Ztělesněná síla a plynoucí voda

Detailní rozbor vzniku a evoluce moderního džúdó

autor: Lance Gattling (videopřednáška pro společnost Yokosuka Council on Asia-Pacific Studies)

Když v roce 1882 spatřil světlo světa nový systém fyzického a mentálního tréninku s názvem džúdó (v překladu „cesta jemnosti“ či „cesta poddajnosti“), jeho tvůrce Džigoró Kanó jím nespustil pouze evoluci v oblasti boje zblízka. Stvořil něco mnohem ambicióznějšího – komplexní civilizační architekturu navrženou pro moderní éru. Džúdó nevzniklo ve vzduchoprázdnu jako náhlé vnuknutí. Naopak, šlo o geniální a nesmírně propracovanou fúzi starobylých východních tradic a tehdy nejmodernější západní vědy a filozofie.

Cílem tohoto textu je provést detailní rozbor toho, jak se z elitní záliby zrodil globální fenomén, který formoval moderní japonskou identitu, přežil vlastní válečnou destrukci a nakonec ovládl olympijská kolbiště.

Intelektuální základy: Tavicí kotlík Východu a Západu

Abychom pochopili podstatu džúdó, musíme si představit intelektuální laboratoř, ve které Džigoró Kanó pracoval. Systém, který budoval, stál na pevném fundamentu starých čínských vojenských strategií a taoistických postřehů. Tyto starodávné myšlenky učily, že flexibilita a správné přesměrování síly dokážou vždy porazit hrubou, rigidní sílu. Můžeme si to představit jako proud vody obtékající kámen – voda s kamenem nebojuje, nepřetlačuje ho, ale jednoduše využije svou poddajnost k tomu, aby překážku překonala.

Tento bojový a fyzický základ byl následně prodchnut konfuciánskou etikou. Konfuciánství do systému vneslo koncepty benevolence a vzájemné reciprocity. Kanó tím naplňoval prastaré konfuciánské napomenutí: „Studuj staré, abys poznal nové.“

Kanova genialita však spočívala v tom, že nezůstal jen u asijských tradic. Výrazně se inspiroval na Západě, konkrétně v tehdy nesmírně populárním liberálním utilitarismu anglických myslitelů Herberta Spencera a Johna Stuarta Milla. Z jejich učení převzal koncept rovnováhy mezi altruismem (jednáním ve prospěch druhých) a egoismem. Tuto filozofickou rovinu pak překryl zcela exaktním, vědeckým rámcem – takzvanou energetikou německého učence Wilhelma Ostwalda. Vznikl tak systém, kde biomechanika, sportovní příprava a zvedání zátěže (což mimochodem Kanó jako jeden z prvních představil v Japonsku) sloužily vyššímu filozofickému účelu.

Konec destrukce: Ostrý řez oproti starému džúdžucu

Je naprosto klíčové pochopit, že džúdó nebylo jen staré džúdžucu oblečené do moderního kabátu. Rozdíl mezi oběma systémy byl propastný a spočíval v samotném konečném účelu fyzického střetu.

Tradiční džúdžucu bylo nekompromisní. Nešlo v něm o budování charakteru ani o společenský přínos – šlo v něm výhradně o vítězství a přežití. Skvěle to ilustrují slavné dřevoryty (mangy) japonského umělce Hokusaie z doby kolem roku 1815. Na jeho obrazech vidíme techniky, při kterých se obránce urputně brání, ale právě tento tuhý odpor ho paradoxně vede k jeho vlastní absolutní destrukci. Techniky starého džúdžucu navíc končily vržením protivníka tak, aby dopadl obličejem k zemi. Tento drsný detail měl čistě pragmatický, bitevní účel – vítěz mohl poraženého snadno ovládnout zezadu, zakleknout ho a v případě nutnosti zneškodnit či zabít.

Džúdó naproti tomu učinilo zásadní rozhodnutí: fyzická destrukce bude pouze symbolická. Techniky byly upraveny tak, aby házený protivník dopadal na záda nebo na bok, což je pozice, která při správném zvládnutí pádové techniky nezpůsobuje zranění. Tento posun od fatální destrukce k symbolickému vítězství znamenal revoluci. Zatímco boj na život a na smrt nelze trénovat naplno bez ztrát na životech, džúdó umožnilo nacvičovat maximální rychlostí a s plným nasazením po celý den, aniž by kdokoli přišel k úhoně.

Představte si to jako přechod od používání ostré munice ke cvičným laserovým střelám – taktický a biomechanický účel je naplněn, schopnosti se ostří, ale zúčastnění přežijí, aby se z tréninku poučili a mohli trénovat i zítra. Způsob, jak toho dosáhnout, nejlépe ilustruje takzvaná Džú-no-kata (forma jemnosti), kterou Kanó vytvořil už ve svých dvaceti letech. Místo toho, abyste se do soupeře opřeli hrubou silou, učíte se s ním splynout, zachytit jeho kinetickou energii jako otáčivé dveře a použít jeho vlastní sílu k jeho pádu.

Čtyři pilíře komplexního rozvoje

Ve svém stěžejním spisu Judo Gaisecu (Nástin džúdó) z roku 1913 popsal Kanó svůj systém jako dokonalý a ucelený mechanismus složený ze čtyř základních stavebních kamenů:

1. Kata (formy): Choreograficky přesné sestavy, které fungují jako přísně kódifikovaná učebnice principů. Představte si je jako precizní balet, kde každý pohyb těla má svůj neměnný biomechanický a filozofický smysl.

2. Randori (volný cvičný zápas): Pokud je kata teorií, randori je vědeckou laboratoří. Jde o neskriptovanou praxi, kde se cvičenci snaží aplikovat teoretické principy proti aktivně vzdorujícímu, živému partnerovi. Je to prostředí neustálého experimentování s rovnováhou a načasováním.

3. Kógó mondó (přednášky a diskuze): Tento prvek jasně odděluje džúdó od pouhého fyzického drilu. Šlo o systematické intelektuální prozkoumávání toho, co cvičenci na žíněnce dělají. Učitel (sám Kanó byl známý tím, že po tréninku zůstával na žíněnce tak dlouho, dokud nezodpověděl všechny dotazy studentů) vedl neustálý dialog o technice a etice.

4. Fyzické techniky (Nage, Katame, Ate): Zhruba stovka základních technik se dělí do tří kategorií. Nage zahrnuje veškeré techniky hodů a strhů. Katame se věnuje boji na zemi, konkrétně znehybněním, škrcením a páčením kloubů. Poslední složkou je Ate, techniky úderů.

Tento systém Kanó nabízel zpočátku úzké skupině posluchačů – tradiční šlechtě (kazoku), potomkům feudálních pánů (daimjó) a studentům elitní školy Gakušúin. Prodával jim džúdó po dvou paralelních osách. První osou byla fyzická výchova, boj, sebezdokonalování a soutěživost. Druhou osou pak rekreace. Džúdó mělo vychovávat racionální, morálně pevné jedince, připravené na službu národu.

Nástroj impéria: Jak se z elitní záliby stala národní povinnost

Úspěch džúdó byl nakonec umocněn vnějšími geopolitickými událostmi, zejména rusko-japonskou válkou. Války sice samotné bojové systémy nevytvářejí, ale vytvářejí společenské klima, které si disciplinovanou vojenskou a fyzickou přípravu žádá. Japonsko potřebovalo silné, oddané obyvatelstvo.

Kanó, který se osobně účastnil tajných misí na bojištích rusko-japonské války pro tehdejšího premiéra, si tuto poptávku velmi dobře uvědomoval. Dokázal chytře propojit étos svého umění s národním cítěním. Své studenty, kteří padli ve válce, povýšil na národní hrdiny a někteří byli dokonce zapsáni do šintoistické svatyně Jasukuni jako váleční božstva. Tímto mistrovským tahem definoval, co to znamená být moderním Japoncem. Džúdó nabídlo sociální výtah a transformaci – i syn obyčejného farmáře se mohl díky disciplinovanému tréninku stát loajálním občanem, jakýmsi „moderním samurajem“ připraveným přinést oběť svému císařství.

Expanze nabrala nevídané obrátky. Džúdó bylo geniálně škálovatelné a neuvěřitelně levné na provoz. K výuce stačila prázdná místnost, pár žíněnek a instruktor. Cvičenci často trénovali v podomácku ušitých úborech (které mimochodem dodnes nesprávně označujeme jako „gi“, přestože správný tradiční termín je „kógi“ – úbor pro zachování starých tradic). Tento finančně nenáročný systém se stal vědeckou tělesnou výchovou, morální kultivací a národní pedagogikou v jednom balení. Rychle se rozšířil do policejních i vojenských složek a brzy putoval za hranice do japonských kolonií na Tchaj-wanu, do Koreje, do okupovaných částí Číny, ale díky emigraci i do Spojených států a Brazílie.

Ztráta kontroly a daň za masový úspěch

V roce 1911 došlo k přelomové události – školský zákon byl upraven tak, aby se džúdó (a šerm kendó) stalo pevnou součástí osnov od středních škol výše. Kanó navíc zavedl revoluční praxi: využívání školních tělocvičen po vyučování pro mimoškolní aktivity (tzv. bukacudó), model, ve kterém dnes v Japonsku fungují desítky milionů lidí.

Tento triumf však měl svou temnou stranu. Aby mohl být systém vyučován masově a u podstatně mladších dětí, než Kanó původně zamýšlel, musel být státním aparátem nevyhnutelně zjednodušen. Z filozoficky bohatého umění se stával státem certifikovaný, standardizovaný tělocvik. Otevřely se brány pro nekvalifikované učitele. Pokud se najednou každá škola v zemi rozhodla, že potřebuje instruktora, kvalita logicky strmě klesla. Kanó se snažil situaci zachránit zakládáním zrychlených pedagogických kurzů a rekrutováním bývalých vojáků jako učitelů tělocviku, ale fakticky nad svým vlastním dítětem začínal ztrácet přímou kontrolu.

Filozofický vrchol: Maximální účinnost a vzájemný prospěch

Tváří v tvář ztrátě kontroly nad výukou v regionech zformuloval Kanó v roce 1922 finální esenci své celoživotní filozofie do dvou krátkých hesel. Tyto principy měly sloužit jako záchranná brzda proti vyprázdnění džúdó.

Prvním je Seirjoku zen’jó (Nejlepší využití energie). Nejde o pouhou výzvu k tvrdé práci. Je to technologicko-filozofický požadavek na absolutně nejefektivnější přeměnu fyzické i mentální energie pro každou konkrétní situaci. Představte si to jako ladění motoru sportovního vozu – nezajímá nás jen to, jak silně dokážeme sešlápnout plyn, ale jak dokonale a beze ztrát dokáže převodovka přenést tento výkon na kola.

Druhým heslem je Džita kjóei (Vzájemný prospěch a blaho). V každém tréninku, v každém souboji i při snaze soupeře fyzicky porazit, musí být přítomen respekt a spolupráce. Zápas není jen prostředkem k ukojení vlastního ega (což odkazuje na západní utilitaristické koncepty altruismu versus egoismu), ale nástrojem k budování charakteru obou zúčastněných.

Oba tyto principy společně tvořily ztělesněnou technologii, která byla do nervové soustavy cvičenců vtloukána skrze takzvané šúgjó – drsnou a nesmírně intenzivní pravidelnou praxi.

Střet s totalitou a pád do tmy

Bohužel, vznešené utilitaristické principy narazily na tvrdou realitu 30. let 20. století. V období takzvané reformy éry Šówa začal Japonsko plně ovládat radikální militarismus a ultranacionalismus. Atmosféra ve společnosti potemněla. Politické klima, hladové po absolutní poslušnosti a ochotě slepě obětovat život pro impérium, začalo Kanovy myšlenky maximální účinnosti a vzájemného prospěchu tvrdě kritizovat. Z pohledu radikálů šlo o “zastaralý utilitarismus”.

Univerzální pravdy o budování jedince ostře kontrastovaly s nově prosazovanou “Císařskou cestou” (Imperial Way), která žádala masový výcvik a absolutní podřízenost. Džúdó nebylo vůči tomuto tlaku imunní. Fyzické techniky a úbory začaly být systematicky vykořisťovány jako předvojenský výcvik zaměřený na přežití na frontě a likvidaci nepřítele.

Džigoró Kanó zemřel v roce 1938, právě ve chvíli, kdy bylo džúdó neúprosně vlečeno do soukolí plné válečné mobilizace. Vedení jeho organizace Kódókan převzal jeho synovec, námořní admirál Džiró Nangó. Tento muž s vojenským zázemím byl velmi odlišný od svého strýce a historie bojových umění ho často raději potichu vynechává, přestože jeho vliv byl značný. Pod jeho vedením se Kódókan připojil k totalitní politické formaci (Asociaci pro podporu císařské vlády) pod záštitou tehdejšího premiéra a roku 1942 přebralo veškerou agendu bojových umění od ministerstva školství obávané ministerstvo vnitra. Z džúdó se stal nástroj totalitní moci.

Sportovní revoluce a globální usmíření

Když Japonsko prohrálo druhou světovou válku, americká okupační správa (GHQ) bojová umění na školách a ve veřejných zařízeních bez milosti zakázala jakožto nástroj militarizace. Organizace Kódókan pochopila, že pokud má džúdó přežít, musí urychleně odhodit svůj válečný odkaz. Odpovědí byl razantní obrat ke sportovní formě.

V roce 1951 se událo něco, co lze bez nadsázky označit za jeden z nejpřekvapivějších aktů mezinárodního usmíření v moderních dějinách. Státy západní Evropy a USA, které ve válce (v níž hrálo Japonsko zásadní roli) ztratily miliony obyvatel, založily Mezinárodní federaci džúdó (IJF). Přestože šlo o západní organizaci, zvolili za jejího prvního prezidenta syna zakladatele, Riseiho Kana. Tímto velkorysým politickým gestem vrátili japonskou rodinu i celé Japonsko zpět do čela světového dění v oblasti, kterou sami stvořili. Risei Kanó zůstal v čele organizace 13 let a pod jeho vedením začalo masivní celosvětové šíření – primárně v Evropě, Americe a později i v Africe a Asii.

Krok pod olympijské kruhy

Tento vývoj směřoval k ultimátnímu sportovnímu cíli. Už ve 30. letech získal Kanó podporu pro konání olympiády v Tokiu pro rok 1940 (a džúdó jako ukázkový sport), ovšem válka plány zhatila. Japonci tehdy navíc čelili hrozbě, že kvůli čínskému diplomatickému tlaku většina západních velmocí hry bojkotuje, což by pro hrdé impérium znamenalo neúnosnou ztrátu tváře.

Olympiády se tak Tokio a s ním i džúdó dočkalo až v roce 1964. Z ukázkového sportu se stala národní posedlost podpořená masovým rozšiřováním televizorů v japonských domácnostech. Přestože Japonci opanovali tři váhové kategorie, nejhlubší šok přišel v prestižní kategorii bez rozdílu vah. Tu s přehledem vyhrál obrovitý Nizozemec Anton Geesink. Navzdory obrovskému národnímu zklamání se Geesink stal v Japonsku naprostým hrdinou. Důvodem nebylo jen jeho vítězství, ale především jeho dokonalé chování a respekt k etiketě, kterým ztělesňoval původní Kanovy hodnoty lépe než mnozí domácí zápasníci. Od roku 1972 je džúdó trvalou a nedílnou součástí olympijských her.

Moderní dynamika a nelítostná efektivita

Sportovní transformace pod vedením mezinárodní federace s více než 200 členskými státy však přinesla nevyhnutelné změny. Západní sportovní mentalita přetvořila pravidla. V moderním pojetí tak vidíme neuvěřitelnou, na vteřiny přesnou bojovou choreografii od vrcholových atletů, jejichž těla obvykle nevydrží extrémní zátěž déle než do 28 či 32 let věku.

Cílem je stále dokonalý hod, takzvaný Ippon. Aby byl útok hodnocen jako ippon, musí soupeř dopadnout plnou plochou obou ramen rovnou na záda as nekompromisní razancí. Pokud dopadne na bok, získává útočník pouze Waza-ari (půlbod) a zápas pokračuje. Na zemi pak platí přísná časomíra. K vítězství lze soupeře udržet pevně znehybněného na zádech (dnes je limit zkrácen na brutálně rychlých 20 vteřin), uškrtit jej, nebo pákou na kloub donutit k „odklepání“ (vzdání se). Pokud základní čas zápasu (v Japonsku často tradiční čtyři minuty) skončí nerozhodně, na mezinárodní scéně nastupuje systém náhlé smrti – Golden Score – kde první a jakkoliv malá bodovaná technika okamžitě ukončuje duel.

Tato rychlost a komplexita byla dříve okem nepostřehnutelná, avšak dnešní sport je masivně podpořen technologií rychlých kamer a video-rozhodčích, kteří dokážou zanalyzovat každý pohyb a zabránit nespravedlnosti. Z kdysi statického pozorování se stala dechberoucí přehlídka dynamiky, kde padající zápasník dokáže v milisekundě změnit rotaci těla jako padající kočka a dopadnout na obličej, jen aby zabránil prohře na zádech.

Továrny na šampiony a roztříštěný Západ

Geopolitika sportu jasně ukazuje, jak se džúdó asimilovalo do různých kultur. Po válce si země východního bloku, zejména Sovětský svaz, uvědomily, že mohou své masivní zázemí ve wrestlingu a zápasu velmi snadno konvertovat na medaile z džúdó. Systém byl děsivě jednoduchý: stát pumpoval zápasníky levnými anabolickými steroidy a budoval monstra, ke kterým stačilo přidat žíněnku a úbor. Na Ukrajině a v Rusku byly vytvořeny státem řízené sportovní internáty, kam “lovci talentů” rekrutovali už pětileté či sedmileté děti na základě jejich pohybového nadání. Z těchto dětí byly pak na výrobní lince vychovávány sportovní hvězdy a státní instruktoři tělesné výchovy.

Zcela odlišný obrázek poskytují Spojené státy. Ty narážejí na extrémní roztříštěnost. Neexistuje centrální vedení, chybí jednotné státní financování a na scéně operují tři až čtyři vzájemně si konkurující organizace. Mnoho klubů nepatří nikam a bez zastřešení národní atletické federace je často nemožné získat základní pojištění pro tělocvičnu. I proto dnes USA na světové scéně zaostávají, na rozdíl od zemí jako je například Francie, která má propracovaný systém s neuvěřitelnou celonárodní účastí, dalece převyšující i samotné Japonsko.

Barevný svět páskování: Pravda o černém pásu

Při sledování jakéhokoliv bojového umění si nejde nevšimnout systému barevných pásků (obi). Málokdo však tuší, že celý tento koncept pochází přímo z Kanovy praktické potřeby.

Když se Kódókan rozrostl a Kanó začal vyučovat ve speciálně postavené tělocvičně o velikosti čtyřiceti rohoží (tatami), ztratil přehled. V místnosti plné cvičenců nedokázal na první pohled určit, zda se nezkušení nováčci nevrhají do nebezpečného randori mezi sebou. Nařídil proto těm nejzkušenějším žákům, aby začali nosit tmavé šerpy (pásy) jako označení své způsobilosti k bezpečnému a kontrolovanému tréninku. Tak se zrodil černý pás. Barevné spektrum (od bílé, přes žlutou, zelenou až po hnědou) bylo později přidáno instruktory ve Francii jako motivační prvek. Inspiraci pro stupňování výkonnosti (rozdělení na žákovské stupně kjú a mistrovské dan) převzal Kanó ze staré japonské deskové hry Go, kde podobný systém sloužil k vyrovnávání sil prostřednictvím handicapů.

Zajímavý je propastný rozdíl v chápání černého pásu v Japonsku a na Západě. V zemi vycházejícího slunce dospělý člověk dosáhne na první mistrovský stupeň poměrně brzy – při pravidelném tréninku klidně za rok či dva. Naučí se odpovídající sestavu základních hodů a prokáže dovednost. Černý pás v Japonsku totiž neznamená, že je jedinec nepřemožitelný smrtící stroj. Znamená to jen jedno: „Tohoto člověka můžete bezpečně a velmi tvrdě hodit na zem a on se nezraní, protože umí padat.“ Je to v podstatě potvrzení o absolvování základní školy bezpečného pohybu.

Když se však systém po válce dostal na Západ, zejména díky americkým vojákům, pojetí se radikálně změnilo. Vojáci, kteří v Japonsku získali hnědý či černý pás za pár týdnů, se vrátili domů a začali vyučovat. Aby si před svými žáky udrželi autoritu a časový náskok, neustále prodlužovali dobu potřebnou pro zkoušky. Ze získání černého pásu se na Západě stal několikaletý, často desetiletý maraton a mýtický status, což je zcela v rozporu s původním japonským pedagogickým konceptem neustálé motivace.

Závěr a trvalý odkaz

Při pohledu na dnešní pestrou mapu moderních fyzických disciplín nacházíme stopy Džigora Kana doslova všude. Ať už je to brazilské džúdžucu (které vychází z technik boje na zemi, jež se vyučovaly v Kódókanu před válkou), sovětské Sambo (přímočarý mix džúdó a tvrdého boje zblízka), či izraelská Krav Maga. Dokonce i v gigantickém moderním průmyslu smíšených bojových umění (MMA) je znalost biomechaniky pák a strhů vyvinutá v džúdó naprosto nepostradatelným pilířem pro každého zápasníka, který chce být úspěšný.

Cíle zakladatele nebyly jen naplněny, byly v mnoha ohledech překonány. Koncept přesáhl pouhou obranu či útok. Stal se jedním z nejmocnějších nástrojů japonské „soft power“ (jemné diplomacie), kdy tamní vláda oficiálně vysílá své instruktory do rozvojových zemí jako nástroj budování kultury.

A co by asi Kana překvapilo nejvíce? Zřejmě fakt, že na mnoha místech světa, třeba ve zmíněné Francii, se k tréninku uchylují páry v důchodovém věku. Nechtějí se učit prát ani se připravovat na válku. Trénují pro čistou estetiku a krásu pohybu. To naprosto vyvrací Kanovu původní utilitární obavu, že systém, na který se nedá aplikovat měřítko hrubého prospěchu, nebude nikoho zajímat. Flexibilita zkrátka nakonec vždy zvítězí nad strnulostí – přesně jak to praví prastaré taoistické texty, na kterých toto geniální inženýrské dílo pevně stojí.

ZDROJ: Getting to Know Japan: An Introduction to Judo (Lance Gattling)