Přečteno: 100

KAPITOLA V – PODIVUHODNÉ TECHNIKY ŠKRCENÍ

Pod obecnou hlavičkou kubi-gatame neboli “pák na krk” má škola Kano judo velmi rozsáhlý repertoár účinných metod, jak uškrtit nepoddajného protivníka, a pokud nedojde ke kapitulaci v pravý čas, oběť neomylně ztratí vědomí. Ačkoli výčet technik bez doprovodného fotografického komentáře musí být pro většinu čtenářů jen o málo lepší než čínská abeceda, přesto mi dovolte zmínit několik technik: nami-juji (doslova “standardní kříž”, japonský ekvivalent slova “kříž” je znak pro „deset”), gyaku-juji (obrácený kříž), kata-juji (poloviční kříž), hadaka-jime (škrcení bez kabátce, „nahé škrcení“), okuri-eri (posuvný límec) a sode-guruma (rukávové kolo).

Každý běžný čtenář novin a beletrie si je jistě vědom faktu, že spisovatel až příliš rád a často malebně popisuje heroické pocity, se kterými se musí vypřádat jedinec, který prochází škrcením. Tak se stalo, že i já jsem schopen psát o škrcení zasvěceně, a to z toho prostého důvodu, že jsem byl osobně uškrcen do bezvědomí a mám i desítky přátel a známých, z nichž jeden je cizinec a ostatní Japonci, kteří také prošli podobnou zkušeností.

Můžete mi věřit, že uškrcení, alespoň kompetentní rukou, je samo o sobě tak málo bolestivé, že ani nestojí za to, aby se kvůli tomu dělal povyk. Vskutku, kromě jistých pocitů, podobných jako v případě aplikování chloroformu, což je další z mých osobních zkušeností, je to pocit spíše příjemný, a pokud je oběť následně inteligentně oživena pomocí metod kappo, cítí se pět minut poté stejně dobře jako kdykoli předtím.

Japonští vyznavači juda a jujutsu považují škrcení za tak snadnou věc, že kromě případů, k nimž při soutěžích juda dochází poměrně často, je starým dobrým zvykem úmyslně škrtit všechny nově jmenované shodany, tedy studenty jujutsu/juda, kteří mají nejnižší učitelský stupeň a jehož vnějším symbolem je černé obi neboli pásek. Smyslem tohoto zdánlivě drsného jednání je jednak zocelit nervy oběti a takříkajíc završit její zkušenosti a jednak poskytnout nově povýšeným členům možnost vyzkoušet si v praxi určité formy kappo (systém oživování), které jim před uškrcením předvádí zkušený učitel.

Můj dobrý přítel, pan Weed, nedávno prošel výše uvedenou zkušeností a poskytl o ní zprávu, která, myslím, představuje zajímavé čtení. Pan Weed cvičí toto umění v dójó na univerzitě Keio v Tokiu, jehož instruktorem je slavný pan Izuka, držitel šestého stupně (rokudan). Ten je postavou poněkud podprůměrný i na Japonce, je stavěný jako miniaturní Herkules, a přestože je mu dnes asi sedmatřicet nebo osmatřicet let, stále se vyrovná i těm nejsilnějším a nejzkušenějším žákům o deset a patnáct let mladším.

Krátce po svém povýšení se pan Weed spolu s dalšími asi deseti žáky zúčastnil obvyklé přednášky a technikách škrcení v soukromé rezidenci pana Fukuzawy, syna nesmrtelného zakladatele univerzity Keio, Yukichiho Fukuzawy. Pan Izuka přednesl přednášku, která se obecně zabývala etickými aspekty juda, a po ní následovala ukázka konkrétních metod kappo neboli resuscitace, a nakonec uškrcení všech jedenácti shodanů a jejich následné rychlé navrácení zpět do vědomí pomocí kappo, jehož podrobnosti se každý zasvěcenec zavázal nikdy neprozradit nikomu zvenčí. Průběh byl uspořádán tak, že každý nový shodan škrtil svého kolegu, poté druhý škrtil jeho a třetí mezitím oživoval pomocí speciální metody katsu (metody oživování), kterou krátce předtím názorně předvedl buď pan Izuka, nebo některý jiný přítomný yudansha (učitel) vysoké třídy. Místnost, v níž se obřad konal, byla samozřejmě v japonském stylu a shodan, který se těchto “pokusů” účastnil, měl na sobě obvyklé keiko-gi neboli cvičební oděv, který byl pro takovou příležitost nejvhodnější.

Pan Weed byl otázán Mr. Izukou, zda byl někdy úmyslně škrcen mimo skutečný zápas juda. Když se mu dostalo záporné odpovědi, pan Izuka vesele opáčil: “No, v tom případě byste to měl raději nyní podstoupit, jinak se nemůžete považovat za plnohodnotného judistu.” Pan Weed se zatvářil bezstarostně, což, jak sám s úsměvem později přiznal, zdaleka neodráželo jeho skutečný duševní stav, lehl si na záda a slavný odborník, když si zajistil dobrý úchop stylem kata-juji, při němž se volný límec svrchního oděvu pevně přitiskne k prohlubni pod ohryzkem, a pak současně pohybem, kdy pravou rukou tlačí na tuto prohlubeň a levou rukou táhne levou klopu kabátu dolů, obratně pana Weeda zbavil vědomí. Pan Weed byl uškrcen za čtyřicet vteřin, podle skutečného počítání hodinek. Pan Weed mě však informoval, že ztratil vědomí poté, co časoměřič napočítal jedenáct, což byl poslední zvuk, který slyšel, ale jeho nohy a ruce se přesto křečovitě pohybovaly ještě dvacet devět vteřin. Plný počet čtyřiceti vteřin je třeba považovat za interval potřebný k celkovému “uspání” člověka. Ve skutečnosti, s výjimkou jednoho studenta, kterému trvalo pětačtyřicet vteřin, než usnul, projevil pan Weed největší odolnost ze všech přítomných.

Je třeba dodat, že za těchto podmínek se oběť nesnaží klást odpor, ale spíše spolupracuje s partnerem při dokončení tohoto úkolu. Za tímto účelem se od něj vyžaduje, aby co nejvíce vyprázdnil plíce a uvolnil svaly krku, které se jindy zapojují do hry, když subjekt nemá přehnanou touhu zdřímnout si jen proto, aby vyhověl jinému.

Jak již bylo řečeno, v případě pana Weeda byly první pocity obvyklé pocity dušení, jejichž příznaky je šum v uších a černá prázdnota před očima. Rychle následovalo úplné zapomnění. V tomto stavu se ztrácí veškeré vnímání času a prostoru. Nejranější uvědomění si vlastní identity pana Weeda hned po „oživení“ mělo podobu nejasného, zmateného pokusu o vyvážení řady protichůdných pocitů. Vzápětí zaslechl tupé šumění hlasů, pak náhle s trhnutím nabyl úplného vědomí, otevřel oči a zjistil, že sedí na rohožích obklopen kruhem šklebících se kamarádů.

Starší nebo pokročilejší yudansha, kteří už tuto zkoušku podstoupili při předchozích příležitostech, se neostýchali dopřát si nepříjemné žerty na účet svých mladších kolegů, na které měla v tento památný večer teprve přijít řada. Tito mladší, kteří byli již předtím bledí obavami, se marně snažili skrýt svou nervozitu a obavy pod dojmem chladnokrevnosti a lhostejnosti, což však nikoho neoklamalo. Nuceně se smáli v reakci na žertovné černé poznámky typu “Sayonara!“. (“Sbohem!“), “Mata chikai uchi ni!“. (“Brzy se uvidíme!“), “Máte nějaká poslední slova nebo vzkazy pro své přátele?” atd., které patřily k nejběžnějším formám vtipu, když čerství držitelé černých pásků jeden po druhém dočasně odcházeli do věčnosti.

Je pozoruhodné, že tyto experimenty nemají žádný špatný, rozumějte trvalý, účinek, který by bylo možné vysledovat, a vzhledem k tomu, že i škola Kano judo existuje již více než dvacet let, jsou údaje v této kapitole již dostatečně obsáhlé, aby odpovědné osoby mohly odhadnout případné nebezpečí dodržování této praxe.

Pan Weed nevykazoval následujícího dne žádné jiné známky opotřebení než mírně krví podlité oči, ale i tyto příznaky postupně zmizely a ona nově nabytá zkušenost se mu napříště vryje do paměti jako něco, co rád snáší, ale co si v žádném případě nepřeje znovu podstoupit.

V mém případě byl účinek neopakovatelný. Bylo to v době rusko-japonské války a já jsem chodil do Kodokanu v Koishikawě na svůj obvyklý odpolední trénink, na jehož konci jsem měl ve zvyku strávit asi hodinu navíc “žertováním“ s ostatními a příležitostnou účastí ve zkouškách zručnosti a síly, které se ne vždy striktně omezovaly na judo. Při jedné z těchto příležitostí jistého génia napadla účinná metoda, jak vyzkoušet odolnost lidského krku. Plán spočíval v tom, že jeden muž obtočil kolem krku druhého zezadu pásek, jehož smyčka byla pečlivě nastavena tak, aby tlačila na mírnou prohlubeň asi palec pod ohryzkem, tj. na nejcitlivější část krku, která ve spojení s krční žílou podléhá takovýmto zásahům nejrychleji. Když byla smyčka takto upravena, uchopil první muž oba volné konce šerpy, otočil se k druhému muži zády, přehodil si oba konce šerpy přes ramena a zvedl druhého muže ze země tím, že se předklonil v potřebném úhlu tak, že prakticky celá váha druhého muže visela na jeho krku a vyvíjela odpovídající tlak na improvizovanou smyčku, kterou byl nesen zpět.

Cílem druhého muže bylo samozřejmě bránit se postupnému škrcení zpevněním svalů na krku. Nosič pak postupoval vpřed rychlým tempem, ale v okamžiku, kdy druhý muž dal tlesknutím rukou najevo, že dosáhl své hranice výdrže, nosič ho pustil. Vítězem této neotřelé soutěže se stal muž, který vydržel, zatímco ho jeho partner odnesl, co nejdál přes celou plochu rohoží. Byl jsem pobaveným i zaujatým divákem této hry, dokud asi již tucet chlapů s různým štěstím nebyl dříve či později uškrcen, protože se zatím ani jednomu nepodařilo dát signál včas. Pak se někteří členové skupiny obrátili ke mně a vyzvali mě, abych to také zkusil.

Mohu bez zbytečné ješitnosti říci, že jsem tehdy měl a mám i nyní krk nadprůměrně silný a tlustý, zvláště na svou výšku, která je pouhých 5 stop a 6 palců. Po letech, kdy jsem se předtím, než jsem přišel do Japonska, věnoval anglickému zápasu catch-as-catch-can a poté, téměř ode dne mého příjezdu do této země, i jujutsu a judu, jsem si vyvinul zvláštní svaly takovým způsobem, že pro obyčejného člověka nebylo snadné mě uškrtit, i když jsem nepoužíval ruce k odvrácení útoku, ale spoléhal jsem se přitom pouze na tyto svaly krku.

Proto jsem souhlasil, že se pokusím o rekord, a chvíli na to jsem již byl nesen s páskem kolem krku. Zcela jasně si vzpomínám, jak jsem počítal žíněnky, když je můj nosič překračoval, a jak mi hlavou proběhla myšlenka, že musím být připraven dát signál, jakmile pokořím vzdálenost svého nejúspěšnějšího předchůdce, pokud to vůbec vydržím tak dlouho.

Staré známé příznaky se brzy projevily. Ve spáncích mi pulzovalo, v uších mi šumělo a před očima mi začaly tančit hvězdičky. Viděl jsem, že jsem o jedno tatami překonal předchozího vítěze, a právě jsem si říkal: “Teď, teď zatleskám zdviženýma rukama!“….

Jak se říká v japonském jazyce, spadl jsem (ochita). Přechod z vědomí do bezvědomí se v tomto případě jevil jako mimořádně rychlý. Moje první myšlenka při probuzení se týkala lokality; cítil jsem se zmatený, protože jsem nevěděl, kde jsem, zda v Anglii, Americe, Japonsku, nebo kde? “Kde to sakra jsem?” byla otázka, která mě nepřestávala v ten okamžik trápit. Po této fázi jsem si uvědomil, že sedím na podlaze, ale kde, tím jsem si zatím stále nemohl být jistý. Pak jsem se s náhlostí, která se vyrovnala té, s jakou jsem podlehl udušení, vzpamatoval a otevřel oči. Těsně předtím jsem však zaslechl tupý, zmatený šum lidských hlasů, které se podobaly zážitku pana Weeda, ačkoli jsem nebyl schopen rozeznat slova nebo si ty zvuky spojit s osobami, které jsem znal. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsem obklopen hloučkem smějících se chlapíků, ale až po nějaké době jsem se dozvěděl, že jsem byl přiveden k vědomí aplikací kappo a že yudansha, který toto provedl, se jmenoval Karino, v té době držitel třetího stupně. Moje první slova před tím, než jsem se postavil na nohy, byla: “Jaký to příjemný pocit!“. (“Domo, ii kokoromochi da!“), načež všichni zařvali smíchy hlasitěji než kdy jindy. Tím incident skončil a já jsem z této zkoušky nepocítil později naprosto žádné špatné následky.

Zajímavé je, že od té doby jsem byl méně ochoten soucítit se skutečnými fyzickými pocity obětí trestu smrti formou oběšení, protože co se týče samotné fyzické bolesti, je bolest zubu nebo silný kopanec do holeně neskonale horší. Přesto, po dalších zážitcích podobného rázu již netoužím.

PORAČOVÁNÍ