Zatímco v předchozích článcích jsme se zaobírali celkovou strukturou stresu (viz článek Stres nejen v sebeobraně), jeho projevech, možných způsobech prevence a zlepšování odolnosti vůči stresu (TacFit, FAST Defense), nyní si povíme o nejtěžší kategorii stresu, na který se prakticky nelze adaptovat…
Výsledkem této nedaptabilnosti je tzv. PTSD – Posttraumatic Stress Disorder (Post Traumatická Stresová Porucha). Ačkoliv se PTSD (logicky) nejčastěji objevuje v armádě, je možné jej nalézt i v civilním životě (vlakové neštěstí, loupežné přepadení, apod.). Začněme však od začátku a řekněme si nějdříve, co je to tzv. neadaptibilní stres. Zatímco na lehčí formy stresu se dokáže lidské tělo i hlava adaptovat, na střední formy již potřebuje specializovaný trénink (o tomto tématu viz více na stránkách TacFitu či FAST Defense), který postupně zvyšuje jednak práh odolnosti člověka a jednak zlepšuje jeho schopnost co nejrychleji se navrátit z úrovně, kdy stres začíná „přemosťovat“ hlavu do stavu, kdy stále ještě můžeme racionálně přemýšlet a současně tak získat zpět i jemnou a komplexní motoriku pro výkon žádané aktivity.
No a pak je tu ta nejtěžší forma stresu (distres), na který se nelze adaptovat a která vyvolá buď dlouhodobé, či dokonce nezvratné změny v psychice takto postiženého člověka. Tento článek se primárně bude zaobírat PTSD v armádě, nicméně pro úplnost si uveďme příklad stresu o takové intenzitě, která by u nevojáka vyvolala podobné symptomy.
Představte si situaci, kdy máte rodinu, dvě malé děti a svět se vám zdá krásný. V praci občas potkáte blbce, ale berete to s nadhledem, protože rodina je to, co vás nabíjí energií a vy víte, že doma se na vás už těší. Jednoho dne přijedete domů, naleznete vypáčený zámek a dveře od bytu pootevřené. V bytě je absolutní ticho. První věc, co uvidíte, je mrtvý pes hned za dveřmi, který vypadá jako by se na něm někdo učil anatomii vnitřních orgánů. S obavou v srdci začnete volat jméno své ženy a svých dětí, ale odpovědí je vám pouze ticho….V obýváku pak naleznete svou ženu s prakticky ustřelenou hlavou….krev a kousky mozku jsou prakticky všude. Začíná se vás zmocňovat předtucha, že toto není poslední mrtvola, co ten den uvidíte….V dětském pokoji leží vaše dvě dcerky na posteli v zakrvácených šatičkách…
Věřím, že dál již nemusím pokračovat a každý si udělá představu o tom, jak rychle a intenzivně se člověku může změnit svět. A slovo intenzivně je zde klíčové. Náš centrální nervový systém totiž nedokáže rozlišit mezi imaginárním a reálným ohrožením a proto, kdyby se podařilo přesvědčit člověka, že výše uvedená představa je reálná, pak mozek bude reagovat úplně stejně. Rozhodujícím faktorem tak zde není, jestli je představa reálná anebo ne, ale JAK INTENZIVNĚ ji dokáže prožít (proto například psychopatické osobnosti mají paradoxně lepší šanci se z podobného zážitku dostat, protože mají emoční centrum mozku “vypnuté”). A pokud intenzita přesáhne určitou mez, pak dochází k obrovským změnám v psychice člověka, které lékaři definují jako PTSD.
PTSD dokáže v mžiku oka udělat ze silné osobnosti tělo bez duše….zombie. Z milujících otců rodin se stávají podivínští samotáři, kteří nejsou schopni utvářet žádné citové vazby se svým okolím. Z oblíbených spolužáků se stávají agresivní násilníci a z aktivních sportovců apatičtí pacienti se silnou závislostí na lécích. Většina z takto postižených lidí se stáhne do sebe a nepustí si k sobě ani své nejbližší. A ikdyž jsou z biologického hlediska naprosto zdraví (aspoň zpočátku), psychicky se jedná o naprosté trosky.
Stres je tak intenzivní, že doslova vypne určité části mozku a člověk upadá do apatického stavu (kataplexie) díky vyplavenému chemickému koktejlu do krevního řečiště, které způsobí výpadek svalového napětí. Tento jev by se dal přirovnat k přepnutí do stavu hibernace. Ani pak však hrůza nekončí a člověka následně pronásledují deprese, noční můry i úzkostné stavy. Změní se kompletně jejich chování, životní postoj, ba i jejich charakter bude zcela jiný.
Podívame-li se blíže na statistiku v armádě, pak například 30-40% veteránů vitenamské války trpí tímto syndromem. Hovoříme zde o více jak třetině (!!!) všech amerických vojáků, kteří se zúčastnili vietnamského konfliktu. A v případě současného afghánského konfliktu se více jak polovina vojáků nacházela bezprostředně u toho, když byl některý z jejich kamarádů těžce raněn či zabit. „Žádný zážitek na světě nedokáže člověka natrvalo změnit tolik jako válka, protože má dlouhodobější působení, než v ostatních případech,“ tvrdí neuropsycholog Stephen J. Hopkins.
Jak vzniká PTSD?
V okamžiku nadměrného stresu se do mozku uvolní obrovské množství stresových hormonů kortizolu a adrenalinu, aby se tělo připravilo na FIGHT-FLIGHT-FREEZE instinktivní reakci (Boj – Útěk – Strnutí). Zajimavé je, že tento koktejl zároveň brání i ukládání vzpomínek, aby maximálně uchránil tělo od dalšího poškození. Právě proto si například (netrénovaní) napadení lidé nepamatují průběh přepadení a může se stát, že v případě podání výpovědi na policii ihned po napadení, svou výpověď po pár dnech změní (protože mozek se snaží zpětně rekonstruovat co se vlastně stalo) a tím pádem mohou paradoxně působit u soudu nedůvěryhodně.
Jenže právě fakt, že si mozek nedokáže uložit získané zážitky do mozku, do „odpovídající časové a prostorové přihrádky“, je tato událost všudypřítomná a spouštěč pak v budoucnu může být cokoliv. Dochází tak k nekontrolovatelným flashbackům a vzpomínkám, které jsou neustálé čerstvé. Odborníci tyto vzpomínky nazývají „hot memories“.
Ostatně toto se také ukazuje na snímcích při vyšetření magnetickou rezonancí. Lékaři stimulovali pacienta prostřednictvím fotografií a zvukových záznamů, aby vyvolali událost, která zapříčinila PTSD. Vzruchová centra v mozku se aktivovala, jakoby k události došlo včera a nikoliv před x týdny, měsíci, či dokonce lety. Pacient se tak znovu a znovu ocitá v téže extrémní situaci a prožívá ji velice reálně.
Co se přesně děje v mozku během této extrémní události?
Pouhé zlomky vteřiny stačí na to, aby mozek spustil mnoho fyziologických procesů. Přitom se zcela zásadně změní nejrůznější části mozku, jejichž výsledkem může být i kompletní změna chování a osobnosti člověka. Tato porucha může trvat i několik let, případně se může jednat o zcela nezvratnou změnu.
V okamžiku vzniku stresové situace jsou naše smysly doslova zavaleny vjemy, které nejprve směřují do thalamu, což je jakási vstupní brána do mozku. Zde se vyhodnotí a odešle dále k zařazení do odpovídajících „šuplíčků“ v mozku. Bohužel v případě extrémní situace se vyplaví takové množství stresových hormonů, které toto uložení znemožní tím, že přeruší spojení mezi centrem emocí (čelní lalok) a částí mozku zodpovědnou za učení, vštěpování informací, paměť, apod. (hipokampem). Útržky vzpomínek se tak ukládají do mozku v hrubých rysech, které paměť nedokáže zařadit, protože jsou totálně vytržené z kontextu. Žádná časová posloupnost ani prostorové zařazení. Výsledkem toho pak je, že stačí příbuzný stimul/spouštěč, který vyvolá onu vzpomínku a člověk ji následně prožívá, jako by se to stalo právě teď a tady. Výsledkem této mohutné přestavby je však dopad i na délku lidského života.
Celých 40% obětí mají těžké deprese a 60% dokonce propadne těžké závislosti na návykových látkách. Řada vojáků tak vidí jediné východisko z tohoto pekla právě ve smrti, kdy dle posledních statistik každých 80 minut spáchá americký veterán sebevraždu.
Ještě nedávno se odborníci domnívali, že trauma v prvé řadě deformuje neuronové sítě v mozku zodpovědné za přenost signálů ze smyslů do odpovídajících částí mozku. Čím více násilí člověk zažil, tím více ochabuje jak hipokampus, tak i čelní lalok, protože k nim neproudí další data a obě části tak přirozeně „atrofují“. Větší úlohu pak přebírá amygdala, která přebírá velení v okamžiku, kdy stres již překročil určitou úroveň odolnosti (která je u každého člověka jiná).
Poslední výzkumy však ukazují, že zde dochází k poškození až na úrovni DNA, tedy naší genetické dědičné dispozice. Přesněji řečeno dochází ke zkrácení telomerů, což jsou koncové částí chromozomů, které určují délku lidského života. Co je však ještě zajimavější je fakt, že když zkoumali potomky vojáků, kteří si prošli hrůzami u Stalingradu, jejich život byl také kratší v porovnání s jinými lidmi z té samé oblasti.
„Válečné trauma je jako virus, který se usídlil v hlavě,“ snaží se obrazně vysvětlit celý proces Stephen J Hopkins. „To, zda propukne a jak dalece to ovlivní naše chování, záleží jak na intenzitě prožitku, tak na osobnosti dotyčného. Mozek však zůstává v každém případě infikován.“ Toto postižení se naplno projeví v okamžiku, kdy se vojáci vrátí domů. Může to však trvat i týdny či měsíce, než na sobě začne něco pozorovat. Pak to již má rychlý průběh a změněná psychika se začne projevovat prakticky ze dne na den. Vzpomínky se začnou projevovat čím dál častěji a spánek je často jedna velká noční můra.
Existuje léčba?
Ačkoliv již existují vcelku úspěšné metody léčby, odborníci v USA se obávají velkého nárůstu násilných incidentů po návratů vojáků z Afghánistánu a dalších krizových oblastí, kde jsou vojáci nasazováni. Jedním z průkopníků v této oblasti jsou psychiatři Tom Neylan a Norbert Schuff z lékařského střediska pro válečné veterány (Veteran Affairs Medical Center), kteří zjistili, že PTSD zanechává v mozku dobře rozeznatelné rány a proto se snaží pomocí 3D simulace pomoci vojákům prožít celý traumatický zážitek znovu, a v okamžiku, kdy stres přesáhne určitou mez, zážitek ukončí. Tím postupně zvyšují práh odolnosti, čímž fakticky umožňují, aby se událost (či alespoň její část, kterou pacient již zvládnul “ustát”) zapsala a zařadila do správného „šuplíčku“ v mozku. Jakmile pacient zvládne prožít celý zážitek bez toho, aby se u něho vyvolala opět jedna ze základních instinktivních reakcí, předávají jej do rukou psychiatrům, kteří dále s pacientem pracují na snížení následků celého zážitku. Tak se vojáci (na)učí, že v současnosti již je vše v pořádku a oni již nejsou v bojovém poli.
Armáda aplikuje již 13 let i tzv. model řízeného zacházení se stresem v kritických situacích (Critical Incident Stress Management, CISM), který má podobné principy jako například TacFit či FAST Defense, kdy prostřednictvím adaptabilního krátkodobého zatížení připravují člověka na situace při výkonu povolání (armáda) případně mu pomáhají vyrovnat se s post-konfliktními stavy. Tato metoda je však často nesprávně aplikována a může dokonce prohloubit psychické postižení (například ve FAST Defense koluje několik případů, kdy necertifikovaný instruktor chtěl aplikovat metody FAST Defense na svých studentech a výsledkem byla těžká poranění nejen studenta, ale i instruktora, viz například článek Snaha o co nejreálnější trénink).
Pro dokreslení celé problematiky doporučuji shlédnout fotografie kluků, kteří se nechali vyfotit před nástupem do armády, během svého nasazení v Afghánistánu a následně po návratu domů. Jejich oči jsou dostatečně výmluvné….
Jarda Kolcun
Zdroj:
“Váleční zombies – traumata vojenských veteránů” – časopis Svět objevů, 5/2013, str. 80-89
TacFit a FAST Defense materiály pro instruktory
One comment