Architektura lidského zabíjení

Jak psychologický odstup mění obyčejné lidi ve smrtící nástroje

Schopnost člověka sáhnout na život jinému zástupci vlastního druhu představuje jeden z nejhlubších paradoxů lidské psychiky. Na jedné straně stojí naše biologické nastavení a hluboce zakořeněný sociální instinkt, který nám velí chránit lidský život a prožívat empatii k utrpení druhých. Na straně druhé se však prolíná neúprosná realita ozbrojených konfliktů, kde je efektivní eliminace protivníka základním předpokladem přežití a splnění úkolu. Jak je možné tuto hlubokou mentální bariéru překonat? Co přesně se musí v lidské mysli odehrát, aby jedinec dokázal potlačit přirozenou odpornost k zabíjení a vykonal smrtící útok?

Odpověď neřídí pouze fyzická vzdálenost na bojišti – tedy počet metrů či kilometrů, které dělí střelce od jeho cíle. Klíčovým mechanismem je psychologický a emocionální odstup. Zvětšování mezery mezi bojovníky, ať už skrze zdůrazňování vzájemných odlišností, nebo rozšiřováním řetězce odpovědnosti mezi agresorem a jeho obětí, přímo umožňuje drastický nárůst míry agrese. Válečná mašinérie i přirozené lidské obranné mechanismy v průběhu staletí vyvinuly komplexní soustavu filtrů, které v mysli bojovníka spolehlivě blokují vnímání lidství soupeře. Tento neviditelný brnění tvoří čtyři hlavní pilíře: kulturní odstup, morální odstup, sociální odstup a mechanický odstup.

Následující hloubková analýza otevírá pomyslnou černou skříňku lidské agrese a detailně zkoumá, jak tyto mechanismy fungují, co se stane, když selžou, a jaké trvalé jizvy zanechávají v lidské duši.

1. Trhlina v závoji popření: Když se nepřítel stane člověkem

Aby mohl voják na bojišti efektivně fungovat a nezbláznil se z hrůzy, kterou přináší a jíž je neustále vystaven, zahaluje svou mysl do psychologického štítu, který lze nazvat závojem popření. Tento závoj mu umožňuje vnímat nepřátelské vojáky ne jako lidské bytosti s rodinami, sny a minulostí, ale jako pouhé terče, hrozby, geometrické body v terénu či pohyblivé siluety, které je třeba zneutralizovat. Zabíjení probíhá v plášti neosobnosti. Co se však stane, když je tento ochranný závoj náhle a nečekaně protržen?

Svědectví z bojišť druhé světové války i války ve Vietnamu ukazují, že největší psychologickou devastaci nezpůsobuje samotný akt střelby, ale okamžik, kdy bojovník po boji konfrontuje lidskou realitu své oběti. Představme si situaci amerického důstojníka v jižním Pacifiku, jehož pozici v noci infiltrovali japonští vojáci. Ve zlomku sekundy, kdy se na něj vyřítí útočník s nasazeným bodákem, se aktivuje čistý instinkt přežití. Důstojník vystřelí ze své pistole ráže .45 na vzdálenost sotva několika kroků. V daném okamžiku neexistuje žádné pochybování; je to čistá, reflexivní obrana.

Skutečné drama však nastává až po utichnutí bojů. Při prohledávání těla padlého nepřítele za účelem zjištění zpravodajských informací narazí důstojník na drobný osobní předmět – fotografii. Na snímku je zachycena mladá žena a dvě malé, usměvavé děti. V té jediné sekundě se abstraktní hrozba promění ve smuteční tragédii. Ochranný závoj popření se drolí na prach. Důstojník již nevidí zneškodněného protivníka, ale otce rodiny. Uvědomuje si, že svým výstřelem nezasáhl jen jedno tělo v džungli, ale provždy zničil životy dvou dětí, které vyrostou bez otce.

+-------------------------------------------------------------------------+
|                    PSYCHOLOGICKÁ PROKRESLENOST TERČE                    |
+-------------------------------------------------------------------------+
|  ABSTRAKTNÍ HROZBA                -->  ANONYMNÍ TERČ (Závoj popření)    |
|  OSOBNÍ ARTEFAKT (Fotografie)     -->  KONKRÉTNÍ ČLOVĚK (Trhlina)       |
|  EMOCIONÁLNÍ IDENTIFIKACE         -->  TRAUMA A DESTRUKCE MYSLI         |
+-------------------------------------------------------------------------+

Tento fenomén není ojedinělým projevem slabosti jednotlivce. Podobná zkušenost se opakovala u mnoha dalších velitelů, například ve Vietnamu. Nález fotografie se zpáteční adresou na druhé straně působí jako psychologická rozbuška. I ti nejtvrdší a nejzkušenější vojáci, kteří dosáhli vysokých důstojnických hodností a představují ztělesnění vojenské profesionality a cti, bývají těmito prostými papírovými snímky pronásledováni po zbytek života.

Vzpomínka na lidskou tvář nepřítele spolehlivě spouští takzvaný pohled skrze tisíc yardů – prázdný, vyhaslý a nefokusovaný výraz v očích, do kterého upadají veteráni ve chvílích, kdy se jejich mysl a emoce nekontrolovatelně vracejí do válečného pekla. Tyto drobné artefakty totiž představují trhlinu v psychologické obraně, jíž do nitra střelce proniká drtivá tíha osobní zodpovědnosti za usmrcení jiného člověka.

2. Intimita bojiště a sociální překážky agrese

V šedesátých letech dvacátého století kolovalo v americké společnosti ironické, avšak hluboce pravdivé protiválečné heslo: „Co kdyby vyhlásili válku a nikdo by na ni nepřišel?“ Na první pohled se tato myšlenka zdá být naivní utopií, avšak z hlediska vojenské psychologie poukazuje na reálné a neustálé nebezpečí, které hrozí každému armádnímu velení. Pokud jsou vojáci vystaveni prodlouženému bojovému nasazení v těsné blízkosti nepřítele bez okamžité střelby, hrozí, že se protivníci navzájem poznají, začnou se vnímat jako lidské bytosti a následně odmítnou plnit rozkazy k zabíjení.

Jakmile totiž padnou anonymní bariéry, dochází k rychlému sblížení, které dokáže překonat i tu nejspolehlivější válečnou propagandu. Strhující příklad tohoto procesu představuje svědectví německého vojáka Henryho Metelmanna z ruské fronty během druhé světové války. Během dočasného přerušení bojů spatřil Metelmann dva ruské vojáky vylézat ze zákopu. Místo zahájení palby se k nim pomalu přiblížil. Následovala scéna, která popírá veškeré poučky o totální válce: vojáci se navzájem představili a Rusové nabídli německému nepříteli cigaretu. Metelmann, ačkoliv zapřísáhlý nekuřák, nabídku přijal ze slušnosti a snahy neurazit, načež se po vdechnutí silného, nekvalitního tabáku začal dusit kašlem, což u jeho vlastních spolubojovníků vzbudilo nevěřícné pobavení.

Tato nepatrná chvíle lidské sounáležitosti však rychle přerostla v hlubší vazbu. Metelmann Rusům dovolil přiblížit se k dalším zákopům, aby mohli prohledat těla tří padlých sovětských vojáků – mužů, které, k vlastnímu hlubokému studu, ještě před několika hodinami sám zabil. Společně se skláněli nad mrtvolami, hledali identifikační známky a vojenské knížky. Když v jedné z knížek objevili rodinné fotografie, všichni tři se nad nimi zastavili a v tichém respektu je si prohlédli. Na závěr si potřásli rukama, jeden z Rusů přátelsky poplácal německého vojáka po zádech a rozešli se zpět do svých pozic.

Když se Metelmann po hodině vrátil z polní nemocnice, kam byl mezitím odvolán, zjistil, že německé jednotky ruské pozice mezitím převálcovaly. Ačkoliv mezi padlými nalezl i své vlastní německé přátele, jeho mysl byla zcela pohlcena starostí o osud „těch dvou Rusů“. Když se dozvěděl, že se odmítli vzdát s rukama nad hlavou a německý tank je nekompromisně přejel a zaživa pohřbil v zákopu, zalil ho hluboký smutek. Vnímal je jako kamarády, kteří ho oslovovali lidsky a s respektem. Smutek ze smrti nepřátel v něm přetrvával silněji než žal nad ztrátou vlastních spolubojovníků.

PROCES EMOCIONÁLNÍHO SBLÍŽENÍ V ZÁKOPU:
[Vizuální kontakt] -> [Gesto (nabídka cigarety)] -> [Společná činnost (prohledávání)] -> [Sdílení emocí (fotografie)] = ODSTRANĚNÍ AGRESIVITY

Dynamika Stockholmského syndromu a síla empatie

Tento jev hluboké identifikace s obětí či protivníkem úzce souvisí s psychologickými mechanismy, které popisuje studie Stockholmského syndromu. Široká veřejnost tento pojem obvykle chápe zjednodušeně jako stav, kdy si rukojmí vytvoří citové pouto ke svému únosci. Ve skutečnosti jde o komplexní trojfázový proces, který funguje obousměrně:

1. Fáze první: Oběť začíná pociťovat nárůst sounáležitosti a asociace s únoscem či agresorem.
2. Fáze druhá: U oběti dochází k prudkému poklesu identifikace s úřady, policií či vlastním velením, které se snaží situaci řešit silou.
3. Fáze třetí: Únosce (nebo voják v nadřízené bojové pozici) začíná prožívat silný nárůst identifikace s obětí a buduje si k ní citové pouto.

Jakmile proces postoupí do třetí fáze, je pro agresora téměř nemožné chladnokrevně zabít. Krystalickým důkazem tohoto fenoménu bylo přepadení vlaku v Nizozemsku v roce 1975, které provedli moluccaští separatisté. Teroristé již během obléhání popravili jednoho z rukojmích a vybrali další oběť určenou k zastřelení. Tento muž, povoláním novinář, požádal o poslední přání: napsat dopis na rozloučenou své rodině. Teroristé mu to umožnili. Novinář však napsal tak emočně zdrcující, lidsky hluboké a srdceryvné vyznání, že když si jej únosci přečetli, nedokázali stisknout spoušť. Zcela ochromeni empatií ušetřili jeho život – a místo něj vyvedli z vlaku a zastřelili jiného, anonymního rukojmích, ke kterému si nestihli vytvořit žádné emoční pouto.

Když selže nenávist ve velkém měřítku

Tento rozpad emocionálního odstupu může nabýt i masivních rozměrů. Nejznámějším historickým příkladem jsou neoficiální vánoční příměří na západní frontě během první světové války v roce 1914. Britské a německé jednotky, které se do té doby nemilosrdně masakrovaly v bahně zákopů, opustily své pozice, setkaly se v zemi nikoho, vyměnily si dárky, ukázaly si rodinné fotografie a dokonce uspořádaly fotbalové zápasy. V některých sektorech trval tento stav bratrství až do Nového roku, a to navzdory nepříčetnému naléhání a výhrůžkám generálních štábů, že musí okamžitě pokračovat v běžném válčení.

Jak ve svých pracích upozorňuje psycholog Erich Fromm, destruktivní lidská agrese se může plně projevit pouze tehdy, je-li doprovázena momentálním nebo chronickým emocionálním stažením (citovou izolací). Okamžik, kdy si bojovníci pohlédnou do očí jako lidé, tuto izolaci spolehlivě ničí. Proto vojenské systémy spoléhají na čtyři hlavní umělé bariéry, které mají empatii zablokovat a emocionální stažení zaručit:

• Kulturní odstup: Využití rasových, etnických a zvykových rozdílů k dehumanizaci protivníka.
• Morální odstup: Vyvolání pocitu absolutní morální nadřazenosti, pocitu svatého poslání a spravedlivé pomsty.
• Sociální odstup: Využití přísné hierarchie a celoživotního tréninku k vnímání určité třídy lidí jako podřízeného materiálu.
• Mechanický odstup: Nasazení technických zařízení a přístrojů, které filtrují lidskou realitu bojiště do podoby sterilní videohry.

3. Kulturní odstup: Konstrukce „podřadných forem života“

Nejúčinnější zbraní, jak v lidech potlačit přirozený odpor k zabíjení příslušníků vlastního druhu, je přesvědčit je, že nepřítel ve skutečnosti není člověk. Pokud se vojenské propagandě podaří vštípit vojákům představu, že na druhé straně nestojí lidské bytosti, ale „podřadné formy života“, psychologická bariéra padá.

Tento proces dehumanizace byl dotažen k dokonalosti například ve výcvikových metodikách amerického válečného námořnictva, určených k přípravě speciálních jednotek a zabijáků. Vojenská psychiatrie zde využívala principy klasického podmiňování a systematické desenzibilizace. Vojáci byli vystavováni nepřetržitému proudu násilných filmů a vizuálních materiálů, které byly pečlivě zkresleny tak, aby budoucího nepřítele vykreslovaly jako podčlověka. Místní zvyky a kulturní tradice protivníka byly v těchto materiálech vystaveny hrubému posměchu a parodii, zatímco političtí či vojenští vůdci nepřátel byli prezentováni jako čisté zlo a démonické bytosti.

Cíl byl jednoduchý: vytvořit v mysli bojovníka kulturní kapuci. Výzkumy týkající se přežití rukojmích jasně prokazují, že pravděpodobnost usmrcení uneseného člověka drasticky roste, pokud má na hlavě nasazený pytel nebo kapuci. Únosce nevidí jeho oči, nevidí strach v jeho tváři, nevnímá jeho lidskou mimiku. Kulturní odstup funguje jako neviditelná, mentální kapuce nasazená na hlavu celého národa. Čím je nám oběť vzdálenější, čím exotičtěji a odlišněji vypadá, mluví a přemýšlí, tím snazší je zneutralizovat ji bez výčitek svědomí.

Jazyk jako vražedný nástroj

Zásadní roli v tomto procesu hraje vojenská terminologie a slang. Aby se voják vyhnul přemýšlení o tom, že zabíjí otce, syny nebo bratry, přejmenuje si je. Během novodobých konfliktů tak byli protivníci běžně označováni odlidšťujícími výrazy jako „gook“ (šikmoočko), „Kraut“ (skopčák), „Nip“ (Japoňák) nebo „raghead“ (hadrohlavec).

Ve vietnamské válce byl tento dehumanizační proces posílen strategií založenou na počítání mrtvých těl (tzv. body count). Vzhledem k nejasné frontové linii se úspěšnost vojenských operací neměřila dobytým územím, ale čistou matematikou zlikvidovaných nepřátel. Lidské bytosti byly redukovány na statistické čárky ve výkazech úspěšnosti. Jeden z vietnamských veteránů tuto psychologickou proměnu popsal s mrazivou upřímností: neustálý tlak na čísla a všudypřítomné odlidštění mu umožnilo vnímat zabíjení vojáků Severního Vietnamu a Vietcongu tak, jako by pouhým vystoupením nohy „šlapal po mravencích“.

Nacistický extrém a past vlastní arogance

Absolutním mistrem v manipulaci s kulturním a rasovým odstupem byl v moderních dějinách Adolf Hitler a jeho ideologie árijské nadřazenosti. Nacistická propaganda vytvořila mýtus nadčlověka (Übermensch), jehož historickou a biologickou povinností je očistit svět od podčlověka (Untermensch). Tuto brutální indoktrinaci cílil režim především na dospívající mládež. Mladý voják, který je vržen do hrůz války a je nucen provádět nevýslovná zvěrstva, zoufale hledá jakékoliv racionální ospravedlnění pro své činy, aby si ochránil vlastní příčetnost. Ideologie o rasové nadřazenosti mu toto vykoupení nabízí na stříbrném podnosu. Jakmile jednou začne ozbrojená moc shromažďovat lidi jako dobytek a následně je jako dobytek po tisících porážet, lidská mysl se brzy přizpůsobí a začne tyto oběti jako dobytek skutečně vnímat.

Tato extrémní forma kulturního odstupu propůjčila německým armádám v bojích obrovskou letalitu. Podle historických analýz německé jednotky ve všech fázích druhé světové války konzistentně způsobovaly americkým a britským silám o 50 procent vyšší ztráty, než jaké samy utrpěly. Nacistické vedení bylo přesvědčeno, že za touto bojovou převahou stojí právě pečlivě pěstovaná víra v rasovou a kulturní nadřazenost německého vojáka, která uvolnila jeho zábrany v boji.

Tato neomezená nadřazenost se však nakonec ukázala jako smrtící past. Odpoutání se od reality a hluboké pohrdání nepřítelem zaslepilo německé velení, což vedlo k fatálním strategickým chybám, podcenění protivníků a nakonec k totální porážce třetí říše.

Dvojsečný meč imperialismu

Kulturní odstup je vždy dvojsečnou zbraní. Evropské koloniální mocnosti po staletí využívaly rasovou nadřazenost k podrobení „tmavších plemen“ po celém světě. Jakmile však útlak překročí určitou mez a utlačovatelé začnou se svými oběťmi zacházet jako s jiným biologickým druhem, nastává nevyhnutelný zpětný ráz.

Utlačovaný národ převezme stejnou optiku kulturního odstupu a obrátí ji proti svým koloniálním pánům. Když si utlačované obyvatelstvo uvědomí, že je s ním zacházeno jako se zvěří, ztratí jakékoliv zábrany vůči okupantům. Tento bumerangový efekt se naplno projevil v nesmírně krutých povstáních, jako byla vzpoura sipáhíjů v Indii nebo povstání Mau Mau v Keni. V konečných bojištích o svobodu a pád imperialismu se nahromaděná nenávist a rasový odstup staly hlavním palivem, které dodalo místním populacím drtivou sílu a nekompromisní brutalitu k vyhnání okupantů.

Americký paradox: Egalitářství versus rasová nenávist

Spojené státy americké představují z sociologického hlediska komparativně egalitářskou společnost, obývanou pestrou směsicí etnik a ras. Pro americké velení je proto tradičně obtížnější přimět celou populaci k jednolité, nenávistné rasové hysterii vůči nepříteli. Ve druhé světové válce v Tichomoří však narazili na protivníka, který byl kulturními tradicemi, vzhledem a chováním natolik odlišný a cizorodý, že se plné nasazení kulturního odstupu podařilo – navíc masivně posílené touhou po pomstě za překvapivý útok na Pearl Harbor.

Rozdíl ve vnímání nepřítele byl propastný. Jak ukázal tehdejší rozsáhlý průzkum, 44 procent amerických vojáků v Tichomoří se vyjádřilo, že by „opravdu velmi rádi zabloudili a osobně zabili japonského vojáka“. Naproti tomu v Evropě, kde stála americká armáda proti Němcům – tedy lidem stejného rasového původu a podobných kulturních kořenů –, projevilo takto extrémní touhu po osobním zabití nepřítele pouhých 6 procent vojáků.

V moderních konfliktech ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku by se přímé nasazení rasového odstupu na oficiální vládní úrovni obrátilo proti samotným Spojeným státům, protože nepřítel byl rasově a kulturními rysy nerozeznatelný od místních spojenců, se kterými americké jednotky spolupracovaly. Oficiální doktrína se proto snažila rasovou nenávist tlumit a primárně spoléhala na morální odstup – boj za svobodu, demokracií a tažení proti terorismu. Navzdory veškeré snaze se však džina rasové nenávisti z láhve nepodařilo udržet pod kontrolou.

Americká egalitářská povaha se ve Vietnamu projevovala schizofrenně. Mnoho vojáků, kteří přišli do přímého styku s civilním obyvatelstvem, si vietnamskou kulturu zamilovalo, obdivovalo místní lidi a tisíce z nich se oženily s vietnamskými ženami. Tato schopnost splynout a respektovat jinou kulturu je velkou americkou předností, díky níž se po roce 1945 podařilo proměnit poražené Německo a Japonsko v pevné spojence.

Na druhé straně však stála velká skupina vojáků, kteří prožili svůj roční turnus ve Vietnamu v naprosté izolaci od přátelských aspektů místního života. Jediní Vietnamci, se kterými přišli do styku, byli buď ti, kteří se je pokoušeli zabít, nebo ti, kteří byli podezřelí z podpory Vietcongu. V takovém toxickém prostředí izolace, strachu a paranoie začala rašit hluboká nenávist. Pro tyto vojáky se místní obyvatelstvo proměnilo v subhumánní hrozbu. Jak zpětně přiznal jeden z veteránů: „Pro mě to byli méně než zvířata.“

Právě díky své kulturní otevřenosti spáchali Američané ve Vietnamu pravděpodobně méně masakrů a zvěrstev, než by v podmínkách brutální partyzánské války spáchala většina jiných národů nebo historických koloniálních mocností. Přesto se však v dějinách navždy usadila tragédie v My Lai – masakr civilistů, který hluboce a osudově podkopal morální integritu celého amerického válečného úsilí. Ve stejných stopách kráčel o desetiletí později skandál ve věznici Abú Ghrajb v Iráku, kde fotografie ponižování a týrání vězňů americkými vojáky posloužily jako mocné palivo pro nepřátelskou propagandu, zvedly vlnu odporu v muslimském světě a zlomily odhodlání americké veřejnosti pokračovat ve válce.

CYKLUS RASOVÉ NENÁVISTI V PARTYZÁNSKÉ VÁLCE:
Izolace vojáků -> Nerozeznatelnost nepřítele od civilisty -> Paranoja a strach -> 
Dehumanizace ("méně než zvířata") -> Válečný zločin (My Lai / Abú Ghrajb) -> Ztráta morální legitimity

Džina rasové a etnické nenávisti lze v době války vypustit z láhve poměrně snadno, neboť funguje jako spolehlivý urychlovač stisknutí spouště. Jakmile však boje utichnou, je téměř nemožné nacpat tohoto běsnícího démona zpět. Následky takto vyvolané nenávisti přetrvávají v oblastech konfliktů desítky i stovky let, jak je vidět na nekonečných cyklech násilí v Libanonu či na krvavém rozpadu bývalé Jugoslávie.

Bývalo by snadné propadnout pocitu nadřazenosti a namlouvat si, že taková dlouhodobá etnická nenávist je záležitostí pouze vzdálených a neklidných regionů. Realita je však neúprosná: i Spojené státy stále bojují s vnitřním rasismem více než sto let po zrušení otroctví a stíny účelově vyvolané nenávisti z dob druhé světové války a Vietnamu dodnes kalí vztahy i mezinárodní diplomacii. Pokud by se jakýkoliv národ v budoucnu pokusil znovu sáhnout po tomto ostří kulturního odstupu, musí předem zvážit nesmírné náklady, které se nevyhnou ani období toužebně očekávaného míru.

4. Morální odstup: Svatá tažení, legalita a neomylnost

Zatímco kulturní odstup staví na odlidštění soupeře, morální odstup funguje na sofistikovanějším principu: uznává, že nepřítel je lidská bytost, avšak jeho jednání je natolik zločinné, hříšné a nelegální, že jeho zabití nepředstavuje vraždu, ale vykresluje se jako akt spravedlnosti, trest či svatá povinnost.

Tuto mentalitu dokonale ilustrují slova kapitána Petera Strassera, velitele německých vzducholodí během první světové války, který vedl první strategické bombardovací nálety na civilní cíle ve Velké Británii. V dopise své matce napsal:

„My, kdo zasazujeme nepříteli údery přímo tam, kde bije jeho srdce, jsme očerňováni jako ‚vrazi dětí‘ a ‚zabijáci žen‘… To, co děláme, je odporné i nám samotným, ale je to nezbytné. Velebné a nezbytné. V dnešní době nic jako nekombatant neexistuje; moderní válka je válkou totální. Voják na frontě nemůže fungovat bez továrního dělníka, rolníka a všech ostatních poskytovatelů v zázemí. My dva, matko, jsme toto téma probírali a já vím, že rozumíš tomu, co říkám. Moji muži jsou stateční a čestní. Jejich věc je svatá, tak jak by mohli hřešit, když plní svou povinnost? Pokud je to, co děláme, děsivé, pak nechť je tato děsivost spásou Německa.“

— citováno v knize Gwynne Dyera, War

Morální odstup je v zásadě tvořen dvěma neoddělitelnými složkami:

1. Odsouzení a prokázání viny nepřítele: Protivník je označen za agresora a zločince, který válku vyvolal, a proto musí být bez soucitu potrestán nebo musí být vykonána pomsta.
2. Potvrzení legality a legitimity vlastní věci: Vlastní úsilí je rámováno jako obsluha práva, ochrana řádu, svobody či božího zájmu.

V této optice je nepřítel stále člověkem, ale jeho vůdci jsou kriminálníci a obyčejní vojáci buď sdílejí jejich vinu, nebo jsou natolik zaslepeni, že je nutné je zastavit silou. Zabití nepřítele se tak stává ekvivalentem práce katova meče nebo policejního zásahu proti nebezpečnému zločinci.

Historik a vojenský analytik Alfred Vagts si povšiml, že tato forma morální propagandy má na moderní válčící společnosti stále dominantnější vliv. Způsob, jakým se dnes připravují konflikty, popsal přesně:

„…nepřátelé musí být předem označeni za zločince, vinné z rozpoutání války; proces hledání a usvědčování agresora musí začít ještě před vypuknutím bojů nebo krátce po něm; metody, jakými nepřítel válku vede, musí být ocejchovány jako kriminální; a vítězství nemá být triumfem cti a statečnosti nad ctí a statečností, ale vyvrholením policejního honu na krvežíznivé zvrhlíky, kteří porušili zákon, řád a vše ostatní, co je považováno za dobré a svaté.“

Tento přístup lze v mnoha ohledech považovat za legitimní, což se projevilo například při operacích koaličních sil proti režimu Tálibánu a teroristické síti Al-Káida v Afghánistánu a Iráku po teroristických útocích. Z historického hlediska však nejde o žádný moderní objev. V západní civilizaci má tento princip hluboké kořeny sahající minimálně do středověku, kdy papež z pozice nezpochybnitelného morálního arbitra udělil odpustky a morální požehnání k rozpoutání tragických a krvavých vojenských tažení, které dnes známe jako křížové výpravy.

Ospravedlnění trestem: „Pamatujte na Alamo / Maine / Pearl Harbor / 11. září“

Mechanismus ospravedlnění násilí skrze potřebu potrestat viníka je natolik fundamentální a celospolečensky akceptovaný, že s ním státní moc dokáže velmi obratně a uměle manipulovat. Většina států světa si (historicky či současně) vyhrazuje právo na uplatnění trestu smrti. Pokud stát nařídí vojákovi, aby popravil zločince vinného z hrůzného činu, lidská mysl si tento akt snadno racionalizuje nikoliv jako vraždu, ale jako pouhý výkon spravedlnosti.

Během druhé světové války někteří japonští vojevůdci tento princip uměle vytvořili a aplikovali na celou armádu. Jak uvádí vojenský historik Richard Holmes, japonský plukovník Masanobu Cuji, hlavní architekt plánu na invazi do Malajsie, sepsal pro své vojáky ideologický pamflet, který měl jejich bojové odhodlání vybičovat k nepříčetnému běsu:

„Až po vylodění narazíte na nepřítele, představte si sami sebe v roli mstitele, který konečně stanul tváří v tvář vrahu svého vlastního otce. Zde stojí muž, jehož smrt sejme z vašeho srdce tíhu doutnajícího hněvu. Pokud se vám nepodaří jej nekompromisně a zcela zničit, nikdy nenaleznete klid v duši.“

Právní afirmace a výhoda domácího hřiště

Druhou stranou mince morálního odstupu je právní afirmace – tedy neotřesitelné přesvědčení o legální správnosti vlastního boje. Tento proces je naprosto klíčový při občanských válkách. Protože v bratrovražedných bojích proti sobě stojí lidé stejného jazyka, rasy, kultury i zvyků, nelze zde uplatnit kulturní odstup. Bojovníci se proto musí upnout k čistému morálnímu a právnímu přesvědčení, že jejich strana reprezentuje řád a pravdu.

Mocnou manifestací morálního odstupu je také jev, který lze nazvat výhodou domácího hřiště. Morální převaha spojená s obranou vlastního domova, rodiny a vlastní půdy má hlubokou evoluční tradici, kterou lze snadno vypozorovat i v živočišné říši. Při posuzování síly morálního odstupu nelze tento instinktivní příval energie opomíjet. Britský premiér Winston Churchill tuto sílu vystihl přesně, když prohlásil, že „je primárním právem lidí zemřít a zabíjet pro zemi, ve které žijí, a potrestat s výjimečnou přísností všechny příslušníky vlastní rasy, kteří si ohřáli ruce u krbu útočníka.“

Dějiny ozbrojených konfliktů Spojených států amerických jsou charakteristické spíše využíváním morálního než kulturního odstupu. V egalitářské, etnicky pestré společnosti se rasová nenávist buduje složitěji, proto se americké války vždy opíraly o silný právní a morální rámec:

• Americká válka za nezávislost: Bostonský masakr posloužil jako prvotní impuls k vyžadování spravedlivého trestu, zatímco Deklarace nezávislosti se svými „samozřejmými pravdami“ vytvořila právní fundament pro veškeré budoucí americké války.
• Válka roku 1812: Byla vedena jako čistá sebeobrana s maximálním využitím výhody domácího hřiště. Vypálení Bílého domu britskými jednotkami a heroické ostřelování pevnosti Fort McHenry (které inspirovalo vznik americké národní hymny) posloužily jako dokonalý morální tmel pro celou zemi.
• Americká občanská válka: Severní jednotky čerpaly obrovskou morální sílu ze své upřímné snahy zrušit otroctví a osvobodit útlakem trpící lid („Moje oči viděly slávu příchodu Páně“), zatímco útok konfederace na pevnost Fort Sumter dodal potřebné palivo pro ospravedlnění odvetného trestu.

V průběhu posledního století se americká strategie mírně posunula. Místo teoretických morální prohlášení se jako spouštěč válečného úsilí začalo téměř výhradně využívat ospravedlnění trestem za konkrétní neprovokovaný útok:

HISTORICKÉ SPRAVEDLIVÉ ROZBUŠKY AMERICKÝCH VÁLEK:
[Potopení lodi Maine] -------> Španělsko-americká válka
[Potopení lodi Lusitania] ---> První světová válka
[Útok na Pearl Harbor] ------> Druhá světová válka
[Útok na americké vojáky] ---> Válka v Koreji
[Incident v Tonkinském zálivu]-> Válka ve Vietnamu
[Invaze do Kuvajtu] ---------> Válka v Zálivu
[Útoky 11. září 2001] -------> Válka v Afghánistánu a Iráku

Je však nesmírně zajímavé sledovat, že ačkoliv byl trest vždy prvotním spouštěčem pro vstup do války, po zahájení bojů se na scénu nevyhnutelně vrátila silná morální afirmace, která konfliktům dodala specifický americký étos. Jakmile spojenecká vojska začala na konci druhé světové války osvobozovat nacistické koncentrační tábory, generál Dwight D. Eisenhower začal celé tažení vnímat a prezentovat jako svatou křížovou výpravu za záchranu lidstva. Stejně tak byla následná studená válka i globální válka proti terorismu systematicky ukotvena jako principiální morální bitva svobodného světa proti totalitarismu, útlaku a teroru.

Morální odstup slouží jako pevný základ, na kterém lze v případě potřeby stavět další vrstvy usnadňující zabíjení. Obecně platí, že morální odstup generuje menší množství válečných zločinů a masakrů než odstup kulturní. Je také mnohem kompatibilnější s mezinárodními pravidly a dohodami o ochraně lidské důstojnosti a odstrašování agrese, které se snaží prosazovat organizace jako OSN. Zůstává v něm však ukryto jedno fundamentální a nestárnoucí nebezpečí: každý národ na zemi je hluboce přesvědčen, že Bůh stoji právě na jeho straně.

5. Sociální propast: Smrt za prasečím špalkem

V průběhu služby v americké 82. výsadkové divizi v sedmdesátých letech dvacátého století bylo možné při návštěvě operační místnosti jednoho ze spřátelených praporů zpozorovat neobvyklý detail. Ve většině takových kanceláří visí u dveří tabule s přehledem přítomnosti personálu, seřazená podle vojenských hodností. Tato konkrétní tabule však měla specifickou úpravu: na samotném vrcholu seznamu stála jména důstojníků. Pod nimi se nacházela výrazná dělící čára označená nápisem „Prasečí špalek“ (Swine Log). Až pod touto čarou následoval seznam všech poddůstojníků a řadových vojáků kanceláře.

Ačkoliv byl tento „Prasečí špalek“ používán s nadsázkou a v dobrém humoru, představuje vizuální manifestaci hlubokého jevu: sociálního odstupu, který panuje mezi důstojnickým sborem a mužstvem. Vojenský život je protkán přísnou třídní strukturou. Důstojníci, poddůstojníci a řadoví vojáci navštěvují na vojenských základnách oddělené kluby. Jejich manželky se sdružují na oddělených společenských akcích. Jejich rodiny žijí v přísně oddělených rezidenčních zónách.

Abychom pochopili význam této sociální propasti pro fungování armády, musíme si uvědomit obrovské psychologické břemeno vojenského velení. Pro velitele je nepředstavitelně těžké vydat rozkaz, který pošle jeho přátele a podřízeném na jistou smrt. O kolik lákavější a lidsky snesitelnější by v zoufalé situaci byla alternativa čestného usmíření, kapitulace a ukončení veškeré hrůzy?

Esencí vojenského vůdcovství je hluboký paradox: dobrý velitel musí své muže skutečně milovat – avšak zvláštním, rezervovaným a odděleným způsobem. A současně musí být kdykoliv připraven to, co miluje, poslat na smrt nebo vydat rozkaz, který k jejich smrti povede. Krutou ironií války zůstává, že právě ti velitelé, kteří dokážou bez zaváhání ohrozit životy svých mužů, mají největší šanci vyhrát bitvu, a tím paradoxně ochránit životy většiny z nich. Vojenská třídní struktura a sociální odstup fungují jako psychologický tlumič, který velitelům umožňuje tento mechanismus popření přežít a nezhroutit se pod tíhou odpovědnosti. Z vojenského velení to však činí nesmírně osamělou cestu.

+-------------------------------------------------------------------------+
|                  PARADOX VOJENSKÉHO VELENÍ A EMOCÍ                      |
+-------------------------------------------------------------------------+
|  HLUBOKÁ PÉČE O MUŽE  +  NUTNOST VYDÁVAT SMRTICÍ ROZKAZY = DESTRUKCE    |
|                                                                         |
|  [ Vložení sociálního odstupu: hierarchie, oddělené kluby, bydlení ]    |
|                                                                         |
|  REZERVOVANÁ LÁSKA    +  SCHOPNOST OBĚTOVAT JEDNOTKU    = VÍTĚZSTVÍ     |
+-------------------------------------------------------------------------+

Tato třídní stratifikace je ještě markantnější v britské armádě. Mnozí britští důstojníci jsou hluboce přesvědčeni, že právě celoživotní zkušenost s britským třídním systémem z nich dělá schopnější a odolnější velitele v poli. Vliv sociálního odstupu musel být v dávných dobách přímo drtivý, kdy veškerý důstojnický sbor pocházel výhradně z řad šlechty a od útlého dětství byl vychováván v neomezeném vědomí moci nad životem a smrtí poddaných.

Když zkoumáme bitvy před-napoleonské éry, narazíme na fascinující historický fakt: obyčejný nevolník nebo rolník, který na bojišti mířil svým kopím nebo mušketou na nepřátelskou linii, viděl na druhé straně nemlich to samé – nešťastného, vyděšeného nevolníka, který byl jeho dokonalým zrcadlovým obrazem. Je zcela pochopitelné, že tito muži neprojevali velkou touhu navzájem se masakrovat. Drtivou většinu zabíjení v boji zblízka ve starověku a středověku proto nerealizovaly obrovské masy řadových rolníků v pěchotě. Skutečnými, vysoce efektivními zabijáky byla elita – šlechta bojující na koních nebo z válečných vozů. K vražedné efektivitě jim pomáhala nejen lepší výzbroj, ale v první řadě propastný sociální odstup, díky němuž vnímali pěšáky soupeře spíše jako lovnou zvěř než jako lidi stejného druhu. K největším masakrům proto nedocházelo při střetu linií, ale až ve fázi pronásledování prchajícího, morálně zlomeného nepřítele.

6. Mechanický odstup: Válka skrze obrazovku

Zatímco sociální odstup jako nástroj usnadňující zabíjení v moderní, rovnostářské západní společnosti postupně mizí, jeho roli rychle a nekompromisně přebírá nový, technologicky podmíněný fenomén: mechanický odstup. Zavedení pokročilých zbraňových systémů umožňuje vojákovi zasahovat cíle s extrémní přesností na stále větší vzdálenosti. Jak trefně poznamenává britský vojenský historik Richard Holmes ve své knize Acts of War:

„Vývoj nových zbraňových systémů umožňuje vojákovi i na bojišti střílet smrtelnějšími zbraněmi přesněji na delší vzdálenosti: jeho nepřítel se stále více stává anonymní figurou obklopenou zaměřovacím křížem, zářícím bodem na termovizi nebo siluetou zahalenou v pancéřovém plátu.“

Během války v Perském zálivu na počátku devadesátých let byl tento fenomén novináři poprvé označen jako „válka ve stylu Nintenda“. V následujících konfliktech v Afghánistánu a Iráku se tato transformace plně rozvinula do podoby „videoherního boje“.

Pěchota tradičně zabíjela nepřítele zblízka a osobně (up close and personal). V posledních desetiletích se však povaha tohoto boje zblízka radikálně změnila. Ještě do osmdesátých let 20. století představoval přístroj pro noční vidění v americké armádě vzácný a exotický kus výstroje. Dnes západní armády bojují primárně v noci a téměř každý voják v první linii je vybaven termovizí nebo noktovizorem.

Proměna člověka v zelené blob a tepelnou skvrnu

Technologie termovize nevnímá světlo, ale detekuje tepelné záření vyzařované lidským tělem. Díky tomu dokáže bezpečně „vidět“ skrze neprohlédnutelnou mlhu, hustý déšť, dým i bitevní kouř. Bez námahy odhalí maskování a umožní operátorovi zaměřit nepřátelské vojáky ukryté hluboko v lesním porostu a vegetaci, kde by ještě před několika dekádami nalezli dokonalé bezpečí. Standardní přístroje pro noční vidění (NVD) poskytují střelci dokonalou psychologickou bariéru: převádějí realistický obraz lidského těla s jeho detaily a mimikou do podoby anonymní, necelistvé brčálově zelené skvrny.

Masivní integrace termovizních technologií do moderní výzbroje navíc rozšířila tento mechanický odstup z nočních hodin i do bílého dne. Bojiště se dnes mnoha vojákům jeví přesně tak, jak ho popsal Gad, izraelský tankový střelec, který se se svou zkušeností svěřil Richardu Holmesovi:

„Vidíte to všechno, jako by se to odehrávalo na televizní obrazovce… V té chvíli mi to blesklo hlavou; vidím někoho běžet, vystřelím na něj a on spadne, a celé to vypadá přesně jako něco v televizi. Nevidím lidi, a to je na tom ta jediná dobrá věc.“

Tato věta vystihuje samotnou podstatu mechanického odstupu. Obrazovka zaměřovače, termovizní monitor nebo projekce v helmě působí jako dokonalý morální filtr. Odstraněním lidské tváře a přetvořením reality do formy digitálních bodů, křížů a souřadnic je přirozený lidský odpor k usmrcení vlastního druhu obcházen s chladnou, chirurgickou efektivitou. Střelec již nemíří na živého člověka; pouhým stiskem tlačítka zhasíná pixely na monitoru.

7. Závěr: Křehká rovnováha lidskosti

Analýza třetí kapitoly odhaluje, že zabíjení ve válce není přirozeným projevem lidské bestiality, ale komplexním procesem překonávání hlubokých biologických a psychologických zábran. Bez umělého zvětšování vzdálenosti mezi bojovníky – ať už skrze kulturní dehumanizaci, morální ospravedlnění, sociální stratifikaci nebo technologickou filtraci – by většina vojáků na bojišti nedokázala stisknout spoušť.

Každý z těchto mechanismů sice armádám umožňuje vést efektivní bojové operace a chrání mysl bojovníků před okamžitým zhroucením v žáru bitvy, avšak za nesmírně vysokou cenu. Trhliny v závoji popření, které nevyhnutelně přicházejí při konfrontaci s lidskou realitou oběti, zanechávají ve vojácích hluboká morální zranění. Džin rasové nenávisti, jakmile je jednou vypuštěn k usnadnění střelby, zamořuje mezinárodní a mezilidské vztahy na celá staletí. A neustálý posun k mechanickému, videohernímu válčení hrozí, že nás navždy odpojí od vnímání skutečné ceny lidského života.

Pochopení těchto mechanismů není jen akademickým cvičením pro vojenské historiky či instruktory bojových umění. Je to nezbytné zrcadlo nastavené celé naší civilizaci – varování před tím, jak snadno lze pomocí slov, ideologií a technologií proměnit obyčejného, chápajícího člověka v nástroj zkázy, pro který jsou ostatní lidské bytosti „méně než zvířata“.

Seznam použité a v textu ověřené literatury a koncepcí:

• Fromm, Erich: The Anatomy of Human Destructiveness. (Koncepce destruktivní agrese a chronického emocionálního stažení).
• Holmes, Richard: Acts of War: The Behavior of Men in Battle. (Analýzy vánočního příměří 1914, svědectví izraelského střelce Gada a japonské pamflety v Malajsii).
• Shalit, Ben: The Psychology of Conflict and Combat. (Teorie odstupu, vliv podobnosti oběti na nárůst agresivity).
• Stouffer, Samuel A., et al.: The American Soldier. (Sociologická data o ochotě amerických vojáků zabíjet japonské vs. německé protivníky).
• Vagts, Alfred: A History of Militarism. (Koncepce moderní války jako policejního honu a kriminalizace nepřítele).
• Watson, Peter: War on the Mind: The Military Uses and Abuses of Psychology. (Využití klasického podmiňování a desenzibilizace u amerického válečného námořnictva).
• Stockholmský syndrom: Výzkumné modely trojfázového vývoje identifikace mezi agresorem a obětí (např. Moluccaští separatisté v Nizozemsku 1975).

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)