O sensei Keiko Fukuda, přístupu Džigoró Kanó k ženskému Džúdō a o jeho smrti
napsal Lance Gatling pro Kanó Chronicles
Byla sensei Keiko Fukuda “přímým žákem” Kanó Šihana?
Nedávno se kdosi ve facebookové skupině Júdó zmínil o článku z časopisu Black Belt, který uvádí nejvlivnější ženy v judu. Článek také obsahuje seznam žen a jejich úspěchů v judu. Mám podezření, že komentář měl záměrně vyvolat mou reakci, a protože mě zajímá historie džúda, do této návnady jsem se s chutí zakousnul.
Časopis Black Belt nečtu pravidelně, ale ten cvrkot kolem výše zmiňovaného článku mě přiměl si původní článek přečíst. Jeho účelem, ne-li přímo záměrem, bylo zjevně identifikovat žijící judistky, které po léta soutěžily na nejvyšší úrovni mezinárodních soutěží a měly vliv na to, čemu říkám “sportovní júdó”. Jinými slovy se tedy jedná o špičkové sportovní judistky. Ale hned má první myšlenka byla, proč v tomto seznamu není uvedena sensei Keiko Fukuda!?!!
A když jsem si procházel facebookovou diskusi dále, zcela zřejmě jsem nebyl jediný, koho to napadlo. Jeden z často uváděných argumentů bylo i tvrzení, které mě však mátlo: „měla by být na seznamu nejlepších judistek, protože byla přímou žákyní Šihana Džigoró Kanó!!!“
Keiko Fukuda (1913-2013)
10. dan, USA Júdó a United States Júdó Federation (USJF) (2011), držitelka červeného pásku (obi) označující stupeň 9. nebo 10. Dan
Proč mě výše zmíněné tvrzení mátlo? Víte, přesný překlad výše uvedeného tvrzení má jen jeden význam, a to ten, že Keiko Fukuda měla se Šihanem Kanó nějaký výjimečný vztah učitele a žáka. Nemohl jsem však pro to najít jakékoliv důkazy. Ačkoli se o sportovní júdó po okupaci nezajímám (zejména o ten neskutečný organizační zmatek, který udělali moji američtí spoluobčané), vlastním sbírku 21 japonských esejů senseie Fukudy napsaných pro japonské publikum (žiji v Tokiu a snažím se pro svůj výzkum používat pouze původní japonské zdroje). Po pouhém 10-15minutovém skenování jsem našel jeden z nich, napsaný v roce 1985, v němž se explicitně vyjadřuje k velké části své historie vzdělávání júdó.
Jak Kanó Šihan přistupoval k výcviku Džúdō pro ženy?
Nejprve uvádí, že Šihan Kanó se velmi zajímal o vzdělávání a výcvik žen, včetně obecné tělesné výchovy. V 19. století, a dokonce i v meziválečných letech, se však vědělo jen málo o dopadu tvrdého fyzického tréninku, i neustálých nárazů při pádech ukemi, na ženské tělo, a částečně i proto Kanó, muž s pěti vlastními dcerami, zaujal k tréninku júdó žen velmi konzervativní, ale zároveň i inovativní přístup.
Jeho řešením bylo vytvořit samostatný program ženské divize Kodokanu a pořádat tréninky žen ve speciálním, vyhrazeném dójó poblíž jeho vlastní kanceláře. Jedním z důvodů pozdějšího založení Asociace pro vědecké studium júdó bylo podpořit lékařský výzkum dopadu potenciálně nebezpečných technik júdó (jako jsou škrcení a hody) na mladá mužská i ženská těla. Přístup k tomuto speciálnímu dójó byl umožněn pouze s jeho osobním povolením a do funkce první ředitelky programu dosadil svou vlastní, tehdy 41letou dceru Watanuki Noriko, která dohlížela na své dva starší, profesionální mužské instruktory dójó Kodokan, senseie Handu a senseie Uzawu (více o nich viz níže).
Výuku zpočátku zajišťovalo výhradně několik starších mužských instruktorů Kodokanu, které doplňovala sensei Watanuki a později i další instruktorky, jak postupně dozrávaly díky vlastní praxi a povyšování. Výuka spočívala v tréninku kata a randori, přičemž instruktoři se zaměřovali na specializované kata. A randori se provádělo pouze s jinými ženami. Kanó zavedl ženský pásek obi, který měl bílý pruh překrývající základní barevný pásek na znamení, že ženy jsou oddělené. Kanó psal, že ženy nemají takovou hrubou sílu jako muži, a proto se musí spoléhat pouze na techniku, což činí jejich Džúdō čistším.
Sensei Keiko Fukuda v keikógi instruktora Kodokanu, datum neznámé. Všimněte si bílého pruhu 女子帯 ženského pásu a kandži 指 shi, označujícího 指導者 instruktora shidōsha zasazený do obrysu 八咫鏡 yatakagami, znaku Kodokanu, který symbolizuje starobylé, legendární duchovní zrcadlo odrážející duši člověka.
Ve své eseji z roku 1985 sensei Fukuda napsala, že do Suidobashi Kodokanu nastoupila jako studentka ženského oddílu. Bylo to někdy v roce 1935 nebo 1936. Také se někdy uvádí, že ji Šihan Kanó osobně pozval nebo že hlavně kvůli ní otevřel Kodokan ženám. To druhé tvrzení zjevně není pravdivé. Nu a co se týče prvního, účastníci, kteří trénovali pod senseiem Fukudou, mi řekli, že ji prý Šihan Kanó osobně pozval do Kodokanu; což osobně považuji za zcela věrohodné, protože Džigoró Kanó při své neustálé propagaci júdó pozval ke vstupu nespočetné množství mladých lidí, takže mladé vnučce svého senseie by jistě nabídl totéž!”
Šihan Kanó pozoruje svou nejstarší dceru Noriko Watanuki (1893-?), první vedoucí ženského oddělení Kodokanu, jak zde vystupuje jako tori, zřejmě v Kime shiki na novoroční oslavě Kodokanu. Zpočátku se výuka žen týkala téměř výhradně kata. Sensei Fukuda pomohla přesvědčit Kodokan, aby toto omezení po válce změnil. Všimněte si kagami mochi, dvou na sobě položených rýžových koláčků na obětním stojanu, tradiční japonské novoroční oběti bohům, a bílého pruhu na dámském obi. Kaligrafie Kōdōkan 講道館 (psaná zprava doleva), kterou štětcem vytvořil princ Katsu Kaishū, přítel rodiny Kanó, je zřejmě originál, který dodnes visí v muzeu Kodokan.
Sensei Fukuda také popsala, že denně cestovala do Kodokanu z Noborita, stanice jihovýchodně od Tokia poblíž Kawasaki, po železnici Odakjú (dnes je to hodina cesty tam a zpět, tehdy snad 90-120 minut?). Železniční trať byla za druhé světové války poškozena nálety, takže nějakou dobu během války bydlela u manželky instruktora Kodokanu, který bydlel poblíž.
Při popisu svého studia v Kodokanu v ženském dójó se zmiňuje o několika slavných (a dalších dnes již nepříliš známých) instruktorech Kodokanu, z nichž u některých studovala, a u některých si přála, aby se jí věnovali dříve (protože během téměř padesáti let jejího členství v Kodokanu, kdy esej psala, všichni její senseiové samozřejmě zestárli), ale chtěla zde vzpomenout a uctít všechny své senseie, jmenovitě Shuichi Nagaoku 10. dan a SumiJuki Kotaniho 10. dan. V ženské divizi měla “každodenní” výuku po celá léta od instruktorů Yoshimarō Handu, hlavního instruktora a Ariya Uzawu, instruktor školy Kodokan.
Událost Kodokan Women’s Division na podzim roku 1937:
- Šihan Kanó (sedící uprostřed)
- sensei Yoshimaró Handa, její starší instruktor (muž po Kanóově pravici)
- muž vlevo od Kanó by mohl být Ariya Uzawa, jeho další instruktor (žádný důkaz, jen můj odhad!).
- někteří se domnívají, že mladá žena nad pravým ramenem senseie Handa je Keiko Fukuda, tehdy 24letá. originál kaligrafie Kōdōkan 講道館 (psáno zprava doleva) který vytvořil princ Kaishū Katsu, přítel rodiny Kanó, dnes visí v muzeu Kodokan.
Všimněte si Kanóovy fotografie ve slavnostním císařském dvorním oděvu, doplněném mnoha císařskými vyznamenáními a poctami. Posmrtně mu byl udělen vysoký stupeň japonského Řádu vycházejícího slunce. Toto je pravděpodobně poslední fotografie Šihana Kanó se studentkami Kodokanu.
“Ideálem zesnulého profesora Kanó pro ženské júdó bylo studovat randori souběžně s kata. Toto randori se musí provádět mezi ženami. Prvních deset let svého studia džúda jsem byla vyučována pouze tímto způsobem. Judisté obecně tráví randori mnoho hodin. Ačkoli to platí i v ženském judu, jeho charakteristikou je nezanedbávat kata a zároveň přikládat důležitost randori. To vede k realistickým metodám sebeobrany. To vede ke zvýšení jejich sebevědomí v každodenním životě. Ti, kteří se judu vážně věnují a ovládají vyšší stupeň kata, mohou dosáhnout toho, že získají “satori”, srovnatelné s pojmem “duchovní osvícení” v zenovém buddhismu, a budou mít vysoce vytrénovanou postavu. “*
– citát z knihy Keiko Fukudy “Born for the Mat, a Kodokan Kata Textbook for Women“, která vyšla v roce 1973
Šihan Kanó a sensei Handa předvádějí techniku škrcení hadaka-jime (vlevo: škrcení zezadu) a kataha-jime (škrcení jedním křídlem). Tyto fotografie byly zřejmě pořízeny pro 2. díl stěžejní Džúdō knihy Jigora Kanó, kterou bohužel nikdy nedokončil…
Po odchodu svého celoživotního kolegy Yoshitsugu Jamashity 10. danu (1865-1935) se Handa stal oblíbeným uke Kanó. Sensei Fukuda napsala, že sensei Handa jí jednoho dne řekl, že musí pózovat pro fotografie s Šihanem Kanó, a vypadal poněkud podrážděně, protože mu tehdy bylo již asi 65 let a kata s technikami škrcení, kterou Kanó předvedl výše, není pro ukeho, kterého škrtí, vůbec příjemná (Kanó měl asi 75 let; toto jsou pravděpodobně poslední fotografie, na nichž Kanó předvádí jakýkoli druh Džúdō ve cvičební uniformě keikogi).
Po válce se senseie Fukudy senpai Masako Noritomo vrátila ke cvičení, zřejmě poté, co se ho nějakou dobu neúčastnila. Možná proto, že po začátku náletů utekla z Tokia, stejně jako mnoho dalších obyvatel zpustošeného města, aby se vyhnula smrti, zkáze a nedostatku jídla.
Sensei Fukuda napsala o dopadu náletu na Kodokan za druhé světové války, včetně její osobní pomoci při hašení požáru pomocí kbelíků s vodou, o přemístění dójó kvůli poškození požárem atd, (viz můj popis požáru Kodokanu v roce 1945 zde: Kanó Chronicles: 1945 Firebombing of the Kodokan)
V 50. letech, když se situace po okupaci uklidnila, oslovila Kyúzó Mifune (později 10. dan), aby učil ženy v Kodokanu stejné techniky jako muže. V této eseji se o Kanó Šihanovi zmínila dvakrát:
- Mifune se občas zastavil v dójó ženské divize a Fukuda měla tu čest, že její cvičení sledoval (napsáno velmi specifickým japonským idiomem, aby tato čest byla implicitní, ale jeho role byla zjevně pasivní: Fukuda byla sledována při cvičení, nikoliv v interakci s Šihanem Kanó).
- Vyjádřil přání, aby se júdó šířilo po celém světě.
Člověk by si myslel, že pokud byla Fukuda “přímou žákyní” Šihana Kanó, je právě teď čas na to upozornit. Ale ona to neudělala. Její popis byl stejný jako u kterékoli jiné studentky Kodokanu její doby a situace, nijak nevybočující ze standardního programu vysoce oddané studentky.
Prosím, nechápejte mě špatně, to není nic proti senseiovi Fukudě – z mého výzkumu vyplývá, že Šihan Kanó prostě po dvacítce již moc neučil a od třicítky pak stále méně a méně. Rozhodně pak již ve svých 60. a 70. letech neučil vůbec. Profesionální instruktoři docházeli do Kodokanu denně, aby zde učili studenty. Právě v jejich popisech cvičení někdy zaznamenávají stále vzácnější vystoupení, občasné komentáře, rozpravy a přednášky Šihana Kanó. Na druhou stranu, jak upozorňuje můj kamarád z júdó Dr. Mike Callan, profesor z University of Hertfordshire, existuje více způsobů, či forem, jak vyučovat Džúdó:
- kata
- randori
- mondō (otázka a odpověď)
- kyōgi (přednáška)
Pokud sensei Fukuda navštěvovala konkrétní přednášku Kanó nebo se účastnila nějaké konkrétní lekce, nezmínila se o tom zde. Ale budu po tom pátrat dál. Níže uvedená fotografie dává představu o rozsahu oficiálních přednášek Kanó Kodokanu, sotva se jedná o speciální akci jeden na jednoho.
Přednáška Šihana Kanó v dōjō Shimotomizaka Kodokan – © Kodokan
Nikdy jsem nepochopil snahu ještě více vylepšovat pověst senseie Fukudy, která věnovala Džúdó svůj život, úsilí a vášeň, a to by mělo být uznáno, připomínáno a oslavováno. Ale opravdu pochybuji, že by byla “přímou žákyní” Šihana Kanó v jakémkoli rozumném smyslu slova.
Byla oddanou studentkou Kodokanu a instruktoři, které jmenovala, byli přesně ti, kteří učili ji a všechny ostatní studentky v tehdejším Institutu Kodokan Júdó. Mnohem zajímavější je pro mě řada jejích zahraničních cest do zahraničí, kde učila a propagovala júdó, než se usadila v Americe. To by byl asi mnohem zajímavější příběh.
“Ti, kteří se vážně věnují Džúdó a ovládají vyšší stupeň kata, mohou dosáhnout “satori”, srovnatelného s pojmem “duchovní osvícení” v zenovém buddhismu, a zároveň i mít vysoce vytrénovanou postavu.“
– Keiko Fukuda, Born for the Mat: A Kodokan Kata Textbook for Women, 1973
Tento citát je v souladu s jinak dávno zapomenutými poznámkami Šihana Kanó před 100 lety, v nichž tvrdil, že ztělesnění filozofie v dójó je natolik osvětové, že pečlivé a pravidelné praktikování Džúdó v dójó i po celý život mimo dójó povede ke stejné konečné úrovni osvícení, satori, jako dlouholeté praktikování zenové meditace vsedě zazen. Podle mých zkušeností znala tento koncept jen hrstka studentů Kodokanu.
Na druhou stranu je také nutné říci, že Šihan Kanó měl “přímé studenty”, ale zaznamenal to pouze v době, kdy byl mnohem mladší. Mimo Kodokan, koncem 19. století, v rámci experimentů, které si sám navrhl, aby otestoval schopnosti studentek, učil svou ženu Sumako, některé její kamarádky a několik sestřenic a neteří.
Kanó také tajně vyučoval velmi zajímavou Utako Shimodu, průkopnici ženského vzdělávání a svou dlouholetou kolegyni. Kolem roku 1891 se proslýchalo, že Kanó a Shimoda jsou romanticky spojeni. Ve skutečnosti se o mladé vdově a feministce Shimodě její političtí odpůrci vyjadřovali co nejvíc diplomaticky ve smyslu, že je mimořádně sexuálně promiskuitní a obviňovali ji, že spala s většinou klíčových členů konzervativní vlády, s muži, s nimiž Kanó úzce spolupracoval. Jednou jedny velké noviny přinesly zprávu, že se ti dva bez předchozího upozornění vzali – aby sňatek o několik dní později odvolaly. Nedokážu však určit, zda šlo o omyl, nebo zda se Kanó a Shimoda skutečně vzali a pak rozvedli.
Utako Shimoda (1854-1936)
Císařovna Mejdži ji dala přezdívku Utako “Dítě básně”, byla jejím žákem poezie. Proslavila se jako průkopnice pedagogiky, feministka a neústupná svobodomyslná žena. Jako mladá žena ovdověla, Kanó ji tajně učil júdó, byla s ním romanticky spojena a zůstala jeho celoživotní kolegyní.
Mimochodem, jedna zajímavost na okraj. Ve skutečnosti to byla právě studentka senseie Shimody, která v roce 1906 učila júdó první studenty júdó na tokijském velvyslanectví USA (moje dójó pokračuje v této 120 let staré tradici: Jednu z nich, dceru diplomata, a druhou manželku tehdejšího kapitána americké armády Johna “Blackjacka” Pershinga, vojenského atašé americké armády v Tokiu, vedl klub júdó na velvyslanectví USA. Pershing byl později generálem armád a velitelem amerických expedičních sil během první světové války.
Jak a kde zemřel Džigoró Kanó?
V 70. letech (1930-1938) byl Kanó stále slabší, jak si stáří a desetiletí chronické cukrovky vybíraly svou daň. V roce 1936, kdy Keiko Fukuda nastoupila do Kodokanu, byl Kanó, trpící pokročilou cukrovkou a jen s obtížemi schopný chůze, sotva ve fyzické kondici, aby mohl vyučovat júdó v běžném slova smyslu.
Byl také neuvěřitelně zaneprázdněn svými povinnostmi, císařem jmenovaného doživotního, člena japonské Sněmovny lordů i podporou tokijské kandidatury a příprav na olympijské hry v roce 1940.
Ve třicátých letech proto byly jeho návštěvy Kodokanu tak sporadické, že byly dokonce zaznamenány v rubrice Deník Kodokanu v časopise Júdó, což naznačuje, alespoň pro mě, že tyto návštěvy nebyly vůbec pravidelnými událostmi, natož každodenními.
Když se pozorně podíváte na jeho fotografie z 30. let 20. století, můžete si všimnout dvou věcí: už si nesundával boty, ani když vstupoval na tatami, a vždy nosil hůl nebo deštník.
Kanó byl poprvé hospitalizován kvůli problémům s krevním oběhem na nohou souvisejícím s cukrovkou na přelomu 40. a 40. let, takže lze předpokládat, že jeho cukrovka začala přinejmenším ve 40. letech nebo dokonce i dříve.
Výše je fotografie Šihana Kanó již na samém sklonku života. Všimněte si, jak stojí strnule vzpřímeně, levou ruku drží podivně za sebou, nejspíš si schovává deštník nebo hůl, aby mu pomohla stát tak, jak to dělal při pózování na fotografiích. Na oříznuté fotografii není vidět, že stojí na žíněnkách v botách.
Kanó Šihan (uprostřed) pózuje se skupinou čínských účastníků Asijských her, v nichž Kanó hrál klíčovou roli jako předseda Japonské amatérské atletické asociace. V Číně se proslavil také jeho vzdělávací program pro čínské studenty z počátku 20. století. Všimněte si, jak jeho levá ruka skrývá hůl nebo deštník před hlavní kamerou za ním.
Fotografie níže byla pořízena ve Vancouveru v Kanadě v dubnu 1938, jen několik hodin předtím, než se Kanó nalodil na japonskou superluxusní loď NYK Hikawa Maru směřující do Jokohamy, na které o několik dní později zemřel na zápal plic, téměř jistě způsobený jeho 40 let trvajícím onemocněním cukrovkou (které by v takovém případě zmrzlina ještě více zhoršila).
Šihan Kanó ve Vancouveru, odpočívá několik hodin před naloděním a odjezdem do Japonska na lodi Hikawa Maru v sobotu 23. dubna. 1938
Při své poslední vyčerpávající cestě kolem světa na začátku února 1938 Kanó ignoroval rady svého lékaře, aby vůbec necestoval, a dokonce odmítl i doprovod, a tak cestoval sám. Jeden japonský imigrant, první generace issei v Americe, který se s ním během posledních týdnů této cesty setkal a osobně strávil několik dní tím, že Kanóa vozil po památkách a na různá setkání, napsal v dopise do Japonska, že je rozzuřený a v rozpacích z toho, že se jeho vlastní národ, chová ke starému, zjevně nemocnému a vážně oslabenému Kanóovi tak bezcitně, že ho pošle samotného na několikaměsíční vyčerpávající cestu kolem světa, a upřímně se obává, že ho tato cesta zabije. Bohužel se nemýlil….
Navzdory pověstem, že Kanó byl otráven politickými nepřáteli za svůj protiválečný postoj, jsou jeho poslední dny na Hikawa Maru, oné chloubě japonské luxusní tichomořské flotily, poměrně dobře zdokumentovány. Byl osobním hostem kapitána lodi, který byl při každém jídle pozván ke stolu kapitána (většina účastníků se při každém jídle střídá s elitou cestujících), což byla pocta, díky níž byl po celou plavbu nejméně třikrát denně přímo na očích veřejnosti; kapitán také později poskytl japonskému tisku rozhovor o pobytu svého VIP hosta na lodi a jeho smrti. Také mladý diplomat ministerstva zahraničí Gaimushó, který se vrátil do Japonska během téže plavby, pozoroval Kanóa, několikrát s ním hovořil a večeřel, psal o jeho zjevné nemoci, rostoucí slabosti, ale i přetrvávající charakteristické tvrdohlavosti – Kanó trval na tom, že se ke každému jídlu musí obléknout a přisednout si ke stolu kapitána, který Kanóa opakovaně vyzýval, aby raději zůstal ve své kajutě a odpočíval, a nabízel mu, že mu posádka lodi a stevard budou pomáhat a podávat mu jídlo, které si bude přát, v pohodlí jeho kajuty. Ráno ve středu 4. května 1938 (místního lodního času: 5. května tokijského času, což je dnes zaznamenané datum úmrtí) zemřel za přítomnosti stevarda a lodního lékaře. Smrt poté potvrdil i kapitán. Příčina: zápal plic. Kapitán oznámil tuto smutnou zprávu rádiem do Tokia: „Dnes ráno v 6:33 bohužel upadl do věčného spánku.“
Když Hikawa Maru v pátek 6. května připlula do Jokohamy, byla její běžná karanténa zkrácena a loď mohla okamžitě zakotvit. Císař Hirohito vyslal svého osobního tajemníka, aby lodi vyšel vstříc a doprovodil Kanóa do jeho domova v jeho domě v Ōtsuka v Bunkyō-ku. A jeho rakev byla zahalena olympijskou vlajkou.
Pátek 6. května 1938 – Císařův osobní tajemník se setkal s lodí Hikawa Maru v přístavu v Jokohamě a doprovodil Kanóvu rakev s olympijskou vlajkou v dlouhém průvodu do jeho domu v tokijském Bunkyo-ku. O několik dní později se Kanóho slavnostního pohřebního obřadu šintó v Kodokanu zúčastnilo přes tisíc lidí, včetně početné skupiny vládních představitelů a osobního poselství císaře Hirohita.
Dnes je jeho kajuta označena mosaznou deskou s jeho jménem a datem úmrtí na lodi Hikawa Maru, která je trvale vystavena jako muzejní loď v Jokohamě v parku Jamashita poblíž jokohamského nádraží.
Hikawa Maru, chlouba luxusních japonských osobních lodí v době své největší slávy. Přežila Kanóovu smrt, v roce 1941 byla přestavěna na nemocniční loď japonského císařského námořnictva a natřena na bílo převezla 30 000 raněných vojáků. Třikrát najela na miny, ale zvládla doplout do přístavu. Po válce repatriovala 20 000 japonských vojáků uvízlých v oblasti Tichého oceánu, vrátila se do obchodní osobní dopravy a poté byla v letech 1961-1971 využívána jako mládežnická ubytovna. Dnes kotví v Jokohamě a slouží jako muzejní loď,
jediná zbývající luxusní tichomořská loď z té doby.
