Principy bojových umění – úvod

PROČ, CO a JAK

Klíčové otázky nejen v bojových uměních, ale i v běžném životě jsou PROČ, CO a JAK (a přesně v tomto pořadí, jak si za chvíli řekneme). PROČ se něco děje, CO s tím mám udělat a JAK to mám udělat, abych to vyřešil. Bohužel v současné době výuka bojových umění probíhá nejčastěji takto:

1. CO mám udělat, když mě chytne, nebo na mě jinak zaútočí?
2. JAK to mám udělat, abych se ubránil?
3. Ale už se neřeší to nejdůležitější – PROČ jsem se vlastně dostal do takové situace? Zkrátka znát kontext, tedy CO a JAK mám udělat, aby mě nikdo nechytil, či nikdo na mne nezaútočil a já pak nemusel řešit onu nejrizikovější formu komunikace – fyzický střet.

Vždyť hlavním smyslem není se porvat, ale do takové situace se nedostat, to znamená prevence před reakcí, která je navíc vždy pomalejší, než akce.

Krátce o motivacích studia bojových umění

Když se zeptáte člověka, který se věnuje bojovým uměním, proč vlastně obětuje pravidelně svůj čas něčemu tak agresivnímu, jako jsou bojová umění, pak většinou zaznamenáte následující reakce – bojová umění vás učí, jak s agresivitou (vlastní i cizí) pracovat a také vás to učí mnoho další věcí.
Mezi nejčastěji jmenované další přínosy patří vytrvalost, disciplína, improvizace, nikdy se nevzdat atd. atd. No jo, ale zkuste se na to samé zeptat člověka, který se například věnuje hokeji, běhu, ikebaně nebo ping pongu. Vsadím se, že to samé vám řekne také.
Takže co je tak unikátní na studiu bojových umění, že stojí za to jim věnovat kus svého života? Bojová umění jsou především o interakci člověk proti člověku. Jeden druhému se snažíme ublížit, zranit, případně jej zabít (v té extrémní, vojenské podobě). Ikdyž v současné době to již není tak intenzivní. Říká se také, že tím, že studujete bojové umění (např. brazilské jiu jisu), měníte svůj „operační systém“, systém, jakým se chováte ve svém životě a díky tomu dochází poté ke třem psychologickým změnám vaší osobnosti:

1. Jak řeší problémy – všichni ví, že pokud skončíte na zemi, pak prohrajete. Zkuste zajít do nějakého drsného baru, vyberte tam toho největšího rváče, kterého tam najdete a přiveďte ho do dojo. Pak ho dejte do pozice, kdy jujutsu bojovník bude ležet na zádech na zemi a nad ním bude tenhle rváč. A pak se zkuste zeptat lidí kolem, aby si tipnuli, kdo prohrává. Většina z nich ukáže na ležícího člověka, protože neznají brazilské jiu jisu (BJJ). Ale ti, kteří se věnuji BJJ ví, že pokud máte takto chráněná záda, můžete se plně věnovat soupeři a ten je v nebezpečí. To je prostě šílená myšlenka, na první pohled. Jenže pak rozjedete své BJJ a ten člověk za 30-40 vteřin se vzdá, protože jej buď upáčíte, nebo uškrtíte, nebo mu uděláte jiné nepěkné věci. (Nejen) BJJ nás učí být v pohodě i ve velmi nepříjemných situacích. Učí nás vyhrávat i když to vůbec nevypadá dobře (worst case scenario). Takže to, na co laik kouká jako „tohle je už marný“, my vidíme, jako něco, kde je potenciál zvítězit, protože víme jak.
2. Jak se chovají k ostatním lidem – lidé jsou velmi učenliví tvorové (alespoň někteří z nich). Jinými slovy to znamená, že jsou schopni se poučit nejen z chyb vlastních, ale i z chyb ostatních. A sparring je právě ta příležitost, kdy se člověk může hodně naučit nejen o soupeři, ale především o sobě. Jak reaguje, když je unavený. Jak reaguje, když cítí nějakou bolest, když cítí, že má vítězství na dosah a najednou pufff…a soupeři se podařilo uniknout. A tak zatímco laik by pravděpodobně litoval drobného jujutsu bojovníka vůči velkému rváčovi, ti, kteří znají JJ, by spíše litovali onoho rváče. Čím větší rváč, tím větší cíl, tím více možností, kam zaútočit. A jakmile se do tohoto světa dostanete, už se vám nebude chtít jít zpět, protože na konci jste sice unavení, ale vyplavené endorfiny a nové pohyby, které vám umožní zvítězit…zkrátka pocit i zkušenosti k nezaplacení.
3. Jak se chovají k sobě – drtivá většina lidí JJ (dosud) nevyzkoušela. Buď protože si myslí, že je stará, tlustá, malá, mladá, příliš velká, zkrátka, protože si o sobě myslí, že JJ je jen pro vysportované atlety. Protože se podívají na nějaká videa např. na Youtube a pomyslí si: „ne, tohle není pro mě, tohle bych nikdy nedokázal“. Ale pokud i přes všechny ty pochyby o sobě samém se rozhodnout to zkusit, najednou zjistí, že nejenom, že jejich pochyby byl liché, ale že jejich tělo je schopné úžasných výkonů, o kterých se jim ani nesnilo. Je to vlastně podobné jako s analogií švýcarského nože. Většinou lidé používají jen jednu, maximálně dvě funkcionality. Nůž a pilku. Ale tady se naučí využívat celé svoje tělo, všech těch 33 nástrojů, které tento legendární nůž má. Takže pokaždé, když vstoupíte na tatami a začnete cvičit, zároveň tím přeprogramováváte své tělo i hlavu ve smyslu, že neexistuje neřešitelný problém, že neexistuje neporazitelný soupeř a že vy jste schopni zvládnout mnohem více, než jste si dosud mysleli. Zpočátku se tak učíte jednu techniku za druhou a z každé jste velmi nadšení. Po čase však začnete v technikách rozeznávat společné věci, které se nazývají principy. A kterých na rozdíl do stovek a tisíce technik je jen málo…nízký počet desítek. A že jsou vlastně tím nejdůležitějším základem, ze kterého tyto techniky vznikají.

Klíčová úloha senseie

Časem vám pokročilí studenti, pokud jsou k tomu samozřejmě vedeni svým senseiem, řeknou, že začínají vidět určité vzorce v technikách (patterns) a to jim umožnilo zcela nový vhled, který se nějak přenáší i do jejich běžného života, protože si začínají s přibývajícím věkem uvědomovat, na čem skutečně záleží. Tohle je obrovsky důležité a skutečně záleží hlavně na senseiovi, aby to jednak sám dokázat vidět, a jednak to poté dokázal srozumitelně svým studentům předat. Víte, pokud se budete učit techniky pouze nápodobou, pak na počátku to je zcela vhodný způsob. Prostě jen opakujete bez toho, abyste znali hlubší kontext. Jenže v určitém okamžiku už jen chápání prostou fyzickou nápodobou nestačí, protože hrozí, že budete umět sice fyzicky techniku provést, ale…bude to vlastně podobné, jako kdybyste se učili cizí jazyk pouze poslechem. Pravděpodobně chytnete skvělý londýnský či liverpoolský dialekt, ale již nebudete rozumět gramatice, tedy PROČ je ta věta tak poskládaná, jak je poskládaná. A budete si tak muset věty (techniky) neustále memorovat, abyste je nezapomněly. Asi již tušíte, že tu pak nejde o chápání, ale pouze o shromažďování technik….a to by cílem bojových umění být nemělo.

Nejhorší můra senseie

Víte, co je vlastně nejhorší můra senseie? Že nedokáže předat svým studentům vše potřebné, aby následně mohli, po jeho odchodu, systém dále rozvíjet. Někdy se tomu poněkud nesprávně říká „dodržet tradici“, ale ve skutečnosti to znamená, že nemáte učit přesně tak a přesně to, ale že primárně chápete koncept, který vybudovali ti před vámi a na jeho základě budete systém dále rozvíjet dle toho, jak se rozvíjí svět kolem vás.

Je to vlastně podobné, jako kdybyste navazovali na stavbu velkého starého hradu, který před vámi budovali generace stavitelů. Ti museli během svých učňovských let poznat všechny pravidla, principy, zákonitosti stavění, jinak by se mohlo snadno stát, že tam, kde by měla být nosná zeď, postaví pouze příčku apod. Asi si dokážete představit, jak stabilní a trvalý by takový hrad za chvíli byl.

A v bojových uměních je to velmi podobné – musíte se zpočátku učit přesně, ale opravdu přesně to, co vám mistr řekne, poté začnete chápat souvislosti a hlubší významy. A teprve pak budete možná připraveni navázat na tradici svého mistra, obrazně řečeno se „postavit na ramena válečníků, kteří byli před vámi“ a směřovat systém správným směrem. I proto mnoho mistrů v dávné minulosti raději nikomu nepředalo oficiální vedení školy, protože vidělo, že jejich student není vhodný k tomu, aby systém dále rozvíjel. A než aby se z něho stala nějaká cirkusácká neškodná atrakce, tak si vzal své cenné poznatky do hrobu. A tenhle způsob myšlení (naštěstí) zůstává u některých senseiů až dodnes.

Principy

Právě ono hlubší chápání pokrývá něco, čemu se souhrnně říká principy, které jsou jakousi abecedou, na nichž techniky stojí. A principy jsou aplikovány skrz fyzické techniky. Jenže ani to není úplně správně. Pokud by principy fungovaly jen na té fyzické úrovni, pak by šlo jen o biomechanická pravidla, jak se tělo má hýbat. Ale princip…princip je něco mnohem univerzálnějšího, jak si také budeme zde říkat. A tohle povídání bude přesně o tom. Ukázat vám, že bojová umění není jen to tupé mlácení a hloupé drilování fyzických technik.
Pokud očekáváte, že se tu tedy dozvíte nějaké tajné ezoterické principy boje, pak vás musím zklamat. Ba zde nebudeme rozebírat ani hluboké zen budhistické myšlenky, byť zen budhismus zcela jistě svět (japonských) bojových umění ovlivnil. Ani zde nebudeme rozebírat strategii či taktiku boje (to možná někdy v budoucnu), ačkoliv jisté principy budou mít paralelu s doporučeními například generála Sun Tzu či legendárního šermíře Miyamota Musashiho. Místo toho se podíváme na, řekněme, přírodní zákony, které platí jak ve světě bojových umění, tak i v běžném životě.

Techniky vs Principy

Například korejské hapkido tvrdí, že ve svém repertoáru má 3,400 až 4,500 technik. Nechci být úplně skeptický, ale nevěřím, že i jejich nejvyšší Grandmaster by byl schopen je na požádání z hlavy ukázat… Podobně, když jdete na nějaký seminář, tak se většinou jedná o ukázku někdy až mnoha desítek technik. Nevím jak vy, ale si z takových seminářů po 1-2 týdnech nepamatuji již prakticky nic. A to se snažím si některé techniky, které mne zaujaly, zapsat, zakreslit i natočit….
Existuje nějaké řešení? Naštěstí ano, a to je právě znalost principů. Pak zjistíte, že těch 30 technik na semináři se dá shrnout do 1-2 principů a jakmile toto v těch technikách uvidíte a hlavně pochopíte, pak již budete schopni techniky předvést kdykoliv i po skončení semináře.

Začátečník vs. pokročilý student

Zůstává nám tu však ještě jedna otázka – učit a vysvětlovat techniky již začátečníky, anebo až pokročilé studenty? Osobně se domnívám, že principy pro začátečníky nejsou vhodné z toho prostého důvodu, že nemají ještě dostatek zkušeností a znalostí, aby je v nich mohli vidět. Zkrátka oni sice budou rozumět, co jim budete povídat, ale nebudou to plně chápat. Vidím to u našich studentů, a to je nechci podceňovat. Ale zkrátka tam ještě nejsou potřebné znalosti a zkušenosti, aby měli s čím porovnat, k čem se odkázat a aby již dokázali vidět ony vzorce.

Závěrem k úvodu

Již v příštím článku se tak budeme věnovat samotným principům. Považuji však za důležité zmínit, že to, o čem budu v dalších dílech psát, není zcela z mé hlavy. Rener Gracie, autor jednak výtečné knihy 32 principles i stejnojmenného instruktážního videoprogramu (viz Zdroje) udělal obrovský kus práce a ony principy jasně pojmenoval a popsal. Usnadnil mi tak práci a já, přesně dle filozofie Seiryoku Zenyo (maximální efekt s minimálním úsilím), je mohl převzít a zapracovat do nich i své, více jak 40leté znalosti a zkušenosti. I přesto doporučuji, zvláště pokud ovládáte angličtinu, si výše zmíněnou knihu a videa sehnat a také nastudovat. Určitě nebudete zklamáni…

K organizaci článků

Články o vždy jednom principu budu zveřejňovat max. 1x týden, možná i s delší přestávkou. Důvodem je fakt, že pokud bych je zveřejnil všechny najednou, případně každý den zveřejnil další, pak to velmi pravděpodobně skončí tak, že si článek přečtete, možná i pokýváte hlavou, že to dává smysl, ale…už se jej nebudete snažit objevit právě v těch vašich technikách. A to by v takovém případě pro mne byla ztráta času to celé zpracovávat jen jako jakousi zajímavost.
Budu rád, pokud se podělíte o vaše postřehy, kde všude se tyto principy dají poznat, jak ve světě bojových umění, tak i v běžném životě. Teprve pak budu vědět, že ty desítky až stovky hodin práce na tomto cyklu článků měly smysl.

ZDROJ:
The 32 Principles: Harnessing the Power of Jiu-Jitsu to Succeed in Business, Relationships, and Life; Rener Gracie; 2023; BenBella Books
The 32 principles of Jiu jitsu; Gracie University
vlastní studium bojových umění (40+ let)