Ruská bojová umění jsou pro nás vcelku neznámou oblastí. Lidé, pokud vůbec něco znají o ruských bojových uměních, vyjmenují Sambo (SAMozaščita Bez Oružija – sebeobrana beze zbraně) a Systěmu. Nicméně, jak jsem zjistil, svět ruských bojových je daleko bohatší a v lecčems se podobá naší scéně bojových umění. I tam jsou samozvaní mistři, ale i ti, kteří opravdu umí. I tam naleznete podvodníky, ale i skutečné odborníky. Většina specialistů na sebeobranu pochází z armády či policie, protože zde bylo možno získat velice kvalitní výcvik. Asi proto, po perestrojce, také drtivá většina mistrů uvádí ve svém životopise, že byli členy té či oné elitní armádní/policejní/špionážní organizace. Otázka je, zda-li tomu skutečně bylo, protože zmiňované organizace nemají obyčejně ve zvyku jakkoliv komentovat tyto informace. A mate-li šanci potom podobné “odborníky” vidět osobně či případně na videozáznamu, pak nevěřícně sledujete, jaké….ehhm…šílenosti prezentují jako “super účinný system boje” vyučovaný v té či oné elitní organizaci bývalého Sovětského svazu.
V současném Rusku můžete najít zastoupené prakticky všechny bojová umění, co i zde v Čechách (a na Moravě, a na Slovensku ;-). Co je tam však hodně odlišné, je míra nacionalismu pronikající do bojových umění. Rusové, stejně tak jako Ukrajinci, Bělorusové, a i zástupci dalších postsovětských zemí mají pocit, že bez pořádné dávky nacionalismu, se ten jejich styl prodávat nebude, či že bude méně autentický a účinný. A tak se při bližším seznámení můžeme například dočíst, že počátky právě toho jejich stylu se datují do doby, kdy lidé ještě prakticky lezli po stromech a nikdo se nad tím nepozastavuje. Asi již nemusím dodávat, že je vše podložené výzkumem a vše poté v médiích podporuje i nějaký vědec s mnoha tituly před i za jménem… Pomineme-li však tento svéráz ruských bojových umění, máme tu vcelku zajímavý mix různých stylů….. od tradičních bojových umění až po velmi specifické styly pro danou oblast. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s nejvýraznějšími styly a osvětlit některé mýty, které v této oblasti panují.
Nejdříve se pojďme zaměřit na systémy boje, které vznikly před obdobím perestrojky (80.léta dvacátého století). Je potřeba si uvědomit, že nějaké spolehlivější zdroje lze nalézt teprve z konce devatenáctého století. Vše, co se stalo předtím, je mírně řečeno diskutabilní….chybí solidní písemné památky, chybí pořádné důkazy, které by potvrzovaly existenci toho kterého stylu. Ale i informace o systémech boje z konce devatenáctého století jsou velice kusé. Často jsem musel porovnávat informaci z více zdrojů, protože se někdy značně lišily. Anglicky psané zdroje navíc většinou komolily i ruská jména, takže jsem nakonec čerpal převážně z ruských zdrojů. Ukázalo se, že zde, právě díky perestrojce, bylo možné nalézt docela dost materiálů, které již kriticky hodnotily éru , kdy ve třicátých letech mnoho lidí bylo „zmizeno“ do gulagu za často absurdní provinění. Mnoho vynikajících odborníků na boj zblízka bylo posláno do gulagu jen proto, že udržovali kontakty se zahraničím a tím pádem byli v očích ruské tajné policie NKVD „agenty imperialistů“. Jejich zatčení obvykle také znamenalo, že veškeré písemnosti byly zabaveny a pravděpodobně dodnes leží v některém z archívů FSB (nástupce KGB, která vznikla z NKVD). Jejich jména byly vymazávány ze všech písemností, aby se na ně co nejdříve zapomnělo.
Měl jsem šanci hovořit s pamětníky té doby a někteří dodnes nedokážou o té době mluvit. Černá volha zastavující před domem většinou znamenala, že další člověk či dokonce rodina bude „vymazána“. Proto je až nepochopitelné, když se i v současnosti objevují velicí příznivci Stalina, který zlikvidoval pravděpodobně více lidí, než se povedlo Hitlerovi. Nicméně tento článek nemá být o politice, ale o bojových uměních a proto se podívejme do doby, kdy začínají vycházet první knihy popisující systémy boje v Rusku. Je zajimavé, že zvláště zpočátku, šlo převážně o systémy, které byly inspirovány japonským systémem boje judo, případně francouzským savate či anglickým boxem. Při hledání systémů jsem narazil pouze na střípky informací o systémech, které se poté po perestrojce vynořily jako „tradiční“ ruská bojová umění. To je zapříčiněno faktem, že v době SSSR byly veškeré národní zálěžitosti potlačovány. Ať už se jednalo o jazyk, tanec, nebo právě bojová umění. Všude se mělo hovořit a hlavně myslet “sovětsky”.
Podíváme se tedy nejprve na dobu kolem konce devatenáctého století a začátku dvacátého století. Právě tady nám začíná historie asi nejznámnějšího bojového systému a sportu – Sambo. Níže jsem uvedl literaturu, která v té době vycházela. Jde o počátky formování tohoto ruského stylu boje.
- 1909 – „33 bojových technik útoků, obrany i odzbrojení dle japonského systému jujutsu“ – určeno pro policisty
- 1909 – “Sebeobrana a zatýkání– určeno pro ozbrojené složky, dle jujutsu
- 1915 – „Sebeobrana a zatýkání“ – určeno pro vesnickou a městskou policii, dle jujutsu a savate
- 1925 – „Obrana a útok“ – určeno pro ozbrojené složky, dle savate, boxu, šermu, ale i základy střelby
- 1925 , M.A. Jakovlev – „Obrana a útok“ – určeno pro ozbrojené složky, dle zápasu, savate, boxu, šermu, ale i základy střelby
- 1927 – „Boj na bajonety“ – určeno pro vojáky, dle zahraničních materiálů (ruské, německé, francouzské, anglické, americké a další postupy)
- 1927 – „Průvodce sebeobranou beze zbraně dle systému jujutsu“ – určeno pro členy NKVD, dle jujutsu
- 1928 – „Sebeobrana a útok beze zbraně“ – určeno pro členy NKVD, dle jujutsu, zápasu a boxu
- 1928 – – určeno pro členy NKVD
- 1928 – „Sebeobrana beze zbraně“ – určeno pro členy NKVD – určeno pro členy NKVD, dle jujutsu
- 1930 – „Umění neozbrojeného boje“ – určeno pro členy NKVD, dle zápasu a jujutsu
- 1932 – „Džudo“ – určeno pro ozbrojené složky, dle metodologie Kodokan judo
- 1933 – „Sebeobrana beze zbraně“ – určeno pro členy NKVD – určeno pro členy NKVD, dle jujutsu
- 1940 – „Kurz sebeobrany beze zbraně – Sambo“ – určeno pro členy NKVD, dle prací Oznobišina, Spiridonova a Oščepkova
- 1944 – „Boj zblízka“ – určeno pro ozbrojené složky, práce s nožem, neozbrojený boj, první pomoc
Z výše uvedeného seznamu je zřejmé, že první systémy, které se využívaly pro ozbrojené složky, čerpaly převážně z jujutsu, zápasu, boxu a savate. Například posledně jmenovaný systém byl do Ruska přivezen francouzskými cirkusy. Jujutsu se do Ruska dostalo nejprve prostřednictvím přeložených knih a Kara Ašikagy.
Zajimavost na okraj – i v Rusku měli problémy s přepisy japonského názvu a tak se v tisku objevily přepisy jako džju džutsu, dziu dzitsu, žiu žitsu, apod. Situace tedy velice podobná té u nás.
Na rozdíl od nás, však Rusko šlo maličko odlišným směrem, jelikož bylo potřeba systémy nějakým způsobem co nejrychleji katalogizovat a zavést jejich učební metodiku tak, aby se mohly vydat knižně a následně distribuovat do všech částí Ruska pro potřeby policie, ale i armádních jednotek dislokovaných po celé zemi. Přiručky pak také měly sloužit i k získání odznaku „Připraven k práci a obraně“, který byl určen pro sovětskou mládež. V té době již v Rusku fungovala organizace Vsevobuč (volně přeloženo jako Celosvazová vojenská výuka – Vsesojuznoje vojennoje obučenije), která patřila pod Všesvazový sportovní výbor. A která fungovala jako hlavní nositel informací o výcviku sebeobrany a nových trendech v této oblasti pro ozbrojené složky.
Tato organizace měla následující programy výuky:
1919 v moskevském sportovním sdružení Dinamo (sekce byla pod vedením V.A.Spiridonova), kde se vyučoval zápas, box , boj na bajonety případně kozácký neozbrojený boj Rubka – to vše pod jménem SAM (Samozasčita) a později SAMOZ (Samozasčita). Činnost těchto oddílů byla primárně soustředěna na výcvik příslušníků policie a dalších bezpečnostních složek (jako například NKVD). Tomu odpovídal i celý výcvik, který se soustřeďoval na rychlost zneškodnění protivníka, jeho odzbrojení v omezeném prostoru bez toho, aby byl protivník vážněji zraněn (a mohl tak později podstoupit výslech).
1925 – V rámci výuky se začaly vyučovat techniky obrany a útoku beze zbraně na základě systémů savate, boxu a jujutsu
1930 – přijíždí do Moskvy propagovat Kodokan judo v Moskevském tělovýchovném institutu a později systém sebeobrany založený na základě juda na Vysoké škole policejní, ale i v armádě. Oba systémy (Spiridonov a Oščepkov) tak vedle sebe fungovaly současně i přesto, že se oba dva dostávali do určitých názorových rozepří.
1931 – Celosvazový výbor fyzické kultury vydal nařízení, aby se v rámci obrany země ozbrojené složky začaly učit (zápas, box), odzbrojování, boji prázdnýma rukama proti útočníkovi se zbraní, atd.
1933 Celosvazový výbor fyzické kultury vydal zprávu, že na základě studie se pro vzdělávání ozbrojených složek a doporučil se soustředit pouze na základní judistické techniky pro potřeby sebeobrany.
1933 – Členové měli nařízeno pravidelně absolvovat 20 hodinový kurz sebeobrany v klubech Dinamo
1934 – Statní centrální institut fyzické kultury zavedl pro své studenty výuku juda pod vedením V.Oščepkova
1935 – Vsevobuč rozšířila svou výuku na celkem tyto disciplíny: savate, anglický box, judo, boj na bajonety a Rubka.
1939 – Statní centrální institut fyzické kultury rozšířil pro (16 sportovních technik a 13 služebních technik)
1940 – svou výuku na celkem tyto disciplíny: savate, anglický box, judo, zápas, boj na bajonety, rubka a jiné národní varianty bojových systémů
Termín Jujutsu bylo postupně ve třicátých letech minulého století zaměněn za judo na základě návrhu V.Oščepokova (držitel 2.danu Kodokan judo), pro kterého byl Jigoro Kano „nositelem nových myšlenek“ (u nás k tomu došlo až v roce 1942). V.Oščepkov se narodil na Sachalinu, který po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 připadl Japonsku. Jako 14letý sirotek se tak dostal prostřednictvím pravoslavných duchovních do japonské školy v Tokiu a poté i do Kodokanu, kde studoval judo přímo u jeho tvůrce Jigoro Kano. Je však potřeba si uvědomit, že jako nejaponský student to měl v Kodokanu velice těžké. Zvláště proto, že patřil k těm, kteří prohráli válku s Dai Nipponem….a to mu dávali jeho sparringové tvrdě najevo (dle dobových materialů však patřil k oblíbencům profesora Jigoro Kano, protože Kano se snažil o to, aby judo lidi sjednocovalo, nikoliv je rozdělovalo). Nalomená či zlomená žebra byla při trénincích standardem…I přesto všechno se V.Oščepkovovi podařilo nakonec získat mistrovský stupeň. Zařadil se tak k prvním čtyřem neJaponcům, kteří získali z rukou Jigoro Kano mistrovský pás a stal se i prvním Rusem, který se oficiálně stal mistrem v judu.
V roce 1914 ukončil své studium a odjíždí zpět do Ruska, kde zakládá ve Vladivostoku oddíl juda, se kterým pak jezdí soutěžit po celém světě. Umisťoval se na soutěžích v Paříži, Londýně, ale i New Yorku. V roce 1921 se stal velitelem v Rudé armádě, ale zanedlouho odtud odešel, aby prodával ruské filmy v Číně a Japonsku. To se může na první pohled zdát podivné, nicméně pokud se k tomu přidá informace, že díky své znalosti japonštiny a japonských reálií byl požádán ruskou špionážní službou NKVD, aby vstoupil do jejich služeb, pak již tento krok dává smysl. Mohl volně cestovat po těchto zemích a zároveň sbírat strategické informace. Navíc v Číně měl šanci studovat wushu při svých cestách. Pokud necestoval, učil judo ve Vladivostoku. Později byl převeden do Novosibirsku, kde sídlil Celosvazový výbor fyzické kultury (organizace, která připravovalo sovětskou mládež na vojenskou službu, obdoba našeho Svazarmu). Zde V.Oščepkov prezentoval záměr vyučovat judo i v armádě a policii, jelikož se judo, dle jeho informací, již začalo vyučovat vě většině západních armád. Aby prokázal, jak účinné judo je, zorganizoval demo ukázku, kde následně přesvědčil všechny pozvané velitele o účinnosti juda v sebeobraně. To byl začátek šíření juda i mezi ozbrojenými složkami. Judo se začalo vyučovat a šířit prostřednictvím Dinamo klubů po celé zemi.
Později byl pozván do Moskvy, kde se setkal s , což byl brigádní generál zodpovědný za vývoj armádních systémů boje. V prosinci roku 1929 tak na jeho příkaz vytvořil dvou měsíční kurz pro vybrané členy z armády.
Kurz byl postaven na těchto základech:
- Hody, páky, údery, kopy a metody škrcení
- Metody sebeobrany – neozbrojený proti ozbrojenému útočníkovi s puškou, pistol, šavlí, nožem případně dalšími zbraněmi či předměty používanými v boji na blízkou vzdálenost
- Metody boje holýma rukama vycházejícím z juda
Na základě výše uvedeného kurzu byly pak postavené další, tentokrát pro velitele věznic, městské policisty, atd. Základním principem Oščepkovova system byl “chytnout, hodit a na zemi pak dokončit úderem”. Vzhledem k tomu, že V.Oščepkov byl nejen zkušeným závodníkem, ale i učitelem, viděl i slabé stránky juda. A proto se rozhodl studovat i jiné systémy boje, aby mohl postavit system, který splňoval jeho nároky. Je potřeba říci, že V.Oščepkov patřil k těm studentům juda, kteří se poté, co se stali mistrem, nesnažili jen učit naučené, ale snažili se i pracovat na jeho vylepšení. Právě proto se poté vydal opět na cesty, tentokrát po zemích patřících do Sovětského svazu a studoval tam místní formy zápasů.
Již v roce 1933 byly publikovány Celosvazovým výborem fyzické kultury první učebnice: “Box, vzpírání, zápas a judo“. Zajímavé také je, že zde již není žádná zmínka o tom, že judo je původně japonským bojovým sportem. V pravidlech bylo také povoleno používat v rámci ruské formy juda „jakékoliv techniky finského, francouzského, amerického, švýcarského i kavkazského zápasu bez ohledu na to, jestli jde o původní japonskou techniku či nikoliv”. Tehdy se však příliš nerozlišovaly techniky použitelné pro ozbrojené složky a pro sportovní účely. K tomu došlo až o mnoho let později. Navíc V.Oščepkov cítil, že judo má příliš mnoho omezení a proto začal uvažovat o něčem, co by doplnilo mezery. V.Oščepkov kromě svého pobytu v Japonsku, kde studoval jujutsu a později i Kodokan judo, procestoval také v letech 1928 až 1930 svazové republiky, kde sbíral informace o místních systémech boje. A byl to právě V.Oščepkov, a nikoliv A.A.Charlampijev, jak je často chybně uváděno, kdo položil základy sambo právě tím, že studoval techniky tatarského zápasu Kurjaš, baškirského zápasu, gruzínského zápasu Čidaoba, ázerbájdžánského systému Gjuleš, arménského Kochu, turkménskéh zápasu Goreš, tadžického Guštingiri, uzbeckého zápasu Kuraš, jakutského Kopsacaj, bucharského Agtaš a moldavského Trynty.
Kromě systému samotného (kam přidal například páky na nohy a nohama) prosadil Oščepkov i kondiční přípravu a tak například převzal některé techniky od západních fyzioterapeutů Muller, Buk, Suren, ale i švédského systému kondiční přípravy. Také zavedl pravidelné lékařské prohlídky závodníků, aby předešel zdravotním potížím. Kromě místních forem zápasu studoval Oščepkov později i anglický a francouzský box, finský zápas, americký volný styl, švýcarský zápas, ale i například perský zápas. Jeho hlavním cílem bylo najít hody, které by šlo aplikovat do sebeobrany. V té době však již Oščepkov nebyl jediný, kdo se tomuto věnoval. Pomáhali mu jeho studenti, jako například V.G.Kuzovlev, V.V.Sidorov, N.M.Galkovskij, I.V Vasiljev, R.A.Školnikov, A.A.Charlampijev, atd. Tito pokročilí studenti vyučovali nejen v Moskvě, ale i v Leningradu (nyní Petěrburg), Charkově, apod. Postupně se tato ruská varianata juda začala vyučovat na vice než 22 univerzitách po celém SSSR. V porovnání se Spiridonovem šel Oščepkov ve vývoji systému ještě dál. Zatímco Spiridonov se snažil vytvořit sebeobranný system pro služební účely, Oščepkov se více soustředil na sportovní variantu systému a proto vytvořil pravidla soutěže, výše zmíněné pravidelné lékařské prohlídky, kondiční přípravu, atd. Nicméně stále to ještě nebylo výsledné sambo, jak jej známe nyní.
V pozdějších letech Oščepkov organizoval sportovní utkání mezi jeho studenty a představiteli stylů, ze kterých čerpal, aby ověřil efektivitu nově vznikajícího systému. A je potřeba říci, že jeho studenti pravidelně vítězili. Judo se tak stávalo pouze jedním z mnoha zdrojů, pro vývoj nově vznikajícího systemu. V šedesátých letech minulého století Donn F.Draeger, americký zápasník a význačná osobnost bojových umění (o kterém se objeví více v některém z dalších článků), napsal o sambu:”Judo je již překonané sambem. Rusové studovali judo velice rychle. Toto nechci příliš komentovat, nicméně je důležité říci, že sambista po 4–6 měsících studia byl schopen úspěšně bojovat i proti judistovi, držiteli 4.danu.”
V roce 1986 byl natočen film Nepobedimyj (Neporazitelný), který popisoval cestu A.A.Charlampijeva (!) po postsovětských republikách. Jde o značně zromantizované vyprávění, nicméně základ vzniku zápasu Sambo je pravdivý. A proč A.A.Charlampijev a ne V.Oščepkov? Protože V.Oščepkov byl v roce 1935 zatčen, obviněn z velezrady a špionáže (na základě faktu, že cestoval do zahraničí a měl v zahraničí i přátele) a transportován do gulagu, kde zemřel ve svých 44 letech (rehabilitován byl až v sedmdesátých letech). Na příkaz Stalina mělo být jméno V.Oščepkova – japonského špeha – vymazáno z historie. Místo něho byl všude následně uváděn již zmiňovaný A.A.Charlampijev. V té době bylo již sambo nazýváno “sovětským volným stylem”.
V letech 2002–2006 vedl syn A.A.Charlampijeva s těmi, kteří se snažili očistit jméno V.Oščepkova a nakonec se obě strany dohodli na následujícím: V.Oščepkov položil základy ruského sambo. Byl to právě on, kdo cestoval po svazových republikách, aby sbíral, klasifikoval a systematizoval lokální systémy zápasu. Nicméně A.A.Charlampijev poté, na zakladě těchto materiálů, rozpracoval metodicky Sambo tak, aby byla jasná pravidla, didaktika, atd. Dá se tedy říci, že oba přispěli velkým dílem k podobě Sambo, jak jej známe nyní.
Dne 16.listopadu 1938 poté A.A.Charlampijev ve spolupráci s Celosvazovým výborem fyzické kultury vydal usnesení o zápasu Sambo, jeho pravidlech a stupních soutěží.
Se Sambo se Oščepkov seznámil prostřednictvím jeho nadřízeného Fjodorem Žamkovem, který byl Oščepkovým studentem juda ve Vladivostoku. Oba dva pak paralelně pracovali na svých systémech boje s tím, že V.Spiridonov se snažil o propojení jujutsu, boxu, zápasu, savate, šermu a střelby, zatímco Oščepkov se snažil o propagaci kodokan juda (a později i jeho „upgradované“ verze) do ozbrojených složek. V.Spiridonov odmítal využití sportovní varianty (juda) pro služební účely. Dle něho sport má tolik omezení, díky kterým nelze tyto systémy využít, protože vyvíjejí špatné návyky u studentů. Nicméně Oščepkův systém nezavrhoval úplně, protože oceňoval schopnost borců se rychle zorientovat v rychle se měnící situaci, jejich kondiční přípravě, drilech na rozvoj načasování technik, vzdálenosti, apod. Dle dostupných informací to byl právě Spiridonov, kdo vytvořil verzi první verzi sambo pro ozbrojené složky. V.A.Spiridonov preferoval spíše tvůrčí přístup než slepé dodržování pouček.
Následně na metodice zapracoval V.P.Volkov, který absolvoval školu jak Spiridonova, tak i Oščepkova a podařilo se mu do samba dostat to nejúčinnější z obou stylů. V roce 1940 byla vydána objemná učebnice Sambo – „Kurz sebeobrany beze zbraně – Sambo“, která byla určená pouze pro pracovníky NKVD. Tato učebnice se poté stala základní pomůckou při výuce sebeobrany následujících letech a zásady v ní uvedené poté byly přejímány i do dalších systémů boje v příštích letech.
Shrnu-li to, pak se na sambu (ve sportovní, ale i vojenské variantě) podílely tyto osoby:
- V.Spiridonov položil základ ruského systému boje na základě jujutsu, boxu, zápasu, savate, šermu a střelby. Nejdříve jej nazval „Sam“, poté „Samoz“
- V.Oščepkov paralelně vytvářel svůj systém boje založený na technikách kodokan judo a vybraných svazových systémů zápasu.
- A.A.Charlampijev vypracoval sportovní metodiku na základě převážně Oščepkova (ale i Spiridonova) systému, díky které se sambo ustanovilo a začalo se šířit převážně ve své sportovní podobě po celém světě. A byl to právě A.A.Charlampijev, kdo prosadil název nově vzniklého ruského zápasu sambo.
- V.P.Volkov na základě systémů Spiridonova a Oščepkova zformoval finální podobu sambo pro ozbrojené složky jako je NKVD (KGB, FSB), elitní složky policie, ale i armády.
Po druhé světové válce a pevné vládě komunistů se tak kromě samba do SSSR moc dalších systémů nedostávalo. Bylo zde však možné nalézt oddíly juda, karate, kickboxu, boxu, šermu, ale také čínského wushu. Pravý rozkvět však začal s příchodem Michaila Gorbačova a jeho perestrojky v osmdesátých letech minulého století. Na to se podíváme v následujícím díle.
Současné ruské systémy
V první části předchozího dílu jsme si vysvětlili, jaká situace panovala v Rusku poté, co se komunisté dostali k moci a ve druhé části jsme si poté popsali vznik ruského bojového sportu (a systému boje) Sambo. První část byla také důležitá v tom, že nám ukázala politické a kulturní prostředí, kde jiná nacionální bojová umění nebyla příliš tolerována. Toto je velice důležitá informace vzhledem k tomu, že se po perestrojce vynořilo nepřeberné množství stylů a samozvaných mistrů, kteří se zaštiťují tím či oním „tradičním“ bojovým uměním. Pokud si uvědomíte, že ruská revoluce proběhla v roce 1918, máme tu fakticky jednu celou generaci lidí, kteří nemohli cvičit a rozvíjet jiný než oficiálně povolený styl či školu. Protože cvičit nacionální styl znamenalo učit se o místní kultuře, jazyku, historii a to nebylo žádoucí. Byl tu Sovětský svaz, hovořilo se rusky, ať jste byli ve Vladivostoku nebo v Užhorodě. Samozřejmě se můžeme pouštět do spekulací o tajných místech či klubech, kde se trénovalo skrytě před zraky ruské tajné policie KGB….ale troufnu si tvrdit, že to bude v 99.99% patřit do říše pohádek.
Přesto jsem musel tento článek několikrát přepisovat. Čím více informací jsem získával, tím více jsem zjišťoval, že potřebuji ještě další zdroje k ověření. Proto jsem se rozhodl pro kompromis a tento článek bude posuzovat pouze současná ruská bojová umění, která se buď tváří jako tradiční, anebo nově vzniklá. Tradiční, ty skutečně tradiční, popíšu v následném seriálu o zápasnických systémech světa. Podařilo se mi totiž sehnat vynikající materiál o zápasnických systémech celého světa, kde jsou samozřejmě mimo jiných uvedené nejen ruské, ale i další svazové systémy boje. Jde o více jak 500 stránkovou publikaci, kterou se postupně budu snažit přeložit z jazyka ruského a uveřejňovat zde ve formě článků. Je až neuvěřitelné, kde všude lze nalézt různé formy zápasu, a jak jsou si některé systémy podobné, ačkoliv jsou od sebe vzdálené i desítky tisíc kilometrů.
Teď, když jsme si již vysvětlili prostředí, ve kterém země náležející do Sovětského svazu byly, pojďme se podívat na hlavní školy a postavy. Není samozřejmě v mé moci popsat všechny existující školy zde působící. Jednak není dostatek věrohodných materiálů a druhak toto je web primárně zaměřený na japonské bojové umění jujutsu, nikoliv ruská bojová umění. Přesto se však pokusím popsat hlavní školy.
Buza (Grigorij Nikolajevič Bazlov)
G.N.Bazlov, hlavní propagátor této „tradiční“ školy na toto bojové umění dokonce napsal svou disertační práci. Dle Bazlova jde o systém boje ruských mužiků. Dle mých informací jde však o „systém boje“, který se poprvé objevil až po revoluci na začátku dvacátého století. Někteří popisují tento styl jako „máchání rukama za zvuků harmoniky“. Výhodou tohoto „stylu boje je v tom, že neexistují přesně dané techniky, pouze přirozené reakce těla”, jak říká Bazlov. Je to postavené hodně na patriotismu. Buzatera – bojovník praktikující umění Buza – využívá přirozených pohybů těla k tomu, aby uhnul útoku. Je však rozdíl, když úhyb děla například boxer a člověk netrénovaný. Toto však Bazlovovi nebrání v tom, aby svůj styl boje propagoval. Neexistují porovnávací sparingy s jinými styly, protože by to mohlo ohrozit pověst školy i samotného Bazlova. Z pohledu rozdělení bojových umění patří mezí tzv. estetická bojová umění, tj. umění, která spíše než na praktickou či sportovní stránku dbají více na estetickou formu.
Je v lecčems podobný výše uvedené Buze pouze s tím rozdílem, že zde je vice akrobatických prvků. Jde o ukrajinský lidový tanec, který někteří propagují i jako bojové umění. Mají k tomu samozřejmě dobrozdání renomovaného etnografa, nicméně daleko pravděpodobnější je, že jde jen o pokus propagovat ukrajinský národní tanec jako něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Při mé letošní návštěvě Užhorodu jsem navštívil i místní muzeum a ptal se na tento “tradiční” styl. Místní správce muzea mi potvrdil, že hopak (gopak) je skutečně pouze lidový tanec.
Slavjano-gorickaja borba (Alexandr Bělov)
je považován za velkého…pohádkáře. O svém “tradičním” systemu boje slovanských horalů napsal již čtyři knihy a jeho žák Michail Šatunov poté pokračoval v propagaci v několika dalších publikacích. Sám Bělov o sobě například v knize “Umění útoku” (Iskustvo ataki) otevřeně prohlašuje, že je schopen porazit 100 (jinde se uvádí až 300) protivníků a to úplně sám a holýma rukama. Kromě těchto heroických činů dokáže take uhybat kulkám a jak uvedl v jednom rozhovoru pro německý časopis Die Welt: “Můj rekord v uhybání kulkám je na 7 kroků.”
Anebo jinde tvrdí: “Slovanští horalé trénují velice tvrdě, na rozdíl od východních bojových umění ruský systém nepoužívá předměty na rozbíjení, aby prokázali tvrdost svých úderů. Místo toho využívají pytle s pískem, které Evropa využívá už více jak tři tisíciletí. Kromě toho, zvláště v letních měsících používáme ještě jednu tradiční pomůcku na zvýšení síly úderu, která se od nepaměti používá v našich sibiřských systémech boje na hole pěsti (kulačnyj boj) – jde o tlustý svazek proutí, který zapíchneme do země. Údery do toho bijeme tak dlouho, dokud se celý svazek nerozbije.” Zajimavé je, že jinde jsem o tomto “tradičním” způsobu tréninku slovanských bojovníků nezjistil vůbec nic, tedy kromě toho, že se svazek proutí skutečně používá na Sibiři, ale pouze jako metla do sauny….ptal jsem se i kolegů v práci (pracuji v nadnárodní firmě, která zaměstnává IT specialisty prakticky z celého světa), kteří pochází z této oblasti…..a výsledek byl stejný.
Bělov ve svých demonstracích však jednou narazil, když na jednom semináři nabídl dobrovolníku blíže nespecifikovanou “bojovou zbraň” s tím, že na něj může zaútočit jakkoliv bude chtít. Jen velikou shodou náhod tento útok přežil a jak sám k tomu podotýká: ”útočník zaútočil nestandardně, což mi neumožnilo využít přirozené reakce těla. Přežil jsem útok, ale ztratil přitom mnoho krve.” A jako je samozřejmé i v jiných ruských systémech, i tento má své skalní fanoušky v ruské armádě…jak tvrdí Bělov.
“Mistr” se karate učil z knih a videa a Viet Vo Dao od Vietnamců, kteří do Ruska přijížděli za prací. Sám o sobě prohlašuje, že je držitelem 8. danu Dang Vat Jitsu “Bong Dem Long”, 8.danu Wushu “Vin Dong”, 5.danu Viet Vo Dao “Tchien Dyong”, 4.danu tanto jitsu “Bong Dem Long”, 2.danu Viet Vo Dao “Kong Dyong”, 1.danu jiu jitsu Fukuri ryu. Kromě toho je také instruktorem v ninjutsu, kenjitsu, taijichuan, tanto jitsu, aikijitsu, chikung, viet vo dao, wushu, jiu jitsu a umění přežití. Je také prezidentem klubu černých pásů Teisatsu. Člověk, který se trochu pohybuje v oblasti bojových umění, musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co všechno tento „mistr“ ovládá. Vysoce pravděpodobně půjde o člověka, který byl maximálně na jednom semináři a hned se stal jeho instruktorem…ostatně to není výhradní vlastnost ruských mistrů, že? 😉 A přesto si tento „mistr“ na nedostatek studentů stěžovat nemůže.
Igor Zajčikov vstoupil do bojových umění s „rukopašným bojem SMERŠ“. Pokud máte šanci vidět některých z videí kolujících na netu, uvidíte základní chyby, kterých se dokáže vyvarovat už středně pokročilý boxer – signalizace úderu rameny, pouštění rukou dolů po úderu a celkově jeho techniky působí ztuhle a nepřirozeně. Tento systém je význačný úderem „blin“, což je úder ze vzdálenosti cca 30 cm od cíle, kdy obě ruce střídavě dlaněmi zasahují cíl. Je to podobné řetězovým úderům tak známým například ve škole Leung Ting Wing Tsun kungfu jen s tím rozdílem, že jdou pomaleji a jde o údery otevřenou dlaní. V jedné sérii provedou cca 3–4 „rychlé“ údery. Dle „mistra“ tyto údery „poškozují vnitřní orgány, případně mozek, pokud se útočí na hlavu.“ Propaguje také svůj systém boje proti více útočníkům a přitom je vidět, že každá technika končí hodem a následným úderem do ležícího protivníka, což se v hromadné rvačce nedá stihnout, tedy pokud je protivníků více jak 2. Fakticky se dá říci, že jde o mix samba, něco z toho, co se naučil v armádě, atd. Zajčikov také tvrdí, že tento systém byl vytvořen ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy Stalin pověřil skupinu tajných NKVD agentů, aby vytvořili neporazitelný systém. A právě tento systém on nyní vyučuje. Jak jsme si však již řekli v první části našeho krátkého seriálu o ruských bojových umění, nic takového neexistovalo. Jediné, co se později začalo vyučovat v armádě a policii (včetně jejich speciálních složek) bylo právě sambo vytvořené Spiridonovem, případně Oščepkovem.
Systěma (Anatolij Kadočnikov)
Systěma (Systém) je spíše policejní než armádní systém boje. A.Kadočnikov je znám tím, že se vyjadřuje velice skepticky ke všem východním bojovým uměním, které považuje plně za sportovní záležitost. Je také velikým patriotem a proto je Systěma položená hodně na ruských tradicích a ruských hrdinech. Právě proto jsou jeho veřejné semináře protknuté lekcemi z ruské historie, zatímco provádí pomalu techniku proti jednomu i více (spolupracujícím) soupeřům. Kadočnikov tvrdí, že jeho systém se učí ve speciálních jednotkách a vycvičil drtivou většinu ruských Specnazovců (Specnaz – ruská armádní speciální jednotka – otdel SPECialnovo NAZnačenija – Skupina speciálního určení), nicméně pokud by tomu tak bylo, pak by již v Systěmě byli vycvičeni všichni vojáci po celém Rusku (místo oficiálního Samba). V první části jsme si vysvětlili, jaký systém se do armády dostal a proto je potřeba i toto tvrzení brát s notnou rezervou. Systém Systěma má nicméně velice dobře propracovaný systém průpravných cvičení, který lze využít i v jiných bojových sportech a uměních. Praktická aplikace technik je už diskutabilní. Vše je založené na měkosti a zachování plynulosti pohybu. Někteří v těchto drilech poznávají zlomky čínských systémů taijichuan, chin na, apod. V současné době již existuje dostatek literárních i video materiálů pro studium.
ROSS Systěma (Alexandr Ivanovič Retjunskich)
Retjunskich je vynikající sambista (bývalý šampion Ruska) a jeho systém boje ROSS (Rosijskaja Obščenacionalnaja Systěma Samoborony – Ruský celonárodní systém sebeobrany) je pokusem o vytvoření další variant samba. Čast technik je převzata ze samba a část ze systému A.Kadočnikova. Hody, strhy a podmety jsou vynikající na rozdíl od úderových technik, práci s nožem a proti vice útočníkům. Nicméně sám A.Kadočnikov o něm otevřeně říká, že se jedná o jeho nejlepšího studenta.
Systěma (Michail Rjabko a Vladimir Vasiljev)
Existuje videozáznam, kde v 80. letech (ještě štíhlý) cvičí v kimonu a rozhodně nic z toho, co cvičí, nepřipomíná tradiční ruský systém Systěma, spíše jde o nějakou čínskou variantu cvičení, pravděpodobně dle knih Rollanda Habersetzera „Le kung-fu“. V 70.-80.letech o čínských systémech příliš mnoho informací nebylo a proto se zájemci o tyto školy učili z porůznu sehnaných knih, podobně jako u nás. Tehdy panoval názor, že zatímco karate je tvrdý a účinný styl, kung fu je měkké a nepříliš funkční na ulici. Zkrátím-li to, pak zde nejsou vidět žádné známky Systěmy, které za pár let začne propagovat spolu s Vladimirem Vasiljevem. Časem však Rjabko nabral takovou váhu, že vysoké kopy a mrštné úhyby již nebyly příliš věrohodné a proto začátkem 90.let pochopil, že je potřeba změnit styl boje. Musel si však vybrat takový, kde nebudou všetečné dotazy, kdo byl jeho učitel, jak dlouho cvičí, jaká je historie tohoto stylu, apod. a protože se právě tehdy začaly vynořovat první „tradiční“ ruské styly, i on toho využil a vytvořil svou „Systěmu“. Zaštítil se pravoslavnými ruskými vojáky trénujícími kdysi dávno v pravoslavných klášterech. Jednalo se o takovou očesanou podobu toho, co prezentuje Alexandr Kadočnikov. Dal se dohromady s bývalým studentem A.Kadočnikova Vladimirem Vasiljevem, který měl talent na marketing. V té době se začal Kadočnikov dohadovat s Reťunským o právo na použití termínu Systěma a zatímco se tito dva dohadovali, tak Vasiljev nazval sám sebe „Systěmščik“ (ten, kdo cvičí Systěmu) a spolu s Rjabkem začali využívat název Systěma pro sebe. Je však potřeba říci, že v Rusku nemá Systěma příliš dobré jméno u boxerů, karatistů a podobných bojovníků, protože již nesčetněkrát „roznesli Systěmščiky na kopytech…respektive na rukavicích“.
Koi no takinobori ryu(Andrej Kočergin)
Kočergin cvičil judo, karate, thajský box a wing chun. Na základě těchto znalostí vytvořil systém zvaný „Cesta kapra plujícího proti proudu vodopádu“. Jak již z názvu vyplývá jde o systém, který je založený na odporu a otužování úderových ploch. V lecčems je podobný kyokushinkai karate. Cílem je překonání sebe sama a posílení vlastního těla. V zásadě má Kočergin ve svém systému dva hlavní principy – mecukei sutemi – bojový duch a ikken hisacu – vítězství jedním úderem. V arzenálu technik jsou údery, lokty, hlava, hody, techniky škrcení, práce v parteru a dokonce i kousání. Vše je však soustředěno na silných jednotlivých úderech. Studenti často spárují jednak beze zbraně a jednak s nožem (tanto jutsu). Většina sparingů končí knokautem, (u)škrcením, případně vzdáním se jednoho ze soupeřů. Sparring s nožem probíhá bez jakýchkoliv chráničů, kdy spolu spárují dva borci s dřevěným nožem. Údery jsou velice silné a bolestivé. Jediné omezení – nesmí se bodat na hlavu, do očí a do krku. Často podobné sparringy končí krvavými šrámy, modřinami a dalšími zraněními včetně K.O. Podařilo se mi sehnat záznam ze semináře, kde proti sobě sedí dva borci obkročmo na kladině a na signál do sebe začnou mlátit (bez rukavic), dokud jeden či druhý z kladiny nespadne. Cvičí tím prý rovnováhu, odolnost a vnitřní odhodlanost. Z toho je logické, že tento systém boje je oblíben spíše mezi mladšími studenty, kteří rychleji regenerují než například senioři.
U Kočergina je sympatické, že se neschovává za žádného , ani za žádnou „tajnou ruskou armádní / tradiční školu“. V Rusku je navíc považován za jednoho z mála, kteří umějí také přemýšlet hlavou, kromě toho, že s ní dokáže dát slušný úder.
Alexandr Popov je další postavička v oblasti ruských bojových umění. Jeho instruktážní videa boje s polní lopatkou patří k tomu nejhumornějšímu, co jsem měl dosud šanci vidět. Představte si vychrtlého opičáka, fyzickým vzhledem bezdomovce, oblečeného do maskáčů, jak kolem útočníka skáče s polní lopatkou. Často bylo vidět, že měl problém, aby jej lopatka, díky své váze, nepřevážila. Osobně mám tohoto představitele ruských škol bojových umění zařazeného v sekci kuriozity.
ŠKVAL (Alexandr Lavrov)
Plukovník KGB je mistrem v bezkontaktním energetickém boji. Tvrdí, že svoje znalosti má z následujících systémů – indická “radža joga”, korejský “kihap”, japonský “kiai” a čínský “chikong” včetně system severoamerických indiánů zvaný “křik orla”. Prý svoje schopnosti využívá v rámci přísně tajné skupiny FSB (nástupce KGB), která se zabývá likvidací nepohodlných osob. Podobné tajné skupiny byly v minulosti prý rozkryty i novináři, kteří je zvali “Bílá ruka”, “Skupina S”, apod. Použijeme-li však selský rozum, pak je to v rozporu s tím, co trénují podobné skupiny zvláštního určení v jiných částech světa – střelba na blízkou vzdálenost ze všech možných pozic, využití ostřelovačů, nože, jedu případně výbušnin. Výsledný názor si udělejte sami.
Bojevaja mašina – Bojový stroj (Anatoly Taras)
Taras je tvůrce tohoto běloruského systému. Vydal dvě knihy, které popisují tento systém, a dle mého názoru se jedná o vcelku kvalitní záležitost. Před cca 15 lety jsem mu napsal, abych se dozvěděl, jestli a za jakých podmínek bych mohl dorazit do Minska, případně on do Prahy. Odpověděl mi vcelku rychle (na úroveň tehdejší pošty)…nicméně odpověď byla dosti arogantní. V podstatě mi vysvětlil, že je nejlepší na celém světě, že se k němu učí jezdit i “Amerikanci”, aby konečně poznali ten pravý styl. Pokud však pomineme způsob vyjadřování, pak z dostupných materiálů se zdá, že na rozdíl od mnoha výše uvedených systém, tento má hlavu a patu a má dobré základy. Ačkoliv obě knihy mám, dosud jsem nenašel čas se pustit do jejich přečtení a proto nemohu napsat více. V zásadě však z výše uvedeného výčtu “ruských svérázů” vychází relativně dobře.
UNIBOS / Šou Dao (Alexandr Medveděv)
vytvořil univerzální bojový systém UNIBOS (UNIversalnaja BOjevaja Systěma) a prý je také nositelem tradice tajné východoasijské školy Šou Dao. Nicméně již neuvádí, kde se toto naučil. Prý mu znalosti předal nějaký Korejec (jméno neuvádí), kterého potkal na Krymu. Pomineme tedy fakt, že mistři nerozdávají svoje znalosti prvním, koho potkají na své dovolené a také to, že předání všech znalostí by trvalo rozhodně déle než 2–3 týdny, během které byl onen neznámý Korejec na dovolené. Je také těžce uvěřitelné, že člověk s maturitou má tak obrovské znalosti o východní tajné filozofii, sexuální energii a podobných tématech, kterými oblažuje své věrné studenty. Máte-li šanci někde sehnat jeho videa, pak doporučuji sledovat plně spolupracující protivníky. Techniky hodů jsou velice nepřesvědčivé, nemluvě o úderech či kopech.
V Rusku můžete nalézt také další bojová umění, jako je BARS (Systém vyvinutý studentem Michaila Rjabka – Grigorijem Bazlovem), Kolo, Rubka, Stenka, V schvatku, Medvědí styl (Konstantin Tinočkij), Korosu (Nikonor Korotki), Kozácký boj, Štykovoj boj (Boj s puškou, na bajonety), Sobor, Sokoli Stalina (styl boje osobních ochránců Stalina), Měkká škola (Alexej Sidorov), Systěma (Alexandr Svetajlo), Systěma (Uri Sidorov), Tropa, atd. atd.
Problém (nejen) u těchto škol je však v nedostatku nezávislých a věrohodných materiálů. Dneska již není problém si vytvořit hezky vypadající webové stránky a napsat cokoliv, co chcete. Ale pokud se chcete dopátrat, jak to skutečně je, pak jsou to hodiny a hodiny analýz. Už vím, co budu dělat v důchodu 😉
Zdroj:
Bližnij boj. Opyt razvedčika – G.Kalačev, N.N.Simkin; Grand Fair; reprint 2007, ISBN 978–5-8183–1229–3
Zaščita i napadenije – V.N.Koronovskij, M.A.Jakovlev; Grand Fair; reprint 2005, ISBN 5–8183–0997–5
Žizň i dejatělnosť Anatolija Arkadjeviča Charlampijeva – Alexandr Charlampijev; Grand Fair; reprint 2006, ISBN 5–8183–1051–5
Borba Sambo – A.A.Charlampijev, 1949; Fizkultura i sport
Žiu žitsu – Kara Ašikaga; 1909, třetí vydání; Ruskaja Tovariščestva
Iskustvo rukopašnovo boja – I.Oznobišin; Grand Fair; reprint 2007
Kurs samozaščity bez oružija – V.P.Volkov; 1940
Rukopašnyj boj – J.T.Čichačev; 1979
Taras, A.; Bojevaja mašina 1,2
Mandzjak, A.S. – Slovanská vojenská umění, Minsk, 2006
Mandzjak, A.S. – Evropská bojová umění, Minsk, 2005
Mandzjak, A.S. – Vojenské tradice národů Euroasie, Minsk, 2002
Artěmenko, O.L. – Encyklopedie tradičních forem zápasů ve světě, Minsk, 2010
Jarda Kolcun
