Umění skutečného soustředění
Jak tichá mysl mění mechanický trénink v mistrovství života
Soustředění. Slovo, které kolem sebe slýcháme téměř neustále. Téměř vždy, když jakýkoliv student poprvé vstoupí do tělocvičny a začne se učit bojovým uměním, instruktor ho okamžitě napomene, aby se pořádně soustředil. Co to ale vlastně v praxi znamená a proč je to tak klíčové? Na první pohled se zdá, že odpověď je zcela zřejmá. Znamená to zkrátka dávat pozor a koncentrovat se. Znamená to shromáždit všechny své síly, veškeré své úsilí a celou svou pozornost a upřít je na jeden jediný cíl. V běžné praxi to představuje kognitivní a mentální schopnost nechat všechny starosti všedního dne bezpečně za dveřmi tělocvičny. Během tréninku má člověk věnovat svůj čas pouze cvičení a nenechat se naprosto ničím rozptylovat. Údery a bloky pak mají být prováděny s maximálním důrazem. Toto je však pouze úplný začátek, ta nejzákladnější rovina pochopení toho, co to znamená skutečně usměrnit svou pozornost. Existuje totiž mnohem hlubší rovina.
Od slovníku k jasnému vnímání
Podíváme-li se na to, jak definují pojem soustředění slovníky, najdeme rovnou několik výkladů. Může to být bod, ve kterém se sbíhají nebo rozbíhají paprsky světla, tepla či zvuku. Může to být ohnisková vzdálenost. Může to být ohnisko zemětřesení. Může to být ale také usměrněná pozornost a důraz. Právě tato poslední definice – usměrněná pozornost – je přesně to, co se učí hned na začátku. Je to pochopitelně naprosto správná interpretace; pro každého nováčka je velmi snadno pochopitelná a pro učitele je zase velmi jednoduché ji vyžadovat a vysvětlovat.
Skutečné mistrovství však leží v trochu jiné definici. Slovník totiž uvádí i to, že soustředění je stav nebo podmínka, která umožňuje naprosto jasné vnímání a porozumění. A právě tento pokročilý stav, tato schopnost vidět věci jasně a s dokonalým porozuměním, je oním klíčem k tomu, aby se z obyčejného fyzického pohybu stalo něco mnohem hlubšího.
Cesta zručného řemeslníka vs. cesta umělce
Fyzickou praxi lze rozdělit na dva naprosto odlišné přístupy. Prvním z nich je vnímání tréninku čistě jako systému sebeobrany nebo cvičení. Člověk se zkrátka učí dovednostem, rozvíjí svůj osobní talent a získává novou schopnost. Druhým, a o poznání důležitějším přístupem, je přijetí této praxe jako ucelené životní cesty. Hlavní rozdíl, který odděluje ty, kteří se pouze učí novou fyzickou dovednost, od těch, kteří si z ní udělají životní cestu, spočívá právě v úrovni onoho soustředění.
Pokud se člověk spokojí pouze se základním pochopením – tedy s usměrněnou pozorností –, stane se z něj časem vynikající technický expert a dovedný “řemeslník”. Pokud však dosáhne stavu jasného vnímání a porozumění, stává se z něj skutečný umělec. Jak učil Gičin Funakoši, konečným cílem není pouhé vítězství nebo porážka, ale především zdokonalení charakteru těch, kteří cvičí. A jak může člověk zdokonalit svůj charakter? Tím, že nejprve pozná sám sebe a teprve prostřednictvím toho pozná i ostatní. K tomu je však naprosto nezbytné mít ono jasné porozumění a schopnost vnímat sebe i okolí. Člověk zkrátka musí umět vidět – a to ve specifickém kognitivním stavu vnímání, který se nazývá “mušin”, neboli stav bez mysli.
Jakmile je tohoto stavu dosaženo, skutečným cílem je přenést ho do všech ostatních aspektů běžného života. Úplně stejný stav vědomí a jasného vnímání lze aplikovat v profesním životě, v partnerských vztazích, v uměleckých snahách a v podstatě v čemkoliv, na co člověk dokáže zaměřit svou pozornost. Právě v tom spočívá obrovská vnitřní síla a přesah. Jak prohlásil Mijamoto Musaši, skutečné tajemství spočívá v tom, cvičit tak, aby to bylo užitečné naprosto kdykoliv, a učit tak, aby tyto principy fungovaly ve všech věcech. Filozof Šunrjú Suzuki to ilustroval na střelbě z luku: pokud člověk nechápe skutečný smysl praxe, pak i když dře a trénuje sebevíc, to, co získá, je pouze fyzická technika. Může se sice naučit zasáhnout cíl bez velkého snažení, ale jakmile mu seberete luk a šíp, nedokáže udělat vůbec nic. Naopak, se správným pochopením praxe mu tyto vnitřní principy pomohou řešit situace i ve chvíli, kdy v ruce žádný luk a šíp nemá. Zručný člověk může mistrně ovládat techniku, ale přesto stále nemusí být umělcem. Umělec se totiž nesoustředí jen na rozvoj svalů či dovedností, ale obrací zrak do svého nitra, aby porozuměl tomu, kým doopravdy je. Dokonalá technika bez tohoto hlubšího pochopení je jen hezké a líbivé představení, za kterým se však skrývá jen všední a prázdné fyzické cvičení.
Sochař, úředník a tajemství pravé hemisféry
Ať už se jedná o fyzický trénink, posuzování patentů v kanceláři nebo malování vodovými barvami, vše je ve své podstatě to samé – tyto činnosti jsou totiž propojeny specifickým stavem vědomí, který pramení z pravé mozkové hemisféry. Jenom v tomto stavu vědomí dokáže jedinec pohlédnout skrz nepodstatné nánosy zbytečností a zaměřit celou svou kapacitu jen na to podstatné a esenciální.
Můžeme to velmi dobře přirovnat k práci zručného sochaře. Sochař stojí před hrubým blokem mramoru a postupně z něj odsekává přebytečné kusy kamene. Nedělá to proto, že by sochu vytvářel zvenčí, ale proto, aby odhalil nádherné umělecké dílo, které se uvnitř kamene celou dobu skrývalo. Úplně stejný princip platí u patentového úředníka – ten musí nekompromisně odvrhnout veškerý nedůležitý a matoucí informační balast, aby se dobral k té nejzákladnější podstatě zkoumaného předmětu. A přesně stejnou techniku mentálního “odsekávání” využívá i skutečný umělec života k tomu, aby introspektivně odhalil vlastního ducha a své skutečné “já”. Během tohoto očistného procesu se postupně povznáší nad obyčejné a všední vědomí.
Tento proces dokáže fungovat díky zapojení pravé mozkové hemisféry, která je schopna zpracovávat informace bez toho, aby do nich neustále rušivě zasahovala levá hemisféra. Zásahem se myslí neustálé analyzování a proud diskriminujících, hodnotících myšlenek, které kazí čisté vnímání. Jak ostatně trefně poznamenal Bruce Lee: “Vědomí sebe sama je tou největší překážkou pro správné provedení jakékoliv fyzické akce.”
Možná si nyní říkáte: Pokud například malíř akvarelů dokáže využívat stejné vědomí pravé hemisféry, jaký je pak rozdíl mezi malířstvím a komplexní životní cestou? Odpověď leží v několika klíčových bodech. Člověk kráčející po této ucelené cestě totiž žije podle jasně definovaného kodexu chování. Trénuje nejen svou mysl, ale i tělo, aby je udržoval v dokonalé harmonii a rovnováze. A především – zatímco malíř zaměřuje svůj fyzický zrak směrem ven na externí objekty, aby našel jejich pravdu, zde člověk obrací své “vnitřní oko” do sebe, aby viděl vlastního ducha a poznal sám sebe. Pokud plně pozná, co tvoří jeho já, naprosto přirozeně a logicky z toho zjistí i to, co jeho já není. V takto probuzeném stavu vědomí je mysl naprosto osvobozená od jakýchkoliv zkreslených či zaujatých perspektiv. Člověk je pak schopen reagovat s absolutní spontánností a bez sebemenších vnitřních zábran.
Poznat sám sebe je začátkem všeho. Aristoteles učil, že poznání sebe sama představuje počátek veškeré moudrosti. Římský filozof Seneca zdůrazňoval, že nejmocnějším člověkem je ten, kdo má plně ve své moci sám sebe. Čínský filozof Lao-c’ tuto myšlenku dovedl k dokonalosti, když prohlásil, že znát ostatní je znakem inteligence, ale skutečná moudrost leží v poznání sebe sama. Ovládání druhých lidí představuje pouze hrubou sílu, avšak to pravé mistrovství a moc spočívají v ovládnutí sebe sama. Kdo si uvědomí, že má všeho dostatek, je skutečně bohatý.
Když se tedy tato praxe provádí správně, přesahuje hranice tělocvičny. Stává se duchovně obohacující činností, která je spjata s pevnými principy, a tím se z ní rodí celoživotní cesta. Dalo by se říci, že pokud je takto praktikována, má blízko k náboženství – vždyť čím jiným je náboženství, než uceleným systémem přesvědčení, který disponuje svými tradicemi, ceremoniemi a morálními kodexy chování?
Tao, princip wu-wej a prázdná mysl
Jak tedy uvést tuto složitou filozofii do praxe každodenního života? Tajemství je paradoxně, jak už to tak bývá, velmi jednoduché: Přestaňte se pořád ptát, jak máte žít, proč se zrovna vám děje to, co se děje…a místo toho prostě začněte žít. Nechte věci volně plynout. Přesně o tom je podstata Taa – je to síla přirozená, naprosto spontánní, věčná, bezejmenná a slovy prakticky nepopsatelná. Život podle Taa je charakteristický hlubokým klidem, jednoduchostí a především principem takzvaného “wu-wej”, což znamená nekonat absolutně nic, co by bylo v přímém rozporu se samotnou přirozeností přírody. Spočívá to v jasném uvědomění, že my sami a okolní příroda nepředstavujeme dvě oddělené entity, ale jsme jedním a tím samým procesem. Znamená to být si plně vědom života samotného, ale nezatěžovat ho neustálým křečovitým přemýšlením a analyzováním. A to je právě definice stavu bez mysli.
Stav bez mysli (mušin) ovšem nesmíme chápat jako nějaké strnulé “zastavení mozku”, kdy člověk přestane úplně uvažovat. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Znamená to mít svou mysl rozprostřenou a plně přítomnou ve všech věcech kolem nás, aniž bychom část své mysli neustále fixovali na své vlastní “já” a své pocity. Díky tomu se mysl může uvolnit, svobodně putovat a člověk reaguje se spontánní přesností, aniž by se mu do cesty neustále pletlo jeho vlastní rušivé ego. Jedním z vedlejších a mimořádně silných důsledků takového odpoutání se od sobeckého, individuálního pohledu na svět, je i konečné osvobození od všudypřítomného strachu ze smrti. V tomto harmonickém stavu se totiž život a smrt stávají jedním a tím samým. Všechny věci dosahují dokonalé rovnosti. Právě to bylo oním pověstným klíčem, který umožňoval dávným samurajům vstupovat do bitev bez sebemenšího stínu strachu.
Celý koncept stavu bez mysli je samým jádrem taoistické filozofie. Aplikovat tyto znalosti v běžném životě ve výsledku znamená používat zcela vyčištěnou mysl – tedy mysl zbavenou všech psychologických nánosů a zábran, která dokáže vidět realitu bez předsudků, bez rozdílových škatulek a dokáže vždy zareagovat tím nejpřirozenějším možným způsobem. Dojde k úplnému vymazání běžných rozptylujících myšlenek a vjemů z vědomí a nastává hluboké spojení s Taem.
Když se pak toto porozumění a stav aplikují v běžném, reálném životě, projevuje se to jako tzv. “Te” – tedy spontánní síla nebo ctnost. Pokud je v člověku přítomno skutečné porozumění, tato ctnost vyvstává naprosto sama od sebe, bez námahy. Je to obrovská síla, která je však používána bez jakéhokoliv pocitu nátlaku či hrubé síly. Opět ji lze krásně vidět na zručnosti mistra řemeslníka. Ten často ani nedokáže jasně logicky pojmenovat, v čem spočívá tajemství jeho práce, ale projevuje nezpochybnitelný vnitřní “cit”, který ho bezchybně vede. Člověk, který oplývá “Te”, začne konat okamžitě. Nemusí ztrácet čas rozumováním nebo zpochybňováním správnosti svého jednání. Prostě to rovnou udělá, protože mezi jeho sobeckými zájmy a správným zásahem už neexistuje absolutně žádný rozpor či konflikt. Jakákoliv zaujatost v ten moment mizí a člověk nestranně a čistě spolupracuje s vnějším prostředím s tou největší možnou jasností a ostražitostí.
Už i samotné úvodní verše slavného spisu Tao-te-ťing od Lao-c’ jasně popisují tento koncept no-mind (bez mysli) a fungování pravé hemisféry. Podle Lao-c’ Tao, které dokážeme jasně popsat a sdělit, už není oním věčným Taem; a jméno, které lze pojmenovat, již není věčným jménem. To, co nemá jméno (Bezejmenné), tvoří absolutní původ Nebe a Země, zatímco věci pojmenované tvoří matku všeho hmatatelného. Proto nás text nabádá, abychom zůstali ve stavu nebytí, a mohli tak spatřit ryzí podstatu věcí, ale také ve stavu bytí, abychom mohli vidět jejich konkrétní výsledky. Jsou to naprosto stejné věci, ale jakmile vzniknou a oddělí se, dostávají hned odlišná jména.
Co nám tím vším chce říci? Znamená to, že Tao je ryzí jednoduchost a celistvost beze jmen. V okamžiku, kdy se v mysli zrodí názvy a začneme věci selektovat, Tao je zničeno a rozkouskováno. Tao je, jednoduše řečeno, prázdnota. Pokud si položíme logickou otázku – která část našeho mozku naprosto miluje pojmenovávání, štítkování a kategorizování všeho kolem nás? Odpovědí je levá mozková hemisféra. Lao-c’ po nás chce, abychom vzali naše osobní ego, naše emoce, tužby a pocity vlastní důležitosti, vzali s nimi i celou levou hemisféru, a prostě je škrtli z naší rovnice. Jakmile to zvládneme, získáme neomezený přístup k vědomí levé hemisféry (jež není brzděna egem) a pronikneme do prostoru, který je bezejmenný – tedy do prázdnoty.
A zde se oklikou vracíme na začátek. Pamatuje si na to, co vysvětloval Funakoši o pojmu Taikjoku? Vysvětloval to jako filozofický výraz pro prázdnotu, pro stav makrokosmu ještě předtím, než byl roztříštěn na nebe a zemi. Je to naprosto totožná myšlenka s tím, co popisuje Lao-c’. V obou pohledech platí, že jakmile něčemu přiřadíte jméno a oddělíte to, ničíte jednotu. Pokud by snad někomu stále přišlo toto propojení filozofie s tréninkem těla vzdálené, stačí vzpomenout na nejslavnější výrok mistra Bruce Leeho. Řekl: “Vyprázdni svou mysl, buď beztvarý. Bez formy, jako voda. Když naliješ vodu do šálku, stane se šálkem. Naliješ vodu do láhve a stane se z ní láhev. Naliješ ji do čajové konvice, stane se čajovou konvicí. Voda může plynout, nebo může drtit. Buď vodou, můj příteli.” Od koho tuto moudrost převzal? O několik stovek let dříve napsal Lao-c’ větu: “Nejlepší člověk je jako voda.” Bruce Lee tak jen mimořádně přesným a srozumitelným jazykem znovu přetlumočil Tao.
Cesta bez utrpení: Vize buddhismu
Tyto naprosto totožné mechanismy nalezneme i v učení buddhismu. K nejvyšším cílům buddhismu patří osvobodit jedince od klamné a zaslepující víry v jeho vlastní ego a od všech toxických věcí, které s egem přicházejí – tedy od touhy, neukojitelných ambicí, ponižování se, frustrace a zhoubné pýchy. Odstranění těchto bloků přináší osvícení a trvalý konec veškerého utrpení. Klíčem je hluboký vhled a přijetí tzv. Čtyř vznešených pravd: 1. Celý život je utrpení; 2. Utrpení vzniká ze sobecké touhy; 3. Sobeckou touhu lze úspěšně eliminovat; 4. K eliminaci této sobecké touhy vede následování správné cesty.
Nástrojem, jak po této cestě kráčet, je známá buddhistická Osmidílná stezka. Ta se skládá z osmi nezbytných pilířů: Správný způsob vidění, Správné myšlení, Správná mluva, Správné jednání, Správné úsilí, Správný způsob života, Správná bdělost a v neposlední řadě Správná meditace. Za povšimnutí stojí jeden nesmírně důležitý fakt: ani jeden jediný krok na této stezce není určen pro “levý”, tedy logický a kategorizující způsob fungování mozku. Věnujte také velkou pozornost tomu, co představují úplně první dva schody na cestě k dosažení Nirvány a absolutnímu ukončení veškerého utrpení. Je to “Správný způsob vidění” a “Správné myšlení”.
Jak tedy můžeme docílit toho, abychom viděli svět opravdu tím správným způsobem? Musíme se na realitu podívat očima nezatíženého umělce, protože umělec vidí svět ze stavu naprosté nestrannosti. Tento stav bez mysli je pak logicky doslovným naplněním onoho “Správného myšlení”. Jak můžeme natrvalo zlikvidovat naše spalující sobecké touhy a neukojitelné choutky? Jednoduše tak, že úplně umlčíme ten aspekt naší mysli, který je tvoří, a naprosto odejmeme ego z našeho přímého vědomí. Výsledkem je onen čistý a nezaujatý stav beze stop individuální perspektivy. Je to neuvěřitelně čisté a přímočaré.
Odhalení vašeho skrytého potenciálu
Cílem tohoto všeho je přesvědčit každého o obrovské síle a důležitosti toho, jak se správně dívat na svět a proč vidět věci z pohledu umělce. Velké učitele a legendy historie zkrátka nelze ignorovat, protože ačkoliv mluví odlišným jazykem, jejich filozofie běží po naprosto rovnoběžných kolejích. A přináší to zásadní benefity i mimo tělocvičny a umělecké ateliéry. Významný myslitel H. D. Thoreau prohlásil, že umělcem je ten člověk, který dokáže vypozorovat zákony z děl opravdových géniů a následně je ve svém životě aplikovat. A génius – to není nic jiného než ona síla “Te”, tedy samotné Tao praktikované v akci zručným řemeslníkem. Samotný “Génius” je vlastně jen schopností otevřít dveře do stavu bez mysli a tuto prázdnotu naplno zužitkovat v praxi.
Otázka, kterou si musí položit každý z nás, je naprosto jednoduchá: Stojí nám za to o tohoto vnitřního génia usilovat? Toužíte po výjimečnosti, nebo se spokojíte se setrváním v průměrném davu? Skutečně si přejete odemknout svůj naprostý vnitřní potenciál? Legendární mistři jako Lao-c’, Bódhidharma, Musaši, Funakoši nebo Lee už své pravdy řekli a stali se nepřehlédnutelnými historickými legendami. Možná se vám mohou zdát tyto řádky jen jako pouhá teorie, ale jejich samotná učení a díla prostě a jednoduše popřít nelze. Ve svém vzkazu totiž všichni tancují kolem jedné a té samé podstaty a svými slovy sdělují naprosto to stejné. Stav bez mysli, takzvaný “mušin”, je onou bájnou prázdnotou, je oním nedotčeným vědomím pravé hemisféry, je tím grálem, který po celý život hledají umělci, a je to úplně to samé, co stoupenci buddhismu nazývají Nirvánou. Proto je tak fatálně klíčové dokázat si vypěstovat ostříží zrak umělce a začít přijímat realitu pomocí “Správného vidění” a následně i “Správného myšlení”.
Slavný renesanční velikán Leonardo da Vinci kdysi napsal velmi moudrou větu: “Existují tři třídy lidí: ti, kteří vidí. Ti, kteří vidí, když se jim to ukáže. A ti, kteří nevidí vůbec.” Do které ze zmíněných kategorií aktuálně patříte vy sami? Už vidíte realitu čistě? Dokážete ji spatřit, alespoň když vás někdo chytí za ruku a ukáže vám ji? Nebo přes nánosy svého ega nevidíte naprosto nic? Je ale dosti možné, že tu chybí ještě čtvrtá, tajná skupina lidí. Jsou to lidé, kteří z celého srdce touží prohlédnout, ale zkrátka postrádají tu správnou cestu a úporně hledají ruku, která by je bezpečně vedla.
To nejsmutnější – anebo možná to nejkrásnější – na celém tomto procesu poznání je fakt, že jej nikdy nepůjde zcela vysvětlit pouhými slovy. Slova jsou totiž jen produktem levé hemisféry a vždy narazí na své hrubé limity. Zkuste si položit otázku: Jak byste někomu chtěli racionálně popsat a předat tu ohromnou a ničivou sílu padajícího blesku? Jak popíšete kolosální energii rozzuřené oceánské vlny, moc neviditelného větrného poryvu, anebo divoký hřev zpěněných jarních peřejí valících se z hor? Vlnu, záblesk ani vítr jednoduše nelze zavřít do skleněné zavařovací sklenice a přinést ukázat. V takové láhvi totiž dotyčný člověk spatří vždycky jenom trochu stojaté vody anebo úplně neviditelný vzduch. Z této ukázky absolutně nikdy nepochopí dechberoucí energii blesků, ohromnou sílu mořského příboje, fičení větru nebo nekontrolovatelný hukot tekoucí a nespoutané vody. Vlna, bouřka a běsnící vítr se musejí prožít na vlastní kůži. A s fenoménem zvaným “mušin” – tedy naprosto čistou a uvolněnou myslí – je to u těch, kteří ji dosud neokusili, navlas stejné. Vysvětlovat ji bez osobní zkušenosti je absolutně marné a zbytečné. Je to doslova jako bavit se o intenzitě a pocitu z orgasmu s někým, kdo ho v životě nezažil. Teprve až v ten klíčový a magický moment, kdy si celým tímto hlubokým stavem vědomí úspěšně projdete a pocítíte ho, se před vámi rozprostře obrovská rovina pochopení. Teprve pak můžeme o všech těch zdánlivě komplikovaných principech diskutovat do nejmenších detailů a vše do sebe dokonale zapadne.
Volba, po které cestě se vydáte, leží koneckonců jen a pouze na vás. Záleží čistě na vašem osobním rozhodnutí, zda se vydáte vstříc onomu hlubokému porozumění a přijmete jej jako svou plnohodnotnou Cestu s velkým C, a nebo zda pro vás tento trénink navždy zůstane jen obyčejným mechanickým cvičením, které se nakonec ze všeho nejvíce podobá naplánované taneční sestavě. Přesně jak zaznělo z úst slavného Bódhidharmy: “Všichni znají cestu; ale jen málokdo po ní skutečně kráčí.” Kráčení po oné správné cestě přitom nepotřebuje vůbec nic magického nebo tajemného. Vyžaduje pouze jednu jedinou, ovšem zásadní věc: naučit se dívat na svět kolem sebe a nechat ho na sebe působit. Naučit se vidět skutečnou podstatu věcí se špetkou toho pravého, uvolněného a všeobjímajícího soustředění.
