Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 7: Šerm, zápas a tanec s mečem

Přečteno: 99

KAPITOLA VII – šerm, zápas a tanec s mečem

Šerm, zápas a tanec s mečem jsou v Japonsku odvětvími tělesné kultury, která mají tak význačnou podobu a roli, že si zaslouží zvláštní kapitolu, byť jen krátkou.
Japonci nazývají svou formu šermu, doslova “umění meče”, a zdá se, že tak, jak se v Japonsku praktikuje, je to skutečný národní klenot. Zbraň, která se při cvičení používá, je meč zvaný shinai, vyrobený ze tří bambusových pruhů pevně spojených dohromady, s malou kulatou špičkou a rukojetí dostatečně velkou, aby se na ní vešly obě ruce. Dělka shinai se obvykle pohybuje kolem čtyř stop. Japonský styl šermu je obouruční, a přestože v současné době jsou policie a armáda vyzbrojeny lehkou jednoruční zbraní, ne nepodobnou evropské šavli, stará forma šermu (escrima) se u policie nadále vyučuje přednostně, spíše než naše západní metody. Hlavními japonskými školami jsou shinkage, shintó, yagiu, ono-ha-itto a nito-ryú, přičemž poslední jmenovaná škola se cvičí se dvěma meči, pro každou ruku jedním, jak to vymyslel slavný Miyamoto Musashi v sedmnáctém století. V praxi se cvičenci chrání helmami, hrudními chrániči ze silného laku a rukavicemi. V praxi jsou zakázány údery do nohou a rozhodujícími body jsou hlava, oba boky, pravá ruka a hrdlo, přičemž posledně jmenovaný úder je prakticky jediným povoleným bodem.

Dobrý souboj v kenjutsu je velmi vzrušující. Je zajímavé sledovat bojovníky, jak se s kočičí mrštností pohybují sem a tam, občas se prudce vrhají a hlučně narážejí meči, přičemž oba muži v častých intervalech vydávají podivné výkřiky, zejména když se chystají k zásahu. Rozhodčí často sedí na židli a rozhoduje s klidem, který nemůže nic narušit. Když je výsledek sporný, obvykle lakonicky řekne: “Mo ippon” (ještě jeden souboj), a mistři vplují do zápasu znovu.

Zvláštností japonského způsobu boje je, že každý z bojovníků může kdykoliv odložit svou zbraň a pokusit se s tím druhým utkat i beze zbraně. Pokud se mu podaří protivníka hodit na zem a odzbrojit, je prohlášen za vítěze.

Japonští šermíři jsou nepochybně zruční, ale kenjutsu mě nikdy neoslovilo tak jako judo. Zdá se, že mu chybí rafinovanost francouzské a italské hry s rapírem, i když si v tomto ohledu zachovávám otevřenou mysl a jsem připraven nechat se přesvědčit o opaku. Ve skutečném boji by jeden dobrý sek “klasickým japonským mečem” jistě rozhodl souboj a těžší zbraň by mohla lehčí smést, zatímco v ostatních případech je hodnota kenjutsu jako cvičení sporná.

Japonce, kteří jsou na tomto umění závislí, lze zpravidla poznat podle abnormálně vyvinutých svalů předloktí. Snad jediným cizincem, který se kdy vážně zabýval kenjutsu, je pan P. J. Norman, pozdější příslušník indické armády, důstojník kavalerie a odborník na boj s rapírem i šavlí. Pan Norman působil několik let jako učitel na námořní škole v Etajimě a během svého působení se věnoval japonskému stylu tak dobře, že si mezi Japonci rychle získal záviděníhodnou pověst a zúčastnil se i mnoha tvrdých střetnutí. Několik dalších cizinců cvičilo a cvičí kenjutsu kvůli osobnímu studiu, ale nejsem si vědom, že by si některý z nich získal v očích Japonců podobné uznání.

Japonské ženy cvičí kenjutsu jen zřídka; ekvivalentem je v jejich případě obvykle používání naginaty, což je jakési kopí s mečem na konci, a které bylo mezi ženami ve feudálních dobách velmi v módě.

Japonští zápasníci sumo-tori neboli tlustí zápasníci jsou tak dobře známí a byli tak často popisováni, že se o nich zmíním již jen velmi stručně. Cizincům se jejich přehnaná obezita zdá být tou poslední kvalifikací pro atletické cvičení. Jejich velikost se značně liší, nejmenší z nich měří asi 5 stop a 4 palce, největší jsou pak výrazně přes 6 stop a 300 liber. Ačkoli jsou tito muži tlustí, bylo by chybou usuzovat, že proto nejsou schopni vyvinout obrovskou sílu.

Je pravda, že jejich vytrvalost je zpravidla poměrně slabá, ale jelikož jsou souboje téměř vždy krátké, pak jsou všichni závodníci samozřejmě ve stejné nevýhodě. Ve skutečnosti jsou to, ale velmi silní chlapíci a jejich tuk se neustálým mlácením a narážením do dřevěných sloupků zoceluje, až se sám o sobě stává téměř útočnou zbraní. Obyčejný člověk by pod úderem obrovského břicha japonského zápasníka padl k zemi jako podťatý.

Tato tvrzení pomůže doložit malá příhoda, která se před několika lety skutečně stala v zahradě japonského hotelu v Miyanoshitě. Slavný Taiho, skutečná hora masa, ačkoli obtěžkán mnohem menším bříškem než mnozí jeho soupeři, se na pár dní zastavil v tomto hotelu, když se náhodou setkal s mým zahraničním přítelem, který mluví zcela plynně japonským hovorovým jazykem. V průběhu rozhovoru se Taiho mého přítele zeptal, jestli neví o někom v hotelu, kdo by ho kopl do břicha. Tento požadavek byl nezvyklý a mého přítele zaskočil, ale právě v té chvíli se k dvojici přiblížil mladý Američan v botách s hřeby na podrážce, a když mu byla Taihova prosba sdělena, se značnou ochotou souhlasil s žádostí kopat Taiha, jak často a kam se mu zlíbí. Jakmile bylo dosaženo tohoto porozumění, zaujal Taiho postoj s mírně pokrčenýma nohama a rukama lehce spočívajícíma na kolenou. Mladý Američan se stáhl, aby mohl pohodlně kopnout, a na daný signál se vrhl vpřed jako horský kamzík a v okamžiku zasadil svůj kop přesně doprostřed zápasníkova břicha. Výsledek se však sotva shodoval s jeho očekáváním. Jako aktivní fotbalista s jistými nároky se s jistotou těšil, že se jeho oběť zhroutí v agónii na zelený trávník. Ve skutečnosti se však stalo to, že Taiho dal svým těžkým břichem ránu dopředu, díky čemuž se mladý Američan o vteřinu později ocitl v letu prostorem a pak dopadl na záda o několik metrů dál. Neslyšel jsem od té doby, že by se ještě někdy někdo pokusil japonskému zápasníkovi vyhovět jeho přání kopnout jej do břicha.

Také končetiny těchto mužů jsou neobyčejně pružné, o čemž se může přesvědčit kdokoliv, kdož sleduje, jak každý závodník před zápasem střídavě zvedá své mohutné nohy, až se kolena téměř vyrovnají s bradou, přičemž tyto stereotypní pohyby jsou považovány za vzpomínku na kroky, které na osm set bohů japonského panteonu provádělo před jeskyní Bohyně Slunce, aby ji vylákali ven a navrátili tak světlo světu, který se jejím odchodem do ústraní ponořil do temnoty.

Viděl jsem dokonce, jak někteří z těchto mužů provádějí to, čemu my v Anglii a Americe říkáme “rozštěp”, aniž by se nějak extra namáhali.

Pan Mitford (nynější lord Redesdale) ve svých Příbězích starého Japonska vysvětluje, že zápasnická sumo aréna je údajně tvořena “šestnácti balíky rýže ve tvaru jednoho obrovského balíku, podepřeného čtyřmi sloupy na čtyřech místech světových stran, přičemž každý sloup je natřen jinou barvou, a tak spolu s určitými papírovými přívěsky tvoří pět barev, které symbolizují pět zrn” – což je název i stejnojmenného podzimního svátku.

Repertoár tohoto umění zahrnuje celkem čtyřicet osm technik – tedy dvanáct hodů, dvanáct porazů, dvanáct zdvihů a dvanáct hodů přes záda. Pokud se jeden ze soutěžících dostane jen o kousek dál než za vyznačené hranice kruhu, prohrává. Je tedy zřejmé, jak důležitým faktorem musí být v zápase tohoto typu váha soutěžících.

Rozhodčí na těchto soutěžích je důležitou osobou, která musí být důkladně obeznámena se všemi tajemstvími tohoto umění. Kdysi rozhodčí nosil meč, kterým měl spáchat hara-kiri, kdyby byl tak nepozorný, že by vydal chybné rozhodnutí. Dnes je etiketa této pozice méně přísná.

Dá se říci, že zápasníci tvoří samostatnou třídu, protože celkově jejich neobvyklá postava a zachování staromódního účesu na hlavě z nich činí nápadné objekty v davu jejich mnohem drobnějších krajanů a žen. Zápasí nazí, jen s fundoshi neboli přiléhavou bederní rouškou.

Pravidelné zápasy, které se konají v Tokiu a na dalších místech, přitahují tisíce diváků, přičemž největší zápasy v roce se konají v ringu v prostorách chrámu Ekoin. Po skončení každého zápasu je neobyčejně zajímavé vidět, jak vzduch potemní sprškou klobouků, kabátů, deštníků a dalších kusů oblečení, které nadšení příznivci vítězů naházejí do arény a následně je žáci šampiona sbírají, aby je následujícího dne vrátili jejich majitelům výměnou za peněžní dary, které se liší podle štědrosti nebo ekonomických možností jednotlivců. Během zápasnické sezóny se mnoho japonských mecenášů sumo prakticky přestanou věnovat obchodním záležitostem a celé dny tráví sledováním zápasů a sázením na jejich výsledky.

Populární zápasníci jsou také často velmi žádaní mezi gejšami a jinými profesionálními ženami, které se nestydí koupit si jejich přízeň za vskutku obrovskou částku. Většinou jsou však tito muži hloupí, vulgární chlapíci s choutkami a vkusem zvířat.

Současný šampión Hitachiyama je však výjimkou. Rodem patří do třídy shizoku a má středoškolské vzdělání. Jeho abnormální fyzické míry a obrovská síla jej přirozeně přivedly k profesi zápasníka sumo a on se rychle vypracoval na přední místo. Před několika lety navštívil se svými žáky Spojené státy a předvedl tam exhibici před prezidentem Rooseveltem; nepostavil se však proti žádnému z amerických nebo západních šampionů, takže otázka převahy mezi Východem a Západem zůstává stále nerozhodnutá.

Zápasnické cechy neustále hledají novou krev v podobě výjimečně dobře vyvinutých dětí, které by adoptovaly a vychovaly v této profesi; a protože dobrý zápasník může vydělat mnohem více než obyčejný člověk patřící do stejné společenské vrstvy, rodiče statných potomků je zpravidla velmi rádi cechům předávají.

Na jaře roku 1902 se jeden podnikavý Japonec vydal do Jokohamy a v nechutné čtvrti, které se obecně říká “Bloodtown”, shromáždil několik zahraničních zápasníků, které najal na turné po zemi, aby se utkali s japonskými sumo-tori. Byli to Angličané, Američané, Číňan, Švéd a černoch. Švéd byl šampion a skutečně velký a silný muž. Někteří z ostatních však byli zřetelně bledí a hubení. Jejich tenká těla, šlachovité paže a tmavá, mořem ošlehaná, kůže byla ve velkém kontrastu s mohutnými končetinami Japonců. Právě onen obrovský rozdíl ve mně sotva dokázal zažehnout jiskru rasové hrdosti. Navštívil jsem přesto několik zápasů v Shizuoce a měl jsem to potěšení vidět velkého Švéda nejednou vyhrát.

Na černocha s vykulenýma očima a tlustými rty pohlíželi diváci spíše jako na obrovského kašpara a nechávali ho vyhrát každý zápas. Velký Švéd byl naopak úplně jiný typ, a když při jedné příležitosti mrštil svým protivníkem o sloup arény tak silně, že mu zlomil klíční kost, došlo mezi diváky k výtržnostem, a proto musela být dokonce přivolána policie. Je třeba dodat, že ani japonští zápasníci nebyli v žádném případě prvotřídní.

Další japonskou dovedností, kterou pěstují amatéři i profesionálové, je tanec s mečem (kembu). Účinkující nosí hakamu a šátek uvázaný kolem hlavy (hachimaki). Tanec je vlastně pantomimickým přednesem příběhu, jehož slova pronáší společník, který je zpívá s takovým zápalem, že se chvílemi zdá, že mu hrozí nebezpečí prasknutí nějaké cévky, a tedy předčasná smrt. Přesto takový zvláštní tanec záhy přirůstá k srdci a tanečník často prokazuje velkou zručnost při tasení a zacházení s nebezpečnou zbraní jakou je japonský meč katana. Kembu tanec je typicky japonský a návštěvníci této země by ho měli dozajista vidět. Neznalost slov písně – nezřídka nesrozumitelných i pro samotného nezasvěceného Japonce – však nutně snižuje dokonalý požitek z těchto ukázek.

Umění tasit meč, jenž často figuruje v kembu, by se dalo také zařadit do odvětví šermu. Říká se mu iai a stojí za zhlédnutí. Znalec předvede publiku několik úžasných výkonů, jedním z nich je například vytažení zbraně z pochvy s oběma rukama svázanýma. Všechny tyto pohyby jsou prováděny s bleskovou rychlostí a při jejich sledování lze lépe ocenit charakter oněch dávných časů, kdy ten, komu se podařilo jako prvnímu tasit meč, “vyřídil” svého protivníka stejně účinně jako “zlý muž” na Západě se svým šestiraňákem.

S ohledem na všechny tyto aktivity nemohu sdílet pesimistické předpovědi japonských publicistů, kteří v budoucnosti této rasy vidí jen fyzické a morální pohromy. Není pochyb o tom, že nahrazení starého způsobu sezení (kdy se většinu času sedělo ve dřepu), lavicemi ve školách přispívá ke zvýšení vzrůstu japonské mládeže, a i částečné přijetí zahraniční stravy by mělo rovněž přispět k vitalitě rasy. Zavedení masa do armády a námořnictva a snížení množství rýže, kterou vojáci konzumují, již podstatně snížilo počet případů beri-beri (japonsky kakke), která byla dříve obrovskou pohromou.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 6: Vzpomínky mistraBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 8: Esoterické aspekty Bujutsu 1 >>

Autor

One comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *