Krvavá cesta k olympijskému triumfu

Jak tajné služby, zrada a diktatura stvořily moderní bojová umění

Bojová umění vnímáme jako cestu k dokonalosti, harmonii a vnitřnímu míru. Historie jednoho z nejpopulárnějších sportů současnosti však ukrývá mrazivý příběh plný geopolitických intrik, nájemných vrahů, tajných operací a nevyčíslitelné korupce. Na pozadí studené války se rozehrála nemilosrdná šachová partie mezi dvěma korejskými státy, v níž figurovali agenti tajných služeb, mezinárodní pašeráci zbraní i zkorumpovaní sportovní funkcionáři. Přečtěte si fascinující dekonstrukci toho, jak se z touhy po uznání zrodil nejen celosvětový sportovní fenomén, ale také jeden z nejkurióznějších a nejnebezpečnějších mezinárodních konfliktů konce dvacátého století.

Úvod: Mýtus dokonalosti a brutální realita

V kruzích mistrů bojových umění se často traduje hluboká filozofická myšlenka, kterou mistr Jhoon Rhee kdysi popsal jako pátou vlastnost šampiona. Podle této definice spočívá lidská dokonalost ve stavu, kdy člověk nikdy vědomě nedělá chyby. Je to utopická představa bytosti, která dokázala uvést do absolutní rovnováhy tři základní pilíře lidské existence: sílu ve svém těle, neochvějnou upřímnost ve svém srdci a hluboké poznání ve své mysli. Pokud dosáhnete této harmonie, stáváte se lidsky dokonalými.

Tento vznešený ideál, k němuž upínají zrak miliony cvičenců v tělocvičnách po celém světě, však naráží na tvrdou a neúprosnou realitu lidské povahy, touhy po moci a politických ambicí. Když se podíváme pod povrch úhledných bílých kimon a nablýskaných medailí, zjistíme, že skutečný příběh formování moderních bojových umění nemá s upřímností v srdci a harmonií mysli nic společného. Je to příběh, ve kterém se vznešená filozofie stala pouhým nástrojem, zástěrkou pro brutální státní represe, a kde se kopy a údery, původně určené k sebeobraně, proměnily ve zbraň k potlačování politických oponentů.

Abychom pochopili, jak propastný je rozdíl mezi vyučovaným mýtem a historickou pravdou, musíme se vrátit na počátek osmdesátých let dvacátého století. Byla to doba, kdy se o budoucnosti sportu zvaného taekwondo nerozhodovalo na tatami, ale v zakouřených zadních místnostech luxusních hotelů, na palubách soukromých letadel a v kancelářích tajných služeb.

Architekti sportovního zázraku a Operace Thunderbird

Představte si dusné pozdní odpoledne 18. září roku 1981. Na přistávací dráze mezinárodního letiště Kimpcho v jihokorejském Soulu stojí připravený let 901 společnosti Korean Airlines. Cílovou destinací je západoněmecký Frankfurt. Letadlo má však již třicet minut zpoždění. Motory běží na volnoběh, palubní personál zachovává kamenný, nečitelný výraz, a všichni na palubě čekají na jediného muže.

Tím mužem je Park Chong-kyu. V kruzích, ve kterých se pohybuje, mu nikdo neřekne jinak než „Pistol Park“. Tuto mrazivou přezdívku si nevysloužil náhodou – zbraň u sebe nosí na každém kroku, v každé situaci, jako temnou připomínku své moci a vlivu. Pistol Park není jen tak ledajaký pasažér. Je to vysoce postavený mistr bojových umění, jehož kořeny sahají hluboko do temného podhoubí jihokorejské politiky a sportu. Byl to on, kdo v roce 1961 pomáhal organizovat vojenský státní převrat, který změnil tvář země. Je to člen Mezinárodního olympijského výboru a muž, který už v roce 1970 cíleně nasměroval agenta tajné služby Kim Un-yonga do struktur vedení taekwonda.

Když Park s tmavými slunečními brýlemi na očích konečně vstoupí na palubu, dává se do pohybu něco mnohem většího než jen komerční let. Na palubě letadla, a na dalších letech z různých koutů světa, se právě formuje elitní tým 107 pečlivě vybraných Jihokorejců. Nejde o sportovce. Je to bizarní směsice vlivných byznysmenů, vládních úředníků, agentů tajné služby, mistrů bojových umění, a dokonce i ministra školství, dvou bývalých velvyslanců a samotného zástupce ředitele obávané jihokorejské tajné služby (KCIA).

Tato mocná skupina má jediný cíl. Celá mise nese kódové označení Operace Thunderbird. Jejich úkolem je sletět se do západoněmeckého města Baden-Baden, kde se koná naprosto klíčový Olympijský kongres. Zde se rozhodne o tom, která země bude pořádat letní olympijské hry v roce 1988. Pistol Park a Kim Un-yong mají za úkol ovlivnit ty nejmocnější lidi ve světovém sportu a přesvědčit je o něčem, co se v té době zdálo jako naprosté šílenství: že by Jižní Korea, rozvojová země zmítaná politickým chaosem, měla hostit největší sportovní událost planety. A právě na této scéně by mělo jejich národní bojové umění zažít svůj velkolepý světový debut.

Operace Thunderbird však neměla jen diplomatický účel. Musela fungovat i jako silně ozbrojená bezpečnostní eskadra. Do hry totiž vstupuje další stínový hráč – generál Choi Hong-Hi, muž, který se považoval za zakladatele taekwonda, a jeho spojenci ze Severní Koreje. Byly zde reálné a velmi vážné hrozby, že se generál Choi pokusí celou událost v Baden-Badenu násilně narušit.

Krev v ulicích a vize národního vykoupení

Abychom pochopili absolutní zoufalství a motivaci, která vedla ke vzniku Operace Thunderbird, musíme se podívat na to, v jakém stavu se Jižní Korea v létě roku 1981 nacházela. Země se propadala do temnoty a chaosu. Byla to éra po takzvaném masakru v Kwangdžu, tragické události, která zanechala národ hluboce zjizvený. Tehdejší prezident Chun Doo-hwan nastoupil tvrdou diktátorskou linii a bez skrupulí pokračoval v politice svého předchůdce. Tato politika zahrnovala i temné zneužívání bojových umění.

Z mistrů, kteří měli podle filozofie Jhoona Rheeho hledat upřímnost v srdci, si stát udělal nástroj na špinavou práci. Tím hlavním úkolem bylo fyzické rozbíjení odborových hnutí a stávek. Společnost byla v rozkladu – třetina všech politických vězňů v zemi byli obyčejní dělníci, zatímco zbytek pracovní síly se v ulicích střídal na demonstracích. Režim proti nim nasazoval speciální úderné jednotky tvořené experty na bojová umění a policisty v civilu. Těmto komandům se přezdívalo „Bílé lebky“ (paekkol). Představte si tu děsivou scénu: muži obrnění chrániči od hlavy až k patě, řítící se na motocyklech do davu protestujících, kde bez milosti a s profesionální efektivitou lámali kosti a rozbíjeli hlavy. Bylo to zvrácené uplatnění principů boje, obrácené proti vlastnímu obyvatelstvu.

Nový vojenský režim si však uvědomoval, že brutální síla zemi natrvalo nesjednotí. Potřebovali zázrak. Potřebovali něco, co by rychle a efektivně utlumilo vnitřní konflikty, dalo lidem společný cíl a především – co by dramaticky vylepšilo pošramocenou image Jižní Koreje v očích mezinárodního společenství. A tak se zrodila myšlenka na uspořádání olympijských her.

Byl to nápad tak absurdní, že ho zpočátku málokdo bral vážně. Jak sám agent Kim Un-yong střízlivě přiznával, Jižní Korea v té době neměla jediné sportovní zařízení splňující olympijské parametry. Země dokonce nedisponovala ani barevným televizním vysíláním. Byla to rozvojová ekonomika snažící se vymanit z poválečné bídy. Jak by mohla hostit nejkomplexnější logistickou operaci v době míru? Jistou naději jim dodával pouze fakt, že v roce 1978 země úspěšně uspořádala 42. mistrovství světa ve střelbě. Právě tento úspěch, na kterém měl obrovský podíl Pistol Park (z pozice prezidenta Korejské střelecké federace), vnukl oběma mužům sen o olympiádě. Možná, doufali, by sport mohl jejich národ vykoupit.

Bitva o Baden-Baden a pád Goliáše

Jižní Korea vstupovala do boje o olympiádu jako absolutní outsider. Pokud by šlo o sportovní terminologii, byli outsiderem s kurzem tisíc ku jedné. Cíl Operace Thunderbird byl jasný, ale nesmírně složitý: nalákat, přesvědčit nebo jakýmkoliv způsobem získat na svou stranu mocné sportovní funkcionáře. To však byla paradoxně ta jednodušší část plánu. V cestě jim stáli dva monumentální soupeři.

Tím prvním, zcela hmatatelným, bylo japonské město Nagoja. Nagoja byla jasným, neotřesitelným favoritem celého hlasování. Své lobbistické snahy zahájili Japonci dávno předtím, než Korejci vůbec začali snít o barevné televizi. Pro korejské funkcionáře, obzvláště pro ty z kuloárů bojových umění, představovalo Japonsko obrovský psychologický blok. Historické křivdy z dob japonské okupace, pocity méněcennosti při porovnávání korejských a japonských bojových stylů – to vše fungovalo jako palivo pro nenávist. Kim Un-yong si nesl hluboké šrámy z doby, kdy navštěvoval japonské školy a čelil kruté šikaně ze strany japonských studentů. Nešlo jen o sport. Šlo o národní hrdost. Kim Un-yong byl odhodlaný: Japonsko nesmí vyhrát.

Druhým, mnohem temnějším soupeřem, byl zmiňovaný generál Choi Hong-Hi. Hrozba, že se svou frakcí a severokorejskými agenty naruší hlasování v Baden-Badenu, brala jihokorejskému výboru spánek. Abychom docenili míru této paranoie, musíme si uvědomit, kdo v tomto výboru zasedal – špičkoví politici, milionáři, elitní mistři boje a drsní agenti tajné služby KCIA. Byli to lidé zvyklí ovládat a zastrašovat druhé, a přesto je pouhá zvěst o Choiově příjezdu děsila. Kim Un-yong sice tvrdil, že zvěstem nevěří, ale nehodlal ponechat nic náhodě. Povolal z Evropy pět špičkových instruktorů bojových umění, aby fungovali jako nepřetržitá tělesná stráž. Pikantní na tom je, že jedním z těchto strážců byl Kim Kwang-il – muž, který kdysi patřil k Choiovým pionýrům, ale následně přešel na druhou stranu a v minulosti byl dokonce zatčen západoněmeckou policií v souvislosti s plánem KCIA na únos. Hranice mezi sportovcem a nájemným operativem zde zcela mizela.

Když stohlavý tým dorazil do Baden-Badenu, připomínali spíše zbloudilé cestovatele než elitní lobbisty. Neměli tušení, kde začít, jak taktizovat a jak strategicky využít svůj obrovský rozpočet. Kim Un-yong však ukázal svou genialitu agenta. Odpojil se od zbytku svého týmu a ubytoval se v hotelu přímo mezi delegáty MOV. Sloužil jako dokonalé odposlouchávací zařízení. Sbíral střípky rozhovorů, nasával nálady a tyto zpravodajské informace následně předával svému týmu. Na základě toho pak strategicky zvali vlivné hosty do vybraných francouzských a čínských restaurací, kde docházelo k pečlivé masáži jejich ega.

Zatímco Nagoja spoléhala na svou neotřesitelnou pověst a nabízela tradiční, poněkud suchou a sterilní prezentaci, Korejci vsadili na emoce a exotiku. Jejich pavilon ožil díky přítomnosti tří vítězek soutěže Miss Korea a pěti letušek Korean Airlines v tradičních, pestrobarevných národních šatech. Byl to vizuální a kulturní útok na smysly delegátů.

Otázka úplatků samozřejmě visela ve vzduchu jako těžký mrak. Japonská delegace vozila členy exekutivy MOV na inspekční cesty do Nagoje a jako pozornost rozdávala luxusní hodinky Seiko. Korejci tvrdili, že jejich jediným “úplatkem” byl čaj z ženšenu a drobné nefritové cetky, které rozdávali na památku. Tomu však věřil málokdo. Jak vypátral reportér prestižního deníku New York Times, na povrch vyplula svědectví o tom, že někdo podstrkoval pod dveře hotelových pokojů delegátů letenky do první třídy s tichým předpokladem, že si je delegáti nechají proplatit v hotovosti, za což se odvděčí svým hlasem pro Soul. Korejský tým jakákoliv nařčení z korupce striktně a rozhořčeně popíral. Pistol Park a Kim zatím mistrně rozehrávali zákulisní hru. Spojili síly s prezidentem společnosti Adidas, spojili se s mexickým šéfem Asociace národních olympijských výborů a zaměřili se na zisk podpory od delegátů z afrických a jihoamerických zemí, kterým imponoval příběh rozvojové země sahající po hvězdách. Celosvětová síť instruktorů bojových umění navíc dostala příkaz tvrdě lobbovat u třinácti klíčových delegátů v Evropě a Severní Americe.

Operace v Baden-Badenu měla i své tragikomické momenty. Instruktoři v roli bodyguardů dnem i nocí hlídali hotel. Jeden z nich, Park Soo-nam, dobře věděl, jak moc jeho nadřízení z Operace Thunderbird touží po poctivém domácím jídle, a tak se rozhodl přivézt do hotelu plný kufr tradičních korejských pokrmů. Měl však obrovskou smůlu. Ve stejném hotelu byl totiž zrovna ubytován princ Philip, manžel britské královny Alžběty II. Bezpečnostní opatření byla na absolutním maximu. Když ochranka objevila v kufru Parkova auta množství podezřelých, podivně páchnoucích nádob, byl okamžitě vyhozen z hotelu jako podezřelý terorista. Zpět do budovy byl vpuštěn až po dlouhém a potupném vysvětlování, že červená fermentovaná hmota není plastická trhavina, ale tradiční zelí kimči.

Vítězství, které maskovalo diktaturu

Den D konečně nadešel. Kim Un-yong vstoupil do sálu jako voják na bitevní pole. Delegáti na korejský tým spustili kobercový nálet otázek, výčitek a pochybností o tom, zda je vůbec fyzicky možné, aby taková země zvládla organizaci. Kim na vše odpovídal s neuvěřitelným chladem a obratností vycvičeného zpravodajce.

Když poté předseda MOV Juan Antonio Samaranch předstoupil před sál a francouzsky oznámil výsledek hlasování slovy “Soul, Korea”, všem spadla čelist. Nagoja byla rozdrcena poměrem 52 ku 27 hlasům. Sama Samarancha výsledek natolik šokoval, že nahlas zapochyboval, zda nedošlo k chybě ve sčítání. Nedošlo. Masivní příliv hlasů ze zemí Jižní Ameriky a Afriky převážil misky vah. Korejský zajíc, který se snažil hrát hru na tygra, najednou přeskočil Japonsko i Čínu.

V ten magický okamžik triumfu svět jako by rázem trpěl hromadnou ztrátou paměti. Nikdo už nemyslel na krev v jihokorejských ulicích. Nikdo neřešil Bílé lebky rozbíjející hlavy dělníkům. Nikdo se neptal na vězně a mučení. Zázrak Operace Thunderbird splnil svůj účel do posledního puntíku. A jako sladká třešnička na dortu přišlo rozhodnutí, že na hrách v roce 1988 se představí korejské národní bojové umění jako ukázkový sport. Z neznámé lokální aktivity se rázem stal celosvětový fenomén. Prezident Chun, nekompromisní diktátor, s cynickým úsměvem zvolil pro olympiádu vzletné heslo “Harmonie a pokrok”. Za tímto heslem přitom v tichosti hromadil ve svých tajných černých fondech neuvěřitelnou sumu blížící se jedné miliardě dolarů. Bylo to absolutní vítězství politického marketingu.

Otcovská láska a past konfuciánské tradice

Zatímco se v Jižní Koreji otevíralo šampaňské a tekly miliardy dolarů, na druhé straně planety se odehrávalo temné rodinné a politické drama. Jihokorejské obavy, že severokorejští agenti a generál Choi naruší hlasování v Baden-Badenu, se nenaplnily. Proč? Protože Choi a Severní Korea měli rozehranou mnohem nebezpečnější hru. Místo narušení schůze plánovali něco mnohem finálnějšího – fyzickou likvidaci jihokorejského prezidenta Chuna.

Po návštěvě Severní Koreje v roce 1980 začal generál Choi stále více vystupovat nikoliv pouze jako “zakládající člen”, ale přímo jako “zakladatel” taekwonda. Cítil, že mu jihokorejský stát ukradl jeho životní dílo a hodlá na něm rýžovat olympijské miliony, a proto přistoupil k radikálním krokům. Doma v Kanadě čelil opovržení. Lidé se mu posmívali, korejsko-kanadská komunita ho izolovala a otevřeně ho nazývala komunistou. Dokonce i jeho dobrý přítel z řad americké CIA, nositel šestého danu Robert Walson, nad jeho jednáním kroutil hlavou. Generál Choi však byl mistrem ve vytváření a využívání chaosu.

Do roka od své první cesty trénoval severokorejské jednotky v boji zblízka. To nejhorší však mělo teprve přijít. Do plánování atentátu na prezidenta Chuna v Kanadě zatáhl svého vlastního syna, Jung-Hwa Choie.

Tato dějová linie odhaluje tragédii zakořeněnou hluboko v asijské kultuře. Podle starých tradic je společnost strukturována kolem pevných bodů: “tří vztahů” a “pěti příkazů”, z nichž ty nejdůležitější velí navěky ctít svého vládce a ctít svého otce. Jung-Hwa nemohl odmítnout. A to přesto, že starý generál věděl, jak nesmírně riskantní to je. Jung-Hwa byl jeho jediným synem, milovaným dědicem, na kterém závisela budoucnost jeho odkazu. Když byl Jung-Hwa malý, drsný generál se v noci vracel domů po pitkách a v domnění, že chlapec spí, mu láskyplně hladil vlasy. Tajně mu pod polštář podsouval peníze a šeptal mu: “Neříkej nikomu, že jsem ti to dal, protože tebe miluju nejvíc.” Dcery o této otcově preferenci dobře věděly.

Přesto v roce 1981, na palubě letadla mířícího do Švýcarska, otec se synem rozebírali detaily chladnokrevné vraždy státníka. Generál Choi měl pochybnosti o synově výběru najatých vrahů, ale nechal se přesvědčit. Jak hluboko musela sahat nenávist, když otec schválí tak extrémní riziko pro svého milovaného syna? Rodina dokonce žertovala o tom, že by schopnosti najatých vrahů měli nejprve otestovat na Jong-Soo Parkovi, bývalém spojenci, o kterém se domnívali, že je zradil. Smáli se tomu. Byli z jednoho těsta, otec naučil syna všemu, co znal, a morální hranice se pro ně v zápalu boje dávno rozostřily.

Kriminálníci z diskotéky a mezinárodní fiasko

Kdo vlastně byli ti zabijáci, na které Choiova rodina spoléhala, že změní chod dějin? Jung-Hwa měl slabost pro tajné agenty a drsňáky. Svou soukromou armádu a kontakty budoval na bizarních místech – například v torontské diskotéce Cooper’s. Právě přes spojky z kanadských tělocvičen se dostal ke dvěma mužům: Charlesi Yanoverovi (známému jako Chuck “The Bike”) a Michaelu Gerolovi.

Sázka na tyto muže se ukázala jako absolutní fiasko. Yanover a jeho společníci byli víc podvodníci než elitní komanda. Jung-Hwa se zapletl se skupinou, která se vyznačovala spíše teatrálním machismem a pochybnými kšefty. Jeden z bývalých jihokorejských vojáků z této bandy si pro povzbuzení před rvačkou rozbíjel o hlavu popelníky nebo se sám řezal. Yanover, mezinárodní překupník se zbraněmi, už měl za sebou absurdní eskapády – například odsouzení za to, že se pokoušel spolupracovat s bílými rasisty na svržení vlády v ostrovním státě Dominika. Pomáhal také zorganizovat bombový útok na další torontskou diskotéku jen kvůli pojistnému podvodu ve výši 950 000 dolarů.

Plánovaný atentát se proměnil v mezinárodní frašku a podvod. Jung-Hwa v roli bankéře převážel napříč Evropou obrovské částky peněz od severokorejské vlády. V Ženevě s kufříkem v ruce ukládal peníze, ve Vídni dělal tlumočníka mezi agenty a mafiány. Celá akce splaskla ve chvíli, kdy Yanover převzal neuvěřitelných 600 000 amerických dolarů. Někdo (pravděpodobně jihokorejská rozvědka) celou operaci prozradil. Yanover neměl nejmenší úmysl atentát vykonat – peníze si jednoduše nechal, nakoupil za ně diamanty a zmizel. Jung-Hwa se najednou probral z klukovského snu o tajných agentech do děsivé reality, kde on i jeho mladá rodina figurují na seznamech smrti.

Následovala masivní mezinárodní policejní razie. Kanadská královská jízdní policie (RCMP) zatkla Yanovera. Interpol rozjel vyšetřování v osmi zemích najednou. “Bizarní plán smrti”, křičely titulky novin. Korejskojazyčný tisk šel přímo k věci: “Atentát na prezidenta Chuna se plánoval u Choi Hong-Hiho.” V době, kdy po poledni kanadská policie strávila tři hodiny domovní prohlídkou u starého generála, byl Jung-Hwa už dávno v letadle směr Severní Korea, prchající před vyšetřovateli, a co víc, před hněvem KCIA, která ho toužila dostat do spárů dříve než Kanaďané.

Vězení paranoie a zrození létajícího kopu

Generál Choi se ocitl v pasti. Z výsluní respektovaného mistra se stal izolovaným vyvrhelem. Výhrůžné noční telefonáty od jihokorejských agentů se staly rutinou. Před jeho kanadským domem se srocovaly protestující davy. Věděl, že na jeho likvidaci byl již přidělen konkrétní vrah. Neměl na výběr – sbalil si věci a v roce 1982 natrvalo přesídlil do nejvíce izolované země světa, komunistické Severní Koreje.

Dva roky, které tam strávil v nejistotě, než pominula nejakutnější hrozba, představují jedno z nejkurióznějších období historie sportu. Stal se dlužníkem severokorejského státu – souhlasil s tím, že si od tamní asociace bude ročně půjčovat 400 000 dolarů. Žil v permanentním strachu. Cítil, jak se kolem jeho krku stahuje smyčka. Věděl, že státní mašinérie v Soulu je odhodlána ho vymazat z povrchu zemského.

A právě v tomto pekle, pod nepředstavitelným psychickým tlakem a na prahu smrti, dosáhl Choi paradoxně svého největšího tvůrčího vrcholu. Během tohoto bezútěšného období dokončil své monumentální životní dílo – obří patnáctisvazkovou encyklopedii bojových umění. A co víc, zkonstruoval svůj poslední, nejkomplexnější útočný prvek: létající, přepadávací kop. Techniku, při které bojovník vyskočí do vzduchu, provede 360stupňové salto vzad a zasáhne protivníka patami. Zatímco jeho život volným pádem směřoval do propasti, jeho mysl dokázala analyzovat a zkrotit biomechaniku lidského těla do absolutní dokonalosti.

Zatímco Choi tvořil v izolaci pod dohledem diktátora, jeho jihokorejský rival Kim Un-yong oslavoval absolutní moc. V téže době, kdy se Yanover u soudu hájil tím, že chtěl Severokorejce pouze okrást (za což dostal úsměvný trest dvou let vězení), a Jung-Hwa se skrýval někde mezi Pchjongjangem a východní Evropou, severokorejské komando podniklo další reálný, krvavý pokus o atentát na jihokorejského prezidenta v Barmě, při kterém vyhladilo téměř celou jihokorejskou vládu. Kim Un-yong se však nedíval zpět. Jeho organizace (WTF) měla olympiádu, peníze a mezinárodní punc legality.

Rozkol, který rozdělil lidskou duši

Jaký odkaz zanechala tato krvavá éra obyčejným lidem v tělocvičnách? Historie se roztříštila a vytvořila dvě naprosto odlišné verze reality.

Pro obyčejného mladého žáka z osmdesátých let byla orientace v tomto světě absolutně nemožná. Šli jste na trénink, abyste se naučili sebekázni, a aniž byste to tušili, stali jste se pěšákem ve studené válce. Pokud jste chodili do tělocvičny spadající pod jihokorejskou federaci, učil vás možná někdo, kdo měl přímé vazby na funkcionáře podporující brutální rozhánění dělnických stávek, ale komu patřila olympijská budoucnost. Pokud jste zamířili do tělocvičny federace generála Choie, byli jste varováni vlastními příbuznými, že se stýkáte s “komunisty”, “maniaky” a “teroristy”.

Nejhlubší ironii této situace ztělesňuje příběh instruktorů jako byl Phap Lu. Tento nesmírně talentovaný sportovec žil ve Vietnamu, cvičil tam se zpravodajskými důstojníky, a když komunisté převzali moc, ocitl se ve vězení, kde byl brutálně mučen za to, že byl antikomunista. Následně prchl jako uprchlík do Kanady. A paradoxně to byl právě on, zapřisáhlý antikomunista s jizvami z mučíren, kdo stál jako instruktor v kanadské tělocvičně spadající pod frakci generála Choie – muže, který byl placen komunistickou Severní Koreou a obviňován z pokusu o atentát.

Když se ho tehdy ptali, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma rozštěpenými světy, jeho odpověď shrnovala celou tragédii tohoto rozkolu. Zastával názor, že zatímco jihokorejská, olympijská verze, kterou stvořili agenti tajných služeb na politickou objednávku, je pouhým “sportem”, ta jejich, financovaná izolovaným komunistickým režimem a tvořená mužem pod hrozbou smrti, je tím pravým, původním, “tradičním” uměním.

Ona utopická lidská dokonalost, o které hovořil Jhoon Rhee – rovnováha mezi upřímným srdcem, silným tělem a moudrou myslí – byla navždy rozbita o ostré útesy geopolitiky. To, co zbylo, je sport milionů, pod jehož povrchem dřímají duchové nájemných vrahů, odposlouchávacích zařízení, krvavých dolarů a jedné zrazené otcovské lásky.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do