Jujutsu – příchod do USA

Japonské bojové umění jujutsu bylo představeno Západu. A místo toho, aby bylo představeno jako nadstavba na v té době rozšířený box a zápas, bylo velice „ořezáno“ o klíčové aspekty jako je psychologie v boji, strategie, taktika, etika, atd. a ponechána jen technická / fyzická část systému, který se tak degradoval na (vnější) formu „japonského zápasu a sebeobrany“.

Ostatně mnoho knih z té doby prezentuje jujutsu jako vynikající formu sebeobrany, ale v drtivé většině případů prakticky nezmiňují místo vzniku, případně filozofické principy, na kterých je jujutsu postavené. Například v roce 1906 Rudyard Kipling psal o jujutsu jako o “ďábelském umění způsobu boje a zápasnických tricích“, na základě události z roku 1892, kdy britští námořníci dělali v japonském přístavu výtržnosti a japonská policie je náležitě umravnila právě pomocí znalosti technik jujutsu (řesněji řečeno pomocí taiho jutsu, což je forma jujutsu, která vyučuje techniky zajmutí, znehybnění a odvedení protivníka).

 Roku 1895 proběhla první oficiální ukázka technik a principů jujutsu západnímu světu. Lafcadio Hearn (také znám pod svým japonským jménem Koizumi Yakumo) tehdy tuto událost popsal takto: “Pro nezasvěcené připomíná zápas….Profesionální zápasník by viděl daleko více….chytání, držení a hody jsou jak zvláštní, tak riskantní. A pro dobrotu  všech, bych pravděpodobně doporučil, aby na celou tuto nebezpečnou hru byly aplikovány západní “vědecké” principy.” Hearn dále pokračuje v popisu jujutsu, kdy zdůrazňuje, že zde nejde v žádném případě o sport a vyzdvihuje obdivuhodnou obratnost a preciznost mistrů tohoto umění boje: “Díky neskutečným technikám rukou dokáže mistr jujutsu vyhodit rameno, nasadit páku, utrhnout šlachu, případně zlomit kost – bez jakékoliv známky námahy. Je více než atlet, je spíše perfektní znalec anatomie. Na co bych však rád upozornil, je fakt, že nikdy nespoléhá na sílu…tak jak to tedy dělá? Jednoduše využívá sílu svého protivníka proti němu samotnému. Dokonce bych se nebál říci, že v jujutsu je proti každé technice odpovídající kontra technika, ať už se jedná o hod, strh, točení, kroucení, natahování. Pouze jujutsu expert se těmto pohybům nebrání. Ne, on je podpoří. On udělá dokonce více než to, on jim napomůže, takže nakonec protivník zjistí, že si technikou, kterou sám začal, vyhodil rameno, zlomil ruku, či v nejhorším případě dokonce zlomil vaz.”

Základní princip jujutsu, tak jak je popsal Hearn je obsažen v samotném názvu tohoto stylu boje. „Jutsu“ znamená metoda či umění, a „Ju“ je poddání se, podvolení se útoku, takže se tento termín dá přeložit jako způsob vítězství prostřednictvím poddání se technice protivníka. A na rozdíl od zápasu či boxu, kde jde hlavně o aplikaci síly v boji v kombinaci s několika málo technikami, jujutsu je o způsobu boje, kde soupeře vychýlíme z jeho těžiště a poté jej porazíme. Většina technik je tak založena technikách hodů, strhů a porazů. Další důležité kategorie jsou techniky škrcení a úderů, kdy se útočí otevřenou rukou. V zásadě se dá říci, že jujutsu je založeno na kombinaci japonského způsobu zápasu a boxu. Techniky kopů nebyly příliš používány v porovnání například s francouzským Savate, nicméně podmety byly podrobně zpracovány.

Jujutsu se tak zpočátku na Západě řadilo k zápasnickým stylům, jako byl “Lancashire” nebo někdy také nazývaný „catch as catch can“ zápas v anglicky hovořících zemích. Tento styl zápasu zpočátku nahradil pravidly příliš svázaný řecko-římský zápas a byl v procesu oficiálního uznání jako další olympijská disciplína. Obsahoval hody, které se velmi podobaly technikám jujutsu. Tehdejší expert na tento způsob boje, Hugh Leonard, po jedné ukázce jujutsu Higashi Katsukamou v roce 1905 řekl, že “nebyl schopen nalézt nic, co by již nebylo známo v západní formě zápasu.” Díky tomu se představitelé těchto dvou stylů často střetávali v porovnávacích utkáních aby se střídavou úspěšností prokazovali nadřazenost toho či onoho stylu boje.

Catch-as-chatch-can zápas se postupně změnil jednak v disciplínu vyučovanou na univerzitách a druhý směr této formy zápasu se změnil v profisonální zápas, jak jej známé v současnosti ve formě “professional wrestling” s celou tou komercí a zábavou kolem.

V té době také přichází na scénu Jigoro Kano a jeho judo. Počátkem osmdesátých let 19.století Jigoro Kano, velký příznivce západního způsobu vzdělávání, představil v Japonsku nový sport judo. Kano upravil vybrané techniky jujutsu do podoby, které mohly využít západní způsob soutěžení, tedy zápasů v plné rychlosti a síle, ale s minimálním rizikem zranění. Pro sportovní variantu bylo zachovány techniky škrcení, stejně tak jako hody a porazy a odebrány techniky úderů a většina technik pák. Kano navíc zasadil svůj sport do širšího rámce všeobecného vzdělávání, filozofie a způsobu života. Změnu jména Kano vysvětlil takto: “Přejmenoval jsem styl, který učím na judo, místo původního jujutsu….”Ju” znamená jemný, nebo také umožnit cestu, “jutsu” znamená umění nebo také cvičení; a “do” je cesta či princip. Takže “jujutsu” znamená umění či cvičení podvolení se proto, aby bojovník nakonec zvítězil, zatímco “judo” znamená cestu nebo také princip prakticky toho samého.”

A jelikož japonská vláda oficiálně schválila a podporovala šíření juda, mnoho zahraničních pozorovatelů automaticky předpokládala, že judo je nadřazená sportovní forma „vědeckého“ jujutsu. Proto bylo v následujících letech judo, jiu jitsu, jujutsu a podobné varianty používány pro stejný systém, ačkoliv studenti juda trvali na svém názvu, aby ukázali nadřazenost a odlišnost od starých jujutsu škol.

„Národní jujutsu“: Strategický pohled

Kromě technických rozdílů mezi západním pojetím zápasu a tím japonským, tu byl i veliký rozdíl v psychologii a strategii. Způsob západního vnímání japonské etiky, biomechaniky, vývoji konfliktu při sebeobranné situaci, stejně tak jako množství použití síly byl velice odlišný. Na toto upozornil právě výše zmíněný Lafcadio Hearn, který měl možnost vidět jujutsu v zemi svého vzniku a proto pojmenoval jujutsu jako “národní jiu-jutsu“, aby zachytil toto bojové umění v celé své šíři. Dle Hearna to fakticky charakterizuje celé Japonsko té doby. Modernizace znamenala zavrhování starých tradic jako něco neužitečného a zastaralého a bezmezný obdiv k západní kultuře. Proto byl takový ohlas na nově vzniklý sport judo, které bylo obratem šířeno a s velkým nadšením přijímáno i na Západě.

Pracovitý styl života

Prezident Theodore Roosevelt byl jeden z nejznámějších studentů jujutsu ve Spojených státech a právě díky němu se jujutsu tak rozšířilo na americkém kontinentu. Nicméně díky své oficiální doktríně „Pracovitý život“, kterou propagoval v Americe, byl nucen veřejně propagovat spíše americká bojová umění (jako například box či zápas). Roosevelt požádal Yamashitu Yoshiaku, aby se stal jeho osobní instruktorem v Bílém domě, kde se prezidentova odpočívárna změnila v první oficiálním dojo ve Spojených státech. Jako součást výše uvedené doktríny byl Roosevelt velice dobře obeznámen i s boxem, šermem, ale i zápasem. Zřejmě se však seznámil s jujutsu ještě před příchodem Yamashity do USA v roce 1904. Ve svých soukromých dopisech píše: “Povolal jsem profesora Yamashitu, aby mne vyučoval judo, jak nyní nazývají jujutsu” a jeho znalost věci, včetně obou synonym jujutsu je pravděpodobně díky policistovi John J. O’Brien, který v USA poprvé ukázal jujutsu a poté byl Rooseveltovým osobním instruktorem ještě před Yamashitou.

 Existuje však ještě jeden člověk, o kterém se historické zdroje zmiňují, a to je Charles Perry, americký cestovatel v Japonsku, který dostal za úkol od vlády USA zjistit maximum informací o tomto způsobu boje. Roosevelt pak zorganizoval pravidelné tréninky v Bílém domě, kde cvičil spolu s Yamashitou, ale i japonským námořním atašé velitelem a mladíkem jménem Kitagaki, který později začal navštěvovat americkou námořní akademii v Annapolisu.

Roosevelta patrně nadchla spíše než filozofické principy jujutsu, jeho efektivnost, kterou mu Yamashita a Takashita nesčetněkrát demonstrovali. Věřil, že člověk sílí, pokud čelí silnějším a větším výzvám. Roosevelt byl znám tím, že se nebál postavit proti daleko silnějšímu protivníkovi, ba i proti více útočníkům. Jeho trénink byl velice náročný a i jeho zranění byla často dosti vážná. Byl velkým příznivcem amatérského boxu pro americkou mládež, díky přínosům v celkové fyzické kondici, ale i díky charakteru, který se ve sportu buduje.

Jakožto nadšenec do bojových sportů, trénoval Roosevelt velice intenzivně s Yamashitou, a o svém tréninku napsal svému synu Kermitovi: “Zápasím třikrát týdně se dvěma japonským zápasníky. Nemam zrovna postavu, u které by člověk předpokládal, že se dá snadno zvednout a poté mrštit o zem na žíněnku bez toho, aby došlo ke zranění. A přesto jsou oba dva tak skvělí bojovníci, že mne dosud nikdy nezranili. Mám maličko pohmožděný krk, protože při jednom zápasu, jsem byl chycen do škrcení, zatímco já jsem mu páčil holeň. Chtěl jsem ho upáčit dříve, než mne dostane. Bohužel se tak nestalo.”

Intenzita tréninku byla skutečně náročná a na konci svého výcviku získal Roosevelt hnědý pás (což bylo hodnocení, které zavedl až teprve Jigoro Kano). Yamashita byl poté pověřen, aby vyvinul trénink juda pro námořní kadety Naval Academy v roce 1905, takže to byl právě Yamashita, kdo stál u zrodu Navy judo týmu (který mimochodem existuje dodnes), několik desítek let předtím, než se na akademii dostal i klasický zápas. A přesto všechno udělal Roosevelt jen velmi málo pro propagaci juda nebo jujutsu v Americe. Ikdyž byl do jujutsu nadšený, raději propagoval západní bojová umění (šerm, box a zápas). Jeho životopisná kniha obsahuje mnoho stran věnovaných přínosům boxu a zápasu avšak jujutsu věnoval pouze jednu větu, kde uznal, že “jujutsu je vhodné pro všechny věkové kategorie na rozdíl od západních disciplín“. Na druhou stranu, pokud by Roosevelt nevěřil v účinnost jujutsu, patrně by nepožádal Yamashitu, aby vytvořil skupinu na námořní akademii v Annapolisu. Podle všeho tak byl Roosevelt v soukromí velkým fandou jujutsu, ale na veřejnosti dával přednost západním stylům, protože jujutsu učilo poddat se fyzické síle, což se nehodilo do tehdejší vládní politiky.

Jujutsu a americký okultismus

Zatímco mnoho Američanů shledalo prakticky nemožné sloučit východní filozofii jujutsu s tou západní, našlo se dost i těch, kteří se záměrně snažili komplikovat tuto filozofii tak, aby zněla ještě více tajemněji, tajněji a samozřejmě i komplikovaněji. Jujutsu se shodou okolností dostalo do Ameriky zrovna v době, kdy esoterika v zemi zažívala svůj vzestup. Cokoliv, co mohlo demonstrovat nadlidskou sílu člověka a bylo na první pohled nevysvětlitelné, bylo hned přebíráno esoteriky a dále obalováno spiritualistickými řečmi o tajné nauce, atd.

Jeden z nejvíce propagovaných mýtů jujutsu byl legendární “dotyk smrti“. Lidé věřili, že mistr jujutsu dokáže prostým dotykem usmrtit jiného člověka. “Věda je daleko více účinnější než hypnóza“, napsal jeden příznivec spojení okultismu a jujutsu, “například prostý dotyk mistra jujutsu dokáže znehybnit člověka, nebo vyhodit rameno či kotník, apod. Jenom díky jednomu úderu se může člověk stát absolutně bezmocným.“ Tyto nadsazené informace se šířily americkou veřejností rychlostí blesku. A dokonce výše zmíněný Hearn o tom napsal ve své knize popisující svůj život v Japonsku „je tu mistr, který je znám tím, že dokáže zabít člověka pouhým dotykem, rychlým jako mžik oka“, nicméně se nezmínil, jestli toho byl přímým svědkem anebo toto slyšel jen z doslechu, případně špatně porozuměl japonštině.

Jedna z nejvíce matoucích součástí jujutsu, která byla pro západního člověka absolutně nepochopitelná, bylo takzvané umění Kuatsu, neboli umění oživení. Většinou se používalo v okamžiku, kdy student jujutsu uškrtil svého sparringa a bylo potřeba jej znovu „nahodit“.

Jujutsu již totiž rozlišovalo mezi škrcením a rdoušením, kdy západní bojové sporty znaly převážně rdoušení a samotné škrcení pro ně bylo novinkou. Rozdíl mezi rdoušením a škrcením je primárně v tom, že při rdoušení se znemožní protivníkovi dýchat a při škrcení dojde k zablokování přívodu krve do mozku prostřednictvím tlaku na krční tepny. A ve srovnání s boxerskými knockouty, které byly dosti surové a způsobovaly i další sekundární zranění při pádu, jsou judistické škrcení elegantní a plně kontrolují aplikovanou sílu. Pro neznalého člověka tak techniky škrcení byly technikami zabijáckými a následné techniky oživení patřily do skupiny zázraků.

H. Irving Hancock, jeden z prvních amerických jujutsu instruktorů o těchto technikách říkal: “bojovník jujutsu je při tréninku opakovaně….”zabit” a…..přiveden zpět k životu svým učitelem. A tak je školen nevnímat takové malé detaily jako je smrt.” Jakožto velký propagátor jujutsu, specifického systému diety a kondičního cvičení (vycházejícího právě z původního tradičního jujutsu), se Hancock samozřejmě nebránil výše uvedeným mýtům o „dotyku smrti“, ba dokonce je sám popisoval, například v časopise American Review of Reviews:“Dotyk smrti je obsažen ve 160 způsobech systému Jido Jigoro Kano, kdy může způsobit okamžitou smrt studenta. Současně s tím je však v systému obsaženo umění oživení – Kuatsu (Katsu), kdy protivník právě usmrcený, je opět přiveden k životu.“ Hancock dále zdůrazňoval ve své první knize lidské nadpřirozené síly jujutsu bojovníka. V úvodu knihy nejdříve krátce vysvětlil vědeckou podstatu jujutsu, ale hned poté již píše: “Existuje ne méně než 6 úderů, které zná pokročilý cvičenec tohoto umění. A ačkoliv byl autor s nimi seznámen, ze zřejmých důvodů je zde nebude vysvětlovat.”

Jelikož tato kniha nerozebírá biomechaniku japonského škrcení, stejně tak jako údery hřbetem dlaně a jedním kloubem prstu, Hancock se znovu (pravděpodobně záměrně) odkazuje na „vyšší jujutsu“, které již zahrnuje spíše magii, než fyzickou kondici (opět dle autora). Ale znovu je potřeba podotknout, že Hancock vysloveně nelhal. Skutečně existuje několik úderů hřebetem dlaně, které mohou přivodit člověku smrt, zvláště pokud například úder směřuje na citlivá místa lidského těla jako je krk, než do paže či ramene. Nicméně Hancock je nijak blíže nepopisuje a nechává na čtenáři, aby si mohl vytvořit vlastní představu, často z oblasti mýtů a bájí. A rozhodně se nejedná o dotyky, nýbrž údery. Bližší vysvětlení biomechaniky technik nakonec připadlo japonskému jujutsu vyslanci Higashi Katsukuma, který vyvrátil tzv. „dotyk smrti“ dokonce i v tištěných článcích.

Higashi vysvětloval, že jujutsu sice obsahuje údery s devastující silou (údery a ne dotyky), ale tyto údery byly aplikovány až v okamžiku, kdy “jiu jitsu expert dostal útočníka na zem a zde dokončí svou techniku úderem.” Později Higashi a Hancock spolupracovali na vytvoření knihy The Complete Kano Jiu-Jitsu, která detailně mapuje tehdejší judo, včetně tzv. ortodoxního juda a v pozdějších vydáních přidali i popis metod Kuatsu „pro oživení organismu, který byl zastaven smrtícím úderem“. Ani jeden z nich však nakonec nevyvrátili spojení jujutsu s jakoukoliv mystikou a proto bylo jujutsu vnímáno i nadále jako bojové umění s prvky magie, pravděpodobně podobně jako je dosud vnímáno další japonské bojové umění ninjutsu.

Ztraceno v překladu – Jujutsu v tištěných médiích

Stejně tak jako politováníhodné spojení jujutsu s mystikou a magií, došlo zde i k dalšímu zkreslení díky nedokonalému překladu japonských termínů. Překlad byl většinou prováděn lidmi, kteří mají bohatou zkušenost v boxu či zápasu, takže japonské principy byly často „ohýbány“ na západní způsob myšlení. A opět prim zde hrál již dříve zmíněný Hancock. Je až neuvěřitelné jak člověk, který strávil více jak sedm let v Japonsku studiem jujutsu, tento termín nakonec překládá jako “lámání svalů”. Techniky, které Hancock následně popisuje ve svých knihách, pak jsou kompletně mimo mísu v souvislosti s originálními japonskými principy boje. Například techniku páky na zápěstí, známou také jako Kote Gaeshi, popisuje čistě biomechanicky (a ještě k tomu špatně), ale opomíjí i základní principy tahu a tlaku, směr útoku, atd. (o principech pák se dočtete více zde). Nebo termín „waza“ byl Hanckockem přeložen jako „triky“. V současné době již můžete nalézt správný překlad – „techniky“. A takto bych mohl pokračovat dále – podobné neumělé popisy technik, kdy se mocí mermo překládaly japonské názvy technik do angličtiny, pak bojové umění jujutsu degraduje na “japonskou variantu zápasu praktikovanou Japonci někde za oceánem…“.

Jujutsu a sport

Higashi Katsukuma byl třiadvacetiletý mladík vážící cca 55 kilo, když se vydal do USA. Jeho první ukázka jujutsu proběhla na Na policejním oddělení města New York (New York City Police Department) a měla absolutní úspěch. Jeho kamarád Hancock popisuje závěr této veřejné ukázky, kdy proti Higashimu nastoupil nejsilnější muž oddělení, a Higashi vyhrál všechny tři kola během krátké chvíle. A ačkoliv použil Higashi pouze nejzákladnější techniky, „které zná každý začátečník jujutsu“, přesto na všechny udělal obrovský dojem. V roce 1905 tak spolu vydali první manuál juda, již výše zmíněný, The Complete Kano Jiu-Jitsu. Higashi raději preferoval termín jujutsu, protože jujutsu cvičil a tento systém se maličko lišil od juda propagovaného Jigoro Kano. Rozdíl byl především ve využití úderů, nebezpečných pák na zápěstí, ale i technikách s holí a provazem. Judo již v té době nic z tohoto nezahrnovalo. Přesto Kanův systém ovlivnil Higashiho systém právě v rozdělení technických stupňů, které umožnily i porovnání se západními zápasníky.

Propagace jujutsu však vyústila v událost, která na dlouho poškodila jméno jujutsu. Stala se v dubnu roku 1905. Higashi tehdy veřejně vyzval amerického šampiona v zápase v lehké váze George Bothnera. Pravděpodobně chtěl dokázat pouze účinnost jujutsu. Nicméně média se toho chytla a prezentovala nadcházející zápas jako střet východních a západních zápasnických metod, spíše než jako souboj dvou atletů. Pravidla byla zmatená. Oba souhlasili s tím, že budou dodržovat „japonská pravidla“, včetně gi (kimona), které měli oba zápasníci na sobě. Zástupci Timesu argumentovali, že údery a páky jsou proti pravidlům a proto Higashi nesměl použít ani jednu techniku Atemi waza (techniky úderů), či Kansetsu waza (techniky pák). Bouřící dav byl samozřejmě na straně Bothnera. A ačkoliv oba dva souhlasili s japonskými judistickými pravidly, veškeré zákroky se poté soudily na základě znalostí „catch-as-catch“ zapasu. Jeden z rozhodčích byl i John J. O’Brien, který byl prvním učitelem jujutsu prezidenta Roosevelta. Bohužel však ani O’Brien neznal nový systém Jigoro Kano a proto soudil dle pravidel zápasu.

New York Times popisovaly první kolo spíše v režii Borthnera. Ten dostal Higashiho na zem zápasnickým strhem poté, co se Higashimu nepovedlo nasadit škrcení v postoji. Během druhého kola, které již bylo daleko delší, Borthner ukázal, že ví, o čem jujutsu je a dařilo se mu unikat z nástupů, do kterých se Higashi pokoušel nastupovat. Borthner si poté kleknul a v kleku vyčkával na chyby Higashiho. Po nějaké době to však již Borthner nevydržel a nastoupil do techniky, kterou mu Higashi obratně vykontroval a hodem přes rameno (Seoi Nage) jej dostal na zem. Dle japonskych pravidel toto byl rozhodující hod, který by se dle judistických pravidel hodnotil jako čistý ippon. Navíc dle jujutsu „pravidel“ by byl hod zakončen úderem do ležícího soupeře, čímž by jej vyřadil z boje. Američtí rozhodčí však toto nijak nepočítali, stejně tak jako následující dva další hody, které jsou povolené v judu, ale opět ne v zápasu. Na konci třetího kola se Borthnerovi podařil jeho další strh, který zakončil polovičním Nelsonem a zápas byl ukončen. Bothner vyhrál dle amerických (zápasnických) pravidel, kdežto Higashi by byl jasným vítězem dle japonských (judistických) pravidel, nicméně přihlížející dav začal hned po ohlášení výsledků vykřikovat nacionalistická hesla a také vyjadřoval obrovské zklamání, že Higashi neukázal žádné magické orientální techniky a pouze nudné techniky.

Higashi bohužel udělal chybu, že chtěl takto propagovat jujutsu, což se ukázalo den poté v následných článcích v New York Timesech, kde jujutsu bylo zkritizováno jednak jako absolutně nepoužitelné proti silnějšímu útočníkovi a jednak diky použití „neférových technik“ – rozuměj technik, které nejsou v souladu se západními zápasnickými pravidly, bylo označeno zápas, který není hoden gentlemanů. Když byl například americký student během tréninku jujutsu zraněn, New York Times to hned vykreslili jako “oběť…na oltáří podivných Východních obřadů.“. Jujutsu tak v té době zaznamenalo velký útlum a opět se začalo propagovat až po druhé světové válce díky americkým vojákům vracejícím se z Japonska a Okinawy. To je již však úplně jiná kapitola dějin…

Zdroj: Jujutsu – The gentle art & The strenuous life (Joe Long), Journal of Asian Martial Arts, Vol.6, Number 4, 1997

Jarda Kolcun