Historie jujutsu – výuka a principy

„Použij pouze správné množství síly – ani příliš ani málo.“

Jigoro Kano

Ze všeho nejdříve je nutné zdůraznit, že se prakticky nedochovaly původní (myšleno z období Edo, 1603-1867) japonské manuály, které by popisovaly metodiku a techniky té které školy jujutsu.

Svitky představovaly velmi cenné know how každé školy a předávaly se pouze nástupci školy. V případě, že nástupce nebyl, svitky zmizely spolu se smrtí mistra. Do toho ještě započítejte přírodní katastrofy, jako jsou povodně, zemětřesení, atd. a dá se považovat za zázrak, že do současnosti nám zůstalo nějakých 30-40 svitků, které jsou buď v soukromém vlastnictví nástupce té které školy, anebo jsou uložené v muzeích po celém Japonsku. Proto i níže uvedené informace nelze považovat za 100% historicky přesné.

Tréninkové metody jujutsu sestávaly převážně z kata (které se cvičily ve dvojicích systémem útočník – obránce) a velmi omezeně až výjimečně z randori (sparring). Nezapomeňte, že systematický koncept koncept randori představil světu až Jigoro Kano ve své jujutsu škole Kodokan judo. Randori byl se dalo rozdělit do následujících kategorií:

• Převážně hody dle pravidel a principů té které školy
• Převážně hody založené spíše na síle než technice (tyto postupně  Jigoro Kano vypouštěl z výuky Kodokan judo)
• Převážně techniky škrcení a aplikací pák na ruce
• Převážně znehybnění a omezení pohybu protivníka

Kata byly hodně založené na pohybu se zbraní a proti ozbrojenému soupeři (mečem / kopím). Nicméně doba pokročila, vláda zakázala nosit meč, natož kopí a bylo tak například možné daleko snadněji se dostat za soupeře, než když byl ozbrojen mečem. Bylo proto potřeba sestavy (kata) často velmi výrazně upravit tak, aby techniky odpovídaly nové době a novým podmínkám. Často se také stávalo, že se tam objevovaly techniky a pohyby u kterých si už ani mistr sám nebyl příliš jistý, k čemu tam jsou a pokoušel se je následně roubovat na nějakou konfliktní situaci nemluvě o tom, že některé páky byly tak nebezpečné na provedení, že musely být aplikované v nácviku velmi velmi pomalu, aby nedošlo k vážným zraněním tréninkového partnera.

Maličko odbočím – právě ono roubování technik na konfliktní situaci je běžné i v mnoha současných stylech sebeobrany. Vezme se nově naučená technika a následně se přemýšlí, proti jakému útoku by mohla dobře posloužit. To je však zcela chybné uvažování a je to výsledek dlouhodobé absence příležitostí ke skutečnému boji, díky čemuž se do systému postupně dostávaly techniky, u kterých se pouze předpokládalo, jak a na co asi fungovaly.

V době, kdy se často válčilo, se postupovalo opačně. Objevil se například nový/netradiční způsob útoku či techniky (případně s nezvykle upravenou zbraní), který dokázal způsobit větší zranění protivníkovi. Ten následně reagoval tak (pokud tento souboj přežil), že se pokoušel využít stávající repertoár svých technik, či taktik, aby našel co nejoptimálnější obranu. Anebo vymyslel zcela novou obranu. Je to vlastně podobné, jako kdybyste se naučili údery do citlivých míst a následně bádali, jak je aplikovat na člověka, který má na sobě tuhou a pevnou zbroj….

Místo toho byste mělo vzít tohoto protivníka a přemýšlet, jak jej porazit…a možná zjistíte, že na údery tu není příliš příležitostí a proto se soustředíte raději na hody, apod. Doporučuji se vrátit k předchozím dílům tohoto cyklu, kde popisuji například vliv mušket na změny boje. Je tam popsaný stejný princip a stejný postup při úpravách systému.

Pokud to tedy shrnu, pak je nutné začít tak, že máte (novou) konfliktní situaci a na ní se následně pokoušet nalézt řešení. Nikoliv naopak, jak je to tomu dnes, kdy se naučíte novou techniku a pak se hledá, na co všechno může fungovat. Vnímáte ten jemný, avšak zásadní rozdíl? Pro další informace (nejen) o tomto tématu doporučuji cyklus článků „Sebeobranný sport?“. A nyní již zpět k jujutsu.

Proces učení

Pokud se podíváme na fáze učení dle metodik jujutsu, pak rozeznáváme celkem tři fáze:

1. Shu – Učení napodobováním. Slovo „shu“ se dá volně přeložit jako „chránit, bránit, strážit, pozorovat, držet v patrnosti“. V této fázi student nekladl dotazy, pouze se snažil opakovaně provádět stejné techniky jako jeho mistr. Často se stávalo, že mistr místo vysvětlování raději znovu techniku ukázal a pokud to studentovi nebylo jasné, pak ji zopakoval znovu a znovu a znovu. Poznání z vlastního prožitku se upřednostňuje před slovním popisem či dlouhou diskusí.
2. Ha – Učení objevováním. Slovo „ha“ se dá volně přeložit jako „zlomit, rozdělat, roztrhat, otevřít“. V této fázi je student již pokročilým studentem a začíná vnímat nuance jednotlivých technik, začíná vidět principy (kotsu) v těchto technikách uplatňované a spíše se soustřeďuje na co nejlepší aplikaci principů, než jejich vnější projev – konkrétní techniku. Díky této znalosti si techniku uzpůsobí svým tělesným proporcím (vysoký/malý, tlustý/šlachovitý,…)
3. Ri – Učení tvorbou. Slovo „ri“ se dá volně přeložit jako „oddělit, nechat, uvolnit, osvobodit“. V této fázi již instruktor učí jiné a při tom nachází další detaily té které techniky. Začíná mu docházet, že ve skutečnosti je pouze několik základních principů a fakticky nekonečně množství technických variací, projevů těchto principů.

Fáze učení

1. KIHON – Podíváme-li se na proces učení z trochu jiného úhlu, pak student nejdříve pracuje během výukové lekce (kogi) na základech technik (kihon). Jde-li o motoricky náročnou techniku, pak se ji učí po částech a tyto jednotlivé do sebe skládá tak, aby na konci znal a uměl provést techniku celou.
2. NAGARE – Jakmile zná základy, soustředí se na plynulost provedení (nagare), aby technika byla provedena plynule bez jakýchkoliv „zamrznutí“.
3. RITSUDO – Ve třetí fázi se student dostává do stavu, kdy je schopen improvizovat (ritsudo) a techniku mírně pozměnit díky (nestandardní) protivníkově reakci.

Student se tak nejdříve učí oddělené techniky (waza), aby je následně uplatnil v kontrolované, pomalé sestavě s tréninkovým partnerem (kata). Druhou možností pak byly solo cvičení (hitori geiko), kde si student někde stranou procvičoval určitý pohyb či techniku, dokud mistr nebyl spokojený. Některé školy ještě učily takzvané „flow drily“ (henka) podobné těm, které známe například z filipínských bojových škol, aby student dostal techniku dokonale do svalové paměti a také aby dokázal operativně měnit svůj útok/obranu. V poslední fázi již jde o sparring (randori), který prověří znalost technik a principů v intenzivních konfliktních situacích. Je důležité zmínit, že původní školy nerozeznávali mezi sparringem a nácvikem sebeobranné situace. Pro ně šlo krátce řečeno o aplikaci techniky v boji. Cílem bylo jednak prověřit technickou znalost techniky v intenzivním konfliktu a také prověřit a posílit bojového ducha (shiki). I proto se randori cvičilo až ve velmi pokročilé formě, protože zde hrozilo nebezpečí vážných zranění. Randori bylo bez pravidel a simulovalo tak skutečný boj. Až později bylo „zcivilizováno“ do sportovní podoby Jigoro Kano v rámci jeho jujutsu školy Kodokan judo.

Fyzická příprava (keiko)

Samozřejmě s tím vším student pracoval i na své fyzické kondici (keiko), aby byl schopen techniku zacvičit jak v kata, tak i později v randori. Fyzická kondice zahrnovala jak techniky pádů (ukemi waza), tak i základní gymnastiku či přesněji řečeno techniky, které bychom dnes spíše nazvali technikami parkouru. Samuraj se učil překonávat různé překážky tak, aby byl schopen bojovat kdekoliv a kdykoliv.

Do této skupiny řadíme i techniky úniku z hodů či pák prostřednictvím výše zmiňované základní gymnastiky (kotouly, hvězda, přemet, apod.). Je nutné si uvědomit, že šlo o techniky, kde druhou možností byla buď smrt (z pádu na hlavu), anebo vážné zmrzačení (zlámané kosti, přetrhané vazy, vykloubené končetiny…). Až teprve časem se bojové (rozuměj nebezpečné) techniky začaly upravovat tak, aby soupeře vážně nezranily a to byl patrně i důvod postupného ústupu od nácviku základní gymnastiky. Partner již nemusel unikat z páky hvězdou, protože se nasazovala takovým způsobem, že mohl bezpečně přejít do kotoulu/pádu.

Zajímavé také je, že bojové systémy určené pro bojiště nepoužívaly klek seiza, který je tak běžný v současných školách jujutsu. Jednou z teorií je, že seiza, zvláště pokud v ní sedíte delší dobu, neumožňovala rychlý útok, protože se vám časem odkrví nohy. Tímto způsobem pravděpodobně hostitel nenápadně snižoval riziko, že u něho v domě dojde k útoku.

Rozdělení jujutsu technik do kategorií

„V randori se učíme aplikovat principy maximální efektivity i v případech, kdy bychom mohli protivníka jednoduše přemoci silou.“

Jigoro Kano

Už šógun si jasně uvědomoval, že dobrý bojovník je takový, který neustále vzdělává tělo (ryoku) i ducha (sei). I proto svými výnosy nařizoval, aby se samurajové vzdělávali v co nejvíce oblastech, aby jednak byli dokonalými bojovníky, ale i dobrými správci svěřené oblasti, učiteli, či mistry. Níže uvedené rozdělení se lišilo dle období, školy i zaměření. Berte to tedy pouze jako velmi zobecněné rozdělení.

A. Rentai ho / Taiso (tai (tělo) + so (posilování)) / Taiku ho (tělesná výchova)

1. KEIKO (kondice, základní gymnastika)
2. Doplňková bojová umění v rámci komplexního vzdělávání:

• Hayagake jutsu (umění rychlé chůze a běhu)
• Karumi jutsu (umění zvládnutí skoků, lezení a šplhání)
• Suijohoko jutsu (umění překonávat vodní překážky)
• Suiei jutsu (umění plavat a bojovat ve vodě)

B. Shobu ho – bojové umění (jujutsu)

1. NAGE WAZA (Techniky hodů)
   • Sutemi waza (Techniky strhů)
   • Ashi waza (Techniky hodů, kde prim hrají nohy)
   • Koshi waza (Techniky hodů, kde prim hrají boky)
   • Te waza (Techniky hodů, kde prim hrají ruce)
2. NE WAZA (Techniky boje na zemi)
   • Katame waza (Techniky zápasu)
   • Osaekomi waza (Techniky držení)
   • Shime waza (Techniky škrcení)
   • Kansetsu waza (Techniky pák)
3. ATEMI WAZA (Techniky úderů)
   • Uke waza (Techniky bloků / krytů)
   • Ude ate waza (Techniky úderů rukou)
   • Ashi ate waza (Techniky kopů)
   • Kyusho (Citlivá místa lidského těla)
4. BUKI WAZA (Techniky se zbraněmi), které byly často využívány jako tzv. „ekvalizéry“, tedy prostředky k vyrovnání sil v boji proti samurajovi ozbrojenému mečem. Jednalo se o menší viditelně nošené zbraně typu krátký meč a dýky. Tyto menší zbraně používaly jak muži, tak i ženy.
   • Shikomi buki – malé zbraně jako například vějíř tessen, malé dýky, jutte, kabuto wari…
   • Kakushi buki – skryté zbraně jako například kakute (malý prsten s trny), tenouchi (krátká tyčka s provazem), suntetsu (ocelová tyčka návlekem na prst), ryófundó kusari (řetěz se závažím na obou stranách), tekken (boxer), kaiken (typ dýky), kanemuchi (ostří skryté v bambusovém bičíku na pohánění koně), shuriken (házecí hvězdice)…
   • Hi buki – tajné zbraně – předměty denní potřeby, které šly v případě nutnosti použít i jako zbraně jako například hole (bo i hanbo), včetně kamenů, klacků, apod.), ale i části oblečení
5. KAPPO WAZA / KUATSU (Metody resuscitace) – více o tom až v příštím díle

C. Shushin ho (morální trénink)

• Chi iku (intelektuální vzdělávání) – studium vojenské strategie, ale i „přírodních“ věda a literatury
• Toku iku (morální vzdělávání) – studium filozofických pojednání (nejčastěji z oblasti zen budhismu a konfucianismu)
• Shobu no riron no oyo – aplikace principů boje v každodenním životě studenta

Bohužel se při exportu jujutsu na Západ podstatná část systému jaksi cestou „poztrácela v překladu“ a výsledkem bylo jen jakési fyzické cvičení zápasu či sebeobrany, které se skutečným jujutsu mělo pramálo skutečného. Na Západě se jujutsu prezentovalo pouze jako jakási japonská forma zápasu, čímž jej degradovala na úroveň hloupých cirkusových vystoupení. A tomu často nepomáhali ani Japonci samotní, kteří v rámci propagace jujutsu organizovali srovnávací souboje s boxery či zápasníky, ovšem dle pravidel boxu či zápasu. Výsledkem pak byly jejich porážky a následné zesměšňování systému jujutsu jako neúčinného systému boje. Viz například článek „Jujutsu – příchod do USA“.

Principy jujutsu

„Studujeme Cestu co nejefektivnějšího použití naší fyzické i duševní síly.“

Jigoro Kano

Koncept „Jú yoku gó o seisu“

V překladu (poddanost kontroluje tvrdost). Princip je „Ju“ je již obsažen v názvu jujutsu. Název bojového systému jujutsu se skládá ze dvou slov. „Jutsu“ je umění a referuje na variabilitu a komplexnost na rozdíl od zručnosti či techniky (waza).

První část názvu „Ju“ má svůj původ v čínském znaku pro „jemnost“ a označuje spíše „ohebnost“ a „poddajnost“ než „měkkost“. Takže jujutsu by spíše mělo být překládáno jako „poddajné/ohebné umění“, než jako „jemné umění“, které navozuje představu něčeho změkčilého.

Slovo „Ju“ bylo pravděpodobně poprvé použito v souvislosti s bojovým uměním ve dvanáctém století v klasickém čínském vojenském díle San Lueh (japonsky Sanryaku), což v překladu znamená „Tři strategie“. Toto dílo bylo napsané Chang liangem za vlády dynastie Han. Zde píše o principu „Ju yoku go sei“, což v překladu znamená „pružné porazí tvrdé nebo vzdorující“. Aby toto lidé správně chápali, byl použit příklad borovice, která se po tíhou sněhu zlomí, zatímco vrba se poddá vtlaku, sníh z ní sklouzne a ona se opět narovná do své původní velikosti a krásy. Proto, když do nás protivník tlačí, máme se nechat a vyvést jej z rovnováhy (kuzushi), abychom následně mohli nastoupit na techniku (tsukuri) a hodit jej (kake). Stejný princip je však aplikovatelný prakticky všude. Nemá cenu jít silou proti síle, protože dříve či později se dostanete do situace, kdy váš protivník bude silnější. Neznamená to ani se vzdát, ale podobně jako vrba vyčkat správného okamžiku a opět vstát do své původní výšky. V případě silnějšího protivníka si počkat a ten dříve či později udělá chybu, na kterou nepotřebujete sílu, jen správné načasování. Slovo „Ju“ tak asi nejlépe vystihuje překlad „poddej se a využij“.

Princip „Seiryoku Zenyo“

Jedním z hlavních princip, který je mimochodem obsažen i v Kodokan judo je Seiryoku Zenyo. Tento princip znamená „maximální využití energie s minimálním úsilím“. Je důležité tento princip vnímat také jako co nejoptimálnější využití síly těla i ducha a nejen pro boj, ale i v každodenním životě. V případě boje se v jujutsu vyučuje, aby nikdy nešla síla (obránce) proti síle (útočníka), ale vždy pod úhlem či tak, aby mohla být odvedena či ještě lépe, využita v rámci obrany. K dokonalosti tento princip dovedla škola Moriheie Uyeshiby Aikido, jenž předtím studoval u velmi známého mistra jujutsu, školy Daito ryu jujutsu, Sokaku Takedy.

Každá technika jujutsu tak sestává ze tří fází:

• Kuzushi – princip rovnováhy, respektive vyvedení soupeře z rovnováhy zatímco si uchováte vlastní. Původní jujutsu rozeznávalo celkem šest směrů, kam lze soupeře vychýlit. Kodokan judo pak definovalo až devět směrů, kam lze soupeře vyvést z rovnováhy.
• Tsukuri – vstup do techniky v okamžiku, kdy je protivník vychýlen a připraven na hod
• Kake – provedení techniky v okamžiku, kdy je fáze tsukuri již dokončena

Princip Rei

Rei pochází z konfuciánských vlastností dokonalého člověka: nin (laskavost), gi (spravedlnost), chi (moudrost) a shin (věrnost). Rei se také dá vykládat jako soubor etických a morálních vlastností skutečného bojovníka, které se projevuje například i tím, že se bojovník ukloní svému protivníkovi na začátku i na konci boje jako výraz respektu jeho bojových dovedností.

Princip Shizentai

Princip Shizentai doslova znamená „přirozený postoj“ a je třeba jej chápat jak ve fyzické rovině tak i v té duchovní. Přirozený postoj je takový postoj, který dopředu protivníkovi nesignalizuje, jaké dovednosti obránce ovládá. Neposkytuje mu tak dopředu možnost určit jeho slabé a silné stránky, které jsou typické pro každý styl / školu boje. Samozřejmě je to také postoj, který nesignalizuje jakékoliv emoce obránce (strach, nízká sebedůvěra, smutek…).

Po stránce psychické jde o postoj k životu bez předsudků, myšlenkových konstrukcí typu „co když“, „kdybych tak“, „až se stane…tak…“. Přirozený postoj souvisí s bytím „tady a teď“, která se v meditaci nazývá bdělou pozorností. Pozorujeme, nehodnotíme a reagujeme na to, co se skutečně děje, nikoliv na to, co si myslíme, že se děje.