Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 9: Esoterické aspekty Bujutsu 2

Přečteno: 64

KAPITOLA IX – ESOTERICKÉ ASPEKTY BUJUTSU – dokončení

Japonským učitelem, jemuž vděčím za inspiraci v oblasti esoterických aspektů juda, je pan Nobuyuki Kunishige, veterán, kterému je hodně přes šedesát let a který patří ke škole Shinden Isshin ryu. Pan Kunishige je majitelem a ředitelem padesátimetrového dójó zvaného Shidokan, které se nachází ve čtvrti Shimbashi v hlavním městě Japonska, sotva pět minut chůze od stejnojmenného nádraží. Měl bych říci, že pan Kunishige vyučuje šerm (kenjutsu) i judo, a kromě toho je odborníkem v používání kopí a železného vějíře, v lukostřelbě, plavání a jezdectví; jedním slovem, je důstojným představitelem staré samurajské třídy, která se neomezovala na specializaci v jediném oboru.

Z pohledu fyzické stránky by byl pan Kunishige na Japonce prohlášen za rozhodně velkého. Jeho výška se pravděpodobně pohybuje mezi 5 stopami 6 palců a 5 stopami 7 palců a jeho váha se musí pohybovat kolem 165 liber, ačkoli v mládí byl dokonce o dvacet liber těžší. Kdykoli si oblékne šermířskou nebo zápasnickou výstroj – a navzdory jeho věku ho lze často vidět v akci na žíněnkách – nelze si nevšimnout jeho abnormálně vyvinutého předloktí, což je důsledek neustálého používání šermířského meče bokenu od útlého mládí. V souvislosti s tím, co jsem řekl o rozvoji tréninku břicha, by si člověk, který se o tyto věci zajímá, mohl všimnout také velkorysých proporcí dolní poloviny jeho trupu, ačkoli by bylo mylné se domnívat, že jsou jakkoli totožné s obezitou.

Jeho morální vlastnosti obstály ve zkoušce let chudoby a jsou takové, že pro něj je slovo bushidó něco víc než jen prázdným a povrchním pojmem. V době, kdy je cílem většiny lidí proměnit vše v tvrdé peníze, není známo, že by pan Kunishige své zvláštní schopnosti předváděl pouze kvůli zisku. Pro poučení soukromého kruhu přátel a žáků je zpravidla ochoten předvést nějakou ukázku, ale jinak provozuje ten obor svého umění, který se týká léčení a oživování ve prospěch trpících, a v těchto případech se poplatek řídí finančními možnostmi pacienta. Díky tomu je občas nulový. V nejlepším případě se jedná o částku, která by ruského felčara přivedla do vzteku. Jinými slovy, pan Kunishige považuje za svou morální povinnost reagovat na volání o pomoc, ať už by člověk platil, nebo ne. Já sám se s panem Kunishigem znám od náročných dnů války s Ruskem, kdy jsem v Tokiu zastupoval londýnský deník a věnoval jsem se ve volných chvílích, alespoň v těch, které nebyly vyplněny odpočinkem a duševním studiem, cvičení juda.

Občasné nepřítomnosti v Japonsku na profesních poutích přerušily pokračování našeho přímého styku, ale ten se vždy obnovil, když se naskytla příležitost, a tak když jsem se nakonec rozhodl napsat tuto knihu, velmi přirozeně jsem se obrátil na svého starého přítele a instruktora, aby mi sdělil své poznatky o rozsahu a významu juda neboli jujutsu, a pan Kunishige ochotně souhlasil, že uspokojí mou zvědavost.

Tak se stalo, že jsem se jednoho mrazivě chladného večera uprostřed zimy, japonské kanchu, vypravil do chladného Shidokanu ve společnosti japonského přítele pana Umezawy, skvělého japonského gentlemana a vynikajícího anglikanisty, který laskavě souhlasil, že si poznamená poznámky učitele a poté mi poskytne anglický překlad. Mohu totiž dodat, že ať už člověk mluví hovorovou řečí jakkoli plynně, podrobný záznam přednášky s často používanou sinojaponskou terminologií, není úkol, k němuž by měl přistupovat lehkovážně i uznávaný japanolog, za něhož jsem se nikdy nepovažoval.

Pan Kunishige nás přijal v horní místnosti Shidokanu, kde přednesl svůj projev posluchačům složeným nejen z pana Umezawy a ze mě, ale i z asi tuctu jeho japonských žáků ve věku od pouhých chlapců po mladíky mezi dvaceti a třiceti lety. Pan Kunishige zaujal místo za malým stolem v cizokrajném stylu, na němž svítila slabým světlem levná petrolejová lampa. Pan Umezawa a já jsme byli oba usazeni na židlích u téhož stolu jako ústupek čestným hostům, aby se během řeči udržel náš krevní oběh. Členové čistě japonského učitelského auditoria prostě dřepěli po místnosti po domorodém způsobu s hrdinským předpokladem lhostejnosti k hanebně nízké teplotě. Po těchto jednoduchých přípravách a svolání schůze zahájil pan Kunishige svou přednášku, jejíž zprávu přikládám, pokud možno doslovně přeloženou z japonského originálu.

Na žádost pana E. J. Harrisona, nadšeného studenta juda, který, jak jsem se dozvěděl, hodlá napsat knihu o našem národním umění sebeobrany s cílem seznámit s ním zahraniční veřejnost, si dovoluji promluvit k vám na stejné téma, i když musím přiznat, že se nepovažuji za plně kvalifikovaného, abych se tohoto úkolu zhostil s plnou autoritou.

Především považuji za nutné vést jasnou dělící čáru mezi judem (nebo jujutsu, jak se někdy nazývá) a taijutsu (umění těla). To druhé je odnoží judo a bohužel je často považováno za jeho synonymum. A je to právě taijutsu, které se v dnešních školách obvykle vyučuje pod názvem judo. Je však nutné zdůraznit, že taijutsu je pouze součástí, ale nikoliv celkem juda, protože jinak by judo ztratilo svou základní hodnotu a stalo by se uměním, které se sotva vyplatí učit.

Rozdíl mezi oběma uměními spočívá v tom, že zatímco taijutsu je zaměřeno spíše na fyzickou kulturu, v níž spočívá jeho hlavní hodnota, judo se snaží v určitých mezích vložit do svých vyznavačů moc nad životem a smrtí, přičemž jeho tajemství spočívá v úžasném aiki-no-jutsu. [Japonské slovo jutsu, které znamená “umění”, se obvykle hovorovou zkomoleninou vyslovuje jitsu.]

Naproti tomu taijutsu, jehož hlavním cílem je tělesná kultura, nezahrnuje do svého učebního plánu ate [metody úderů nebo kopů do životně důležitých míst na těle za účelem zneškodnění nebo usmrcení protivníka]. A metody katsu [metody oživování] používané v této větvi juda jsou rovněž jen velmi obecné.

Souboj taijutsu končí v okamžiku, když je jeden z účastníků sražen na zem. V judu nebo jujutsu je tomu jinak. Pouhé shození na zem tu nerozhoduje ani o vítězství, ani o porážce, protože i při shození na zem může expert použít ate, aby svého protivníka dočasně zneškodnil, například v podobě ochrnutí kloubu nebo končetiny, které ho zbaví bojeschopnosti. Navíc taijutsu nezahrnuje tsukide a keashi, části ate, které správně patří do oblasti judo.

Nicméně obě umění, judo a taijutsu, spolu úzce souvisejí. Proto je vhodné, aby studenti začali s taijutsu jako s přípravným kurzem, než se pustí do cvičení judo. Při studiu juda by student nikdy neměl ztrácet ze zřetele nutnost rozvíjet shita-hara [doslova “spodní břicho” – tj. tanden zmíněný v předchozích kapitolách], protože bez správně rozvinuté shita-hara ztratí jeho umění nemalou část své účinnosti. O shita-hara se zmíním později. Pokud se vás protivník v judu pokusí udeřit řekněme do oka, přirozeně se bráníte tím, že zastavíte jeho pěst dříve, než se dostane k vašemu oku, a přitom zasáhnete jeho ruku na životně důležitém místě [kyushó], abyste ji vyřadili. Tento úkon označujeme jako ate nebo atemi. Toto ate je základní charakteristikou umění judo a spočívá v něm jeho velká hodnota.

Ate může protivníka na čas připravit o vědomí, ale v žádném případě není smrtící, neboť poskytuje také prostředky, jak poraženému protivníkovi znovu vrátit život použitím metod katsu nebo kappo. V těchto možnostech spočívá jeho skutečná síla. Mistři některých škol mají sklon oddělovat judo a seikotsu [umění srovnání kostí], ale v mé škole se seikotsu ze zcela jasných důvodů považuje za nedílnou součást juda.

Mezi nejznámější životně důležité body lidského těla, která jsou vystavená útokům, patří ninchu [bezprostředně pod nosem], juka [pod ušima], daino [temeno], kono [? týl], suigetsu [prsní kost], niuka [pod prsy], ekika [pod pažemi] a hihara [boky, zepředu i zezadu]. Tyto části se v naší škole nazývají kiukon [devět orgánů]. Ate zaměřený na kterékoli z těchto míst ovlivňuje vnitřní orgány.

Zde mohu přerušit výklad pana Kunishigeho a konstatovat, že pojmenování těchto životně důležitých míst se poněkud liší podle škol jujutsu a stejně tak některé školy mohou uznávat i další citlivá místa, ale obecně řečeno, pokud jde o citlivější a smrtelně nebezpečné body v lidském těle, jsou školy juda a jujutsu prakticky zajedno; název se může někdy lišit, ale věc je obvykle stejná.

Mám k dispozici tabulky, které jasně ukazují polohu vedoucích vitálních bodů a jejich konkrétní spojení s nervovými centry a vnitřními orgány; není však cílem této práce prozrazovat informace, které by se v bezohledných rukou mohly stát nebezpečnými, tím spíše, že mi tyto informace poskytl bývalý učitel pod slibem mlčenlivosti.

Pan Kunishige dále řekl: “Žebro je obzvláště náchylné ke zlomení při silném úderu. Katsu účinně napravuje zlomené kosti, pokud je správně započato do dvou hodin po způsobení zranění. S pomocí aiki se umění seikotsu osvědčuje zejména v případech, kdy je oběť léčena s ate aplikovaném na některý z devíti výše uvedených bodů.

Právě na tomto místě přednášející uvedl několik praktických ukázek účinnosti aiki a seikotsu, které vybral z vlastních bohatých zkušeností, zejména případ napravení horních obratlů studenta jménem Suzuki, který spadl ze střechy domu a byl již běžnými lékaři prohlášen za mrtvého.
V takových případech, jako je tento, je samotné katsu neúčinné při navracení muže nebo ženy do života. Proto by student judo neměl zanedbávat i výuku umění seikotsu, aby bylo katsu účinnější”.

“Taijutsu je navíc účinné hlavně proti malému počtu protivníků, ale je málo užitečné, když je člověk konfrontován s mnoha protivníky.“ Na důkaz tohoto tvrzení pan Kunishige posluchačům sdělil, že poměrně nedávno byl na městské policejní stanici uspořádán experimentální test, při němž se mistr taijutsu postavil proti třem policistům, přičemž jeho úkolem bylo každého policistu třikrát po sobě odhodit. Zkouška skončila porážkou mistra, který byl svými protivníky pevně zadržen dříve, než mohl splnit podmínky. Pan Kunishige dále tvrdil, že při správné znalosti juda by bylo poměrně snadnou záležitostí přemoci i větší počet policistů, protože mistr by je mohl jednoho po druhém vyřadit z činnosti údery (atemi), a to navíc bez způsobení trvalého zranění, protože by je mohl stejně snadno obnovit.

Pokud se student učí judo, měl by se ho učit důkladně – tj. dokud plně neovládne ate a katsu spolu se seikotsu a aiki [tajemstvím juda]. Je potřeba pochopit, že žádné z odvětví japonského vojenského umění nemají za svůj hlavní cíl zabíjení lidí; jejich hlavním účelem je potrestat zlé lidi. Vojenská ctnost je ve skutečnosti totožná s lidskostí a umění směřují k dosažení tohoto cíle. V judu se často uchylujeme k ate, a proto je tím spíše nutné naučit se katsu i seikotsu. Stejně jako meč není nutně zbraň určená k zabíjení lidí, tak ani ate není určeno výhradně ke způsobování zranění.

Podstata bushidó je obsažena ve vojenském umění. Jistý profesor [Dr. Nitobe] nedávno vydal dílo o bushidó, v němž říká, že bushidó je morální učení, které srovnává s morálními naukami vyučovanými v různých zemích světa; a pak pokračuje poznámkou, že bushidó je nezávislé na šermu, judu a dalších vojenských uměních. V této poslední poznámce s tímto pánem nesouhlasím. Podle mého názoru jsou vojenská umění důležitou součástí struktury, která se nazývá bushidó. Bushidó bez vojenských umění, ať už je jakkoli vznešené a ušlechtilé, by muselo upadnout v nicotu. Věrnost a spravedlnost jsou přikázáními bushidó a vojenská umění jsou základními prostředky k dosažení tohoto cíle. Bushidó ukládá lidem obětovat své životy za věrnost a spravedlnost. Když nás však mimořádná situace vyzývá, abychom zemřeli při obraně státu, budeme jen málo užiteční, pokud neznáme vojenské umění.

O původu a vývoji bushidó panují různé názory. Někteří připisují první z nich nástupu buddhismu, zatímco jiní jej přičítají zavedení čínských klasiků. Já jsem pevně přesvědčen, že bushidó vzniklo již v prehistorických dobách a že jeho původ lze vysledovat až k samotným základům naší říše. Historie poskytuje pro toto tvrzení četné důkazy. Společně s bushidó vzniklo i vojenské umění, které zaznamenalo obrovský rozvoj, jehož jsme dnes svědky.

Bushidó převyšuje náboženství a jiná morální učení v tom, že provinilce okamžitě trestá, zatímco náboženství a morální učení pouze nabádají, aby se zdrželi špatného jednání. Bushidó vyzývá lidi, aby se postavili na pomoc svým bližním v nebezpečí, které jim hrozí od banditů, lupičů a jiných zloduchů, a to i za cenu obětování vlastního života. Člověk, neznalý vojenského umění, může na výzvu bushidó jen málo pomoci druhým, pokud nezná vojenské umění. Ano, tak daleko sahá judo a bushidó.

Nyní přistoupím k několika radám, které mohou být pro studenta judo a vojenských umění (bujutsu) obecně potřebné. Jak jsem stručně uvedl na začátku této přednášky, student vojenských umění by měl klást důraz na shita-hara samurajů a na shita-hara zenu – každopádně zenem je myšlena nejen zenová sekta buddhismu, ale všichni vyznavači této víry.

Shita-hara zenu je subjektivní pohled vlastního nitra (při sezení v zazenu), zatímco shita-hara samurajů vyžaduje jak subjektivní, tak objektivní pohled na sebe sama, založenou na správném pojetí věrnosti a spravedlnosti.

Pod pojmem shita-hara se rozumí kultivace duševní nehybnosti (kokoro wo ugokasanu). Této kultivace není tak těžké dosáhnout, pokud se jí věnujete s důkladnou péčí. Nikdy by člověk neměl ztratit z dohledu svou shita-haru; ať už sedí, stojí, chodí nebo leží, měl by v ní soustředit svou sílu. Kromě neustálé bdělosti nad vlastními emocemi však musí mít žáci na paměti také nezbytnost shinki [shin je “duše”, “mysl”; ki je také “duše”, “mysl”, “temperament”, “humor”], pro trénink shita-hary. Shin a ki se někdy od sebe oddělují a někdy se spojují.

Na tomto místě podal řečník poněkud metafyzické vysvětlení způsobu, jakým lze ovládat shinki, aby se odstranilo vědomí fyzické bolesti subjektu. Zredukujeme-li toto vysvětlení na nejjednodušší pojmy, můžeme říci, že když vás někdo píchne do konečku prstu, cítíte tam bolest, protože vaše mysl se tam okamžitě přesune; kdybyste však dokázali udržet shinki oddělený od něj, bolest byste necítili.
Abyste dosáhli tohoto cíle, je třeba udržet již zmíněný tanden nehybný, zatímco vaše ki je jakoby vypuštěno z těla, ačkoli si zachováváte schopnost si ho v okamžiku vyvolat; když dosáhnete tohoto stupně svého výcviku ducha, lze říci, že jste dokončili úvodní kurz aiki, a podle pana Kunishigeho tento „kurz“ nepředstavuje nepřekonatelnou obtíž a je možné jej zvládnout relativně rychle.

Až budete skutečně zběhlí ve vojenském umění,” pokračoval lektor, “dospějete do stadia, které staří mistři popisují jako Furai muitsu, což lze přirovnat k lehkosti, s jakou vítr přichází a odchází, aniž by zanechal jakoukoli známku pohybu. V aiki lze následně dosáhnout ještě vyšších stupňů.

Já sám mohu praktikovat jen malou část z nich. Ale člověk, který si důkladně osvojil umění aiki, hraničí s božstvím. Jasnovidectví, o kterém se dnes tolik mluví, není nic jiného než součást aiki. Ale aiki lze získat pouze dlouhým a trpělivým studiem, po dosažení nejvyššího stupně zběhlosti v praktických výkonech judo. Aby člověk mohl studovat umění aiki, musí se naučit metodu shinki kiitsu [shin “duše”, “mysl”, “vědomí“; ki “obrat mysli”, “vědomí”, “dispozice”; kiitsu “splynutí” – tj. metoda sjednocení duše a mysli]. Staří mistři mé školy tvrdí, že člověk s plnou znalostí aiki dokáže vidět ve tmě, v mžiku oka zastavit kráčející muže, anebo zlomit meč, kterým se nepřítel ohání, aby jej zabil, a tato slova lze přijmout jako pravdivá. Tento závěr vyvozuji ze své osobní zkušenosti se zastavováním krvácení z nosu a z moderní praxe jasnovidectví. Věřím, že lidé mohou vstoupit do božské říše prostřednictvím neustálé kultury svých duševních a fyzických schopností. Ale ten, kdo se nejprve nenaučil shinki kiitsu, nemůže pochopit aiki. Student udělá dobře, když bude trénovat svou shita-hara, dokud se nenaučí posílat své ki, aniž by hýbal svou kokoro – duší nebo myslí.

Pomocí hypnotizování lze druhého člověka dostat pod svůj vliv a přinutit ho, aby jednal tak, jak mu navrhneme; umění aiki je však ve svém účinku ještě účinnější. Proto je při výuce tohoto umění zapotřebí velké obezřetnosti, protože nezodpovědní lidé se špatným charakterem by jeho neuváženým provozováním mohli napáchat nevýslovné zlo a ohrozit bezpečnost lidské společnosti. Upřímně věřím, že ti, kdo studují judo a další vojenská umění, budou doktrínám bushidó přikládat náležitou důležitost.” Pan Kunishige svůj projev tu a tam prokládal citáty z japonských básníků, ale pro zahraniční čtenáře mají tyto zhuštěné myšlenky jen malou hodnotu.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 8: Esoterické aspekty Bujutsu 1Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 10: Cvičení po přednášce >>

Autor

One comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *