Přečteno: 95

KAPITOLA IV – V DÓJÓ

Nelze si přát pozoruhodnější lekci o marnosti pouhé tělesné stavby v konfrontaci s “vědou”, než jakou poskytuje návštěva kvalitní školy juda. Mezi ty nejlepší ze všech takových dójó je Kodokan v Tokiu, o němž jsem se již zmínil jako o sídle systému Dr. Kano Jigoro, který získal nejširší oficiální uznání a největší počet stoupenců v celém Japonsku. Kodokan byl nedávno přestavěn a dnes je to velmi pohledná stavba v japonském stylu s impozantním centrálním vchodem zakončeným vyřezávaným dřevěným obloukem. Celá budova je ze stejného materiálu a byla postavena nákladem asi tisíc liber šterlinků, tedy deseti tisíc jenů. Nachází se v metropolitním okrsku zvaném Koishikawa, čtyřicet minut jízdy tramvají od Shimbashi; ačkoli je zdánlivě poněkud vzdálená od centra hlavního města, a přestože se nenachází v hustě obydlené studentské čtvrti, pro opravdové studenty judó není problém strávit dvě nebo tři hodiny denně pouhým cestováním do a z dójó.

Vnitřek Kodokanu je pokryt slámově zbarvenými rohožemi, zvláště silného druhu tatami, vyrobených tak, aby co nejdéle odolávaly neustálým nárazům od padajících těl, kterým jsou nutně vystaveny. Pouhé konstatování, že na podlaze Kodokanu je asi dvě stě těchto tatami, samo o sobě průměrnému zahraničnímu čtenáři mnoho neřekne, ale když se dodá, že přibližné rozměry jedné japonské rohože tohoto typu jsou 6 stop na délku a 3 stopy na šířku, získá se lepší představa o velkorysé rozloze tohoto místa. Rohož výše uvedeného popisu se skládá z toko neboli vnitřní části, obvykle ze slámy, sešitého v osmi nebo devíti řadách, a z potahu z rohože z chvojí (ryúkyú), který je ke vnitřku pevně přišit v deseti nebo patnácti řadách, přičemž nitě použité k tomuto účelu se na povrchu objevují co nejméně. V případě tak dokonalého dójó, jakým je Kodokan, leží tyto rohože na podlaze, která pak spočívá na četných ocelových pružinách, jež způsobují, že celá podlaha znatelně pruží v reakci na sebemenší tlak shora.

Povrch žíněnky je sice zdánlivě tvrdý a hladký, ale o to více je pozoruhodně pružný, a přestože při nešikovném pádu dojde ke zlomenině kosti, je až s podivem, jakou silou může být člověk proti zemi vržen, a přesto se zvedne a znovu se setká s naprosto neporušeným povrchem. Tento výsledek ovšem zároveň předpokládá, že žák má určité znalosti o tom, jak padat.

Stěny tohoto dójó, stejně jako všech ostatních, jsou dřevěné a pokud možno se vyhýbají ostrým úhlům, rohové sloupky jsou zanořeny ve stěnách. Hned za hlavním vchodem, který je vyhrazen pro potřeby pana Kana, je prostorná plošina ve tvaru vyvýšeného výklenku, z níž má pan Kano ve zvyku čas od času promlouvat ke svým žákům. V jednom rohu visí jeho portrét a pravidla školy bezpodmínečně vyžadují, aby se každý člen dójó při vstupu do sálu i při jeho opouštění před tímto portrétem poklonil, a to tak, že po japonském způsobu poklekne na ruce a kolena a dotkne se čelem rohože. Po obou stranách tohoto centrálního pódia jsou dvě menší podia, z nichž jedno je určené pro příležitostné návštěvníky, cizince nebo Japonce, kteří si přejí sledovat ukázku juda, a druhá je prostor určený členům od hodnosti shódan. V této druhé části je zpravidla denně k vidění skupina odborníků s ředitelem dójó, slavným Yokoyamou v čele, jak klečí kolem obrovského ohniště neboli hibači, kouří věčnou cigaretu a neustále diskutují o technikách. Žáci se musí scházet ke společenskému styku až na druhém konci dójó, ačkoli pro účely zápasů je zápasiště samozřejmě volně přístupné všem. Při plném vytížení umožní nový Kodokan cvičit stovce i více párům najednou.

Typický kostým pro judo je vyroben ze silné bavlněné látky, má rukávy a podšívku. Cituji profesora Arimu, autora knihy na toto téma: “Kalhoty judogi musí zakrývat nohy alespoň palec nebo dva pod koleny a kabátec musí být zhotoven tak, aby jeho eri [které u japonského oděvu tvoří límec] mohlo přiléhat k oběma stranám krku. Rukávy by měly být o palec nebo dva delší než loket a dostatečně volné, aby kromě paží umožňovaly i úchop. Oděv musí být hustě prošitý křížem bílou nití, ale pod pasem může být prošitý šikmo nebo podélně a křížem. Opasek by měl být rovněž tvořen bavlněnou látkou, pětkrát nebo šestkrát přeloženou, prošitou bílou nití ve čtyřech až šesti řadách, a měl by být dostatečně dlouhý, aby dvakrát obepínal tělo a ponechával dostatečnou délku pro uvázání vpředu. Kalhoty musí být volné a nemusí mít podšívku. Měly by končit přibližně v polovině délky mezi koleny a kotníky, ale mohou být i poloviční. Kolem pasu se mají zapínat pomocí šňůrek připevněných k jejich horní části.”

V některých menších dójó lze vidět mnoho žáků, kteří nosí spodní oděv sotva větší než plavky. Ten používají muži, když nejsou přítomny dámy, ale já osobně nedoporučuji, aby citlivá pokožka Západoevropanů následovala příkladu těchto mladých “naháčů”, jejichž pokožka se zdá být odolná vůči oděru. Mluvím o tom díky vlastní zkušenosti, protože jsem zpočátku nosil tento minimalistický druh „kimona“ a snášel jsem poté obrovská muka, než si má kolena zvykla na proces odírání pokaždé, když narazila na rohože. Dobře si vzpomínám, že během jedné zimní sezóny jsem si kolena pořezal a potrhal tak opakovaně, že mi hnisala a musel jsem se podrobit speciálnímu lékařskému ošetření, než jsem mohl obnovit svůj trénink. Později, když jsem nastoupil do Kodokanu, byl však problém vyřešen přijetím rozumnějšího stylu kalhot, který se v této škole upřednostňuje.

Myšlenka, na níž je založeno používání určitého druhu oblékání při cvičení juda, může vyžadovat vysvětlení ve prospěch západních boxerů a zápasníků, kteří v praxi často nenosí nic přes horní část těla. Teorie juda je však z velké části založena na zcela oprávněném předpokladu, že v devíti případech z deseti by váš protivník v reálném souboji byl oblečen do běžného oděvu, a stejně tak je spravedlivé sdělit, že u velkého počtu technik v repertoáru tohoto umění závisí jejich nejúspěšnější provedení na uchopení horní části oděvu, ačkoli by zároveň bylo velkým omylem předpokládat, že judoka (žák studující judo) je nutně v nevýhodě, když je jeho protivník od pasu nahoru nahý. V takovém případě by se pole působnosti do jisté míry však pouze zúžilo; na druhou stranu existují i jisté vnitřní aspekty tohoto umění, jejichž použití by právě tato okolnost ve skutečnosti usnadnila. Zpravidla se však judista nerad uchyluje k technikám, které patří do druhé kategorie, s výjimkou krajních situací, a raději, pokud je to možné, vyřadí svého protivníka z boje hodem nebo páčením kostí, což je technika, která pokud je oběť dostatečně moudrá, aby poznala, kdy už má dost, ji jen málokdy vážně zraní. A onou vnitřní stránkou juda se budeme podrobněji zabývat později.

Jediné vnější rozlišení hodnosti v Kanově škole spočívá v barvě pásku. Do hodnosti sankyu, kterou lze volně přeložit jako třetí třída, nosí student jednoduchý bílý pásek; od sankyu až po ikkyu, tedy první třídu, se barva mění na hnědou a od shodanu výše se nosí černý pásek. Slovo dan má v japonštině význam třídy nebo stupně; shodan je nejnižší stupeň v sekci nad již popsaným kyu; od shodanu výše probíhá klasifikace číselně, tj. “druhý stupeň” (nidan), “třetí stupeň” (sandan), “čtvrtý stupeň” (yodan), “pátý stupeň” (godan), “šestý stupeň” (rokudan) a “sedmý stupeň” (shichidari). V Japonsku jsou pravděpodobně pouze dva nebo tři muži, kteří mají sedmou třídu, a pod ní je počet zástupců obvykle nepřímo úměrný počtu danů neboli tříd. Dá se říci, že profesor Kano jako zakladatel školy stojí nad tímto systémem hodnocením, zatímco po něm je nejslavnějším a v praxi nejsilnějším ze všech odborníků na judo posledních let výše zmíněný pan Yokoyama. Na Japonce poměrně vysoký, ale na cizince středně vysoký pan Yokoyama, dnes muž na prahu čtyřicítky, je na první pohled vidět, že má neobyčejně vyvinuté svaly, zejména jeho krk vyrůstá mezi širokými rameny jako pevný sloup ze šlach a kostí. Pokus i toho nejsilnějšího netrénovaného muže o uškrcení takového protivníka by byl vskutku marný.

Při své první návštěvě jsem měl příležitost si všimnout, že několik yudanshů, neboli učitelů, bylo sotva metr a půl vysokých, i když mnozí byli samozřejmě mnohem vyšší, ale navzdory jejich nižšímu vzrůstu pro ně bylo poměrně snadné převálcovat své protivníky, ať už byli jakkoli velcí, se zjevnou absencí námahy, která dodávala demonstraci na působivosti. Sám pan Kano je muž středního věku, vysoký asi metr osmdesát nebo metr devadesát, ale s tlustým krkem a širokým hrudníkem, které svědčí o velké síle. Mezi studenty je dodržována velmi přísná kázeň a během mé návštěvy se nikdo neodvážil pana Kana oslovit bez poklony, přičemž vedoucí školy dával pokyny s vojenskou disciplínou. Pan Kano stále ještě do jisté míry cvičí a ve vážném střetu by byl ošklivým nepřítelem. Jeho jméno se skloňuje po celém Japonsku.

Catch-as-catch-can zápas je asi nejbližší příbuzný juda co do přístupu. Tento typ zápasu máme v Evropě nebo Americe, a několik technik hodů je v obou školách podobných. Jelikož je catch-as-catch-can zápasník fakticky nahý, není zdaleka tak snadné jej chytnout jako člověka, který je oblečený. V zápase catch-as-catch-can spočívá cíl v donucení soupeře oběma rameny dopadnout na žíněnku, v judu se sice čistý hod samozřejmě také počítá, ale také se můžete svobodně pokusit porazit svého soupeře dobrovolným pádem na záda nebo jakýmkoli jiným způsobem. Zatímco v catch-as-catch-can je poražen ten, kdo dobrovolně nebo jinak dovolí, aby se jeho obě ramena současně dotkla žíněnky.
V judu se naopak často může stát, že muž sedící na praktikantovi juda má takové bolesti, že je nucen se vzdát.

Cizinci si neustále kladou otázku, co je účinnější – judo nebo box. Mohu hned říci, že podle mého názoru tento problém nelze nikdy uspokojivě vyřešit v podmínkách přátelského zápasu, v němž boxer musí nosit rukavice a judista nemůže využít smrtelně nebezpečných technik ze svého repertoáru. V této souvislosti mohu připomenout, že před mnoha lety, nedlouho poté, co jsem začal studovat judo v jedné z ryúgi mimo Kodokan, přijel do Japonska známý Jack Slavin, bývalý mistr Austrálie ve střední váze, a uspořádal v jedné ryúgi hned několik exhibicí. My jsme tam s některými mými japonskými přáteli judoky přispěli ukázkou umění judo.

Přítomnost tohoto Australana byla považována za vhodnou příležitost k mezinárodnímu klání, a proto hned započaly přípravy na utkání mezi Slavinem a slavným japonským šampionem panem Izukou, profesorem juda na univerzitě Keio. Bohužel však něž k zápasu došlo, Slavin náhle odplul na Klondike v reakci na pozvání svého bratra Franka, prominentní těžké váhy v boxu. Jack Slavin v dopise svému agentovi vysvětloval, že vzhledem k tomu, že jeho finanční prostředky již byly na nule, a naskytla se mu příležitost získat velké peníze, nebylo by moudré nechat ji proklouznout. Osobně se domnívám, že tato výmluva byla dostatečně upřímná, ale jeho odjezd v takovém okamžiku přirozeně vyvolal v japonských kruzích velmi nepříjemný dojem a utvrdil je ve zcela reálném přesvědčení, že Slavin by byl jinak zcela jistě poražen. A protože se říká, že přiznání je dobré pro duši, nevadí mi přiznat, že i já jsem toto přesvědčení sdílel a stále sdílím, neboť Slavinův potenciální soupeř, pan Izuka, ačkoli není vyšší než metr osmdesát nebo metr devadesát, je však postavou miniaturní Herkules a disponuje ohromující obratností a mrštností.

Ale i kdyby nakonec k výše u vedenému souboji došlo, byl by ztížen již zmíněnými podmínkami a uspokojil by pouze vítěznou stranu. Jediným logickým způsobem, jak rozhodnout, by bylo postavit boxera a judistu do otevřeného pole a nechat je tam bojovat až do konce bez jakýchkoliv pravidel. Ale bohužel pro konečné vyřešení této tolik ožehavé otázky, nebo možná i bohudík v zájmu omezení mezinárodních počtů úmrtnosti, nám ani zákony civilizovaného Východu, a ani zákony Západu nedovolují to, čemu Japonci říkají shinken (skutečný boj) …

Jednou jsem se pana Kana zeptal, jak by si vedl jeden z velkých zápasníků (sumo-tori) v rukou zkušeného judisty. “No,” odpověděl, “bezpochyby by sumo-tori mohl být schopen podle hloupých pravidel svého zápasnického stylu vytlačit judoku z ringu, ale ve skutečném boji by měl být zkušený judoka schopen sumo-toriho zabít“.

K tomu se váže jeden japonský příběh, který vypráví o tom, jak kdysi dávno jujutsuka a jistý sumo-tori měli podobnou diskusi, a proto se rozhodli se utkat, aby zjistili, kdo je lepší. Na samém začátku zápasu velký zápasník školy sumo zvedl jujutsuku, držel ho vysoko nad hlavou a vítězoslavně se zeptal: “Tak kde jsi teď, he?” Jujutsuka, zjevně ani trochu zneklidněný tímto zvratem událostí, odpověděl: “Ach, teprve tady právě přichází na řadu jujutsu. Jakmile se mě pokusíš shodit, kopnu tě tak, že zemřeš!” Vyděšený k smrti touto strašlivou hrozbou se tlouštík, stále držící jujutsuku ve stejné poloze, vyřítil na ulici a hlasitě volal o pomoc! Pokračování tohoto příběhu je však neznámé.

Termín judo sám o sobě není nový, ale do doby, než ho pan Kano přijal pro označení svého systému, nebyl zdaleka tak v módě jako výraz jujutsu. Etymologicky odlišuje jujutsu od judo jediný ideograf. Jak již bylo vysvětleno, jutsu znamená umění; do znamená cestu nebo způsob; jinými slovy, pan Kano trvá na etických i čistě fyzických aspektech svého systému. Samozřejmě je nutné mít i vysoký morální charakter, který je stejně důležitý pro povýšení, či chcete-li postup, studenta juda podobně jako praktická dovednost technik juda.

Pan Kano zdokonalil svou školu před mnoha lety poté, co trénoval u učitelů několika starších ryúgi a důkladně si osvojil to nejlepší, co mohli nabídnout. Ve dnech po zrušení feudalismu a nastoupení reforem Meiji se proti bojovým uměním objevil dosti silný odpor, jako že se jedná o již nepotřebný archaický a násilný aspekt historie.

A i když významný německý lékař Dr. Baelz naléhal na profesorský sbor císařské univerzity, že je třeba zlepšit špatnou tělesnou kondici tehdejších studentů, a proto je možné využít některé aspekty bojových umění, narazil na tvrdý odpor. Jedním z důsledků této tendence doby bylo, že mnohá jujutsu dójó byly téměř prázdné a hladem strádající učitelé byli proto velmi ochotní dál předávat své znalosti tak nadšeným žákům a diskutérům, jakým byl tehdy pan Kano. Ten tak nakonec mohl založit svou vlastní školu, která si z repertoáru starších ryúgi ponechala vše skutečně cenné, přičemž odmítla to, co by právníci nazvali nepřiměřeným, z velké části doplnil seznam technik a ty logicky strukturovaně a vědecky klasifikoval. Ze skromných začátků se slavný Kodokan rozrostl v impozantní cvičební sál, který má dnes jistě nejméně deset tisíc členů a neustále se rozrůstá; mezi montei neboli žáky pana Kana patří mnoho nejvýznamnějších vojenských a námořních osobností Japonska, nevyjímaje ani knížata císařské krve. Mladý princ Tokugawa, syn posledního ze šógunů a nyní hlava rodu, je zdatným představitelem tohoto umění a má hodnost nimdan. Judo je oficiálně uznávaný systém, povinný ve všech námořních a vojenských školách, cvičí se na všech vládních univerzitách a školách a téměř ve všech větších soukromých vzdělávacích zařízeních.

Poplatek za výuku v Kodokanu je překvapivě nízký – pouhých třicet jenů měsíčně, tedy necelých osm pencí, a k tomu vstupní poplatek, který činí obvykle jeden jen, ale kdo dobrovolně chce, může přispět více. Když student dosáhne hodnosti shodan neboli nejnižšího stupně výuky, je mu poplatek prominut výměnou za pomoc, kterou má poskytovat studentům nižších stupňů. Způsob klasifikace je poměrně jednoduchý. Odpovědnost je svěřena vybraným učitelům, kteří pečlivě sledují formu žáků při každodenním cvičení a pravidelných soutěžích (shobu) a rozhodují o všech podrobnostech týkajících se individuálního povýšení. Žadatel, který získá povolení ke vstupu do instituce Kodokan, musí předložit jeden pár skládacích vějířů a částku jednoho jenu.

Dokud student nedosáhne stupně dan, je mu zakázáno používat určité páky zvané gyaku, které, pokud je nepoužívá obratně, mohou vést k vážnému poranění svalů a kloubů. Když student dosáhne stupně dan, je postupně zasvěcován i do vnitřních aspektů juda, mezi něž patří techniky kyusho, o nichž se již hovořilo dříve, jako o umění zasahovat a kopat do životně důležitých míst, a pak kappo neboli metoda oživování člověka, který upadl do bezvědomí uškrcením nebo z jiné příčiny. Vnější aspekty juda se nazývají randori, při němž žák volně uplatňuje své znalosti v otevřeném cvičení (keiko) s ostatními, a kata neboli formy, které předvádějí hlavní triky v daném pořadí dva účinkující.

Aby byl žák vystaven dvěma extrémům, horku a chladu, a aby si vypěstoval ctnost vytrvalosti, pořádají všechna dójó, včetně Kodokanu, speciální letní a zimní cvičení. Pro první cvičení se vybírá nejteplejší měsíc v roce, srpen, a nejteplejší denní doba od 13 hodin; pro druhé cvičení, které začíná v lednu, začínají žáci zápasit ve čtyři hodiny ráno a pokračují v něm až do sedmi nebo osmi hodin. Letní trénink se nazývá shochugeiko a zimní trénink kangeiko. Poslední den zimního tréninku se také koná speciální trénink, kdy žáci trénují od čtyř hodin ráno do dvou hodin odpoledne jako zvláštní zkoušku vytrvalosti a nezřídka během tohoto intervalu absolvují až sto zápasů.

V pravidelných soutěžích rozhodují o vítězství dvě nejlepší techniky ze tří nebo jiný uznávaný důkaz převahy, i když rozhodčí může v případě, že se soutěž nepřiměřeně prodlužuje, vyhlásit tzv. ippon shobu, což znamená, že o vítězi rozhodne jedna vítězná technika. Zkušení žáci s výjimečnou vytrvalostí a bojovým duchem často porážejí půl tuctu soupeřů jednoho po druhém a zápasí nepřetržitě hodinu i déle v kuse.

Dvě velké soutěže v roce, které se konají na jaře, respektive na podzim, se nazývají Kohaku shobu (soutěž červených a bílých), v nichž jsou soutěžící rozděleni do dvou stran (červené a bílé), přičemž každá strana má svého vedoucího a je uspořádána podle stupně dovedností, které její členové mají. Soutěž tedy začínají nejméně zdatní a nejmladší soupeři a každý zápas rozhoduje jediná vítězná technika. Nakonec se utkají dva nejlepší muži na obou stranách.

Nebo se někdy stane, že jedna strana je díky řadě vítězství jednotlivých závodníků tak daleko před druhou, že ke konci musí zápasit muži nižší kategorie na straně vítězů s muži vyšší kategorie na straně poražených. V takových chvílích nikoli nepřirozeně panuje silné vzrušení a přívrženci soupeřících barev volně povzbuzují své šampióny pokřiky “aka” (červená), respektive “shiro” (bílá), a častým používáním výrazu: „Shikkari! Shikkari!” – tj. “Pevně! Pevně!” – snad něco jako naše “Vydrž!” nebo “Drž se!“.

Na závěr soutěže vstupují členové vítězného týmu se svým vůdcem (taisho) v čele do jakési ohrady ohraničené provazy a z rukou samotného pana Kana přebírají mistrovskou vlajku jako konkrétní důkaz svého vítězství. Kdysi se Kohaku shobu začínalo nejnižšími stupni, pouhými dětmi, a končilo se experty sandan nebo yodan; ale v dnešní době, vzhledem k neustále rostoucímu počtu přihlášených, se soutěž začíná až stupněm ikkyu.

V současnosti je zcela běžné, že se těchto historických setkání účastní až čtyři sta dvojic. Jména soutěžících jsou napsána velkým písmem na širokém pásu papíru, který se táhne až na druhý konec sálu, takže je lze snadno přečíst i z dálky. Každé jméno je samozřejmě napsáno v japonštině a musí se číst svisle shora dolů a celý seznam zleva doprava, ačkoli obvyklé japonské pořadí v knihách a novinách je opačné, tedy zprava doleva. Zatímco tedy odpovídající seznam jmen v angličtině by měl podobu dvou nebo více na sebe kolmých řádků, přičemž jména v každém řádku jsou v japonštině psána vodorovně, jednotlivé řádky pro červené a bílé soutěžící jsou vodorovné, jedna barva nad druhou, zatímco jména členů obou týmů tvoří kolmé řádky.

Předpokládá se, že každé jméno v horním řádku se objeví hned naproti jménu potenciálního protivníka v řádku dolním, ale ve skutečnosti se toto původní pořadí podaří zachovat jen zřídka; je zajímavé sledovat kolísavé bojové štěstí na obou stranách pomocí červených čar, které asistent, sedící dostatečně vysoko, aby měl nerušený výhled na zápasy, po každém souboji opisuje štětcem. Dvě nebo více červených čar, které vycházejí ze jména v horní řadě a končí u dvou nebo více jmen v dolní řadě, znamenají, že majitel jména v horní řadě porazil majitele jmen v dolní řadě, nebo naopak. I pro cizince s elementární znalostí jazyka je tedy poměrně snadné na první pohled podle červených čar zjistit, která strana je prozatím ve vedení a o kolik mužů přesně vede.

Kohaku shobu je navíc příležitostí k četným povýšením, která také vyhlašuje sám pan Kano. I po výše zmíněném vyřazovacím principu Kohaku shobu, které začíná v osm hodin ráno, zřídkakdy končí dříve než ve stejnou hodinu večer, takže vyřazování v jedenáct hodin večer už mladí gladiátoři tvrdě zápasí v záři žárovek. Obyčejné shobu se od kohaku poněkud liší tím, že neexistuje červená a bílá klasifikace a k vítězství jsou zapotřebí dvě ze tří úspěšně provedených technik, pokud rozhodčí, jak již bylo vysvětleno, neohlásí “Ippon shobu” vzhledem k vyrovnanému charakteru boje. Může se také stát, že se současně utkají dvě nebo dokonce tři dvojice se třemi rozhodčími, zatímco na rozdíl od Kohaku shobu zachovávají přihlížející až nábožné mlčení. Pro ty, kdo jsou citliví na slovní povzbuzování, je tedy běžné shobu, které se u studentů nižších stupňů dan koná v průměru každých šest týdnů, mnohem vážnější a náročnější záležitostí než kohaku a jde také o mnohem větší zkouškou fyzické odolnosti.

Na základě dlouholeté osobní zkušenosti mohu říci, že shobu je pro účastníka skutečnou psychickou i fyzickou zkouškou. V případě pokročilejších studentů, kteří přicházejí později, je třeba bojovat s velkými obavami toho, co za chvíli přijde. Když člověk vstoupí do budovy, jediné zvuky, které ho uvítají, jsou “tupé, až nechutné rány”, které oznamují pády, hluboké dýchání a lapání po dechu soutěžících a staccatové tóny rozhodčích, kteří vyhlašují vítězství a porážku. Proti rozhodnutí rozhodčích se nelze odvolat.

Ve velmi vzácných případech, kdy je jedním ze soupeřů cizinec, je pro něj těžké ubránit se přesvědčení, že většina diváků, kteří dřepí v řadách na žíněnkách, si přeje, aby byl poražen, a to nikoli proto, že by k němu chovali nějakou osobní zášť, ale prostě z úcty k rasovému cítění, které není nikde tak silné jako v Japonsku a které, ačkoli nepochybně vytváří národní solidaritu, s sebou nepochybně nese silné předsudky vůči cizincům a nikoli nepřirozenou touhu po jejich znemožnění, kdykoli a kdekoli se střetnou s pravým synem Dai Nipponu. Musím však spěšně dodat, že v Kodokanu, ať už tento pocit existuje, nebo ne, se však nikdy nedá najevo. Žádná vnější demonstrace nesignalizuje vítězství nebo porážku na obou stranách, a pokud jde o samotného rozhodčího, obecně řečeno, lze z jeho rukou s jistotou očekávat přísnou spravedlnost bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo vyznání.

Potěšení ze shobu není vůbec umocněno tím, jaké počasí panuje v Tokiu v zimě. Budiž řečeno, že v Kodokanu, stejně jako ve všech ostatních dójó, není žádné umělé vytápění jakéhokoli druhu, a abych předešel návrhům cizinců, musím spěšně dodat, že uvnitř budovy se nesmí nosit jiná obuv než ponožky nebo punčochy a žádné svršky. Zde má tedy za těchto okolností expresivní anglosaský hovorový výraz “studené nohy” velmi reálný až bolestivý význam. Z již vysvětlených důvodů je nemožné, aby vedoucí dójó určili přesný okamžik, kdy se daný závodník musí postavit na žíněnku proti svému soupeři, nebo aby předem určili, kdo tímto soupeřem bude. Představte si proto, v jakém fyzickém i psychickém stavu se nachází nervózní člověk, který čeká, čeká a čeká, nucen strašlivou fascinací hry sledovat, jak jsou jeden po druhém poráženi nebo vítězně vycházejí z namáhavého boje závodníci před ním. Podívaná na lidskou bytost, která dopadá na žíněnky s ránou, jež doslova otřásá pružinami podepřenou podlahou a zdá se, že otřásá celou budovou, sotva přispívá ke šťastnému a klidnému rozpoložení mysli. Nohy nervózního diváka jsou tou dobou už tak ledové, že téměř postrádají cit, a mezi vzrušením a teplotou mu zuby drkotají jako pověstné kastaněty a jen s velkými obtížemi se mu daří vůbec artikulovat. Tyto příznaky se bohužel častěji projevují spíše u cizinců než u Japonců. Koneckonců japonský judista začal obvyklé své studium juda velmi mladý, řekněme ve třinácti nebo čtrnácti letech, a tak se na podobné způsob již dokázal uzpůsobit. Navíc se pohybuje mezi přáteli a krajany a zpravidla se může spolehnout na morální podporu velké části diváků, zatímco jeho soupeřem je obvykle Japonec. Průměrný cizinec je nutně ve zcela jiném postavení a je podle toho proto znevýhodněn. Ve skutečnosti si však za celou dobu svých zkušeností s touto hrou vzpomínám pouze na pět cizinců, kteří se účastnili shobu, a z tohoto počtu pouze dva pravidelně.

A pokud jde o psychologii shobu, je velmi cenné svědectví pana Weeda, který je mezi cizinci žijícími v Japonsku známým sportovcem, který získal vyznamenání a četné trofeje ve fotbale, veslování, baseballu, plavání, běhu a v menší míře i v kriketu. Když tedy muž tohoto kalibru dosvědčí, že soutěž v judu je nejtěžší ze všech, a že klade nejpřísnější nároky na nervové a fyzické síly, myslím, že by čtenář měl být přesvědčen, že v mém vlastním hodnocení shobu jsem se nedopustil žádného přehánění.

Lze se zeptat, jaký je typický judoka vlastně člověk? Na jiném místě těchto stránek budu mít příležitost citovat názory autorit, jako jsou pánové Kano, Kunishige a Yokoyama, ale když zde krátce promluvím na základě vlastních zkušeností a pozorování, neváhám prohlásit, že učitelé a žáci tohoto umění v Japonsku tvoří skupinu lidí, na kterou by mohl být každý národ a každá doba hrdá.

Cizinec ve smluvních přístavech, který jen zřídkakdy opustí vyšlapané cesty a nezná jiný typ Japonce než úzkoprsého, tělnatého, chudokrevného banto, jehož hlavní zábavou je tabák, saké a obecně rozptýlení, se téměř nedůvěřivě pousměje, když se dozví o existenci zcela odlišného typu domorodce – mladého muže kypícího zdravím a vitalitou, možná ne vysokého, ale mimořádně dobře stavěného, s širokým hrudníkem a silným krkem, s krásně vyvinutými stehny a lýtky, zády a břišními svaly. Tento typ muže se zdá, že chodí sebejistě, s náznakem jisté rozmáchlosti, pravděpodobně nevědomé a vyplývající z oprávněného sebevědomí. Obvykle studuje na některé z větších škol v Tokiu nebo Kyótu, a pokud se někdy stává, že oddanost judu je větší než jeho oddanost studia knih, není na tom o nic hůře a celá rasa je na tom rozhodně lépe, protože nelze pochybovat o tom, že přibližně v době, kdy se panu Kanó podařilo zpopularizovat jeho systém, došlo v zemi k nejvážnějšímu fyzickému, a i psychickému poškození populace jako následku přílišné horlivosti v honbě za západními znalostmi.

Sotva lze zatím říci, že oživení starého samurajského umění ve zdokonalené podobě by bylo jistou záchranou nastupující generace, jelikož je třeba přiznat, že stále existuje příliš mnoho mladých mužů a chlapců, kteří se zřejmě neodvolatelně upnuli k usedlému životu. Pana Kana lze tedy oprávněně považovat za veřejného mecenáše a to, že jeho motivy jsou čistě nezištné – přinejmenším v peněžním smyslu, je zřejmé všem, kdo jsou obeznámeni s fakty. Vzhledem k téměř minimálnímu poplatku za výuku je pochybné, zda Kodokan vydělává na víc než na svou vlastní obživu, a je téměř jisté, že pan Kano někdy ani nemá peníze na stravu a ubytování četných shósei (jakýsi druh studentů, kteří v Kodokanu bydlí jako na internátní škole), kteří se kolem něj shromažďují.

Ale vraťme se k našim studentům. Typ studenta, který se snažím popsat, je zpravidla tichý a dobře vychovaný, ale ne vždy je možné vyhnout se problémům bez obětování sebeúcty. Když už se však potíže vyskytnou, obvykle se omezují na soupeře judisty.

Před časem byli dva učitelé Kodokanu napadeni sedmnácti výtržníky v prodejně masa, která však slouží také jako oblíbená restaurace. Přestože někteří z nich byli ozbrojeni noži, banda byla v mžiku rozehnána, tři z nich měli zlomené ruce a všichni pohmožděné a potlučené obličeje. Jakmile jeden z expertů juda takřka umělecky “sundal” svého muže, druhý zvedal jednu oběť za druhou jako prázdný pytel a bez okolků je odhazoval na ulici. Jediným důkazem konfliktu na straně obou expertů juda byly pouze odřené klouby v místech, kde se jejich pěsti dostaly do kontaktu se zuby výtržníků.

Při jiné příležitosti se slavný odborník na judo v horní místnosti restaurace srazil s výtržníkem a okamžitě ho shodil dolů. Výtržník se vrátil do boje se čtrnácti kamarády, ale expert si klidně sedl nahoru na poslední schod schodiště, a jakmile se výtržníci kvůli úzkému průchodu seběhli v jednom šiku, jednoduše je jednoho po druhém ukázkově uškrtil a shodil je zase dolů. V bojovém chaosu však byl poněkud drsnější, než bylo nezbytně nutné, a tak jednomu muži zlomil vaz. Zbytek v hrůze utekl a odnášel si mrtvého a raněné s sebou. Expert na judo byl zatčen, ale protože se mu snadno podařilo prokázat, že to byl jeden muž proti patnácti, byl samozřejmě osvobozen. Nikoliv však v Kodokanu, který jej dočasně suspendoval za jeho chování, jež bylo považováno za nepřiměřeně násilné.

V jiném případě byl hrdina, kterého osobně znám, tehdy ještě mladíkem s hodností shodan a jedné noci byl v osamělé části Tokia napaden nějakým gangsterem ozbrojeným mečem. Podařilo se mu ho chytit a předat policii, ale utrpěl zranění nohy, které ho na měsíc vyřadilo z provozu.

Sám profesor Kano zažil nejedno dobrodružství. Při jedné plavbě do Evropy se jednou pustil do zápasnického klání s obrovským Rusem a k velkému překvapení diváků, kteří očekávali jeho rychlou porážku, svého soupeře snadno odhodil pomocí koshinage neboli hodu přes bedra, a co je ještě pozoruhodnější, zachránil Rusovu hlavu před ošklivým nárazem na palubu tím, že pod ni při pádu položil ruku.

Velitel Hirose, který zahynul během jedné ze slavných blokádních výprav před Port Arthurem, byl v mládí přidělen k japonské legaci v Petrohradě jako student a jednou byl vyzván jistými ruskými námořními důstojníky herkulovských rozměrů k přátelskému měření sil. Netřeba dodávat, že Hirose díky svému umění své muže snadno odhodil. Car, který byl o této epizodě informován, pozval Hiroseho do císařského paláce, kde byla uspořádána soutěž s jejich slavným atletem, z níž Hirose opět vyšel vítězně.

Pan Uchida, známý odborník čtvrté třídy (yodan), který hodně cestoval po Koreji, Mandžusku a Sibiři, měl nejednou příležitost využít své znalosti juda pro účely sebeobrany a nikdy se mu nestalo, že by prohrál. V roce 1895 se při cestě parníkem do Vladivostoku dostal do konfliktu s velkým Rusem, který se rozhodl využít své vyšší postavy a většího dosahu a chytil pana Uchidu za límec a za pas. Pan Uchida však rychle použil koshinage a svého protivníka odhodil. Ten se znovu zvedl a pokusil se pana Uchidu kopnout, ale byl rychle smeten z nohou a sražen na palubu s nárazem, který z něj vyrazil veškeré další myšlenky na boj. Uprchl z paluby a zdržel se dalšího zásahu proti tomuto hrozivému Japonci.

Západ už ví, co dokáží i držitelé druhých či třetích danů. Například známý Yukio Tani, který v Anglii dlouho vyhrával vyzývací souboje proti místním Angličanům, dokud se neobjevil Mayeda (čtvrtý dan v Kodokanu) a snadno ho neporazil. Yukio Tani by přitom neměl v Tokiu, kde by se našly desítky mladých studentů, kteří by ho mohli snadno porazit, žádné zvláštní postavení.

I když připouštím, že černé ovce statisticky existují v každém stádu, zároveň také tvrdím, že s ohledem na to obrovské množství řadových studentů, je poměrná absence zneužívání této převahy sama o sobě velmi nápadným důkazem shodně dobrého charakteru většiny, což ospravedlňuje tvrzení pana Kana, že jeho systém má nejen fyzický, ale i etický dosah.

Je třeba dodat, že většina učitelů postupuje při předávání nebezpečnějších tajů umění svým žákům velmi uvážlivě. Ti z nich, kteří vykazují známky zbrklé povahy nebo roztěkaných návyků, nejsou obvykle puštění ve studiu dále. Takže obecně řečeno, odborník na judo by byl tím posledním člověkem na světě, který by vyhledával hádky, a současně se můžete spolehnout, že se bude chovat tak, aby svému protivníkovi neposkytnul zcela žádné signály, které by jej mohly varovat, že napadnout jej není vskutku dobrou ideou.

Po dlouhém a pravidelném kontaktu s žáky tohoto klubu, je člověk pozná kdekoli podle jakéhosi instinktu. Snad je jejich držení těla ovlivněno neustálým procvičováním určitých svalů určitým způsobem. Učitel juda, který byl zvyklý cvičit téměř denně až do středního věku, nemůže ihned odejít na odpočinek a od nynějška vést pohodový život. Jeho organismus si vypěstoval potřebu stimulovat se cvičením a jeho náhlé přerušení by mohlo poškodit celkový zdravotní stav. Učitel, kterého začne jeho namáhavé povolání unavovat, a stýská se mu již po stavu inkyó (odchodu do důchodu), odchází z Kodokanu většinou postupným snižováním denního počtu cvičení, až nakonec cítí, že je bezpečné cvičení zcela zanechat.

POKRAČOVÁNÍ