých podrobností. Svitky byly vždy tajné a dokonce nesměly být ukazovány ani členům vlastní rodiny. Vlastnictví těchto svitků spolu s menkyo licencí znamenalo, že vlastník je právoplatným nástupcem té které školy.

Ne všechny znalosti se následně předávaly prostřednictvím svitků. Byla tu vždy určitá část znalostí, která se předávala pouze formou ústní (okuden – tajné ústní předávání znalostí). Většinou šlo však o znalosti filozofického nebo náboženského charakteru, zvláště v případě, že škola vyznávala například budhistické učení. Obvykle se jednalo o učení budhistické sekty Tendai a Shingon (mikkyo), anebo se jednalo o šamanistické techniky (shugendo). Toto učení pomáhalo válečníkům stát se odolnými během boje a následně se i lépe vyrovnat s tím, co dnes nazýváme PTSD.

I když mistr trénoval své vlastní potomky, většinou pouze jeden z nich získal kompletní znalosti systému (isshi sóden). A pokud mistr děti neměl, případně nikdo z nich nesplňoval mistrovy požadavky, pak mohl znalosti předat adoptovaného studentovi, anebo také nikomu a škola po smrti mistra zanikla.

Původní systém hodnocení obsahoval:

1. Renshi – instruktor – aby se člověk mohl stát Renshi, musel se zúčastnit tzv. Butoku matsuri (Festival bojových umění) a Dai Enbu Taikai (soutěž), kde před odbornou komisí musel předvést znalosti a dovednosti bojového umění jujutsu
2. Kyoshi – učitel – aby se člověk mohl stát Kyoshi, musel mít již titul Renshi, držitel minimálně 5. danu a být respektovaným mistrem i mezi ostatními mistry
3. Hanshi – profesor – aby se člověk mohl stát Hanshi, musel mít již titul Kyoshi minimálně sedm let, věk minimálně 60 let a být vzorem pro ostatní

+ současně se později začaly používat i mistrovské stupně 1.-10. Dan, které byly převzaté z Kodokan juda (tento systém byl zaveden v osmdesátých letech devatenáctého století).

Ještě před modernizací Japonsko (období Meiji, 1868-1912) byly děti samurajů nucené získávat maximum certifikátů (menkyo), aby působily jako všestranní a zkušení bojovníci a mohly získat lépe placenou práci i v dobách míru.

Je také důležité zmínit, že v jednom dojo se většinou nevyučoval pouze jeden styl, jedna škola, ale často více stylů bojových umění. Svého učitele měl zpravidla každý klan a jeho úkolem bylo připravit na boj všechny samuraje, kteří patřili do stejného klanu.

Více jak osmdesát procent klanu tak používal stejný styl boje, nicméně často docházelo k velkým změnám v počtu studentů například v následujících případech:

• Uspořádal se oficiální srovnávací souboj mezi dvěma konkurenčními školami, a pokud škola prohrála, museli opustit město (souboje mezi školami – tariu jiai). Těmto soubojům se také říkalo Shiai a název se skládal ze dvou znaků – „Shi“ (smrt) a „ai“ (setkat) a přesně odpovídal realitě, protože většinou takové souboje končily smrtí jednoho nebo obou účastníků souboje.
• Mistr cestoval po zemi a vyzýval mistry jiných škol k souboji (musha shugyo). V případě porážky pak následně převzal jejich školy.
• Pokročilí studenti jedné školy se sebrali a vtrhli do konkurenční školy, kde vyzvali a následně porazili jejich studenty/mistra (dojo arashi / dojo yaburi)
• Samurajští mistři měli velmi vyvinutý smysl pro čest, a pokud došlo k jejímu pošpinění, zúčastnili se soubojů, které ne vždy končily v jejich prospěch. Navíc samurajové souboje začínali i z často dosti triviálních důvodů (z dnešního pohledu), kdy stačilo, aby se pochvy mečů dotkly na veřejnosti a již to byl důvod k souboji na život a na smrt.

Podle některých zdrojů se odhaduje, že v období Edo existovalo více jak 180 registrovaných škol jujutsu a více jak 750 stylů kenjutsu, ale velmi pravděpodobně jde o dosti podhodnocené číslo, protože v té době existovalo více jak 300 samurajských klanů a každý z nich měl svého učitele.  Navíc měly některé klany učitele i pro různé podsystémy jujutsu, jako bylo například hojo jutsu (umění svazování nepřátel), či shuriken jutsu (umění házení předmětů jako hvězdice, apod.).

Pravděpodobně nejstarší školou jujutsu je Take uchi ryu, ačkoliv není přesně zaznamenáno, co přesně vyučovala, jen se zmiňuje, že vyučovala techniky kogusoku a koshi mawari. Pravděpodobně se však jednalo o mix technik boje mečem a hodů protivníkem, kdy se jeden druhého snažil zasáhnout mečem a pokud to nešlo, pak jej hodit na zem a následně zabít. Mezi další staré školy patřila například Kyushin ryu (založená někdy v letech 1558-1570), Araki ryu (1590), Seigo ryu, Sekiguchi Shinshin ryu, Asayama Ishiden ryu, Fujiyama ryu, Yoshioka ryu a Koguri ryu, všechny založené kolem roku 1620.

A tak zatímco v letech 1550 až 1650 vznikla jen hrstka nových stylů, většina „nových“ stylů vznikla až v letech 1650 – 1750. Jaký byl důvod toho, že se najednou objevilo tolik nových škol? Abychom byli přesní, výše uvedené styly boje existovaly i předtím, ale po bitvě u Sekigahary (1600) fakticky skončilo období válek a nastalo relativně dlouhé období klidu. Tehdy se mistři začali snažit prodat své znalosti, a proto bylo nutné, aby své styly nějak pojmenovali a odlišili se tak od ostatních, kteří učili „jen“ umění boje.