Slovo úvodem aneb „hloupých bojovníků je na světě více než dost…“

„Neexistuje nic důležitějšího, než vzdělávání. Tím, že vzděláme i jen jednu osobu a následně ji pošleme do společnosti, vytváříme velký přínos i pro budoucí generace.“

Džigoró Kanó, Kodokan Džúdó

Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety začal studovat japonské bojové umění džúdžucu a přirozeně mě tehdy zajímala i jeho historie. Pátráním v dostupné literatuře i poptáváním mezi lidmi, kteří se džúdžucu věnovali déle než já, jsem se nakonec dozvěděl dvě hlavní legendy o vzniku džúdžucu.

Podle té jedné džúdžucu do Japonska přivezl japonský lékař Akijama, který studoval medicínu v Číně v tajném spolku a naučil se tam tento systém boje pod slibem, že to nikde nebude dále ukazovat. On však po návratu domů do Japonska svůj slib porušil a džúdžucu začal následně vyučovat samuraje po celém Japonsku. A tak prý vzniklo džúdžucu 😉

Pak jsem se doslechl o další legendě, kdy džúdžucu bylo kdysi prý velmi utajované bojové umění, které se používalo pouze k ochraně císaře a šóguna (a proto ty techniky nikdo nesměl znát, kromě ochránců). Až koncem devatenáctého století se pak konečně odtajnily…a tak se džúdžucu následně dostalo až k nám do české kotliny 😉

Jako mnoho jiných i toto byly jen hezké příběhy, byť na nich špetka pravdy byla, jak si později řekneme. Splnily však svůj účel – zcela jsem džúdžucu propadnul. 🙂

Na své Cestě jsem měl následně štěstí na skvělé učitele, kteří mi ukázali, jak bohaté a komplexní džúdžucu vlastně je. A jelikož nyní již sám učím a chci, aby studenti našeho roztockého klubu znali nejen jeho historii, ale i další související informace, rozhodl jsem se shromáždit a prověřit dostupné informace o džúdžucu a ukázat jim, že džúdžucu je ve skutečnosti mnohem….mnohem více, než si naši malí studenti dosud mysleli. Přiznávám, že i mne sem tam překvapilo, jak široký záběr džúdžucu vlastně má. O to pyšnější jsem, že jej studuji a mám možnost i učit.

Kvalita zdrojů

Musím přiznat, že mne nemile překvapilo to množství mýtů a někdy až vyložených hloupostí, které kolem džúdžucu jsou. Zvláště české zdroje se moc nevyznamenaly…autoři často kopírovali jeden od druhého, nemluvě o tom, že někdo používal chvíli anglický přepis souvisejících názvů (džúdžucu), následně přešel na poločeský (šime waza), aby to zakončil jakýmsi hybridním přepisem (kwansecu waza). Nedivím se, že v tom pak člověk mel slušný zmatek a nedokázal ani správně vyslovit název systému, kterému se věnuje, natož názvy technik, které měl předvést.

Zahraniční materiály naopak popisovaly techniky takovým způsobem, jako kdyby šlo čistě pouze o cirkusové triky. A aby těch hloupostí nebylo dost, některé knihy dokonce popisovaly i tzv. „doteky smrti“, včetně takových esoterických schopností mistrů, před nimiž by i Copperfield a Lovci duchů bledli závistí.

Nu a co se týká historie samotné, překvapil mne nedostatek věrohodných materiálů, které často jen opakovaly hezky znějící legendy, ale nedokázaly je již doložit žádnými historickými fakty. Očividně si autoři chtěli ulehčit práci a věnovat se hlavně technické / fyzické části systému. Drtivá většina knih pak vypadá tak, že pětina knihy je popsána teorie (historie, jak si zavázat pásek, poskládat gi (kimono)) a zbytek jsou již „džúdžucu zápasnické triky“…..

Při sestavování níže uvedených materiálů jsem se rozhodl z důvodu délky celého textu některé věci záměrně vynechat. Jedná se hlavně o soupis a popisy jednotlivých džúdžucu škol a pak i detailnější vysvětlení jednotlivých oblastí výuky. Pravděpodobně v budoucnu budu některé oblasti rozebírat podrobněji, ale nyní mi šlo hlavně o to, abych ukázal, jak všestranné džúdžucu ve skutečnosti je a jaké jsou jeho skutečné kořeny.

Nicméně pro vážné (a nedočkavé) zájemce doporučuji prostudovat knihy (v angličtině), které jsou uvedené na konci tohoto článku. Zvláště doporučuji knihu Serge Mola – Classical fighting arts of Japan – A complete guide to korjú džúdžucu a knihu Syda Hoare – A history of Džúdó. A samozřejmě i trilogii knih Donna Draegera o starých i nových japonských bojových uměních. Naopak knihu Darella Craiga – Japan’s ultimate martial art (Jujitsu before 1882 – The classical Japanese Art of self defense) můžete v klidu opomenout. Název zněl velmi slibně, ale obsah….nu řekněme, že existují lepší knihy 😉 A české knihy fakticky opomíjejí historii a další aspekty džúdžucu a zaměřují se spíše pouze na sportovní či technickou stránku systému. Asi proto, že před druhou světovou válkou u nás ve skutečnosti džúdžucu nikdy nebylo vyučováno, jak si později vysvětlíme….

Proč?

(Nejen) tento materiál bude spolu s praktickou aplikací principů a fyzických technik následně vyžadován při zkouškách na vyšší technické stupně v našem klubu džúdžucu v Roztokách u Prahy. Již od začátku je totiž náš dětský klub džúdžucu koncipován tak, aby se jeho studenti vzdělávali komplexně a nikoliv jen v dovednosti lépe zasadit úder nebo se vypořádat s fyzickým útokem, ačkoliv i toto budou umět.

Jak jim často během výuky říkáme „hloupých bojovníků je na světě více než dost…“ V současné době se totiž výuka často soustřeďuje jen jak lépe/rychleji/tvrději někoho zasáhnout a zcela opomíjí to, co dělají bojová umění uměním. Pak z toho je pouze výuka fyzické rvačky se zcela nepřiměřenou brutalitou pod rádoby populárním logem nějakého populárního stylu či školy.

Ostatně jak se později dočtete, není to žádná nová myšlenka a bojovník džúdžucu musel skutečně zvládat hromadu věcí, které na první pohled nesouvisely s dovedností zasadit silnější úder. To jen postupem času se hromada věcí jaksi „ztratila v překladu“ a z velmi komplexního bojového umění se zvláště na Západě stala čistě fyzická záležitost na úrovni zápasu v cirkuse, anebo naopak jakási ezoterická tajná výuka umění dotyků smrti….

Struktura cyklu

Naše vyprávění tedy nejdříve začneme základním představením celé problematiky a poté se již podíváme na historii formování džúdžucu v kolébce svého vzniku v Japonsku. Již dříve jsem popsal příchod džúdžucu do Anglie i do Ameriky takže nám zbývá ještě Česká republika, abychom měli kompletní obrázek. Na příchod „džúdžucu“ (ano, uvozovky jsou na místě) do Čech se podíváme až na konci tohoto cyklu.

Poté, co probereme historii vzniku a formování džúdžucu v Japonsku, si řekneme pár slov o obecné organizaci džúdžucu škol, principech a tréninkových metodách. V závěru se podíváme na často už zapomenuté součásti systému, které dříve patřily do standardní osnovy výuky a nyní se již bohužel nevyučují. Tím bychom měli mít zmapovaný zrod a vývoj džúdžucu, včetně teoretické stránky systému.

Než se tedy vrhneme do vírů dějin, dovolím si ještě jednu poznámku – všechny cizí jména jsem záměrně ponechal v jejich anglickém překladu. Jednak jsou anglické přepisy nejčastěji používané a jednak počeštěné názvy by byly následně hůře zpětně dohledatelné v odborné literatuře, pokud by si někdo chtěl některý z faktů ověřit (typickým případem jsou například přepisy termínů do azbuky, to je skutečná výzva zpětně pak dohledávat věrohodnost informací a proto jsem ruské zdroje nakonec vynechal, ačkoliv některé vypadaly zajímavě). Navíc, ze zkušenosti vím, že čím více opakované překlady již přeloženého slova jsou, tím méně odpovídají původnímu významu. Anglický přepis mi proto přišel jako dobrý kompromis.

Pro začátek proto stačí vědět, že „džúdžucu“ se vyslovuje jako „džudžutsu“ a ačkoliv existuje mnoho různých jazykových variant tohoto slova, všechny označují jeden a ten samý systém, jak si později řekneme. A zbytek si vysvětlíme později.

Nedělám si iluze, že se mi podařilo všechno a absolutně správně zachytit. Proto uvítám jakékoliv konstruktivní připomínky. Poprosím však o to, aby současně s připomínkou/opravou jste uvedli i odkaz na věrohodný zdroj, ze kterého čerpáte. V opačném případě jsme opět v říši bájí a legend. Cílem je poskládat co nejpřesnější obraz, nikoliv tvrdohlavě trvat na svém, pokud se ukáže taková informace chybná.

A nyní již dost plkání a pojďme si bez zbytečné skromnosti představit jedno z nejkomplexnějších bojových systémů, ze kterého následně čerpala hromada jiných tradičních i moderních stylů….

Pokračování

Pro tento cyklus jsem použil následující zdroje:

100 years legacy – http://100yearlegacy.org/english/Kanó_Džigoró/Chronology/
ARRINGTON, George. Mokuroku and Kaidensho – The official documents of Danzan rjú Džúdžucu. 1996. fifth edition. ISBN: 1453753400
CRAIG, Darrell Max. Japan’s ultimate martial art (Jujitsu before 1882 – The classical Japanese Art of self-defense). 1995. first edition. Tuttle Publishing. s. 224. ISBN 0-8048-3027-4
CUNNINGHAM, Don. Secret weapons of džúdžucu. 2002. first paperback edition. Budo Kai, Ltd. ISBN 0-8048-3422-9
DRAEGER, Donn F. 1996. Classical Budžucu – The martial arts and ways of Japan (volume one). second edition; Weatherhill, Inc. s. 112; ISBN 0-8348-0233-3
DRAEGER, Donn F. 2002. Classical Budo – The martial arts and ways of Japan (volume two). third edition. Weatherhill, Inc. s. 128. ISBN 0-8348-0234-1
DRAEGER, Donn F. Modern Budžucu and Budo – The martial arts and ways of Japan (volume three). 1997. third edition; Weatherhill, Inc. s. 192. ISBN 0-8348-0251-8
DRAEGER, Donn F., SMITH, Robert W. Comprehensive Asian fighting arts. 1980. first paperback edition. Kodansha International Ltc.. ISBN: 4-7700-0913-5
GREEN, Thomas A., SVINTH, Joseph R. Martial arts of the world – An encyclopedia of history and innovation – Volume I. Regions and individual arts. 2010. first edition. ABC-CLIO, LLC. ISBN: 978-1-59884-243-2
HANCOCK, Irving H., HIGASHI, Katsukuma. The complete Kanó jiu jitsu (Jiudo). Putnam London, 42, Grweat Russel Street, W.C.1
HELM, Dennis. 2.000 years Jiu jitsu, Kodokan Džúdó, American Džúdó. 2000. sixth edition.
HOARE, SYD; A history of Džúdó. 2009. Jamagi Books. first edition. s.214. ISBN-13 978-0-9560498-0-3
Džúdó Info – Online Dódžó – http://džúdóinfo.com
Kanó, Džigoró. Kodokan Džúdó.1994. first paperback edition. Kodansha International Ltc.. ISBN: 978-4-7700-1799-4
Kodokan Džúdó Institute – http://kodokandžúdóinstitute.org/
MOL, Serge; Classical fighting arts of Japan – A complete guide to korjú džúdžucu. 2001. first edition. Kodansha America, Inc. s. 208. ISBN: 4-7700-2619-6
MOL, Serge; Classical weaponry of Japan – Special weapons and tactics of the martial arts. 2003. first edition. Kodansha America, Inc. s. 208. ISBN: 4-7700-2941-1
TANAKA, Fumon. Samurai fighting arts – The spirit and the practice. 2003. first edition. Kodansha International Ltc. ISBN: 4-7700-2898-9
The Kanó Society – http://www.Kanósociety.org/Bulletins/pdf%20bulletins/bulletinx16.pdf