Přečteno: 1683

„Ten, který neví a ani vědět nechce, je hlupák – vyhýbej se mu.
Ten, který neví a ví, že neví, je dítě – uč jej.
Ten, který ví a neví, že ví, spí – probuď jej.
Ten, který ví a ví, že ví, je moudrý – následuj jej.“
Neznámý autorTermín jujutsu se překládá jako “jemné umění“. Jak si však později řekneme, s tradičně vnímaným obsahem slova jemnost to zase tolik společného nemá. Proto je daleko vhodnější spíše překlad jako “poddajné umění” a opět to s poddajnosti ve smyslu podřízenosti také nemá příliš společného. Ale vše si lépe vysvětlíme později.Samotné slovo jujutsu má hned několik různých definic a přepisů (džiu jutsu, jiu jitsu, ju jutsu, žu žitsu, džů džutsu….). Diskusi o nejvhodnějším názvu bych však raději přenechal spíše jazykovědcům. Osobně si totiž myslím, že toto pro naše povídání není až tak důležité a pointa se skrývá úplně jinde 😉 Systém boje jujutsu asi nejlépe vystihuje tato definice:

“Metoda ozbrojeného i neozbrojeného boje na blízkou vzdálenost a s využitím doplňkových zbraní, které mohou být použita jak k útoku, tak i k obraně proti jednomu i více ozbrojeným či neozbrojeným útočníkům.“

Drtivá většina technik jujutsu byla původně postavena k boji (tedy rychlé a brutální likvidaci protivníka) a až ve své pozdější fázi vývoje se postupně měnila na sebeobranný systém, jehož úkolem bylo pokud možno kontrolovat protivníka (a nikoliv nutně jej hned zlikvidovat). Názorně to vystihuje následující definice již současného jujutsu:

„Není uměním v konfliktu zranit člověka. Uměním je zranit jej pouze tak málo, abyste měli situaci plně pod kontrolou.“

profesor Wally Jay, zakladatel školy Small Circle Jiu jitsu

Také je důležité si uvědomit, že jujutsu není konkrétní škola boje, ale jde o skupinu systémů boje, které mají několik společných rysů:

Vznikly a vyvíjely se v Japonsku
Jde převážně o neozbrojený boj, ale zbraně, zvláště improvizované či skryté, jsou také používané, aby vyrovnaly šance obránce proti ozbrojenému útočníkovi (takovým zbraní se říkalo „ekvalizéry“ z anglického „equal“, tedy „rovný, stejný“)
Techniky jujutsu se používaly převážně tehdy, když:
- válečník v boji ztratil nebo zlomil svou zbraň a musel se bránit proti (ne)ozbrojenému protivníkovi
- nemohl použít svou zbraň, protože to například zakazovala etiketa (v císařském paláci, apod.)
- potřeboval získat živého zajatce pro výslech
- zajišťoval profesionální ochranu svých nadřízených
- zajišťoval profesionální ochranu svěřených osob a nebyl přitom samurajem
- potřeboval ochránit sebe a své blízké před kriminálníky a byl například rolníkem či obchodníkem

Proto když vám někdo řekne, že se věnuje jujutsu, je to podobné, jako by řekl, že se věnuje šermu, kung fu či zápasu. Teprve až když upřesní školu, kterou studuje (německá škola, styl Severní kudlanky či řeckořímský zápas), můžete být schopni určit hlavní znaky té které školy.

A aby to bylo ještě zamotanější, pak systémy jujutsu v toku dějin nesly různá jména. Pojďme si zmínit aspoň několik z nich:

tai jutsu které přetrvalo například v systému ninjutsu dodnes. V překladu znamená „umění těla“. Jedna z původních nejznámějších škol tai jutsu se jmenovala Nagao ryu a vyznačovala se obzvláště propracovanými technikami boje s kovovým prstenem a/nebo s boxerem (bankokuchoki nebo také tekkan-zu), který se používal k úderovým technikám na citlivá místa lidského těla. V současnosti používá podobný kovový prsten například systém Defense Lab a také jej nazývá „equaliser“.
kogusoku koshi no mawari což je mix technik boje mečem a neozbrojeného boje
tori te je systém založený na pevném chycení, držení a kontrole protivníka
kumiuchi, kowami měly techniky boje založené převážně na fyzické síle
yawara, yawarajutsu, yawaragi, yawarariki jujutsu, koshino mawari a kogusoku se specializovaly převážně na zápas, hody, páky a škrcení

Větší důraz na znehybnění a kontrolu protivníka řešily tyto školy:

torite, a hobaku se specializovaly na zajmutí/zatknutí protivníka například pomocí velmi sofistikovaných metod svázání soupeře (v současnosti jde například o školu hojo jutsu). Moderní verze se nazývá taihó jutsu a jde o policejní systém (ne)ozbrojeného boje s cílem zatknout, znehybnit a odvést k výslechu.

Větší důraz na úderové techniky zase řešily tyto školy:

kenpo / kempo – styl, který vznikl z čínské školy Chuan fa
góhó – využívání skrytých zbraní „kabushi buki“ pro srovnání sil
koppo – využívající útoky na kosti protivníka, někdy také známé jako koppó jutsu – umění lámání kostí, který lze nalézt například v některých školách ninjutsu
hade specializující se na útoky na citlivá těla (svaly), později známé jako kosshi jutsu
hakuda – styl pocházející z čínského baida neboli Šaolinské pěsti
shubaku se specializoval na kopy a údery
aikijujutsu, aiki no jutsu, aikijutsu pracovaly se silou (a v pokročilé verzi i s energii) útočníka proti němu. V současnosti je známější spíše jejich „civilnější / mírumilovnější“ verze – aikido, které založil Morihei Uyeshiba
judo, jiudo, yudo což je sportovní verze jujutsu založené Jigoro Kano

Jednotlivé styly/školy jujutsu se tak od sebe odlišovaly buď názvem místa, kde vznikly, principem, jenž v systému převládal, či jménem jeho tvůrce. Často se v názvu i kombinovala jména více škol, aby zdůraznily svou všestrannost (yawara kumi uchi, torite yawara, apod.).

Jujutsu se často popisuje jako „vedlejší styl boje“, protože hlavní důraz byl vždy kladen na výcvik s mečem, kopím a lukem. Slovo „vedlejší“ však v žádném případě neznamenalo méněcenné či nedůležité. V Japonsku existuje staré rčení, které říká: „Bujutsu shogei no chichi haha wa tai jutsu nari“, což se překládá jako „Tai jutsu je otcem i matkou všech bojových umění.“

Původní válečné jujutsu bylo velmi brutální a mnoho bojových technik bylo časem již zapomenuto, anebo v pozdějších mírových dobách záměrně vynecháno, protože byly velmi nebezpečné pro protivníka a občas i pro obránce. Anebo zkrátka proto, že již nebyly potřeba.

V původním válečném jujutsu také neexistovaly tzv. „zakázané techniky“. Pouze techniky, které fungují (v boji). Ty většinou končily hodem protivníka přímo na hlavu či takovým způsobem, že při pádu došlo ke zlomenině některých z jeho končetin.

Další variantou byly hody v páce, kde sebemenší zaváhání protivníka mohlo znamenat vážné poškození vazů a svalů. Hlavním znakem takových hodů bylo, že jedna nebo obě ruce protivníka byly v okamžiku hodu v pozici gyakute (pozice, kdy dochází například k páce na loket s vnější rotací). I proto se některé techniky pák či hodů postupně upravily tak, aby pro protivníka nebyly tolik nebezpečné (hod se provedl takovým způsobem, aby soupeř dopadnul na záda či na bok, páka byla nasazena tak, aby umožnila soupeři jít do pádu, apod.). Mimochodem a právě proto museli bojovníci umět i základy gymnastiky, aby dokázali z takto nasazené páky uniknout.

K jujutsu existovaly ještě tzv. doplňková bojová umění, která rozšiřovala, či prohlubovala znalosti v určité oblasti. Například hojo jutsu se specializovalo na techniky svázání soupeře tak, aby s ním mohlo být následně manipulováno (kdo by se také táhnul se svázaným zajatcem, když ten může jít po svých). Shuriken jutsu se zase specializovalo na házení kovových hvězdic či jiných předmětů. Na rozdíl od filmů však nedokázaly protivníka zabít, ale většinou pomohly srovnat síly v případě, že protivník byl (těžce) ozbrojen. Shurikeny patří do skupiny zbraní, kterým se říká v angličtině „equaliser“, což se dá volně přeložit jako prostředek ke srovnání sil/šancí s (lepším / ozbrojeným) protivníkem a v našem cyklu se s nimi ještě setkáme 🙂

Pokračování

Předchozí díl

Požité zdroje a fotografie: viz první díl cyklu

Jarda Kolcun