Kolektivní sejmutí viny
Proč je pro běžného člověka tak nevýslovně těžké zabít jiného člověka v boji jeden na jednoho, zatímco v davu nebo ve vojenské jednotce je schopen se dopustit těch nejodstrašujících činů? Tradiční představa o vojácích vedených pudem sebezáchovy, vlastenectvím či nenávistí k nepříteli se tváří v tvář vědeckým výzkumům i historické realitě hroutí. Člověk jako jednotlivec ze své podstaty není zabiják. Skutečným a nejděsivějším nástrojem zkázy na bitevním poli je totiž skupina. Jak funguje temná alchymie vzájemného dohledu, rozmělnění zodpovědnosti a anonymního davu, která proměňuje obyčejné lidi ve smrtící válečnou mašinérii?
Proč jednotlivec není zabiják, ale skupina ano
Kdybychom se zeptali náhodného kolemjdoucího, co žene vojáka v nejkrutějších momentech bitvy k tomu, aby stiskl spoušť a vzal život jinému člověku, s největší pravděpodobností bychom slyšeli tři odpovědi: pud sebezáchovy, nenávist k nepříteli nebo oddanost vlasti a ideálům. Tato hluboko zakořeněná společenská představa maluje vojáka jako osamělého dravce, který v zájmu vlastního přežití odhazuje civilizační zábrany a přechází do režimu primárního biologického boje o život.
Skutečnost, kterou odhaluje detailní zkoumání vojenské historie a psychologie bojiště, je však odlišná a pro mnohé až znepokojivá. Člověk jako jednotlivec má v sobě nesmírně silnou, téměř nepřekonatelnou biologickou a psychologickou bariéru proti zabíjení příslušníků vlastního druhu. Pokud je voják na bojišti osamělý, jeho ochota zabíjet je překvapivě nízká. Zásadním hybatelem válečného násilí není individuální agresivita ani strach o vlastní život. Tím skutečným, neúprosným zabijákem, který dokáže obejít lidské svědomí a transformovat obyčejné muže ve smrtící sílu, je skupina.
1. Pouto silnější než pud sebezáchovy
Abychom pochopili, jak skupina dokáže přimět člověka k činům, které by jako osamělý jedinec nikdy nespáchal, musíme nejprve zbořit mýtus o pudu sebezáchovy jako nejdůležitější síle na bojišti. Obrovský objem vědeckých výzkumů a historických svědectví konzistentně prokazuje, že primárním faktorem, který motivuje vojáka dělat věci, jež by žádný zdravým rozumem uvažující člověk dobrovolně nepodstoupil – tedy zabíjet a umírat –, není snaha zachránit si vlastní kůži. Je to nesmírně silný pocit zodpovědnosti vůči svým spolubojovníkům.
Vojenské texty zkoumající soudržnost jednotek se shodují v jednom fascinujícím zjištění: pouto, které se utváří mezi vojáky v přímém nasazení, je často silnější než emocionální vazby, které mají muži ke svým vlastním manželkám či rodinám v civilním životě. Nejedná se zde o žádnou vznešenou romantiku, ale o hlubokou, existenciální závislost. V prostředí, kde každou sekundu hrozí absolutní zkáza, se hranice mezi „já“ a „my“ začíná stírat.
Představme si to jako lano horolezců na prudkém ledovcovém srázu. Pokud se jeden uvolní a spadne, strhne s sebou ostatní. Každý pohyb, každý nádech a každé rozhodnutí je činěno s vědomím, že na něm závisí život muže po levici i po pravici. V takovém extrémním prostředí přestává být vlastní přežití nejvyšší hodnotou. Ztráta vlastní cti v očích bratrů ve zbrani, selhání v kritickém momentu a vědomí, že kvůli mému váhání zemřel přítel, představuje pro lidskou psychiku hrůzu daleko přesahující strach z fyzické smrti.
2. Anatomie rozpadu: Bod zlomu a kolektivní apatie
Důkazem o tom, jak absolutně je vojákova vůle bojovat navázána na jeho skupinu, je okamžik, kdy se toto sociální tkanivo začne trhat. Co se stane, když jednotka utrpí těžké ztráty? Studie britského psychologa a historika Petera Watsona o vojenské psychologii ukazují, že k celkovému rozpadu bojové jednotky dochází obvykle v momentě, kdy celkové ztráty dosáhnou hranice padesáti procent.
Tento bod zlomu není vyznačen pouze tím, že by jednotce došla munice nebo že by zbývající muži byli fyzicky vyčerpáni. Projevuje se fundamentálním psychologickým kolapsem: prudce roste počet jedinců, kteří začínají otevřeně odmítat zabíjet nepřítele. Vůle a motivace k zabíjení se doslova vypaří spolu s jejich mrtvými nebo zraněnými kamarády. Jakmile zmizí sociální zrcadlo a opora primární skupiny, jednotlivec ztrácí smysl pro vedení boje. Nepřítel už není hrozbou pro „nás“, protože „my“ už neexistujeme; zbyla jen hrstka vyděšených, izolovaných jednotlivců.
Tato dynamika může zajít až do nejtemnějších extrémů lidské psychiky. Porážky i těch nejelitnějších vojenských uskupení je v historii obvykle dosaženo právě tehdy, když jsou jim zasazeny tak těžké ztráty (opět kolem magické padesátiprocentní hranice), že se celá přeživší skupina propadne do stavu masové deprese a naprosté apatie.
Integrace jednotlivce do skupiny bývá natolik absolutní, že fyzické zničení této skupiny – ať už brutální silou nepřítele, nebo padnutím do zajetí – vede u zbylých členů k hluboké klinické depresi a následným sebevraždám. V průběhu druhé světové války se tento fenomén u japonských ozbrojených sil projevoval masovými sebevraždami celých jednotek, které odmítaly přežít zánik svého kolektivního tělesa. Ve většině ostatních historických armád a kultur vyúsťuje tento stav do psychologického ekvivalentu sebevraždy: do hromadné kapitulace, kdy muži zcela rezignují na jakýkoliv odpor, odevzdají své životy do rukou nepřítele a vnitřně znecitliví vůči vlastnímu osudu.
3. Vzájemný dohled a nevšední podoba lásky
Proč má skupina na jednotlivce tak absolutní moc? Klíčem je neustálý, neviditelný, ale ohromující tlak nejbližších vrstevníků. Mezi muži, kteří jsou k sobě připoutáni tak intenzivním zážitkem, probíhá nepřetržitý proces vzájemného hodnocení. Jednotlivec se natolik hluboce stará o své spolubojovníky a o to, co si o něm myslí, že volí raději jistou smrt, než by je svým selháním zklamal.
Jeden z amerických veteránů z války ve Vietnamu tento vnitřní boj popsal s mrazivou přesností: bez ohledu na veškerý dril a vojenský výcvik je prvním, absolutním instinktem každého člověka pod palbou touha přežít. Touha otočit se a utéci co nejdál od dunění explozí. Ale voják to neudělá. Nemůže se otočit a začít utíkat na druhou stranu. Brání mu v tom právě onen ohromující tlak jeho nejbližších přátel – pocit, že by před jejich zraky ztratil svou lidskou důstojnost a zradil jejich důvěru.
Tento jev nelze vysvětlit běžnými politickými nebo ideologickými pojmy. Nejedná se o vlastenectví, nejedná se o nenávist k nepřátelské ideologii. Je to specifický druh hluboké lásky a sáležitosti, která nemá nic společného se sexualitou ani s abstraktními ideály. Je to čistá, syrová oddanost muže k muži stojícímu vedle něj.
Vojenský teoretik a plukovník Ardant du Picq tento fenomén pojmenoval jako vzájemný dohled (mutual surveillance) a označil jej za naprosto převládající psychologický faktor na každém bojišti. Aby tento koncept přiblížil, použil skvělou a nadčasovou analogii se lvem:
„Čtyři stateční muži, kteří se navzájem neznají, se neodváží zaútočit na lva. Čtyři méně stateční muži, kteří se však navzájem velmi dobře znají, jsou si jisti svou spolehlivostí, a tudíž i vzájemnou pomocí, na něj zaútočí odhodlaně a neochvějně. V tom spočívá celá věda o organizaci armád v kostce.“
Tato jednoduchá analogie vysvětluje vše. Čtyři cizí lidé, přestože jsou individuálně odvážní, nemají mezi sebou žádnou sociální smlouvu. Každý z nich se obává, že když udělá krok vpřed, ostatní se stáhnou a on zůstane tváří v tvář šelmě sám. Chybí jim vzájemný dohled, chybí jim zodpovědnost ke skupině. Naproti tomu skupina přátel, přestože jednotlivě nedisponují takovou fyzickou nebo morální odvahou, vytvoří pevný celek. Vzájemná důvěra a strach z toho, že by před ostatními vypadali jako zbabělci, je vystřelí proti lvu s neuvěřitelnou prudkostí.
4. Dynamika malých skupin vs. neosobní masa armády
Z těchto poznatků vyplývá jeden z nejdůležitějších principů vojenské psychologie: organizační síla, která motivuje k boji a k zabíjení, nepramení z armády jako celku, ale výhradně z primární, malé skupiny – z družstva nebo čety o několika málo mužích.
Vojenské analýzy chování vojáků v boji ukazují, že pokud se osamělý voják odpojí od své rozbité a ustupující jednotky a je náhodně začleněn do úplně cizí jednotky, jeho bojová hodnota je téměř nulová. Takový voják je psychologicky vykořeněný. Nemá k novým mužům kolem sebe žádné pouto, nezáleží mu na jejich mínění a necití k nim osobní zodpovědnost. Jeho instinkt sebezáchovy v tu chvíli plně přebírá řízení.
Pokud jsou však do nové formace začleněni alespoň dva vojáci, kteří se znají, nebo zbytky původního družstva či čety, situace se diametrálně mění. Na tyto muže se lze spolehnout – budou bojovat tvrdě a efektivně. Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi spočívá výhradně ve stupni, do jaké míry jsou vojáci navzájem propojeni a do jaké míry cítí zodpovědnost k té hrstce mužů, po jejichž boku mačkají spoušť.
Tato malá, lokální soudržnost je naprosto odlišná od generalizované soudržnosti celé armády. Prapory, hymny, plukovní barvy a proslovy generálů mohou vojáky dostat na bojiště, ale jakmile začne palba, veškerá abstrakce mizí. Pokud je voják emocionálně spojen se svými kamarády a nachází se fyzicky se „svou“ skupinou, pravděpodobnost, že se aktivně zapojí do zabíjení nepřítele, dramaticky roste. Pokud však tyto faktory chybí, pravděpodobnost, že se jedinec stane aktivním účastníkem boje, padá k bodu mrazu.
5. Temná strana davu: Anonymita a zvířecí paralely
Doposud jsme hovořili o skupině jako o zdroji zodpovědnosti, bratrství a neobyčejné obětavosti. Tento fenomén má však i svou druhou, nesmírně temnou tvář. Kromě toho, že skupiny vytvářejí pocit zodpovědnosti vůči přátelům, poskytují svým členům ještě jeden klíčový element, který odemyká brány k násilí: pocit anonymity.
Anonymita v davu nebo ve vojenské formaci funguje jako psychologické brnění. Jednotlivec ztrácí svou občanskou identitu, své jméno, svou osobní morální odpovědnost a rozpouští se ve větší mase. Za určitých okolností tento proces skupinové anonymity usnadňuje a spouští druh atavistické, pradávné zabijácké hysterie. V historii lidstva najdeme nespočet důkazů, kdy se z běžných občanů v lůně anonymního davu staly vraždící stroje – ukázkovým a děsivým příkladem jsou masové vraždy a genocida ve rwandských ulicích, kde skupinové šílenství zcela vymazalo individuální zábrany tisíců lidí.
Tento jev však není vyhrazen pouze lidskému druhu; má své hluboké kořeny v obecné biologii a evoluci chování. Mnoho lidí žije v romantickém omylu, že zvířata zabíjejí výhradně pro obživu nebo obranu teritoria a že nesmyslné krveprolití je vynálezem zkaženého člověka. Pozorování zoologa Hanse Kruuka z roku 1972 však odhalují scény ze zvířecí říše, které nade vší pochybnost dokazují existenci nesmyslného a svévolného zabíjení v přírodě.
Mezi tyto zdokumentované jevy patří například masakry stád gazel hyenami, které probíhají v množstvích vysoce přesahujících jakoukoliv jejich biologickou potřebu nebo fyzickou kapacitu potravu zkonzumovat. Jiným příkladem je systematická likvidace racků, kteří kvůli prudké bouři nemohli vzlétnout a stali se tak snadným terčem pro lišky. Lišky tyto bezmocné ptáky hromadně povraždily daleko za hranicí jakékoliv možné potřeby nasycení.
Když analyzujeme tyto případy nesmyslného násilí ve zvířecím světě i v lidské společnosti, narazíme na jeden společný jmenovatel: toto chování je téměř výhradně doménou skupin, nikoliv osamělých jednotlivců. Slavný etolog a nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz tuto pravdu shrnul do jediné, mrazivé věty:
„Člověk není zabiják, ale skupina ano.“
6. Dav jako psychologické zrcadlo a rozmělnění zodpovědnosti
Proč se ve skupině probouzí tak destruktivní potenciál? Významné světlo do tohoto procesu vnesly výzkumy vojenského psychologa Bena Shalita, který detailně zkoumal vliv fyzického shromáždění lidí na lidskou psychiku.
Shalit prokázal, že jakékoliv nahuštění davu má silný zesilující účinek. Dav funguje jako obrovský emocionální zesilovač. Pokud v lidech existuje zárodek agrese, v důsledku fyzického nahuštění a davové dynamiky se tato agrese mnohonásobně zintenzivní. Pokud naopak ve skupině převládá radost nebo nadšení, dav je transformuje do bouřlivé euforie.
Tento proces je fascinujícím způsobem podobný optickému experimentu se zrcadlem. Psychologické studie ukázaly, že pokud před agresivně naladěného jedince postavíte zrcadlo, jeho agrese vzroste – vidí svůj vlastní odraz, identifikuje se se svým bojem a jeho vztek akceleruje. Pokud však před totéž zrcadlo postavíte člověka, který k agresi nakloněn není, efekt zrcadla posílí jeho neagresivní, mírné tendence. Dav se chová přesně jako takové zrcadlo: odráží chování každého jednotlivce v lidech kolem něj a tím gigantickým způsobem posiluje a zintenzivňuje stávající vzorec chování.
S tímto zrcadlovým efektem úzce souvisí další fenomén, který psychologové znají pod pojmem rozmělnění zodpovědnosti (diffusion of responsibility). Klasické psychologické studie o rozmělnění zodpovědnosti, prováděné v desítkách různých variací, prokázaly, že ochota náhodného přihlížejícího zasáhnout do krizové situace (například pomoci oběti napadení) je v přímé nepříme úměře k počtu lidí, kteří událost sledují.
Pokud jste na ulici sami a vidíte, jak někdo potřebuje pomoc, pravděpodobnost vašeho zásahu je obrovská. Víte, že na vás leží sto procent morální odpovědnosti. Pokud nezasáhnete vy, nezasáhne nikdo. Pokud se však nacházíte v davu sta lidí, vaše individuální zodpovědnost se rozředí na pouhé jedno procento. „Proč bych měl riskovat já? Může pomoci kdokoli z těch dalších devadesáti devíti lidí,“ říká si vnitřní hlas každého v davu. Výsledkem je naprostá paralýza a pasivita.
Ve válečném konfliktu nebo při davových nepokojích funguje toto rozmělnění zodpovědnosti jako univerzální odpustek. Vojáci ve vojenských formacích nebo lidé v rozvášněných davech dokáží díky skupině páchat činy, o kterých by se jim jako osamělým jedincům ani nezdálo. Anonymita davu jim umožňuje lynchovat člověka jen proto, že má jinou barvu kůže, nebo chladnokrevně zastřelit zajatce jen proto, že obléká uniformu jiné barvy. Vina je totiž rozpočítána mezi všechny. Nikdo se necítí jako stoprocentní vrah; každý je jen malou součástkou v obrovském, neosobním mechanismu.
7. Smrtící alchymie: Jak se zodpovědnost a anonymita vzájemně posilují
Dostáváme se k samotnému jádru psychologického mechanismu bojiště. Jak je možné, že skupina funguje zároveň přes zodpovědnost (pocit, že nesmím zklamat přátele) i přes anonymitu (pocit, že se ztratím v davu a nenesu osobní vinu)? Na první pohled se tyto dva principy zdají být naprosto paradoxní a protichůdné. Jeden mě nutí vyčnívat a plnit svou povinnost, druhý mě nutí schovat se ve stínu ostatních.
Ve skutečnosti však tyto dvě síly na bojišti neválčí; naopak, vstupují do zvláštní a nesmírně mocné interakce, ve které se navzájem magnifikují, zesilují a doplňují, aby umožnily zabíjení.
Představme si vnitřní monolog vojáka v bojové linii:
- Zodpovědnost tlačí vpřed: „Když nestisknu spoušť, zradím své bratry. Nebudu krýt jejich postup, kvůli mému váhání mohou zemřít. Musím zabíjet, abych je nezklamal.“
- Anonymita chrání svědomí: „Nejsem v tom sám. Nestřílím jen já, střílí celá má četa. Smrt toho člověka na druhé straně není mým osobním hříchem, je to výsledek naší společné palby. Vina je rozdělena na třicet malých, snesitelných kousků.“
Vzít život jinému lidskému bytosti je pro zdravou lidskou mysl extrémně těžký, traumatizující úkol. Pokud ale voják cítí, že nečinností zradí své přátele, a zároveň dokáže přimět ostatní, aby s ním sdíleli samotný proces zabíjení (a tím si každý z nich ukrojil svůj krajíc kolektivní viny), stává se zabíjení psychologicky proveditelným, ba dokonce snadným. Generalizovaně platí jednoduché pravidlo: čím více členů skupina má, čím silněji jsou psychologicky propojeni a čím blíž k sobě fyzicky stojí, tím gigantičtější je posilující vliv na jejich schopnost zabíjet.
O tom, že tento paradoxní mechanismus je reálnou silou, velmi dobře vědí například moderní policejní složky. Policisté trénovaní na zvládání pouličních nepokojů a davového násilí jsou učeni, jak tuto nebezpečnou alchymii rozbít. Jejich hlavní taktikou je oslovovat jednotlivce v davu jménem nebo specifickým popisem, kdykoliv je to jen trochu možné („Muž v modré bundě s batohem, ustupte!“).
Proč to funguje tak spolehlivě? Ve chvíli, kdy je člověk z davu vyvolán jako konkrétní osoba, dojde k okamžitému psychologickému zkratu. Vyvolaný jedinec prudce sníží svou identifikaci s anonymní masou a začne o sobě znovu uvažovat jako o individualitě s osobní, trestní a morální zodpovědností. Tento jednoduchý policejní trik okamžitě narušuje násilí: omezuje pocit zodpovědnosti vůči davu a naprosto neguje ochranný štít anonymity. Kouzlo skupinového rozhřešení se rozpadá a z agresivního člena davu se stává zranitelný, pochybující občan.
Je však nutné zdůraznit jednu zásadní podmínku: samotná přítomnost skupiny lidí v bojové situaci ještě automaticky nezaručuje agresi. Kdyby se na bojišti ocitla pevně semknutá skupina přesvědčených pacifistů, skupinová dynamika by pravděpodobně fungovala opačně – vzájemný dohled a zrcadlový efekt by posílily a zintenzivnily jejich pacifismus! Aby skupina dokázala vojáka přimět k zabíjení, musí splňovat dvě klíčová kritéria:
- Jednotlivec se musí identifikovat s takovou skupinou, která má legitimní požadavek na zabíjení (například vojenská jednotka s rozkazem k útoku).
- Jednotlivec musí být se skupinou ve fyzické nebo těsné psychologické blízkosti, aby na něj její vliv dokázal působit.
8. Evoluce válečné mašinérie: Skupinově obsluhované zbraně v dějinách
Tato hluboká psychologická dynamika – synergie vzájemného dohledu, zodpovědnosti k přátelům a rozmělnění viny v týmu – není jen teoretickým konceptem moderních psychologů. Je to neviditelný motor, který po tisíciletí nenápadně řídil samotnou evoluci vojenské taktiky a technologie zbraní. Když se podíváme na historii válečnictví skrze optiku skupinových procesů, mnohé historické záhady náhle dávají naprostý smysl.
Válečný vůz: První týmová zbraň
Vojenské historiky po celá staletí fascinovala a trápila jedna otázka: Proč válečný vůz tažený koňmi dominoval bojištím starověku po tak ohromně dlouhou dobu? Z čistě taktického, ekonomického a mechanického hlediska to nedávalo smysl. Válečné vozy byly neuvěřitelně drahé na výrobu i údržbu, vyžadovaly speciálně šlechtěné a nákladně krmené koně, byly extrémně zranitelné v nerovném terénu a na bojišti zabíraly neefektivně mnoho místa. Přesto byl válečný vůz po celá staletí nezpochybnitelným králem bitev. Proč?
Odpověď nenajdeme v mechanice dřeva a kol, ale v lidské psychologii. Válečný vůz uspěl proto, že to byla první skupinově obsluhovaná zbraň v dějinách lidstva.
Tradiční posádku válečného vozu tvořili dva muži: vozataj (řidič) a lučištník (střelec). A právě toto jednoduché dvojčlenné uspořádání představovalo geniální psychologický stroj. Dva muži na malé korbě vozu vytvořili dokonalý mikrokosmos vzájemného dohledu a zodpovědnosti. Řidič byl plně zodpovědný za život střelce, střelec musel palbou chránit řidiče. Když lučištník napjal luk a vystřelil na nepřítele, jeho osobní zodpovědnost za zabití byla okamžitě rozmělněna – nebyl to jen jeho čin, byl to společný boj posádky vozu.
Samozřejmě zde hrály roli i další podpůrné faktory:
- Fyzická vzdálenost: Luk umožňoval zabíjet na dálku bez nutnosti dívat se oběti přímo do očí.
- Sociální vzdálenost: Posádky vozů pocházely tradičně z řad vznešené šlechty, což jim usnadňovalo zabíjet „podřadné“ pěšáky z řad prostého lidu.
- Psychologická vzdálenost: Vozy byly nejčastěji nasazovány při pronásledování rozbitého nepřítele, což znamenalo střelbu do zad prchajících mužů, nikoliv tváří v tvář.
Tím hlavním tajemstvím však zůstávalo týmové uspořádání. Abychom pochopili obrovskou sílu tohoto principu, stačí jej porovnat s ověřenými daty z druhé světové války: zatímco z individuálních střelců z pušky bylo v boji ochotno skutečně střílet na nepřítele jen necelých 15 až 20 procent vojáků, u zbraní obsluhovaných týmem (jako byly těžké kulomety nebo minomety) dosahovala míra aktivní střelby téměř 100 procent! Dva muži v dřevěném voze před třemi tisíci lety těžili z naprosto stejného psychologického zákona.
Falanga a piky: Pěchota jako gigantický organismus
Vládu válečných vozů nakonec zlomil nástup formace, která přistoupila ke skupinové psychologii z opačného konce: řecká a makedonská falanga. Jak falanga dokázala porazit rychlé a smrtící vozy? Tím, že transformovala celou pěší formaci tisíců mužů v jednu masivní, gigantickou skupinově obsluhovanou zbraň.
Ve falanze stál voják doslova rameno na rameni se svým sousedem, jeho velký štít kryl nejen jeho levou stranu, ale i pravou stranu jeho spolubojovníka. V této formaci nebylo potřeba moderního důstojnického sboru k tomu, aby muže udržel v linii. Každý jednotlivý hoplita se nacházel pod nejtvrdším možným systémem vzájemného dohledu.
Při ohlušujícím útoku falangy, kdy se masy dřeva, bronzu a těl srazily s nepřítelem, bylo fyzicky i psychologicky nemožné zklamat. Kdyby voják v kritickém momentu zaváhal, sklopil své dlouhé kopí nebo se pokusil o krok ustoupit, muži po jeho levici, pravici i v řadách přímo za ním by to okamžitě zaznamenali a pocítili. Strach ze zahanbení před celým svým městem a přáteli byl daleko silnější než strach z nepřátelských mečů. Těsně semknutá masa navíc poskytovala obrovskou míru davové anonymity. Voják nebyl jedincem, byl neosobním hrotem strašlivého kopí.
Tento geniální, ač jednoduchý aplikovaný proces skupinové psychologie byl natolik efektivní, že ovládal bojiště po celá staletí. Profesionální římské legie sice falangu na téměř půl tisíciletí zastínily (mimo jiné díky své superiorní aplikaci flexibilního velení a psychologie malých taktických jednotek), ale jakmile Římská říše padla, jednoduchost a síla falangy se vrátila. Po dobu více než tisíce let – v celém dlouhém období mezi pádem Říma a plným příchodem střelného prachu – vládly evropské pěchotní taktice těsně semknuté formace pikýřů, které těžily z naprosto identické psychologie vzájemné kontroly a davové síly.
Dělostřelectvo a kulomet: Destilovaná esence zkázy
S příchodem střelného prachu se psychologické těžiště bojiště posunulo, ale základní zákon zůstal nezměněn: většinu skutečného zabíjení neměli na svědomí osamělí střelci s mušketami, ale skupinově obsluhovaná děla.
Švédský král Gustav Adolf revolučním způsobem změnil tvář války v 17. století tím, že zavedl lehká, tříliberní děla. Oproti dřívějším obřím obléhacím kanónům nechal tato malá děla přidělit přímo k jednotlivým pěchotním četám. Tím vytvořil první četovou skupinově obsluhovanou zbraň v historii, která byla přímým předchůdcem dnešních lehkých kulometů. Dělostřelci, vázáni týmovou spoluprací a vzájemným dohledem, pálili do nepřátelských řad s nemilosrdnou a mechanickou pravidelností, zatímco jednotliví střelci z mušket kolem nich často váhali nebo stříleli do vzduchu.
Genialitu dělostřelectva si naplno uvědomil i Napoleon Bonaparte. Samotný Napoleon začínal svou vojenskou kariéru právě jako dělostřelecký důstojník a velmi dobře chápal, že dělostřelectvo je skutečným, neúprosným zabijákem bojiště. Jeho oblíbenou taktikou bylo nasazování děl k palbě kartáčovými náboji (plechovkami naplněnými stovkami železných kuliček, které se po výstřelu rozletěly jako gigantická brokovnice) na extrémně krátké vzdálenosti. Po celá léta své vlády Napoleon systematicky a nekompromisně zajišťoval, aby jeho armáda disponovala vždy větším počtem dělostřeleckých hlavní než jakýkoliv z jeho protivníků. Věděl, že mechanizovaný tým obsluhující dělo nezaváhá tam, kde lidské srdce osamělého pěšáka selhává.
Když v první světové válce vstoupil na scénu kulomet, byl okamžitě vojenskými teoretiky označován za „destilovanou esenci pěchoty“. Z psychologického a taktického hlediska však kulomet nebyl zbraní pěchoty – byl to přímý pokračovatel kanónu. V průběhu první světové války se totiž klasické těžké dělostřelectvo přesunulo do role zbraně nepřímé palby (děla střílela z úkrytů vzdálených kilometry za frontou přes hlavy vlastních vojáků). Kulomet tak pouze převzal uvolněné místo kanónu v roli přímé palby na střední vzdálenosti.
Kulomet byl opět zbraní obsluhovanou týmem (střelec, nabíječ, nosič munice, velitel). Tato malá skupina, ukrytá v zákopu nebo bunkru, sdílela zodpovědnost, navzájem se kontrolovala a společně vytvářela neprostupné stěny olova, které kosily po tisících nepřátelské vojáky.
Jak hluboký a děsivý význam měl kulomet v této strašlivé válce, která vysála tolik morku z kostí celých národů, symbolizuje Památník britského kulometného sboru v Londýně. Tento monument, stojící hned vedle slavného památníku vévody z Wellingtonu, nemá podobu moderního vojáka v zákopu. Je to socha mladého biblického hrdiny Davida. Na podstavci je vyryt mrazivý citát z Bible, který vystihuje podstatu skupinových zbraní moderního věku:
„Saul pobil své tisíce,
ale David své desetitisíce.“
9. Anatomie rozhodnutí: Samota vs. přítomnost skupiny na moderním bojišti
Abychom získali definitivní a neprůstřelný důkaz o tom, že zabíjení v boji je diktováno přítomností skupiny a jejím vlivem, nikoliv přirozenou krvelačností člověka, podívejme se na detailní srovnání moderních bojových situací. Analýza reálných střetů odhaluje fascinující vzorec: všude tam, kde skupina chybí, vojáci neuvěřitelně často volí mír; všude tam, kde je skupina přítomna, dochází k zabíjení.
Když skupina chybí: Tiché dohody v temnotě
Představme si vojáka, který se shodou okolností ocitne na bojišti úplně sám. Ztratil kontakt se svou jednotkou, nikdo ho nevidí, za jeho zády nestojí jeho kamarádi, před kterými by musel obhajovat svou odvahu, a nemá s kým sdílet potenciální vinu z vraždy. Co se stane, když takový člověk narazí na stejně osamělého nepřítele?
Prvním fascinujícím případem je příběh amerického kapitána Willise během války ve Vietnamu. Kapitán Willis se ocitl uprostřed noci úplně sám v nepřátelském terénu, když se náhle, tváří v tvář, střetl s osamělým severovietnamským vojákem. Byli od sebe jen na dosah ruky. Ani jeden z nich neměl za zády svou primární skupinu. Kdyby byl člověk biologicky naprogramovaný zabiják nebo kdyby byl pud sebezáchovy hybatelem boje, oba by okamžitě sáhli po zbraních a pokusili se toho druhého zlikvidovat.
Místo toho kapitán Willis udělal něco zcela nevojenského: důrazně zavrtěl hlavou. Tímto jednoduchým lidským gestem inicioval nepsané příměří – tichou, džentlmenskou dohodu dvou osamělých lidí uprostřed šílenství války. Jak reagoval nepřítel? Severovietnamský voják výzvu k míru okamžitě přijal, pomalu se stáhl zpět do tmy džungle a kapitán Willis pokračoval svou cestou do bezpečí. Bez vzájemného dohledu skupiny se touha zabíjet okamžitě rozplynula.
Ještě dramatičtějším příkladem je svědectví Michaela Kathmana, který ve Vietnamu sloužil jako takzvaná „tunelová krysa“ (tunnel rat). Úkolem těchto specializovaných vojáků bylo prolézat neuvěřitelně těsné, temné, klaustrofobické podzemní tunely Vietcongu, vyhledávat nepřítele a likvidovat jeho infrastrukturu. Byla to ta nejděsivější, nejvíc nervy drásající forma individuálního boje, jakou si lze představit.
Kathman se jednoho dne plazil hluboko v podzemním tunelu, zcela sám, odříznutý od světa i od své jednotky. Když za rohem rozsvítil svou baterku, strnul. Ve vzdálenosti sotva pěti metrů od něj seděl osamělý bojovník Vietcongu. Nepřítel neměl v ruce zbraň, ale držel hrst rýže, kterou právě jedl.
Co se stane, když se střetnou dva nejúspěšnější predátoři planety v těsné podzemní díře, kde nikdo další nevidí, co udělají? Nastalo krátké, napjaté ticho. Poté bojovník Vietcongu velmi pomalu položil svůj váček s rýží na hliněnou podlahu tunelu vedle sebe. Otočil se ke svému po zuby ozbrojenému americkému nepříteli zády a začal se pomalu plazit pryč, do hlubin tunelu. Michael Kathman, místo aby zahájil palbu na bezbranná záda nepřítele, udělal přesně to samé: zhasl svou baterku a začal se tiše plazit opačným směrem.
Tato dvě svědectví nejsou výjimkami; jsou pravidlem. Pokud z rovnice boje odstraníme primární skupinu s jejím tlakem na zodpovědnost a s její schopností sejmout z jednotlivce vinu, pravděpodobnost aktivního zabíjení klesá téměř k nule. Osamělý člověk vidí v osamělém nepříteli především lidskou bytost, nikoliv cíl.
Když skupina volá po pomstě: Případ Audieho Murphyho
Nyní tento mírumilovný obraz osamělých vojáků postavme do ostrého kontrastu se situací, kdy je dynamika skupiny plně aktivována. Jak vypadá nejextrémnější projev bojového násilí a co je jeho skutečným motorem?
Abychom to pochopili, musíme se podívat na příběh Audieho Murphyho, nejvyznamenanějšího amerického vojáka celé druhé světové války. Murphy získal nejvyšší americké vojenské vyznamenání, Medaili cti (Medal of Honor), za čin neuvěřitelné odvahy a destrukce. Během těžké bitvy se sám vyšplhal na hořící americký stíhač tanků, který hrozil každou sekundou výbuchem, chopil se jeho těžkého kulometu a po dobu více než jedné hodiny úplně sám odrážel útok celé německé pěchotní roty podporované tanky. Sám zlikvidoval desítky nepřátelských vojáků a zastavil německý postup.
Na první pohled se zdá, že Audie Murphy je živým popřením naší teze. Vždyť na tom hořícímu vraku stál úplně sám! Nikdo mu nedržel zbraň, nikdo nestál po jeho pravici, žádný velitel na něj nekřičel rozkazy. Jak je možné, že tento osamělý muž dokázal rozpoutat tak neuvěřitelné, chladnokrevné peklo pro obrovské množství lidí? Byl snad on tou výjimkou z pravidla – rozeným, přirozeným zabijákem, který nepotřeboval skupinu k tomu, aby vraždil?
Tajemství tohoto neuvěřitelného činu odhalil sám Audie Murphy, když byl po válce dotazován novináři a psychology, co jej v onen kritický moment motivovalo k tak šílenému činu. Nemluvil o nenávisti k nacismu. Nemluvil o lásce k vlasti, o slávě ani o touze přežít. Jeho odpověď byla prostá, krátká a zasáhla přímo do černého samé podstaty vojenské psychologie:
„Zabíjeli mé přátele.“
Tato tři slova vysvětlují vše. Přestože byl Audie Murphy v daný okamžik na hořícím stroji fyzicky sám, psychologicky byl plně propojen se svou primární skupinou. Jeho kamarádi – muži, se kterými sdílel utrpení, muži, které miloval onou zvláštní bratrskou láskou – leželi kolem něj mrtví, zranění nebo se v zoufalství stahovali a byli bezprostředně ohroženi na životě.
Murphyho brutální, masivní násilí nebylo aktem individuální krvelačnosti osamělého dravce. Byl to ten nejčistší, nejextrémnější projev zodpovědnosti vůči skupině. Vědomí, že nepřítel ničí jeho bratry, v něm aktivovalo neprosmlouvavou, zničující obětavost. Raději by na tom hořícím tanku tisíckrát zemřel, než by dopustil, aby jeho skupina byla vyhlazena. I v naprosté fyzické samotě to byla neviditelná přítomnost skupiny a pouto k ní, co vedlo jeho ruku na spoušti kulometu.
10. Závěr: Odpovědnost jednotlivce v zajetí kolektivní síly
Hloubková analýza mechanismů bojiště nám předkládá fascinující a zároveň varovné zrcadlo o lidské povaze. Zjištění, že člověk jako jednotlivec pociťuje hluboký, přirozený odpor k zabíjení svých bližních, je nesmírně pozitivní zprávou pro lidstvo. Dokazuje, že nejsme od přírody krvežízniví netvoři, kteří jen čekají na příležitost utrhnout se ze řetězu civilizace. Naše přirozené instinkty nás v samotě a v přímém kontaktu s druhým člověkem vedou k hledání příměří, k tichým dohodám a k zachování života.
Zároveň nám však tyto poznatky odhalují naši největší zranitelnost: naši hlubokou, evolučně zakořeněnou potřebu patřit ke skupině, nezklamat své nejbližší a podřídit se kolektivní vůli.
Skupina je obrovský morální a psychologický zesilovač. Dokáže v lidech probudit ty nejvznešenější formy lásky, obětavosti a bratrství, kdy je člověk ochoten bez váhání položit vlastní život za svého přitele. Ta samá skupina však dokáže pomocí temné alchymie vzájemného dohledu, zrcadlení agrese a rozmělnění zodpovědnosti zcela obejít individuální lidské svědomí. Ve stínu davové anonymity a s odpustkem kolektivní viny se z party slušných, obyčejných lidí může stát neúprosný, vraždící mechanismus, který je schopen spáchat hrůzy, jaké by si žádný z jeho členů o samotě nedokázal ani představit.
Ať už se díváme na vozataje starověkých říší, pikýře ve falangách, dělostřelce napoleonských válek nebo moderní vojáky za kulometem, vidíme stále stejný příběh. Nejsou to příběhy osamělých vrahů. Jsou to příběhy lidské sociální závislosti. Pokud chceme jako společnost porozumět násilí, válkám a davovému šílenství – a pokud jim chceme do budoucna účinně čelit –, musíme přestat hledat kořeny zla v izolované lidské duši. Musíme se naučit chápat, kontrolovat a humanizovat tu nejmocnější a nejděsivější zbraň, jakou kdy dějiny poznaly: lidskou skupinu.
ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)
