Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 12: Kult Zenu v Japonsku

KAPITOLA XII – KULT ZENU V JAPONSKU

Užívání i zneužívání je neoddělitelné od všech fyzických a intelektuálních činností lidského konání a japonský kult zenu není výjimkou. V tomto případě však také platí, že ztělesňuje mnoho velmi praktických hodnot pro studenta zenu. Seznam stoupenců zenu je pozoruhodně obsáhlý. Zatímco v minulosti se propagace zenu omezovala primárně na vyšší vrstvy, šlechtu, kněžstvo a samuraje, v dnešní demokratičtější době se nešetří snahami přiblížit jeho údajné výhody i prostým lidem, takže zatímco na jedné straně na vás pravděpodobně náležitě zapůsobí vědomí, že Togo, Oyama, zesnulý generál Kodama a desítky dalších významných osobností jsou nebo byli žáky kultu Zen, a na druhé straně se můžete s údivem dozvědět, že i kolega úředník sedící naproti vám, se snaží o to samé duševní soustředění. 

Jako metoda morální a intelektuální kultury se zen od nepaměti studoval zejména mezi samuraji, přičemž je zde rozšířené přesvědčení, že tajemství vojenského umění (bujutsu) nelze získat bez důkladné znalosti zenu. Je však otázkou, zda má zen samuraje v této oblasti skutečně co naučit. Mohu čtenáři připomenout, že můj starý učitel judo, pan Kunishige, má sklon s posměchem komentovat přehnané nároky fanatičtějších žáků zenu, jejichž horlivost je vede k tomu, aby podceňovali znalost a úlohu vojenských umění ve světě, z něhož není možné zcela odstranit důraz na fyzickou převahu, neřkuli násilí. 

Je ovšem třeba dodat, že (viz předchozí kapitola o kiai) mezi japonskými bojovníky se na spojení duchovních a fyzických aspektů při rozvíjení té nejvyšší bojové účinnosti trvá mnohem důsledněji než v jiných částech světa. Není pochyb o tom, že náchylnost japonských mas spojovat zen s dovednostmi ve vojenském umění byla v nemalé míře způsobena právě intelektuální převahou starých buddhistických kněží nad průměrnými samuraji. Stejně jako na Západě bylo i v japonském středověku studium knih prakticky monopolem kněžstva, neboť samurajové byli většinou příliš zaneprázdněni vzájemnými spory, které v té době panovaly, než aby si našli čas na studium literatury.

Ačkoli se zdá, že intelektuální podřízenost zenových kněží byla uznávána, v oblasti morálních hodnot se samurajové tak snadno nepoddávali. Bushidó jako jakýsi etický kodex měl pravděpodobně na mysl těch vzdělanějších bushi nezanedbatelný vliv, a proto se lze domnívat, že samurajové přijali za své navštěvovat kláštery, aby se nechali vzdělat od zenových mnichů, ale již méně s cílem je mít jako své duchovní učitele, kteří by měli za úkol napravit chování samurajů. To se týkalo také hodnot zenu jako pomůcky k zvládnutí jejich milovaného vojenského umění, kde uznávali opět jeho vzdělávací část, avšak již méně jeho část filozofickou. Je nepochybné, že současná díla o tajemstvích vojenského umění jsou psána poněkud nejasným a nejednoznačným stylem, který byl ovlivněn zenovými kněží. Tuto okolnost však nelze považovat za důkaz toho, že znalost tajemství vojenských umění byla zásluhou zenu, ale spíše toho, že samurajští autoři, které zenoví kněží učili slohu, zcela přirozeně kopírovali styl svých učitelů, když se snažili vyjádřit myšlenku literární formou.

Tímto způsobem tedy vzniklo mylné přesvědčení, že tajemství vojenského umění lze poznat pouze prostřednictvím zenového učení. Přesto nelze popřít, že zen do značné míry ovlivnil japonské mistry vojenského umění až do našich dnů. S pádem feudalismu zaznamenal lidový zájem o zen dočasný pokles, který však brzo naopak zaznamenal mimořádné oživení mezi lidovými vrstvami.

V současné době existuje více než dvacet spolků složených ze šlechticů, politiků, lékařů, učenců, bankéřů, obchodníků, studentů – zkrátka všech druhů a stavů obou pohlaví – jejichž zvláštním cílem je právě studium zenu. V mnoha buddhistických klášterech se v pevně stanovené dny konají přednášky o zenu, jichž se účastní velká shromáždění nadšenců toužících proniknout do tajemství tohoto kultu. Moji japonští přátelé, kteří někdy naslouchali těmto přednáškám, přiznávají, že tyto přednášky, plné citátů z buddhistických posvátných spisů, jsou pro lidi s běžnou literární kulturou náročné na pochopení a že jejich hluboký smysl uniká těm, kteří nejsou v buddhismu dobře zběhlí. Na následujících stránkách si nečiním nárok podat úplný výklad zenové nauky; mohu čtenářům pouze obecně nastínit její charakterističtější rysy.

ZEN A ZENSHÚ

Zen se nesmí zaměňovat se zenshú, což je pouze jedna z četných sekt buddhismu, které se oddělily po smrti Siddhárty, Buddhy. Jak známo, buddhistické učení se dělí na dvě široké větve, které Japonci znají jako Daijó (Maháyama neboli interní, vnitřní buddhismus) a Shójó neboli vnější buddhismus.

Denominační spory jsou tak ostré, že i tvrzení mahájamy mnozí popírají, přičemž jím hluboce pohrdají. Spory pokračovaly i po přechodu buddhismu do Číny, kde se schizma stalo ještě výraznějším než kdy jindy. Jen Shójó se skládalo z dvaceti nebo více sekt, z nichž každá prakticky doslova lpěla na nějakém vybraném určitém kázání ze všech možných kázání, která Siddhártha během padesáti let svého života kázal v různých dobách a na různých místech a různým třídám lidí. 

Zenshu je poměrně pozdějšího původu. Dějiny buddhismu vyprávějí, že když Siddhártha měl své kázání v Ryozenu, jeden z oddaných mu daroval svazek květin zvaný konparage. Siddhártha si dar jednoduše položil na ruku a beze slova květy uštípl, čímž zmátl shromáždění, které prý čítalo osmdesát tisíc lidí. Až na jedinou výjimku nikdo z žáků nepochopil, co tím jejich učitel myslel. Tato výjimka, Makakayo, se prý podíval učiteli do tváře a významně se usmál. O této události se v buddhistických spisech píše ve větě, kterou Japonci překládají jako “nenge misho“, což doslova znamená “uštípnutí květu a úsměvu” a vyjadřuje velkou pravdu, že “Buddha sám může předat [poznání] Buddhovi” (“Yui Butsu yo Butsu“). To, co bylo pro dav nesrozumitelné, bylo pro Маkа zcela jasné.

Abych předešel nedorozumění, měl bych upřímně dodat, že Siddhárthovo jednání, kdy uštipuje květ, mi nesděluje o nic víc než běžnému člověku.

Dále se dozvídáme, že Siddhártha byl velmi potěšen, když si všiml úsměvu, a prohlásil, že bude předávat Маkovi velké tajemství buddhistického učení. Po Siddhárthově smrti převládl Makův vliv. Stal se Siddhárthovým nástupcem a byl považován za jediný pravý pramen buddhismu. Po Makakayovi nastoupil Ánanda, který zase přenechal místo Stona Washu, a tak dále, až se slavný Dharma objevil v osmadvacáté generaci. Do té doby zůstala víra prosta nějakých rozdělení.

Dharma v souladu s vůlí svého předchůdce navštívil Říši středu za vlády císaře Wu z dynastie Liang a ke svému překvapení zjistil, že buddhismus se zde rozštěpil na mnoho sekt, které neustále mezi sebou vedly kontroverzní boje.

S cílem obnovit harmonii Dharma kázal své slavné “Furyu monji“, doslova “žádný písař v písmu“, čímž chtěl říci, že pravdy buddhismu nespočívají ve slovech buddhistických knih a nelze je jakkoliv svěřit písemně; je třeba je předávat přímo od srdce k srdci. Toto učení Dharmy dalo vzniknout další sektě, která se od té doby stala známou pod názvem Zenshú neboli zenová sekta. Pod pojmem zen se rozumí velká a základní pravda buddhismu, která v žádném případě není monopolem sekty zen, ale je vlastně společným majetkem všech buddhistických věřících. Z tohoto důvodu by se zen neměl zaměňovat se zenovou sektou jen z důvodu totožnosti pojmenování.

CO JE ZEN?

Další otázka, která vyvstává, zní, co přesně je zen? Úkol poskytnout srozumitelnou a dostatečně vyčerpávající odpověď zmátl nejednoho významného učitele buddhismu. Shrnutím znalostí nejlepších dostupných autorit se pokusím vysvětlit moderní pojetí jeho nejdůležitějších rysů.

Jak již bylo řečeno, zen má označovat základní pravdu, která prostupuje všemi sektami buddhismu. Slovo zen je zkratkou sanskrtského zenna, které se překládá jako “tichá meditace” (jo-ryo). Označuje stav mysli oproštěný od všech světských vášní a soustředěný na zkoumání vlastního nitra; hlavním cílem zenu je tedy vypěstovat schopnost dostat duševní výkyvy pod bezprostřední kontrolu. Zen je čistým produktem Indie. Brahmani jej hojně praktikovali dlouho předtím, než Siddhártha spatřil světlo světa, a zdá se, že sám velký učitel ve svých začátcích praktikoval právě brahmanskou formu zenu. Tato okolnost dala podnět k rozvoji zenu v míře, o jaké se brahmanům ani nesnilo. Když Siddhártha založil svůj systém, zahrnul zen do vzorce pravidel, které měli jeho následovníci dodržovat jako praktický prostředek k rozptýlení iluzí a dosažení jasného vnímání Velké pravdy. Zen si proto nárokuje nejvyšší místo ve všech buddhismem předepsaných cvičení, či jinak také askezí.

ZEN A ZAZEN

Slovo zazen se používá k označení praktického způsobu jakým jsou dodržovány tyto askeze. První slovní spojení Za je v jednom z buddhistických spisů definováno jako “naprostá nepřítomnost vášně uprostřed všech vnějších vlivů“. Kromě této filosofické definice lze také uvést, že slovo Za (sedět) znamená pozici zaujímaný při sezení. Zazen lze tedy popsat jako způsob sezení při praktikování zenové askeze. Pozice známá jako “Kekka fuza” je popsána ve spisu nazvaném Fukun-zazen-gi a je obecně dodržována těmi, kdo praktikují zen. Tato pozice se popisuje takto: “Po zaujmutí dřepu položte pravou nohu na levé stehno a levou nohu na pravé stehno. Poté položte pravou ruku na levou nohu a spojte dlaně obou rukou se vztyčenými palci. Seďte vzpřímeně; nenaklánějte se ani doprava, ani doleva, ani dozadu, ani dopředu. Uši držte v jedné přímce s rameny a nos ve svislé linii s pupkem. Ústa držte pevně zavřená, přirozeně sevřené rty a zuby, jazyk přitažený k hornímu patru. Oči mějte otevřené.“

Při dodržování těchto přísných pravidel by se nikdy neměla zanedbávat ani hygienická pravidla. Buddhistické dílo s názvem Zazen Jójin-ki přináší v tomto ohledu varování, které zní: “Vezměte si na sebe, co chcete: Dbejte však na to, abyste měli dobře vypraný oděv, neboť špína škodí zdraví a může se stát překážkou vaší náboženské cesty. Nedostatečné oblečení, jídlo a spánek jsou také příčinou selhání. Nejezte syrovou stravu ani nic, co je syrové nebo nečisté, protože z toho mohou vzniknout žaludeční potíže. Neměli byste si také vypěstovat závislost na rozmařilém životě, který nejen škodí zdraví, ale také nepřiměřeně vzbuzuje touhy. Jídlo nepřijímejte kvůli jeho chuti, ale pouze pro udržení života. Nepraktikujte zazen bezprostředně po jídle, ale nechte předtím uplynout nějaký čas.” Tyto řádky, napsané před mnoha staletími, vyjadřují moudrou radu, která je v dnešní době lékařského pokroku stejně pravdivá jako v době počátků vědy.

Protože hlavním cílem zenu je, jak již bylo vysvětleno, zbavit se světských vášní nebo je potlačit, aby člověk získal jasné vnímání Velké pravdy, je třeba jeho pokyny dodržovat vždy a všude. Předepsaná formule zazen by neměla být považována za jedinou cestu k dosažení vytouženého cíle, na druhou stranu ji však nelze zavrhovat jako zbytečnou. Naopak, učitelé zenu tvrdí, že tato pozice je nejjistějším a nejsnadnějším prostředkem, jímž mohou běžní smrtelníci získat duševní klid. Žák je však zároveň varován před pouhým otrockým lpěním na této pozici, které se v příliš mnoha případech projevuje u osob, jež se věnují studiu zenu pouze proto, protože jsou právě v módě.

ZEN A JEHO KULTURA

Za předpokladu, že zen je realizací pravého buddhismu, neexistuje zde žádná zkratka, nebo jiná cesta. Zen lze poznat vírou, přičemž stoupenci tohoto kultu tvrdí, že pouze skrze implicitní víru v Buddhu je možné rozvíjet mysl správným způsobem.

V zenovém kněžství začínají novicové své studium obvykle získáním Silného odhodlání jako Čtyř velkých přání (shi-daigan), tj: “Nespočetné je obyvatelstvo, ale já prohlašuji, že mám v úmyslu zachránit ho celé. Nevyčerpatelné jsou naše světské vášně, ale já avizuji svůj záměr je všechny zničit. Nesčetná jsou Písma, ale já avizuji svůj úmysl naučit se je všechna. Nepřekonatelný je buddhismus, ale já slibuji svůj úmysl dosáhnout ho.”

Novic musí nejprve získat jasné vnímání Velké pravdy, než se odváží učit ostatní cestě ke spáse. Bezdůvodná upovídanost je odmítána, aneb jak říká jeden slavný mudrc: “Nenos své učení na špičce nosu, raději ho měj hluboko pohřbené ve svém saika-tandenu.” Anebo jinak: “Nedopouštěj se zla, konej jen dobro a zachovej si čistotu srdce a vůle. Bude-li tvá mysl čistá a tvé každodenní jednání poctivé a spravedlivé, pak bez sebemenšího zjevného pokusu o to budeš v souladu s Buddhou“. Buddhismus vyžaduje stoicismus sobě vlastní. Pokud, říkají mudrci, se budete držet stranou světské slávy a tělesných žádostí a budete se inspirovat pevným odhodláním dosáhnout Velké pravdy, budou vám brány stoicismu otevřeny. Díky vytrvalosti se budeš moci stát transcendentálním člověkem, v němž se ego promění ve stoicismus. Pravý stoicismus znamená úplné opuštění ega a uvedení mysli do Velké pravdy vesmíru. To je prý pravé učení buddhismu a zenová kultura má za cíl povznést mysl na tuto úroveň vznešeného transcendentalismu. To vše je, řečeno slovy klasika, „sice hezké, ale vůbec nevím, co to znamená“.

NĚKTEŘÍ SLAVNÍ ZENOVÍ KNĚŽÍ

Níže uvádím několik konkrétních příkladů slavných kněží, jejichž jména zdobí stránky náboženských dějin díky jejich vytrvalé snaze rozvoje duševních schopností.
Shójó Daishi byl synem pána Kugy Michiky Naidaijina. Byl předčasně vyspělým dítětem. V osmi letech ztratil milovanou matku a je zaznamenáno, že pohled na tenký a neustále mizející proužek kouře z kadidla, které hořelo u jejího smrtelného lože, ho přivedl k hlubokému rozjímání o pomíjivosti lidského života a přiklonil jej k buddhismu. O několik let později ho začalo trápit, když se dozvěděl, že má nastoupit do čela slavného rodu svého otce, neboť světská okázalost a sláva pro něj neměly žádné kouzlo. Ve třinácti letech proto tajně opustil domov a vstoupil do kláštera na úpatí hory Hiyei na předměstí Kjóta. Poté se vydal do Číny, aby pokračoval ve svém studiu zenu.

Při pobytu ve známém klášteře v Tondo-sanu se jednoho dne náhodou procházel v okolí buddhistického chrámu, kde si všiml starého muže, který se věnoval práci – rozprostíral na zemi houby, aby se usušily na žhavém slunci, neboť byl červen a horko bylo v této roční době nadměrné. Při pohledu na starcovu křehkou postavu, sehnutou a sešlou věkem, se Shójó Daishiho zmocnil soucit. Přistoupil ke starci, oslovil ho a zeptal se ho: “Proč si na tu práci nenajdeš někoho jiného?”
“Jiný člověk nejsem já,” zněla strohá odpověď starce, který ani neotočil hlavu směrem k tazateli. “Raději počkejte, až zapadne slunce a ochladí se,” pokračoval mladý kněz. “Mohl byste si poškodit zdraví.”
“Nemám čas čekat,” odpověděl pohotově stařec.
Tato slova na mladého kněze velmi zapůsobila, neboť silně demonstrovala uznání konečné lidské smrtelnosti. Všichni lidé musí jednoho dne zemřít. Pokud máme něco udělat, měli bychom to udělat hned, dokud jsme naživu a můžeme to stále udělat. Nemáme vskutku čas čekat, jak řekl stařec.
Shójó Daishi toto přikázání nosil v paměti a díky letům usilovného studia a uplatňování se časem stal slavným.

Je třeba dodat, že Shójó Daishi je až posmrtné jméno tohoto kněze, který byl za svého života znám jako Dógen. Jméno Shójó Daishi mu bylo po japonském vzoru uděleno teprve v roce 1880. Žil v letech 1200 až 1253. Slovo “Daishi” znamená v sino-japonském výkladu doslova “velký mistr” a je to čestný titul, který se přidává k posmrtnému jménu některých mistrů, považovaných za nejsvětější nebo nejučenější, přičemž tato praxe byla přenesena z Číny. Podle některých odborníků to byl císař Seiwa, kdo tento titul poprvé udělil v roce 866 slavnému budhistickému mnichovi Saiche (Dengyo Daishi) a Enninovi (Jikaku Daishi).

Další slavný kněz, posmrtně známý jako Josai Daishi, studoval v mládí u Tettsu Daishiho. Jednoho rána jeho učitel jemu a spolužákovi předložil k výkladu větu: “Obyčejná mysl – to je buddhismus.” Zatímco si jeho spolužáci lámali hlavu nad tímto zdánlivě paradoxním výrokem, Josai sám řekl: “Rozumím.” Když se ho zeptali, jak a čemu vlastně rozumí, pronesl slavnou odpověď: “Černá koule se rozběhla kutálející se černou nocí.” Tato slova lze vykládat i tak, že uprostřed hluboké temnoty existuje nikdy nekončící činnost. Analogicky spočívá Velká pravda buddhismu tam, kde se ego vynořilo do stoicismu. Pravdu lze vyučovat v přirozených životních cestách, a ne v pouhé domněnce o vědění a marnivé domýšlivosti.
Učitele Josaiova odpověď zjevně potěšila a naléhal na něj, aby o tom řekl něco víc, když Josai bez nejmenšího zaváhání pak dodal: “Když potkám čaj, vezmu si čaj, a když potkám rýži, vezmu si rýži“. Tato dodatečná odpověď dokonce ještě více potěšila učitele, který již kdysi předpověděl, že jeho mladý žák je předurčen k tomu, aby učení své sekty široce rozšířil po světě.

Znovu musím čtenáři připomenout, že nejsem osobně zodpovědný za záhadný charakter mnoha těchto zenových výroků. Plním pouze roli zprostředkovatele komunikace.

V této souvislosti lze vhodně citovat výrazy kóan a sanzen. První z nich znamená praxe zazen a kóan (doslova “veřejný výklad“) je komentář ke slovům a činům slavných buddhistických učitelů. Kóan je formulován co nejstručněji, takže k objasnění jeho významu je třeba obsáhlých poznámek.

Nejoblíbenějším souborem kóanů je Hekiganshu od Setchu Zenshiho s poznámkami Engo Zenshiho. Jedná se pravděpodobně o nejstarší dochovanou publikaci svého druhu. Shójo-roku, kterou sestavil Wanshi Zenshi s poznámkami Mansho Zenshiho, je pozdějším dílem, ale zenovými kněžími je neméně ceněná.

Jako ukázku toho, co by měli být zenoví nadšenci schopni prostudovat, uvedu z Hekiganshu jeden kóan s doprovodnou poznámkou k němu. Kóan zní: “Dharma kakuzen“, což při doslovném výkladu znamená “Jasnost Dharmy“. Autor k tomuto kóanu píše následující: “Císař Wu z dynastie Liang se Dharmy zeptal: ‘Jaký je první princip buddhismu?’, na což Dharma odpověděl: ‘Žádný Buddha. ‘ Císař se znovu zeptal: ‘Kdo to sedí naproti mně? Dharma odpověděl: ‘Nevím.’ Císař tehdy nepochopil, o co jde. Dharma proto opustil císaře, přešel řeku (Jang-c’) a odešel do kláštera Shobin, kde devět let seděl stále čelem ke zdi.”
Běžný člověk cítí velké pokušení dodat, že takový, skoro by se dalo říci až trest, byl svým způsobem zadostiučiněním, za své provokativní dvojsmyslné výroky. Které možná posloužily jako pohodlný plášť pro nevědomost, ačkoliv by mohla být místo toho vyřčena jasná a srozumitelná pravda.

Faktem však zůstává, že ke kóanům vzhlížejí zenoví kněží jako k nástrojům, jejichž prostřednictvím lze vymýtit ego a získat tak jasné vnímání Velké pravdy. Zatímco tedy zen ve své nejvyšší podobě směřuje k transcendentalitě, zazen lze chápat jako prostředek, který studenta dopravuje k tomuto vytouženému cíli.

Nejzáviděníhodnější výsledky zazenu lze spatřovat v tělesné a duševní vyrovnanosti, která je zjevně odolná vůči vnitřním i vnějším vlivům. Říká se, že zvyk zaujmout polohu popsanou dříve v této kapitole a setrvat takto ponořený v hluboké meditaci po celé hodiny buď doma, nebo ve zvláštních místnostech v některých klášterech, propůjčuje těm, kdo si jej úspěšně osvojili, schopnost zachovat si neochvějný klid tváří v tvář nej bezprostřednějšímu nebezpečí.

Říká se například, že žáci zenu a zazen mezi japonskými důstojníky, kteří bojovali během rusko-japonské války, neztratili ani na okamžik absolutní klid uprostřed pekla střelby a granátů. Pokud lze tato tvrzení doložit, pak, jak již bylo znovu zdůrazněno, má zazen jistě své světlé stránky.
Na druhou stranu nejméně žádoucí aspekt kultu je třeba prohlásit za druh jistého intelektuálního primitivismu, který není pro západního člověka atraktivní a žádaný.

Svého času jsem se setkal se zenovými studenty, kteří ve mně zcela nevědomky vzbuzovali touhu nakopat je do pozadí. Od tohoto typu “intelektuála” není možné získat ani vzdáleně srozumitelnou představu o tom, co vlastně zen a zazen jsou. Na všechny vaše dotazy odpovídá stereotypními vágními výrazy, které jsou, jak už bylo naznačeno, pohodlnou, ne-li zcela neproniknutelnou maskou neznalosti. Jeden mladý muž, bledý a hubený, kterého jsem se jednou na toto téma ptal, se usmál jakýmsi nadřazeným úsměvem a řekl: “Já vám to názorně vysvětlím. Tleskám rukama. Kam se poděl zvuk?” Snažil jsem se mu podat vysvětlení na základě mých znalostí západní fyziky, ale nic z toho nechtěl. Je třeba dodat, že zatímco všechny mé návrhy odmítal s povýšeným pohrdáním, vůbec se nepokusil vzdát svého zenového výkladu tohoto jevu.

Náhodná setkání tohoto druhu mají tendenci vyvolávat podezření, že zenoví žáci plýtvají drahocenným časem na přemítání o problémech, které nemohou mít žádný vliv na skutečný život. Nepochybně záleží na individuálním charakteru zenových kněží, kteří vedou meditační kurzy předepsané pro světské studenty. Pokud jsou tito lidé vysokého duševního a morálního charakteru, student pravděpodobně získá praktický prospěch z disciplíny, které se dobrovolně podrobí. V opačném případě mohou být důsledky pro nezralý intelekt jen znatelně horší.

POKRAČOVÁNÍ