Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 10: Cvičení po přednášce

KAPITOLA X – CVIČENÍ PO PŘEDNÁŠCE

Po skončení přednášky, jejíž shrnutí bylo uvedeno v předchozí kapitole, se řadoví žáci odebrali domů odpočívat a pan Kunishige pozval svého přítele pana Umezawu, mě a několik dalších vybraných osob k dalšímu pití čaje u hibachi. Chlad v místnosti byl velký a já i pan Umezawa, zvyklí na pohodlí, jsme měli nemalé potíže zadržet své drkotající zuby.

Můj přítel Umezawa se tehdy tak silně nachladil, že musel na několik dní ulehnout do postele. Poslal mi pak žertovný vzkaz, že v jeho případě to muselo být způsobeno nedokonale vyvinutou shita-hara! Ať už to bylo jakkoli, zatímco duševně jsme viseli na každém slovu pana Kunishigeho, fyzicky jsme trpěli a snažili se představit si, že je nám ve skutečnosti velké teplo. Zdálo se však, že naše shita-hara se sotva vyrovnala této výzvě, a tak jsme na jedné straně dál trpěli a na druhé si užívali obrovsky zajímavé vyprávění.

Pan Umezawa, který, ačkoliv se narodil a vyrostl v Japonsku a je synem Shizoku (Shizoku (士族, “rodiny bojovníků”) byla společenská třída v Japonsku, kterou po restauraci Meiji v letech 1869-1947 tvořili bývalí samurajové, pozn. překladatele), jež svého času mohli nosit dva meče, nikdy předtím nebyl uvnitř jujutsu dójó. Projevil proto velký zájem o vystavené zbraně a tréninkové pomůcky pana Kunishigeho.

“Slyšel jsem od pana Harrisona,” řekl, “o některých pozoruhodných výkonech, které vy sám dokážete pomocí aiki. Bylo by ode mne příliš troufalé, kdybych vás poprosil o malou ukázku?“, zeptal se pan Umeazawa.
Sensei Kunishige s téměř instinktivní úctou k japonským zvyklostem, které si za těchto a podobných okolností žádají sebekritiku, okamžitě popřel, že by měl nějaké mimořádné schopnosti, avšak přesto na konci své omluvy vyjádřil ochotu předvést dvě nebo tři ukázky v zájmu našeho zkoumání.

Zde je třeba říci, že jsme v té době již všichni seděli na rohožích. Učitel a ostatní v japonských tradičních oděvech klečeli v seiza, a ti z nás, kteří měli na sobě cizí oděv, zaujímali polohu známou v lidovém jazyce jako agura wo kaku, tj. sed se zkříženýma nohama. Ani jeden z těchto stylů není nijak zvlášť vhodný pro někoho, kdo sedí v obleku evropského střihu; ale pravá japonská pozice seiza je skutečným trápením pro jakýkoliv střih i toho nejlepšího krejčího z obou polokoulí. Žádný z existujících střihů kalhot totiž nedokáže po delší době klečení v seize obnovit, byť jen přibližný tvar nohavic, protože zůstávají vyboulené v oblasti kolen.

Ale nejen oděv trpí praktikováním japonského kleku. Zatímco japonské koleno je úžasně pružné a odolné, díky čemuž se dokáže po celé hodiny přizpůsobovat této poloze, západní koleno je obětí jakési dědičnosti, výsledkem staletí beznadějné závislosti na určitém typu židle, z čehož vyplývá, že až na velmi vzácné výjimky musí být cizinci, pokud se snaží být zdvořilí a napodobují v tomto ohledu své japonské přátele, kvůli křečím v nohou odváženi z domácích akcí improvizovaným sanitním sborem. Mám za sebou nepoměrně větší výcvik než průměrný cizinec, ale přesto bych raději dvě hodiny seděl na židli a poslouchal japonskou divadelní hudbu, než abych se polovinu této doby krčil po japonském způsobu u nejpřitažlivější gejši ze čtvrti Shimbashi v japonském hlavním městě.

Tato zdánlivá odbočka mě přivádí k bodu, kdy mě pan Kunishige vyzval, abych si kleknul do seizy čelem k němu. Udělal jsem to, jak nejlépe jsem uměl. Pak mi nařídil, abych ho chytil za obě uši a tahal za ně tak silně, jak se mi zlíbí. Bez dalších řečí jsem poslechl. Nejsem zrovna slaboch, ale moje nejzoufalejší snaha neměla na výraz tváře pana Kunishigeho, ani na jeho uši, žádný účinek.

Sparťan by možná dokázal skrýt utrpení, které prožíval, pod maskou lhostejnosti, ale žádný Sparťan, kterého historie zná, neměl uši, které by přežily bez úhony škubání, jemuž jsem vystavil příslušné orgány pana Kunishigeho. A co víc, sensei Kunishige při všem tom tahání nezměnil polohu na polštáři. Na konci minutového cvičení jsem začal mít pocit, že stejným způsobem a se stejnou vyhlídkou bych mohl vyčerpat své síly na lvech z Trafalgarského náměstí nebo na soše egyptské sfingy.

Nakonec se pan Kunishige zeptal: “Jste spokojen?” Když jsem řekl, že ano, udělal jednou rukou jakýsi pohyb, a poté jednoduše poznamenal: “Teď vám síly ubydou,” a poté, bez jakékoli vnější pomoci se zapřel o klouby prstů a táhl mě v kleče za sebou, zatímco jsem ho stále držel za uši, co mi síly stačily. “Ach, má pravdu,” potvrdil jsem jeho tvrzení. Skutečně jsem se cítil zcela vyčerpaný.

Stejně tak jsem byl chvíli odpočinku vyzván, abych se jednou, a později i oběma rukama zapřel o širokou hruď pana Kunishigeho a pokusil se jej odtlačit; žádné mé úsilí s ním nemohlo pohnout o nic víc než s horou Fuji, zatímco jeho malíček lehce přiložený k mému tělu ve vteřině narušil mou rovnováhu a já neměl sílu vzdorovat.

A poté jsem uchopil učitelovu pravou ruku, a co nejsilnějším úderem jsem udeřil špičkami jeho natažených čtyř prstů o tvrdou zem a následně na ně zatlačil, seč jsem mohl. Je třeba říci, že ani prsty Sandowa by takovému zacházení nedokázaly dlouho odolávat, aniž by byly znehybněny nebo zlomeny, zatímco samotná bolest by je po několika vteřinách donutila se podřídit. Pan Kunishige mě však nechal působit na jeho klouby s naprostou bezstarostností. Zatímco já jsem začal svým úsilím rudnout v obličeji, pan Kunishige oslovil pana Umezawu a klidně ho upozornil, že pokud by v tuto chvíli pociťoval bolest, jeho rysy ve tváři by to nakonec prozradily. Přesto výraz jeho tváře zůstával i nadále naprosto normální. Když jsem pak už nemohl nic dělat, ale stále jsem pokračoval v tlaku, udělal stejný pohyb levou rukou jako v prvním případě, a poté poznamenal: “Teď už ho opustila síla,” a se sotva znatelným úsilím vytáhl svou pravou ruku z mého usilovného sevření. Ani pan Umezawa, ani já jsme nedokázali udržet jeho ruku déle než několik vteřin. Poté pan Kunishige aplikoval to samé na nás. Hned první zatahání pana Kunishigeho za mé uši způsobilo, že zlověstně zapraskaly, a stejně tak to bylo s našimi prstními klouby. Ta bolest byla prostě nesnesitelná.

Podobný charakter měl i pokus, při němž vzal dlouhý pásek od kimona, svázal oba konce k sobě a takto vytvořenou smyčku přehodil kolem svého krku i kolem krku žáka s hodností nidan. Poté požádal žáka, aby se od něho snažil co nejvíce odtáhnout, a to nejen hlavou a krkem, ale i s pomocí obou rukou, které držely pásek z obou stran. Netřeba dodávat, že pan Kunishige se ani nepohnul, dokud po chvíli nezačal s využitím aiki couvat a s naprostou lehkostí nepřitáhl svého protivníka tak, že jeho nohy opustily žíněnky a on se svalil dopředu proti svému učiteli. Poté by asi již nikoho nemělo překvapit, že pro pana Kunishigeho bylo velmi snadnou záležitostí táhnout po místnosti i nás dva současně, a to i přes naše zoufalé snahy tento „kompliment“ opětovat. Nejpozoruhodnějším rysem všech těchto ukázek byla zcela očividná absence stresu a napětí na straně učitele.

Dvě okolnosti úplně vylučuji, jednak hypotézu, že by pan Kunishige mohl některý z těchto výkonů provést díky své vyšší fyzické síle. Je to starý muž, je mu již hodně přes šedesát let. A zadruhé je, že tyto sebelepší výkony zopakoval proti nejsilnějším mužům v říši v osobách obrovských sumo-tori neboli profesionálních japonských zápasníků sumo. Když k tomu připočteme fakt, že 300 liber váhy není pro tyto “hory tuku a svalů”, jak je trefně nazval jeden anglický spisovatel, nic neobvyklého, získáme mnohem lepší představu o povaze výkonů pana Kunishigeho, protože jeho vlastní maximální váha v době psaní tohoto článku nepřekročila 160 liber.

Je zřejmé, že se nebavíme o tom, že by pan Kunishige dokázal nějaký zázrak. Ať už je to jakkoli, jisté je, že poté ještě v rámci závěrečné ukázky zvedl prsty žhavý obsah japonské dýmky a několik okamžiků jej držel mezi palcem a ukazováčkem, aniž by se popálil anebo při tom trpěl nějakou bolestí.

Ještě nevysvětlitelnější, měřeno obecně uznávanými měřítky západní lékařské vědy a praxe, je systém pana Kunishigeho při poskytování první pomoci, jak jsme se o něm zmínili v předchozí kapitole. Jak tam bylo uvedeno, metoda resuscitace používaná ve většině jujutsu škol, včetně Kodokanu, vyžaduje přímý fyzický kontakt s pacientem. U pana Kunishigeho tomu tak není, nebo tomu tak alespoň nutně být nemusí. Mezi lékaři v oblasti, kde pan Kunishige žije, je všeobecně známo, že opakovaně přiváděl k vědomí muže a ženy, které běžní lékaři považovali již za mrtvé, a to i pouhým výkřikem kiai, jak jsem již popsal dříve, který je však prostředkem hluboce zakořeněné síly zvané aiki, jež má vycházet z místa zvaného tanden.

V jednom z těchto případů spadl dělník z velké výšky a málem si zlomil páteř. Pracoval na nových budovách Ministerstva spojů poblíž nádraží Shimbashi, kde se tato nehoda stala. Jeden výkřik pana Kunishigeho mu vrátil unikající život, nebo jak by řekl sám pan Kunishige, vlil do něj trochu života, a umožnil mu postavit se na nohy, načež měli lékaři možnost pokračovat v jeho léčení dalšími prostředky.

V mnoha těchto případech pan Kunishige však ani nepředstírá, že by chtěl dosáhnout trvalého vyléčení; to, k čemu se zavazuje, je oživit pacienta, který by při ortodoxním způsobu léčby často již zemřel.

Zde jsou další dva příklady jeho daru, které se mi ještě vybavují. Chlapec jednoho souseda pomalu umíral v hrozných bolestech a zdálo se, že nic z toho, co mohli udělat běžní lékaři, nedokázalo pacientovo utrpení zmírnit. Nakonec byl o pomoc požádán pan Kunishige. Ten prostě začal na dítě mluvit klidným a vyrovnaným tónem hlasu a vysvětlil mu, že on i otec dítěte jsou na cestě do Ryógoku, aby se podívali na ohňostroj, který se každoročně koná na řece Sumidě a je v japonštině známý jako kawa-biraki neboli “otevření řeky”. Dítě okamžitě podlehlo hypnotickému kouzlu pana Kunishigeho a začalo se usmívat. Všechny příznaky bolesti zmizely a z nadšených výkřiků dítěte bylo zřejmé, že jasně vidí subjektivní obraz, který mu zvláštní schopnost pana Kunishigeho umožnila vizualizovat. Tak, jak mu pan Kunishige popsal jízdu tramvají do Ryógoku, příjezd na místo, obrovské davy lidí, hluk, smích, řeku, vybrnkávání shamisenu z čajoven na jejích březích a bárky s gejšami na její hladině, oslnivé osvětlení a ohňostroj; a dítě v duchu blaženě a bezbolestně přešlo do příjemného prostředí. V tomto případě bylo dítě však bohužel odsouzeno k záhubě, a jakkoli mohla síla pana Kunishigeho dočasně povzbudit slábnoucí schopnosti, nemohla dosáhnout trvalého vyléčení.

Ve druhém případě byla opět předmětem zkoumání čilá dívka, která trpěla krvácením z nosu toho nejúpornějšího a nejsilnějšího typu. Nic z toho, co mohli udělat lékaři v okolí, nepomohlo a situace začala vypadat beznadějně, když jeden dělník, který náhodou věděl o pověsti pana Kunishigeho, poradil rodičům, aby dítě odnesli k němu. Nakonec se tak i stalo. Dítě bylo stále při vědomí a mohlo poslouchat pokyny. Položili ji na rohože kousek před lékaře, který na ni upřel oči, vydal kiai a sjel rukou dolů. V okamžiku, se výtok z jedné nosní dírky úplně zastavil a ten z druhé se snížil na pomalý čůrek. Druhé kiai odstranilo i toto a vyléčení bylo dokončeno. Od té doby dítě krvácení z nosu nikdy netrápilo.

Umění pana Kunishigeho je velmi často využívané. Náhodné srážky, pády a údery při cvičení jujutsu mají často za následek “krvavý nos”, ale když je pan Kunishige po ruce a zastaví rudý proud krve, žáci na takové maličkosti nemyslí a rychle se vrací dál do tréninku.

Jeden můj přítel, mladý student jménem Miyachi, shodan z Kodokanu, žil nějakou dobu u pana Kunishigeho jako jeho shósei, tj. mladý muž/student, kterému starší pán za služby v domě, jako je úklid a vaření, poskytuje zdarma stravu a ubytování. Než se Miyachi stal shóseiem pana Kunishigeho, neměl příliš velkou důvěru v esoterické schopnosti těchto učitelů staré školy, a tak když při jedné příležitosti i on zjistil, že mu silně teče krev z nosu, cítil se spíše pobaveně, když se pan Kunishige nabídl, že ho vyléčí obvyklým způsobem. Věděl však, že by neměl vznášet žádné námitky, a doslova se podřídil učitelovým pokynům. Výsledkem bylo, že byl vyléčen během několika vteřin. Když mi popisoval své pocity, řekl, že když na něj pan Kunishige soustředil svůj pohled, jeho výraz byl prostě děsivý, a že při výkřiku kiai měl pocit, jako by mu od špičky nosu až k čelu začal stékat tenký pramínek studené vody, po kterém proud krve zmizel. Je tedy zřejmé, že víra v účinnost systému pana Kunishigeho není v žádném případě podmínkou.

Lékaři, kteří byli ohromenými a zmatenými svědky schopností pana Kunishigeho resuscitovat tam, kde všechny prostředky tradičního přístupu naprosto selhaly, ho prosili, aby jim vysvětlil, jak se to dělá. Na všechny takové prosby Kunishige odpověděl, že při nejlepší vůli nemůže předat potřebné informace, dokud student neprojde tvrdým výcvikem v jujutsu, bez něhož by byly i ty nejpevnější břišní svaly vyvolané hlubokým dýcháním málo platné.

A propos, pan Kunishige rád s uznalým smíchem vypráví, jak se před mnoha lety v Kyótu dostal do křížku s jedním z kněží zenové sekty, která zdůrazňuje hluboké dýchání jako nezbytný průvodní jev svého systému mentální koncentrace, jehož výhody, pokud jde o ně, by ani pan Kunishige nechtěl popírat. Někteří z nejslavnějších mužů japonských dějin, starověkých i moderních, včetně Togy, Kodamy, Oyamy a mnoha dalších, by totiž ochotně dosvědčili, že praktikují praxi zazen, jak je označována zvláštní metoda několikahodinového sezení v hluboké meditaci, která představuje jednu z nejpozoruhodnějších praktik této sekty. Důležité však je, že meditace není vším, a právě v souvislosti s touto fází tématu se pan Kunishige a kněz sekty zenu dostali do slovní přestřelky.

“Ano,” řekl první z nich poté, co zdvořile a pozorně vyslechl dlouhou rozpravu svého protivníka o přednostech tohoto systému, „to je všechno v pořádku, dokud klečíte osamoceně a nikdo vás neruší. Tam můžete rozvíjet svou shita-hara do obrovských rozměrů; ale jakmile sestoupíte ze svého posedu a postavíte se proti bujinovi, který svou shita-hara rozvíjí nikoli nekonečným dřepěním, ale neustálým pohybem, kde pak je vaše shita-hara?” A poté mu pan Kunishige, podobně jako jsem popsal již výše, že pouhým dotykem jediného prstu jej převrátil ze stabilního kleku v seiza. Není třeba dodávat, že se vyznavač zazenu nesmírně rozčílil a naštvaně odešel.

Nejsem nic jiného než praktik a vyprávěním tohoto příběhu nechci nijak zazen shazovat, o němž ostatně pozitivně pojednávám na jiném místě těchto stránek; ale fakta jsou fakta a člověk se nemůže připravit na bouři a stres světa tím, že se bude snažit objasnit abstraktní a konkrétní jevy pomocí čistě subjektivních postupů, nezávisle na praktické vlastní zkušenosti.

Judo, jujutsu a jejich základní okugi a hiden neboli esoterické metody a praktiky, mají právě tuto přednost před mnoha středověkými západními formami intelektuálního a fyzického tréninku. Jejich hlavní výhoda spočívá v tom, že jsou jak subjektivní, tak objektivní; jejich teorie a praxe jdou ruku v ruce a přitom se od studenta nežádá, aby toto vše přijal jako absolutní nezpochybnitelnou pravdu, teorii nebo princip, kterou by nešlo nijak prokázat praktickou zkušeností jako pravdivou. Z tohoto důvodu tvrdím, že kdyby Japonsko nedalo světu nic jiného než toto, zasloužilo by si uznání a vděčnost Západu i zbytku Orientu.

Slyšel jsem, že jako námitka proti judu se uvádí, že má tendenci dělat z mladých mužů surovce. I zde musíme být velmi opatrní v terminologii. Pokud jde o to, co je brutalita, záleží hodně na úhlu pohledu. Vaše dáma by nepochybně považovala za brutální i třeba ping-pong a pravděpodobně by se nechala slyšet, že i fotbal je brutální, protože se hráči občas zraní. A že box, zápas a zkrátka téměř všechna fyzická cvičení, do nichž vstupuje faktor osobní rivality, jsou brutální z obdobných důvodů. Upřímně řečeno, abych použil expresivní amerikanismus, nemám pro takové lidi ani pro takové argumenty žádné pochopení. Pokud bychom zde podobné aktivity neměli, během několika generací by se svět stal velmi změkčilým a přecitlivělým místem k životu, kde by se nikdo nedokázal postavit žádným strastem ať již lidským, nebo Matky přírody.

Nebo pokud takové změkčilé teorie bude uplatňovat celý Západ, i když spěchám také hned dodat, že nevěřím v možnost či pravděpodobnost takového katastrofálního tvrzení, jen tím uspíšíme den, kdy si z nás Orient udělá snadnou kořist.

Pokud se však brutalitou rozumí typ osobního charakteru, který svého nositele navádí k tomu, aby zlehčoval tvrdé údery a zranění, které utrpěli druzí, protože je zvyklý sám zlehčovat i vlastní podobné dočasné nepříjemnosti, pak klidně a s radostí přiznám, že judo je brutální sport. A jediná rada, kterou mohu nabídnout těm, kdož si myslí, že by se lidstvo mělo balit do vaty, a z obavy před zlomeninami držet “touto stranou nahoru a opatrně“, pro ně je určena stará dobrá shakespearovská rada: “Kdo nemá žaludek na boj, ať odejde.”

Ale jen proto, že student juda nikdy nedělá povyk, ale na první pohled téměř chladně přihlíží, i když je někdy jeho dobrý kamarád odveden z dójó se zlomenou klíční kostí, prasklým kolenním vazem nebo dočasným otřesem mozku, neznamená to, že s ním nesoucítí. Dá se říci, že právě jeho chladnokrevnost ho kvalifikuje tím lépe pro úkol poskytnout první pomoc, a v žádném případě nejsou zanedbány nejnutnější kroky k okamžité pomoci oběti některého z těchto neštěstí.

Jakýkoliv rádoby reformátor, který se snaží odstranit veškerou bolest tím, že se pokusí zcela vyhnout nebezpečí, začíná ze špatného konce. Judo neučí bezdůvodně studenta vystavovat se nebezpečí. Učí ho, jak jej nejlépe snášet, když se mu nebezpečí postaví do cesty. Také díky fyzickému a morálnímu výcviku, který judo poskytuje svým nejlepším žákům, jsou pro studenta juda zážitky, které by pro změkčilý typ mladého muže byly nesnesitelně bolestivé, pozitivní a časem i doslova příjemné.

Lze tedy dokázat, že až do určitého bodu je i bolest subjektivní záležitostí a je otázkou individuálního temperamentu. A díky tomu lze naprosto logickým souhrnem dojít k závěru, že s bolestí se lze nejúčinněji vypořádat tak, že jí subjekt, tj. naše tělo, učiníme téměř neproniknutelnou. To také znamená, že pokud nelze bolest odstranit, lze alespoň rozumně omezit její oblast působení.

Z toho i vyplývá, že upřímně řečeno, nelze vymyslet žádnou formu tělesného cvičení schopnou všestranného rozvoje, která by byla zcela prosta prvku ohrožení života a zdraví, neboť osobně odmítám souhlasit s tím, že osamocené přetahování s pružinovými činkami nebo gumových snopců je pro tento účel dostačující, i když jako vedlejší a pomocný prostředek k témuž cíli je lze v rámci možností vřele doporučit.

Přijmeme-li toto elementární a základní tvrzení, můžeme prohlásit, že dokonalého tělesného rozvoje, který považuji za ušlechtilý cíl sám o sobě, nelze dosáhnout bez přijetí těchto rizik pro život a zdraví. Je pravda, že boxer i judista způsobují bolest, i když ji sami snášejí, ale nezpůsobují ji bezmocné a nedobrovolné oběti, nýbrž svobodnému člověku, který nachází potěšení a radost v tom, že může uplatnit své fyzické i duševní schopnosti, když uniká trestu, a že se tiše usmívá a snáší ho, když se ukáže, že je nevyhnutelný.

Ať si ti, kdo dávají přednost něčemu méně namáhavému, vytyčí vlastní linii chování, ale ať se také zdrží otravného a dokonce až úředního vměšování do života těch, kdo mají pocit, že se neobejdou bez fotbalové atmosféry, vzrušujícího souboje s mičudou, nebo nejplnějšího uplatnění všech tělesných a duševních schopností v boji o pád na změkčené žíněnce japonského tatami.

Nemám nic než plné pochopení pro ty, kteří se bez vlastního přičinění nemohou těchto zápasů účastnit, a stejně tak nemám nic než opovržení pro ty, kteří, protože se jich sami nemohou nebo nechtějí účastnit, by v tom rádi zabránili ostatním. Lékem pro tyto změkčilce je pořádné rozdrcení metodami, které jsou pro ně středověkými torturami nehodnými moderního civilizovaného člověka.

POKRAČOVÁNÍ