Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 15: Poválečné rozšíření juda

Přečteno: 48

KAPITOLA XV – POVÁLEČNÉ ROZŠÍŘENÍ JUDA

(tato kapitola byla prvně publikováno až ve vydání z roku 1955)
Rozšíření juda se stalo celosvětovým, navíc vzhledem k tomu, že judo je v podstatě dynamické, a nikoli statické umění, byl tento proces doprovázen neustálým zdokonalováním jeho technik, a tedy i terminologie umění pod kvalifikovaným vedením předních japonských yudanshů (držitelů černých pásů). Nemusím snad dodávat, že není účelem této knihy pouštět se do technického popisu tohoto vývoje, což by fakticky změnilo charakter této knihy na učebnici. Proto se v těchto poznámkách omezím na zběžný přehled nejmarkantnějších projevů tohoto vpravdě epického rozmachu.

Smrt Dr. Jigoro Kana, významného zakladatele Kodokanu a tvůrce juda, k níž došlo 4. května 1938 na palubě japonského parníku Hikawa-Maru při jeho cestě domů ze zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Káhiře, byla pro toto umění těžkou, ne-li nenapravitelnou ztrátou.

Tento velký muž se narodil 28. října 1860 v Mikage v prefektuře Hyógo, takže v době svého skonu mu bylo sedmdesát osm let, ačkoli podle svérázného systému japonského letopočtu, podle něhož se dítě považuje již za roční, už když se narodí, mu bylo sedmdesát devět!

Já osobně, jako jeden z jeho prvních zahraničních přátel a žáků, budu navždy truchlit nad jeho ztrátou, opatrovat jeho památku a s vděčností vzpomínat na to, jak nesmírně jsem mu zavázán za jeho neutuchající péči o mě a za jeho moudré rady během mých náročných začátků studia judo.

Neméně smutné je pro mě zaznamenat předčasný odchod dalšího velkého přítele a učitele v osobě Sakujira Yokoyamy, člověka, který se nesmazatelně napsal do análů juda, a který zemřel pár let před mým odchodem z Japonska v roce 1917.

V v roce 1953 zemřel na konci sedmdesátých let další slavný průkopník, osobní přítel a instruktor, desátý dan Shuichi Nagaoka, který byl v době, kdy jsem se s ním poprvé setkal, profesorem juda v Butokukai v Kyótu. Mnoho let před poslední válkou a ve věku kolem šedesáti let navštívil Nagaoka tuto zemi a svou nepřemožitelnou waza (technikou) ohromil všechny přihlížející.

Na druhou stranu je potěšující, že další můj starý přítel a dřívější instruktor, jehož jméno již bylo na těchto stránkách zmíněno, Kyuzo Mifune, dnes 10. dan a hlavní instruktor Kodokanu, je navzdory svým třem desítkám let stále velmi živý a na žíněnce překvapivě aktivní.

Měl jsem tu čest věnovat mu svou „Manual of Judo“ a obdržet od něj zvláštní vzkaz a jeho fotografii, které jsou v knize reprodukovány. Nedávno vyšlo jeho klasické dílo s názvem „Canon of Judo: Principles and techniques“ a bylo s obrovským nadšením přijato judisty na celém světě.

Vraťme se však k hlavnímu tématu: Zatímco za mých časů, jak je uvedeno na jiném místě, bylo v tehdejším Kodokanu asi 13 000 žáků, z toho ne více než 1 200 černých pásů, dnes je jen v Japonsku držitelů danů více než 200 000 osob. Nový Kodokan, oficiálně nazývaný Kodokan Judo Institute, který se nachází na adrese 1-1 Kasugacho, Bunkyo-ku, Koishikawa, Tokio, byl dokončen v prosinci 1933 a až na velmi povrchní poškození téměř zázračně unikl obrovské spojenecké bleskové operaci, která zničila asi 60 % japonského hlavního města.

Nový Kodokan je třípodlažní betonová stavba o rozloze 1 376,25 tsubo (1 tsubo je 6krát 6 stop). Ventilační a bojový systém jsou ideální a budova je vybavena různými moderními vymoženostmi, které výrazně usnadňují cvičení juda a jsou na hony vzdálené poměrně primitivnímu vybavení, které nám poskytoval starý Kodokan. Tehdy jsme se v zimě i v létě například spokojili s tím, že jsme si po tréninku polili tělo ledově studenou vodou ze studny na dvoře. Plocha pro cvičení v novém Kodokanu je 500 žíněnek oproti polovičnímu počtu ve starém Kodokanu.

Za mých časů by se počet cizinců studujících ve starém Kodokanu dal spočítat na prstech jedné ruky, dnes je to jistě čtyřciferné číslo. Většina těchto žáků pochopitelně pochází z řad spojeneckých okupačních sil, a jak se dalo očekávat, většinu z nich tvoří vojáci z povolání.

Od války však přibývá cizinek, většinou Američanek, které v novém Kodokanu získávají nižší stupně danu. A tato skutečnost mě vybízí k tomu, abych se zmínil o tom, že jsem svého času ve starém Kodokanu nikdy neviděl žádnou judistku, ačkoli v měsíčním bulletinu současného Kodokanu bylo nedávno zaznamenáno, že jistá paní Kinko Yasuda 7. dan, které je nyní třiaosmdesát let, začala brát lekce jujutsu v místním dójó a později studovala u doktora Kana, ale nikdy jsem neměl to štěstí se s touto pozoruhodnou průkopnicí setkat osobně. Vzpomínám si však, že v jokohamském dójó školy Tenjin Shinyo-ryu, kde jsem v mládí debutoval, jak je uvedeno na jiném místě těchto stránek, byla jen jedna žákyně. Dnes je situace zcela jiná.

Základní pohyby juda se ve školách vyučují jako skupinová cvičení jak pro žáky, tak pro žákyně, a v samotném Kodokanu ženy montei neboli žákyně navštěvují jako samozřejmost, ale cvičí odděleně v rozlehlém dojo o 500 žíněnkách a nikdy nejsou postaveny proti mužům judistům ve skutečném souboji, protože se uznává, že až na velmi vzácné výjimky a stupeň za stupněm se ženy na žíněnce juda nemohou vyrovnat mužům.
Japonská federace juda, která dnes sdružuje všechny asociace černých pásů v Japonsku, byla založena po válce v roce 1949 na přání americké okupační armády, která chtěla všechny organizace obnovit v demokratické podobě. Po kapitulaci Japonska a převzetí prakticky autokratické moci generálem MacArthurem byl vydán zákaz cvičení juda.

Později bylo toto krátkozraké opatření zmírněno, ale výuka juda byla omezena na Kodokan, jehož prostory, jak již bylo řečeno, kupodivu unikly téměř plošné devastaci způsobené spojeneckým leteckým útokem na hlavní město. Sídlo Japonské federace juda je v Kodokanu, jehož prezident Risei Kano, jediný syn zesnulého Dr. Jigoro Kano, je zároveň prezidentem federace. Ačkoli dnes v Japonsku neexistují samostatné školy juda jako například v případě původních jujutsu škol, asociace černých pásů mají svá vlastní dójó, stejně jako univerzity a policie.

Někteří instruktoři nebo shihani mají také svá soukromá dójó, ale všichni vyučují judo školy Kodokanu. V této souvislosti je třeba zmínit nádherné 400matcové dójó tokijské metropolitní policie známé jako Keishicho Taiikukan, kde je denní návštěvnost yudanshů často větší než v samotném Kodokanu a kde převládá mimořádně vysoká úroveň techniky.

Dvěma důležitými novinkami od dob mého působení jsou každoroční mistrovství celého Japonska v judu a každoroční soutěže Východ versus Západ. První se konají v květnu a druhé v říjnu. Dějištěm turnaje celojaponského mistrovství je prostorný sportovní palác Kokugikan v Tokiu a tato událost nepřestává přitahovat obrovské množství diváků obou pohlaví a všech věkových kategorií.

Dalším příkladem pravdivosti otřepané latinské věty “Omnia mutantur, nos et mutamur in illis” (všechny věci se mění a my se měníme s nimi) je skutečnost, že vstup na turnaj je na lístky, jejichž ceny se značně liší podobně jako na Západě. Proto je 15 000 míst v Kokugikanu rezervováno předem a jev, na který jsme my, obyvatelé Západu, již dávno zvyklí, že spekulanti nabízejí místa za trojnásobek či více než oficiální cenu, se při těchto příležitostech stal běžným jevem. Kdyby důstojní průkopníci juda mé doby měli katastrofickou vizi tohoto nemilosrdného a zhoubného procesu komercionalizace v oblasti jejich milovaného umění, pravděpodobně by riskovali epileptický záchvat.

Ještě zlověstnější je, že po vzoru wrestlingových “fanoušků” obdivovatelé úspěšného judisty po skončení finálového zápasu vyjadřují své nadšení házením sedacích podušek směrem k ringu.

Nakolik by měla být přítomnost tisíců cizích vojáků na kdysi posvátné půdě Dai Nipponu zodpovědná za to, co by tito první průkopníci nepochybně odsoudili jako vulgarizaci, mi nepřísluší říkat, kromě komentáře, že moje osobní zkušenost se zahraniční vojenskou službou ve válce v letech 1914-19 mě přesvědčila, že vliv těchto cizích elementů na civilní obyvatelstvo okupované země nemůže nikdy přispět ke vzniku nového “kulturkampfu“. Soutěže mezi Východem a Západem sdílejí s celojaponským mistrovstvím přízeň davu. Kyóto je centrem Západu a Tokio Východu.

Necítím se kvalifikován předvídat, jak by se dnešní japonské judistické hvězdy vyrovnaly legendárním postavám z éry Meiji, z nichž ne všechny jsem znal, např. skutečně báječného Saiga, který nikdy nebyl hozen, ačkoli byl lehkou váhou. Nemyslím si ani, že by takové spekulace spadaly do mých “kompetencí”. Nicméně soudě podle velkolepých úspěchů několika nedávných japonských šampionů v porovnání s těmi nejlepšími, které proti nim Západ mohl postavit, jsem si docela jistý, že od mých dob došlo k neustálému pokroku na celé čáře současně s vypracováním nových metod a zdokonalením těch starých, na které jsem upozorňoval jinde.
Není mým úkolem, abych čtenářům v této souvislosti předkládal únavný výčet jmen. Zájemci, z velké části nepochybně příslušníci mladší generace, kteří toto umění skutečně praktikují, mohou vždy získat podrobné informace v této oblasti na stránkách periodických bulletinů vydávaných téměř všemi předními organizacemi judo v této zemi, v Evropě i v Americe.

Když však řeknu, že japonští vysoce postavení judisté z Kodokanu pravidelně hází v nepřerušeném sledu minimálně deset nejlepších západních černých pásů, které proti nim stojí v krátkém čase do tří minut, a je známo, že v jednom případě hází jeden po druhém až čtyřicet a v jiném dvacet soupeřů, získáte určitou představu o tom, jak velký rozdíl stále existuje mezi japonskými a západními standardy. Správnost sportovního přísloví, že “dobrý velký vždy porazí dobrého malého“, potvrzuje i skutečnost, že téměř všichni japonští šampioni posledních let byli těžké váhy.

Tento trend se stal příčinou hnutí za zavedení váhových kategorií v mistrovských soutěžích, a přestože tento trend nebyl dosud Kodokanem podporován a zdálo by se, že je cizí původnímu duchu, v němž bylo toto umění koncipováno jeho velkým zakladatelem, zesnulým Dr. Jigoro Kanem, rozhodně se prosazuje i mimo Japonsko a bylo již přijato ve Spojených státech a jinde.

Obraťme nyní svůj zrak na Západ: Jedním z nejpozoruhodnějších vývojových trendů judo od založení Kodokanu před více než sedmdesáti lety bylo založení Mezinárodní federace judo v roce 1951, jejímž prvním prezidentem se stal pan Risei Kano, jediný syn Dr. Kana. Mezinárodní federace judo nahradila dřívější Evropskou unii judo a je k ní přidružena většina škol judo v Evropě.

V této zemi byla v roce 1948 založena Britská asociace juda (British Judo Association) jako ústřední orgán, jehož účelem je mimo jiné upravovat status judistů cvičících ve Velké Británii tak, aby bylo možné ověřit jejich právo na jejich údajné stupně a na nošení různobarevných pásků přidělených těmto stupňům. Tímto způsobem se doufá, že se zamezí nebezpečí vzniku falešných nároků na stupně, na které neznámí žadatelé nemají nárok.

Cílem, který si Britská asociace juda stanovila, je rozšířit členskou základnu tak, aby zahrnovala všechny kluby juda působící v této zemi. V rámci plnění svých cílů zavedla registr černých pásů (yudansha), kterým jsou vydávány odpovídající certifikáty.

Uznávanou ústřední organizací judo ve Velké Británii je Budokwai, kterou v roce 1918 založil Gunji Koizumi, 7.dan, jehož průkopnické vizi a neutuchající energii vděčí judo do značné míry za své impozantní rozšíření a “naturalizaci” mimo Japonsko. Nové sídlo Budokwai na Gilston Road v South Kensingtonu se 100 tatami v dójó je pravděpodobně nejlepší a nejprostornější v Evropě.

Válka s Japonskem nevyhnutelně zpomalila rozvoj juda na Západě, protože dočasně zastavila příchod japonských instruktorů do válčících zemí. V tomto ohledu byla Velká Británie hlavní evropskou obětí. Francie a další kontinentální země, které nevyhlásily Japonsku válku, na tom byly příznivěji, zatímco v případě Spojených států, přestože bojovaly proti Japonsku a skutečně sehrály hlavní roli při jeho porážce, přítomnost mnoha japonsko-amerických občanů na pobřeží Pacifiku i jinde, mezi nimiž bylo několik zkušených judistů, výrazně pomohla zabránit katastrofálnímu propadu úrovně zdatnosti.

Navíc opětovné přijetí schopných japonských instruktorů juda do Spojených států předcházelo jejich opětovnému přijetí do Velké Británie a teprve po návštěvě delegace Kodokanu v čele s jeho prezidentem panem Riseiem Kanem v této zemi v roce 1951 došlo k dohodě o angažování vysoce postaveného japonského yudanshi, který by působil jako technický ředitel juda v Budokwai. Lze proto doufat, že pokud se podaří v této praxi pokračovat a rozšířit ji i na další přední kluby judo v této zemi, úroveň dovedností se bude neustále zlepšovat a přispěje ke konečnému navrácení našich mezinárodních týmů na jejich předválečnou výsluní.
Nebude však snadné předstihnout velký pokrok Francie v této oblasti. Ještě v roce 1953 měla ne méně než 500 klubů juda s členskou základnou čítající přibližně 150 000 členů, což je ohromující skóre! Budu-li citovat velkého rakouského znalce Dr. R. A. Baudische, jehož přátelství mám tu čest se těšit, je možné, že Francouzi a obecně románská rasa se svou temperamentem podmíněnou schopností reflexivního jednání, rychlého jako blesk, mají výjimečné předpoklady pro pokrok v judu. A v případě Japonců nepochybně i jejich schopnost téměř okamžité reakce na vnější úder, takže mezi akcí a reakcí “není ani vlásek”, jak říká Zen, může pomoci vysvětlit jejich nespornou převahu v judu a dalších bojových uměních.

Nemohu opustit toto téma, aniž bych předtím přidal krátkou zprávu o rozšíření juda u protinožců, konkrétně v Austrálii. Možná mě k tomu poněkud egoisticky svádí skutečnost, že nesporným průkopníkem tohoto hnutí je můj vzdálený příbuzný Dr. A. J. Rosse z Brisbane, který je uznávaným předním australským představitelem tohoto umění a podle všech dostupných důkazů jedním z nejlepších na světě. Dr. Ross odjel s rodiči do Japonska, když mu bylo pouhých devět let, a o judo se začal zajímat ve čtrnácti letech.

Sám jsem měl tu čest ho v těchto začátcích trochu trénovat. V Kodokanu získal stupeň shodan, když mu bylo teprve dvacet let. Následně emigroval do Austrálie, kde se věnoval lékařské profesi, a přestože si časem založil jednu z největších ordinací v Brisbane, stále si nacházel čas na aktivní účast v tréninku i soutěžích juda, v nichž držel neporazitelný rekord až do nedávné zdravotní indispozice, která si vyžádala odchod z tatami ve věku šedesáti let.

K jeho nesporným technickým dovednostem přispěla i jeho mimořádně mohutná postava. “Doktor”, jak mu láskyplně přezdívají jeho četní žáci a obdivovatelé, měří téměř metr osmdesát a v nejlepších letech vážil patnáct kilo. Je čestným hlavním instruktorem Brisbane Judo Clubu od jeho založení v roce 1928 a čestným hlavním examinátorem teorie a praxe Australské rady juda od jejího ustavujícího zasedání rovněž v roce 1928.
Lze pochybovat o tom, zda některý moderní nejaponský judista získal své ostruhy tak tvrdým způsobem jako Dr. Ross. Před mnoha lety objížděl zemi s divadelním spolkem a vypořádával se v rámci vyzývacích utkání se všemi zájemci. Jeho otevřená výzva zněla, že zatímco on bude používat pouze judistické hody a chvaty, jeho soupeři se budou moci uchýlit k jakýmkoli metodám, dokonce i ke kousání, škrábání, škrábání a kopání, a přesto ani za těchto podmínek nikdy neprohrál žádný zápas. A od té doby trvá na své nabídce přijmout jakéhokoli vyzyvatele bez ohledu na velikost, věk, schopnosti nebo profesi, a to se stejným výsledkem. Během poslední války byl v hodnosti kapitána poradcem vlády Commonwealthu pro boj beze zbraně a ve výcvikových táborech v Queenslandu předváděl ukázky tisícům vojáků. Je držitelem stupně 3. dan potvrzeného Kodokanem. Dr. Ross je autorem velmi užitečné příručky o judu „Text Book of Judo (Jiu-Jitsu)“, která byla přijata jako oficiální učebnice Australské rady juda. Jméno Dr. Rosse je tak nerozlučně spjato se vznikem a rozvojem juda v Austrálii.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 14: Karate a Aikidó

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *