Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 8: Esoterické aspekty Bujutsu 1

Přečteno: 93

KAPITOLA VIII – ESOTERICKÉ ASPEKTY BUJUTSU

V klasickém díle pana Basila Halla Chamberlaina, „Things Japanese“, se v kapitole Esoterika objevují následující poznámky, které stojí za to citovat jako úvod do dnešního tématu: “Když Angličan slyší slovo ‘esoterika’, první, co ho pravděpodobně napadne, je buddhismus, druhé pak jméno pana Sinnetta nebo paní Besantové. Avšak v Japonsku je situace poněkud odlišná.

Nejen náboženství, ale i každé umění, každá zábava je nebo byla svým způsobem esoterická – poezie, hudba, výroba porcelánu, šerm, dokonce i fotbal, sádrování zlomených kostí anebo třeba vaření. Esoterika zde v Japonsku zcela jistě není vnímána stejným měřítkem, jako u nás v Anglii a vlastně v celém Západním světě.

Nejedná se o nějaká mysteriózní tajemství zahalující zvláštní nadpřirozené věci. Je to spíše jakýsi obecný postoj mysli, a to postoj přitom velmi přirozený, pokud si dáme tu práci, abychom jej pochopili.

Rozumní lidé také nenosí své srdce na dlani, aby jej ostatní mohli zraňovat. Proč by to měl dělat jakýkoliv umělec se svým uměním? Proč by měl znesvěcovat své umění zasvěcováním nehodných osob do jeho hlubokých principů a zásad?

Nejde tedy o pouhou otázku účelnosti či delikátnosti a dobrého vkusu. Je to otázka možnosti a nemožnosti. Pouze určití žáci jsou od přírody uzpůsobeni k tomu, aby určité věci pochopili; a určité věci lze vyučovat nejen slovem, ale pouze tehdy, když člověk dokáže vnímat předávané informace i duchovní cestou. Navíc je tu otázka peněz. Lze říci, že esoterické vyučování toho kterého umění plnilo v dávných dobách podobnou funkci jako náš moderní patentový systém. Takové jsou, zdá se, hlavní body tohoto abstraktně uvažovaného tématu, který si nyní probereme. Chcete-li se svými japonskými přáteli hovořit o esoterice, zmiňte slova hiden, “tajná tradice”; hijutsu, “tajné umění”; a okugi, “vnitřní tajemství”, která hrají v japonské historii a literatuře velmi pozoruhodnou roli.

Zbývá mi ještě dodat: “Z kritického hlediska si čínská a japonská esoterika zaslouží důkladné prozkoumání kompetentní osobou. Osobně si však nemyslím, že by se tím moudrost světa o mnoho rozšířila. Domnívám se však, že by osvětlila některá z nejpodivnějších zákoutí lidské mysli.”

Hodně samozřejmě záleží na individuální definici moudrosti, na kterou se názory nutně liší. O čínské esoterice nevím nic a o japonské esoterice obecně velmi málo. Ale o té větvi japonské esoteriky, která patří k tomu, co lze obecně nazvat bujutsu, doslova “vojenské umění”, mohu oprávněně tvrdit, že něco vím – z hlediska japonského odborníka nepochybně stále velmi málo, ale přesto pravděpodobně více než kterýkoli jiný žijící cizinec.

A když mluvím o znalostech, mám na mysli spíše právě ty teoretické než praktické uplatnění těchto znalostí, protože i mezi japonskými odborníky je počet těch, kteří v umění judo nebo jujutsu, kenjutsu (šerm), tessen (používání železného válečného vějíře), naginata (cvičení s kopím), kyujutsu (lukostřelba), plavání a příbuzných dovednostech dokáží prakticky využít esoterické znalosti, velmi omezený.

O tom, že za feudální éry, kdy samurajova dovednost například v šermu nebo zápasu mohla kdykoli představovat jedinou pojistku proti náhlé smrti, byla situace zcela jiná. To, co vím z první ruky o výkonech, které jsou možné i nyní v éře takzvaného osvícenství (Meiji) mezi několika vynikajícími muži, které osobně považuji za skutečný výkvět národa, mě dává jistou důvěru k tomu, abych věřil všem těm příběhům o dávných válečnících, které by se průměrnému cizinci mohly zdát prostě mýtické a smyšlené.

Omezím-li se na “vojenské umění” a budu-li tedy pod tímto výrazem chápat individuální dovednosti v používání přirozených i vyrobených zbraní, neváhám prohlásit, že výrok pana Chamberlaina v úvodu této kapitoly vyžaduje ještě další upřesnění. Dokonce půjdu ještě dál a tvrdím, že v tom, co se týká základních a nejdůležitějších principů umění individuální obrany a útoku, se my, Západoevropané, máme rozhodně co učit.

Naštěstí je tu stále ještě malá skupina, jejichž členům se v Japonsku podařilo uchovat, a lze jen doufat, že i zachovat, zbytky podivuhodných esoterických (možná by v současnosti bylo nejvhodnější použít spíše „vnitřních aspektů”, jelikož vnímání slova „esoterických“ je velmi silně ovlivněno západním vnímáním jako něco, co souvisí s duchy, kabalou apod., pozn. překladatele) schopností starých mistrů.

Otázka správné terminologie při psaní o věcech, které jsou průměrnému západnímu člověku zcela cizí, představuje nutně nemalý problém. Kromě jednoho tématu, které jsem si vybral pro následující stránky, se zříkám jakýchkoli zvláštních vědeckých a filozofických znalostí. Navíc následující řádky nepíši pro odborníka v některém z oborů, ale pro běžného čtenáře, a při volbě výrazů jsem se řídil výhradně snahou, aby mé pojetí bylo co nejjasnější a nejsrozumitelnější, jak to povaha tématu dovolí.

V současné době je zřejmě zapotřebí mnoho vysvětlení, abych předešel a pokud možno odzbrojil námitky některých odborníků, že použité definice, nebo obecně používaný jazyk v této knize, nejsou “vědecké”. Když zde tedy mluvím o esoterických silách, nechci se odkazovat k co nejpřesnější a nejvíce vyčerpávající etymologii tohoto slova; mým záměrem je představit tu spíše něco přirozeného než nadpřirozeného, přičemž tento druhý termín by se měl v této době již považovat za přežitý a zastaralý.

Dalším bodem, který si rovněž žádá zdůraznění, je to, že ačkoliv chválu, kterou mohu použít na pravého japonského bujina – tedy člověka, který se těší esoterickým znalostem, ale nikdy je nezneužívá ke škodě společnosti – se v žádném případě nevztahuje na běžné Japonce, k nimž nechovám žádnou mimořádnou úctu ani obdiv.

Možná, že skeptiky přesvědčím, že není mé povídání není a priori výsledkem nějakého unáhleného úsudku nebo jakési nedůstojné snahy posílit “místní kolorit” a “lidský zájem”, když otevřeně řeknu, že poměrně dlouhý styk se spoustou Japonců nezřídka posílil můj údiv nad tím, že bujin typu, který budu dále popisovat, patří k téže rase jako běžný Japonec.

Bujin tohoto typu – i v Japonsku dost vzácný – ztělesňuje výkvět právě těch vlastností, které průměrnému Japonci zřejmě chybí. Některé z těchto vlastností může mít průměrný Japonec alespoň částečně, zatímco jiné má v mnohem menší míře než průměrný Angličan nebo Američan. Zjistil jsem, že příliš mnoho Japonců je “lajdáků” – žádné jiné slovo snad nevystihuje přesněji druh charakteristiky, kterou mám na mysli – nespolehlivých, bohužel málo zodpovědných, nedochvilných a velmi vzdálených definici slova spolehlivost.

V mnoha Japoncích se také projevuje krutost, která se projevuje podivnou lhostejností k utrpení zvířat, a v Japonsku je nezřídka vidět dospělé, jak se smějí a usmívají, zatímco jejich mladí svěřenci úmyslně týrají nějaké zatoulané kotě nebo štěně.

Zatímco japonský bojovník je tvrdý jako hřebík a je mnohem schopnější snášet fyzickou bolest než jeho západní vrstevník, průměrný Japonec s usedlými zvyky si odskočí od své každodenní práce kvůli nějakému lehkému onemocnění, kterému by se anglický nebo americký školák dozajista vysmál.

Inteligentní Japonec by i velmi pravděpodobně sám jako první připustil, že domorodá povaha má sklon utíkat do extrémů. Tato tendence pomáhá vysvětlit mnoho překvapivých kontrastů a rozporů v samotné rase i v termínech, které nezaujatý zahraniční pozorovatel dokáže ve svém srdci použít ve vztahu k této rase; je totiž možné, že téměř jedním dechem projeví opovržení a nechuť k jedné třídě Japonců a bezmeznou úctu a obdiv k jiné, zatímco nezasvěcenému posluchači se nadávky i chvála mohou zdát přehnané.

Pravdou je, že obojí je oprávněné. Intelektuálně, morálně i fyzicky nacházíme oba extrémy v ukázkovém provedení. Jsem ochoten tuto skutečnost připsat klimatickým vlivům více než jakémukoli jinému jednotlivému faktoru. Navzdory občasným jasným obdobím je podnebí Japonska v důsledku nadměrné vlhkosti a přírodním katastrofám, kterému je země vystavena v důsledku své zeměpisné polohy, vysloveně vyčerpávající a deprimující.

Z toho vyplývá, že jen ti, kdož jsou obdařeni nadprůměrným podílem tělesné a duševní vitality, pociťují od přírody sklon “vyrazit ven a hýřit”, jak to někdy formulují naši američtí bratranci; obvyklejší je záliba v čaji, cigaretách, když už nic silnějšího, a obecně v dolce far niente (slast z nicnedělání). Ti, kdož podlehnou uspávacím pokušením klimatu, budou s postupem času tělesně, duševně i morálně stále ochablejší a ochablejší; zatímco ti, kdo díky dědičnosti nebo jiným příčinám, které zde pravděpodobně nemusíme rozebírat, zůstanou odolní vůči pokušení jít cestou nejmenšího odporu, budou naopak nevyhnutelně stále silnější a silnější, a to přesně v těch samých vlastnostech jako bujinové.

Návyky odporu a odevzdanosti se vyvíjejí s tím, čím se živí, až na jednom konci linie najdeme iro-otoko, zhýralce, prostopášníka – jedním slovem morálního a fyzického degeneráta a bezpáteřního člověka – zatímco na druhém konci najdeme bujina (bojovníka), skutečného odborníka na jujutsu a kenjutsu, nejvyšší příklad přísloví: „Mens sana in corpore sano“, což se dá přeložit jako „ve zdravém těle, zdravý duch“.

A tak se stává, že pokud trváme na zobecnění, mohl bych říci, že japonský bojovník patřící k elitě, kterou jsem se pokusil popsat, je o třídu výš než nejlepší západní produkt, zatímco japonský “povaleč” je možná jen o něco málo větší “povaleč” než jeho západní prototyp. Ale samozřejmě, jak už jsem zdůraznil, generalizace jsou vždycky nebezpečné a já bych se raději vyhnul srovnávání a prostě vyzval k hodnocení japonského bujina podle jeho předností. Každopádně věřím, že se mi podařilo dostatečně objasnit, že mé hodnocení japonského bujina, ať už jde o pohled exoterický (vnější), nebo esoterický (vnitřní), nelze právem vztáhnout na Japonce jako celek.

Nyní jsme v tomto zkoumání již dospěli do fáze, kdy se můžeme zastavit a prozkoumat konkrétnější aspekty starověkého i současného japonského esoterismu, pokud se týkají bujutsu. Můžeme se nyní zeptat, v jakém ohledu lze odlišit schopnosti japonského esoterika třídy bujin od schopností západního odborníka na boj v minulosti, nebo i současnosti. Tento rozdíl nejlépe ilustruje několik příkladů, které se nyní chystám uvést.

Skutečný mistr šermu ve feudálních dobách, pokud stál proti výrazně slabšímu nepříteli, dokázal několik věcí, z nichž uvedu tři. Především mohl podle své vůle působit jakousi až hypnotickou silou, a to s tak dobrým cílem, že se sám stal skoro až „neviditelným“ pro svého protivníka, jehož pohled by byl bezmocně fascinován hrotem bujinova meče, který se zase mohl znásobit, až se zdálo, že má proti sobě půl tuctu hrotů a všechny by byly stejně skutečné pro expertovu potenciální oběť. Ta by bez ohledu na svou (ne)zkušenost v šermířském umění nebyla pak schopna předvídat směr útoku, protože by nedokázala rozeznat pravý hrot meče od falešného.

Za druhé, znalec mohl zastavit pohyb protivníkovy zbraně přímo při úderu, nejlépe přesně ve chvíli, kdy jeho potenciální útočník zvedl meč oběma rukama nad hlavu – japonský meč je držen obouručně – s cílem zasadit znalci vertikální úder směrem dolů na hlavu nebo rameno. Oběť, která v takovém okamžiku znehybní, zůstane celým tělem vystavena útoku experta a bude mu tak zcela vydána na milost a nemilost.

Za třetí, pokud se chce expert vyhnout zbytečné námaze nebo ušetřit život svého protivníka, může během několika minut změnit jeho agresivní vztek v bláznivou dobrou náladu, aby se od srdce zasmál nějakému z expertových falešných vtipů. Podobný příběh se vypráví o jednom šermířském expertu, který beze zbraně, pronásledován nepřítelem, popadl vějíř nebo kus papíru, obrátil se na nepřítele a okamžitě ho přesvědčil, že on – expert – drží v ruce skutečnou katanu neboli dlouhý meč.

Takto získaný náskok by byl pro experta poměrně jednoduchou záležitostí, kdyby se mu podařilo získat nad takovým nepřítelem převahu. Využití této duchovni, hypnotické nebo esoterické síly, říkejte si tomu, jak chcete, také pomáhá vysvětlit, proč bez jakýchkoliv triků starý šermířský mistr, napadený slavným Miyamotem Musashi, neměl potíže porazit svého protivníka ničím hrozivějším než výše zmiňovaným obyčejným papírovým vějířem. Z těchto uvedených výkonů mě jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších představitelů esoterické stránky vojenského umění ujistil, že přeměna agresivního hněvu nepřítele ve smích a dobrou náladu je zdaleka nejtěžší dovedností.

Na stejné úrovni jako tyto úžasné výkony je i působení odborníků, kteří mohou přimět ptáky, aby spadli ze stromu na zem zdánlivě bez života a opět se okamžitě oživili a uletěli. Působení tohoto vlivu je obvykle zdůrazněno podivným křikem kiai, o němž se podrobněji zmiňujeme v jiné kapitole, ačkoli lze vyslovit názor, že za tento jev ve skutečnosti není odpovědný samotný křik, ale síla, která ho doprovází.

Je dobře známou vědeckou skutečností, že výška tónu, která vyvolá v okolní atmosféře určité vibrace, může dosáhnout pozoruhodných konkrétních výsledků. I diákon ovládající basso profundo “hluboký basový zvuk” ve velké ruské katedrále, by tak mohl rozbít její okenní tabule, kdyby v omezeném prostoru naplno využil své ohromné plicní kapacity; za podobných podmínek by mohl poničit bubínek posluchače, který by stál příliš blízko, nebo uhasit plamen svíčky. Lze se tedy oprávněně domnívat, že zvláštní zabarvení zvuku kiai, kterou vyslovuje odborník, může mít určitou část své účinnosti z vibrací vzduchu, které tím vyvolává.

Nesmíme se však domnívat, že dokonalému bujinovi stačí, aby byl pouze zběhlý ve všem, co se týká umění zabít nebo alespoň zneškodnit protivníka. On musí také vědět, jak poraženému nepříteli vrátit život, pokud mu ovšem nějaký ještě zůstal. Pouze bezohledné zabíjení by nemělo být náplní všech povinností bujina.

Je ovšem třeba připustit, že stejně jako v našich, takzvaných rytířských dobách, byly určité vysoce humanitární zásady často mnohem více porušovány, než dodržovány. Podobně tak i v Japonsku, především snad v první polovině šestnáctého století, bylo dodržování zásad bushidó a bujutsu jednou věcí a jejich uplatňování věcí zcela jinou. Nicméně lze se s velkou mírou pravděpodobnosti domnívat, že tehdy stejně jako dnes by učební osnovy šermířského dójó nebo jujutsu nebyly úplné bez lekcí kappo neboli umění resuscitace.

Nyní, když je feudalismus již minulostí, je pravda, že bujin má méně příležitostí pro projevení svého bojového ducha, než tomu bylo za divokých časů Ody Nobunagy nebo Taiko Hideyoshiho. Na druhou stranu, nehody, s nimiž se bujin setkává i v současných čistě pacifistických oblastech života, jsou dnes stejně časté jako kdykoli předtím a tak z dlouhodobého hlediska skutečně upřímný hledač esoterického poznání nikdy nemusí dopustit, aby jeho schopnosti hypertrofovaly kvůli nedostatku praxe.

Mezi studenty jujutsu a příbuzných bojových umění se často stává, že jsou během výuky zlomeny nebo vykloubeny kosti, přetrhány šlachy a tvrdohlaví protivníci zardoušeni do bezvědomí, což si žádá použití kappo.

I zde může být kappo takříkajíc esoterické a exoterické, ačkoli podle systému Kano judo se kappo ani atemi (metody útoku na vitální místa) nesmějí učit studenti pod stupněm shodan. Přesto, jak budu mít příležitost blíže ukázat v následující kapitole, zatímco v běžném kappo nelze pacientovi navrátit vědomí bez přímého kontaktu, učitel znalý okugi neboli esoterické stránky svého umění může dosáhnout stejného výsledku pomocí síly vůle, v kombinaci, jak již bylo vysvětleno, s využitím kiai (doslova “setkání duchů”) výkřikem.

A ačkoliv si vyhrazuji pokus o úplnější objasnění později v této knize, lze zde říci, že podle víry bujutsu je sídlem okultistické síly, stejně jako odvahy, tan neboli žlučník. Technicky se tato síla nazývá aiki, což je termín, který se píše stejnými dvěma čínskými znaky jako kiai, i když s jejich obráceným pořadím. Aiki – síla, která skutečně dosahuje těchto zdánlivých zázraků – však je tichá na rozdíl od výkřiku kiai, který je, řekněme, něco jako pomocný prostředek přispívající k duševnímu soustředění na jediný předmět.

Z fyzického hlediska, jak bylo vysvětleno na jiném místě, se předpokládá, že cvičení kiai má za následek posílení oblasti tandenu (část břicha nacházející se asi dva palce pod pupkem). Přispívá tedy do značné míry k rozvoji fyzické odvahy a vnitřní síly. Podobně tak i posílení svalů a tělesné stavby jako celku předurčuje člověka k aktivnějšímu životu, než je život sedavého úředníka nebo studenta. V historii týkající se bujinů v Japonsku se vyskytují slova jako tanryoku, což znamená “odvaha”, “duch”; daitan, doslova “velký žlučník”, ale překládá se i jako “drzost”, “nestoudnost”, “velká osobní odvaha” a některá další.

Tutéž teorii lze vypozorovat i ve známém amerikanismu “gall”, označujícím „drzost“, “chladnou drzost”, jako když se o jisté osobě řekne, že má “hnusnou žluč”. Současně s posílením žlučníku a oblasti tandenu obecně se břicho stává výrazným – ne nutně tlustým, ale pevným a svalnatým.

Vlastnictví svalnatého hrudníku se považuje za druhořadé. Úloha mozku při podněcování fyzické aktivity tu samozřejmě není opomíjena, ale stejně jako je podle Sandowovy teorie soustředění, vůle nezbytná pro úspěšný rozvoj svalů, které jsou tak schopny plnit stále obtížnější úkoly na příkaz mozku, tak totéž soustředění, je-li inteligentně a vytrvale řízeno, působí i uvnitř, a jehož posílení má zvýšit schopnost vykonávat statečné činy.

Na základě rozvinutého tanu, jenž se podřídil impulsu silné mysli, musí v tomto ohledu horší, i třeba fyzicky větší a silnější protivník, ustoupit, jak tvrdí zastánci této teorie.

A tak během rusko-japonské války, jak kdysi poznamenal jeden z významných představitelů bujutsu, byli Rusové navzdory větší tělesné hmotnosti a stejně účinným zbraním často nuceni ustupovat před svými menšími a lehčími protivníky, a to navíc nejen v akcích na dálku, ale i v soubojích zblízka. Podle názoru výše zmíněné autority byla tato lepší rozhodnost Japonců způsobena tanem, který je u samurajských (dnes známých jako shizoku) důstojníků vysoce rozvinutý.

Tentýž Japonec také trvá na tom, že odvahu potřebnou k provedení harakiri lze nalézt pouze u těch, kteří mají tan posílený, a to na dostatečnou míru. Důležitost duševního ovládání se však nikdy neztrácí ze zřetele. Když se naopak dává přednost pouze fyzické síle, konečný výsledek bude nakonec velmi nevýhodný, neboť fyzická síla starého muže musí být zpravidla nižší než fyzická síla mladého muže, který se stejně vytrvale věnuje bujutsu. A tak zatímco veterán bujin, zkušený v esoterice jujutsu (tedy vnitřních aspektech), může nakonec vždy porazit svého mladšího protivníka, i když v exoterickém (tedy čistě fyzickém) zápase může být znovu a znovu vržen k zemi.

Protože to má přímý vztah k této fázi zkoumání, budu citovat, co říká pan Arima v nedávném díle o systému Kano judo o pěstování břišní síly jako nepostradatelného prvku výbavy experta. “Judo je samo o sobě jednou z nejlepších a nejzajímavějších forem cvičení,” píše, “a zdá se, že není třeba, aby k jeho přednostem přibyly další prostředky. Já jsem však získal cenné zkušenosti s metodou posilování břišní síly, která mi plně posloužila v soutěžích juda. Jednoho dne jsem v mládí doprovázel vikomta Tachibanu a několik svých spolužáků na exkurzi. Když jsme šli, vikomt nás upozornil na výhodu chůze vedenou břichem, nikoli nohama. Ta slova na mě udělala tak silný dojem, že jsem se rozhodl začít s touto praxí hned na místě.
Po celou dobu exkurze jsem se řídil tímto rozhodnutím a žádného z krásných výhledů podél trasy jsem si nevšiml. Ve skutečnosti jsem byl z celodenní cesty spíše vyčerpaný než nadšený. Nebyl jsem však zklamán počátečním experimentem a opakoval jsem tuto praxi tak často, jak jsem měl příležitost, což mělo za následek, že jsem od té doby nikdy za nikým v chůzi nezaostával, ať už v rovinaté, nebo hornaté krajině.
Několik let po naší exkurzi v průběhu rozhovoru vikomt řekl: Ať už sedíte, stojíte nebo se pohybujete, vždy musíte dbát na to, abyste měli spodní část břicha naplněnou silou.

Sám tuto metodu praktikuji dodnes, a ačkoli jsem starý, v poslední době jsem tak korpulentní, zejména v oblasti břicha, že mi mé staré cizokrajné šaty nesedí. Tato rada přišla v pravý čas, neboť tehdy jsem byl pohlcen studiem juda. Přijal jsem tuto radu se vší vážností a po nějaké době jsem zjistil, že mi pomáhá zabránit tomu, aby mé tělo při soutěži bylo nadmuté.

Ve staré knize pojednávající o zachování zdraví se o dýchání píše toto: “Stůjte nebo seďte vzpřímeně a dívejte se tváří k vycházejícímu slunci. Pak se třicetkrát mírně zhluboka nadechněte a sedmkrát to proložte hlubokým dýcháním. Při dýchání, které musí být hluboké a klidné, mějte oči částečně otevřené. Zavřete zuby a pomalu vydechujte z úst, přičemž ze sebe dostávejte znehodnocený vzduch, jako čerstvý ranní vánek vyhání mlhu. Vdechujte klidně nosními dírkami a svůj tandem naplňte krví a vzduchem oživeným slunečními paprsky po způsobu žíznivých rostlin, které vstřebávají letní deště.”

Je uznávaným faktem, že zpevněním tandemu vzduchem a silou si nejlépe udržíme rovnováhu v zápase juda, což je možná způsobeno tím, že těžiště naší váhy leží někde kolem břicha.

Pan Kikojiro Fukui, jeden z mých přátel, má také svůj vlastní způsob dýchání. Říká: “Před jídlem, když máte prázdný žaludek, se posaďte na dobře větrané místo, ruce položte na obě strany podbřišku s palci směřujícím vzad. Hlavu i tělo držte vzpřímeně. Pak postupně nasávejte vzduch nosními dírkami, dokud nebude váš podbřišek plný. Ten se přitom snažte nafouknout a pomáhejte si při tom rukama. V tomto stavu setrvejte tak dlouho, dokud to již nebudete moci vydržet. Pak pomalu vydechujte nosními dírkami, dokud nevypudíte všechen vzduch, který můžete. Postup opakujte vždy asi pět minut a postupně, jak si budete zvykat, prodlužujte dobu až na dvacet minut. Po chvíli budete vnímat, jak se vám břicho zpotí, následuje rozvoj síly nohou a trupu, a nakonec vyvrcholí zpevněním celého těla. Dva měsíce cvičení vás o tom pravděpodobně přesvědčí.

Další příklady toho, jak tato kultivační síla břicha působí, uvedeme později, přičemž cílem této kapitoly je spíše poskytnout čtenáři pohled na věc z ptačí perspektivy než se vyčerpávajícím způsobem pouštět do technických podrobností.

Jsem si samozřejmě plně vědom toho, že nic jiného, než faktická demonstrace neuspokojí určitou část naší mysli, že tyto věci skutečně existují a hlavně fungují. Někteří lidé, většinou Zápaďané, mají sklon pěstovat si svůj skepticismus jako jakýsi odznak nadřazenosti, který jeho hrdého nositele odlišuje od běžné veřejnosti. Nepopírám, že skepticismus je do jisté míry vynikající duševní stav, ale pokud je uplatňován až příliš, nezřídka se zvrhne v zatvrzelou nechuť odmítat výsledky pečlivého induktivního uvažování. Je to do značné míry otázka zkušenosti.

Shakespeare nechává Polonia říci: “Vesnická mládež má vždycky vesnický rozum“; a obecně platí, že schopnost věřit je nejvíce rozvinutá u těch, kteří viděli nejvíce z vnějšího světa. Pokud jde o mě osobně, s radostí přiznávám, že kdyby mi před mým příjezdem do Japonska někdo řekl, že v té době žili Japonci, kteří dokázali vytvářet až neuvěřitelné fyzické i esoterické výkony, jichž jsem byl od té doby svědkem na vlastní oči, nejspíš bych o pravdivosti těchto ujištění pochyboval. A právě proto, že, jak jsem uvedl na jiném místě, jsem měl demonstraci těchto jevů na vlastní oči, které jsou nevysvětlitelné na základě obecně uznávaných fyziologických, anatomických a psychologických zákonitostí, z toho důvodu přijímám i ony překvapivější příběhy ze záznamů minulosti, i když tento proces a posteriori nemusí být vyčerpávající, podávám v následujících kapitolách popis těchto osobních zkušeností spolu s názory odborníka na jejich příčinu.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 7: Šerm, zápas a tanec s mečemBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 9: Esoterické aspekty Bujutsu 2 >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *