Psychologie extrémního konfliktu

Pět fází lidské reakce na fatální střet

Když se v běžném životě setkáme s tématem smrti, obvykle se naše pozornost obrací k zármutku a ztrátě. V sedmdesátých letech dvacátého století představila psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová ve svém přelomovém výzkumu model fází, kterými prochází lidé tváří v tvář vlastnímu umírání nebo nevyléčitelné nemoci. Tento slavný model popisuje emocionální cestu od prvotního popření, přes hněv, smlouvání a depresi, až po konečné přijetí nevyhnutelného. Zkoumání lidské psychiky v extrémních situacích však odhaluje fascinující a do jisté míry děsivou paralelu. Ukazuje se totiž, že velmi podobným, postupným emocionálním procesem prochází i člověk, který se ocitne na opačné straně této rovnice – jedinec, který v boji o vlastní přežití vezme život jinému lidskému bytosti.

Tento psychologický proces není nahodilý. Má své jasné zákonitosti, své vrcholy a pády. Základní emocionální reakce na usmrcení protivníka v boji lze rozdělit do pěti specifických fází: fáze obav, samotný akt, fáze euforie, fáze výčitek a nakonec fáze racionalizace a přijetí.

Stejně jako u fází umírání podle Kübler-Rossové, i tyto fáze na sebe většinou logicky navazují v sekvenčním pořadí. Nejedná se však o neměnný, univerzální zákon, který by platil pro každého bez výjimky. Lidská mysl je nesmírně složitá a adaptabilní. Někteří jedinci mohou určité fáze zcela přeskočit, u jiných se mohou jednotlivé kroky prolínat do jedné nepřehledné emocionální bouře. Někdy je průchod určitou fází tak rychlý a prchavý, že si dotyčný ani neuvědomí, že ji prožil.

Abychom tento koncept lépe pochopili, můžeme si vypůjčit analogii z běžného života, konkrétně ze světa myslivosti. Zkušenost člověka v boji je v mnoha ohledech podobná tomu, co prožívá lovec, který jde poprvé na jelena – avšak v boji je tento proces nesrovnatelně mocnější, temnější a má mnohem hlubší dopady na lidskou duši. Lovec nejprve prožívá takzvanou „jelení horečku“, tedy obavu, zda v rozhodující chvíli vůbec dokáže vystřelit. Následuje samotný lov, kdy výstřel padne téměř bez přemýšlení. Poté přichází obrovský příval adrenalinu, radost a sebechvála nad úspěšným zásahem. Tato radost je vzápětí často vystřídána krátkou lítostí a fyzickým odporem – není výjimkou, že i celoživotním lovcům se dělá fyzicky špatně při vyvrhování zvířete. Celý proces pak končí racionalizací a přijetím, kdy je úlovek zkonzumován a trofej je s úctou vystavena.

Ačkoliv je struktura těchto dvou zážitků nápadně podobná, emocionální dopad a intenzita pocitu viny spojená s usmrcením člověka tvoří zcela jinou psychologickou dimenzi. Hloubkový rozbor každé z těchto fází nám nabízí unikátní vhled do toho, jak lidská mysl zpracovává tu nejvíce zlomovou událost, jakou lze v konfliktu zažít.

Fáze první: Obava („Jak to zvládnu?“)

První fáze celého procesu vůbec nezačíná v okamžiku, kdy padne výstřel nebo úder. Začíná mnohem dříve, v tichých chvílích před samotným konfliktem. Člověk, který očekává bojové nasazení, nese na svých bedrech obrovskou psychickou zátěž. Překvapivě, tím nejtěžším břemenem často není strach z vlastního zranění či smrti. Tím nejdrtivějším pocitem je obava z vlastního selhání.

Představte si člověka na prahu neznáma. Jeho mysl neustále zpracovává dvě dominantní hrozby. Tou druhou, obecně pochopitelnou, je strach o vlastní život – strach, že bude zabit nebo mrzačen. Ale tou první, nadřazenou a často paralyzující hrozbou, je palčivá otázka: „Jak si povedu v okamžiku pravdy?“ Je to strach z toho, že se projeví jako zbabělec. Že v kritickém zlomku vteřiny takzvaně „zamrzne“, nedokáže zmáčknout spoušť, nedokáže udělat svou práci a tím zklame své spolubojovníky, kteří na něj spoléhají.

Tento hluboký, upřímný a sžíravý strach z vlastního selhání je naprosto reálný a prostupuje myslí většiny lidí před prvním skutečným bojem. Historické statistiky ukazují, že projít přes tuto první bariéru obav není vůbec samozřejmostí. Během konfliktů v polovině dvacátého století se ukázalo, že jen velmi malá část (zhruba 15 až 20 procent) pěšáků dokázala tuto první fázi překonat a skutečně aktivně bojovat s úmyslem zasáhnout cíl. Většina zůstala uvězněna v této fázi paralyzujících obav.

Pokud je tento strach a stres z očekávání příliš silný, může vést k psychické fixaci. Člověk se stane samotnou myšlenkou na zabití doslova posedlý. Nejde o posedlost krvelačnou, ale o posedlost pramenící z obrovského psychologického tlaku, který hledá uvolnění. Tuto fixaci můžeme pozorovat nejen u vojáků ve válce, ale i v dobách míru u jedinců trpících psychickými poruchami. U jedinců, kteří jsou konfliktem takto fixováni, se tato posedlost často rozetne a uvolní jedině tím, že přejdou do druhé fáze – ke skutečnému aktu násilí.

Pokud však příležitost k tomuto aktu nikdy nenastane, lidská mysl má tendenci hledat náhradní řešení. Tito jedinci mohou svou fixaci přiživovat tím, že se stáhnou do fantazijního světa. Může jít o svět utvářený filmovým průmyslem, kde je násilí glorifikováno, stylizováno a zbaveno svých reálných, drsných následků. Alternativou je, že svou fixaci postupně rozpustí tím, že přeskočí rovnou do poslední fáze – k racionalizaci a přijetí skutečnosti, že k ničemu nedošlo, a najdou klid.

Fáze druhá: Samotný akt („Zcela bez přemýšlení“)

Když se obavy a očekávání nakonec protnou s realitou hrozby, přichází samotný akt. A pro pozorovatele zvenčí bývá paradoxně zjištění, jak tento moment probíhá, tím největším překvapením. Člověk by očekával, že momentu, kdy dojde k usmrcení, bude předcházet těžké morální dilema, zvažování pro a proti, nebo hluboké racionální zamyšlení. Skutečnost je však radikálně odlišná.

V moderním výcviku je jedinec programován k tomu, aby reagoval na hrozbu nikoliv racionální úvahou, ale podmíněným reflexem. Zvuk výstřelů. Instinktivní pohyb. Dvě rány, přesně jak kázal dril zvaný „rychlé zabití“. V žáru boje, v tom zlomku vteřiny, kdy jde o život, je akt usmrcení pro správně připraveného člověka čistě reflexivní záležitostí. Vědomé myšlení je v danou chvíli zcela odpojeno. Rychlost, s jakou se události odehrávají, nedává čas na filozofii.

V této fázi funguje lidské tělo v podstatě jako nástroj, jako samotná zbraň. Můžeme si to představit na analogii se střelnou zbraní. Samotný proces přípravy na boj – natažení závěru, odjištění pojistky, zaujetí postoje – to vše vyžaduje složité, vědomé a motoricky náročné procesy. Vyžaduje to mentální přípravu a překonání fáze obav. Jakmile je však pojistka odjištěna a člověk je v plném nasazení, samotné stisknutí spouště je už jen triviální, bleskový pohyb. Je to uvolnění obrovské nahromaděné energie, které proběhne ve zlomku sekundy.

Je nesmírně důležité pochopit, že neschopnost tento krok učinit je zcela běžná. Mnoho lidí v krizové situaci prostě zjistí, že toho nejsou schopni. Pokud jedinec v žáru boje selže a nedokáže jednat, jeho mysl před něj postaví dvě cesty. Tou milosrdnější je, že okamžitě začne zpětně racionalizovat, proč nevystřelil či nezaútočil, a vytvoří si přijatelné vysvětlení (například technická závada nebo nevhodná pozice). Tou krutější cestou je, že z neschopnosti jednat vznikne hluboké, paralyzující trauma a fixace na vlastní selhání.

Fáze třetí: Euforie („Pocit nejintenzivnějšího uspokojení“)

Zde vstupujeme na to nejtěžší a nejvíce tabuizované psychologické území celé problematiky. Poté, co člověk přežije přímou hrozbu a úspěšně zlikviduje svého protivníka, nepřichází automaticky a okamžitě lítost. Z fyziologického a psychologického hlediska přichází fáze masivní euforie.

Během extrémní stresové situace tělo zaplaví krevní řečiště obrovským množstvím adrenalinu. Tento chemický koktejl působí na mozek podobně silně jako injekce morfia. Člověk po skončení bezprostřední akce prožívá stav, který se často označuje jako „bojové opojení“. V tomto stavu lidé pociťují pocit vznášení, lehkosti, mají tendenci se nekontrolovatelně smát, vtipkovat a cítí se skvěle, naprosto odtrženi od objektivní hrůzy a nebezpečí, které je stále obklopuje. Je to oslava toho nejzákladnějšího biologického faktu: „Já jsem vyhrál. Já žiji.“

K tomuto přirozenému adrenalinovému opojení se přidává ještě jeden specifický stimul – vzrušení a pocit z dobře odvedené práce. Každý lovec nebo sportovní střelec zná ten okamžik ostrého, čistého potěšení, když zasáhne svůj cíl. V kontextu boje o život je tento pocit uspokojení mnohonásobně zesílen. Je to vyvrcholení měsíců nebo let tvrdého tréninku. Břemeno pochybností z první fáze obav („Jak si povedu?“) spadne a je nahrazeno euforickým zjištěním: „Zvládl jsem to, nezklamal jsem.“

Tento pocit zadostiučinění je velmi silně vázán na fyzickou vzdálenost. Čím dále je útočník od svého cíle, tím snáze se tato euforie dostavuje a tím déle přetrvává. Proto jsou k tomuto opojení extrémně náchylní stíhací piloti nebo odstřelovači. Anonymita vzdálenosti a technická povaha zásahu (kdy oběť není vnímána jako plačící a krvácející člověk, ale jako letadlo rozpadající se na kusy nebo vzdálená silueta) umožňuje zažívat čistou radost z „lovu“ nebo ze „sportu“, bez okamžitého morálního uvědomění.

Tento stav však není vyhrazen jen pro piloty v oblacích. I pěšáci na zemi, po letech dřiny a potu ve výcvikových táborech, prožívají v prvních okamžicích neuvěřitelné vzrušení a úlevu. Fascinující je, že navzdory silnému společenskému stigmatu existují lidé, kteří dokážou tento pocit přiznat zcela otevřeně. Z jejich osobních výpovědí vyplývá, že boj pro ně byl nejvyšším vyjádřením životní energie. Vzpomínají na to, jaké to bylo lovit “nejvyšší možnou zvěř”, žít na absolutní hraně existence, být respektovaným mužem mezi muži. Poukazují na temnou pravdu, že válka nabízí nejhlubší možné lidské bratrství, sbratření zpečetěné krví a společným přežitím.

Zde však číhá smrtelné nebezpečí: závislost na boji. Stejně jako u těžkých drog, jako je heroin nebo kokain, mozek může začít toužit po další dávce tohoto adrenalinového a euforického vrcholu. A stejně jako u klasických závislostí, i závislost na extrémním nebezpečí má tendenci člověka dříve či později zničit. Člověk začne vyhledávat situace, které ho ohrožují, jen aby znovu zažil ten pocit absolutního života. Někteří jedinci se mohou v této fázi zafixovat natrvalo a nikdy neprojdou k dalším, sebereflexivním krokům. Zůstanou uvězněni ve své vlastní neporazitelnosti.

Fáze čtvrtá: Výčitky (Koláž bolesti a hrůzy)

Adrenalin nikdy nevydrží věčně. Když chemická bouře v mozku odezní, obranné mechanismy povolí a nastupuje tvrdý, brutální náraz reality. Nastává čtvrtá fáze – fáze výčitek a hlubokého znechucení.

Obzvláště u bojů zblízka, kde neexistuje žádná milosrdná bariéra vzdálenosti, je tento pád zdrcující. Fyzická realita násilné smrti je natolik odlišná od sterilních představ z dětských her nebo filmů, že způsobuje masivní senzorický a morální šok. Lidé zvrací, pláčou, nekontrolovatelně se třesou. Vrhají své zbraně na zem, omlouvají se rozbitým tělům svých protivníků. Z pocitu bohorovné všemohoucnosti se propadají do propasti nejhlubší hanby a odporu k sobě samým.

Klíčovým spouštěčem této fáze je empatie – schopnost identifikovat se se svou obětí. Jakmile člověk uvidí u svého nepřítele něco, co připomíná jeho vlastní lidskost, psychologická hráz se protrhne. Stačí absolutní maličkost. Pokud voják například vidí, jak si nepřítel před střetem odskočí vykonat potřebu u cesty, jak jí nebo jak si zapaluje cigaretu, mozek si najednou uvědomí: „To není abstraktní terč. Je to živá bytost s tělesnými potřebami, úplně stejná jako já.“ V takovém případě je samotný akt zabití nesmírně obtížný a následná euforie se buď vůbec nedostaví, nebo je okamžitě převálcována zdrcující lítostí.

Někteří lidé jsou těmito emocemi pohlceni natolik, že zlomí jejich vůli k boji. Zařeknou se, že už nikdy nikomu neublíží, čímž se stanou pro další konflikt paralyzovanými a nepoužitelnými. Většina lidí, kteří tímto křestem ohněm projdou, ale s těmito pocity začne určitým způsobem bojovat. Tyto pocity popírají, potlačují je, nebo se jim přizpůsobují. Smutným psychologickým faktem je, že s každým dalším aktem se tato emocionální zátěž snižuje. Následná usmrcení bývají snazší, fáze euforie je silnější a záchvaty lítosti a výčitek jsou kratší a méně intenzivní. Ať už ale jedinec tyto pocity popírá, nebo je jimi pohlcen, výčitky svědomí tvoří hlubokou, bolestnou jizvu na duši, se kterou se mladý nebo psychicky nepřipravený člověk bude muset potýkat do konce svých dnů.

Fáze pátá: Racionalizace a přijetí (Obrana vlastní příčetnosti)

Aby se lidská mysl pod tíhou výčitek nezhroutila do naprostého šílenství, spouští okamžitě ochranný proces páté fáze. Racionalizace a přijetí není událost, je to dlouhý, často celoživotní proces přepisování vlastního narativu. Jde o mechanismus, pomocí kterého se člověk snaží přesvědčit sám sebe, že to, co udělal, bylo nejen nutné, ale i správné. V některých případech není tento proces nikdy plně dokončen a stíny viny zůstávají navždy, ale fungující mysl alespoň najde způsob, jak s nimi existovat.

Tato racionalizace začíná velmi brzy po samotném aktu a má často podobu intenzivní depersonalizace. Můžeme to pozorovat přímo na tom, jak člověk o události mluví nebo přemýšlí. V prvních momentech po střelbě voják podvědomě vnímá svou oběť jako člověka – používá výrazy jako „on“, „jeho obličej“, „jeho ruce“. Ale jakmile začne mozek sbírat důkazy pro ospravedlnění činu, rétorika se mění. Z „něj“ se stane „to tělo“ a nakonec je zredukován na neosobní vojenskou zkratku nebo hanlivé označení pro nepřítele.

Proces racionalizace často vyhledává zcela irelevantní, až absurdní argumenty. Voják stojí nad mrtvým a jeho mozek zoufale hledá záchytný bod, aby otupil přicházející vlnu soucitu. Pak si všimne, že nepřítel má na nohou boty americké výroby a na zápěstí americké hodinky značky Timex. V tu chvíli mozek přeskočí: „To není otec od rodiny, to je zloděj. Je to nepřítel, který používá naše vybavení.“ Tento detail se stane úhelným kamenem pro ospravedlnění celé události. Pro objektivního posluchače zvenčí je taková argumentace nelogická a zbytečná, ale pro psychické zdraví jedince, který právě vzal život, je absolutně a nezpochybnitelně nezbytná.

Tento mentální souboj se může projevovat snahou zachovat si čisté svědomí za každou cenu, dokonce i za cenu obrovského vlastního rizika. V literatuře nacházíme příběhy pilotů průzkumných vrtulníků, kteří dostávali rozkazy plošně likvidovat ukrývající se nepřátele raketami z bezpečné vzdálenosti. I když jim zdravý rozum říkal, že to takticky dává smysl a že to brání větším ztrátám vlastních vojáků v budoucnu, museli sbírat veškeré psychické síly a racionalizaci, aby dokázali tuto “katovskou” roli přijmout. Právě proto, když se jim pak jednou podařilo obrovským rizikem přistát a zajmout nepřítele bez jediného výstřelu, považovali to za svůj největší a nejhrdější životní okamžik. Jejich poselství světu zní: „Dělali jsme svou práci dobře, přestože jsme to nenáviděli. Ale tohle je ten jeden moment, kdy jsem zabíjet nemusel. Pro tohle chci, abyste si mě pamatovali.“

Racionalizace se nezastaví ani ve spánku. Pro mnoho lidí probíhá tento vyjednávací proces v podobě opakujících se snů. Ve snu se vrah setkává se svou obětí, která se ho stále dokola ptá: „Proč jsi mě zabil?“ A člověk ve snu vysvětluje: „Vždyť ty bys na mém místě udělal totéž. Byla to otázka života a smrti, buď my, nebo vy.“ Postupem let, jak mysl tento proces zpracovává, začnou sny slábnout, ptající se přízrak se vytrácí a nastává konečné přijetí. Pokud však tento proces selže, pokud jedinec nenajde cestu, jak si svůj čin zdůvodnit a přijmout ho, psychika se hroutí a nastupuje těžká posttraumatická stresová porucha.

Aplikace modelu za hranicemi válčiště

Porozumění tomuto pětifázovému modelu nám dává do rukou nečekaně přesný nástroj k analyzování jevů, které se dějí i daleko od frontových linií, přímo v civilním sektoru v době míru. Dynamika těchto procesů je totiž zakořeněna v lidské biologii, ne pouze ve vojenském řádu.

Rozbor vražd a sebevražd

Skvělým příkladem je temná psychologie takzvaných záchvatovitých vražd spojených s následnou sebevraždou. Pokud jednotlivec v záchvatu násilné vášně zabije několik obětí, nachází se s velkou pravděpodobností v silné třetí fázi – v euforické, zafixované fázi opojení krví a mocí nad osudem druhých. Celý akt se odehrává v adrenalinovém tranzu. Ve chvíli, kdy násilí utichne a nastane první klid, účinky stresových hormonů začnou mizet. Následná čtvrtá fáze – fáze revulze, hrůzy a výčitek – na něj dopadne tak drtivou silou a s takovou intenzitou, kterou nechráněná mysl nedokáže vůbec pojmout. Racionalizace (pátá fáze) je v civilním světě u masového vraha téměř nemožná, a proto velmi častou reakcí na tuto nepředstavitelnou duševní bolest bývá spáchání sebevraždy.

Běžná mírová agrese

Tyto stejné psychologické mechanismy se spouští i u méně fatálních střetů, jakým je například obyčejná pouliční rvačka. I napadení neozbrojeného člověka může okamžitě rezonovat celým pětifázovým spektrem. Můžeme zmínit zkušenost jednoho psychologa a experta na bojové umění aikido, který byl napaden skupinou mladíků na své vlastní příjezdové cestě.

Při náhlém útoku zareagoval bez jakéhokoliv váhání instinktivním úderem do obličeje útočníka (druhá fáze – akt jako reflex, bez myšlenky). Okamžitě poté pocítil obrovskou vlnu právem opodstatněného hněvu a naprosté uvolnění všech společenských zábran. Cítil absolutní oprávnění potrestat útočníky, zažíval stav takzvaného spravedlivého rozhořčení (třetí fáze – euforie z moci a práva na pomstu). Ve chvíli, kdy chytil dalšího mladíka pod krkem, aby zjednal pořádek, pohlédl mu do očí. Uviděl v nich naprostou paralýzu a čirou zvířecí hrůzu. Ten pohled na chlapcovu naprostou bezmoc a strach vyvolal u obránce okamžitou, ostrou bolest na hrudi. Došlo k identifikaci a v ten moment okamžitě ztratil veškerou chuť na pomstu. Třetí fáze se zhroutila jako domeček z karet a nastoupila čtvrtá fáze čirého zděšení ze sebe sama a ze situace, kdy se člověk stává pro někoho jiného monstrem.

Makroskopický pohled: Národy a volby

Lze argumentovat, že tento model lze v přeneseném slova smyslu aplikovat i na celé národní celky a geopolitické dění. Když stát vyhraje válku, veřejnost okamžitě upadá do stavu celonárodní euforie. Pořádají se přehlídky konfet, ulice jsou plné hrdosti a oslav vlastního triumfu. Ale jakmile konfety opadnou, do společnosti se často vkradou obrazy destrukce, obětí a morální kocoviny. Tato národní fáze revulze a výčitek velmi často vede k tomu, že populární političtí vůdci, kteří válku vyhráli a byli na vrcholu slávy během “fáze euforie”, nečekaně prohrají poválečné volby. Winston Churchill zažil tento pád ihned po druhé světové válce. George H. W. Bush po operaci Pouštní bouře v Perském zálivu zažil strmý pád popularity přesně ve chvíli nastupující morální kocoviny. Pokud mezi koncem konfliktu a volbami uplyne dostatek času (jako se to poštěstilo Harrymu Trumanovi s tříletým odstupem), má národ čas přejít do páté fáze racionalizace a přijetí, čímž se politické nálady stabilizují. Pro státníky, kteří zvažují vojenské řešení, by toto mělo sloužit jako varovné psychologické memento.

Jádro duševního konfliktu: „Myslel jsem, že jsem blázen“

Z celého tohoto pečlivého zkoumání vyplývá jedno naprosto zásadní poznání, které má schopnost zachraňovat lidské životy a zdravý rozum. Je to dynamika vztahu mezi fází třetí (euforie) a fází čtvrtou (výčitky).

Když se tento model prezentuje lidem se skutečnými zkušenostmi z boje, reakce je vždy ohromující. Dochází u nich ke strhující katarzi. Skrytým tajemstvím, které si tito lidé nesou ve svém nitru a o kterém se bojí mluvit s kýmkoliv mimo svůj nejužší okruh, je právě pocit slasti ze zabití.

V boji pociťují opojení z toho, že cíl padl, že přežili a že vyhráli. Když však toto adrenalinové šílenství odezní a nastoupí fáze znechucení, jejich mozek vytvoří zdrcující logickou zkratku: „Můj bože, já jsem právě někoho zabil… a ohromně jsem si to užíval. Musí se mnou být něco špatně. Jsem nemocný. Jsem monstrum.“ Trpí nesmírnými pocity viny za to, že zpočátku žádnou vinu necítili.

A zde spočívá ten nejdůležitější úkol pro pochopení tohoto procesu. S těmito lidmi není absolutně nic špatně. Tento zdánlivě zvrácený pocit radosti není příznakem sadismu ani psychopatické odchylky. Jde o hluboce zakořeněný, biologický a zcela normální mechanismus přežití. Pokud je tlak vnější hrozby dostatečně silný na to, aby prolomil lidský odpor k násilí, je fyziologicky naprosto přirozené, že úspěšné vyřešení této hrozby přinese obrovské zadostiučinění. Zničit to, co se nás snažilo zabít, ochránit přátele, stát jako vítěz nad poraženým protivníkem – to vše znamená život. Organismus slaví, že žije.

Většina té drtivé a ochromující viny, která později přichází, je pouze morální reakcí a zděšením civilizovaného mozku nad vlastní biologickou reakcí. Je to znechucení nad tím, že člověk zjistí, jak blízko má v krizové situaci k divoké šelmě. Porozumění pětifázovému modelu neomlouvá zvěrstva ani neoslavuje násilí. Nepřináší ani žádné morální odsouzení. Přináší však vysvobození z vnitřního vězení. Jak poznamenal jeden veterán, který roky trpěl domněnkou, že je šílený: pouhé prosté pochopení univerzálnosti těchto emocí a vědomí toho, že jde o naprosto běžnou a normální reakci lidské mysli na zcela nenormální situaci boje, má obrovskou, léčivou sílu. Znalost těchto fází je klíčem k udržení lidské příčetnosti tváří v tvář chaosu.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)