La Maupin

Čest, kord a vášeň napříč společenskými normami

Vnímání cti a společenského postavení podléhalo v historii vždy velmi přísným, a především odděleným pravidlům pro muže a pro ženy. Zatímco u mužů byla čest neoddělitelně spjata s odvahou, fyzickou připraveností a neustálou ochotou bojovat za své jméno, jejich osobní morálka či sklony k prostopášnosti bývaly společností často velkoryse přehlíženy. U žen tomu bylo přesně naopak. Jejich čest ležela primárně v cudnosti, zdrženlivosti a jakékoliv fyzické konflikty či dokonce boj se zbraní byly vnímány jako naprosto nepřijatelné a odsouzeníhodné.

Tento dvojí metr vytvořil zajímavé dějinné jeviště pro jedince, kteří se odmítli podřídit dobovému diktátu. Osobnost známá jako La Maupin, jejíž křestní jméno Julie známe paradoxně jen díky jediné zmínce v dobové korespondenci (konkrétně v díle Gallant Ladies), představuje naprosté popření těchto ustálených norem. Byla popisována jako krásná, udatná, štědrá a zároveň „nádherně necudná“. Už od útlého věku toužila po cti, která byla tradičně vyhrazena pouze mužům. Chtěla si vydobýt respekt nikoliv tichou pokorou, ale s kordem v ruce.

Marseille: Jeviště a taproom jako škola bojových umění

Její život byl spojením uměleckého a bojového světa. V Marseille, kde žila, se dokázala uživit díky dvěma na první pohled nesourodým talentům: zpěvu na operních prknech a nočním šermířským exhibicím v hostinských sálech (tzv. taproomech).

Tyto exhibice nebyly jen pouhou kratochvílí pro opilé hosty, ale vysoce technickou ukázkou mistrovství v zacházení se zbraní. La Maupin při nich odkládala ženské šaty a oblékala klasický mužský kabátec a nohavice (doublet and hose). Tento oděv jí poskytoval nezbytnou volnost pohybu pro precizní práci nohou, která je základem každého efektivního výpadu. Její technika – útoky, kryty (parries) a okamžité protiútoky (ripostes) – byla natolik silná a bezchybně provedená, že mnoho diváků v publiku otevřeně pochybovalo o tom, že by před nimi skutečně stála žena. Dokonalá biomechanika jejích pohybů a výbušná síla, s jakou dokázala kontrolovat čepel, naprosto bořily dobové mýty o fyzických limitech ženského těla v kontextu chladných zbraní.

Psychologie konfliktu a únos z kláštera

Její vášně a touhy se neomezovaly jen na jedno pohlaví, a už vůbec ne na jednoho člověka. Když její zrak padl na mladou plavovlásku, která s rodiči pravidelně navštěvovala operu, události nabraly rychlý spád. Po úspěšném svedení dívky zasáhli její zděšení rodiče a okamžitě ji uklidili do bezpečí kláštera vizitek (Visitandines) v Avignonu.

Pro člověka, který byl zvyklý brát si to, co chce, a jehož mentální nastavení bylo formováno neustálou konfrontací, to však nebyla překážka, nýbrž výzva. La Maupin se nenechala odradit a do kláštera vstoupila také. Aféra zde nějakou dobu pokračovala přímo pod nosem řádových sester. Klášterní zdi však představovaly příliš svazující prostředí. Využila tedy úmrtí jedné ze starších jeptišek k naplánování a realizaci útěku, čímž si s dívkou zajistila svobodu. Tento čin ukazuje na mimořádnou schopnost strategického plánování a chladnokrevného jednání v krizových situacích, což jsou vlastnosti nezbytné pro každého, kdo se pohybuje na hraně zákona i ostří kordu.

Slova jako zbraň: Souboj s d’Albertem de Luynes

Svět šermu a bojových střetů není jen o fyzické technice, ale i o verbální dominanci a schopnosti ustát psychologický tlak. Krásnou ukázkou tohoto principu je její střet s d’Albertem de Luynes. Ten prokoukl její mužský převlek a pokusil se ji ponížit posměšnou poznámkou: „Pověz mi, ó krásný ptáčku, slyšel jsem tvé švitoření, ale teď mi pověz něco o svém peří?“

Odpověď La Maupin byla blesková a nekompromisní. Nedovolila mu převzít kontrolu nad situací a okamžitě kontrovala: „Mé švitoření i mé peří tvoří jeden celek, ty drzý hlupáku.“ Spolu s těmito slovy již sahala po zbrani.

D’Albert přistoupil k souboji s obrovským sebevědomím, přesvědčen o své dovednosti. Arogance je však v boji často fatální chybou. La Maupin chladnokrevně odparírovala dva jeho plné výpady. Tím si ho přečetla, nalezla mezeru v jeho obraně a následně propíchla jeho rameno, přičemž šest palců chladné oceli vyšlo ven jeho zády. Neobtěžovala se dalším bojem ani záchranou zraněného; prostě se vrátila do svého pokoje a nechala jeho přátele, aby ho odnesli z nádvoří. Jedinou její starostí té noci bylo to, že kvůli rozrušení špatně spala. Tento incident dokonale ilustruje její pragmatický přístup k násilí – zbraň slouží k rychlému a efektivnímu řešení problému, po kterém následuje návrat k běžnému životu.

Ztrestání zbabělosti: Případ herce Duméniho

Ne každý protivník však stál za to, aby na něj byla vytažena ušlechtilá zbraň. La Maupin dokázala velmi dobře rozlišovat mezi čestným soubojem a obyčejným pouličním trestem pro ty, kteří si nezasloužili nic víc než hrubou sílu.

Příkladem je její interakce s hercem pařížské opery jménem Duméni. Tento známý opilec měl ve zvyku činit hrubé návrhy svým hereckým kolegyním. Když jednu ze svých nevyžádaných poznámek směřoval na La Maupin, reagovala klidným, ale zlověstným: „O tomto si ještě promluvíme.“

Duméni se tehdy zasmál, ale smích ho přešel ve chvíli, kdy kráčel domů. Z temnoty vystoupila postava v převleku za muže, se širokým kloboukem skrývajícím tvář. Byla to La Maupin, která ho okamžitě vyzvala k boji. Hrubián najednou ztratil veškerou svou odvahu a začal prosit s tím, že neumí zacházet s kordem. Její odpověď byla esencí pohrdání: „Tedy, jelikož urážíš ženy a chybí ti odvaha bránit se mužům…“ a následoval fyzický trest. Využila momentu překvapení i fyzické převahy k tomu, aby muže ztrestala způsobem, který si za své chování zasloužil. Kord zůstal v pochvě, protože na zbabělce stačily pouhé pěsti a facky.

Ples v Palais Royal a biomechanika smrtícího výpadu

V roce 1695 se na scénu vrací uzdravený d’Albert, který si odskočil do Paříže z války v Nizozemí (tehdejší Vlámsko a Holandsko). Během svého krátkého pobytu stihl vybojovat několik duelů, zlomit pár srdcí a prožít krátké, vášnivé shledání s La Maupin, než se vrátil zpět k obléhání Namuru.

Po jeho odjezdu hledala La Maupin nové rozptýlení. Oblékla si svůj nejlepší kavalírský kostým a bez pozvání pronikla na ples v Palais Royal. Tento ples pořádal králův bratr, který byl sám proslulým milovníkem nošení ženských šatů (crossdresser), což jen podtrhuje absurditu a dekadenci tehdejší vysoké společnosti.

Její zrak na plese padl na atraktivní markýzu. La Maupin ji začala zahrnovat nevyžádanou pozorností, která vyvrcholila vášnivým polibkem. To pochopitelně vyprovokovalo přítomné pány. Tři šlechtici, odhodláni bránit čest markýzy, ji vyzvali na souboj.

Střet se odehrál v ulici Rue Saint-Thomas du Louvre. La Maupin si s nimi doslova hrála. Pár minut si dopřávala lehkého křížení čepelí a škádlení (badinage), čímž své protivníky psychologicky deptala a nutila je k chybám. Poté přešla k drtivé ofenzivě.

Předvedla mistrovskou ukázku klamného útoku (feint), kterým si otevřela soupeřovu obranu, a následně provedla bleskový výpad po spodní linii (thrust par la ligne basse), kterým přesně zasáhla a prorazila stehno jednoho z protivníků. Zasažený šlechtic jen překvapeně vydechl: „Touché!“ Její chladná reakce: „Opak by mě překvapil,“ ukazuje na absolutní sebedůvěru ve vlastní schopnosti.

Po zneškodnění soupeřů ukázněně zasunula kord, zasalutovala poraženým mužům a s klidem se vrátila zpět na ples. Dokonce si našla králova bratra, aby mu ironicky oznámila: „Monseigneure, v Rue Saint-Thomas du Louvre leží na dlažbě tři gentlemani, kteří potřebují okamžitou pomoc. Ještě před necelou hodinou byli na můj vkus až příliš horkokrevní…“ Tato epizoda je dokonalým příkladem toho, jak lze spojit technickou dokonalost bojových umění s pronikavou sociální inteligencí a jízlivým humorem.

Pragmatismus v dopisech a konec v zapomnění

Že svět chladných zbraní nebyl jen o romantice, dokazuje i dochovaný dopis adresovaný „Mé drahé Julii“ (My Dear Julie), zapsaný v Gallant Ladies. Pisatel v něm velmi racionálně rozebírá rozložení sil: „Každý na světě má své silné a slabé stránky. Svobodně přiznávám, že zacházíš s kordem mnohem lépe než já; ty jistě uznáš, že já zpívám lépe než ty. S tímto vědomím jistě pochopíš, že kdybys mi do hrudi zabořila pouhé tři prsty oceli, můj hlas, za předpokladu, že bych nebyl zabit, by byl vážně poškozen. A já spoléhám absolutně na živobytí, které mi přináší…“

Tento úryvek ukazuje hluboké porozumění anatomii a důsledkům fyzického zranění. Pouhé tři prsty oceli v hrudníku znamenají zásah do plic nebo dýchacích cest, což by pro zpěváka znamenalo definitivní konec kariéry. La Maupin i její okolí chápali bojová umění nikoliv jako hru, ale jako vysoce riskantní činnost s trvalými následky.

Její reputace byla natolik děsivá, že muži, kteří měli tu smůlu a byli jí poraženi, nesli obrovské společenské stigma. Jeden z jejích poražených protivníků dokonce zavřel svůj městský dům a ze studu se natrvalo stáhl na své venkovské panství. Být poražen ženou bylo v tehdejší společnosti pro muže naprosto zničující.

O jejím neklidném životě svědčí i policejní zpráva ze 6. září 1700. Když se pozdě v noci vracela do svého ubytování v Rue Saint-Honoré, musela se zjevně opět domáhat svých práv silou. Její život byl neustálým bojem proti konvencím, genderovým stereotypům a fyzickým oponentům. Zůstává tak dodnes symbolem nezávislosti a důkazem toho, že mistrovství v ovládání těla i zbraně nezná hranic pohlaví.

ZDROJ: The deadliest men – The world’s deadliest combatants throughout the ages