Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 2: Tělesná kultura obecně

Přečteno: 98

KAPITOLA II – TĚLESNÁ KULTURA OBECNĚ

Údajné zhoršování fyzické kondice obyvatel už léta zaměstnává mysl veřejně činných Japonců. Za feudálních časů se třída samurajů z nutnosti věnovala namáhavému životu, zatímco obyčejní lidé, s výjimkou vypjatých okolností, měli vysloveně sedavé zvyky, pokud nepočítáme hodnostáře, jako byl proslulý Chobei z Bandzuinu a jeho soukmenovci, slavní Otokodate ze starého Eda. Mladí samurajové podléhali nejpřísnější disciplíně a pečlivě se cvičili ve všech mužných cvičeních, které je zocelovaly jak po stránce tělesné, tak i po stránce bojového ducha.

V dnešní osvícené době však samurajové již ztratili svá dřívější povolání a kromě vojenských, námořních a úřednických profesí zastávají nyní i jiné životní posty. Můžeme je najít i v podřadných pozicích, někdy slouží jako domácí sluhové, anebo dokonce tahají rikšu v ulicích hlavního města! Kdysi jsem poznal potomka rodiny Hatamoto (šógunův přímý podřízený), který si vydělával na živobytí jako úředník v zahraniční firmě a ve volném čase se věnoval vínu, ženám a zpěvu.

Před několika lety uveřejnily populární tokijské noviny Yorodzu Choho následující poznámky o tělesné kultuře v Japonsku: “Vlastenci této země se s lítostí dozvídají, že japonský lid jako celek je s přibývajícími roky stále slabší a slabší po fyzické stránce. Je pravda, že tělesná výchova byla u naší mladé generace vždy do jisté míry podporována, v důsledku čehož si mnozí naši mladí muži docela oblíbili západní venkovní sporty, jako je baseball a veslování. Je také pravda, že živočišnou stravu, která byla ve feudálním Japonsku téměř neznámá, přijala velká část našeho lidu od doby, kdy tato země začala udržovat styky s Evropou a Amerikou. Vzhledem k těmto skutečnostem by se mohlo zdát, že se tělesné zdraví Japonců mohlo zlepšit. Skutečnost je však taková, že místo aby se zlepšovalo, pomalu, ale jistě se zhoršuje.

A vskutku o tom nelze pochybovat, protože i takové autority jako podplukovník Yokoi a podplukovník Hirano, kteří se dlouhodobě zabývají brannými zdravotními prohlídkami, tvrdí, že výsledky těchto prohlídek ukazují velmi smutnou tendenci ke zhoršování zdraví Japonců. V nedávných projevech k malému shromáždění tokijských novinářů uvedli tito dva důstojníci ve výše uvedené souvislosti několik zajímavých faktů. Z nich se dozvídáme, že procento rekrutů, kteří jsou dostatečně fyzicky silní, aby mohli patřit do první a druhé třídy, se rok od roku neustále snižuje. Dozvídáme se také, že ve srovnání s Evropany jsou průměrní Japonci a Japonky menšího vzrůstu o 3.3 až 3.7 sun¹ a lehčí o 2, resp. 2.6 kwan. Japonský voják je v průměru vysoký 5 shaku a 2.4 sun, zatímco anglický voják má 5 shaku 5.5 sun, ruský 5 shaku 6.2 sun, německý přibližně stejně a francouzský 5 shaku 6 sun; takže vzrůst vojáků těchto čtyř mocností je v průměru 5 shaku 6.13 sun a je větší než vzrůst našich vojáků o 3.73 sun.

Tato čísla jasně ukazují, že naši muži jsou ve srovnání s evropskými vojáky fyzicky méně vyspělí. To není uklidňující, ale co musí mysl japonských vlastenců trápit nejvážněji, je prohlášení našich úřadů, že ze všech společenských vrstev jsou na tom fyzicky nejhůře žáci našich státních i soukromých škol vyššího stupně, tedy těch vyšších, než je střední škola. Studenti císařské univerzity mají v průměru 5 shaku 2.8 sun na výšku a asi 112 liber na váhu. Při procházce v Hongo nebo jeho okolí lze často potkat hubeného, bledého, apatického mladíka oblečeného do uniformy s mosaznými knoflíky, který nese svazek sešitů a spěchá nejistým krokem. Je typickým představitelem univerzitního studenta, z něhož se má skládat budoucí páteř národa. Bude tento národ, až se nechá vést těmito fakticky nemocnými muži, pokračovat s úspěchem ve velkém závodě o to, kdo bude mít větší šanci na úspěch v boji o sebezáchově proti silným a neochvějným národům Evropy a Ameriky?

Takové nářky, jako je ten výše uvedený, jsou dnes méně časté než před rusko-japonskou válkou, která poskytla velmi pádný důkaz, že vyšší hmotnost a vzrůst nemusí nutně znamenat větší bojeschopnost nebo odolnost. Pokud jde o mé osobní zkušenosti a pozorování, zdaleka nepotvrzuji závěry výše citovaných vojáků. Sám jsem měl často příležitost pozorovat, že mnozí Japonci, pro nezkušené oko malí a zdánlivě nijak zvlášť silní, byli ve skutečnosti “solidně stavěni”, jak se říká, a byli tak mrštní, že více než dobře kompenzovali “tupou sílu”. Je bohužel pravda, že lidé tohoto typu nejsou ve většině, ale zamysleme se prosím na okamžik…co však naše země, Anglie? Je v našich větších městech dokonale zdravá postava spíše pravidlem, anebo výjimkou? Pochybuji, že by v případě přijetí branné povinnosti v Anglii byly vyhlídky o mnoho povzbudivější než v Japonsku. Poté, co mi léta před mým příjezdem do země vtloukali do hlavy, jak je všechno japonské malé, jsem byl při první návštěvě Jokosuky poněkud překvapen, když jsem viděl stovky vojáků a námořníků vysokých přes metr osmdesát a mohutně stavěných. V dobách před velkou válkou, kdy bylo možné v Jokohamě nezřídka spatřit ruské modré vesty, byli japonští šviháci v restauracích nižšího typu často známi tím, že bez větších potíží vyháněli moskevské protivníky, kteří byli přitom dost velcí na to, aby „si je dali ke snídani“. Stručně řečeno, Japonec by s další výškou a svalovou hmotou nemusel nutně získat; pravděpodobně by musel obětovat nezanedbatelnou část své současné rychlosti a mrštnosti.

Je notoricky známo, že Japonci importovali několik západních forem sportu a atletických cvičení, ale snad s výjimkou baseballu nelze spravedlivě říci, že by v některé z nich vynikali. Baseball je však hra, která silně vyhovuje jejich konstitučním preferencím, a je to hra, pro kterou je obdivuhodně kvalifikuje jejich rychlá ruka, oko i jejich tělesná hbitost. Sotva existuje škola v Říši, která by neměla svůj tým, a dnes se přední týmy vyšších škol a univerzit (zejména Keio a Waseda) zpravidla více než vyrovnají zahraničním hráčům ze smluvních přístavů a mohou se měřit i s americkými vysokoškolskými hráči.

Mladí Japonci si oblíbili také tenis a nejen v hlavním městě, ale i jinde je možné často vidět, jak se tato hra hraje na volných plochách, někdy s velmi primitivním vybavením. Zahraniční instruktor na tokijské vysoké škole Keio Gijuku před několika lety zavedl mezi studenty ragbyový fotbal a pravidelně se pořádají zápasy mezi místními zahraničními týmy a Japonci, i když v nich jsou Japonci mnohem méně úspěšní.

Ani kriket zatím Japonce nepřilákal. Cyklistika je však nesmírně populární, a přestože se žádný japonský šampión dosud nepřiblížil rekordům ze Západu, země přesto vychovala jezdce, kteří na místních tratích již porazili cizince.

Veslování v zahraničním stylu se ujalo s nadšením, své posádky mají univerzity, školy, a dokonce i mnohé banky a společnosti. Pravidelné regaty na řece Sumida v Tokiu jsou událostí, která se stává součástí společenského života metropole a přitahuje obrovské davy lidí, zejména jarní regata, která se koná v období kvetoucích třešní sakur. Japonské posádky si však ještě obecně neosvojily klouzavé sedadlo, a proto jsou v Jokohamě a Kobe překonávány zahraničními posádkami.

Japonci mají rádi plavání a mezi mladou generací studentů a pobřežním obyvatelstvem lze najít několik vynikajících plavců na dlouhé vzdálenosti. Školy naturálního plavání vyučují toto umění systematicky, a přestože se nejlepší závodní časy v Japonsku nevyrovnají západním číslům, japonský odborník dokáže některé skutečně obdivuhodné výkony – jako například skočit do hluboké vody a udržet polohu, nebo bezpečně skočit do vody, která není výše než bedra, nebo se ve vodě volně pohybuje všemi směry, jako by chodil po pevné zemi. Skutečný znalec sice jen zřídka napodobí ladný vysoký skok Evropana nebo Američana, ale Japonec dokáže skočit z velké výšky a doslova udeřit hrudníkem o vodní hladinu, aniž by se potopil nebo si namočil obličej a hlavu. Jakýmsi záhadným způsobem se mu podaří zabránit bolestivým následkům, které by dopad nevyhnutelně způsobil cizinci, jenž by se o tento výkon pokusil, kdyby neměl potřebné interní znalosti o dýchání. Říká se, že staří samurajové tento trik často používali, když se zbrojí a zbraněmi na hlavě překračovali řeku nebo potok.

Výše uvedená tvrzení lze považovat za naprosto pravdivá, ale je třeba litovat, že místní noviny v Japonsku sice někdy zveřejňují ty nejúžasnější historky o podivuhodných výkonech, které předvádějí domorodí „kapitáni Webbové“, avšak je velmi těžké jim uvěřit. Jednou například popisovaly, jak několik odvážných studentů přeplavalo z Tokia do Jokohamy, což je vzdálenost téměř dvaceti mil, za méně než deset hodin. To by znamenalo, že drželi průměrnou rychlost třicet minut na míli, tedy půl míle za patnáct minut! Nejlepší japonský plavec v Tokiu dosahuje nejlepší závodní rychlosti přes devět minut na čtvrt míle a dobrému zahraničnímu plavci v Jokohamě trvalo překonání půl míle v závodě více než osmnáct minut. K nepravděpodobnosti příběhu přispívá i to, že těchto deset hodin zahrnovalo zastávky na cigaretu, jídlo a zastávku na jistém koupališti v Kanagawě! Tento výkon lze skutečně označit za mimořádný, pokud je pravdivý.
Na druhou stranu, jako ukázka starobylého stylu plavání v Japonsku, může zahraniční čtenáře zaujmout, když jim řekneme, že slavný “kraul”, který je na Západě poměrně nedávného původu, je v Japonsku známý a praktikovaný už stovky let, kromě několika dalších způsobů plavání, které by pro Evropu a Ameriku byly nepochybně objevem.

Studenti univerzit a škol se v letních měsících vydávají k moři, kde systematicky trénují, a těm, kteří si to přejí, jsou poskytovány pravidelné kurzy plavání. Fantasticky oblíbené plavání je oblíbenou součástí pravidelně pořádaných soutěží, a jak již bylo naznačeno výše, některé výkony, které japonští odborníci dokážou, jsou vskutku překvapivé. Při těchto příležitostech i ve stálých plaveckých školách, které existují v různých částech země, se dodržuje velmi přísná kázeň. Žáci jsou pečlivě klasifikováni jako v judu, šermu a všech ostatních formách fyzické zdatnosti; jako rozlišovací znaky se nosí čepice různých barev a žáci pod určitou třídou nesmějí z obavy před nehodami plavat za určitou hranici. Několik mezinárodních soutěží, které se konaly v Jokohamě a Tokiu mezi japonskými a místními zahraničními reprezentanty, většinou skončilo vítězstvím Japonců, i když s malým náskokem, ale téměř ve všech případech se cizinci prosadili v běhu na dlouhou trať, a to ani ne tak proto, že by jejich vytrvalostní schopnosti převyšovaly schopnosti Japonců, jako spíše proto, že v těchto případech japonští mistři v běhu na dlouhou trať nebyli schopni soutěžit.

Nelze také přehlédnout, že zatímco japonští reprezentanti byli prakticky výkvětem národa, cizinci museli vybírat své muže z velmi malého počtu, protože většina z nich má zde v Japonsku nějaké podnikatelské povolání. Nemají proto tolik volného času na trénink podobně jako jejich japonští soupeři. Vzhledem k těmto okolnostem je na jejich úspěchy proti Japoncům třeba být hrdý, i když je třeba litovat, že japonské noviny při informování o takových soutěžích obvykle píší, jako by japonská elita porazila elitu evropskou a americkou.

Střelba z luku je v Japonsku velmi rozšířenou zábavou, téměř v každém městě a vesnici je jedna nebo více střelnic, kde si za velmi malý finanční obnos může každý vyzkoušet své umění. Během prvních let svého pobytu v Jokohamě jsem strávil mnoho příjemných večerů v oblíbeném Dai kyubě v oblíbeném letovisku, které je mezi cizinci známé jako Divadelní ulice a mezi Japonci jako Isezakicho. Správce střelnice byl příslušník třídy shizoku a muž skvělé postavy. Měl pěknou sbírku luků, některé značně staré, skutečné zbraně válečníků z doby ještě před obdobím Meiji. Některé z těchto luků byly tak silné, že jsem je sotva dokázal ohnout, nemluvě o tom, že bych s nimi dokázal vykonat nějaký zásah, ačkoli majitel s nimi uměl zacházet poměrně snadno. Aniž bych se chtěl pouštět do technického popisu používání luku v Japonsku, mohu s jistotou říci, že existuje správný a nesprávný způsob držení luku, natahování šípu, natahování a vypouštění šípu. V této souvislosti si stále vzpomínám na skutečné utrpení, které zažíval statný majitel při těch příležitostech, které se nezřídka stávaly, když jsme s některým z mých společníků nasadili šíp na špatnou stranu luku a drželi ho v nesprávné poloze. Jeden z těchto společníků, kolega novinář z místních zahraničních novin, byl v tomto ohledu nenapravitelným provinilcem. K jeho provinění přispívalo i to, že se navzdory těmto takříkajíc lukostřeleckým herezím vždycky dostal blíž k terči než japonští štamgasti, kteří nikdy nenatáhli luk, aniž by si předtím svědomitě nedopřáli řadu přípravných formálních úkonů, jako je obnažení pravé ruky přehozením bohatých rukávů přes ramena, křečovité zvednutí luku a podobně. Bylo opravdu srdcervoucí pozorovat, s jakou důsledností po všech těch složitých ceremoniálech přesto míjeli terč. Ale i tak si myslím, že mám pravdu, když řeknu, že oni sami by mnohem raději chybovali v řádné formě provedení techniky, než aby skórovali s takovými neomluvitelnými praktikami, jakých se dopouštěl můj přítel, který s doutníkem mezi zuby, či s doutníkem v ruce a současně s lukem drženým vodorovně místo kolmo a se šípem na špatné straně mířil do samého středu terče s opakovanou frekvencí, která mu přinášela nefalšované uspokojení a nešťastnému a ortodoxnímu lukostřelci až nevýslovný odpor.
Na školách vyššího stupně jsou zpravidla k dispozici lukostřelecké střelnice a často se pořádají soutěžní setkání. Standardní luk, který se používá, je vyroben z vrstveného bambusu a je 8 stop dlouhý, zatímco šíp měří 3 stopy a je zakončen jestřábím nebo orlím peřím.

Jezdectví není formou cvičení, kterou by Japonci prozrazovali, že by jím chtěli ohromit či dobýt svět. Protože sám nejsem jezdec, nemohu předstírat, že píšu jako odborník, ale i začátečník dokáže poznat, jestli se dívá na zkušeného jezdce anebo na „pytel brambor“ nebezpečně balancující na vrcholu sedla. Většina japonských jezdců patří do druhé kategorie. Kipling řekl o japonském jezdectvu věci, s nimiž většina cizinců souhlasí, ale je třeba spravedlivě dodat, že i zde, stejně jako ve všech ostatních odvětvích vojenské služby, se vyvíjí zoufalé úsilí o zlepšení, ačkoli se zdá, že Japonci nejsou dědičně uzpůsobeni k tomu, aby vynikli jako jezdci. Zdá se, že průměrný Japonec má od přírody jen málo lásky ke zvířatům, a jak měl nejeden korespondent na frontě během války s Ruskem příležitost poznamenat, voják zpravidla považuje svého koně spíše za nepřítele, kterého je třeba šikanovat, než za přítele a společníka, k němuž je třeba se chovat s láskou.

Samy japonské úřady si jsou těchto nedostatků plně vědomy a v Úřadu pro správu koní, který byl zřízen v roce 1906 pod přímou kontrolou císařského kabinetu a v jehož čele stojí přidělený rada, jež býval ministrem zahraničí, a jehož hlavním úkolem je zlepšit chov koní. Zatímco před válkou s Ruskem se dostihový sport omezoval prakticky jen na dostihy pořádané Nippon Race Clubem, institucí založenou cizinci, ale s japonskými členy, díky úsilí výše zmíněného úřadu, které mělo často podobu dílčích dotací a cen, vzniklo po celé zemi mnoho čistě japonských klubů a v sezóně téměř neminul den bez dostihového závodu.

Japonské zákony zakazují hazardní hry, ale na mítincích Nippon Race Clubu bylo po celou dobu mlčky povoleno sázení a nějakou dobu po válce byla podobná volnost rozšířena i na japonské organizace. Pak se náhle probudily soudní orgány a rozhodly se, že je třeba prosazovat literu i ducha zákona, a v roce 1908 bylo sázení zakázáno. Důsledky byly katastrofální. Většina nově vzniklých klubů, jejichž akcie se vyšplhaly do pohádkových výšin, se náhle ocitla na pokraji bankrotu a mnohé z nich zkrachovaly. Obliba dostihů byla dosud téměř výhradně způsobena hazardním prvkem, neboť Japonci jsou známí spekulanti, a jakmile byl tento podnět a lákadlo odstraněno, návštěvnost dostihových mítinků klesla na mizivé množství.

V tomto případě se ukázalo, že zájmy vojenských a civilních úřadů jsou protichůdné. První z nich by nejraději přimhouřily oči nad zjevným porušením zákona v zájmu zlepšení kvality chovu koní prostřednictvím soukromé iniciativy, kterou k činnosti podnítila vyhlídka na skvělé výnosy, z velké části právě ze sázení. Dnes se sice dostihové závody konají i nadále, ale pozlátko z nich zmizelo a jsou to poměrně bezduché záležitosti. Úřad pro správu koní nicméně nadále nabízí ceny a dotace. Podle Japan Year Book je jeho politikou držet pro službu 1.500 hřebců zahraničních plemen a rozdělovat je mezi knížecí hřebčíny, kde mají být párováni s klisnami domácího plemene. Chovatelský program má trvat dvacet osm let a podle odhadů si vyžádá náklady ve výši přibližně 30.000.000 yenů (3.000.000 britských liber). Japonské domácí plemeno pochází z mongolského plemene s příměsí perské krve, které bylo zřejmě dovezeno již před třemi stoletími. Přední hřebčíny se nacházejí v severních oblastech hlavního ostrova a na Hokkaidó, kde jsou poměrně rozsáhlé roviny.

Nejkvalitnějším původním plemenem je Nambu z prefektur Aomori a Iwate. Dalšími známými plemeny jsou Hokkaidó, Sendai, Miharu a Kagoshima. Díky podnětům, které poskytla Komise pro výzkum koní, začala vláda dovážet zahraniční koně v poměrně velkém množství. Od roku 1906 nakupuje ve velkém, přičemž se jedná o arabská, angloarabská, australská, klusáky hackneys, kočárové koně, tažné koně plemene clydesdale, plnokrevníky atd. V roce 1906 nakoupila správa chovu osmačtyřicet koní, v roce 1907 čtyřicet koní a v roce 1908 asi čtyřicet klisen a čtyřicet čtyři hřebců; lze předpokládat, že tato praxe bude v budoucnu trvale pokračovat.

Je zásluhou japonského jezdectva, že navzdory mnoha přirozeným nevýhodám, v nichž japonští vojáci museli pracovat, se od války podařilo dosáhnout značných úspěchů. Nelze popřít, že průměrný japonský kavalerista má výborný sed, není žádný slaboch a nesnadno se unaví, jak prokázaly některé nedávné testy vytrvalosti.
Jako příklad toho, čeho lze v tomto směru dosáhnout, mohu uvést výkon jedenáctého pluku, který je dislokován v Mandžusku. Zkouška měla podobu dálkové jízdy z Dairenu do Kungčchulingu, což je vzdálenost pěti set mil, jež byla překonána za pět dní, čtyři hodiny a pětačtyřicet minut bez času věnovaného odpočinku.
Podle japonských úřadů byla jediným předchozím jezdeckým výkonem srovnatelným s touto jízdou jízda rakouských vojáků mezi Vídní a Berlínem, ale v tomto případě byla nejen vzdálenost menší, ale i klimatické podmínky způsobily, že zkouška byla neskonale mírnější než ta, které byli vystaveni japonští jezdci. Bylo vybráno patnáct mužů, kteří byli rozděleni do tří oddílů po pěti mužích, jimž veleli poručíci. Oddíly vyrazily ve třech po sobě následujících dnech z parku Fushimi v Dairenu a nesly s sebou dostatečnou zásobu munice, protože se obávaly útoku jízdních banditů. Jak se ukázalo, tato opatrnost byla oprávněná, protože jeden z oddílů byl přepaden bandity u řeky Shaho, ale po prudké přestřelce se podařilo nepřítele zahnat na útěk. Tentýž oddíl druhého dne zabloudil do bažinatého terénu poblíž Kaipingu a čtyři hodiny mu trvalo, než urazil dvě míle. Třetího dne druhý oddíl předstihl první a společně si dopřáli sedmihodinový odpočinek, protože během prvních tří dnů spali v průměru jen jednu hodinu denně a byli na pokraji zhroucení. Čtvrtého dne oba oddíly překročily řeku Hun a vjely do Mukdenu za hlasitého volání svých krajanů “Banzai!”. Nejlepší čas byl uveden výše, nejhorší byl šest dní, jedna hodina a třicet pět minut.

Za moderního režimu se s tělesnou kulturou začíná brzy. Od chlapeckých let je každý zdatný Japonec podrobován výcviku, který zavání militarismem, ačkoli tvůrci tělovýchovných osnov věří, že mladého člověka naučí mnohem víc než jen střílet. Systém v podstatě čerpá ze západních zdrojů. Dr. J. M. Davis ve svém díle nazvaném Křesťanské hnutí v Japonsku podal obdivuhodnou zprávu o tom, co Japonsko dělá ve svých školách, a já z tohoto zdroje vyjímám několik zajímavějších údajů.

Žáci začínají vojenský dril beze zbraně již od věku čtyř let. Na základních školách, kde je dril povinný po celou dobu pěti let, se v prvním ročníku provádí individuální a skupinový dril beze zbraní; ve druhém ročníku se přidává totéž s drilem ve větším počtu (tj. více tříd najednou), zatímco během dalších zbývajících tří let se studenti věnují třem drilům již se zbraněmi. Na středních školách pokračuje vojenský výcvik se zbraní.
Co se týče gymnastiky, vyučuje se Robertsovo cvičení s jednoručními činkami, Lingových deset skupin postupných pohybů, Barnjurnovo cvičení s velkými činkami, určité série efektních kroků a pochody jak jsou definované organizací Y.M.C.A. Springfield.

Výborným zvykem jsou také pěší výlety na dlouhé vzdálenosti, kterých se má zúčastnit celá škola nebo třída. Tyto výlety trvají týden nebo deset dní. Chlapci jsou rozděleni do rot, z nichž každou vede učitel, a tyto roty se dále dělí na družiny po deseti nebo dvanácti chlapcích se svými vedoucími, kteří jsou povinni třikrát denně podávat kapitánovi roty zprávy o stavu svých skupin. Chlapci z vyšších ročníků si nedělají nic z toho, že tímto způsobem denně urazí svých pětadvacet nebo třicet mil. Od každého chlapce se očekává, že si s sebou ponese náhradní oblečení a cokoli dalšího, co bude považovat za nezbytné na cestu.
Ani něžné pohlaví není v otázce tělesné kultury zanedbáváno. Mladé dívky se už neučí, že je správné chodit v jakémsi neustálém předklonu, který má vyjadřovat uctivost, a že je nevhodné aby nohy přesahovaly spodní okraj kimona. Samotný kostým japonské školačky byl upraven tak, aby odpovídal jejím novým fyzickým povinnostem. Obvyklé kimono, které se vpředu rozevírá a v pase je staženo těžkopádnou šerpou neboli obi, je špatně přizpůsobeno namáhavé námaze. Pro ochranu cudnosti nositelky v takových chvílích vymyslely vzdělávací orgány lehkou sukni, obvykle bordó barvy, která zakrývá spodní část kimona a je stažena v pase, přičemž neohrabané obi je odstraněno. Velmi často také mladé dámy nosí místo domácích sandálů nebo dřeváků boty evropského typu. V dívčích školách se nyní věnuje velká pozornost tanečním krokům a delsartovským cvičením, která mají přispět k ladnosti a lehkosti pohybu. Na vyšší škole pro ženy odvádějí v tomto směru vynikající práci profesor Tsuboye a slečna Ineguchi (absolventka bostonské Women’s Normal College). Pochodové a taneční kroky, kalanetika, švédské hrazdy, přeskakovací kůň a basketbal – to vše bylo naturalizováno a pomáhá revolučně změnit tělesnou stavbu budoucích matek japonské rasy. Tzv. „Polní den“ na jedné z předních dívčích škol, kdy žákyně za doprovodu hudby předvádějí své dovednosti, je jednou z nejhezčích podívaných, jakou si lze představit.

Předními spolky pro tělesnou kulturu v Japonsku jsou bezpochyby Spolek vojenského umění (Butoku kai), který byl založen v roce 1895 v Kyótu, a Národní tělovýchovná společnost, která byla založena před devíti lety. První z nich je prosperujícím klubem s téměř dvěma miliony členů, jehož patronem je princ Fushimi a předsedou baron Oura. Má pobočky po celé zemi, v nichž se cvičí a vyučuje judo, šerm, lukostřelba a vodáctví. Má nádherné sídlo v Kyótu, kde byl bývalý chrám přestavěn tak, aby vyhovoval jejím potřebám. V této souvislosti si vzpomínám, že při své první návštěvě jsem si myslel, že můj rikša udělal chybu a přivezl mě na místo, kde se místo fyzického cvičení věnují pouze duchovnímu rozjímání. Tato společnost se těší císařskému patronátu a je dobře vybavena. Vlastní dvě tělocvičny v Tokiu, jednu v Ósace a jednu na Hokkaidó, které jsou pod vedením ministerstva školství. Sídlo společnosti je nyní v Omori, dvě stanice za Tokiem, na tokijsko-jokohamské železnici. V roce 1901 bylo otevřeno ženské oddělení. Absolventům jsou udělována osvědčení pro výuku na všech běžných vyšších školách v zemi.

V Japonsku jsou k vidění automobily i motocykly, ale zatím se nepoužívají k závodním účelům. Ve skutečnosti v zemi neexistuje žádná automobilová dráha a pouze na poměrně omezeném území lze bezpečně jezdit i mírnou rychlostí, protože běžné japonské silnice jsou sotva stejné třídy jako silnice ve Francii a Anglii. Časem se bezpochyby rozšíří používání automobilů a jízdních kol, což přispěje ke zlepšení stavu silnic, který je v současné době téměř nulový. Za zaostalost Japonska v tomto ohledu nepochybně do značné míry může japonská pěší technika. Domorodé dřeváky do mokrého počasí, geta a ashida, zvedají svého nositele několik centimetrů nad zem, a tedy i nad tak přízemní záležitosti, jako je bláto a bahno. A vzhledem k tomu, že sandály i dřeváky se vždy odkládají při vstupu do domu, je zřejmé, že pro Japonce jsou špatné silnice, dokonce i v centru hlavního města, jen jedním z drobných neduhů existence, které je třeba odmítnout se stále připravenou úvahou: “Shikata ga nai!“. (“S tím se nedá nic dělat!”) S postupným nárůstem používání západních bot a automobilů lze očekávat, že v zemi poroste veřejné mínění, které bude trvat na větší aktivitě obcí ve výše uvedené oblasti. V Tokiu již byl založen automobilový klub, který má zahraniční i japonské členy, a protože zastupuje elitu hlavního města, měl by být časem schopen prosadit svůj názor.

POKRAČOVÁNÍ


¹ 1 sun = 3.03 cm, 4 kwan = 0,27 kg, 1 shaku = 30.30 cm, pozn. překladatele

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 1: ÚvodBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 3: Historie a účel juda >>

Autor

One comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *