Temná strana bojových umění

Jak studená válka, špionáž a jedna velká posedlost přetvořily taekwondo

Představte si bojové umění. Pravděpodobně se vám hned vybaví disciplína, filozofie, vnitřní klid a snaha o fyzickou i mentální dokonalost. Představíte si mistra, který učí své žáky úctě k tradicím a sebeovládání. Co se ale stane, když se z tohoto ušlechtilého nástroje pro rozvoj osobnosti stane pěšák na geopolitické šachovnici? Co když se technika úderu nestuduje kvůli obraně, ale kvůli demonstraci politické loajality? Příběh moderního taekwonda na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století ukazuje, jak ničivá může být posedlost jednoho muže, když se střetne s mašinérií studené války.

Je to příběh o tom, jak se údery a kopy staly nástrojem propagandy, jak se mistři bojových umění ocitli uprostřed špionážních her a jak se sportovní organizace staly zbraní v rukou bezohledných diktatur. V centru tohoto tornáda stál muž označovaný jako Generál Čchö – člověk s obrovskou vizí, ale i stravujícím egem, který byl pro záchranu svého odkazu ochoten uzavřít pakt s kýmkoliv. I s těmi nejzavilejšími nepřáteli.

Anatomie posedlosti: Když se umění stane zbraní

Píše se rok 1977. Politika studené války se do taekwonda zakousla jako neléčitelná nemoc. Generál Čchö, zakladatel a vůdčí postava organizace ITF (International Taekwon-Do Federation), byl v té době mužem pohlceným jedinou myšlenkou. Od státního převratu v Jižní Koreji v roce 1961 zasvětil svůj život boji proti jihokorejskému prezidentovi a muži jménem Kim Un-jong, přezdívanému Oblačný drak. V Čchöových očích to byl právě on, kdo mu ukradl jeho životní dílo.

Ponížení, která Čchö v politickém a sportovním ringu utrpěl, polykala každý jeho dílčí úspěch. Přesto se vždy dokázal znovu postavit na nohy. Odolnost se na něm usazovala jako mozoly na kloubech letitého karatisty. Touha po pomstě a absolutní dominanci však nakonec začala převažovat nad zdravým rozumem. Aby zachránil svou organizaci a rozdrtil Oblačného draka, rozhodl se k naprosto nemyslitelnému kroku: obrátil se na Severní Koreu.

V této době začala Severní Korea financovat vydání jeho gigantické patnáctisvazkové encyklopedie taekwonda. Tato knihovna obsahovala více technických detailů než všechna jeho dosavadní díla dohromady a svazky vycházely postupně. Čchö ale potřeboval víc. Potřeboval peníze, moc a globální vliv. Zoufale hledal zkratku.

Divoký kanec a krvavé peníze

Tato touha po “snadných penězích” ho přivedla k postavě, která ztělesňovala ty nejtemnější praktiky jihokorejského režimu. Kim Hjong-uk, bývalý ředitel nechvalně známé jihokorejské tajné služby KCIA, známý pod výmluvnou přezdívkou Divoký kanec. Tento muž měl na svědomí masové únosy při takzvaném východoberlínském špionážním incidentu v roce 1967. Kvůli mezinárodnímu tlaku byl nakonec propuštěn a v roce 1973 uprchl do Spojených států. Nepřišel však s prázdnou. Odvezl si s sebou minimálně 15 milionů dolarů a detailní informace o tajných operacích KCIA, které začal vesele předávat americkým úřadům a novinářům.

Divoký kanec se stal pro Jižní Koreu hrozbou číslo jedna. Jihokorejská vláda se ho snažila uplatit, aby mlčel o temné minulosti prezidenta – například o vraždě gejši (kisaeng) a jejím zapletení s vládními špičkami. Když to nezabralo, sáhla po výhrůžkách a nasadila proti němu stejné taktiky, jaké dříve sám jako šéf KCIA nařizoval.

Čchö se s tímto vyvrhelem setkal v létě 1978. Jeho plán byl fascinující ukázkou naivity smíchané s pragmatismem. Doufal, že se z Divokého kance stal napravený hříšník. Představoval si ho jako legendární bratry Ho z Číny, kteří pohádkově zbohatli na padělání peněz, ale na stará kolena své jmění věnovali na veřejné blaho (například na stavbu singapurského komplexu zobrazujícího buddhistické nebe a peklo). Čchö nabídl Kancovi tělesné strážce z řad expertů na taekwondo a případně i vysoký post ve své organizaci. Na oplátku žádal štědré financování.

Čas jim ale došel dříve, než se dohoda stačila realizovat. V roce 1979 zasáhla KCIA ve Francii a svého bývalého ředitele unesla. O jeho konečném osudu kolují dvě mrazivé legendy. Podle první mu byla useknuta hlava a odeslána diplomatickou poštou jihokorejskému prezidentovi. Podle druhé byl tajně převezen do Soulu, kde ho v suterénu Modrého domu (prezidentského paláce) prezident osobně popravil dvěma výstřely z bezprostřední blízkosti. Tělo nebylo nikdy nalezeno a od té doby žádný vysoký jihokorejský úředník nevypovídal o nezákonných operacích své země na americké půdě.

Šachová partie s komunistickým severem

Když se ukázalo, že peníze od Kance nezíská, a zatímco síť WTF (World Taekwondo Federation) řízená Jižní Koreou dál rostla a pohlcovala jeho instruktory, odhalil Čchö svůj finální plán. Plán, který působil šíleněji než riskantní pokerová partie v mládí.

Rozhodl se aplikovat čistě vojenskou a bojovou taktiku přímo do mezinárodní politiky. Jeho filozofie byla jasná: „Musíte vytvořit příležitost, zhodnotit soupeře a jeho zbraně, posoudit jeho techniky a zvyky a zatlačit na něj, abyste získali výhodu.“ V reálném boji to znamená najít mezeru v soupeřově krytu a udeřit tam, kde to nejméně čeká. V politice to znamenalo spojit se s nepřítelem, se kterým byla Jižní Korea formálně stále ve válce.

Jeho nová mise byla prostá, ale grandiózní: odjet do Severní Koreje, vycvičit tam armádu nových, zcela loajálních instruktorů taekwonda a vyslat je do celého světa, zejména do komunistického bloku (SSSR, Švédsko a další), kam se WTF kvůli politické situaci nedostalo. Tím chtěl Oblačného draka a Jižní Koreu obklíčit a zničit.

Setkání dvou diktátorů

Proč by ale komunistický diktátor Kim Ir-sen, vládce jedné z nejizolovanějších zemí světa, souhlasil s přijetím bojového umění, které do té doby jeho vojáci vůbec neznali (severokorejská armáda cvičila vlastní systém zvaný Kuksul)?

Odpověď leží v hluboké psychologické spřízněnosti obou mužů. Čchö i Kim Ir-sen se narodili v severní části Korejského poloostrova v době, kdy ještě nebyl rozdělen velmocemi. Oba přežili druhou světovou válku a brutální éru japonského kolonialismu. Oba nesli jizvy tohoto období. Oba hluboce nenáviděli, ale zároveň respektovali Japonsko a Spojené státy.

Pro pochopení této nenávisti je nutné podívat se na historii optikou tisíciletí, nikoliv desetiletí. Korea a Japonsko si byly po staletí rovny v geografii, sdílení čínské kultury i ekonomice. Nadvláda Japonska v 19. a 20. století tak nebyla vnímána jen jako politická prohra, ale jako hluboké, existenciální ponížení. Kim Ir-sen svou nekonečnou zášť vůči Japonsku demonstroval například v roce 1977, kdy nechal svými agenty unášet z japonských pláží japonské děti a páry. Na rychlých člunech byli převezeni do Severní Koreje, kde je režim donutil vyučovat japonskou kulturu, jazyk a způsoby chování tamní špiony.

S takovým mužem – a s takovými agenty – se nyní Generál Čchö chystal spolupracovat. Toužil po tom, aby všichni Severokorejci, a zejména armáda, praktikovali jeho umění.

Z logistického hlediska byla cesta pečlivě naplánována. Čchö byl mistr kalkulovaného rizika. Oficiální pozvání od Kim Ir-sena přišlo už v roce 1979. Trasa byla spletitá jako špionážní román: z kanadského Toronta do Vídně, odtud do Hongkongu, lodí do Macaa, kde se setkal se severokorejským agentem. Společně letěli do Pekingu a nakonec soukromým letadlem přímo do Pchjongjangu. Když ho Kim Ir-sen přijal u svého letního sídla a čekal na něj ve dveřích, Čchöe to hluboce dojalo. Oba muži, kteří po sobě během korejské války dost možná stříleli, si nyní přátelsky připíjeli a probírali sen o sjednocení Koreje.

“Whaaa!“: Rozpad bratrstva a cena za absolutní poslušnost

Pro běžné instruktory a mistry v organizaci ITF však tato mise nedávala žádný smysl. Byla to zrada všeho, za co do té doby bojovali. Většina z těchto mistrů měla za sebou vojenskou minulost. Sloužili v armádě, někteří bojovali ve vietnamské válce. Pro ně byla Severní Korea říší zla, se kterou byli ve válečném stavu.

Atmosféru šíleného napětí mezi Severem a Jihem dokonale ilustruje takzvaný Incident s kácením stromu (případně Incident vraždy sekerou) z roku 1976. V demilitarizované zóně na 38. rovnoběžce prováděla zhruba dvacítka amerických a jihokorejských vojáků rutinní prořezávání stromu. V této zóně nikoho nenapadlo nosit zbraně. Zničehonic na ně zaútočilo dvacet až třicet neozbrojených severokorejských pohraničníků. Strhla se hádka o to, že je strom údajně posvátný, která vyeskalovala v brutální krveprolití. Severokorejci popadli sekery a klacky a dva Američany na místě umlátili k smrti.

Odveta byla ukázkou absolutní vojenské eskalace. Američané a Jihokorejci vyslali přibližně šedesát expertů na taekwondo a vojáků speciálních jednotek, aby posvátný strom před zraky stovek severokorejských strážců prostě pokáceli a vyprovokovali tak ozbrojený střet. Zatímco jihokorejské černé pásy zajišťovaly ochranu na zemi, nad hlavami jim přelétávaly strategické bombardéry. Severokorejci tehdy nezaútočili, ale incident ukázal, na jak tenkém ledě se celý poloostrov nachází.

A právě do této země chtěl Generál Čchö vyslat své nejlepší lidi. V Jižní Koreji se kritika režimu před cizincem trestala sedmi lety vězení. Samotný rozhovor se Severokorejcem se trestal smrtí. Mnozí mistři si začali klást otázku, zda jejich milovaný vůdce nezešílel.

Rozervané vztahy

Čchö byl charismatický, štědrý člověk, ale jakmile nebylo po jeho, stal se z něj absolutní tyran. Vyžadoval absolutní, až vojenskou poslušnost. Když zavolal mistru Kong Jong-ilovi (který dříve cvičil vojáky pro Vietnam a demonstroval taekwondo ve 127 zemích), nepřipouštěl diskuzi. „Musíš se mnou jet do Severní Koreje,“ zněl rozkaz. Když Kong poprvé v životě svého mentora odmítl s poukazem na bezpečnost své rodiny a své školy, Čchö začal křičet, vydal nepříčetný zvuk „Whaaa!“ a práskl telefonem. Volal znovu. Znovu odmítnutí. Znovu prásknutí sluchátkem. Bylo to zničující. Pro Konga to znamenalo ztrátu vůdce a otcovské figury. Čchö ho odřízl a přestal s ním na dlouhá léta mluvit.

Podobně dopadl Nam Tche-hi, Čchöova pravá ruka. Pro Nama, který ve válce osobně zabíjel severokorejské a čínské vojáky, to byla neodpustitelná zrada. Odmítl jet, s Čchöem už nikdy nepromluvil a nakonec přijal 9. dan (nejvyšší mistrovský stupeň) od konkurenční WTF. Jong-Soo Park, průkopník umění v Kanadě, odmítl ze strachu o svou rodinu v Jižní Koreji, které hrozila msta od tajné služby KCIA. Čchö ho okamžitě obvinil z kolaborace s nepřítelem.

KCIA skutečně nelenila. Výhrůžky byly čím dál sofistikovanější. Žádné fyzické mučení, ale plíživý nátlak. Konzul v Los Angeles přímo vyhrožoval instruktorům, že jejich rodiny v Jižní Koreji budou mít „potíže“. Instruktoři, jejichž bratři sloužili v armádě nebo letectvu, dostávali zprávy, že jejich sourozenci ztratí své pozice a budou vyhozeni, pokud nezmění stranu. Do roku 1980 tak s Čchöem zůstala z původních stovek mistrů pouhá desítka.

Biomechanika jako nástroj čistky: Zrod Sinusové vlny

Zatímco se v roce 1980 Jihokorejská republika topila v krvi po masakru ve městě Kwangju (kde nový diktátor Čon Du-hwan nechal pozabíjet stovky, možná tisíce civilistů), konkurenční organizace WTF oslavovala obrovský triumf: mezinárodní olympijský výbor jí udělil oficiální uznání. Jihokorejský režim začal taekwondo využívat jako nástroj k vylepšení svého pošramoceného mezinárodního obrazu. Tradiční systém nezávislých škol (kwan) byl zrušen a vše bylo nemilosrdně zcentralizováno pod hlavičku organizace Kukkiwon.

Zahnán do kouta a s hrstkou loajálních následovníků přistál Čchö v září 1980 v Pchjongjangu. Severní Korea byla „nejúžasnějším posádkovým státem na světě“. Každý muž tu musel absolvovat osmiletou vojenskou službu. Odborníci na násilí tu měli absolutní moc. Přesně to Čchö potřeboval – obrovskou základnu vojáků, ze kterých mohl udělat své smrtící instruktory.

Ignoroval sítě pracovních gulagů i zvěrstva na lidských právech. Během demonstrací chválil severokorejské zemědělství. Během proslovů uklidňoval hostitele, že taekwondo není antikomunistické (jak si mysleli kvůli vietnamské válce), ale že jde o sebeobranné, lidové umění tvořící zdravé tělo a mysl. Kim Ir-sen byl nadšen. Zaplatil celou cestu a nabídl miliony dolarů.

Čchö se komunistům odvděčil tím nejhlubším možným způsobem – přepsal DNA samotného bojového umění. Vytvořil dvě radikální změny, z nichž jedna byla čistě ideologická a druhá se tvářila technicky, ale ve skutečnosti šlo o geniální nástroj kontroly a selekce.

Vymazání historie: Vznik sestavy Čučche

Bojová umění často používají předem dané sestavy pohybů (tzv. vzory nebo formy), které simulují boj proti imaginárním útočníkům. Každá z těchto sestav v taekwondu nese jméno významné historické postavy. Jedna z nich se jmenovala Ko-Dang. To byl pseudonym Čo Man-sika, křesťanského pedagoga a ranného lídra Severní Koreje, kterého však ti samí komunisté, se kterými nyní Čchö pil šampaňské, nechali v roce 1946 uvěznit.

Bylo nemyslitelné učit komunisty sestavu pojmenovanou po jejich politické oběti. Čchö proto Ko-Dang nemilosrdně vymazal z osnov a nahradil ji novou sestavou nazvanou Čučche. Slovo Čučche (Ju-Che) je oficiální státní ideologií Severní Koreje. Jde o nepřeložitelný koncept, který kombinuje absolutní soběstačnost, nezávislost a esenci toho, „co dělá Korejce Korejcem“. Aby zdůraznil velikost tohoto daru, navrhl sestavu tak, aby byla absolutně nejtěžší ze všech čtyřiadvaceti existujících vzorů. Vyžadovala naskakované rozštěpové kopy a techniky, při kterých muselo tělo na zlomek vteřiny opticky zastavit ve vzduchu, jako by cvičenec levitoval. Dodnes statisíce cvičenců po celém světě na konci této sestavy křičí slovo „Čučche“, ať už o severokorejské politice ví cokoliv.

Velká sinusová vlna: 3D podpis loajality

Druhý dar měl mnohem dalekosáhlejší fyzické důsledky. Čchö představil koncept takzvané „sinusové vlny“. V bojových uměních vždy platilo, že síla úderu nevychází jen z paže, ale z celého těla. Karatisté i původní cvičenci taekwonda k tomu využívali rotaci boků a lehké pokrčení kolen („malá sinusová vlna“).

Čchö to zcela překopal. Chtěl, aby před každým úderem cvičenec uvolnil kolena, snížil těžiště, následně zvedl celé tělo nahoru a nakonec s využitím zemské gravitace spadl drtivou silou dolů do techniky, a to zcela bez rotace boků. Tento houpavý, rytmický pohyb připomínající pohupování lodi na mořských vlnách („velká sinusová vlna“) dal jeho taekwondu naprosto odlišný, vizuálně unikátní styl, který ho na první pohled odlišoval od karate i od taekwonda organizace WTF (ta se mezitím začala v zápasech specializovat primárně na kopy na úkor technik rukou).

Proč ale tato náhlá biomechanická změna? Jak vysvětluje jedna z přímých citací v textu, mělo to hluboký personální význam. Čchö tímto krokem vložil do bojového umění “trojrozměrný podpis”. Okamžitě prohlásil, že Severokorejci cvičí “čisté taekwondo”, zatímco všichni ostatní, kteří stále rotují boky a používají starý styl, jsou “padělky” a “falešní instruktoři”. Byla to technická záminka, jak jedním tahem vydědit všechny své neposlušné žáky a mistry, kteří s ním odmítli odjet do KLDR. Biomechanika se stala zkouškou politické loajality.

Špioni v dobokách: Taekwondo jako nástroj rozvědky

Generál Čchö provedl 180stupňový ideologický obrat. Přijímal od Severní Koreje přesně to, co předtím odsuzoval u té Jižní – politizaci, sportovní diplomacii a špionáž. Uklidňovalo ho jen to, že na Severu je on tím, kdo drží otěže. To se ale velmi krutě mýlil.

Severní Korea pochopila, jak neuvěřitelně mocným diplomatickým nástrojem bojové umění je. Umožňovalo přístup do zahraničí pod nevinnou rouškou sportu. Režim ale objevil ještě něco mnohem hlubšího a pro špionážní účely naprosto dokonalého – samotnou povahu výuky bojových umění.

Státní ideologie Čučche v té době mezi lidmi ztrácela na síle. Taekwondo, se svým striktním filozofickým kodexem a vyžadováním absolutní oddanosti, fungovalo jako dokonalá náhrada. Vztah mezi instruktorem a žákem v asijských bojových uměních není jako vztah trenéra fotbalu a hráče. Je to svazek, který je částečně militaristický a částečně otcovský. Žák svému mistrovi bezmezně věří a poslouchá ho.

Pro severokorejské agenty to byl dar z nebes. Zjistili, že pokud nasadí tajného agenta na pozici instruktora taekwonda (nebo z instruktora udělají agenta), získají absolutní kontrolu nad velkou skupinou lidí a mohou snadno infiltrovat jejich mysl prorežimní propagandou.

Jeho syn Čong-Hwa (James) byl této proměně přítomen. Velmi rychle si všiml, že lidé, které s otcem těžce cvičili k dokonalosti, vůbec neodjížděli do světa jako instruktoři. Místo nich vyjížděli naprosto neznámí, podivní muži. Byli to školení agenti. Když pak Generál Čchö přesunul ústředí ITF z Kanady do Vídně, kruh se uzavřel. Rakouské hlavní město bylo za studené války pověstnou přestupní stanicí špionů z obou stran železné opony.

Dokonalá bouře: Atentát

Do roka od první návštěvy Pchjongjangu (1980) se situace vymkla jakékoliv sportovní kontrole. Cesty bojových umění a terorismu se spojily. Čchöův šestadvacetiletý syn Čong-Hwa začal aktivně spolupracovat se severokorejskými agenty na plánu zavraždit nového jihokorejského prezidenta Čon Du-hwana (strůjce krveprolití v Kwangju).

Agenti KLDR se chytře vydávali za příbuzné obětí masakru prahnoucí po pomstě. Čong-Hwa, motivovaný touhou uplatnit v praxi učení svého otce (chránit slabé před silnými), touhou udělat otce hrdým a falešným pocitem “drsňáctví”, kývl. Využil své kontakty na podsvětí a gangy v kanadském Torontu. Slíbil najít profesionálního nájemného vraha, zprostředkovat finance a fungovat jako spojka mezi severokorejskou rozvědkou a zabijáky.

Z bojového umění, které mělo podle slov svého tvůrce „podporovat zdravé tělo a zdravou mysl“, se definitivně stala maskovací síť pro mezinárodní spiknutí, vraždy a mocenské hry studené války. Byla to oběť, kterou byl Generál Čchö ochoten zaplatit za nesmrtelnost svého odkazu.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do