Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 3

napsal Dana Abbott a přeložil Jarda Kolcun

Člověk by si mohl myslet, že když trénujete šest dnů v týdnů, sedmý den bude určen pro zotavení. Omyl…sedmý den byl mistry kendo vyčleněn na soutěže. Doma v Americe jsem se již zúčastnil mnoha podobných soutěží, takže bylo načase si začít budovat jméno i zde v Japonsku. Pravděpobně ještě ne jako respektovaný kendista, ale alespoň jako týmový hráč.

Fakulta mě určila svým druhým maskotem a přejmenovala mě na „petto gaidžin“, což je v překladu něco jako „mazel z ciziny“. Škola, proti které jsme soutěžili, měla pak jako maskota kozu. Když jsem se tohle dozvěděl, musím přiznat, že mé ego tehdy dostalo hodně na frak. Vedl jsem si při trénincích již docela dobře a dokonce jsem postupně získal už i slušnou dovednost. A ačkoliv byla soutěž na úrovni střední školy, přesto jsem věděl, že budu pouze „zahřívat lavičku“….spolu s dalšími…maskoty. Dobrá věc na středoškolské úrovni kendo je to, že se učíte bojovat s důstojností, férovostí a dle gentlemanských pravidel.

13.
Vzpomínám si na svůj první univerzitní výlet v Japonsku. Jeli jsme školním autobusem po staletých cestách starého Tokia směrem na jih. Cesta trvala několik hodin, než jsme dorazili na místo, kde se měla konat soutěž. Na místo jsme dojeli zrovna ve chvíli, když začalo vycházet slunce. Vystoupili jsme z autobusu a vešli to starobylého dožo. Zatímco dožo v Ni Tai Dai bylo postavené v poválečné době, toto dožo vzniklo ještě v době, kdy Japonsko neovlivnila západní kultura. Dožo tak připomínalo kombinaci velké stodoly a chrámu. Jelikož jsme dorazili o něco dříve, mohli jsme se porozhlédnout kolem, ale i zopakovat si ještě nějaké techniky, rozehřát se a připravit se na soutěž.
Jelikož se jednalo o dlouhou cestu a já měl velkou žízeň, všiml jsem si, že poblíž vchodu do dožo je stará krásná fontána. Přistoupil jsem k ní a pořádně se napil nejdříve jeden doušek, pak druhý a….páni….obdivně jsem řekl svému tréninkovému partnerovi, že voda z kašny je prostě úžasná. Odpověděl mi, že to je proto, že pochází z hory Fudži a pak ukázal otevřenými dveřmi na horu, která se nad dožo majestátně vypínala. To byl můj úplně první zážitek hory Fudži. Celé ráno, dopoledne i odpoledne jsme pak strávili mnoha a mnoha údery i zásahy svého protivníka a to vše pod dohledem hory Fudži.

14.
Staré rčení říká:“pokud nedokážete mluvit místním jazykem, pak jste mimo obraz“. Proto jsem se velmi intenzivně začal učit japonsky. Zpočátku jsem totiž vůbec netušil, co se v další chvíli bude dít, protože japonská kultura je známá tím, že není příliš…no…upovídaná. Prostě to nemají ve zvyku. Předpokládá se, že intuitivně poznáte, co se děje…což však nebyl můj případ. Byl jsem v té době proto spolužáky doslova „veden za ručičku“, protože jsem se fakt vůbec nechytal.
Právě jsme dokončili turnaj ve prastarém dožo u úpatí Fudži. Jsem opět sbalený a připravený na cestu domů, když tu najednou ke mně příjde sensej Šizawa a řekne „ty zůstáváš tady“ a pak si on a zbytek výpravy v klidu nastoupil do autobusu. Jak autobus odjíždí, vídím, že v tom prachu u cesty zůstávám stát já a ještě půl tucet dalších studentů. Za chvíli již pro nás přijede jiný autobus, který nás odveze na ubytovnu. Zde strávíme noc.
Následujícího rána se probudím do mrazivého krásného rána a začínám se automaticky oblékat na trénink kendo. Jeden pokročilý student ke mně přijde a říká „ne kendo…dnes běh“ a ukazuje na své běžecké boty. Během následující minuty nastoupíme do dodávky a jedeme asi 15 minut po místních cestách. Zastavíme a vystoupíme. Lehce se protáhnu a přitom zjistím, že stojím na začátku stezky na Fudži. Je to pro mne obrovské překvapení, protože jsem rozhodně nečekal, že si v dohledné době tuto horu vyšlápnu. Blízko se nachází prodavač speciálních holí na chůzi a jednu mi prodává. Je dlouhá zhruba 180cm, z tvrdého dřevo, v průměru má 2.5 cm s hladkými zbroušenými hranami. Obchod kvete všude, dokonce i na Fudži.

15.
Začali jsme stoupat a během těch 5 hodin jsme postupně stoupali po stezkách, které byly pravděpodobně využívány už samuraji před mnoha staletími. Na každém stanovišti jsem použil speciální značkovací zařízení, kterým jsem si označil svou hůl a jako důkaz toho, jak vysoko jsem se až dostal.
Po cestě nahoru jsem si také všimnul, že některé stezky byly úzké, zatímco o chvíli později se stezka rozšiřovala tak, že by se tam vešel slušný stánek s občerstvením a možná i menší hotýlek. Než jste došli až na vrchol hory Fudži, měli jste svou hůl označkovanou odshora dolů jako důkaz toho, že jste to nakonec zvladli.
Konečně jsem plný nadšení a pýchy na sebe sama vystoupal na vrchol, když jsem si s překvapením uvědomil, že mi stačí vyjít ještě dalších cca 50 stop a můžu si vybrat občerstvení hned z několika restautací. Od klasického fast foodu, přes gurmánské pokrmy až po tzv. krabičkové verze obědů. A po dalších 50 stopách jsem si mohl koupit i vynikající saké nebo pivo. Místo toho jsem ale z kapsy vyndal 10 jenů a zatelefonal Mariko, dívce, které „se líbil můj přízvuk“. A pak jí nadšeně povídám o svých pocitech, dívám se na obzor a doslova cítím krásu Japonska….jen se obávám, že ten opojný úžasný pocit zmizí krátce poté, co sejdu zpět dolů do reality…

16.
Když je vám horko…pak je vám skutečně horko a když vám je horko v Japonsku, vlhkost z vás doslova kape. Pokud si dáte jeden šálek čaje, zcela určitě vypotíte šálky dva. Když to zkombinujete s párou stoupající z blízkých rýžových polí, pak stejně jako já máte pramalou šanci vidět svítit slunce. Během jednoho ročního období slunce svítilo například dokonce jen 68 hodin. Proto mi připadalo docela vtipné, že někdo nazývá Japonsko “Zemí vycházející slunce”, když já jsem slunce prakticky neviděl….
Každodenní cvičení a studium kendo v prostředí, kde je běžná teplota kolem 32°C v kombinaci s vysokou vlhkostí bylo velmi vysilující. Japonci tomu říkají „muši acui“, ale u nás v New Yorku se tomu říká jednoduše „dusno“. Obecně je horký vlhký vzduch nepříliš vhodný pro sportování jakéhokoliv druhu. A teď si představte, že jste ještě v kendo brnění a zkombinujte to s tímhle počasím. Po mnoha stovkách úderech v rámci našeho cvičení se dostanete do zvláštního letargického stavu, kdy jste absolutně imunní vůči svému okolí a takový ten pocit, „já už nemůžu“ nějak mizí v závoji potu a nekonečné únavy. Jste v totálně promočeném keikogi, kolem vás řvou stovky jiných studentů, kteří dělají totéž a to vše vytváří velmi hutnou atmosféru, kterou můžete doslova sekat mečem.

17.
Vždy, když skončila výuka, všichni studenti šli dolů do podzemního patra, kde byly umístěny sprchy. Už cestou po schodech dolů jste mohli cítit ten testosteron, kterými byla chodba silně prosycena. Představuji si, že to bylo podobné pižmo, jako cítili gladiátoři jdoucí z Kolosea.
Namačkaní v úzkých šatnách jsme se snažili ze sebe co nejrychleji sundat bogu, vysprchovat se a pak bleskově pádit přes areál univerzity do učebny na přednášku. Nováčci a ti, kteří studují na univerzitě prvním rokem, se musí pokaždé, když potkají staršího studenta, zastavit, uklonit a říci „Aisatsu“. Starší student pak odpoví „je dobré být bohem“. Díky tomu se nováčci takto prakticky protančí z přednášky na přednášku s tím, že vždy musí při setkání se staršími studenty tímto způsobem prokázat respekt. I proto běžně přicházelo mnoho nováčků na přednášky pozdě. S projevem úcty „aisatsu“ museli nováčci ještě také uctivě pozdravit „ohaiyo gozaimas“ (dobré ráno), což cestu na přednášku vždy ještě o něco prodloužilo.

18.
Hodně se mi ulevilo, když jsem slyšel o obrovské šikaně, kterou dříve museli nováčci postupovat. Bylo to ještě v éře Šowa, která skončila až se smrtí císaře Hirohito (v roce 1989). Staré školy kendo považovali šikanu za formu výchovy a v některých případech byl šikana skutečně velmi brutální. Museli jste například zápasit do té doby, dokud jste únavou fyzicky doslova nepadli. A pak znovu a znovu a znovu. Starší studenti vás pak nechali pít tak dlouho, dokud jste opět neomdleli. Pak vám na tvář namalovali fixama obrovské kníry a různé jiné věci, které šly jen velmi těžce smýt. Někdy takový trénink končil tak, že mnoho nováčků vypadala podobně jako hráči z rockové kapely Kiss!!
Ano, přesně takto jste velmi rychle mohli poznat začátečníka. Jako Američanovi mi přišlo podobné zacházení jako zbytečné a nesmyslné. Pokud se však na kendo filozofii podívám z japonského pohledu, pak…život není fér a pouze ti nejsilnější uspějí a jednou budou učit kendo a s tím úzce souvisejícího „bojového ducha“. Zatímco ti slabí skončí jako prodavači bot. Ve skutečnosti být mužem začátečníkem nebylo tak špatné, ale na druhou stranu být ženou začátečníkem bylo opravdu hodně těžké. Mysleli byste si, že ženští studenti budou tvrdí a disciplinovaní jako mariňáci na vojenské akademii, protože mnoho z nich tak vypadalo. Velmi často si například pokročilé studentky doslova vynucovaly, aby si holky-nováčci ostříhaly vlasy tak nakrátko, aby nebylo možné hned rozeznat, jestli se jedná o muže či ženu. SKUTEČNĚ hodně zlomyslné a brutální jednání….

19.
Pro muže se jednalo o jiný typ brutality. Jak jsem zmínil již dříve, sparovali jste tak dlouho, dokud jste neodpadli vysílením. Kendo má jedno obecné pravidlo – když trénujete a jste již tak unavení, že již nedokážete málem ani stát a zvednout ruce se šinajem, teprve pak se nejlépe buduje (nová) svalová paměť.
V takové chvíli můžete cítit euforii podobné té, kterou člověk začne časem pociťovat, když třeba běží už dlouho maraton. Máte velmi jasnou mysl a dokážete se plně soustředit bez ohledu na to, jak daleko je ještě cíl. V tomto bodě vaše tělo spotřebovává mnoho cenné energie, protože jste již hodně unavení, ale postupně začnete provádět všechny pohyby co nejúsporněji a s minimálním výdejem energie, podobně jako když necháte jet kolo na volnoběh. Tento stav zkombinujte s dýchacími technikami, díky kterým křičíte silné kiai a to vše vám umožní pokračovat i tam, kde ostatní již odpadávají. V takových chvílích ani ti nejhorší nováčci se nechtějí vzdát. Nechtějí ztratit svou tvář.

20.
Když v Japonsku začnou ty nejparnější dny, začnete se teprve pořádně potit. Začnete ztrácet obrovské množství vody a tehdy jsem objevil „mugicha“ (pšeničný čaj), což je letní sportovní nápoj starého Japonska. Většinou studenti přinesli tento nápoj ve velkých mosazných kotlích. Čaj měl pokojovou teplotu a chutnal podobně jako nadýchaná müssli snídaně zvaná Sugar Pops.
Po dlouhých a náročných trénincích máte pocit, jako byste právě absolvovali dlouhou cestu pouští a konečně dorazili do oázy se studnou. Pak už jen slyšíte srkání, polykání a říhání. A jen co jsme do sebe dostali alespoň trochu tohoto nápoje, hned nás začali honit, abych pokračovali dále a uvolnili místo dalším. Mimochodem, pokud jsem několikrát mesíčně neměl v moči krev nebo alespoň dohněda zabarvenou moč, pak jsem patrně necvičil dostatečně intenzivně. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli to je důsledkem toho čaje, nebo četnými inkasovanými údery meče.

21.
Mé první letní gasshuku (soustředění) v prefektuře Chiba, která se nachází jen kousek od Tokia, bylo velmi mentálně i fyzicky osvěžující. Právě sem se pravidelně sjíždí mnoho univerzitních kendo týmů z celého Japonska, aby zde mohli společně cvičit.
Tréninky zahrnovaly vše od základní kendo rozcvičky až po soutěže. Držel jsem s ostatním vcelku krok, ale turnaje byly obzvláště náročné. Samozřejmě, že pro mě většinou zápasy končily během prvních pár vteřin, ale věřte mi, že se jednalo o pěkně dlouhých pár vteřin. Skoro bych přísahal, že se jednalo spíše o hodiny!
Během těch soutěží jsem byl představen mnoha uznávaným učitelům kendo, kteří se sjeli na gasshuku z celého Japonska. Mí spolužáci do mě občas drcli a řekli „Och, podívej, támhle je sensei…nebo támhle, to je přeci sensei…, on moc moc slavný“ Napadalo mě přitom jen jedno slovo, kterým bych tyto mistry popsal – impozantní! Jejich obrovský charismatický pohled byl doslova cítit, když se na vás podívali!
Moc bych si přál vzpomenout si na všechna ty slavná jména a tváře kendo mistrů, se kterými jsem se v té době potkal, ale bohužel jsem si s sebou nebral kameru, která by vše zdokumentovala. Ale na druhou stranu, kdybych místo cvičení jen natáčel, asi bych teď byl úplně jinde….